EVROPSKÁ KOMISE
V Bruselu dne 31.5.2023
COM(2023) 281 final
2023/0170(NLE)
Návrh
ROZHODNUTÍ RADY,
kterým se členské státy zmocňují k tomu, aby se v zájmu Evropské unie staly či zůstaly smluvními stranami Úmluvy o mezinárodní ochraně dospělých osob ze dne 13. ledna 2000
DŮVODOVÁ ZPRÁVA
1.SOUVISLOSTI NÁVRHU
•Odůvodnění a cíle návrhu
Cílem EU je vytvořit, udržovat a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva, v němž je zajištěn volný pohyb osob, přístup ke spravedlnosti a plné dodržování základních práv.
Tento cíl by měl zahrnovat i přeshraniční ochranu dospělých osob,
které z důvodu postižení nebo nedostatečně vyvinutých schopností nedokáží chránit své zájmy (dále jen „dospělé osoby“). Dospělou osobou se rozumí osoba, která dosáhla osmnácti let věku.
V EU počet dospělých osob v takové situaci roste v důsledku stárnutí populace, s tím spojeného výskytu nemocí souvisejících s věkem a také v důsledku nárůstu počtu osob se zdravotním postižením. V závislosti na vnitrostátních právních předpisech členského státu, v němž žijí, se na ně může vztahovat ochranné opatření vydané soudem nebo správním orgánem, nebo jim může zajišťovat podporu třetí osoba, kterou předem určily (prostřednictvím plné moci k zastupování), aby spravovala jejich zájmy.
Může být nutné, aby dospělé osoby spravovaly svůj majetek nebo nemovitosti nacházející se v jiné zemi, podstoupily neodkladný nebo plánovaný lékařský zákrok v zahraničí nebo se z různých důvodů přestěhovaly do jiné země.
V těchto přeshraničních situacích se dospělé osoby potýkají se složitými a někdy protichůdnými pravidly členských států. K těm patří rozhodování o tom, který soud nebo jiný orgán oprávněný k přijetí ochranných opatření je příslušný, které právo je v jejich případě použitelné a jak uznat nebo uvést v účinnost přijaté rozhodnutí nebo plnou moc k zastupování vydanou v zahraničí. To vede k situacím, kdy dospělé osoby, jejich rodiny a zástupci zažívají značnou právní nejistotu ohledně toho, jaká pravidla se na jejich případ použijí, a ohledně výsledků řízení a formalit, kterým musí vyhovět. Aby byla zajištěna jejich přeshraniční ochrana nebo aby měly přístup ke svým právům v zahraničí, musí často absolvovat dlouhá a nákladná řízení. V některých případech jejich ochranu a pravomoci, které svěřily svému zástupci, nakonec neuznají ani soudy, ani mimosoudní subjekty, jako jsou banky, zdravotnický personál nebo realitní kanceláře.
Dne 13. ledna 2000 byla pod záštitou Haagské konference mezinárodního práva soukromého, mezivládní organizace, jejímž cílem je „usilovat o postupné sjednocování pravidel mezinárodního práva soukromého“ 1 , přijata Úmluva o mezinárodní ochraně dospělých osob (dále také „Úmluva Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000“). Tato úmluva obsahuje ucelený soubor pravidel pro příslušnost, použitelné právo, uznávání a výkon ochranných opatření a ustanovení o právu použitelném na plné moci k zastupování, která zajišťují účinnost těchto plných mocí v přeshraničním kontextu. Stanoví rovněž mechanismy spolupráce mezi příslušnými orgány smluvních států a mezi ústředními orgány smluvních států.
Tato úmluva je obecně považována za účinný a flexibilní nástroj mezinárodního práva soukromého, který je vhodný pro daný účel na celosvětové úrovni. Nedávná práce zvláštní komise pro praktické fungování Úmluvy o ochraně dospělých osob z roku 2000 2 brzy poskytne odborníkům z praxe užitečné nástroje pro správné uplatňování úmluvy, například praktickou příručku.
V současné době je však smluvní stranou uvedené úmluvy pouze dvanáct členských států EU 3 . Ratifikace Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 a přistoupení všech členských států k úmluvě je dlouhodobým cílem EU.
Od roku 2008 Úmluvu Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 výslovně schválily Rada Evropské unie 4 , Evropský parlament 5 a Evropská komise 6 . Účinné fungování Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 vyžaduje širokou ratifikaci úmluvy členskými i ostatními státy. Parlament aktivně podpořil ratifikaci úmluvy všemi členskými státy, jakož i případnou legislativní iniciativu EU, která by doplnila Úmluvu Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000.
Ve dnech 5. až 8. prosince 2018 uspořádaly Komise a Haagská konference mezinárodního práva soukromého společnou mezinárodní konferenci, aby podpořily ratifikaci Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 a zkoumaly případné nedostatky, které budou vyžadovat další opatření 7 .
Dne 3. května 2021 se ministři spravedlnosti Česka, Francie a Slovinska obrátili na Komisi s dopisem, v němž ji požádali o urychlení přípravných prací na legislativním podnětu.
V červnu 2021 byly přijaty závěry Rady 8 , které mimo jiné vyzvaly členské státy, aby co nejrychleji ratifikovaly Úmluvu Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000, a také vyzvaly Komisi, aby zvážila případnou potřebu právního rámce Evropské unie, který by usnadnil volný pohyb soudních a mimosoudních rozhodnutí o ochraně, a v případě potřeby předložila legislativní návrhy.
V letech 2021–2022 uspořádalo portugalské, francouzské a české předsednictví různé akce s cílem zvýšit povědomí o této problematice.
Navzdory těmto činnostem je tempo ratifikace úmluvy stále příliš pomalé. V některých členských státech se návrh právního předpisu, kterým se ratifikace provádí, projednává v parlamentu již několik let nebo jej vláda dosud nepředložila, přestože byly ukončeny přípravné práce. Jiné členské státy uplatňují úmluvu v praxi zčásti (zejména pravidla týkající se příslušnosti a použitelného práva), bez jakékoli iniciativy za účelem formální ratifikace úmluvy. Z té by vyplývalo určení ústředního orgánu, který by zajišťoval účinnou spolupráci mezi smluvními státy.
Za této situace se Komise rozhodla předložit iniciativu, jejímž cílem je zmocnit členské státy, které dosud nejsou smluvními stranami úmluvy, aby úmluvu ratifikovaly nebo k ní přistoupily. Odkaz na tuto iniciativu je uveden v pracovním programu Komise na rok 2022: „Navrhneme opatření […] k posílení justiční spolupráce v oblasti ochrany zranitelných dospělých osob v přeshraničních situacích.“
Vzhledem k tomu, že Úmluva Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 je otevřena k podpisu a ratifikaci státům, které byly členy Haagské konference mezinárodního práva soukromého dne 2. října 1999 9 (článek 53 úmluvy), budou muset úmluvu podepsat i ratifikovat tyto členské státy: Bulharsko, Španělsko, Chorvatsko, Maďarsko, Rumunsko, Slovinsko, Slovensko a Švédsko. Naopak Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Polsko budou muset úmluvu pouze ratifikovat, protože ji již podepsaly. Litva bude muset k úmluvě přistoupit, neboť je členem Haagské konference mezinárodního práva soukromého od 23. října 2001.
•Soulad s platnými předpisy v této oblasti politiky
V současné době neexistují žádné právní předpisy EU týkající se přeshraniční ochrany dospělých osob. Tento návrh je však součástí balíčku, v němž Komise předkládá návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o příslušnosti, použitelném právu, uznávání a výkonu opatření, veřejných listin a plných mocí k zastupování a o spolupráci v občanských věcech týkajících se ochrany dospělých osob. Návrh upravuje uplatňování některých pravidel podle Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 v členských státech a stanoví doplňující pravidla, která usnadní ještě užší spolupráci v rámci EU v této oblasti.
Tento návrh se týká ratifikace a přistoupení těch členských států, které dosud nejsou smluvními stranami Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000, která je jediným mezinárodním nástrojem, jenž se zabývá otázkami mezinárodního práva soukromého v souvislosti s přeshraniční ochranou dospělých osob.
Oba návrhy se týkají mezinárodního práva soukromého, což je v rámci EU dobře propracovaná oblast politiky. Od roku 2000 přijala EU řadu legislativních aktů v oblasti justiční spolupráce v občanských věcech s přeshraničním dopadem. Žádný z těchto legislativních aktů však neupravuje přeshraniční aspekty způsobilosti k právním úkonům osob 10 ani ochranu dospělých osob, které „z důvodu postižení nebo nedostatečně vyvinutých schopností“ 11 nedokáží chránit své zájmy.
Navrhované nařízení by bylo použitelné v členských státech, zatímco Úmluva Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 by byla použitelná na třetí státy, které jsou smluvními státy úmluvy. Vzhledem k tomu, že dospělé osoby v EU mohou mít vztahy k členským státům i k třetím zemím (například v nich vlastní majetek nebo mají osobní vazby), má pro zajištění ochrany dospělých osob v mezinárodních situacích zásadní význam soudržný rámec mezinárodního práva soukromého použitelný na ochranu dospělých osob v EU i ve třetích zemích, které jsou smluvními stranami úmluvy.
Oba návrhy se tedy vzájemně doplňují, a proto jsou předkládány společně.
•Soulad s ostatními politikami Unie
EU a její členské státy jsou smluvními stranami Úmluvy Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením, která od svého přijetí v roce 2006 představuje mezinárodní základ pro práva osob se zdravotním postižením.
Ustanovení čl. 3 písm. c) Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 zřejmě upřednostňují nebo připouštějí opatření k rozhodování v zastoupení (především kvůli použití formulace „opatrovnictví, poručnictví a obdobných institutů“). Byla vznesena otázka, zda by to mohlo podpořit nebo umožnit uznání opatření, která stanoví rozhodování v zastoupení namísto podporovaného rozhodování, a zda by tím nebylo porušeno právo na samostatnost a rovnost dospělých osob.
Soulad a doplňkovost Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 s právy stanovenými v Úmluvě o právech osob se zdravotním postižení byly uznány při několika příležitostech, například v závěrech a doporučeních (závěry 2 a 3) přijatých na výše uvedené společné konferenci EK a Haagské konference mezinárodního práva soukromého v roce 2018 12 .
Úmluva Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 je nástrojem mezinárodního práva soukromého. Je neutrální ve vztahu k hmotnému právu, které nepředepisuje žádný typ opatření, a ve své preambuli klade na první místo zájem dospělé osoby a respektování její důstojnosti a samostatnosti. Usnadněním přeshraniční spolupráce a odstraněním právních a praktických překážek podporuje některé důležité cíle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Mezi nimi také cíle článku 12 o rovnosti před zákonem a článku 32 o mezinárodní spolupráci, pro kterou Úmluva Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 zřizuje systém ústředních orgánů.
Kromě toho ne všechny osoby se zdravotním postižením jsou dospělými osobami, které potřebují přeshraniční ochranu ve smyslu Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000, a úmluva se týká pouze těch, které nejsou schopny chránit své osobní nebo finanční zájmy. A naopak ne všechny dospělé osoby, jejichž psychosociální schopnosti jsou sníženy, jsou osoby se zdravotním postižením.
Je třeba také připomenout, že Výbor pro Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením ve své zprávě z roku 2015 o provádění uvedené úmluvy v EU vyslovil obavy týkající se překážek, kterým čelí osoby se zdravotním postižením pohybující se mezi členskými státy. Výbor doporučil, aby EU „přijala neprodlená opatření s cílem zajistit, aby všechny osoby se zdravotním postižením a jejich rodiny mohly požívat svého práva na volný pohyb na rovnoprávném základě s ostatními“ 13 .
Zvláštní zpravodaj pro práva osob se zdravotním postižením zadal právní studii 14 a zvláštní zpravodaj pro práva osob se zdravotním postižením spolu s nezávislou odbornicí pro požívání veškerých lidských práv staršími osobami vydali související společné prohlášení 15 . Tyto dokumenty uvedenou otázku objasnily a dospěly k závěru, že Úmluva Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 ponechává dostatek prostoru pro výklad a praktická zlepšení a může se vyvíjet tak, aby odrážela modernizaci vnitrostátních právních předpisů. Zvláštní zpravodaj připomíná, že Úmluva Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 obsahuje ustanovení, která mají zabránit jakémukoli rozporu s Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením, a že oba nástroje se mohou a měly by se vzájemně doplňovat. Evropská unie a všechny její členské státy musí využít dostupný prostor pro výklad tak, aby zajistily soulad s touto úmluvou.
Při uplatňování Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 jsou smluvní státy, které jsou zároveň smluvními stranami Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, povinny respektovat Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením a zásady v ní stanovené. Z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie rovněž vyplývá, že mezinárodní úmluvy tvoří nedílnou součást práva Unie, a tudíž musí být jejich provádění být v souladu se zásadou proporcionality jakožto obecnou zásadou práva Unie 16 .
V březnu 2021 přijala Komise Strategii práv osob se zdravotním postižením na období 2021–2030 17 . Ta se týká zejména otázky „zlepšení přístupu ke spravedlnosti, právní ochraně, svobodě a bezpečnosti“ pro osoby se zdravotním postižením. Za účelem dosažení tohoto výsledku je mimo jiných iniciativ výslovně uvedeno, že „Komise bude spolupracovat s členskými státy na provádění Haagské úmluvy o mezinárodní ochraně dospělých osob z roku 2000 v souladu s Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením, a to i prostřednictvím studie o ochraně zranitelných dospělých osob v přeshraničních situacích, zejména osob s mentálním postižením, aby připravila půdu pro její ratifikaci všemi členskými státy“ 18 .
Právní studie Komise, vypracovaná v roce 2021 19 , mimo jiné dospěla k závěru, že ratifikace Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 všemi členskými státy by vyřešila některé problémy spojené se značnými nedostatky a nesrovnalostmi, které existují v oblasti přeshraniční ochrany dospělých osob.
Jakmile Rada toto rozhodnutí přijme, stane se Úmluva Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 součástí práva Unie. Soudní dvůr Evropské unie ji tedy bude moci vykládat s ohledem na obecné zásady EU (zajištění volného pohybu osob, přístup ke spravedlnosti a plné dodržování základních práv) i na Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením.
2.PRÁVNÍ ZÁKLAD, SUBSIDIARITA A PROPORCIONALITA
•Právní základ
Tento návrh se týká zmocnění některých členských států v zájmu EU ratifikovat mezinárodní úmluvu nebo k ní přistoupit. Justiční spolupráce v občanských a obchodních věcech se řídí článkem 81 Smlouvy o fungování EU, který je tedy právním základem pro pravomoc EU v této oblasti. Použitelným právním základem je tudíž čl. 218 odst. 6 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále je „SFEU“) ve spojení s hmotněprávním základem podle čl. 81 odst. 2 SFEU.
Ustanovení čl. 81 odst. 3 SFEU se nepoužije, protože přeshraniční ochrana dospělých osob není záležitostí rodinného práva.
Pojem „rodinné právo“ ve smyslu čl. 81 odst. 3 SFEU musí být vykládán autonomně bez ohledu na definici uvedenou ve vnitrostátních právních předpisech členských států.
Právní předpisy EU dosud tento pojem vykládaly poměrně striktně a omezovaly jej na pravidla upravující rodinné vztahy, jako jsou manželské věci, rodičovské povinnosti nebo vyživovací povinnosti.
Není neobvyklé, že zranitelné dospělé osoby využívají ochrany poskytované rodinnými příslušníky. V některých členských státech je právní ochrana zranitelných dospělých osob ze zákona svěřena manželce/manželovi nebo rodinným příslušníkům. Rodina dospělé osoby, pokud ji dospělá osoba má, však představuje jen jeden z kontextů, v nichž lze ochranu zajistit. Zapojení rodinných příslušníků není nezbytnou podmínkou ani se neřídí pravidly mezinárodního práva soukromého. Zásadním zájmem v oblasti ochrany dospělých osob je naopak poskytovaná podpora a zajištění práv dospělých osob na důstojnost, sebeurčení, nediskriminaci a sociální začlenění, a to bez ohledu na jejich rodinné vztahy.
Je třeba poznamenat, že Úmluva Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 na rozdíl od nařízení EU týkajících se záležitostí rodinného práva neobsahuje žádný odkaz na rodinné vztahy (jako je „rodič“, „děti“ nebo „manžel/manželka“).
Navrhované nařízení doplní Úmluvu Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 a začlení některá pravidla úmluvy, zejména pravidla týkající se mezinárodní příslušnosti a použitelného práva, a zajistí jejich přímou použitelnost v členských státech.
Podle ustálené judikatury Soudního dvora EU proto existuje riziko, že Úmluva Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 by mohla ovlivnit nebo změnit oblast působnosti navrhovaného nařízení.
Oblast působnosti pravidel Unie může být ovlivněna nebo změněna mezinárodními závazky, pokud se tyto závazky týkají oblasti, která je již těmito pravidly do značné míry pokryta, nebo s ohledem na předvídatelný vývoj práva Unie, jako v tomto případě 20 .
Úmluva Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 proto spadá do výlučné pravomoci Unie v souladu s čl. 3 odst. 2 SFEU.
EU proto může zmocnit členské státy, aby se staly či zůstaly smluvními stranami Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000.
Vzhledem k tomu, že úmluva neobsahuje ustanovení, jež by umožňovalo EU stát se smluvní stranou, a její smluvní stranou se mohou stát pouze státy, mohou členské státy v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie 21 úmluvu ratifikovat nebo k ní přistoupit a zůstat stranami jednajícími v zájmu Unie.
Podobná iniciativa byla přijata již v roce 2008 s cílem zmocnit některé členské státy k ratifikaci nebo přistoupení k Úmluvě Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dětí z roku 1996 22 .
Na základě protokolu č. 21, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o fungování Evropské unie, nejsou právní opatření přijatá v oblasti spravedlnosti v Irsku závazná ani použitelná. Po předložení návrhu v této oblasti však může Irsko oznámit, že se chce podílet na přijetí a používání dotčeného opatření, a jakmile bude opatření přijato, může oznámit, že chce toto opatření přijmout.
V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 22 o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o fungování Evropské unie, se Dánsko neúčastní přijímání tohoto rozhodnutí a toto rozhodnutí pro ně není závazné ani použitelné.
•Proporcionalita
Tento návrh je vypracován v souladu s již přijatými rozhodnutími Rady, kterými se členské státy zmocňují k přistoupení k mezinárodní úmluvě. Nepřekračuje rámec toho, co je nezbytné k dosažení cíle soudržné činnosti EU v oblasti přeshraniční ochrany dospělých osob, neboť zajistí, aby členské státy, které dosud nejsou stranami úmluvy, ve stanovené lhůtě ratifikovaly Úmluvu Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 nebo k ní přistoupily.
Rovněž se má za to, že členské státy si zachovávají svou pravomoc, pokud jde o úpravu přijímání hmotněprávních předpisů zaměřených na ochranu dospělých osob.
Návrh je proto v souladu se zásadou proporcionality.
•Volba nástroje
Jelikož se návrh týká mezinárodní dohody, kterou mají některé členské státy v zájmu Unie ratifikovat a přistoupit k ní, je jediným použitelným nástrojem rozhodnutí Rady podle čl. 218 odst. 6.
3.VÝSLEDKY HODNOCENÍ EX POST, KONZULTACÍ SE ZÚČASTNĚNÝMI STRANAMI A POSOUZENÍ DOPADŮ
•Konzultace se zúčastněnými stranami
Tomuto návrhu a souběžnému návrhu nařízení v této oblasti předcházely intenzivní a rozsáhlé konzultace se zúčastněnými stranami.
Otevřená veřejná konzultace 23 a výzva k předložení faktických podkladů 24 se uskutečnily na začátku roku 2022. Většina respondentů, včetně členských států a profesních organizací zastupujících právníky a notáře, podpořila iniciativu EU, která by členské státy zavázala k ratifikaci Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000. Požadovali také nástroj EU, který by úmluvu doplnil. Jedna nevládní organizace, zastřešující organizace pro ochranu práv osob se zdravotním postižením, vyjádřila obavy ohledně základních práv dospělých osob se zdravotním postižením, pokud by nástroj EU upřednostňoval volný pohyb rozhodnutí přijatých v rozporu s Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením a se základními právy dospělých osob se zdravotním postižením. Jedná se o opakující se otázku, která se týká vztahu mezi Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením a Úmluvou Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000, kterou se zabývaly studie a společné prohlášení uvedené v poznámkách pod čarou 14 a 15.
V rámci konzultační strategie bylo 29. září 2022 uspořádáno neformální on-line setkání se zúčastněnými stranami. Dne 27. října 2022 navíc Komise uspořádala on-line setkání s odborníky z členských států, aby jim o iniciativě týkající se ochrany dospělých osob poskytla informace a vyměnila si s nimi prvotní názory.
V neposlední řadě byla na zasedání ve dnech 7. a 8. listopadu 2022 konzultována Evropská soudní síť pro občanské a obchodní věci ohledně její možné úlohy v budoucí iniciativě.
Závěrem lze konstatovat, že ve všech konzultačních aktivitách byla zjištěna silná podpora a celkově pozitivní zpětná vazba ve vztahu k Úmluvě Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000. Z konzultací dále vyplynula praktická potřeba dalších opatření na úrovni EU a jejich podpora ze strany většiny zúčastněných stran.
•Sběr a využití výsledků odborných konzultací
V roce 2021 byla provedena právní studie 25 . Autoři studie dospěli k těmto závěrům: i) v oblasti přeshraniční ochrany zranitelných dospělých osob existují značné nedostatky a nesrovnalosti (pravidla týkající se příslušnosti, uznávání plných mocí k zastupování, chybějící právní jistota a praktické problémy pro orgány); ii) obecná ratifikace Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 v EU by některé z těchto problémů přímo řešila, a to jak mezi členskými státy, tak i ve vztahu k třetím zemím, a iii) nástroj EU by dále posílil ochranu zranitelných dospělých osob a usnadnil jejich život a práci odpovědných orgánů.
Další odborné poznatky k tématu přeshraniční ochrany dospělých osob byly shromážděny rovněž ve studii doprovázející zprávu Evropského parlamentu k legislativní iniciativě 26 (2016) a ve zprávě Evropského právního institutu 27 (2020).
•Posouzení dopadů
V roce 2022 bylo provedeno posouzení dopadů s cílem prozkoumat různé možnosti politiky, které jsou v EU k dispozici pro zlepšení přeshraniční ochrany dospělých osob, a posoudit jejich dopad.
Jelikož se tento návrh týká pouze ratifikace Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 a přistoupení některých členských států k této úmluvě, bude podrobnější vysvětlení závěrů posouzení dopadů uvedeno v připojeném návrhu nařízení. Je vhodné omezit aktuální analýzu na označení konečné volby politiky.
To zahrnuje nařízení doplňující úmluvu a ratifikaci úmluvy a přistoupení k úmluvě ze strany členských států, které dosud nejsou jejími smluvními stranami. Tím by se zajistilo, aby byla příslušná pravidla mezinárodního práva soukromého v oblasti ochrany dospělých osob v přeshraničních situacích použitelná nejen na úrovni EU, ale také mezi členskými státy a třetími zeměmi. Očekává se také, že ratifikace všemi členskými státy povzbudí další třetí země, aby se k úmluvě připojily.
•Základní práva
Obecným cílem navrhovaného opatření je chránit základní práva dospělých osob v souladu s článkem 6 SFEU, Listinou základních práv Evropské unie a Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením.
V přeshraničních situacích by to znamenalo zejména zabránit vyvlastnění majetku nebo odepření přístupu k majetku dospělé osoby v zahraničí, zajistit přístup ke spravedlnosti a zajistit sebeurčení a samostatnost dospělých osob.
Úmluva Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 harmonizuje pravidla mezinárodního práva soukromého a propojuje různé právní systémy, aby v rámci působnosti úmluvy usnadnila nediskriminační dodržování práv dospělých osob, ochranu jejich zájmů a výkon jejich právní způsobilosti.
Tyto hodnoty odráží preambule úmluvy: potvrzuje, že respektování důstojnosti i samostatnosti dospělé osoby musí být bráno v úvahu v prvé řadě. Tyto priority jsou rovněž stanoveny v preambuli Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
Pravidla úmluvy stanoví, že pokud příslušný orgán v jednom smluvním státě přijme opatření na ochranu, mělo by toto opatření zůstat účinné i v jiném smluvním státě, například pokud se dospělá osoba přestěhuje z jednoho smluvního státu do druhého. Úmluva rovněž obsahuje záruky, které umožňují, aby opatření nebyla uznána nebo vykonána, pokud například opatření přijal orgán, jehož pravomoc nebyla založena na některém z důvodů stanovených úmluvou nebo nebyla v souladu s těmito důvody, nebo pokud by uznání opatření bylo v rozporu s veřejným pořádkem dožádaného státu 28 . V této souvislosti by nedodržení základních práv dotčené dospělé osoby v důsledku opatření mohlo odůvodnit odmítnutí uznání.
4.ROZPOČTOVÉ DŮSLEDKY
Navrhované rozhodnutí nemá pro Evropskou unii žádné rozpočtové důsledky.
5.OSTATNÍ PRVKY
•Plány provádění a způsoby monitorování, hodnocení a podávání zpráv
Vzhledem k tomu, že se návrh týká zmocnění některých členských států Evropské unie k ratifikaci Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 nebo k přistoupení k této úmluvě, je sledování jeho provádění zaměřeno v první řadě na to, zda tyto členské státy dodržují lhůty pro ratifikaci úmluvy nebo přistoupení k ní v souladu s rozhodnutím Rady.
Jakmile se však smluvními stranami úmluvy stanou všechny členské státy, je plánováno několik opatření ke zvýšení povědomí o úmluvě a k zajištění jejího správného uplatňování. Kromě toho budou přijata koordinovaná stanoviska EU v rámci přípravy budoucích zvláštních komisí pro fungování úmluvy, což umožní EU sledovat provádění tohoto nástroje členskými státy.
2023/0170 (NLE)
Návrh
ROZHODNUTÍ RADY,
kterým se členské státy zmocňují k tomu, aby se v zájmu Evropské unie staly či zůstaly smluvními stranami Úmluvy o mezinárodní ochraně dospělých osob ze dne 13. ledna 2000
RADA EVROPSKÉ UNIE,
s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na čl. 81 odst. 2 ve spojení s čl. 218 odst. 6 písm. a) této smlouvy,
s ohledem na návrh Evropské komise,
s ohledem na stanovisko Evropského parlamentu 29 ,
vzhledem k těmto důvodům:
(1)Unie si stanovila za cíl v plném souladu se základními právy vytvořit, zachovávat a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva, ve kterém je zajištěn volný pohyb osob a přístup ke spravedlnosti.
(2)K naplnění tohoto cíle přijala EU řadu legislativních aktů v oblasti justiční spolupráce v občanských věcech s přeshraničním dopadem. Unie je rovněž sama nebo prostřednictvím svých členských států jednajících v zájmu Unie smluvní stranou několika mezinárodních úmluv v téže oblasti.
(3)Neexistují však žádné právní předpisy Unie v oblasti přeshraniční ochrany dospělých osob, které z důvodu postižení nebo nedostatečně vyvinutých schopností nedokáží chránit své zájmy nebo které případně potřebují, aby podpora výkonu jejich právní způsobilosti, která jim je poskytována v jednom členském státě, pokračovala v celé Unii.
(4)V přeshraničních situacích mohou dospělým osobám vzniknout různé obtíže, včetně případů, kdy se tyto dospělé osoby přestěhují do jiného členského státu nebo kdy vlastní majetek nebo aktiva v jiném členském státě. Problémy mohou nastat například v případě, že opatření přijatá v jednom členském státě za účelem ochrany dospělých osob je třeba uplatnit v jiném členském státě, nebo v případě, že je zapotřebí později uplatnit v zahraničí plné moci k zastupování udělené dospělými osobami, které mají být vykonávány jejich zástupci, jestliže dané dospělé osoby nejsou schopny chránit své zájmy. Tyto obtíže mohou mít závažné nepříznivé důsledky pro právní jistotu v přeshraničních vztazích a pro práva a blaho dospělých osob a respektování jejich důstojnosti. Negativně mohou být ovlivněna zejména základní práva dospělých osob, jako je přístup ke spravedlnosti, právo na sebeurčení a samostatnost, právo na vlastnictví a volný pohyb.
(5)Jednotná pravidla mezinárodního práva soukromého upravující přeshraniční situace jsou proto nezbytná k posílení ochrany základních práv dospělých osob s postižením nebo nedostatečně vyvinutými schopnostmi. Na mezinárodní úrovni taková pravidla obsahuje Úmluva o mezinárodní ochraně dospělých osob ze dne 13. ledna 2000 (dále jen „Úmluva Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000“). Úmluva stanoví pravidla týkající se příslušnosti, použitelného práva, uznávání a výkonu opatření na ochranu těchto dospělých osob, použitelného práva pro plné moci k zastupování a pravidla spolupráce mezi orgány smluvních stran.
(6)Podle Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 mohou být jejími smluvními stranami pouze svrchované státy. Z tohoto důvodu nemůže tuto úmluvu uzavřít Unie.
(7)Ratifikace Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 a přistoupení všech členských států k této úmluvě je dlouhodobým cílem Evropské unie.
(8)K dnešnímu dni jsou smluvními stranami Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 Belgie, Česká republika, Německo, Estonsko, Řecko, Francie, Kypr, Lotyšsko, Malta, Rakousko, Portugalsko a Finsko. Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Polsko úmluvu pouze podepsaly.
(9)Dne […] předložila Komise legislativní návrh nařízení o příslušnosti, použitelném právu, uznávání a výkonu opatření, veřejných listin a plných mocí k zastupování a o spolupráci v občanských věcech týkajících se ochrany dospělých osob (dále jen „navrhované nařízení“). Návrh upravuje uplatňování některých pravidel podle Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 mezi členskými státy a stanoví doplňující pravidla, která usnadní ještě užší spolupráci v rámci EU v této oblasti. Ustanovení navrhovaného nařízení se překrývají s Úmluvou Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 a jsou s ní úzce propojena.
(10)Z tohoto důvodu existuje riziko, že Úmluva Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 může ovlivnit nebo změnit oblast působnosti navrhovaného nařízení. Úmluva Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 proto spadá do výlučné pravomoci Unie v souladu s čl. 3 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie.
(11)Rada by tudíž měla zmocnit členské státy, které dosud nejsou smluvními stranami Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000, aby v zájmu Unie podepsaly nebo ratifikovaly úmluvu nebo k úmluvě přistoupily za podmínek stanovených v tomto rozhodnutí. Rada by rovněž měla zmocnit členské státy, které jsou smluvními stranami Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000, aby zůstaly stranami této úmluvy.
(12)Unie a její členské státy jsou smluvními stranami Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením („UNCRPD“).
(13)Podle Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie mají členské státy pravomoc přijímat hmotněprávní a procesní předpisy v oblasti ochrany dospělých osob. Jako smluvní strany Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením jsou členské státy povinny zajistit, aby jejich vnitrostátní hmotněprávní a procesní právní předpisy týkající se zacházení s dospělými osobami byly v souladu se závazky v oblasti lidských práv stanovenými Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením, včetně opatření „poručnictví“ a „opatrovnictví“, jakož i zbavení způsobilosti k právním úkonům ve smyslu článku 3 Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000.
(14)Pravidla Úmluvy Haagské konference mezinárodního práva soukromého o ochraně dospělých osob z roku 2000 by měla být uplatňována v souladu se závazky v oblasti lidských práv podle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
(15)Nedodržení této povinnosti by mělo mít rovněž vliv na uznávání a výkon opatření, která přijaly třetí země, členskými státy.
(16)[V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 21 o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o fungování Evropské unie, a aniž je dotčen článek 4 uvedeného protokolu, se Irsko neúčastní přijímání tohoto rozhodnutí a toto rozhodnutí pro ně není závazné ani použitelné.] NEBO
(17)V souladu s článkem 3 Protokolu č. 21 o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o fungování Evropské unie, oznámilo Irsko [dopisem ze dne …] své přání účastnit se přijímání a používání tohoto rozhodnutí.
(18)V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 22 o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o fungování Evropské unie, se Dánsko neúčastní přijímání tohoto rozhodnutí a toto rozhodnutí pro ně není závazné ani použitelné,
PŘIJALA TOTO ROZHODNUTÍ:
Článek 1
1.Rada zmocňuje členské státy, aby se v zájmu Unie staly či zůstaly smluvními stranami Úmluvy o mezinárodní ochraně dospělých osob ze dne 13. ledna 2000 (dále jen „úmluva“) za podmínek stanovených v článku 2.
2.Znění úmluvy se připojuje k tomuto rozhodnutí.
Článek 2
Bulharsko, [Irsko], Španělsko, Chorvatsko, Itálie, Litva, Lucembursko, Maďarsko, Nizozemsko, Polsko, Rumunsko, Slovinsko, Slovensko a Švédsko přijmou nezbytné kroky, aby své ratifikační listiny nebo listiny o přistoupení uložily u Ministerstva zahraničních věcí Nizozemského království, které je depozitářem úmluvy, a to do dne [24 měsíců ode dne přijetí tohoto rozhodnutí].
Článek 3
Toto rozhodnutí je určeno členským státům.
V Bruselu dne
Za Radu
předseda/předsedkyně
EVROPSKÁ KOMISE
V Bruselu dne 31.5.2023
COM(2023) 281 final
PŘÍLOHA
návrhu rozhodnutí Rady,
kterým se členské státy zmocňují k tomu, aby se v zájmu Evropské unie staly či zůstaly smluvními stranami Úmluvy o mezinárodní ochraně dospělých osob ze dne 13. ledna 2000
PŘÍLOHA
ÚMLUVA O MEZINÁRODNÍ
OCHRANĚ DOSPĚLÝCH OSOB
(uzavřena dne 13. ledna 2000)
Signatářské státy této úmluvy,
uvažujíce o potřebě zajistit v mezinárodních situacích ochranu dospělých osob, které z důvodu postižení nebo nedostatečně vyvinutých schopností nedokáží chránit své zájmy,
přejíce si předcházet rozporům mezi svými právními systémy týkajícími se pravomoci soudů, použitelného práva, uznávání a výkonu opatření na ochranu dospělých osob,
uvědomujíce si význam mezinárodní spolupráce pro ochranu dospělých osob,
potvrzujíce, že zájem dospělého a respektování jeho důstojnosti a samostatnosti musejí být brány v úvahu v prvé řadě,
se dohodly na následujícím:
Kapitola I – Předmět úmluvy
Článek 1
1. Tato úmluva se vztahuje na ochranu dospělých osob v mezinárodních situacích, které z důvodu postižení nebo nedostatečně vyvinutých schopností nedokáží chránit své zájmy.
2. Její cíle jsou:
a) určit stát, jehož orgány mají pravomoc přijímat opatření na ochranu dospělé osoby nebo jejího majetku;
b) určit, jakého práva mají tyto orgány při výkonu své pravomoci používat;
c) stanovit právo použitelné pro právní zastoupení dospělé osoby;
d) zajistit uznávání a výkon těchto opatření na ochranu ve všech smluvních státech;
e) zajistit mezi orgány smluvních států spolupráci nezbytnou k dosažení cílů této úmluvy.
Článek 2
1. Pro účely této úmluvy se za dospělou považuje osoba, jež dosáhla 18 let věku.
2. Úmluva se rovněž vztahuje na opatření týkající se dospělé osoby, jež v době, kdy byla taková opatření přijata, ještě nedosáhla 18 let věku.
Článek 3
Opatření uvedená v článku 1 se mohou týkat zejména:
a) rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům nebo o omezení způsobilosti k právním úkonům a zavedení ochranného režimu;
b) umístění dospělé osoby pod ochranu soudního nebo správního orgánu;
c) opatrovnictví, poručnictví a obdobných institutů;
d) jmenování a funkcí osoby nebo orgánu majících na starosti dospělou osobu nebo její majetek, zastupujících dospělou osobu nebo poskytujících takové dospělé osobě pomoc;
e) umístění dospělé osoby do zařízení nebo jiného místa, kde je možno zajistit ochranu dospělé osoby;
f) správy a ochrany majetku dospělé osoby nebo dispozice s ním;
g) oprávnění ke konkrétnímu zásahu na ochranu dospělé osoby nebo jejího majetku.
Článek 4
1. Úmluva se nevztahuje na:
a) výživné;
b) uzavření, prohlášení za neplatné a rozvod manželství nebo obdobného svazku, rovněž se nevztahuje na soudní rozluku;
c) majetkové režimy vztahující se k manželství či obdobným svazkům;
d) svěřenství nebo dědictví;
e) sociální zabezpečení;
f) veřejná opatření všeobecné povahy v záležitostech týkajících se zdravotnictví;
g) opatření přijímaná vůči určité osobě v důsledku trestných činů spáchaných touto osobou;
h) rozhodnutí o právu na azyl a imigraci;
i) opatření související výlučně s veřejnou bezpečností.
2. Vynětí podle odstavce 1 se nevztahuje na určení osoby, která je oprávněna jednat v těchto věcech jako právní zástupce dospělé osoby.
Kapitola II – Pravomoc
Článek 5
1. Soudní nebo správní orgány smluvního státu obvyklého bydliště dospělé osoby mají pravomoc přijímat opatření na ochranu této dospělé osoby nebo jejího majetku.
2. V případě změny obvyklého bydliště dospělé osoby do jiného smluvního státu mají pravomoc orgány státu nového obvyklého bydliště dospělé osoby.
Článek 6
1. Vůči dospělým osobám, které jsou uprchlíky, a dospělým osobám, jež byly v důsledku nepokojů v jejich státě vysídleny, vykonávají pravomoci podle čl. 5 odst. 1 orgány smluvního státu, na jehož území se tyto dospělé osoby v důsledku jejich vysídlení nacházejí.
2. Ustanovení předchozího odstavce se rovněž vztahuje na dospělé osoby, jejichž obvyklé bydliště nelze zjistit.
Článek 7
1. S výjimkou dospělých osob, které jsou uprchlíky, nebo dospělých osob, jež byly v důsledku nepokojů ve státě, jehož jsou státními občany, vysídleny, mají orgány smluvního státu, jehož je dospělá osoba státním občanem, pravomoc přijímat opatření na ochranu dospělé osoby nebo jejího majetku, jestliže se domnívají, že mají lepší předpoklady pro posouzení zájmů této dospělé osoby, a pokud o tom předem informují orgány mající pravomoc podle článku 5 nebo čl. 6 odst. 2.
2. Tato pravomoc se neuplatní, pokud orgány mající pravomoc podle článku 5, čl. 6 odst. 2 nebo podle článku 8 informovaly orgány státu, jehož je dospělá osoba státním občanem, že přijaly opatření, jež si situace vyžadovala, nebo se rozhodly, že není třeba přijímat žádná opatření, nebo že u těchto orgánů probíhá příslušné řízení.
3. Opatření přijatá podle odstavce 1 pozbudou účinnosti, jakmile orgány mající pravomoc podle článku 5, čl. 6 odst. 2 nebo článku 8 přijmou opatření, jež si určitá situace vyžaduje, nebo se rozhodnou, že není třeba přijímat žádná opatření. O tom budou tyto orgány informovat orgány, jež přijaly opatření v souladu s odstavcem 1.
Článek 8
1. Jestliže se orgány smluvního státu mající pravomoc podle článku 5 nebo článku 6 domnívají, že je to v zájmu dospělé osoby, mohou ze svého vlastního podnětu nebo na žádost orgánu jiného smluvního státu požádat orgán jednoho ze států uvedených v odstavci 2, aby přijal opatření na ochranu dospělé osoby nebo jejího majetku. Žádost se může týkat všech nebo jen některých aspektů takové ochrany.
2. Smluvní státy, jejichž orgány mohou být požádány v souladu s předchozím odstavcem, jsou následující:
a) stát, jehož je dospělá osoba státním občanem;
b) stát předchozího obvyklého bydliště dospělé osoby;
c) stát, na jehož území se nachází majetek dospělé osoby;
d) stát, jehož orgány si písemnou formou zvolila dospělá osoba, aby přijaly opatření na její ochranu;
e) stát obvyklého bydliště osoby blízké dospělé osobě, jež je ochotna zajistit ochranu této dospělé osoby;
f) stát, na jehož území se nachází dospělá osoba, pokud jde o ochranu této dospělé osoby.
3. Pokud orgán určený podle předchozích odstavců nebude souhlasit s tím, aby na něj byla pravomoc delegována, mají nadále pravomoc orgány smluvního státu určeného podle článku 5 nebo článku 6.
Článek 9
Orgány smluvního státu, na jehož území se nachází majetek dospělé osoby, mají pravomoc přijímat opatření týkající se ochrany tohoto majetku v rozsahu, v jakém jsou taková opatření slučitelná s opatřeními přijatými orgány majícími pravomoc podle článků 5 až 8.
Článek 10
1. Ve všech naléhavých případech orgány smluvního státu, na jehož území se nachází dospělá osoba nebo majetek patřící této dospělé osobě, mají pravomoc přijmout nezbytná opatření na ochranu.
2. Opatření přijatá podle předchozího odstavce ohledně dospělé osoby s obvyklým bydlištěm ve smluvním státě pozbudou účinnosti, jakmile orgány mající pravomoc podle článků 5 až 9 přijmou opatření, která situace vyžaduje.
3. Opatření přijatá podle odstavce 1 ohledně dospělé osoby s obvyklým bydlištěm v nesmluvním státě pozbudou účinnosti v každém smluvním státě, jakmile jsou opatření, která situace vyžadovala a jež byla přijata orgány jiného státu, v dotyčném smluvním státě uznána.
4. Orgány, jež přijaly opatření podle odstavce 1, budou, pokud to bude možné, informovat o přijatých opatřeních orgány smluvního státu obvyklého bydliště dospělé osoby.
Článek 11
1. Ve výjimečných případech mají orgány smluvního státu, na jehož území se nachází dospělá osoba, pravomoc přijímat dočasná opatření na ochranu této dospělé osoby, která mají územní účinnost omezenou na dotyčný stát, pokud jsou tato opatření slučitelná s opatřeními již přijatými orgány, které mají pravomoc podle článků 5 až 8, a pokud o nich byly předem informovány orgány mající pravomoc podle článku 5.
2. Opatření přijatá podle předchozího odstavce ohledně dospělé osoby s obvyklým bydlištěm ve smluvním státě pozbudou účinnosti, jakmile orgány mající pravomoc podle článků 5 až 8 přijaly rozhodnutí ohledně opatření na ochranu, která situace vyžaduje.
Článek 12
S výjimkou uvedenou v čl. 7 odst. 3 opatření přijatá podle článků 5 až 9 zůstanou v platnosti ve svém rozsahu, i když v důsledku změny okolností odpadl důvod, který založil pravomoc, dokud orgány mající pravomoc podle úmluvy nezměnily, nenahradily nebo nezrušily taková opatření.
Kapitola III – Použitelné právo
Článek 13
1. Při výkonu pravomoci podle ustanovení kapitoly II použijí orgány smluvních států své vlastní právo.
2. Pokud to však ochrana dospělé osoby nebo jejího majetku vyžaduje, mohou výjimečně použít nebo přihlédnout k právu jiného státu, k němuž má daná situace podstatný vztah.
Článek 14
Pokud se opatření přijaté v jednom smluvním státě provádí v jiném smluvním státě, podmínky jeho provádění se řídí právem tohoto jiného státu.
Článek 15
1. Existence, rozsah, změna a zánik plné moci k zastupování udělené dospělou osobou buď na základě smlouvy, nebo jednostranným úkonem, jež má být uplatněna v případě, že tato dospělá osoba nebude schopna chránit své zájmy, se řídí právem státu obvyklého bydliště dospělé osoby v době sepsání smlouvy nebo provedení úkonu, pokud nebyl v písemné formě výslovně zvolen jeden z právních řádů uvedených v odstavci 2.
2. Státy, jejichž právní řád lze zvolit, jsou:
a) stát, jehož je dospělá osoba státním občanem;
b) stát předchozího obvyklého bydliště dospělé osoby;
c) ve vztahu k majetku dospělé osoby stát, v němž se nachází tento majetek.
3. Způsob výkonu plné moci k zastupování se řídí právem státu, v němž se tato plná moc vykonává.
Článek 16
Pokud není plná moc k zastupování uvedená v článku 15 vykonávána způsobem, který by dostatečně zajistil ochranu dospělé osoby nebo jejího majetku, může být tato plná moc zrušena nebo změněna na základě opatření přijatých orgánem majícím pravomoc podle této úmluvy. Bude-li taková plná moc k zastupování zrušena nebo změněna, je třeba přihlédnout v co možná největším rozsahu k právu určenému podle článku 15.
Článek 17
1. Platnost právního úkonu mezi třetí stranou a jinou osobou, která je oprávněna jednat jako zástupce dospělé osoby podle práva státu, ve kterém byl úkon učiněn, nemůže být popřena a třetí strana nemůže nést odpovědnost pouze z důvodu, že jiná osoba nebyla oprávněna jednat jako zástupce dospělé osoby podle práva, na které odkazují ustanovení této kapitoly, ledaže by třetí strana věděla nebo musela vědět, že se způsobilost k takovému úkonu řídí podle tohoto posledně uvedeného práva.
2. Ustanovení předchozího odstavce se použije pouze tehdy, jestliže úkon byl učiněn mezi osobami nacházejícími se na území stejného státu.
Článek 18
Ustanovení této kapitoly se použijí, i když právo, na které odkazují, je právem nesmluvního státu.
Článek 19
V této kapitole pojem „právo“ znamená právo platné ve státě, s výjimkou jeho kolizních norem.
Článek 20
Tato kapitola nebrání použití takových ustanovení právních předpisů, která se ve státě, v němž má být chráněna dospělá osoba, musí použít vždy, bez ohledu na to, které právo by bylo jinak použitelné.
Článek 21
Použití práva, na které odkazují ustanovení této kapitoly, může být odmítnuto pouze tehdy, pokud by jeho použití bylo zjevně v rozporu s veřejným pořádkem.
Kapitola IV – Uznání a výkon
Článek 22
1. Opatření přijatá orgány jednoho smluvního státu budou uznána ve všech ostatních smluvních státech.
2. Uznání však může být odmítnuto:
a) jestliže opatření bylo přijato orgánem, jehož pravomoc se nezakládá nebo není v souladu s některým z důvodů uvedených v kapitole II;
b) jestliže opatření bylo přijato, s výjimkou naléhavého případu, v soudním nebo správním řízení, aniž by dospělá osoba dostala příležitost být slyšena, čímž byly porušeny základní zásady řízení dožádaného státu;
c) jestliže toto uznání je zjevně v rozporu s veřejným pořádkem dožádaného státu nebo je v rozporu s ustanoveními právních předpisů daného státu, jež se musí použít vždy, bez ohledu na to, které právo by bylo jinak použitelné;
d) jestliže opatření je neslučitelné s pozdějším opatřením přijatým v nesmluvním státě, který by měl jinak pravomoc podle článků 5 až 9, pokud toto pozdější opatření splňuje požadavky pro uznání v dožádaném státě;
e) jestliže nebyl dodržen postup podle článku 33.
Článek 23
Aniž by byla dotčena ustanovení čl. 22 odst. 1, zainteresovaná osoba může požadovat na příslušných orgánech smluvního státu, aby rozhodly o uznání nebo neuznání opatření přijatého v jiném smluvním státě. Postup se řídí právem dožádaného státu.
Článek 24
Orgán dožádaného státu je vázán skutkovými zjištěními, na jejichž základě orgán státu, v němž bylo opatření přijato, založil svou pravomoc.
Článek 25
1. Jestliže opatření přijatá v jednom smluvním státě a tam vykonatelná vyžadují výkon v jiném smluvním státě, budou na návrh zainteresované strany prohlášena za vykonatelná nebo budou registrována pro účely výkonu v tomto jiném státě podle jeho procesních předpisů.
2. Každý smluvní stát použije k prohlášení vykonatelnosti nebo registrace jednoduchého a rychlého řízení.
3. Prohlášení vykonatelnosti nebo registrace může být zamítnuto pouze z důvodů uvedených v čl. 22 odst. 2.
Článek 26
Kromě přezkumu, který je nutný při postupu podle předchozích článků, nelze věcně přezkoumávat přijaté opatření.
Článek 27
Opatření přijatá v jednom smluvním státě, která byla prohlášena za vykonatelná nebo registrovaná pro účely výkonu v jiném smluvním státě, budou vykonána v tomto jiném státě tak, jako by byla přijata orgány tohoto státu. Výkon se řídí právem dožádaného státu v rozsahu stanoveném tímto právem.
Kapitola V – Spolupráce
Článek 28
1. Každý smluvní stát určí ústřední orgán, který pověří plněním úkolů uložených úmluvou.
2. Federální státy, státy s více než jedním právním systémem nebo státy mající autonomní územní jednotky mohou ustanovit více než jeden ústřední orgán a specifikovat územní nebo personální rozsah jejich funkcí. Stát, který ustanoví více než jeden ústřední orgán, určí jeden z nich jako ústřední orgán, kterému budou zasílána veškerá sdělení k postoupení příslušným ústředním orgánům v tomto státě.
Článek 29
1. Ústřední orgány budou vzájemně spolupracovat a zajišťovat spolupráci mezi příslušnými orgány svých států za účelem dosažení cílů této úmluvy.
2. V souvislosti s používáním této úmluvy přijmou příslušné kroky k tomu, aby byly zajištěny informace týkající se zákonů a služeb dostupných v jejich státech v oblasti ochrany dospělých osob.
Článek 30
Ústřední orgán smluvního státu, buď přímo nebo prostřednictvím státních nebo jiných orgánů, přijme vhodná opatření k:
a) usnadnění vzájemného styku mezi příslušnými orgány v situacích, na které se vztahuje tato úmluva, a to veškerými prostředky;
b) poskytnutí pomoci, na žádost příslušného orgánu jiného smluvního státu, při zjišťování pobytu dospělé osoby, která se na území tohoto státu zřejmě nachází a potřebuje ochranu na území dožádaného státu.
Článek 31
Příslušné orgány smluvního státu mohou podporovat, buď přímo nebo prostřednictvím jiných orgánů, použití mediace, konciliace a obdobných prostředků pro dosažení smírných řešení na ochranu dospělé osoby nebo jejího majetku v situacích, na které se vztahuje tato úmluva.
Článek 32
1. Pokud se zvažuje opatření na ochranu, mohou orgány příslušné podle této úmluvy, jestliže to vyžaduje situace dospělé osoby, požádat kterýkoliv orgán v jiném smluvním státě, který má k dispozici informace relevantní pro ochranu této dospělé osoby, aby tyto informace sdělil.
2. Každý smluvní stát může prohlásit, že dožádání podle odstavce 1 se doručují jeho orgánům pouze prostřednictvím jeho ústředního orgánu.
3. Příslušné orgány smluvního státu mohou žádat orgány jiného smluvního státu o pomoc při provádění opatření na ochranu přijatých podle této úmluvy.
Článek 33
1. Jestliže orgán mající pravomoc podle článků 5 až 8 uvažuje o umístění dospělé osoby v zařízení nebo na jiném místě, kde je možno poskytnout ochranu, a jestliže se má takové umístění uskutečnit v jiném smluvním státě, musí to nejprve projednat s ústředním orgánem anebo s jiným příslušným orgánem tohoto jiného smluvního státu. Za tím účelem zašle zprávu o dospělé osobě spolu s důvody pro navrhované umístění.
2. Rozhodnutí o umístění nemůže být v dožadujícím státě vydáno, jestliže ústřední orgán nebo jiný příslušný orgán dožádaného státu sdělí v přiměřeném čase svůj nesouhlas.
Článek 34
V případě, že je dospělá osoba vystavena vážnému nebezpečí, jsou-li příslušné orgány smluvního státu, v němž byla přijata nebo se uvažuje o opatřeních na ochranu této dospělé osoby, informovány, že dospělá osoba změnila bydliště anebo že se tato dospělá osoba nachází v jiném státě, musí informovat orgány tohoto jiného státu o vzniklém nebezpečí a o přijatých nebo zvažovaných opatřeních.
Článek 35
Orgán nebude požadovat nebo postupovat žádné informace podle této kapitoly, pokud by to podle jeho názoru mohlo způsobit, že by dospělá osoba nebo její majetek byly vystaveny nebezpečí, anebo že by to představovalo vážné ohrožení osobní svobody nebo života rodinného příslušníka této dospělé osoby.
Článek 36
1. Aniž by to omezovalo možnost uložit přiměřené poplatky za obstarání služeb, ústřední a jiné státní orgány smluvních států nesou vlastní náklady vzniklé při postupu podle ustanovení této kapitoly.
2. Kterýkoliv smluvní stát může uzavřít dohody s jedním nebo s více smluvními státy týkající se rozdělení nákladů.
Článek 37
Kterýkoliv smluvní stát může uzavřít dohody s jedním nebo s více smluvními státy za účelem usnadnění postupu podle této kapitoly při jejich vzájemných stycích. Státy, jež takovou dohodu uzavřou, zašlou její kopii depozitáři úmluvy.
Kapitola VI - Všeobecná ustanovení
Článek 38
1. Orgány smluvního státu, ve kterém bylo přijato opatření na ochranu nebo potvrzena plná moc k zastupování, mohou vystavit osobě pověřené ochranou dospělé osoby nebo jejího majetku na její žádost potvrzení s uvedením rozsahu, v němž může tato osoba jednat, a jí příslušející pravomoci.
2. Platí domněnka, že rozsah oprávnění i pravomocí uvedených v potvrzení příslušejí této osobě od data uvedeného v potvrzení, pokud není prokázán opak.
3. Každý smluvní stát určí orgány příslušné k vystavení tohoto potvrzení.
Článek 39
Osobní údaje shromážděné nebo postoupené podle této úmluvy mohou být použity pouze pro ty účely, pro něž byly shromážděny nebo postoupeny.
Článek 40
Orgány, jimž byly informace postoupeny, zajistí, že s nimi bude nakládáno jako s důvěrnými, v souladu s právními předpisy svého státu.
Článek 41
Veškeré doklady zaslané nebo vydané podle této úmluvy budou osvobozeny od legalizace nebo jiných obdobných formalit.
Článek 42
Každý smluvní stát stanoví orgány, kterým budou zasílány žádosti podle článku 8 a článku 33.
Článek 43
1. Určení orgánů uvedených v článku 28 a v článku 42 budou sdělena Stálému úřadu Haagské konference mezinárodního práva soukromého, a to nejpozději v den uložení ratifikační listiny, přijetí nebo schválení úmluvy nebo přistoupení k úmluvě. Veškeré případné změny musí být rovněž sděleny tomuto Stálému úřadu.
2. Prohlášení podle čl. 32 odst. 2 bude předáno depozitáři úmluvy.
Článek 44
Smluvní stát, v němž platí různé právní systémy nebo soubory právních předpisů pro ochranu dospělé osoby nebo jejího majetku, nebude povinen použít pravidel úmluvy v případech kolizí mezi těmito různými systémy nebo soubory právních předpisů.
Článek 45
Ve vztahu ke státu, ve kterém platí v různých územních celcích dva nebo více právních systémů nebo souborů právních předpisů pro záležitosti upravené touto úmluvou:
a) každý odkaz na obvyklé bydliště v tomto státě bude znamenat odkaz na obvyklé bydliště v územním celku;
b) každý odkaz na přítomnost dospělé osoby v tomto státě bude znamenat odkaz na přítomnost v územním celku;
c) každý odkaz na místo, kde se nachází majetek dospělé osoby v tomto státě, bude znamenat odkaz na místo, kde se majetek dospělé osoby nachází v územním celku;
d) každý odkaz na stát, jehož je dospělá osoba státním občanem, bude znamenat odkaz na územní celek stanovený zákonem tohoto státu anebo, při neexistenci příslušných předpisů, na územní celek, ke kterému má dospělá osoba nejtěsnější vztah;
e) každý odkaz na stát, jehož orgány si zvolila dospělá osoba, bude znamenat:
– odkaz na územní celek, pokud si dospělá osoba zvolila orgány tohoto územního celku,
– odkaz na územní celek, ke kterému má dospělá osoba nejtěsnější vztah, pokud si dospělá osoba zvolila orgány tohoto státu bez uvedení konkrétního územního celku v rámci tohoto státu;
f) každý odkaz na právo státu, k němuž má situace významný vztah, bude znamenat odkaz na právo územního celku, k němuž má situace takový vztah;
g) každý odkaz na právo, řízení nebo orgán státu, ve kterém bylo přijato opatření, bude znamenat odkaz na právo či řízení platné v územním celku nebo odkaz na orgán územního celku, ve kterém bylo takové opatření přijato;
h) každý odkaz na právo, řízení nebo orgán dožádaného státu bude znamenat odkaz na právo či řízení platné v územním celku nebo odkaz na orgán územního celku, v němž se požaduje uznání nebo výkon;
i) každý odkaz na stát, ve kterém má být provedeno opatření na ochranu, bude znamenat odkaz na územní celek, v němž má být toto opatření provedeno;
j) každý odkaz na orgány státu, které mají jiné postavení než ústřední orgány, bude znamenat odkaz na orgány oprávněné jednat v rámci příslušného územního celku.
Článek 46
Pro určení rozhodného práva podle kapitoly III ve vztahu ke státu, který se skládá ze dvou nebo více územních celků, z nichž každý má svůj vlastní právní systém nebo vlastní soubor právních předpisů pro záležitosti upravené touto úmluvou, platí následující pravidla:
a) existují-li v takovém státě platné předpisy určující, právo kterého územního celku se má použít, použije se právo tohoto územního celku;
b) při neexistenci takových předpisů se použije právo příslušného územního celku, jak je stanoveno v článku 45.
Článek 47
Pro účely určení rozhodného práva podle kapitoly III ve vztahu ke státu, který má dva nebo více právních systémů nebo souborů právních předpisů platných pro různé kategorie osob ohledně záležitostí upravených touto úmluvou, platí tato pravidla:
a) existují-li v takovém státě platné předpisy určující, které právo se použije, použije se toto právo;
b) při neexistenci takových předpisů se použije právní systém nebo soubor právních předpisů, k nimž má dospělá osoba nejtěsnější vztah.
Článek 48
Ve vztahu mezi smluvními státy tato úmluva nahrazuje Úmluvu o zákazu a podobných opatřeních, jež byla podepsána dne 17. července 1905 v Haagu.
Článek 49
1. Tato úmluva nenahrazuje jiné mezinárodní smlouvy, jejichž stranami jsou smluvní státy a jež obsahují ustanovení o záležitostech upravených touto úmluvou, pokud smluvní státy neučiní opačné prohlášení ohledně takové smlouvy.
2. Tato úmluva nebrání tomu, aby jeden nebo více smluvních států uzavřely dohody, které by ve vztahu k dospělým osobám majícím obvyklé bydliště v některém ze států, jež jsou smluvními stranami takových dohod, obsahovaly ustanovení o záležitostech upravených touto úmluvou.
3. Dohody, které budou uzavřeny jedním nebo více smluvními státy o záležitostech upravených touto úmluvou, nemají vliv na použití ustanovení této úmluvy ve vztahu těchto států k jiným smluvním státům.
4. Předchozí odstavce se rovněž vztahují na jednotné právní předpisy, které jsou založeny na zvláštních vazbách regionálního nebo jiného charakteru mezi dotyčnými státy.
Článek 50
1. Úmluva se na opatření bude vztahovat pouze tehdy, jestliže tato opatření byla v určitém státě přijata poté, co úmluva vstoupila pro tento stát v platnost.
2. Úmluva se použije pro uznání a výkon opatření přijatých po jejím vstupu v platnost mezi státem, v němž byla opatření přijata, a státem dožádaným.
3. Úmluva se bude vztahovat od okamžiku vstupu v platnost v určitém smluvním státě na plné moci k zastupování, jež byly předtím uděleny v souladu a za podmínek stanovených v článku 15.
Článek 51
1. Sdělení zasílaná ústřednímu orgánu nebo jinému orgánu smluvního státu musí být v původním jazyce a musí být opatřena překladem do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků tohoto jiného státu nebo, pokud to není možné, překladem do francouzštiny nebo angličtiny.
2. Smluvní stát však může výhradou podle článku 56 vyloučit použití buď francouzštiny, nebo angličtiny, nikoli však obou jazyků.
Článek 52
Generální tajemník Haagské konference mezinárodního práva soukromého bude pravidelně svolávat zvláštní komisi, aby posoudila provádění úmluvy v praxi.
Kapitola VII - Závěrečná ustanovení
Článek 53
1. Úmluva bude otevřena k podpisu státům, které byly členy Haagské konference mezinárodního práva soukromého dne 2. října 1999.
2. Podléhá ratifikaci, přijetí nebo schválení; listiny o ratifikaci, přijetí nebo schválení budou uloženy u Ministerstva zahraničních věcí Nizozemského království, depozitáře úmluvy.
Článek 54
1. Kterýkoliv jiný stát může přistoupit k úmluvě poté, co tato vstoupí v platnost podle čl. 57 odst. 1.
2. Listina o přistoupení bude uložena u depozitáře.
3. Toto přistoupení bude platné pouze ve vztahu mezi přistupujícím státem a těmi smluvními státy, které nevznesly výhradu k přistoupení státu do šesti měsíců po obdržení oznámení uvedeného v čl. 59 písm. b). Tato výhrada může být vznesena rovněž státy v době, kdy ratifikují, přijímají nebo schvalují úmluvu po přistoupení. Všechny tyto výhrady budou oznámeny depozitáři.
Článek 55
1. Pokud má stát dva nebo více územních celků, v nichž platí různé právní systémy v záležitostech upravených touto úmluvou, může při podpisu, ratifikaci, přijetí, schválení nebo přistoupení prohlásit, že se úmluva vztahuje na všechny jeho územní celky, nebo jen na jeden či více z nich, a může toto prohlášení kdykoliv měnit podáním jiného prohlášení.
2. Všechna tato prohlášení budou oznámena depozitáři a musí v nich být výslovně stanoveny územní celky, na které se úmluva vztahuje.
3. Pokud stát neučiní žádné prohlášení podle tohoto článku, úmluva se bude vztahovat na všechny územní celky tohoto státu.
Článek 56
1. Každý stát může nejpozději při ratifikaci, přijetí, schválení nebo přistoupení, nebo při prohlášení podle článku 55, učinit výhradu podle čl. 51 odst. 2. Jiné výhrady nejsou přípustné.
2. Každý stát může kdykoliv odvolat výhradu, kterou učinil. Toto odvolání musí být oznámeno depozitáři.
3. Účinnost výhrady zaniká prvním dnem třetího kalendářního měsíce po oznámení uvedeném v předchozím odstavci.
Článek 57
1. Úmluva vstoupí v platnost prvním dnem měsíce následujícího po uplynutí tří měsíců po uložení třetí listiny o ratifikaci, přijetí nebo schválení podle článku 53.
2. Dále pak úmluva vstoupí v platnost:
a) pro každý stát, který ji dodatečně ratifikuje, přijme nebo schválí, prvním dnem měsíce následujícího po uplynutí tří měsíců po uložení listiny o ratifikaci, přijetí, schválení nebo přistoupení;
b) pro každý přistupující stát prvním dnem měsíce následujícího po uplynutí tří měsíců po uplynutí šestiměsíčního období uvedeného v čl. 54 odst. 3;
c) pro územní celek, na který se úmluva vztahuje podle článku 55, prvním dnem měsíce následujícího po uplynutí tří měsíců po oznámení uvedeném v tomto článku.
Článek 58
1. Členský stát úmluvy ji může vypovědět písemným oznámením zaslaným depozitáři. Vypovězení se může týkat také jen určitých územních celků, na které se úmluva vztahovala.
2. Vypovězení se stane účinným prvním dnem měsíce následujícího po uplynutí dvanácti měsíců po obdržení oznámení depozitářem. Pokud je v oznámení uvedena delší lhůta pro účinnost vypovězení, vypovězení se stane účinným po uplynutí této delší lhůty.
Článek 59
Depozitář oznámí členským státům Haagské konference mezinárodního práva soukromého a státům, které přistoupily podle článku 54, následující:
a) podpisy, ratifikace, přijetí a schválení uvedené v článku 53;
b) přistoupení a námitky vznesené k přistoupením uvedené v článku 54;
c) den, kdy úmluva vstoupí v platnost podle článku 57;
d) prohlášení uvedená v čl. 32 odst. 2 a v článku 55;
e) dohody uvedené v článku 37;
f) výhradu uvedenou v čl. 51 odst. 2 a odvolání uvedené v čl. 56 odst. 2;
g) vypovězení uvedená v článku 58.
Na důkaz čehož podepsaní, řádně k tomu zmocněni, podepsali tuto úmluvu.
V Haagu dne 13. ledna 2000 v anglickém a francouzském jazyce, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivech vlády Nizozemského království a jehož ověřená kopie bude zaslána diplomatickou cestou každému z členských států Haagské konference mezinárodního práva soukromého.