EVROPSKÁ KOMISE
V Bruselu dne 25.5.2022
COM(2022) 249 final
SDĚLENÍ KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ
Na cestě ke směrnici o trestních sankcích za porušování omezujících opatření Unie
1.ÚVOD
1.1Právo Unie v oblasti omezujících opatření
Omezující opatření jsou základním nástrojem k podpoře cílů společné zahraniční a bezpečnostní politiky (dále jen „SZBP“) vytyčených v článku 21 Smlouvy o Evropské unii (dále jen „Smlouva o EU“). Mezi tyto cíle patří ochrana hodnot Unie, zachovávání mezinárodního míru a bezpečnosti, jakož i upevňování a podpora demokracie, právního státu a lidských práv.
Za účelem zachovávání těchto hodnot může Unie zavádět omezující opatření vůči třetím zemím, subjektům nebo jednotlivcům. Tato opatření zahrnují cílená individuální opatření, tj. zmrazení majetku a omezení vstupu na území (zákaz cestování), jakož i odvětvová opatření, tj. zbrojní embarga či hospodářská a finanční opatření (např. omezení dovozu a vývozu, omezení poskytování určitých služeb, jako jsou bankovní služby)
. V současné době v Unii platí více než čtyřicet různých režimů omezujících opatření a jejich využívání se v nedávné době zintenzivnilo. Některé z těchto režimů provádějí omezující opatření Rady bezpečnosti Organizace spojených národů a v některých případech zavádějí další omezení; jiná opatření Unie přijala autonomně. Navíc k režimům zaměřeným na situace jednotlivých zemí přijala Unie také horizontální režimy, které cílí na šíření a používání chemických zbraní, kybernetických útoků, porušování lidských práv a terorismus
.
Zachovávání mezinárodního míru a bezpečnosti je v aktuálním kontextu ruské invaze na Ukrajinu kriticky důležité. Unie zavedla řadu omezujících opatření vůči jednotlivcům a společnostem z Ruska a Běloruska, jakož i odvětvová opatření, z nichž některá sahají zpět do roku 2014. V tomto kontextu a s cílem zlepšit koordinaci na unijní úrovni v oblasti prosazování těchto omezujících opatření Komise zřídila pracovní skupinu „Freeze and Seize“, do níž jsou zapojeny útvary Komise, zástupci členských států a unijní agentury jako Eurojust a Europol
. Pracovní skupina vedle zajišťování koordinace mezi členskými státy prověřuje vzájemné působení omezujících a trestněprávních opatření.
1.2Potřeba zlepšit vynucování omezujících opatření prostřednictvím trestního práva
Provádění a vynucování omezujících opatření je v první řadě povinností členských států. Příslušné orgány v členských státech musí posoudit, zda došlo k porušení příslušného nařízení Rady, a provést odpovídající kroky. Nařízení Rady přijatá podle článku 215 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) v tomto ohledu systematicky obsahují ustanovení, jež od členských států vyžaduje, aby přijaly vnitrostátní pravidla stanovící účinné, přiměřené a odrazující sankce, které se použijí v případě porušení ustanovení příslušného nařízení
. Tato nařízení obecně obsahují:
·omezující opatření,
·klauzuli proti obcházení, která zakazuje vědomou a záměrnou účast na činnostech, které mají za cíl předmětná omezující opatření obcházet, a
·další povinnosti, zejména informovat o krocích učiněných s cílem provádět omezující opatření (např. informování orgánů o výši majetku, který byl zmrazen).
Neexistuje-li harmonizace na unijní úrovni, vnitrostátní systémy se výrazně liší, pokud jde o kriminalizaci porušování práva Unie v oblasti omezujících opatření (dále jen „omezující opatření Unie“). Ve dvanácti členských státech je porušení omezujících opatření Unie pouze trestným činem. Ve třinácti členských státech může porušení omezujících opatření Unie představovat přestupek nebo trestný čin
. Kritéria, podle nichž jednání spadá do jedné či druhé režimové kategorie, zpravidla souvisejí se závažností (závažnou povahou), určenou buď z hlediska kvalitativního (úmysl, hrubá nedbalost), nebo kvantitativního (škoda)
, v každém členském státě se však liší. Ve dvou členských státech může specifický delikt porušení omezujících opatření Unie v současné době vést pouze ke správním sankcím
.
Systémy sankcí se mezi členskými státy také podstatně liší. Co se týká trestů odnětí svobody, ve čtrnácti členských státech se maximální délka trestu odnětí svobody pohybuje v rozmezí dvou a pěti let. V osmi členských státech je možné uložit maximální trest v délce mezi osmi a dvanácti lety. Maximální výše pokuty, kterou lze uložit za porušení omezujících opatření Unie – buď v podobě trestného činu nebo přestupku – se napříč členskými státy značně liší, a to v rozmezí od 1 200 EUR do 500 000 EUR.
Čtrnáct členských států stanoví za porušení omezujících opatření Unie trestní odpovědnost právnických osob. Kromě toho dvanáct členských států stanoví správní sankce, především pokuty, které lze uložit právnickým osobám v případech, kdy jejich zaměstnanci nebo vedoucí pracovníci porušují omezující opatření. Maximální výše pokut se pohybuje v rozmezí od 133 000 do 37,5 milionu EUR.
Komise a vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku navrhli v reakci na ruskou agresi proti Ukrajině v rámci šestého balíčku omezujících opatření posílit ustanovení o sankcích v nařízeních Rady (EU) č. 833/2014 a (EU) č. 269/2014. Změněná ustanovení by zavazovala členské státy, aby stanovily pravidla pro sankce, včetně vhodných trestních sankcí, použitelných v případech porušení ustanovení těchto nařízení. Je třeba, aby členské státy přijaly veškerá opatření nezbytná k zajištění, aby tyto sankce byly řádně prováděny a uplatňovány. Sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Členské státy musí také stanovit vhodná opatření pro konfiskaci výnosů z těchto porušení. Omezující opatření jsou přijímána na základě článku 29 Smlouvy o EU a článku 215 Smlouvy o fungování EU. Ačkoliv tato ustanovení slouží jako právní základ povinnosti členských států stanovit sankce, včetně trestních sankcí, žádný z nich nelze použít k určení přesných druhů a úrovní trestních sankcí. Omezený dopad povinnosti členských států mít zavedeny trestní sankce, bez bližšího vymezení trestněprávních definic a sankcí prostřednictvím směrnice na základě článku 83 Smlouvy o fungování EU, znamená, že členské státy by stále neměly harmonizován přístup ke konfiskačním opatřením souvisejícím s porušováním omezujících opatření Unie ani k opatřením pro zmrazování, správu a konfiskaci, jak je stanoví současné a budoucí aquis Unie v oblasti vymáhání majetku, a konfiskace by se nevztahovala na porušování omezujících opatření Unie. I když v několika členských státech již bylo porušování omezujících opatření Unie kriminalizováno, rozdíly mezi členskými státy mohou vést k roztříštěnému přístupu v přeshraničních případech.
Na základě těchto okolností Komise vydává návrh na rozhodnutí Rady o doplnění porušování omezujících opatření Unie do oblastí trestné činnosti uvedených v čl. 83 odst. 1 Smlouvy o fungování EU
. Doplnění porušování omezujících opatření Unie mezi oblasti trestné činnosti uvedené v čl. 83 odst. 1 Smlouvy o fungování EU by Komisi umožnilo jako druhý krok okamžitě řádným legislativním postupem navrhnout směrnici, jejímž cílem bude blíže vymezit definice trestných činů a sankcí. Toto bližší vymezení trestněprávních definic a sankcí pro porušování omezujících opatření Unie by doplnilo návrh Komise na vydání směrnice Evropského parlamentu a Rady, jež byl dnes také přijat, o vymáhání majetku a konfiskaci
. Tento návrh významně posiluje současný evropský rámec vymáhání majetku, tvořený směrnicí o konfiskaci a rozhodnutím Rady o úřadech pro vyhledávání majetku z trestné činnosti
.
Navrhovaná směrnice o vymáhání majetku a konfiskaci přispívá k účinnému uplatňování omezujících opatření Unie dvěma způsoby. Za prvé po členských státech vyžaduje, aby zahájily vyšetřování za účelem vysledování a identifikace majetku tam, kde je to nezbytné k předcházení, odhalování nebo vyšetřování trestných činů souvisejících s porušováním omezujících opatření Unie, a rozšířily pověření úřadů pro vyhledávání majetku z trestné činnosti tak, aby urychleně vysledovaly a identifikovaly majetek jednotlivců a subjektů podléhajících cíleným finančním sankcím EU a bezodkladně jej zmrazily ve všech případech, kdy je to nezbytné k zabránění jeho přemístění z dané jurisdikce. Za druhé by návrh tím, že vytváří vylepšená pravidla pro vymáhání majetku a konfiskaci použitelná na trestný čin porušení omezujících opatření Unie, zajistil účinné vysledování, zmrazení, správu a konfiskaci výnosů pocházejících z porušování omezujících opatření Unie, dokud nebudou pro porušování omezujících opatření Unie blíže vymezeny trestněprávní definice a sankce.
Jak je podrobněji vysvětleno v návrhu rozhodnutí Rady o doplnění porušování omezujících opatření Unie mezi oblasti trestné činnosti uvedené v čl. 83 odst. 1 Smlouvy o fungování EU
, kritéria uvedená v čl. 83 odst. 1 Smlouvy o fungování EU pro doplnění nové oblasti trestné činnosti do tohoto článku, týkající se přeshraničního rozměru dané oblasti trestné činnosti (povaha, dopad, zvláštní potřeba potírat ji na společném základě), jsou splněna.
Je tomu tak proto, že porušování omezujících opatření Unie by mělo být kvalifikováno jako oblast trestné činnosti a je již takto kategorizována většinou členských států, ale stávající seznam trestných činů Unie stanovený čl. 83 odst. 1 Smlouvy o fungování EU ji nezahrnuje. Navíc se jedná o mimořádně závažnou trestnou činnost, neboť může udržovat existenci hrozeb pro mezinárodní mír a bezpečnost, mařit upevňování a podporu demokracie, právního státu a lidských práv a vést k významným hospodářským a společenským škodám a škodám na životním prostředí.
Dále má porušování omezujících opatření Unie zřetelný a někdy dokonce neodmyslitelný přeshraniční rozměr, který vyžaduje jednotnou odpověď s přeshraničním rozměrem na unijní i globální úrovni. Nejen, že tyto trestné činy obvykle páchají fyzické a právnické osoby, které působí v celosvětovém měřítku, ale v některých případech omezující opatření Unie dokonce zakazují přeshraniční operace (např. omezení bankovních služeb).
Skutečnost, že správní a/nebo trestní právo členských států obsahuje pro porušování omezujících opatření Unie velmi rozdílné definice a sankce, navíc naznačuje, že stejné jednání může být postihováno rozdílnými sankcemi a různými úrovněmi vynucení. Vzniká tím riziko spekulativního výběru jurisdikce („forum-shopping“) ze strany jednotlivců a společností a obecně je podkopávána důvěryhodnost cílů Unie udržovat mezinárodní mír a bezpečnost a prosazovat společné hodnoty Unie. Je tedy dána zvláštní potřeba společného postupu na unijní úrovni s cílem řešit porušování omezujících opatření Unie prostřednictvím trestního práva. Unie by v této souvislosti také mohla podpořit rovné podmínky na celosvětové úrovni.
A konečně, rozdílné definice a sankce pro porušování omezujících opatření Unie ve správním a/nebo trestním právu členských států představují překážku jednotného uplatňování unijní politiky v oblasti omezujících opatření.
Vzhledem k naléhavé potřebě přivést jednotlivce a právnické osoby podílející se na porušování omezujících opatření Unie k odpovědnosti, příloha tohoto sdělení již nastiňuje hlavní prvky, které by mohla obsahovat budoucí směrnice o trestních sankcích za porušování omezujících opatření Unie. Tím by se usnadnilo urychlené zapojení Evropského parlamentu a Rady do této problematiky.
EVROPSKÁ KOMISE
V Bruselu dne 25.5.2022
COM(2022) 249 final
PŘÍLOHA
sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě
Na cestě ke směrnici o trestních sankcích za porušování omezujících opatření Unie
1.1 Úvod
Doplnění porušení omezujících opatření Unie mezi oblasti trestné činnosti uvedené v čl. 83 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) by Komisi umožnilo navrhnout řádným legislativním postupem směrnici, která by mohla blíže vymezit definice trestných činů a sankcí.
Je třeba, aby uvedený návrh Komise splňoval zásady subsidiarity a proporcionality, jimiž se řídí veškerá činnost EU. Také je třeba, aby byl v souladu s požadavky zdokonalení tvorby právních předpisů
. Dále by návrh měl zohlednit specifika trestního práva. Zejména bližší vymezení trestněprávních definic a sankcí by mělo zohledňovat rozdíly mezi systémy trestního soudnictví jednotlivých členských států, a to rovněž pokud jde o sankce.
Navíc by následná směrnice měla respektovat základní práva a dodržovat zásady stanovené v Listině základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). Zejména by měl být zajištěn soulad ustanovení směrnice s právy na svobodu a bezpečnost, ochranou osobních údajů, právem na vlastnictví, právem na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, presumpcí neviny a právem na obhajobu, zásadami zákonnosti, včetně zákazu zpětné účinnosti trestních sankcí a přiměřenosti trestných činů a trestů, jakož i zásady ne bis in idem.
Budoucí směrnice by zahrnovala řadu oblastí trestního práva, jež jsou obvyklé v unijních směrnicích vydaných na základě článku 83 Smlouvy o fungování EU. Následující text je ilustrativním seznamem možných ustanovení, která budou začleněna do budoucího legislativního návrhu.
1.2 Oblast působnosti
První ustanovení by stanovilo účel a oblast působnosti směrnice, a zejména by upřesnilo, že se vztahuje na porušování omezujících opatření Unie. Tato omezující opatření se přijímají podle článku 29 Smlouvy o Evropské unii (dále jen „Smlouva o EU“) a článku 215 Smlouvy o fungování EU a zahrnují cílená individuální opatření, tj. zmrazení majetku, zákazy zpřístupnění finančních prostředků a hospodářských zdrojů a omezení vstupu na území (zákazy cestování), jakož i odvětvová omezující opatření, tj. zbrojní embarga nebo hospodářská a finanční opatření (např. omezení dovozu a vývozu, omezení poskytování určitých služeb, jako jsou bankovní služby).
1.3 Definice
Tento článek směrnice by obsahoval všechny příslušné definice, v případě potřeby včetně definic pomocí křížových odkazů na ustanovení nařízení a rozhodnutí Rady o omezujících opatřeních. Tyto definice by zahrnovaly mimo jiné „omezující opatření“, „určený subjekt“ a „určenou osobu“. Relevantním příkladem trestněprávního opatření, které obsahuje použití podobných křížových odkazů v ustanovení o definicích, je směrnice 2014/57/EU o trestních sankcích za zneužívání trhu (směrnice o zneužívání trhu).
1.4 Trestné činy, včetně návodu, pomoci a pokusu
Články týkající se trestných činů, které směrnice blíže vymezí, by obsahovaly přesné definice různých trestných činů souvisejících s porušováním omezujících opatření Unie, například:
·zpřístupnění finančních prostředků nebo hospodářských zdrojů, přímo či nepřímo určené osobě / určenému subjektu, nebo v jejich prospěch,
·nezmrazení finančních prostředků nebo hospodářských zdrojů, které patří určené osobě / určenému subjektu nebo jsou jimi vlastněny, drženy či kontrolovány,
·účast na zakázaných finančních činnostech, jako je poskytování zakázaných půjček či úvěrů,
·účast na zakázaném obchodování, obchodních nebo jiných činnostech, jako je dovoz či vývoz zboží a technologií, na něž se vztahují zákazy obchodu, nebo poskytování zakázaných služeb,
·porušení podmínek použitelných podle povolení udělených příslušnými orgány,
·nedodržení povinnosti poskytnout informace orgánům, jako je povinnost oznámit veškerý majetek, který patří určené osobě / určenému subjektu nebo je jimi vlastněn, držen či kontrolován,
·účast na akcích nebo činnostech, jejichž cílem je přímo či nepřímo obcházet omezující opatření, vědomě a úmyslně, včetně zapojení do systémů vytvořených za účelem utajení majetku nebo účasti určených osob/subjektů tak, že se napomáhá vyhnout se dopadu opatření těm, proti nimž omezující opatření směřují, nebo že se poskytují zavádějící informace orgánům,
·neoznámení porušení omezujících opatření nebo činností, jejichž cílem je opatření obcházet, v rozporu se zvláštní povinností oznámení učinit.
Trestné činy, které mají být blíže vymezeny, není-li stanoveno jinak, by vyžadovaly úmysl nebo alespoň hrubou nedbalost založenou na vědomí, že jednání se týká osob, subjektů, činností nebo majetku, na něž se vztahují omezující opatření, nebo na opomíjení omezujících opatření či souvisejících právních zákazů (záměrná nevšímavost).
Směrnice by rovněž zahrnovala související trestné činy, například praní peněz. Co se týká naposled uvedeného, ustanovení členské státy přijmout nezbytná opatření s cílem zajistit, že trestný čin praní peněz, popsaný v článku 3 směrnice (EU) 2018/1673, se bude vztahovat na majetek pocházející z trestných činů uvedených ve směrnici.
Směrnice by dále obsahovala ustanovení zavazující členské státy přijmout nezbytná opatření s cílem zajistit, že navádění ke spáchání trestných činů uvedených ve směrnici, pomoc při jejich páchání, jakož i pokus tyto trestné činy spáchat, bude možné stíhat jako trestný čin.
1.5 Sankce ukládané fyzickým a právnickým osobám
Nařízení Rady přijatá podle článku 215 Smlouvy o fungování EU systematicky obsahují ustanovení, jež od členských států vyžaduje, aby přijaly vnitrostátní pravidla upravující účinné, přiměřené a odrazující sankce, které se použijí v případě porušení ustanovení příslušného nařízení
. Jelikož tato povinnost ponechává výrazné rozdíly mezi úrovněmi a druhy sankcí, budoucí směrnice by měla obsahovat článek o sankcích ukládaných fyzickým osobám. Tyto sankce by byly použitelné u všech trestných činů zmíněných výše v oddíle 1.4 a po členských státech vyžadují, aby uplatňovaly účinné, přiměřené a odrazující sankce a stejně tak stanovily určitou minimální úroveň maximálních trestních sankcí, včetně pokut pro fyzické osoby. Tyto sankce by měly být přiměřené ve vztahu ke značné závažnosti těchto trestných činů.
Navíc by směrnice zahrnovala ustanovení o odpovědnosti právnických osob. Toto ustanovení by bylo použitelné na všechny trestné činy zmíněné výše v oddíle 1.4. Podle tohoto ustanovení by členské státy měly určit sankce a odpovědnost právnických osob:
I)za všechny trestné činy uvedené v oddíle 1.4 spáchané v jejich prospěch osobami, které v dané právnické osobě působí ve vedoucím postavení, nebo
II)pro nedostatek dohledu nebo kontroly ze strany osob působících ve vedoucím postavení, který umožnil spáchání jakéhokoli výše zmíněného trestného činu ve prospěch dané právnické osoby osobou jim podřízenou.
Směrnice by také blíže vymezila sankce použitelné vůči právnickým osobám. Zejména by po členských státech vyžadovala, aby přijaly nezbytná opatření s cílem zajistit, aby právnická osoba, která nese odpovědnost podle příslušných ustanovení diskutovaných v oddíle 1.4, podléhala účinným, přiměřeným a odrazujícím sankcím, včetně:
·pokut trestní nebo jiné povahy,
·dočasného zákazu přístupu k veřejnému financování, včetně nabídkových řízení, grantů a koncesí,
·dočasného nebo trvalého zákazu vykonávat podnikatelské činnosti,
·odejmutí povolení a oprávnění k výkonu činností, které vedly ke spáchání trestného činu,
·uložení soudního dohledu,
·zrušení rozhodnutím soudu a
·dočasného nebo trvalého uzavření provozoven užitých pro spáchání trestného činu.
Navíc by směrnice mohla stanovit, že členské státy by měly přijmout nezbytná opatření s cílem zajistit, že právnické osoby, které mají prospěch ze spáchání trestných činů porušujících omezující opatření Unie jinými osobami, bude možné potrestat pokutami, jejichž maximální výše by neměla být nižší než určité procento celkového celosvětového obratu této právnické osoby v účetním období předcházejícím rozhodnutí o pokutě.
Odpovědnost právnických osob by neměla vylučovat možnost trestního řízení fyzických osob, které jsou pachateli trestných činů uvedených v oddíle 1.4.
1.6 Přitěžující a polehčující okolnosti
Směrnice by také obsahovala článek, který stanoví přitěžující okolnosti, jež je třeba zohlednit při ukládání sankcí za trestné činy uvedené výše v oddíle 1.4. Tyto přitěžující okolnosti by mohly zahrnovat:
·závažné důsledky porušení vzhledem k účelům omezujících opatření,
·vysokou hodnotu dotčených finančních prostředků, hospodářských zdrojů, zboží nebo technologií,
·skutečnost, že trestný čin byl spáchán úřední osobou při výkonu jejích povinností,
·skutečnost, že trestný čin byl spáchán v kontextu soukromé profesní činnosti, včetně porušení profesních povinností,
·spáchání trestného činu v rámci zločinného spolčení ve smyslu rámcového rozhodnutí 2008/841/SVV
,
·skutečnost, že trestný čin zahrnoval použití falešných nebo padělaných dokladů,
·skutečnost, že pachatel se dopustil podobných dřívějších porušení práva Unie v oblasti omezujících opatření,
·skutečnost, že pachatel aktivně bránil vyšetřovacím činnostem nebo zastrašoval či ovlivňoval svědky, a
·skutečnost, že trestný čin přinesl nebo se očekávalo, že přinese značný finanční prospěch (s tím, že značný finanční prospěch bude dále definován v odůvodnění).
Směrnice by rovněž obsahovala článek, který stanoví polehčující okolnosti, jež je třeba zohlednit při ukládání sankcí za trestné činy uvedené výše v oddíle 1.4. Členské státy by podle tohoto článku zejména měly povinnost zajistit, že ve vztahu k výše zmíněným trestným činům budou určité skutečnosti považovány za polehčující okolnosti. To by se například vztahovalo na skutečnost, že pachatel poskytl správním nebo justičním orgánům informace, které by jinak nemohly získat, pomohl jim identifikovat či postavit před soud ostatní pachatele nebo nalézt důkazy.
1.7 Pravidla soudní příslušnosti
Směrnice by také obsahovala ustanovení upravující pravidla soudní příslušnosti. Mimo jiné by jednotlivé členské státy podle příkladu článku 11 směrnice (EU) 2017/1371 o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie („směrnice PIF“) měly založit soudní příslušnost pro trestné činy uvedené v oddíle 1.4 v případech, kdy by došlo ke spáchání trestného činu zcela nebo zčásti na jejich území nebo pokud je pachatel jejich státním příslušníkem. Dále by členské státy byly povinny vyrozumět Komisi, pokud se rozhodnou rozšířit svou soudní příslušnost na trestné činy spáchané:
I)pachatelem, který má obvyklé bydliště na jejich území;
II)ve prospěch právnické osoby usazené na jejich území nebo
III)jedním z jejich úředníků, který jedná při výkonu svých služebních povinností.
V případech, kdy je pachatel jejich státním příslušníkem, by členské státy nesměly vázat výkon své soudní příslušnosti na splnění podmínky, že trestní stíhání může být zahájeno pouze na základě:
I)oznámení učiněného obětí v místě, kde byl trestný čin spáchán, nebo
II)oznámení ze strany státu, na jehož území byl trestný čin spáchán.
Nařízení Rady přijatá podle článku 215 Smlouvy o fungování EU systematicky obsahují toto ustanovení o soudní příslušnosti:
„Toto nařízení se použije:
a) na území Unie, včetně jejího vzdušného prostoru;
b) na palubě všech letadel nebo plavidel spadajících do jurisdikce některého členského státu;
c) na všechny osoby nacházející se na území Unie nebo mimo něj, které jsou státními příslušníky některého členského státu;
d) na všechny právnické osoby, subjekty nebo orgány na území Unie nebo mimo něj, zapsané nebo zřízené podle práva některého členského státu;
e) na všechny právnické osoby, subjekty nebo orgány v souvislosti s jakoukoli obchodní činností vykonávanou zcela nebo částečně v rámci Unie.“
Toto by se ve směrnici odrazilo také. Zvláště by se na základě výše uvedeného písmene e) od členských států vyžadovalo, aby rozšířily svou trestní příslušnost na osoby ze zemí mimo EU, které se nenacházejí na území EU, pokud má jejich podnikatelská činnost spojení s EU (které se v širším smyslu může týkat i jejich majetku).
1.8 Promlčecí doby
Směrnice by také obsahovala ustanovení použitelné na všechny trestné činy zmíněné výše v oddíle 1.4, které by vyžadovalo zavedení minimální promlčecí doby, jakož i ustanovení o promlčecí době pro výkon trestů uložených konečným odsuzujícím rozsudkem. Relevantní příklad lze nalézt v článku 12 směrnice PIF. Podle tohoto článku jsou členské státy povinny:
I)stanovit promlčecí doby dostatečně dlouhé, počítáno od spáchání trestných činů uvedených ve směrnici, aby byly dané trestné činy účinně řešeny, za uplatnění minimálních promlčecích dob u těch trestných činů, které lze postihovat trestem odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby ve výši nejméně čtyř let;
II)přijmout nezbytná opatření s cílem umožnit výkon trestů.
1.9 Spolupráce členských států, orgánů, institucí a jiných subjektů Unie, jakož i třetích států
S cílem zlepšit vyšetřování případů s přeshraničním prvkem by směrnice obsahovala ustanovení, které by vyžadovalo vzájemnou spolupráci mezi příslušnými orgány členských států a orgány, institucemi a jinými subjekty Unie, včetně agentur Eurojust a Europol. Toto ustanovení směrnice by také usnadnilo sdílení informací o praktických záležitostech (zejména vzorcích obcházení, např. strukturách pro skrývání skutečného vlastnictví / skutečné kontroly majetku) s orgány v ostatních členských státech a s Komisí.
1.10 Oznamovatelé
Komise s cílem zlepšit účinnost omezujících opatření Unie v nedávné době spustila „EU Sanctions Whistle-blower Tool“ (nástroj pro oznamovatele v oblasti unijních sankcí). Protože příspěvek oznamovatelů k řádnému uplatňování omezujících opatření Unie je důležitý, návrh Komise by členským státům stanovil povinnost přijmout nezbytná opatření s cílem zajistit, že ochrana poskytovaná podle směrnice (EU) 2019/1937 bude použitelná pro osoby oznamující trestné činy uvedené v navrhované směrnici. Dále by členské státy měly povinnost přijmout všechna nezbytná opatření, jimiž zajistí, že osobám, které oznamují trestné činy uvedené v navrhované směrnici a poskytují důkazy či jinak spolupracují na vyšetřování, stíhání nebo odsouzení těchto trestných činů, bude v souvislosti s trestním řízením poskytnuta nezbytná podpora a pomoc.
2. DALŠÍ POSTUP
Jakmile Rada dospěje k dohodě a Evropský parlament udělí souhlas s doplněním porušení omezujících opatření Unie mezi oblasti trestné činnosti uvedené v čl. 83 odst. 1 Smlouvy o fungování EU, Komise by měla být schopna okamžitě řádným legislativním postupem navrhnout směrnici, která by mohla blíže vymezit definice trestných činů a sankcí.
Je třeba, aby tento návrh Komise splňoval zásady subsidiarity a proporcionality, jimiž se řídí veškerá činnost Unie
. Také je třeba, aby byl v souladu s požadavky zdokonalení tvorby právních předpisů
.