Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Úsilí o lepší provádění pilíře sociálních práv a podpora základních služeb

(stanovisko z vlastní iniciativy)

(2019/C 282/02)

Zpravodaj: Raymond HENCKS

Spoluzpravodaj: Krzysztof BALON

Rozhodnutí plenárního shromáždění	24.1.2019
Právní základ	čl. 32 odst. 2 jednacího řádu stanovisko z vlastní iniciativy
Odpovědná sekce	Doprava, energetika, infrastruktura a informační společnost
Přijato v sekci	22.5.2019
Přijato na plenárním zasedání	19.6.2019
Plenární zasedání č.	544
Výsledek hlasování (pro/proti/zdrželi se hlasování)	128/3/6

1.   Závěry a doporučení

Závěry

1.1.

20. zásada evropského pilíře sociálních práv zavádí v Unii pojem „základní služby“, jenž jako takový není obsažen ve Smlouvách, a uvádí, že „každý má právo na přístup ke kvalitním základním službám, včetně vody, hygienického zařízení, energií, dopravy, finančních služeb a digitálních komunikací. Osobám v nouzi musí být k dispozici pomoc pro přístup k těmto službám.

1.2.

Vzhledem k příkladům služeb, které jsou ve smyslu zásady č. 20 považovány za základní, se EHSV domnívá, že se jedná konkrétně o služby obecného hospodářského zájmu, jež jsou již zahrnuty v právu Unie a konkrétněji v protokolu č. 26 o službách obecného zájmu, který je připojen k SFEU a jehož výkladová ustanovení přesahují rámec prosté záruky „kvalitního přístupu“, ale část z nich není dostatečně regulována a prováděna – a to ve velmi odlišné míře v různých členských státech.

1.3.

EHSV tedy souhlasí s tím, že 20. zásada evropského pilíře sociálních práv potvrzuje právo na přístup k základním službám/službám obecného hospodářského zájmu, které tvoří nezbytnou složku sociální spravedlnosti a jsou založeny na zásadě rovného zacházení s uživateli, která zakazuje diskriminaci nebo vyloučení jakékoliv povahy, a na zásadě univerzálního přístupu založeného na vysoké úrovni finanční dostupnosti a kvality.

Doporučení

Právo na přístup

1.4.

Aby byla zásada, podle níž má každý „právo na přístup ke kvalitním základním službám“, naplněna, je třeba provést konkrétní opatření v rámci udržitelného rozvoje a sociální soudržnosti a současně je zapotřebí, aby: a) byla zaručena právními předpisy, které ji popíšou a stanoví způsob jejího uplatňování v každé oblasti; b) byly definovány protistrany, na něž se lidé mohou obrátit v případě nedodržování; c) mohla být předmětem stížností, žalob nebo opravných prostředků.

Univerzální přístup

1.5.

EHSV požaduje vyjasnění konceptu univerzálního přístupu ke službám obecného hospodářského zájmu a zavedení legislativních opatření, na jejichž základě by členské státy musely pro každou službu obecného hospodářského zájmu definovat ukazatele pro stanovení povahy univerzálního přístupu (hustota přístupových míst služby, maximální vzdálenost k přístupovému místu, pravidelnost služby atd.), aby se předešlo tomu, že se zejména v příměstských, venkovských či málo zalidněných oblastech budou rušit či nedostatečně udržovat základní služby obecného zájmu pro uživatele (např. služby veřejné dopravy, pobočky pošt a bank), a pokud k tomu dojde, aby se zajistila rovnocenná alternativní řešení.

Univerzální služba

1.6.

Pokud jde o služby v oblasti elektřiny, služby elektronických komunikací a poštovní a bankovní služby, není univerzální služba, jíž využívají, synonymem univerzálnosti, protože zaručuje pouze omezený přístup k základním službám. Zvlášť to platí pro elektronické komunikace, jejichž služby zahrnuté do univerzální služby jsou již značně překonané technologickým vývojem, a neodpovídají tak již moderním komunikačním nástrojům dostupným na trhu a jen tím zvětšují digitální propast mezi odlehlými regiony a velkými městskými středisky.

1.7.

EHSV tedy žádá, aby byla univerzální služba uzpůsobena, zajistilo se poskytování těch nejmodernějších služeb a bylo zajištěno úplné územní pokrytí pro všechna síťová odvětví obecně a elektronické komunikace konkrétně.

Finanční dostupnost

1.8.

Vzhledem k tomu, že záruka dostupného přístupu se čím dál méně provádí prostřednictvím tzv. „rozumného“ sociálního tarifu, ale spíše prostřednictvím sociální pomoci výlučně ve prospěch nejchudších osob, a k tomu, že to nejsou jen ti nejchudší, kdo se potýká se závažnými ekonomickými potížemi v přístupu ke službám obecného hospodářského zájmu, opakuje EHSV svůj požadavek, aby se o cenové dostupnosti rozhodlo tak, že se určí koš služeb považovaných za základní, u nichž se jednotlivě stanoví finanční úsilí domácnosti, aby bylo přijatelné ve vztahu k minimálnímu příjmu/minimální mzdě, nad jehož výši jsou ceny příliš vysoké a vyžadují regulační opatření nebo musí zakládat právo na státní podporu.

Kvalita služby

1.9.

Vzhledem ke kvalitě různých služeb obecného hospodářského zájmu v některých členských státech (zpoždění či zrušení spojů veřejné dopravy, špatné či nedostatečné územní pokrytí elektronickými komunikacemi atp.) EHSV požaduje, aby členské státy stanovily pro služby obecného hospodářského zájmu ukazatele zaměřené na vnímání spokojenosti, jako jsou ukazatele týkající se rychlosti, přesnosti, spolehlivosti, pohodlnosti, disponibility, kompetence a ochoty poskytovatelů, a také ukazatele týkající se dalších aspektů, jako je životní prostředí, pracovní podmínky a ochrana spotřebitelů.

1.10.

Pokud jde o kompenzaci, již pro případy nedostatečné kvality (zpoždění nebo zrušení vlakových nebo leteckých spojů, ztráta nebo poškození poštovních zásilek) stanovují evropské právní předpisy, EHSV se nemůže zbavit dojmu, že někteří poskytovatelé raději zaplatí (mírné) odškodnění, než aby investovali do kvality, a proto žádá, aby se přezkoumaly platné částky odškodnění a obecně se pro případy nedodržení závazků veřejné či univerzální služby zavedly odpovídající částky pro všechny služby obecného hospodářského zájmu.

Hodnocení

1.11.

K zaručení kvalitního přístupu je nezbytné vytvořit progresivní způsob hodnocení fungování těchto služeb. EHSV za tím účelem žádá orgány s rozhodovací pravomocí, aby nejprve jasně definovaly pojmy, cíle a úkoly všech služeb obecného zájmu (hospodářských i nehospodářských).

1.12.

EHSV tedy požaduje hodnocení služeb obecného zájmu na vnitrostátní, regionální či místní úrovni členských států, které musí být nezávislé, pluralitní, musí zohledňovat různé pohledy, pokrývat hospodářskou, sociální i environmentální oblast, vycházet ze souboru kritérií a být prováděno v konzultaci se všemi zúčastněnými stranami a na úrovni Unie pomocí nové metodiky hodnocení harmonizované na evropské úrovni na základě společných ukazatelů.

Evropský semestr

1.13.

Ve srovnávacím přehledu, který je součástí evropského semestru a jehož cílem je zkoumat situaci v oblasti sociálních práv vyhlášených evropským pilířem, chybí ukazatele pro základní služby obecného hospodářského zájmu. EHSV proto požaduje, aby základní služby obsažené v zásadě č. 20 evropského pilíře sociálních práv tvořily nedílnou součást srovnávacího přehledu evropského semestru.

2.   Úvod

2.1.

Evropský parlament, Rada a Komise se prohlášením z Göteborgu o evropském pilíři sociálních práv ze dne 17. listopadu 2017 zavázaly dostát závazkům zakotveným ve Smlouvách, a sice závazkům o vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku.

2.2.

Dvacet základních zásad evropského pilíře sociálních práv usiluje v první řadě o nápravu nedostatků ve Smlouvách, a je tak součástí strukturalizace evropského právního řádu, řídí výkon základních práv a podílí se na sbližování hodnot použitelných ve vnitrostátních a evropských právních řádech.

2.3.

Evropský pilíř sociálních práv znovu zdůrazňuje některá z práv, která jsou již součástí acquis Unie, a přidává nové zásady, které reagují na výzvy vyplývající ze společenského, technologického a hospodářského vývoje (1). To znamená, že se uznává, že v současné době nejsou sociální práva, nebo alespoň část z nich, v různé míře v různých členských státech dostatečně upravena předpisy a prováděna.

2.4.

Vzhledem k tomu, že členskému státu může vzniknout odpovědnost za nedodržení obecných zásad evropského práva, „k tomu, aby tyto zásady a práva byly právně vymahatelné, je třeba nejprve na příslušné úrovni přijmout specifická opatření nebo právní předpisy“ (2).

3.   Základní služby

3.1.

20. základní zásada evropského pilíře sociálních práv s názvem „Přístup k základním službám“ uvádí, že „každý má právo na přístup ke kvalitním základním službám, včetně vody, hygienického zařízení, energií, dopravy, finančních služeb a digitálních komunikací. Osobám v nouzi musí být k dispozici pomoc pro přístup k těmto službám.

3.2.

Pojem „základních služeb“ ve Smlouvách neexistuje, ty se věnují pouze veřejným službám (dopravě) a službám obecného zájmu (hospodářským, jiným než hospodářským). Zmíněná 20. zásada neposkytuje žádnou definici toho, jak mají být „základní služby“ vykládány. Uvádí se v ní pouze několik příkladů, není tam však definován vyčerpávající seznam. Nicméně pojem „základní služby“ je běžný v rámci cílů udržitelného rozvoje OSN a zahrnuje některé služby, které se vyskytují i v jiných zásadách evropského pilíře sociálních práv.

3.3.

Právo na základní služby se tedy neomezuje pouze na ty vyjmenované v zásadě 20, ale týká se i dalších zásad, které zahrnují zejména oblast péče o děti, zdravotní péči, začleňování osob se zdravotním postižením, dlouhodobou péči, bydlení a pomoc pro bezdomovce. Na uplatňování práva na přístup ke kvalitním základním službám by tedy měla navázat konkrétní opatření jak pro služby obecného hospodářského zájmu, tak pro uvedené oblasti. EHSV v této souvislosti připomíná odpovědnost a rozsáhlou rozhodovací pravomoc členských států týkající se definování, organizace a financování služeb obecného zájmu, které odpovídají potřebám občanů.

3.4.

Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná definice, a vzhledem k příkladům služeb vyjmenovaným v zásadě č. 20 je zřejmé, že se jedná konkrétně o „služby obecného hospodářského zájmu“, které podléhají povinnostem pro univerzální nebo veřejnou službu ve smyslu článku 36 Listiny základních práv Evropské unie, článku 14 SFEU a protokolu č. 26 o službách obecného zájmu.

3.5.

20. zásada evropského pilíře sociálních práv tedy pouze znovu potvrzuje práva zakotvená ve Smlouvě. Je nicméně potřeba konstatovat, že výkladová ustanovení protokolu č. 26 o službách obecného zájmu, který je připojen k SFEU, přesahují rámec prosté záruky „kvalitního přístupu“ a stanoví „vysokou úroveň kvality, bezpečnosti a dostupnosti, rovné zacházení a podporu univerzálního přístupu a práv uživatelů“. Vzhledem k tomu, že pro EHSV představují služby obecného hospodářského zájmu nezbytnou složku struktury sociální spravedlnosti, EHSV uznává, že je zásada č. 20 řadí mezi „základní služby“.

3.6.

Aby byla zásada, podle níž má „každý právo na přístup ke kvalitním základním službám“, naplněna, je třeba provést konkrétní opatření v rámci udržitelného rozvoje a sociální soudržnosti a současně je zapotřebí, aby: a) byla zaručena právními předpisy, které ji popíšou a stanoví způsob jejího uplatňování v každé oblasti; b) byly definovány protistrany, na něž se lidé mohou obrátit v případě nedodržování; c) mohla být předmětem stížností, žalob nebo opravných prostředků.

3.7.

Služby obecného hospodářského zájmu, jako je elektřina, osobní železniční a silniční doprava, elektronická a poštovní komunikace, tedy „síťová odvětví“, prošly od konce 80. let postupným, specifickým procesem poevropštění a liberalizace ve světle vytváření jednotného trhu.

3.8.

Bylo však brzy nutno konstatovat, že tyto služby nemohou fungovat pouze podle společných pravidel hospodářské soutěže a trhu, ale že jsou nezbytná i zvláštní pravidla, jimiž se zajistí, že každý občan bude mít cenově dostupný přístup k těmto službám považovaným za základní a uznávaným jako společné hodnoty Unie.

3.9.

Jejich uznání v primárním právu bylo aktualizováno Lisabonskou smlouvou. Protokol č. 26 připojený k SFEU upřesňuje společné hodnoty Unie a zejména šest hodnot, které se musí vztahovat na všechny služby obecného hospodářského zájmu v celé Evropské unii: „vysokou úroveň kvality, bezpečnosti a dostupnosti, rovné zacházení a podporu univerzálního přístupu a práv uživatelů.“

4.   Vývoj uplatňování protokolu č. 26

4.1.

Neexistuje analýza hodnotící všechny pozitivní (pokles cen, diverzifikace nabídky) a negativní dopady (nárůst cen, vznik oligopolů, strategie „sbírání smetany“ na trhu, nejistota zaměstnání, sociální dumping) politiky liberalizace služeb obecného hospodářského zájmu. Některé základní služby obsažené v evropském pilíři sociálních práv se účinně podílejí na hospodářském a sociálním pokroku a sociálních vazbách. U jiných služeb vedlo zavedení hospodářské soutěže ke zvýšení cen nebo k oslabení poslání veřejné služby (3).

4.2.

Unie a členské státy mají nejen značnou povinnost dbát na správné fungování služeb obecného hospodářského zájmu, což vyžaduje zejména vytvoření progresivního způsobu hodnocení fungování těchto služeb, ale je rovněž nezbytné, aby orgány s rozhodovací pravomocí jasně definovaly pojmy, cíle a úkoly. Dokud se tak nestane, nebude moci hodnocení fungování zajistit služby obecného hospodářského zájmu, jež občané oprávněně očekávají od svých orgánů jak na vnitrostátní, tak na evropské úrovni.

4.3.

Na počátku nového tisíciletí začala Komise každý rok vypracovávat horizontální hodnocení výkonnosti síťových odvětví na základě metodické poznámky o horizontálním hodnocení služeb obecného hospodářského zájmu (4). Tyto zprávy byly pravidelně předkládány a diskutovány během veřejných slyšení v EHSV, kde byly předneseny protichůdné názory. V roce 2007 Komise ve spolupráci s EHSV ještě uspořádala seminář o nové metodice hodnocení na základě studie externího konzultanta, ale poté upadlo zavedení hodnocení služeb obecného zájmu v zapomnění.

4.4.

EHSV opakuje svůj požadavek vyjádřený ve stanovisku z vlastní iniciativy Nezávislé hodnocení služeb obecného zájmu (5), v němž požadoval hodnocení služeb obecného zájmu na vnitrostátní, regionální či místní úrovni členských států, které musí být nezávislé, pluralitní, musí zohledňovat různé přístupy, pokrývat hospodářské, sociální i environmentální oblasti, vycházet ze souboru kritérií a být prováděno v konzultaci se všemi zúčastněnými stranami a na úrovni Unie za použití nové metodiky hodnocení harmonizované na evropské úrovni na základě společných ukazatelů.

5.   Právo na přístup k základním službám

5.1.

Podle Listiny základních práv (článek 36) EU „v souladu se Smlouvami (…) uznává a respektuje přístup ke službám obecného hospodářského zájmu tak, jak je stanoven vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi“ a řadí je mezi základní práva „s cílem podpořit sociální a územní soudržnost Unie“.

5.2.

Základní zásada č. 20 evropského pilíře sociálních práv tedy pouze znovu potvrzuje právo každého člověka na přístup ke kvalitním službám obecného zájmu jakožto součásti společných hodnot EU. Stejně jako protokol č. 26 ani pilíř neupravuje podmínky přístupu, úroveň záruky ani přezkumné řízení.

5.3.

EHSV má za to, že koncept zajištění přístupu pro všechny je založen na zásadách rovnosti zacházení, solidarity, univerzálnosti, kontinuity, blízkosti uživateli a finanční dostupnosti.

6.   Rovné zacházení

6.1.

Pokud jde o služby obecného zájmu, spočívá rovné zacházení v rovnosti přístupu (univerzální přístup) uživatelů ve srovnatelných situacích k vnitrostátním a přeshraničním službám, přičemž jsou zakázány diskriminace nebo sociální vyloučení jakékoliv povahy (na základě národnosti, pohlaví, místa pobytu, zdravotního postižení, věku atd.).

6.2.

Rovné zacházení nebo povinnost nediskriminace nicméně nebrání přijetí opatření stanovujících zvláštní výhody pro určité kategorie uživatelů (starší osoby, osoby se zdravotním postižením nebo omezenou mobilitou atd.).

6.3.

Pro některé služby má být právo na univerzální přístup zaručeno buď univerzální službou, nebo závazky veřejné služby uloženými poskytovatelům služeb.

7.   Univerzální služba

7.1.

Univerzální služba má opodstatnění v rámci liberalizace určitých služeb obecného hospodářského zájmu, u nichž trh sám o sobě nemůže poskytnout úplné územní pokrytí, cenovou dostupnost nebo přiměřenou kvalitu služeb. Obsahuje soubor požadavků obecného zájmu, jejichž cílem je dbát na to, aby byly určité služby dostupné v požadované kvalitě všem spotřebitelům a uživatelům na celém území členského státu bez ohledu na jejich zeměpisné umístění a za dostupnou cenu s přihlédnutím ke zvláštním vnitrostátním podmínkám (6). Univerzální služba je zatím na úrovni Unie definována pouze v odvětvích elektronických komunikací, pošt, elektřiny a bankovních služeb.

7.2.

Definice univerzální služby se tedy vztahuje pouze na „určité služby“, tedy na služby taxativně vyjmenované. Univerzální služba tedy není synonymem univerzálnosti, protože nezaručuje přístup ke všem službám nabízeným na trhu.

7.3.

Zvlášť to platí pro elektronické komunikace (7), jejichž služby zahrnuté do univerzální služby jsou již výrazně překonány technologickým vývojem a neodpovídají moderním komunikačním nástrojům dostupným na trhu.

7.4.

Mnoho členských států, územních celků nebo aglomerací je značně pozadu, pokud jde o oblast vysokorychlostní elektronické komunikace nebo úplného pokrytí území mobilním signálem (šedé nebo bílé zóny), které v dnešní době představují klíčový faktor zlepšování životních podmínek, například proto, že usnadňují přístup ke zdravotní péči, vzdělávání a dalším veřejným službám. Z toho vyplývá, že současné nedostatky univerzální služby v elektronických komunikacích jen prohlubují digitální propast.

7.5.

Podle příslušné směrnice by se však „koncepce univerzální služby (…) měla postupně vyvíjet tak, aby se v ní promítal technologický pokrok, vývoj trhu a změny v uživatelské poptávce“ (8). Za tímto účelem musí Komise v souladu s touto směrnicí každé tři roky přezkoumávat rozsah univerzální služby, zejména s cílem předložit Evropskému parlamentu a Radě návrh na změnu nebo nové vymezení rozsahu.

7.6.

EHSV proto doporučuje přizpůsobit podmínky přístupu k elektronickým komunikacím technologickému vývoji a zejména zavést plné územní pokrytí vysokorychlostní mobilní sítí.

8.   Závazky veřejné služby

8.1.

U určitých služeb obecného hospodářského zájmu, které nevyužívají univerzální služby, je právo na univerzální přístup pokryto závazky veřejné služby uloženými poskytovatelům těchto služeb.

8.2.

Veřejná osobní silniční nebo železniční doprava například nevyužívá univerzální služby, ale podléhá závazkům veřejné služby, které jsou definovány jako „požadavek, který vymezí nebo stanoví příslušný orgán k zajištění veřejné služby v přepravě cestujících v obecném zájmu, který by provozovatel na základě svých vlastních obchodních zájmů bez odměny nepřevzal vůbec nebo nepřevzal ve stejném rozsahu nebo za stejných podmínek“ (9). Z toho vyplývá, že služba veřejné dopravy, která odpovídá potřebám uživatelů, nemusí nutně fungovat podle pravidel trhu. V řadě členských států jsou tedy železniční tratě a silnice pro veřejnou osobní dopravu ve venkovských nebo řídce obydlených oblastech rušeny nebo nedostatečně obsluhovány z důvodu rentability. Platí to i pro jiné služby, například poštovní nebo bankovní služby (zavírání poboček).

8.3.

EHSV proto požaduje vyjasnění konceptu univerzálního přístupu ke službám obecného hospodářského zájmu a zavedení legislativních opatření, na jejichž základě by členské státy musely pro každou službu obecného hospodářského zájmu definovat ukazatele pro stanovení povahy univerzálního přístupu (hustota přístupových míst služby, maximální vzdálenost k přístupovému místu, pravidelnost služby, počet poboček atd.).

9.   Finanční dostupnost

9.1.

Trh může v nejlepším případě pouze navrhnout cenu vycházející z nákladů, čímž by nebylo možné zaručit všem lidem přístup ke službě obecného hospodářského zájmu za dostupnou cenu. Jedním z nebezpečí volné hospodářské soutěže je tedy pokušení poskytovatelů služeb obecného hospodářského zájmu poskytovat je pouze klientům, kteří jsou a priori považování za solventní.

9.2.

Protokol č. 26 se proti tomuto riziku staví a požaduje, aby členské státy dbaly na vysokou úroveň dostupnosti jednotlivých služeb obecného hospodářského zájmu.

9.3.

Cenová dostupnost se definuje jako cena za služby pro spotřebitele s nízkým/středním příjmem ve srovnání s cenou pro spotřebitele s jinou úrovní příjmů (10).

9.4.

Požadavek na finančně dostupnou službu tedy představuje důležitý faktor v boji proti sociálnímu vyloučení s cílem umožnit všem lidem přístup ke službám obecného hospodářského zájmu bez ohledu na výši příjmu. Zásada č. 20 evropského pilíře sociálních práv se však zdá více omezující v tom smyslu, že (pouze) osobám v nouzi musí být k dispozici pomoc pro přístup k těmto službám.

9.5.

Je třeba konstatovat, že záruka dostupného přístupu se čím dál méně provádí prostřednictvím tzv. „rozumného“ sociálního tarifu, ale spíše prostřednictvím sociální pomoci výlučně ve prospěch nejchudších osob. Nejsou to však jen ti nejchudší, kdo se potýká se závažnými ekonomickými potížemi v přístupu ke službám obecného hospodářského zájmu.

9.6.

Není-li splněn cíl cenově dostupného přístupu pro všechny, dochází k tomu, že regulační orgány uplatňují regulační cenová opatření. Komise a evropský normotvůrce proto zasáhli prostřednictvím nařízení s cílem snížit a poté zrušit poplatky za mobilní komunikaci uvnitř Unie (roaming), pokud se uživatel pohybuje v EU, ale nikoliv, pokud volá osobě uvnitř EU ze své země. Ve svém návrhu nařízení o službách přeshraničního dodávání balíků Komise oznámila, že zavede závazná opatření, pokud se do konce roku 2018 nezlepší situace s vysokými cenami uplatňovanými doručovateli přeshraničních balíků (11).

9.7.

Co se týče posouzení cenové dostupnosti, EHSV již léta požaduje vyjasnění koncepce této dostupnosti u služeb obecného hospodářského zájmu a zavedení legislativních opatření, která uloží členským státům povinnost definovat ukazatele pro určení cenové dostupnosti.

9.8.

EHSV opakuje svůj požadavek, aby se o cenové dostupnosti rozhodlo tak, že se určí koš služeb považovaných za základní, u nichž se jednotlivě stanoví finanční úsilí domácnosti, aby bylo přijatelné ve vztahu k minimálnímu příjmu/minimální mzdě, nad jehož výši jsou ceny příliš vysoké a vyžadují regulační opatření nebo musí zakládat právo na státní podporu.

10.   Kvalitní základní služby

10.1.

Protokol č. 26 vybízí členské státy, aby dbaly na vysokou úroveň kvality služeb obecného hospodářského zájmu, zatímco pilíř se omezuje pouze na „kvalitní“ základní služby.

10.2.

V každém případě je kvalitní službou taková služba, která uspokojí uživatele. Aby se toho dosáhlo, bude zapotřebí identifikovat uživatele, jejich potřeby a očekávání. Očekávání jsou však často vyjádřena až dodatečně, když si uživatelé stěžují na nefunkčnost.

10.3.

Pro řadu služeb obecného zájmu, jako jsou například poštovní služby, elektronická komunikace, zásobování vodou, svoz odpadu, přeprava cestujících, sociální služby obecného zájmu atd., jsou normy kvality nastaveny na úrovni Unie, a to v různé míře a někdy dost mírně. Například i přestože má většina Evropanů přístup ke kvalitní pitné vodě, upřednostňuje v některých členských státech řada občanů konzumaci balené vody kvůli nepříjemné chuti vody kohoutkové. V zájmu zvýšení důvěry spotřebitelů a zlepšení kvality kohoutkové vody je tedy nutné pravidelně aktualizovat stávající normy. Následně se projeví i pozitivní dopad na životní prostředí, jelikož se sníží objem plastového odpadu.

10.4.

Kvalita služeb představuje klíčový faktor hodnocení, jak jej výše navrhl EHSV. Členské státy by tedy měly pro služby obecného hospodářského zájmu stanovit ukazatele zaměřené na vnímání spokojenosti, jako jsou ukazatele týkající se rychlosti, přesnosti, spolehlivosti, pohodlnosti, disponibility, kompetence a ochoty poskytovatelů atd. Kvalita zahrnuje rovněž aspekty, jako je životní prostředí, pracovní podmínky a ochrana spotřebitelů.

10.5.

Kvalita služeb přímo souvisí s právy spotřebitelů. U některých služeb obecného hospodářského zájmu (železniční doprava, pošty) stanovují evropské právní předpisy odškodnění v případě nedostatečné kvality (zpoždění nebo zrušení vlakových nebo leteckých spojů, ztráta nebo poškození poštovních zásilek). Vzhledem k obrovským nedostatkům v osobní železniční dopravě v některých členských státech se EHSV nemůže zbavit dojmu, že někteří poskytovatelé raději zaplatí (mírné) odškodnění, než aby investovali do kvality. Právo na odškodnění v případě zpoždění se navíc v mnoha členských státech týká jen hlavních spojů, zatímco městské, příměstské a regionální služby osobní železniční dopravy jsou, v souladu s výjimkami povolenými evropskými právními předpisy, z jakékoliv kompenzace vyloučeny (12).

10.6.

EHSV požaduje, aby se systém kompenzace v případě zpoždění týkal všech cest vlakem bez ohledu na jejich délku a stanovilo se právo na odškodnění za každou půlhodinu zpoždění při příjezdu oproti oficiálnímu jízdnímu řádu nebo za každou čtvrthodinu zpoždění při odjezdu.

10.7.

Pokud jde o práva spotřebitelů, požaduje EHSV v zásadě zavedení odškodnění u všech služeb obecného zájmu, pokud nebudou dodrženy závazky veřejné služby.

11.   Srovnávací přehled sociálních ukazatelů evropského semestru

11.1.

Cílem srovnávacího přehledu sociálních ukazatelů začleněného do evropského semestru je zjistit výzvy v sociální oblasti, jimž čelí členské státy při uplatňování zásad evropského pilíře sociálních práv.

11.2.

Tento nástroj předběžné analýzy, na nějž navazuje komplexnější analýza na úrovni jednotlivých zemí, má zkoumat situaci v oblasti sociálních práv zakotvených v evropském pilíři na základě klíčových ukazatelů srovnávacího přehledu sociálních ukazatelů. Mezi klíčovými a sekundárními ukazateli tohoto srovnávacího přehledu, které se objevují ve statistické příloze zpráv o jednotlivých zemích, však chybí základní služby uvedené v klíčové zásadě 20 evropského pilíře.

11.3.

EHSV proto požaduje, aby základní služby obsažené v první zásadě č. 20 evropského pilíře sociálních práv tvořily nedílnou součást srovnávacího přehledu evropského semestru.

---

(1)  14. bod odůvodnění preambule evropského pilíře sociálních práv.

(2)  14. bod odůvodnění preambule evropského pilíře sociálních práv.

(3)  Viz průzkumy Eurobarometr týkající se služeb obecného zájmu.

(4)  COM(2002) 331 final.

(5)  267/2008.

(6)  Zelená kniha o službách obecného zájmu ze dne 21. května 2003.

(7)  Směrnice 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací.

(8)  1. bod odůvodnění směrnice 2002/22/ES ze dne 7. března 2002.

(9)  Nařízení (ES) č. 1370/2007 ze dne 23. října 2007.

(10)  COM(2002) 331 final.

(11)  Návrh nařízení COM(2016) 285 final.

(12)  Nařízení (ES) č. 1370/2007 ze dne 23. října 2007.