16.6.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 191/1

1.

2.

3.

4.

5.

5.1.

5.2.

6.

6.1.

6.2.

6.2.1.

6.2.2.

6.2.3.

6.2.4.

7.

1.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1008/2008 ze dne 24. září 2008 o společných pravidlech pro provozování leteckých služeb ve Společenství (1) (dále jen „nařízení“) je základním právním aktem, kterým se upravuje organizace vnitřního trhu v oblasti letecké dopravy (2). Toto nařízení upravuje vydávání licencí leteckým dopravcům Společenství, právo leteckých dopravců Společenství provozovat letecké služby uvnitř Společenství a stanovování cen leteckých služeb uvnitř Společenství.

2.

V nařízení je stanoven pojem „letecký dopravce Společenství“ (dále jen „letecký dopravce EU“) jako „letecký dopravce s platnou provozní licencí vydanou příslušným orgánem vydávajícím licenci v souladu s kapitolou II“ (čl. 2 bod 11 nařízení). Letecký dopravce EU je oprávněn provozovat letecké služby uvnitř EU (čl. 15 odst. 1 nařízení), zejména pokud jde o přepravu cestujících, nákladu a poštovních zásilek, aniž by bylo nutné další povolení.

3.

Nařízení stanoví podmínky získání provozní licence pro letecké dopravce EU, včetně požadavku státní příslušnosti. Článek 4 nařízení stanoví, že „Příslušný orgán členského státu vydávající licenci vydá podniku provozní licenci, pokud: (…) (f) členské státy nebo státní příslušníci členských států vlastní více než 50 % podniku a skutečně jej kontrolují, přímo či nepřímo prostřednictvím jednoho nebo více zprostředkujících podniků, s výhradou dohody se třetí zemí, jejíž je Společenství stranou;“.

4.

Tyto dva prvky, tj. vlastnictví nad 50 %, jakož i skutečná kontrola ze strany členských států nebo jejich státních příslušníků jsou různé a kumulativní podmínky, tj. musí být vždy splněny obě.

5.

Třetí země a jejich státní příslušníci nesplňují kritéria způsobilosti, která by jim umožňovala většinové vlastnictví či skutečnou kontrolu dopravců EU s výjimkou případů, kdy se EU s příslušnou třetí zemí dohodla jinak, tj. prostřednictvím odpovídajícího (zpravidla recipročního) zmírnění požadavků na vlastnictví a kontrolu. V případě, že dopravce již není vlastněn (z více než 50 %) nebo skutečně kontrolován členským státem a/nebo státními příslušníky členských států, není již oprávněn být držitelem licence, a nemůže tak již využívat výhod liberalizace leteckého trhu EU.

6.

Odpovědnost za posouzení toho, zda jsou požadavky týkající se vlastnictví a kontroly splněny, má především příslušný orgán vydávající licenci, což je orgán členského státu oprávněný vydat, odepřít, zrušit nebo pozastavit provozní licenci v souladu s kapitolou II nařízení (čl. 2 bod 2 nařízení). Komise však má rovněž možnost provést na základě získaných informací své vlastní posouzení a rozhodnout se požádat příslušný orgán vydávající licenci, aby přijal vhodná nápravná opatření nebo aby provozní licenci pozastavil nebo zrušil (čl. 15 bod 3 nařízení).

7.

Požadavky vlastnictví a kontroly, které jsou podmínkou pro udělení provozní licence, odvíjející se od kritéria státní příslušnosti, jsou v odvětví mezinárodní letecké dopravy běžné a lze je nalézt v jiných právních předpisech mimo EU. Kromě toho jsou požadavky tohoto druhu obvykle rovněž součástí dvoustranných dohod o leteckých službách jako podmínka udělení provozních práv. Tyto požadavky mají v současné době především zajistit, že provozní práva, která byla v rámci těchto dohod udělena, budou účinně využívána ve prospěch zúčastněných stran a nebudou využívána, a to buď přímo, nebo prostřednictvím dceřiné společnosti, podniky (3) ze zemí, které nejsou stranami dané dohody. Navíc těmto podnikům znemožňují provozovat služby zcela v rámci jednoho státu nebo skupiny států prostřednictvím dceřiných společností, jež mají v daném státě nebo skupině států sídlo.

8.

Dne 7. prosince 2015 přijala Komise strategii pro evropské letectví, jejímž cílem je zajistit, že letecké odvětví EU zůstane nadále konkurenceschopné a bude těžit z přínosů rychle se měnící a rozvíjející světové ekonomiky a trhu letecké dopravy (4).

9.

Ve strategii pro evropské letectví se hovoří o tom, že je nutné investorům i leteckým dopravcům lépe objasnit uplatňování nařízení s ohledem na ustanovení o vlastnictví a kontrole. V souladu s přáním, jež členské státy a další zúčastněné strany při několika příležitostech vyjádřily, se Komise rozhodla přijmout pokyny pro výklad uplatňování tohoto ustanovení.

10.

V posledních letech Komise provedla několik šetření týkajících se případů, kdy investor ze třetí země (tj. země mimo EU) získal významný podíl v leteckém dopravci z EU. Účelem těchto šetření bylo zjistit, zda byly dodrženy požadavky čl. 4 písm. f) nařízení.

11.

Komise přijala pouze jedno formální rozhodnutí o dodržování ustanovení týkajících se vlastnictví a kontroly, a to poté, co podnik Swiss Air investoval do podniku Sabena (dále jen „rozhodnutí ve věci Swissair/Sabena“ (5)). Toto rozhodnutí bylo přijato na základě nařízení Rady (EHS) č. 2407/92 ze dne 23. července 1992 o vydávání licencí leteckým dopravcům (6) (dále jen „nařízení č. 2407/92“), které předcházelo nařízení o společných pravidlech pro provozování leteckých služeb ve Společenství. Komise zjistila, že podle podmínek dohody mezi belgickým státem a společností Swissair splnil podnik Sabena požadavky týkající se vlastnictví a kontroly stanovené v nařízení č. 2407/92. Komise dospěla k závěru, že kritéria vlastnictví a skutečné kontroly musí být vykládána a používána v celkovém kontextu nařízení č. 2407/92. Zejména každý jednotlivý případ je nutno posuzovat s ohledem na cíl chránit zájmy odvětví letecké dopravy EU, což především znamená, že společnostem ze třetích zemí nesmí být umožněno plně a jednostranně využívat liberalizovaný vnitřní trh letecké dopravy EU. Jinými slovy, tyto společnosti mohou využívat výhod vnitřního trhu, prostřednictvím účasti v leteckém dopravci EU, pouze v rámci omezení vlastnictví a kontroly stanovených v nařízení.

12.

Dále Komise uvedla, „že jakékoli hodnocení důsledků významných investic ze strany leteckého dopravce ze třetí země v dopravci Společenství by mělo rovněž zohledňovat širší kontext, v němž je investice realizována, a zejména pak vztahy Společenství v oblasti letectví s dotyčnou třetí zemí“ (7). V tomto konkrétním případě byl širší kontext ovlivněn jednáními probíhajícími mezi Společenstvím a Švýcarskem, jejichž cílem bylo recipročně zrušit stávající omezení vlastnictví a kontroly. S ohledem na tento širší kontext dospěla Komise k názoru, že dohody mezi belgickým státem a Švýcarskem „se zdají mít v zásadě přechodný charakter“ (8).

13.

Účelem těchto pokynů je poskytnout vodítko pro posouzení, zda podnik, který o provozní licenci žádá nebo je jejím držitelem, splňuje ustanovení nařízení, která se týkají vlastnictví a kontroly. Pokyny vycházejí ze zkušeností Komise, které získala při posuzování případů v posledních letech. Zohledněna je rovněž analýza provedená v rámci rozhodnutí ve věci Swissair/Sabena, jakož i osvědčené postupy vypracované příslušnými orgány vydávajícími licenci na vnitrostátní úrovni. Tyto pokyny stanoví, jak Komise nařízení v tomto ohledu chápe a jak by se podle jejího názoru mělo uplatňovat. Nejsou určeny k tomu, aby vytvářely nové právní povinnosti, a není jimi dotčena pravomoc Soudního dvora Evropské unie určit závazný výklad.

14.

Kapitola II nařízení obsahuje ustanovení o provozní licenci. Podle čl. 3 bodu 2 nařízení „Příslušný orgán vydávající licenci nevydá provozní licence ani je neponechá v platnosti, nejsou-li splněny požadavky této kapitoly“. Vlastnictví a skutečná kontrola ze strany členských států nebo jejich státních příslušníků tvoří mimo jiné součást požadavků, které musí být splněny při získání licence a zachování její platnosti. Odpovědnost za posouzení toho, zda tento požadavek (obě jeho části) splněn je, nese v první řadě příslušný orgán vydávající licenci, který leteckému dopravci provozní licenci vydává.

15.

Podle čl. 8 bodu 2 nařízení „Příslušný orgán vydávající licenci důkladně sleduje soulad s požadavky této kapitoly“. Podle čl. 8 bodu 7 nařízení „Ve vztahu k leteckým dopravcům Společenství, kterým vydal provozní licenci, rozhodne příslušný orgán vydávající licenci, zda má být provozní licence znovu předložena ke schválení v případě změny jednoho nebo více prvků ovlivňujících právní postavení leteckého dopravce Společenství, a zejména v případě fúzí nebo převzetí“. Podle čl. 8 odst. 5 letečtí dopravci EU mají tyto změny oznámit příslušnému orgánu vydávajícímu licenci předem.

16.

Příslušný orgán vydávající licenci se může setkat s žádostí o licenci (nebo přezkum stávající licence) za okolností, ve kterých jiný podnik patřící do téže skupiny jako podnik, jehož se daný případ týká, již je držitelem provozní licence vydané jiným příslušným orgánem vydávajícím licenci. Orgán projednávající takový případ by měl náležitě zohlednit posouzení provedené tímto jiným orgánem, zejména pokud je příslušná vlastnická struktura stejná. Je však nadále povinen sám posoudit skutkovou podstatu případu, a to v souladu s ustanoveními kapitoly II nařízení. V rámci osvědčených postupů by se měl orgán, který má ohledně předchozího posouzení jisté pochybnosti nebo otázky, obrátit na druhý orgán s cílem získat další informace nebo danou věc projednat.

17.

Pokud jde o případný přezkum prováděný Komisí, odkazuje se na čl. 15 bod 3 a čl. 26 bod 2 nařízení.

18.

V čl. 15 bodu 3 nařízení se stanoví, že „Pokud Komise […] shledá, že provozní licence vydaná leteckému dopravci Společenství není v souladu s požadavky tohoto nařízení, předloží svá zjištění příslušnému orgánu vydávajícímu licenci, jenž zašle své připomínky Komisi do patnácti pracovních dnů.

Pokud má Komise po přezkumu připomínek příslušného orgánu vydávajícího licenci nadále za to, že provozní licence není v souladu s tímto nařízením, nebo pokud jí příslušný orgán vydávající licenci nezaslal žádné připomínky, přijme postupem podle čl. 25 odst. 2 rozhodnutí, kterým požádá příslušný orgán vydávající licenci, aby přijal vhodná nápravná opatření nebo aby pozastavil nebo zrušil provozní licenci. V tomto rozhodnutí se stanoví den, do nějž příslušný orgán vydávající licenci provede nápravná opatření. Pokud nápravná opatření nebyla do tohoto dne provedena, není letecký dopravce Společenství oprávněn vykonávat svá práva […][provozovat letecké služby uvnitř EU]“.

19.

Článek 26 odst. 2 uvedeného nařízení stanoví, že „Komise může získávat všechny nezbytné informace od členských států, které rovněž usnadňují poskytování informací leteckými dopravci, jimž vydaly licenci jejich příslušné orgány vydávající licence“.

20.

Článek 8 odst. 1 druhý pododstavec upřesňuje, že podniky žádající o vydání licence musí být kdykoli schopny prokázat soulad s čl. 4 písm. f) a ostatními požadavky nařízení. Totéž platí v případě, kdy poté, co byla licence vydána, má příslušný orgán vydávající licenci důvod ověřit, zda jsou tyto požadavky i nadále plněny.

21.

Je na zainteresovaném podniku, aby zajistil, že poskytne příslušnému orgánu vydávajícímu licenci dostatečné důkazy. V této souvislosti je nutné vzít v úvahu, že podle čl. 10 odst. 1 příslušný orgán vydávající licenci „rozhodne o žádosti co nejrychleji, nejpozději však do tří měsíců ode dne předložení všech nezbytných informací, přičemž bere v úvahu veškeré dostupné důkazy“. To znamená, že aniž je dotčena povinnost orgánu provést postup v dobré víře, má podnik veškerý zájem na předložení důkazů, které má k dispozici, a to co nejdříve, jinak mu může být žádost o licenci zamítnuta.

22.

Státní příslušnost některého z členských států mohou mít pouze fyzické osoby. V případě podniku, který je vlastněn a/nebo skutečně kontrolován, částečně nebo zcela, jedním nebo více zprostředkujícími subjekty, které nejsou fyzické osoby, se Komise domnívá, že podmínku státní příslušnosti stanovenou v čl. 4 písm. f) nařízení je třeba chápat tak, že se týká fyzických osob, které tyto subjekty vlastní a/nebo skutečně kontrolují na konečné úrovni vlastnictví a kontroly.

23.

Nařízení v čl. 4 písm. f) stanoví, že „[…] státní příslušníci členských států vlastní více než 50 % podniku a skutečně jej kontrolují […]“.

24.

Určité problémy mohou vyvstat, pokud dotyčné osoby mají více než jednu státní příslušnost a jejich státní příslušnost členského státu není původní. V zásadě je věcí každého členského státu, aby stanovil podmínky pro nabývání a pozbývání státní příslušnosti. Jak je však potvrzeno v ustálené judikatuře Soudního dvora EU (9), musí členské státy při výkonu svých pravomocí v oblasti státní příslušnosti náležitě zohlednit právo Unie. Jinak řečeno, podmínky a postupy pro získání a ztrátu státního občanství členských států se řídí vnitrostátními právními předpisy jednotlivých členských států, s výhradou dodržování práva Unie.

25.

Členské státy mají použít své výlučné právo k udělení státní příslušnosti v duchu loajální spolupráce s ostatními členskými státy a EU (čl. 4 odst. 3 SEU). Je třeba zohlednit normy a závazky, jimiž jsou vázány podle mezinárodního práva, a kritéria, podle nichž členské státy tradičně vytvářejí své právní předpisy týkající se státní příslušnosti. Tyto zásady vyžadují zejména existenci skutečného pouta mezi žadatelem a danou zemí nebo jejími státními příslušníky.

26.

Pokud jde o vlastnictví, čl. 4 písm. f) nařízení stanoví, že příslušný orgán vydávající licenci vydá podniku provozní licenci za předpokladu, že „členské státy nebo státní příslušníci členských států vlastní více než 50 % podniku“.

27.

Komise se domnívá, že tento požadavek na vlastnictví je splněn, pokud je alespoň 50 % plus jedna akcie kapitálu dotčeného podniku vlastněna členskými státy a/nebo státními příslušníky členských států.

28.

V této souvislosti chápe Komise kapitál jako vlastní kapitál podniku. Pro posuzování souladu s požadavkem na vlastnictví je proto naprosto nezbytné stanovit, který kapitál podniku splňuje kritéria vlastního kapitálu.

29.

V rozhodnutí ve věci Sabena/Swissair Komise konstatovala, že otázku, zda daný druh kapitálu splňuje požadavky na vlastní kapitál, lze zodpovědět pouze případ od případu s ohledem na všechny relevantní okolnosti. Pokud však na základě kapitálu nezískávají jeho držitelé některé z níže uvedených dvou práv do značné míry, nesmí se při určování vlastnických vztahů podniku ve smyslu čl. 4 písm. f) ke kapitálu v zásadě přihlížet. Jde to tato práva:

30.

Příslušný orgán vydávající licenci by měl složité struktury vždy podrobně analyzovat, a proto se Komise domnívá, že podrobná analýza je nezbytná zejména v případě těchto problematických otázek:

31.

Jak vyplývá z předchozího bodu 22, Komise se domnívá, že vlastnictví v podniku, jehož akcie jsou ve vlastnictví jiného subjektu (s výjimkou fyzických osob; dále jen „zprostředkující subjekt“), musí být posouzeno z hlediska státní příslušnosti těchto osob (nebo totožnosti států), které jsou držiteli podílů v uvedeném jiném subjektu.

32.

V této souvislosti platí úvahy uvedené v bodech 22 až 24 výše stejným způsobem, pokud jde o akcie držené ve zprostředkujícím subjektu.

33.

Specifické problémy mohou nastat v případě, že podíl v držení akcionářů z EU ve zprostředkujícím subjektu a podíl zprostředkujícího subjektu v leteckém dopravci představují méně než 100 % příslušných podílů.

34.

Jako příklad uvádíme následující situaci: Akcionáři z EU vlastní 55 % společnosti A (zbytek je ve vlastnictví třetích zemí nebo státních příslušníků třetích zemí; dále jen: akcionáři ze třetích zemí). Společnost A vlastní 60 % dopravce B, zbývající 40 % podíl v dopravci B je vlastněn akcionáři ze třetích zemí.

35.

Zde vyvstává otázka, zda akcionáři z EU „vlastní více než 50 % podniku“.

36.

Jak bylo vysvětleno v bodu 28 výše, „vlastnictví“ znamená právo podílet se na rozhodnutích, která ovlivňují provoz podniku, jakož i peněžitá práva, zejména právo získat podíl na zbytkových ziscích, nebo v případě likvidace na zbývajících aktivech podniku po splnění všech ostatních závazků.

37.

Pokud jde o právo podílet se na rozhodnutích, která ovlivňují provoz podniku, situace podobná té popsané výše by byla obvykle považována za situaci v souladu s čl. 4 písm. f) nařízení za předpokladu, že všechny akcie nesou stejná hlasovací práva a že akcionářům z EU nebrání žádná zvláštní ujednání v kontrole hlasů, které společnost A realizuje vůči společnosti B, a to díky svému většinovému podílu.

38.

Pokud jde o peněžitá práva, je třeba vzít v úvahu skutečnost, že i v případě, že je příslušný podíl v dopravci držen přímo akcionáři z EU, a nikoli prostřednictvím zprostředkujícího subjektu, se na tato práva mohou vztahovat zvláštní interní ujednání. K těm mohou patřit zvláštní práva akcionářů ze třetích zemí oproti akcionářům z EU. Jak je vysvětleno v rozhodnutí ve věci Swissair/Sabena, takové situace nemusí mít za následek nevydání nebo odebrání licence podle čl. 4 písm. f) nařízení, a to za předpokladu, že daná (peněžitá) práva patří akcionářům z EU „do značné míry“.

39.

Tytéž zásady by měly platit v případě, že peněžitá práva jsou ovlivněna skutečností, že účast akcionářů z EU v dopravci prochází zprostředkujícím subjektem a že tato účast v každé fázi představuje méně než 100 % základního kapitálu.

40.

Pokud by ve výše uvedeném příkladu zisky rozdělované dopravcem B a výnosy ze zbývajících aktiv v případě likvidace společnosti B připadly akcionářům z EU v poměru ke zředěným podílům (pokud všechny akcie ve společnosti A a v dopravci B byly stejného druhu), peněžitá práva by pak mohla být pro účely čl. 4 písm. f) nařízení stále považována za dostatečná.

41.

Takové případy by se však měly posuzovat individuálně a měly by se vzít v úvahu veškeré okolnosti, a zejména všechna ujednání týkající se příslušných práv a povinností.

42.

Aby bylo provedeno výše uvedené posouzení, držitelé licence nebo žadatelé by měli předložit příslušnému orgánu vydávajícímu licenci důkazy o tom, že určitá práva jsou spojena s různými druhy akcií, jakož i o konečném skutečném vlastníku akcií.

43.

Specifické problémy u posuzování požadavku vlastnictví by mohly vyvstat v souvislosti s podniky, které jsou kotované na burze nebo je vlastní investiční instituce, jelikož podíly mohou ze dne na den kolísat a může existovat několik stupňů vlastnictví. Na každém stupni by měl být podnik schopen prokázat, že většinu podílů vlastní akcionáři z EU.

44.

Pokud má akcie v držení pověřená osoba, svěřenský fond, fond nebo jiný institucionální investor, požadavek vlastnictví může být splněn, pokud je pověřenou osobou nebo svěřenským správcem nebo jiným registrovaným vlastníkem některý členský stát nebo státní příslušník některého členského státu. Měly by se však zohlednit všechny prvky, které mohou poukazovat na skutečnost, že z ekonomického hlediska je vlastníkem, tj. konečným nabyvatelem práv uvedených výše, jiná osoba. To bude záviset zejména na dohodách nebo jiných ujednáních, k nimž se daní institucionální investoři zavázali.

45.

Ustanovení čl. 4 písm. f) nařízení stanoví, že příslušný orgán vydávající licenci vydá žádajícímu podniku provozní licenci za předpokladu, že „členské státy a/nebo státní příslušníci členských států […] skutečně kontrolují“ daný podnik.

46.

Pojem „skutečné kontroly“ je definován v čl. 2 bodu 9 nařízení takto:

„‚skutečnou kontrolou‘ [se rozumí] vztah na základě práva, smluv nebo jiných prostředků, které samostatně nebo společně a s ohledem na věcné či právní skutečnosti zakládají možnost přímého nebo nepřímého rozhodujícího vlivu na podnik, zejména prostřednictvím:

47.

Jak je vysvětleno v rozhodnutí ve věci Swissair/Sabena, toto ustanovení vyžaduje posouzení postavení členských států a/nebo jejich státních příslušníků, pokud jde o otázku, zda mají rozhodující vliv na řízení dotyčného podniku způsobem, který překračuje vliv akcionářů ze třetích zemí. Tato analýza je založena na informacích o možnostech akcionářů z EU pozitivně ovlivňovat strategická obchodní rozhodnutí podniku.

48.

Strategická obchodní rozhodnutí se týkají zejména jmenování do vrcholného vedení, přijímání rozpočtu a/nebo obchodního plánu a rovněž významných investic nebo práv ve vztahu k určitému trhu.

49.

V této souvislosti je nejprve třeba zjistit, kde se taková rozhodnutí přijímají, a za jakých podmínek. To znamená provést analýzu správy a řízení podniku, které se má uskutečnit v kontextu celkového fungování podniku.

50.

V druhé fázi by měly být zváženy další otázky, které mohou mít vliv na rozhodování o důležitých strategických obchodních záležitostech. K těmto otázkám mohou patřit práva akcionářů, finanční vztahy a obchodní spolupráce mezi podnikem a akcionářem ze třetí země. Podrobnější pokyny týkající se kritérií pro posouzení budou uvedeny níže. Nicméně není možné sestavit vyčerpávající seznam prvků, které by mohly být relevantní pro analýzu v jednotlivých případech. Proto je možné, že budou mít pro daný případ význam jiné skutečnosti, než které jsou zde uvedeny, a to v závislosti na okolnostech daného případu.

51.

Jak je vysvětleno v rozhodnutí ve věci Swissair/Sabena, skutečná kontrola musí být vykonávána výlučně členskými státy nebo jejich státními příslušníky. Tak by tomu samozřejmě nebylo v případě, kdy členské státy nebo jejich státní příslušníci mají pouze právo veta a nemají žádná práva, jež by jim umožnila pozitivně ovlivňovat řízení dotčeného podniku.

52.

Na možnost pozitivního vlivu ze strany akcionářů z EU může působit řada faktorů, jako je pravomoc iniciativy nebo mechanismy předčasného nebo privilegovaného přístupu k informacím v rámci podniku.

53.

Obecné zásady nastíněné výše se musí uplatňovat s ohledem na všechny dané skutečnosti nebo související právní předpisy. Každý jednotlivý případ musí být posuzován podle své vlastní podstaty.

54.

Případy, ve kterých je zapotřebí analýza čl. 4 písm. f) nařízení, často zahrnují použití nařízení Rady (ES) č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004 o kontrole spojování podniků (11) („nařízení o spojování“) s ohledem na ustanovení posledně jmenovaného nařízení. Vzhledem k tomu, že definice kontroly v příslušných nařízeních vykazují určité podobnosti, zdá se být na místě doplnit následující upřesnění.

55.

V první řadě je důležité si uvědomit, že u akcionáře z EU se „společná kontrola“ pro účely nařízení o spojování a „skutečná kontrola“ ve smyslu nařízení vzájemně nevylučují, jak vyplývá z rozhodnutí ve věci Swissair/Sabena.

56.

Zadruhé, povinnost kontroly podle čl. 4 písm. f) nařízení není splněna, pokud akcionář ze třetí země vykonává nad podnikem výhradní kontrolu (12). V takovém případě nemůže být daný podnik ze své podstaty skutečně kontrolován akcionáři z EU ve smyslu nařízení.

57.

Vzhledem k tomu, že problematika vznesená nařízením o spojování na jedné straně a otázky vlastnictví a kontrolního požadavku nařízení na straně druhé vykazují bez ohledu na rozdíly mezi oběma režimy řadu podobností, posuzuje Komise věci v případě potřeby souběžně v rámci obou režimů. Za tímto účelem budou útvary Komise samozřejmě úzce spolupracovat.

58.

Neexistují pokyny, na jejichž základě by šlo předvídat veškeré možné formy kontroly určitého podniku, rovněž vzhledem k rozdílům mezi vnitrostátními předpisy o správě a řízení společností. Jakékoli posouzení je třeba provést případ od případu, s ohledem na právní a skutkový stav v každém jednotlivém případě.

59.

Za těchto okolností stanoví tyto pokyny některé obecné zásady posuzování a poukazují na některé otázky, které mohou vyvolávat obavy a budou si vyžadovat podrobnější analýzu s ohledem na kritérium skutečné kontroly (13).

60.

Prvním krokem při posuzování skutečné kontroly je analýza správy a řízení podniku. Správou a řízením společnosti se v této souvislosti rozumí procesy a postupy, jejichž prostřednictvím podnik přijímá rozhodnutí relevantní pro výkon jeho činnosti.

61.

Analýza správy a řízení společnosti by měla zohledňovat právní a skutkové poznatky, které jsou k dispozici.

62.

Tato analýza by měla identifikovat rozhodovací orgány podniku, jejich pravomoci a jejich složení, příslušná pravidla pro jmenování, zvolení do funkce, odměňování a propouštění, dále povahu rozhodnutí, která tyto orgány činí, jejich rozhodovací postupy, včetně požadavků na usnášeníschopnost a pravidel hlasování (většinové, konsensuální), veškeré výsady přiznané jiným subjektům (jedná se např. o návrhy, jmenování, konzultace, závazná či nezávazná stanoviska, doporučení, souhlas).

63.

Toto mapování by mělo zahrnovat všechny rozhodovací subjekty, zejména valnou hromadu akcionářů, výkonný orgán (např. správní radu, řídící výbor), kontrolní subjekty (např. dozorčí radu), klíčový personál (vedoucí pracovníky oprávněné přijímat rozhodnutí relevantní pro výkon činnosti podniku) a vnitřní výbory (poradní či nikoli).

64.

Analýzou by se mělo vyhodnotit, jak jsou členské státy a/nebo jejich státní příslušníci v rozhodovacích orgánech zastoupeni a jak jim jejich práva v této souvislosti umožňují určovat strategická rozhodnutí, s ohledem na postup, kterým mají být přijata. V této souvislosti by se analýza měla také zabývat usnášeníschopností nezbytnou pro přijetí rozhodnutí.

65.

Pokud jde o rozhodování, má mimořádný význam především analýza práva veta akcionářů ze třetích zemí. Rozsáhlá práva veta těchto akcionářů v otázkách důležitých pro chod podniku by mohla mít vliv na schopnost akcionářů z EU vykonávat skutečnou kontrolu nad podnikem. Bližší globální posouzení příslušných práv akcionářů z EU a ze třetích zemí by tedy muselo být prováděno případ od případu.

66.

Schopnost daného akcionáře vetovat některá rozhodnutí nemusí nutně znamenat, že vykonává skutečnou kontrolu on. Je třeba ověřit, zda se tato práva veta vztahují pouze na určitá rozhodnutí omezeného významu, nebo spíše na hlavní strategická rozhodnutí. Otázkou je, zda při celkovém posouzení různých práv akcionářů mají členské státy nebo jejich státní příslušníci rozhodující vliv na strategická obchodní rozhodnutí, jak je uvedeno v bodě 47 výše. Takové celkové posouzení založené na vícero faktorech by mělo být prováděno případ od případu.

67.

Akcionář ze třetí země může mít právo veta, aniž by to nutně vedlo ke ztrátě skutečné kontroly ze strany akcionáře z EU.

68.

Jedním z možných scénářů je v případ, kdy práva veta akcionářů ze třetích zemí jsou nezbytná a úměrná ke stanovenému cíli chránit hodnotu menšinových investic. Taková práva veta se obvykle budou týkat změn stanov nebo podobného zakládajícího dokumentu, zvyšování nebo snižování kapitálu, vydávání dluhopisů převoditelných na akcie, změny práv spojených s akciemi, kotace nebo veřejné emise, rozdělení dividend, ukončení podnikatelské činnosti nebo jiné podstatné změny v podniku, rozhodnutí o spojování, rozdělení nebo likvidaci. To samo o sobě neznamená, že si akcionáři z EU neponechají skutečnou kontrolu.

69.

Je možné, že bude třeba provést podrobnější posouzení v situaci, kdy se právo veta akcionářů ze třetích zemí bude vztahovat na jiné záležitosti, zejména na rozhodnutí, která by mohla významně ovlivnit nebo zablokovat výkon činnosti podniku, jako je pořízení majetku, investice, prodloužení nebo přijetí finančních nástrojů, jako jsou záruky nebo úvěry, dále smlouvy, obchodní transakce s osobami spojenými s podnikem nebo s některým z akcionářů.

70.

Skutečnosti, které mohou vést k provedení důkladného posouzení, mohou být v závislosti na předmětu přijímaného rozhodnutí například tyto: hlasování, rozhodnutí na základě konsensu, právo akcionářů ze třetích zemí jmenovat některé osoby na určité (důležité) pozice, požadavek, aby (důležitému) rozhodnutí předcházelo předložení návrhů nebo doporučení těmito akcionáři, ustanovení, podle nichž by se na žádost těchto akcionářů hlasování nekonalo, hlasování „en bloc“ atd.

71.

Pokud jde o rozhodnutí přijatá na valné hromadě podniku, je možné, že bude třeba zohlednit strukturu akcionářů, účast a schémata hlasování na těchto zasedáních. V případech, kdy je vlastnictví podniku velmi roztříštěné a jedním z největších podílníků je jediný akcionář ze třetí země, může být tento akcionář v pozici, kdy by mohlo být o jeho návrzích hlasováno, a to i při podílu výrazně nižším než 50 %. Míra účasti akcionářů z členských států na valných hromadách akcionářů a jejich schémata hlasování proto musí být v některých případech předmětem posouzení, aby se určilo, zda mají de facto skutečnou kontrolu nad podnikem.

72.

Zejména u podílu v podniku, který je z více než 30 % v držení třetí země nebo státního příslušníka třetí země, je zpravidla třeba provést podrobné posouzení ze strany příslušného orgánu vydávajícího licenci. V případech, kdy je vlastnictví velmi roztříštěné a jedním z největších podílníků je jediný akcionář ze třetí země, je v některých případech třeba provést posouzení i u nižšího podílu.

73.

V této souvislosti může mít rovněž význam skutečnost, zda osoby zastávající klíčové pozice v podniku mají vazby na daného akcionáře ze třetí země. To však neplatí pro státní příslušnost těchto osob. Jejich státní příslušnost nemá žádnou vlastní informační hodnotu, na jejímž základě by se určilo, zda je podnik skutečně kontrolován členskými státy a/nebo jejich státními příslušníky, což platí o to méně v globálním odvětví, jako je letectví. Význam může mít pouze skutečnost, zda příslušné členské státy a/nebo jejich státní příslušníci kontrolují procesy vedoucí k přijímání důležitých rozhodnutí, například jmenování nebo odvolávání klíčových pracovníků.

74.

V kontextu posouzení skutečné kontroly je nezbytné provést posouzení práv akcionářů, protože rozsáhlá práva akcionářů v držení akcionářů ze třetích zemí by mohla de facto vést k situaci, kdy podnik skutečně kontrolují akcionáři ze třetích zemí namísto akcionáře (akcionářů) z EU, a to případně prostřednictvím vlivu, který na akcionáře z EU mají. To se může týkat například schopnosti získat ústupky v otázkách, které se na první pohled a s ohledem na dohodnutou správu společnosti zdají být pod kontrolou akcionáře (akcionářů) z EU.

75.

Některé příklady práv akcionářů, které si obecně zaslouží důkladnější přezkoumání, jsou popsány níže.

76.

Právo akcionáře se třetí země vetovat převod akcií podniku, které jsou v držení akcionáře z členského státu, by mělo být předmětem podrobného přezkumu. Je běžné, že po realizaci investice ze strany akcionáře ze třetí země začne běžet období, kdy není povolen převod akcií ani jedné straně nebo je podmíněn souhlasem druhé strany. Pokud toto období nepřesahuje dobu, která je v daném odvětví obvyklá, lze ho obvykle považovat za záruku zajišťující stabilitu dané investice, a tudíž se má za to, že nemá vliv na pozici, pokud jde o skutečnou kontrolu. I v těchto případech si však zvláštní okolnosti mohou vyžadovat bližší přezkoumání. Zejména případy, kdy se omezení použije pouze ve prospěch akcionáře ze třetí země, mohou poukazovat na nerovnováhu v tom smyslu, že akcionáři z EU mohou na uvedeném akcionáři do značné míry záviset, což však nemusí platit obráceně.

77.

Předkupní právo je právem, podle kterého je stávajícímu akcionáři dána přednost v případě, že jiný akcionář chce prodat své akcie. Předkupní práva jsou běžnou obchodní praxí, a pokud nepřekračují meze toho, co je nezbytné k ochraně investic akcionářů, nepředstavují žádný zvláštní problém v otázce skutečné kontroly. Je však možné, že některé formy předkupních práv mohou mít podobný účinek jako právo veta týkající se převodu akcií. To je pravděpodobné v případě, kdy má akcionář ze třetí země právo stanovit prodejní ceny dotčených akcií.

78.

Menšinoví akcionáři často sjednávají určitou formu prodejní opce, aby tak chránili hodnotu svých investic a svůj vliv v podniku před rozředěním. Tato prodejní opce poskytuje dotyčnému menšinovému akcionáři právo prodat své akcie podniku (leteckému dopravci) zpět nebo je prodat ostatním akcionářům za určitou cenu v případě, že dojde k určité události. Pokud by tomu tak bylo, tato předkupní práva by musela být zohledněna v celkovém posouzení skutečné kontroly.

79.

Pokud je například prodejní opce přiznaná akcionáři ze třetí země, může to ovlivnit skutečnou kontrolu ze strany akcionáře (akcionářů) z EU, jelikož vystoupení akcionáře ze třetí země by mohlo podnik destabilizovat finančně i obchodně. To by mohlo vyvolat situaci, kdy bude mít akcionář ze třetí země vliv na akcionáře z EU v takovém rozsahu, že si akcionář (akcionáři) z EU skutečnou kontrolu neudrží.

80.

Dopad prodejní opce bude záviset na příslušných podmínkách, které by proto měly být pečlivě prověřeny. Prodejní opce s velmi širokým dopadem, jež akcionáři ze třetí země dovoluje využít ji ve velkém počtu událostí, mu může umožnit získat od podniku nebo zbývajících akcionářů ústupky v otázkách, v nichž by zpravidla nemohl rozhodovat nebo uplatňovat právo veta. Pokud je prodejní opce omezena na to, co je nezbytné a přiměřené v zájmu ochrany akcionáře ze třetí země před rozředěním jeho akcií, nedochází k žádným zvláštním problémům, avšak v ostatních případech je třeba provést důkladnější kontrolu.

81.

Kupní opce nebo konverzní opce umožňují akcionáři ze třetí země buď nakoupit více akcií v podniku, nebo přeměnit dluh nebo kvazivlastní kapitál na akcie. Jakákoli další hlasovací práva nebo jiná práva, která by tento akcionář získal v důsledku uplatnění kupní opce nebo konverzní opce, by měla být přezkoumána z hlediska jejich potenciálního dopadu na skutečnou kontrolu podniku.

82.

Pokud akcionář ze třetí země své investice realizuje za určitých podmínek, bude je zřejmě třeba podrobně přezkoumat co do jejich dopadu na skutečnou kontrolu. Pokud jsou tyto podmínky nezbytné a přiměřené k ochraně hodnoty investice, nepředstavuje to žádné zvláštní problémy, avšak jiné podmínky mohou vyžadovat podrobnější přezkum.

83.

Co se týče podmínek týkajících se schválení ze strany regulačních orgánů nebo jiných záležitostí, u nichž lze hovořit o tom, že spadají do působnosti veřejných orgánů, nebudou mít tyto podmínky obvykle na skutečnou kontrolu dopad.

84.

Podmínky, které ukládá akcionář ze třetí země a které se vztahují na finanční záležitosti podniku, jako je kontrola roční účetní závěrky, solventnost, restrukturalizace dluhu nebo konzultace týkající se klíčových otázek před dokončením dané investice, by za normálních okolností neměly mít dopad na skutečnou kontrolu, neboť se týkají finanční situace podniku před realizací investice a tudíž hodnoty investic pro akcionáře ze třetí země.

85.

Investiční podmínky týkající se především podnikatelského plánu daného podniku, jmenování klíčových zaměstnanců nebo uzavření dohody o spolupráci mohou zcela nebo částečně omezit, de iure nebo de facto, pravomoci rozhodovacích orgánů podniku. Tyto podmínky by měly být zohledněny při celkovém posouzení skutečné kontroly. Mohou se vyskytnout případy, kdy akcionář ze třetí země bude důležitá strategická rozhodnutí klást jako podmínky svého investování, a to takovým způsobem, že probíhající vliv v rámci rozhodovacích orgánů podniku, který mají k dispozici akcionáři z EU v souladu s danými dohodami, bude zbaven praktického účinku. Tuto otázku je třeba posuzovat v celkovém kontextu, s ohledem zejména na konkrétní prostředky a postupy, jejichž prostřednictvím má akcionář z EU nárok vykonávat svůj vliv v daném podniku.

86.

Otázka, zda finanční příspěvek akcionáře ze třetí země má za následek absenci skutečné kontroly ze strany akcionářů z členských států, musí být posouzena s ohledem na finanční závislost, kterou daný příspěvek v konkrétním případě vytváří. Taková závislost může znamenat, že akcionář z členského státu je de facto zcela nebo částečně zbaven schopnosti ovlivňovat chod podniku prostřednictvím jeho rozhodovacích orgánů. Pro takové situace jsou typické případy, ve kterých je daný akcionář vzhledem k závislosti podniku na financování poskytnutém nebo udržovaném akcionářem ze třetí země schopen získat ústupky ve strategických oblastech, i když z právního hlediska by měl mít akcionář z členského státu prostředky k tomu takové ústupky odmítnout.

87.

Za účelem posouzení míry finanční závislosti je třeba zaprvé určit, zda akcionář ze třetí země přispěl k financování podniku úměrně svému podílu (14). V takovém případě, a pokud nenastanou zvláštní okolnosti, by bylo možné se domnívat, že akcionář ze třetí země nezískal vliv na provoz podniku nad rámec toho, co je dáno právy, která v souvislosti s provozem podniku má, v důsledku nabytí akcií a uzavřených dohod.

88.

Při tomto posouzení je třeba výši příspěvku akcionáře ze třetí země porovnat s podílem ostatních akcionářů a vnějších zdrojů mimo podnik. Měly by se vzít v úvahu všechny způsoby financování v co nejširším smyslu, např. navýšení kapitálu, půjčky, garance, dluhopisy, prominutí dluhů, záruky (15) a granty. Zohledněny by neměly být pouze příspěvky po uskutečnění investice ze strany akcionáře ze třetí země, ale také příspěvky stávajících akcionářů a vnější zdroje, které byly poskytnuty při přípravě na prodej akcií v podniku (prodej, jenž vyústil ve vstup akcionáře ze třetí země).

89.

Pokud akcionář ze třetí země přispěl na financování podniku nad rámec toho, co odpovídá jeho podílu, je třeba toto zohlednit při celkovém posouzení.

90.

Obchodní spolupráce může spočívat v provozní spolupráci mezi dvěma podniky (leteckými dopravci), jako je sdílení kódů, nebo může mít podobu společného podniku nebo nákupu a prodeje zboží a služeb mezi podnikem a akcionářem ze třetí země.

91.

Pokud podnik na takové spolupráci s akcionářem ze třetí země závisí, získá tento akcionář na podnik odpovídající vliv. Proto pokud taková spolupráce existuje, je nutno posoudit, zda je z ní vyplývající závislost taková, že akcionář z EU může být nucen podpořit strategická rozhodnutí partnerské organizace ze třetí země.

92.

Některé dohody o spolupráci by mohly obsahovat konkrétní rozhodovací postupy, jejichž prostřednictvím tyto dva podniky přijímají rozhodnutí týkající se této spolupráce, zejména v případě společných podniků (joint ventures).

93.

Pokud je daná obchodní spolupráce podmínkou pro realizaci investice akcionářem ze třetí země, měla by být tato podmíněnost posuzována ve světle výše uvedených úvah.

94.

V případě, že ukončení nebo porušení obchodní dohody o spolupráci může vést k ukončení účasti daného akcionáře ze třetí země v podniku, právo daného akcionáře by mělo být rovněž posouzeno, jak je popsáno výše.

95.

Pokud jde o sledování dodržování předpisů ze strany podniků, jsou minimální právní povinnosti příslušných orgánů vydávajících licenci stanoveny v čl. 8 odst. 2 nařízení. Nad rámec těchto povinností mohou příslušné orgány považovat za vhodné ověřit situaci z hlediska podílů častěji, např. jednou měsíčně nebo každé tři měsíce nebo dokonce v kratších intervalech v závislosti na podílu majetkové účasti třetích zemí.

96.

V této souvislosti musí zejména podniky kotované na burze nebo vlastněné investičními institucemi zajistit, že má příslušný orgán vydávající licenci k dispozici dostatek informací, aby se ujistil, že tyto podniky splňují požadavky čl. 4 písm. f) nařízení. Za tímto účelem mohou podniky v co možná nejvyšší míře chtít sledovat, které podíly se nakupují a prodávají. Ustanovení by mohla být zahrnuta do stanov sdružení akcionářů nebo stanov podniku, které představenstvu umožňují kontrolovat státní příslušnost akcionářů a požadovat prohlášení o státní příslušnosti významných akcionářů.

97.

Akcionář ze třetí země je odpovědný za to, že příslušnému orgánu vydávajícímu licenci poskytne všechny požadované informace během posuzování licence, aby prokázal, že splňuje požadavky čl. 4 písm. f) nařízení (viz oddíl 3 výše).

98.

Příslušný orgán vydávající licenci musí zajistit důvěrnost veškerého obchodního tajemství, které v průběhu posouzení získá.

99.

Pokud jde konkrétně o „skutečnou kontrolu“, platí tyto další úvahy.

100.

V rámci své činnosti může příslušný orgán vydávající licenci dojít k závěru, že některé zjištěné prvky nemají za následek ztrátu skutečné kontroly ze strany členských států nebo jejich státních příslušníků, ale že možný budoucí vývoj v souvislosti s těmito prvky by mohl k takovým následkům vést. V těchto případech bude muset příslušný orgán vydávající licenci sledovat vývoj zejména těchto prvků, a to v souvislosti se svou pravidelnou kontrolou, tj. kontrolou souladu dotčeného podniku s požadavky nařízení. Cílem je, aby si byl daný orgán co nejdříve vědom situace, v níž již akcionář (akcionáři) z EU nemají skutečnou kontrolu, a požadavky tohoto nařízení by proto nebyly nadále splněny.

101.

Pokud má příslušný orgán vydávající licenci jisté pochybnosti tohoto druhu, bude nutné provést následné kroky. Pokud nemohou být pochybnosti odstraněny jinak, orgán je bude muset dotčenému podniku předložit k uvážení.

102.

Jestliže se v důsledku toho dotyčný podnik rozhodne přijmout určité změny, pokud jde o jeho správu a řízení nebo jiné příslušné aspekty, bude možná zapotřebí oznámení nebo opětného oznámení podle nařízení o spojování v souladu s ustanoveními uvedeného nařízení.