—

s ohledem na nařízení Rady (ES) č. 539/2001 (1), a zejména na čl. 1 odst. 4 tohoto nařízení,

—

s ohledem na sdělení Komise ze dne 12. dubna 2016 s názvem „Současný stav a možné další kroky v případě neuplatňování vzájemnosti v oblasti vízové politiky s některými třetími zeměmi“ (COM(2016)0221),

—

s ohledem na sdělení Komise ze dne 13. července 2016 s názvem „Současný stav a možné další kroky v případě neuplatňování vzájemnosti v oblasti vízové politiky s některými třetími zeměmi (navazuje na sdělení z 12. dubna)“ (COM(2016)0481),

—

s ohledem na sdělení Komise ze dne 21. prosince 2016 s názvem „Současný stav a možné další kroky v případě neuplatňování vzájemnosti v oblasti vízové politiky s některými třetími zeměmi (navazuje na sdělení z 12. dubna)“ (COM(2016)0816),

—

s ohledem na článek 17 Smlouvy o Evropské unii (SEU) a na články 80, 265 a 290 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU),

—

s ohledem na rozpravu o povinnostech v oblasti vízové vzájemnosti, která se uskutečnila dne 14. prosince 2016 ve Štrasburku,

—

s ohledem na otázku předloženou Komisi v oblasti vízové vzájemnosti podle čl. 1 odst. 4 nařízení (ES) č. 539/2001 (O-000142/2016 – B8-1820/2016),

—

s ohledem na návrh usnesení Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci,

—

s ohledem na čl. 128 odst. 5 a čl. 123 odst. 2 jednacího řádu,

A.

vzhledem k tomu, že kritérium vízové vzájemnosti jako jedno z kritérií, jimiž se řídí vízová politika EU, podle obecného mínění znamená, že na občany EU by se při cestě do třetí země měly vztahovat stejné podmínky jako na státní příslušníky této třetí země při jejich cestě do EU;

B.

vzhledem k tomu, že cílem mechanismu vízové vzájemnosti je takovéto vízové vzájemnosti dosáhnout; vzhledem k tomu, že vízová politika EU zakazuje jednotlivým členským státům zavádět vízovou povinnost pro státní příslušníky určité třetí země, pokud je tato země na seznamu v příloze II nařízení (ES) č. 539/2001 (seznam zemí, jejichž státní příslušníci jsou v případě krátkodobých pobytů v členských státech osvobozeni od vízové povinnosti);

C.

vzhledem k tomu, že mechanismus vzájemnosti by revidován v roce 2013 – Parlament se na této revizi podílel v roli spolutvůrce právních předpisů –, protože bylo třeba jej upravit tak, aby reflektoval situaci po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost a judikaturu Soudního dvora Evropské unie ve věci sekundárních právních základů a „aby Unie mohla přijmout opatření jako projev solidarity, pokud třetí země uvedená v příloze II nařízení (ES) č. 539/2001 uplatňuje vůči státním příslušníkům alespoň jednoho členského státu vízovou povinnost“ (první bod odůvodnění nařízení (EU) č. 1289/2013);

D.

vzhledem k tomu, že mechanismus vzájemnosti stanoví postup, který začíná v situaci neuplatňování vízové vzájemnosti reciprocity s přesnými lhůtami a kroky, které je třeba učinit, aby tento stav skončil; vzhledem k tomu, že ze samotné jeho logiky vyplývají přísnější opatření vůči dané třetí zemi, včetně toho, že v konečném důsledku je pozastaveno osvobození od vízové povinnosti pro všechny státní příslušníky dané třetí země („druhá fáze uplatňování mechanismu vzájemnosti“);

E.

vzhledem k tomu, že „v zájmu zajištění přiměřené účasti Rady a Evropského parlamentu ve druhé fázi uplatňování mechanismu vzájemnosti a vzhledem k obzvláště citlivé politické povaze pozastavení osvobození od vízové povinnosti pro všechny státní příslušníky dotčené třetí země uvedené v příloze II nařízení (ES) č. 539/2001 a k horizontálním důsledkům tohoto pozastavení pro členské státy, pro země přidružené k Schengenu i pro Unii samotnou, zejména pro její vnější vztahy a pro celkové fungování schengenského prostoru, by [byly] pravomoci přijímat akty v souladu s článkem 290 Smlouvy o fungování Evropské unie přeneseny na Komisi, pokud jde o určité prvky mechanismu vzájemnosti“, včetně pozastavení osvobození od vízové povinnosti pro všechny státní příslušníky dané třetí země;

F.

vzhledem k tomu, že „Evropský parlament nebo Rada mohou rozhodnout o zrušení přenesení pravomoci“ (čl. 290 odst. 2 písm. a) SFEU);

G.

vzhledem k tomu, že akt v přenesené pravomoci „může vstoupit v platnost pouze tehdy, nevysloví-li ve lhůtě stanovené legislativním aktem Parlament nebo Rada žádné námitky“ (čl. 290, odst. 2 písm. b) SFEU);

H.

vzhledem k tomu, že Komise zpochybnila volbu aktů v přenesené pravomoci ve druhé fázi uplatňování mechanismu vzájemnosti a postoupila věc Soudnímu dvoru Evropské unie, který nicméně shledal volbu tvůrce právních předpisů správnou (věc C-88/14);

I.

vzhledem k tomu, že tento mechanismus tímto jednoznačně ukládá povinnosti a odpovědnosti Parlamentu, Radě a Komisi v jednotlivých fázích mechanismu vzájemnosti;

1.

2.

3.