12.10.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 342/20

1.

vítá úsilí Evropské komise (EK) aktivně a konstruktivně přispět ke strategickým cílům Agendy pro udržitelný rozvoj 2030 a položit základy pro řešení řady zásadních a nedílných problémů světového významu;

2.

poukazuje na to, že programový dokument, který Komise přijala 22. listopadu 2016 ve formě sdělení, navrhuje velmi ambiciózní a rozsáhlou strategii zaměřenou na udržitelný rozvoj;

3.

uznává úsilí Komise o propojení agendy se strategií Evropa 2020 a tím i s evropskými strukturálními a investičními fondy. Vzhledem ke složitosti a množství různých referenčních rámců zdůrazňuje, že je zapotřebí soudržnost politik, zevšeobecňování a důsledný rámec pro řízení;

4.

zdůrazňuje, že k dosažení výsledků je nezbytné zapojit do rozhodovacích procesů všechny úrovně státní správy, zejména místní a regionální orgány;

5.

konstatuje, že vzhledem k tomu, že politiky Evropské unie (EU) musí být v souladu se zásadou subsidiarity, se cíle udržitelnosti týkají přímo odpovědnosti, pravomocí a funkcí správních orgánů na nižší než celostátní úrovni;

6.

znovu opakuje, že územní orgány (regiony, provincie, hrabství, okresy, metropolitní oblasti, malá města, obce) jsou skutečnými tvůrci politiky a jsou povolány stanovit nejvhodnější úrovně a způsoby správy za účelem propojení cílů EU a OSN s cíli místních komunit;

7.

připomíná, že mezi 17 cíli jsou dva, při jejichž plnění vykonávají místní orgány klíčové funkce: cíl udržitelného rozvoje č. 10 a č. 11. Účelem prvního je zmenšit rozdíly mezi územními celky, zatímco druhý má klíčový význam pro územní plánování, dopravu, sociální zabezpečení a životní postoje podnícené modelem udržitelnosti;

8.

poukazuje v této souvislosti na to, že se ve sdělení nezkoumá potřeba měřit pokrok v dosahování cílů udržitelného rozvoje nejen na úrovni OSN, na evropské a celostátní úrovni, ale také na nižší než celostátní úrovni. Vyzývá proto Evropskou komisi, aby měla tento rozměr na paměti při dalším vyvíjení ukazatelů používaných k měření pokroku a aby využila místní odborné poznatky a existující sítě;

9.

znovu opakuje, že k tomu se připojují priority vycházející z integrovaného výkonu pravomocí, které se průřezově dotýkají ostatních strategických cílů, jako je městská agenda, sociální začleňování, politiky EU v oblasti klimatu a energetiky, snížení emisí, snížení rizika katastrof, environmentální politiky a oběhové hospodářství, mobilita, inteligentní specializace, inteligentní města (smart land), které byly předmětem jednání summitu v Bratislavě a Paktu starostů a primátorů v oblasti klimatu a energetiky;

10.

navrhuje, aby se využilo přezkumu víceletého finančního rámce (VFR) v polovině období k přičlenění Agendy pro udržitelný rozvoj 2030 ke strategii Evropa 2020 a revizi klíčových směrů s cílem zaměřit je hned od počátku na nové cíle udržitelného rozvoje;

11.

vítá snahu pracovního dokumentu Key European action supporting the 2030 Agenda and the Sustainable Development Goals (SWD (2016) 390 final), který doprovází sdělení a v němž se navrhuje propojit strategii Evropa 2020 s cíli Agendy pro udržitelný rozvoj 2030, a tak zvýraznit vztahy mezi třemi pilíři, sedmi stěžejními iniciativami a pěti cíli vyplývajícími z priorit strategie Evropa 2020 a vztahy s jedenácti tematickými cíli navrženými pro fondy soudržnosti;

12.

připomíná, že všechny cíle navrhované Komisí ve sdělení o udržitelné budoucnosti Evropy musí být v každém případě specifikovány na územní úrovni, aby mohly být uskutečněny. V tomto ohledu doporučuje, aby cíle Agendy pro udržitelný rozvoj 2030 byly převedeny na místní úroveň, neboť je to jediný způsob, jak dosáhnout konkrétního a trvalého dopadu na životy lidí;

13.

souhlasí s tím, že složitost různých úrovní státní správy vyžaduje opatření v oblasti řízení a kontroly, jež by dokázala obohatit rozhodovací proces díky posouzení politik a inovacím institucionálního uspořádání (měření dopadů);

14.

domnívá se, že některé z vazeb mezi prioritami Junckerovy Komise a cíli udržitelného rozvoje se vzájemně potkávají v oblastech důležitých pro místní a regionální orgány. Taková je především priorita v oblasti zaměstnanosti, neboť pokrývá stejné oblasti, na něž odkazuje cíl udržitelného rozvoje č. 4 (odborná příprava a vzdělávání), což jsou oblasti, v nichž mají místní a regionální orgány důležité pravomoci, především pokud jde o náklady přechodu k udržitelné Evropě;

15.

doufá, že se investiční plán Evropské komise bude zabývat také hmotnými a nehmotnými infrastrukturami spadajícími do pravomoci místních a regionálních orgánů (sociální ochranou, informačními sítěmi, sítěmi pro mobilitu, energetickými sítěmi, telekomunikačními sítěmi, likvidací odpadů, integrovaným vodním hospodářstvím atd.), které se v mnoha případech shodují s různými cíli udržitelného rozvoje (mimo jiné s cíli udržitelného rozvoje č. 8, 9, 12 a 13);

16.

připomíná, že s různými cíli udržitelného rozvoje v zájmové oblasti místních a regionálních orgánů se protíná také priorita Komise č. 3 Odolná energetická unie s progresivní politikou v oblasti změny klimatu. Platí to pro cíle udržitelného rozvoje č. 5, 7 a 13, u nichž jsou místní a regionální orgány jak příjemci, tak subjekty politik zaměřených na boj se změnou klimatu, na udržitelné a všem dostupné dodávky energií a na ochranu sociálních práv, k jejichž zajištění jsou důležité služby poskytované na místní úrovni;

17.

poukazuje na to, že priorita č. 7, jejímž cílem je vytvořit oblast spravedlnosti a ochrany základních práv založenou na vzájemné důvěře, zahrnuje politiky v zájmu naplňování rovnosti žen a mužů, v nichž mohou místní a regionální orgány hrát významnou úlohu, v plném souladu s cílem udržitelného rozvoje č. 5 a v souladu s potřebou obnovit důvěru občanů v evropské instituce;

18.

zdůrazňuje, že odolnost vůči katastrofám je jedním z hlavních aspektů udržitelného rozvoje, a vyzývá orgány Evropské unie k tomu, aby se tato zásada stala jedním ze základních pilířů budoucích opatření pro zajištění udržitelného rozvoje v Evropě (1);

19.

poukazuje na to, že priorita č. 8 si klade za cíl čelit fenoménu epochálního a globálního významu, jímž je migrace, a je plně v souladu s cíli udržitelného rozvoje č. 1 a 10, jež průřezově zahrnují pravomoce místních a regionálních orgánů, které jsou často pod velkým tlakem v důsledku nezbytnosti řídit mimořádný příliv migrantů;

20.

konstatuje, že existuje riziko, že kroky podniknuté ke splnění cílů udržitelného rozvoje nezapadají vždy do rámce integrovaných politik, na rozdíl od toho, co probíhá u politik soudržnosti. Proto je důležité stanovit priority, které zohledňují nejnaléhavější potřeby v dynamické perspektivě zaměřené na dlouhodobé dosažení všech cílů udržitelného rozvoje. Z toho důvodu je nezbytné zohlednit návrh VR, pokud jde o nezbytnost schválení „kodexu chování“ pro zapojení místních a regionálních orgánů;

21.

zdůrazňuje, že cíle vyžadují vyváženost mezi stávajícími potřebami a potřebami budoucích generací a rovnováhu mezi potřebami různých úrovní státní správy, jež jsou zásadní pro snížení zatěžujících nákladů přechodu pro místní a regionální orgány. Pokud jsou náklady neudržitelné, může to ohrozit veřejné přijetí a skutečné provádění daných opatření, což ohrozí zejména schopnosti nejokrajovějších oblastí (vnitřních oblastí) přispívat k celkové udržitelnosti a obecněji k životnosti cílů udržitelného rozvoje;

22.

poukazuje na časový nesoulad mezi evropskými opatřeními (2020), na něž sdělení odkazuje, a Agendou pro udržitelný rozvoj 2030 a doufá, že se kromě nového definování cílů slučitelných s cíli Agendy budou v celém uvedeném časovém rozmezí připravovat doplňkové podpůrné ekonomické a finanční nástroje;

23.

je politováníhodné, že ve sdělení není uvedena analýza možných rizik během provádění 17 cílů udržitelného rozvoje, jež by mohla znamenat velkou podporu pro vybavení místních a regionálních orgánů vhodnými nástroji pro překonání problémů s prováděním politik spojených s cíli. Nepostradatelným nástrojem je lokalizace všech ukazatelů, aby se tak umožnilo trvalé sledování vývoje nerovností, a to i prostřednictvím jiných ukazatelů než HDP, jako jsou kvalitativní ukazatele, které dokáží měřit jak spravedlivost rozvoje, tak sociální pokrok území;

24.

zdůrazňuje, že dosažení podsouboru cílů, které bude svěřeno orgánům místní a regionální samosprávy, musí být doprovázeno vyčleněním příslušných zdrojů. Tyto zdroje mohou být poskytnuty jak prostřednictvím konkrétních vnitrostátních převodů, tak i prostřednictvím přenesení větší finanční odpovědnosti na místní úroveň;

25.

je přesvědčen, že je nezbytné podpořit platformy a iniciativy, které umožní výměnu osvědčených postupů mezi místními a regionálními orgány, a také využívat ty, které již zavedly mezinárodní organizace, jako je UNDP Live — Sustainable Development Knowledge Platform, a vyhnout se tak využívání Agendy jako příležitosti k opětovné centralizaci politik. Za tímto účelem se se zájmem očekává také zahájení platformy složené z mnoha zúčastněných stran, kterou Komise oznámila s cílem usnadnit na územní úrovni přebírání všeobecných prvků obsažených v Agendě, ale především podpořit výměnu osvědčených postupů a podělit se o pokrok dynamičtějších evropských území. Očekává, že bude na základě své institucionální úlohy shromáždění zastupujícího místní a regionální orgány do této platformy vhodně zapojen;

26.

uznává, že zlepšení životních vyhlídek uvnitř EU závisí nejen na schopnosti posílit ekonomickou, sociální a územní soudržnost, ale i na blahobytu a bezpečnosti oblastí mimo EU. V tomto ohledu je třeba v souladu s novými směry stanovenými ve sdělení o novém konsensu o rozvoji posílit kroky v oblasti decentralizované spolupráce a rozvoj ve třetích zemích a podporovat využívání informačních a diskusních platforem pro rozvoj, jež mají místní a regionální orgány k dispozici: ARLEM, CORLEAP, konference o decentralizované spolupráci konané každé dva roky a atlasu decentralizované spolupráce, které umožňují partnerským zemím, aby se setkávaly, vedly dialog a vyměňovaly si osvědčené postupy;

27.

souhlasí s postojem Komise ve prospěch městské agendy pro EU přijaté v roce 2016 Amsterodamským paktem, jež bude prováděna spolu s místními a regionálními orgány a bude pokrývat všechny aspekty udržitelného rozvoje a přispívat rovněž k provádění globálního programu „Nová městská agenda“;

28.

považuje za nezbytné, aby strategie pro udržitelný rozvoj měst a pro horizontální a vertikální spolupráci v participativním systému správy zohledňovaly prostřednictvím integrovaného a koordinovaného přístupu různorodost měst, význam sociálních inovací a plánování zaměřeného na budoucnost, zejména s ohledem na významné problémy s cílem zlepšit kvalitu života ve městech;

29.

doporučuje, aby analýza Agendy pro udržitelný rozvoj 2030 a cílů, které jsou v ní obsaženy, byla rovněž v souladu s modelem evropského rozvoje strukturovaného okolo místních výrobních systémů (klastrů), které jsou tvořeny převážně malými a středními podniky. V tomto směru doufá, že modely rozvoje budou věnovat zvláštní pozornost i menším městským centrům, neboť příliš koncentrovaný územní rozvoj může být příčinou pomalého rozvoje, jenž může následně vyvolat další procesy marginalizace a poklesu počtu obyvatel;

30.

pozitivně hodnotí skutečnost, že dokument označuje rozměry udržitelného rozvoje (sociálního, environmentálního a ekonomického) za pilíře, u nichž se budou muset sbíhat politické směry Evropské komise, aby tak řešily cíle udržitelného rozvoje a třináct odvětvových politik přijatých s finančním rámcem na období 2014–2020. Domnívá se však, že ve světle nových globálních výzev bude nutné posílit místní rozvoj přidáním územního rozměru;

31.

konstatuje, že je nezbytné přiznat místním a regionálním orgánům vzhledem k jejich blízkosti k občanům a schopnosti přispět k obnovení konsensu ve vztahu k evropským orgánům a integračním projektům úlohu hlavních subjektů politik. Víceúrovňová správa představuje optimální řešení pro politiky, které se zaměřují na budování udržitelné budoucnosti a soustředí na integraci deseti priorit Komise, jedenácti tematických cílů fondů soudržnosti a sedmnácti cílů udržitelného rozvoje Agendy pro udržitelný rozvoj 2030;

32.

znovu opakuje, že k řešení složité otázky udržitelného rozvoje a k boji proti chudobě nejsou politiky a programy stanovené shora a centrálně řízené nejlepšími metodami, ale že je třeba dát místním a regionálním orgánům nezbytnou odpovědnost a nezávislost, aby na důležitá sociální témata nacházely správné odpovědi;

33.

zdůrazňuje, že je nutné posílit politiky zaručené Listinou základních práv EU prostřednictvím plánování udržitelné sociální politiky, do nějž budou zapojeny všechny úrovně správy, neboť jen tak bude možné zajistit přístup všech k základním službám a řešit nové nároky kladené demografickou změnou za pomoci místních politik zaměřených na podporu aktivního a zdravého stárnutí;

34.

připomíná, že Komise věnuje pozornost potřebě zasadit se prioritně v zájmu sociálního začleňování o politiky, jež jsou zaměřeny na propagaci zdraví lidí, a zlepšit životní podmínky v městských a příměstských oblastech, ale také zajistit přístup k veřejným službám, odpočinkovým činnostem a sportu i pro zdravotně postižené a podporovat preventivní zdravotní péči pro všechny obyvatele, včetně starších osob a migrantů a skupin obyvatel ohrožených chudobou a sociálním vyloučením, a vyzývá členské státy a místní a regionální orgány, aby tak činily také;

35.

má za to, že potenciál sociální ekonomiky spočívá ve vytváření pracovních míst a boji proti nezaměstnanosti mladých lidí a žen, a proto považuje za nevyhnutelné, aby Agenda upozorňovala na sociální odpovědnost podniků a na nezbytnost vytvářet u mladých lidí empatii a podnikavost. Nová strategie musí kromě toho v průřezovém přístupu zahrnovat různé rozměry udržitelnosti a nové možnosti poskytované kreativitou;

36.

považuje za nezbytné začlenit do Agendy pro udržitelný rozvoj 2030 i kulturu a jasně uvést úlohu, kterou zastává v rámci udržitelného rozvoje a při vytváření nových pracovních míst díky vytváření společných evropských ideálů s cílem šířit ve světě cíle a zásady demokracie, sociální spravedlnosti a solidarity. Kultura účinně přispívá k inkluzivním strategiím rozvoje, přičemž výrazně ovlivňuje cíle udržitelného rozvoje, zlepšuje vzdělávací systémy, bojuje proti sociálnímu vyloučení a chudobě, odstraňuje příčiny nerovností, napomáhá rovným příležitostem a odstraňuje generační a demografické rozdíly;

37.

poukazuje na to, že zdánlivě globální témata, jako je změna klimatu, snížení emisí CO2, energetické úspory, výroba energie z obnovitelných zdrojů, ochrana biologické rozmanitosti, snižování využívání zdrojů, integrovaná doprava a oběhové hospodářství, jsou ve skutečnosti podmíněna místními politikami a kroky. Proto doporučuje, aby byla zvláštní pozornost věnována výrobě šetrné k životnímu prostředí;

38.

s ohledem na množství zapojených odvětví považuje za nezbytné přijmout integrovaný a na spolupráci založený přístup mezi víceúrovňovou správou a zainteresovanými subjekty z oblasti životního prostředí. Z tohoto pohledu tvoří koncepce soudržnosti most mezi ekonomickou účinností, sociální soudržností, kulturním rozvojem a environmentální rovnováhou a klade udržitelný rozvoj do centra pozornosti při přípravě politik;

39.

souhlasí s názorem, že lidské činnosti a změna klimatu vyvolávají stále větší tlak na mořské ekosystémy. Za tímto účelem je třeba připomenout pozornost věnovanou krokům Komise v zájmu dosažení bezpečných a čistých oceánů řízených udržitelným způsobem a i nadále pokračovat v podpoře provádění agendy pro modrý růst, jež je zaměřena na využití potenciálu oceánů a evropských moří k vytváření pracovních míst, ekonomické hodnoty a udržitelnosti. Kromě toho zdůrazňuje, že k zajištění účinného a udržitelného využívání cenných mořských zdrojů mohou pomoci inovace v modré ekonomice (2);

40.

doporučuje, aby všechny instituce usilovaly o minimalizaci plýtvání potravinami a o využívání odpadů, a daly tak podnět k investicím a zaměstnanosti v širším kontextu zelené ekonomiky. EU musí usilovat o rozhodnou podporu ochoty opustit lineární ekonomický model a posílit model oběhového hospodářství, jak již Výbor regionů uvedl ve svých stanoviscích Směrem k oběhovému hospodářství: přezkum evropských právních předpisů v oblasti odpadů, Legislativní návrhy, kterými se mění směrnice o odpadech, a Akční plán EU pro oběhové hospodářství;

41.

domnívá se, že modely rozvoje podmíněné novými konkurenčními faktory, jako jsou mimo jiné sítě umožňující vzájemné propojení nekonečného množství údajů s neomezeným počtem uživatelů, představují jasný nesoulad mezi potřebou podniků zkrátit dobu do uvedení na trh a dobu na budování konsensu a byrokratické postupy. Místní a regionální orgány představují odpovídající úroveň pro zvýšení rychlosti politického rozhodování tempem, jakým trhy vyžadují;

42.

doufá, že budou skutečně podporovány modely rozvoje, zejména pak nehmotné sítě, které usnadněním přístupu k nekonečnému množství údajů podmiňují nové konkurenční faktory na místní úrovni a přechod na nové výrobní modely;

43.

domnívá se, že nelze dále odkládat rozvoj strategií, které aktivují strukturální politiky, aby bylo možné mezi pilíře rozvoje znovu zahrnout radikální změnu výrobního modelu a využitím pobídek také zvýhodnit udržitelnou výrobu, a to do té doby, než inovace učiní přechod k oběhovému hospodářství ekonomicky výhodným. Je zřejmé, že tyto politiky nejen přispívají ke zvládnutí nových náročných výzev, které jsou určeny procesy globalizace, ale také představují jasnou odezvu na kompromis v sociálních otázkách, jež proti sobě staví životní prostředí a práci;

44.

uznává, že globalizace vyvolaná především lepší mobilitou osob, výrobků a údajů zintenzivňuje mezinárodní hospodářskou soutěž nejen mezi podniky, ale i mezi územními celky. Ukazuje se tedy, že je nezbytné rozhodně jednat, pokud jde o faktory, které tvoří základ územní konkurenceschopnosti, jako jsou sociální a institucionální kapitál, infrastruktury, inovace, s cílem obnovit pohyb evropské ekonomiky;

45.

znovu opakuje, že místní a regionální orgány zastávají zásadní úlohu ve vztazích mezi partnerstvími veřejného a soukromého sektoru a jsou schopny rozpoznat různorodost forem rozvoje, jež mohou podpořit cílené investice za účelem zhodnocení vnitřních zdrojů každého územního celku;

46.

vyjadřuje politování nad tím, že ve sdělení přijatém Evropskou komisí se vůbec neobjevuje pojem „územní kapitál“ tak, jak jej vypracovala OBSE v roce 2001 a převzala Evropská komise v roce 2005. V tomto ohledu připomíná, že tento pojem zahrnuje soubor lokalizovaných aktiv: přírodních, lidských, umělých, organizačních, vztahových a poznávacích, která tvoří konkurenční potenciál daného území;

47.

konstatuje, že krize a dopady globalizace hluboce poznamenaly vztahy, jež zaručovaly soudržnost uvnitř územních celků, a vyvolaly tak rozkol (město-venkov, centrum-okrajové části) a změnily dynamiku sociální struktury. Z tohoto pohledu je třeba převzít odpovědnost za překonání starých modelů územní politiky, pro něž jsou typické funkcionalistické přístupy, které územní celek považují za pouhý prostor, a přechod k neoinstitucionálním maticím, které územním celkům naopak přiznávají úlohu kolektivního subjektu;

48.

uznává, že Amsterodamský pakt klade do středu rostoucích zájmů úlohu městských politik majících za cíl provádět opatření zaměřená na podporu sociální soudržnosti a hospodářského rozvoje, a to na základě přesvědčení, že města mohou pozitivně přispět k inovačním procesům;

49.

zdůrazňuje, že místní a regionální orgány hrají zásadní úlohu v oblasti ochrany a rozvoje městské struktury, venkovských oblastí a společného dědictví a mohou přispět k tomu, co je v Agendě pro udržitelný rozvoj 2030 nazváno „přeměna našeho světa“, prostřednictvím proaktivního postoje a závazku k:

50.

znovu opakuje, že místní a regionální orgány jsou institucemi schopnými rozvíjet formy participativní demokracie se zapojením zejména žen, mladých lidí, starších osob a menšin jakožto základu pro plánování a provádění integrovaných strategií hospodářského rozvoje na místní úrovni;

51.

doporučuje, aby byl přijat přístup „zdola nahoru“ a definován odpovídající právní rámec s vyčleněnými dostatečnými zdroji. Takový nový systém může být úspěšně vytvořen pouze při uskutečňování stále hlubší decentralizace v různých zemích EU. Vlády jednotlivých zemí by měly:

52.

vyzdvihuje nutnost zahrnout na celostátní úrovni správy místní a regionální orgány – pokud možno pomocí přístupu „zdola nahoru“ – do přípravy územních akčních plánů zaměřených na dosažení cílů udržitelného rozvoje s přihlédnutím k silným a slabým stránkám, a to na základě zásady „no one left behind“ a efektivity nákladů;

53.

je přesvědčen, že mají-li globální politiky a dohody plně využít závazků a zkušeností na místní úrovni, musí být úloha místních a regionálních orgánů složkou strukturovaného dialogu a nedílnou součástí správy, nikoli jen úlohou obyčejné zainteresované strany. Úsilí místních a regionálních orgánů o uspořádání a vytvoření informačních vstupů musí být uznáváno jako součást procesu rozhodování, a to i prostřednictvím kroků, jako je:

54.

požaduje, aby byly na úrovni EU a na vnitrostátní úrovni stanoveny prostředky na předběžné a následné vyhodnocování dopadu politik souvisejících s udržitelným rozvojem. K tomu je zapotřebí úsilí zaměřené na zlepšení koordinace všech politik prováděných jak Unií, tak členskými státy a místními a regionálními orgány;

55.

žádá Komisi, aby ještě strategičtěji a účelněji využívala národní programy reforem, které jsou již formálně zahrnuty do plánování fondů soudržnosti, a vhodně využívala nástroje, které již byly přijaty v rámci podpory udržitelného rozvoje. Bylo by tak možné v rámci evropského semestru zdůraznit nejen reformní opatření ve prospěch cílů udržitelného rozvoje naplánovaná a zaznamenaná na celostátní úrovni, ale také opatření týkající se regionálního a místního rozměru;

56.

doporučuje, aby evropské a mezinárodní úrovně správy byly schopny převzít organizaci komplexního systému světových vztahů a kontrolovat regionální ohniska napětí, doplňovat změny a restrukturalizace institucionálního a výrobního systému zděděných z minulého století, poskytovat místním subjektům nezbytné pravomoci k přeměně křehké geo-ekonomické rovnováhy v příležitosti rozvoje, jež obnoví konkurenceschopnost místních výrobních systémů na celosvětovém trhu.