Pokyny k výkladu směrnice 2000/59/ES o přístavních zařízeních pro příjem lodního odpadu a zbytků lodního nákladu

Na základě zkušeností získaných ze sledování a posuzování provádění směrnice 2000/59/ES o přístavních zařízeních pro příjem lodního odpadu a zbytků lodního nákladu (1) během uplynulých patnácti let se Komise rozhodla v zájmu průhlednosti a právní jistoty zveřejnit výklad některých klíčových ustanovení směrnice.

Cílem tohoto sdělení Komise je vysvětlit její stanoviska ke způsobu provádění některých ustanovení. Jeho účelem není revidovat směrnici ani zasahovat do pravomoci Soudního dvora ve věcech výkladu.

Sdělení začíná stanovením hlavních povinností týkajících se poskytování dostatečných a odpovídajících přístavních zařízení pro příjem lodního odpadu a způsobu, jímž by měla být tato skutečnost zohledněna v komplexních plánech týkajících se příjmu a zpracování odpadu pro každý přístav v souladu s požadavky uvedenými v příloze I směrnice.

Dále zahrnuje hlavní povinnosti, pokud jde o účinné využívání uvedených zařízení: požadavek na předávání lodního odpadu do přístavních zařízení pro příjem odpadu dříve, než loď opustí přístav, a odchylku od uvedeného požadavku, pokud existuje dostatečná skladovací kapacita pro veškerý lodní odpad.

Na závěr předkládá sdělení Komise pokyny pro uplatňování výjimek ze základních povinností stanovených směrnicí.

Směrnice 2000/59/ES o přístavních zařízeních pro příjem lodního odpadu a zbytků lodního nákladu (dále jen „směrnice“) uvádí v soulad právní předpisy EU s mezinárodními závazky podle úmluvy MARPOL. Úmluva MARPOL byla od svého přijetí několikrát změněna, postupně směřovala k úplnému zákazu vypouštění odpadu a byly získány nové poznatky o dopadu vypouštění odpadu do moře na mořské ekosystémy.

Hlavním cílem této směrnice je omezit vypouštění lodního odpadu a zbytků lodního nákladu do moře, a tím posílit ochranu mořského prostředí. Směrnice jako taková je klíčovým nástrojem pro dosažení ekologičtější námořní dopravy, jak je uvedeno ve sdělení Komise „Strategické cíle a doporučení pro politiku EU v oblasti námořní dopravy do roku 2018“, které mezi svými doporučeními zahrnuje dlouhodobý cíl „nulového odpadu a nulových emisí“ (2). Směrnice je rovněž hlavním právním nástrojem EU pro snížení množství odpadů v mořích z mořských zdrojů v souladu se 7. akčním programem pro životní prostředí (3) a mezinárodními závazky EU a jejích členských států.

Komise v průběhu času posoudila provádění a účinnost směrnice. V roce 2015 bylo rovněž úspěšně dokončeno hodnocení REFIT směrnice 2000/59/ES (4). Hodnocení se týkalo relevance, účinnosti, účelnosti, přidané hodnoty EU a soudržnosti směrnice a ukázalo, že členské státy v průběhu let při provádění některých klíčových aspektů a požadavků směrnice vypracovaly různé výklady a praktiky, zejména pokud jde o povinné předání lodního odpadu (článek 7), uplatňování výjimek (článek 9) a plány pro příjem a zpracování odpadu (článek 5). Hodnocení dospělo k závěru, že tyto rozdíly ve výkladu a v provádění ohrožují účinnost směrnice.

V tomto sdělení Komise je nastíněno, jak Komise vykládá některá ustanovení směrnice v souladu s platnými mezinárodními a unijními právními předpisy (5). Jako takové má za cíl poskytnout členským státům pokyny ohledně výkladu a provádění uvedených ustanovení. Jeho účelem není revidovat směrnici ani zasahovat do pravomoci Soudního dvora ve věcech výkladu.

Článek 4 směrnice ukládá členským státům, aby zajistily dostupnost přístavních zařízení pro příjem odpadu, „která splňují potřeby lodí běžně využívajících přístav, aniž by docházelo k jejich nepřiměřenému zpožďování“. Za účelem určení přiměřenosti odkazuje směrnice na schopnost přijímat všechny druhy a množství lodního odpadu a zbytků lodního nákladu „lodí běžně využívajících přístav“ s ohledem na:

Pojem „přiměřenosti“ byl dále upřesněn jak na mezinárodní úrovni (6), tak na úrovni regionální (7). Při podávání vysvětlení různých aspektů přiměřenosti vzala Komise v úvahu pokyny od těchto organizací.

Přiměřenost se týká provozních podmínek na jedné straně, tj. vyhovění potřebám lodí běžně připlouvajících do přístavů a nevytváření překážek lodím používajícím zařízení, a environmentálního řízení zařízení na straně druhé.

Pokud jde o nezbytné provozní podmínky, Komise zdůrazňuje, že pouhé zavedení zařízení nutně neznamená, že jsou zařízení přiměřená. Špatné umístění, složité postupy, omezená dostupnost a bezdůvodně vysoké náklady poskytovaných služeb jsou faktory, které mohou od využívání zařízení pro příjem odpadu odrazovat. Aby mohlo být přístavní zařízení pro příjem odpadu považováno za přiměřené, mělo by být dostupné při připlouvání lodi do přístavu, vhodně umístěné a snadno použitelné, mělo by být vyhovující pro všechny druhy odpadu, se kterým se obvykle do přístavu připlouvá, a nemělo by být příliš nákladné, aby uživatele neodrazovalo (8). Komise zároveň zdůrazňuje, že velikost a zeměpisná poloha přístavu mohou být omezující pro to, co lze z technického a racionálního pohledu poskytnout, pokud jde o příjem a zpracování odpadu.

Kromě toho ke splnění kritérií environmentálního profilu a ve snaze přispět ke zlepšení mořského prostředí musí zařízení umožňovat, aby konečné odstraňování lodního odpadu probíhalo ekologicky vhodným způsobem. Podle směrnice se lodní odpad a zbytky lodního nákladu považují za odpad ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/98/ES o odpadech a o zrušení některých směrnic (9) (10) (rámcová směrnice o odpadech). V důsledku toho čl. 12 písm. g) vyžaduje, aby zacházení, zpracování nebo odstranění odpadu a zbytků lodního nákladu bylo prováděno v souladu s rámcovou směrnicí o odpadech a dalšími příslušnými právními předpisy EU v oblasti odpadů.

Zásady nakládání s odpady způsobem šetrným k životnímu prostředí jsou rovněž stanoveny v mezinárodní úmluvě o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování (Basilejská úmluva), jež musí strany úmluvy dodržovat. Basilejská úmluva v čl. 4 odst. 2 písm. b) stanoví, že „každá smluvní strana přijme vhodná opatření, aby zajistila dostupnost odpovídajících zařízení na zneškodňování odpadu, která by měla být umístěna, je-li to možné, na jejím území vzhledem k nakládání s nebezpečnými odpady a jinými odpady způsobem šetrným k životnímu prostředí, ať je místo jejich zneškodnění jakékoli.“ Komise má za to, že ačkoli se úmluva nepoužije na odpad vytvořený během provozu lodi (11), jakmile je odpad předán přístavnímu zařízení pro příjem odpadu, začne se úmluva používat a zařízení musí být řízeno tak, aby byly dodrženy zásady zakotvené v uvedené úmluvě (12) a v právních předpisech EU v oblasti odpadů (13).

Ustanovení čl. 4 odst. 3 směrnice členským státům ukládá, aby v souladu s postupy dohodnutými Mezinárodní námořní organizací (IMO) vytvořily postupy hlášení nedostatků zařízení pro příjem odpadu státu přístavu. Mimoto čl. 12 písm. f) členským státům ukládá povinnost zajistit poskytnutí kopie zprávy o těchto nedostatcích Komisi.

Základním prvkem směrnice v souvislosti se zavedením odpovídajících přístavních zařízení pro příjem odpadu je povinnost vypracovávat a sledovat plány pro příjem a zpracování odpadu ve všech přístavech, jež přijímají a zpracovávají lodní odpad a zbytky lodního nákladu. Plán pro příjem a zpracování odpadu představuje jeden z hlavních mechanismů pro provádění požadavků směrnice na úrovni přístavů. Pro vypracování plánu musí příslušné orgány za prvé odhadnout potřeby lodí (běžně) připlouvajících do přístavu v jejich pravomoci a za druhé přijmout příslušná opatření k vyhovění těmto potřebám. Článek 5 směrnice vyžaduje, aby byl takový plán vypracován a prováděn pro každý přístav po konzultacích se zúčastněnými osobami s ohledem na požadavky stanovené v článcích 4, 6, 7, 10 a 12.

Podrobné požadavky na plány pro příjem a zpracování odpadu jsou uvedeny v příloze I směrnice. Plán pro příjem a zpracování odpadu musí zahrnovat širokou škálu aspektů, včetně těch, které jsou přínosné pro zavádění systému přístavních zařízení pro příjem odpadu a pro provádění plánu.

Příloha I rozlišuje mezi souborem klíčových povinných prvků, které mají být obsaženy v každém plánu pro příjem a zpracování odpadu, a souborem doporučených prvků. Mezi povinné prvky spadají popisy zařízení, postupu pro příjem a sběr odpadu, systému poplatků a postupů hlášení údajných nedostatků a konzultací. Tyto prvky jsou součástí informací, které by měly být dostupné všem uživatelům přístavu.

Kromě toho seznam požadavků obsahuje „hodnocení potřeby přístavních zařízení pro příjem odpadu“. Podle názoru Komise by toto hodnocení mělo vycházet ze statistických údajů o typu a velikosti lodí běžně připlouvajících do přístavu a z množství a druhů odpadu přijatého v předchozích letech (14). Komise podotýká, že „popis druhů a množství lodního odpadu a zbytků lodního nákladu přijatého a zpracovaného přístavem“ se rovněž uvádí jako povinná položka, jež má být obsažena v plánu pro příjem a zpracování odpadu. Komise tento popis ve většině plánů, které v uplynulých letech hodnotila, nenalezla. Komise považuje tyto informace za zásadní pro správné vyhodnocení nezbytnosti a přiměřenosti přístavních zařízení pro příjem odpadu v přístavu, jak stanoví plán pro příjem a zpracování odpadu.

Plán pro příjem a zpracování odpadu je rovněž důležitým nástrojem pro uplatňování systému úhrady nákladů, který má být zřízen podle článku 8 směrnice. Podle přílohy I musí plán pro příjem a zpracování odpadu obsahovat popis systému poplatků. Tyto informace by měly být veřejně dostupné a předmětem stálých konzultací.

2.2.2. Oblast působnosti: Přístavy, které musí mít plán pro příjem a zpracování odpadu

Směrnice požaduje, aby byl pro každý přístav vypracován odpovídající plán pro příjem a zpracování odpadu, vymezený jako „místo nebo zeměpisná oblast vybavená takovými úpravami nebo zařízeními, která umožňují zejména příjem lodí včetně rybářských a rekreačních lodí“ (15).

Přístavy spadající do oblasti působnosti směrnice jsou přístavy, které běžně využívají lodě, na které se vztahuje směrnice (16), tj. veškeré lodě směřující do přístavu členského státu nebo působící v něm, s výjimkou všech válečných lodí, pomocných válečných plavidel nebo jiných lodí v majetku státu nebo jím provozovaných a využívaných pro vládní neobchodní účely (17). Rybářské a rekreační lodě spadají rovněž do oblasti působnosti směrnice, a tudíž i přístavy, které tyto lodě využívají.

Vezmeme-li tedy v úvahu oblast působnosti směrnice, mohou se plány pro příjem a zpracování odpadu v podrobnostech a oblasti působnosti značně lišit podle toho, zda se jedná o velký obchodní přístav, malý rybářský přístav nebo přístaviště. Některé z položek uvedených v příloze I se mohou použít pouze částečně v případě menších přístavů s nižšími toky odpadu nebo s velmi specializovanými námořními službami. Komise zastává názor, že to, co lze pro přístav považovat za „odpovídající“, závisí na jeho velikosti, zeměpisné poloze a druhu činností, jimiž se zabývá, což je rovněž určující pro úroveň podrobností vyžadovaných pro každý plán.

V souladu s čl. 5 odst. 2 směrnice může být plán pro příjem a zpracování odpadu regionální povahy. Jedná se o případ, kdy je plán pro příjem a zpracování odpadu vypracován pro více přístavů, přičemž v jednom regionálním plánu spojuje základní prvky. Plánování nakládání s odpady v přístavu na základě regionální dohody může být řešením, pokud se provádí takovým způsobem, aby se zajistilo, že lodě nebudou motivovány k vypouštění odpadu do moře. Pro vypracování takových plánů na regionální úrovni je nezbytné, aby byl v souladu s čl. 7 odst. 2 směrnice na příslušných lodích dostatek skladovacího prostoru pro uchování jejich odpadů mezi přístavy určení. Při takovém plánování je třeba úzké spolupráce mezi členskými státy v témže regionu (18).

Pokud je regionální plán týkající se více než jednoho přístavu vypracován a prováděn na regionální úrovni, mělo by být zapojení každého přístavu úměrné objemu jeho činnosti. Ve všech případech musí být potřeba vyžadující odpovídající přístavní zařízení pro příjem odpadu a jejich dostupnost stanoveny pro každý přístav.

Směrnice v čl. 5 odst. 1 výslovně stanoví, že odpovídající plán pro příjem a zpracování odpadu je vypracován a prováděn po konzultacích se zúčastněnými osobami, zejména s uživateli přístavu (nebo jejich zástupci). Postup konzultací, který je v příloze I rovněž zařazen mezi základní požadavky, nabízí přístavním orgánům způsob, jak chápat a plnit potřeby uživatelů. Komise považuje konstruktivní dialog mezi přístavními orgány, smluvními stranami v odvětví odpadu, uživateli přístavu a dalšími zúčastněnými stranami, jako např. ekologickými organizacemi, za zásadní pro řádné fungování systému, zejména pro zřízení odpovídajících zařízení, která splňují potřeby lodí běžně využívajících přístav. Na základě toho, že se v rámci konzultací se zúčastněnými stranami zjistí, jaké toky lodního odpadu je schopen přístav zpracovat, mohou orgány pověřené vypracováním plánu pro příjem a zpracování odpadu na základě příslušné analýzy údajů odpovídající plán pro příjem a zpracování odpadu vypracovat.

Konzultace uvedené v čl. 5 odst. 1 jsou podrobněji vymezeny v příloze I. Ačkoliv článek 5 odkazuje pouze na konzultace ohledně vypracování nového plánu pro příjem a zpracování odpadu, týká se příloha I směrnice „průběžných“ konzultací. S přihlédnutím k podrobným požadavkům na plány pro příjem a zpracování odpadu má Komise za to, že konzultace uvedené v čl. 5 odst. 1 by měly být chápány jako konzultace mezi členskými státy a příslušnými zúčastněnými stranami, a to jak během přípravy návrhu, tak poté, co byly přijaty plány, což rovněž poskytuje základ pro hodnocení a (opětovné) schválení plánů.

V čl. 5 odst. 3 směrnice se stanoví, že členské státy vyhodnotí a schválí plán pro příjem a zpracování odpadu, sledují jeho provádění a podrobují jej opětovnému schválení nejméně každé tři roky a vždy po provedení významnějších změn v provozu přístavu.

Při hodnocení by příslušné orgány měly posoudit předložený plán pro příjem a zpracování odpadu s ohledem na požadavky stanovené v příloze I směrnice. Pokud některý z povinných bodů přílohy I nebyl odpovídajícím způsobem zohledněn, neměl by být plán pro příjem a zpracování odpadu schválen a přístavní orgány by měly obdržet zdůvodnění, aby nevyřešené problémy neprodleně napravily.

Přístavní orgány by měly své plány pro příjem a zpracování odpadu důkladně přezkoumávat každé tři roky a vždy po provedení „významnějších změn“ v provozu přístavu. V této souvislosti vyvstává otázka, jaký druh změn v přístavu by měl být považován za „významnější“. Podle Komise mohou významnější změny spočívat ve výrazném strukturálním zvýšení nebo snížení počtu nebo typu lodí, rozvoji nové infrastruktury v přístavu, změně v zavádění přístavních zařízení pro příjem odpadu, nebo nových technikách zpracování odpadu na palubě.

I když směrnice podrobně nepopisuje způsob, jakým by se provádění plánů mělo kontrolovat, považuje Komise účelnou kontrolu za zásadní k zajištění toho, aby byl plán řádně prováděn a aby přístavní zařízení pro příjem odpadu náležitě fungovala. Cílem kontroly bude ověřovat a zajišťovat fungování systému v praxi v souladu se schváleným plánem pro příjem a zpracování odpadu. Kontrola provádění plánů by měla zahrnovat kontroly ad hoc v každém přístavu alespoň jednou za tři roky, aby bylo vyhověno potřebě pravidelného opětovného schvalování. Kontroly by měly být četnější, pokud pravidelně přicházely stížnosti na nedostatky přístavních zařízení pro příjem odpadu v daném přístavu. Komise uznává, že kontrola přístavních zařízení spadá často do pravomoci různých donucovacích orgánů a že se vykonává v rámci právního rámce, jenž je odlišný od právního rámce pro kontroly na palubě lodí. Komise v této souvislosti zdůrazňuje význam integrovaného rámce pro kontrolu přístavních zařízení pro příjem odpadu, jak je stanoveno v článku 12, a dobré spolupráce mezi donucovacími orgány vykonávajícími kontrolu uplatňování směrnice.

Kromě transparentních postupů konzultací jsou pro zlepšení fungování přístavních zařízení pro příjem odpadu zásadní účinné postupy hlášení nedostatků. Podle čl. 4 odst. 3 směrnice musí členské státy vytvořit v souladu s postupy dohodnutými Mezinárodní námořní organizací (IMO) postupy hlášení nedostatků zařízení pro příjem odpadu státu přístavu. Příloha I vyžaduje, aby tyto postupy byly součástí plánu pro příjem a zpracování odpadu a aby byly zpřístupněny všem uživatelům přístavu.

Jelikož by postupy hlášení měly být v souladu s postupy hlášení Mezinárodní námořní organizace, pokládá Komise za vhodné, aby byl pro uvedený účel použit formát hlášení Mezinárodní námořní organizace (19). Oznámení by mělo být předloženo co nejdříve po vyplnění formátu hlášení a mělo by zahrnovat kopii zprávy velitele lodi a veškerou podpůrnou dokumentaci. Je rovněž zásadní, aby byly zavedeny postupy na vnitrostátní úrovni, aby Komise dostávala kopii zpráv o nedostatečnosti přístavních zařízení pro příjem odpadu v souladu s čl. 12 odst. 1 písm. f) směrnice.

Článek 7 je jedním z klíčových ustanovení směrnice, který přispívá k jejímu celkovému cíli snížit vypouštění lodního odpadu na moři a posílit ochranu mořského prostředí. Jako obecné pravidlo stanoví, že velitel lodě směřující do přístavu EU „předá veškerý lodní odpad do přístavního zařízení pro příjem odpadu“ před opuštěním přístavu.

Existuje pouze jedna výjimka z tohoto pravidla povinného předání, a to jestliže lze na základě formuláře pro povinné oznámení stanovit, že existuje dostatek skladovacího prostoru pro veškerý lodní odpad. V tomto smyslu jde směrnice nad rámec závazků podle úmluvy MARPOL, která vyžaduje pouze poskytnutí odpovídajících přístavních zařízení pro příjem odpadu, ale neukládá povinné používání těchto zařízení, což je nad rámec toho, co je implicitně stanoveno v normách pro vypouštění odpadu (20). Pokud jde o zbytky lodního nákladu, striktně se směrnice drží požadavků úmluvy MARPOL, neboť v článku 10 stanoví, že předání zbytků lodního nákladu do přístavního zařízení pro příjem odpadu probíhá v souladu s ustanoveními úmluvy MARPOL.

Podle čl. 7 odst. 1 velitel lodí využívajících přístav Společenství předá před opuštěním tohoto přístavu veškerý lodní odpad přístavnímu zařízení pro příjem odpadu.

Lodním odpadem se rozumí „veškerý odpad včetně splašků a zbytků jiných než zbytků lodního nákladu, který se vytváří během provozu lodi a spadá do působnosti příloh I, IV a V úmluvy MARPOL, a odpad zbylý po vyložení lodního nákladu, jak ho definují směrnice pro provádění přílohy V úmluvy MARPOL“ (21). Komise podotýká, že zbytky lodního nákladu nespadají pod obecné požadavky na předávání podle článku 7, ale musí být předávány v souladu s ustanoveními úmluvy MARPOL, jak je stanoveno v článku 10.

Byly vzneseny otázky týkající se toho, zda odpad, který může být v souladu s normami a podmínkami úmluvy MARPOL zákonně vypouštěn do moře, může být vyňat z povinného předání. To je zvláště důležité v souvislosti se splašky, v jejichž případě úmluva MARPOL za určitých podmínek umožňuje vypouštění do moře (22).

Komise v této souvislosti podotýká, že jedním z cílů zohledněných při přijímání této směrnice bylo provádění úmluvy MARPOL (23). Komise navíc připouští, že v příloze II směrnice (24) je stanovena odchylka od ohlašovací povinnosti pro splašky, jež mohou být zákonně vypouštěny do moře podle přílohy IV (25) úmluvy MARPOL. Komise zároveň zdůrazňuje, že obecný požadavek na předávání by se měl vykládat na základě cílů, jež si směrnice vytyčila v souvislosti se snižováním lodního odpadu vypouštěného do moře a posilováním ochrany mořského prostředí. Komise proto zastává názor, že to, co je povoleno vypouštět podle úmluvy MARPOL, nelze automaticky vyjmout z požadavku na předávání stanoveného ve směrnici. V tomto ohledu je rovněž třeba poznamenat, že splašky nejsou vyňaty z působnosti článku 8 týkajícího se poplatků za lodní odpad.

Pokud jde o povinné předání uvedené v článku 7, byly vzneseny otázky týkající se toho, zda odpad vzniklý při opravách lodí spadá do ustanovení týkajících se lodního odpadu a zda by měl být předáván do přístavního zařízení pro příjem odpadu. Konkrétně zazněl argument, že tento odpad lze považovat za „provozní odpad“, na který se vztahuje příloha V úmluvy MARPOL a jenž je definován jako „všechny tuhé odpady (včetně) kalů, na které se nevztahují jiné přílohy a jež jsou shromažďovány na palubě během běžné údržby nebo provozu lodi nebo se používají pro uložení nákladu a manipulaci s ním“ (26).

Komise je toho názoru, že odpad vzniklý při opravách lodí v loděnicích by neměl být považován za „lodní odpad“ ve smyslu směrnice, neboť nespadá do oblasti působnosti přílohy V úmluvy MARPOL. Definice „provozních odpadů“ v příloze V úmluvy MARPOL, zejména odkaz na „běžnou údržbu a provoz lodi“, nezahrnuje odpad vzniklý při opravách lodí v loděnicích určených na opravu lodí. V důsledku toho budou za odpad vzniklý při opravách lodí společně odpovědné loď i loděnice, která by měla přijmout opatření nezbytná pro předávání odpadu a další zacházení s ním, a to v plném souladu s požadavky stanovenými v právních předpisech EU o odpadech (27).

Aby se snížilo zatížení lodí, které mají v každém přístavu předávat odpad, pokud množství odpadu na palubě nemá za následek potenciální vypouštění odpadu do moře, stanoví čl. 7 odst. 2 výjimku z požadavku povinného předání odpadu tím, že loď:

„… může pokračovat do následujícího přístavu, aniž by předala lodní odpad, pokud z informací podaných v souladu s článkem 6 a přílohou II vyplývá, že je na lodi dostatek skladovacího prostoru pro veškerý lodní odpad, který byl a bude vytvořen během plánované cesty do přístavu určení“.

Komise zdůrazňuje, že čl. 7 odst. 2 směrnice představuje výjimku z požadavku povinného předání odpadu a musí být vykládán restriktivně.

Aby se přesně určilo, jaká je na palubě lodi dostupná skladovací kapacita, budou se muset ověřit informace poskytnuté v rámci oznámení o odpadech požadovaného na základě článku 6 a přílohy II. V souladu s článkem 6 směrnice velitel lodi (jiné než rybářské nebo rekreační) směřující do přístavu EU má povinnost pravdivě a přesně vyplnit ohlašovací formulář uvedený v příloze II směrnice a oznámit tyto informace příslušnému orgánu členského státu, v němž se nachází další přístav. Příloha II obsahuje podrobný seznam informací, které mají být oznámeny, včetně tabulky s různými kategoriemi odpadu a zbytků lodního nákladu předaných v předchozím přístavu (28), jakož i odpadu, který má být předán a/nebo zůstane na lodi, a procentní podíl maximální skladovací kapacity.

Aby se určilo, zda jsou pro další plavbu na lodi dostatečné skladovací kapacity, je rovněž důležité zohlednit množství odpadu, který by mohl na palubě lodi vzniknout mezi přístavem vyplutí a následujícím přístavem. Faktory mající vliv na vznik lodního odpadu jsou jak konstantní (typ lodi, rok konstrukce, výkon hlavního motoru atd.), tak proměnné (množství nákladu na palubě, podmínky plavby, počet cestujících na palubě atd.). Existuje rovněž řada faktorů, které významně přispívají ke snižování objemu odpadu na palubě, včetně recyklace odpadu, spalování na palubě, používání lodní motorové nafty, jež by také měly být brány v úvahu při posuzování, zda existuje dostatečná skladovací kapacita.

Pokud jde o rozdílné zpracování jednotlivých toků odpadu s přihlédnutím k tomu, že oznámení podle přílohy II směrnice vyžaduje poskytnutí informací o každém druhu odpadu, jakož i o maximální skladovací kapacitě a množství odpadu uchovávaného na palubě u každého druhu odpadu, zastává Komise názor, že skladovací kapacita musí být posouzena pro každý druh odpadu. Z toho vyplývá, že pokud má loď celkovou skladovací kapacitu, ale chybí jí skladovací kapacita pro jeden nebo několik druhů odpadů, nemělo by jí být povoleno pokračovat do následujícího přístavu.

Ustanovení čl. 7 odst. 2 odkazuje na zamýšlený „přístav určení“. Je třeba stanovit, zda se „zamýšleným přístavem určení“ má rozumět „následující přístav“.

Komise připomíná, že systém stanovený v čl. 7 odst. 2 je systém „z přístavu do přístavu“. Ustanovení čl. 7 odst. 2 prvního pododstavce odkazuje na povolení lodi pokračovat do „následujícího přístavu“. Právě na základě těchto informací příslušné orgány posuzují, zda je na palubě dostatečná skladovací kapacita pro veškerý lodní odpad, aby se vyloučilo riziko vypouštění odpadu do moře cestou do následujícího přístavu. Tyto informace se rovněž uvádějí v oznámení, jež se zasílá do přístavu před připlutím lodi, aby daný přístav s ohledem na potřeby lodi zpřístupnil příslušná přístavní zařízení pro příjem odpadu. Povolení od přístavu podle čl. 7 odst. 2 se týká pouze plavby do následujícího přístavu, avšak nikoli dále. Podle této logiky by se „přístavem určení“ uvedeným v čl. 7 odst. 2 měl rozumět „následující přístav“, neboť orgány následujícího přístavu mají posoudit, zda daná loď může pokračovat do jiného přístavu, přičemž se zohledňuje dostupná skladovací kapacita.

V čl. 7 odst. 2 se stanoví, že „existují-li důvody k domněnce, že v zamýšleném přístavu určení nejsou k dispozici dostatečné prostory pro uskladnění odpadu, nebo není-li tento přístav znám, a tudíž existuje riziko, že odpad bude vypuštěn na moři, přijmou se všechna nezbytná opatření, aby se zabránilo znečištění prostředí, a je-li to nutné, požádá se loď o předání odpadu“.

Příslušné orgány tak budou muset posuzovat situaci v zamýšleném přístavu určení, zejména zda jsou v daném přístavu dostupná odpovídající přístavní zařízení pro příjem odpadu. Komise podotýká, že tato povinnost by mohla být obtížná, pokud zamýšlený přístav určení leží mimo EU nebo je neznámý.

Vzhledem k tomu, že uplatňování čl. 7 odst. 2 lze v přístavech EU kontrolovat v rámci systému „z přístavu do přístavu“ s podporou informačního a kontrolního systému vytvořeného v souladu s čl. 12 odst. 3 směrnice (viz oddíl 3.5.2 níže), není tato kontrola možná, pokud se následující přístav nachází mimo EU. Pokud jde lodě plující z přístavů mimo EU, má Komise tedy za to, že je nanejvýš důležité, aby příslušné orgány předtím, než lodím umožní, aby vypluly s odpadem stále na palubě, ověřily dostatečné skladovací kapacity na palubě, a – jsou-li k dispozici příslušné informace – v databázi Mezinárodní námořní organizace GISIS (29) ověřily dostupnost přístavních zařízení pro příjem odpadu.

Členské státy jsou povinny náležitě přezkoumávat informace, které loď oznamuje v ohlašovacím formuláři o odpadu (30). Na základě tohoto přezkumu by příslušné orgány měly být schopny pro loď zajistit odpovídající přístavní zařízení pro příjem odpadu, jakož i kontrolovat předání odpadu, včetně vyhodnocení skladovací kapacity.

Vyhodnocení Komise ukázala, že v současné době se v členských státech lodím s lodním odpadem na palubě umožňuje vyplout na základě aktivních i pasivních schvalovacích postupů:

Ustanovení čl. 7 odst. 2, ani článek 11 a čl. 12 odst. 1 písm. d) nevyžadují, aby lodi pokračující do následujícího přístavu bylo vydáno výslovné schválení. Komise se proto domnívá, že aktivní i pasivní schvalovací postup jsou podle směrnice přípustné.

S cílem pomoci členským státům s identifikací lodí, které nepředaly svůj odpad v souladu se směrnicí, stanoví směrnice, aby byl vypracován vhodný informační a kontrolní systém.

Komise se zavázala vypracovat tento systém v rámci systému Unie pro výměnu informací na moři (SafeSeaNet) zřízeného podle směrnice 2002/59/ES, kterou se stanoví kontrolní a informační systém Společenství pro provoz plavidel a kterou se zrušuje směrnice Rady 93/75/EHS (31), a systém hodlá propojit se zvláštním modulem pro hlášení a kontrolu v rámci databáze státní přístavní inspekce (THETIS), kterou provozuje agentura EMSA.

Od 1. června 2015 je pro předběžné hlášení o odpadech zasílání ohlašovacího formuláře v elektronické podobě prostřednictvím vnitrostátního jednotného portálu (32) povinné a příslušné vnitrostátní orgány si formulář vyměňují prostřednictvím systému Unie pro výměnu informací na moři (SafeSeaNet) (33). Za tímto účelem byla na základě směrnice 2010/65/EU v rámci provozních pravidel vypracována zpráva o odpadu v elektronické podobě. Členské státy a Komise se rovněž dohodly, že informace týkající se lodí, které nepředaly svůj lodní odpad a zbytky lodního nákladu, by měly být zasílány prostřednictvím systému SafeSeaNet (34). Komise očekává, že tento systém bude členským státům podporou při řádném provádění směrnice a zástupcům průmyslu bude užitečný tím, že zefektivní hlášení a zkrátí dobu odbavení v přístavech.

V této souvislosti Komise poznamenává, že přestože hlášení o odpadech uvedené v příloze II vyžaduje formální podpis velitele lodi, pokud se ohlašovací formulář o odpadech zasílá elektronicky, nevyžaduje se písemný podpis na formuláři a přihlašovací údaje poskytovatele údajů jsou postačující k identifikaci osoby podávající hlášení o odpadech (35).

Článek 11 směrnice stanoví inspekční režim prohlídek. V zásadě musí členské státy zajistit, aby mohly být prohlédnuty všechny lodě a aby docházelo k dostatečnému počtu prohlídek. Komise zdůrazňuje, že tento obecný požadavek prohlídek zahrnuje rovněž rybářské a rekreační lodě. Pokud by však nebylo možné v praxi kontrolovat všechny lodě, které nepředávají odpad v přístavech, stanoví směrnice určitá kritéria výběru, aby bylo možné rozhodnout, které lodě by měly být prohlédnuty.

Podle čl. 11 odst. 2 písm. a) směrnice by se při výběru lodí, jež mají být podrobeny prohlídce, měla zvláštní pozornost věnovat lodím (jiným než rybářským a rekreačním s kapacitou vyšší než 12 cestujících), které nesplnily ohlašovací povinnost podle článku 6 nebo u kterých kontrola informací poskytnutých velitelem lodi odhalila jiné důvody se domnívat, že se loď neřídí směrnicí.

Jak vyplývá z čl. 11 odst. 2 písm. a), je ohlašovací formulář hlavním nástrojem pro výběr lodí/zaměření se na lodě k prohlídce. Komise v této souvislosti zdůrazňuje potřebu účinné výměny informací mezi příslušnými orgány a donucovacími orgány. Zásadní jsou zejména tyto informace:

Směrnice výslovně umožňuje, že prohlídky lze prosazovat na základě směrnice o státní přístavní inspekci (36). Ze směrnice zároveň jasně vyplývá, že bez ohledu na rámec, v němž prohlídky probíhají, se uplatňuje požadavek 25 % prohlídek. Komise podotýká, že požadavek 25 % prohlídek vychází z ustanovení předchozí směrnice o státní přístavní inspekci (směrnice 95/21/ES), jež byla platná v době, kdy byla směrnice přijata. Stávající režim státní přístavní kontroly, který zavedla směrnice 2009/16/ES, nahradil požadavek 25 % prohlídek se sdílenou kontrolní zátěží, podle které jsou prohlídky rozděleny úměrně každému členskému státu, a mechanismus výběru založeného na rizicích.

Body odůvodnění směrnice zdůrazňují nutnost provádět cílené kontroly dodržování směrnice, jejichž počet by měl být dostatečný k tomu, aby odradil od nedodržování směrnice (37). Tato zásada cílených kontrol se rovněž odráží v celém systému zřízeném článkem 11, jenž stanoví kritéria výběru na základě informací vyplývajících z hlášení nebo z nedodaného hlášení. Komise se proto domnívá, že režim prohlídek stanovený ve směrnici by se měl rovněž řídit přístupem založeným na rizicích, jenž je podobný přístupu přijatému v rámci stávající směrnice o státní přístavní inspekci, místo aby se usilovalo o dosažení stanoveného cíle 25 % prohlídek.

Komise však zdůrazňuje, že řádné uplatňování a prosazování směrnice by mělo být zajištěno po celou dobu, zejména dodržování kritérií výběru prohlídek, která se liší od kritérií používaných v rámci směrnice o státní přístavní inspekci. Kromě toho je důležité, aby lodě, po kterých se nevyžaduje zaslání hlášení o odpadech přístavu, včetně lodí v pravidelné dopravě, jež jsou této povinnosti zproštěny, rybářských a rekreačních lodí (s povolením přepravovat nejvýše 12 cestujících), byly rovněž sledovány a kontrolovány. Ustanovení čl. 11 odst. 3 vyžaduje, aby členské státy v zájmu zajištění souladu se směrnicí pro rybářské i rekreační lodě vytvořily kontrolní postup.

Na druhé straně lodě, které nedodržují směrnici, ale mají nadměrné zpoždění z důvodu nedostatků v přijímacích zařízeních, mají rovněž právo na náhradu škody (čl. 12 odst. 1 písm. h)).

V případech, kdy příslušný orgán není spokojen s výsledky prohlídky, musí zajistit, aby daná loď neopustila přístav, dokud nepředá svůj odpad. Směrnice proto vymezuje právní základ a podmínky „zadržení“ lodi, ačkoli – jak je vysvětleno výše – rámec, postupy a celkový systém týkající se zadržení lodi mohou být odvozeny z rámce státní přístavní inspekce, jak výslovně stanoví v čl. 11 odst. 2 písm. b). I když tedy může být rámec tentýž, zadržení lodi podle směrnice je nutno odlišit od „zadržení“ na základě směrnice o státní přístavní inspekci.

Rozhodnutí o zadržení lodi za nedodržení požadavků předání stanovených v článcích 7 a 10 může rovněž vyplynout z informací obdržených od předchozího přístavu a představujících „jasný důkaz“ o neuskutečněném předání odpadu. V takových případech inspektor nepovolí lodi opustit přístav, dokud nebude provedeno podrobné vyhodnocení faktorů vztahujících se k dodržování požadavků předání odpadu.

Zásadním prvkem spolupráce mezi členskými státy při prosazování směrnice je pro výměnu příslušných informací účinný systém hlášení mezi přístavy. Takový systém je stanoven v čl. 12 odst. 3 směrnice a Komise se zavazuje jej dále vyvíjet a integrovat do stávajících systémů hlášení údajů.

Aby se zamezilo nepřiměřené administrativní a finanční zátěži lodí připlouvajících často a pravidelně do týchž přístavů, umožňuje článek 9 členským státům osvobodit příslušné lodě od těchto povinností:

Ze zásady právního výkladu „a maiore ad minus“ vyplývá, že členský stát, který může osvobodit loď od všech požadavků, ji může rovněž osvobodit pouze od jednoho z nich. Stejně tak pokud může osvobodit loď od předání všech druhů lodního odpadu, může ji rovněž osvobodit od předání pouze jednoho nebo některých druhů odpadu.

Tyto podmínky však doposud nebyly na úrovni EU jasně definovány, což ponechává široký prostor pro uvážení orgánů členských států vymezit klíčové pojmy. Režimy výjimek se tak mezi členskými státy výrazně liší, což vyvolává potřebu některé klíčové pojmy vyjasnit.

4.1.1. Lodě provozující pravidelnou dopravu s častými a pravidelnými zastávkami v přístavech

Pojem „pravidelná doprava s častými a pravidelnými zastávkami v přístavech“ není ve směrnici blíže definován. Na základě osvědčených postupů v členských státech (38), má Komise za to, že tyto pojmy je třeba vykládat takto:

— Pravidelná doprava: Dotyčná loď musí mít zveřejněný nebo plánovaný seznam času odplutí a připlutí mezi určenými přístavy či terminály, nebo tato loď provozuje opakované (39) přeplavby, jež představují rozeznatelný časový plán. Tento nebo jemu rovnocenný časový plán může mít rovněž podobu prohlášení o časech plaveb. Je třeba poznamenat, že časový plán lodě by měl být stanoven předem a že by měl zůstat beze změn po dobu nejméně 4 měsíců, aby zahrnoval sezónní plavby.

— Pravidelné zastávky: Lodě musí provozovat opakované plavby podle neměnného vzoru mezi určenými přístavy či terminály a žádnými jinými přístavy nebo sérii plaveb z jednoho a téhož přístavu a do něj bez mezipřistání.

— Časté zastávky: Loď musí připlouvat do přístavu, na který se vztahuje výjimka, a do přístavu, v němž vypouští lodní odpad, nejméně jednou za čtrnáct dní.

Další otázka se týká typů lodí, kterým může být udělena výjimka – zejména pokud by plovoucí bagry, čluny lodivodů nebo trajekty pro krátké plavby spadaly do oblasti působnosti článku 9. Nejprve je třeba uvést, že článek 9 nerozlišuje mezi kategoriemi lodí. Komise se dále domnívá, že lodě, pro něž jsou přístav vyplutí a přístav připlutí totožné, by již z tohoto důvodu neměly být vyloučeny z oblasti působnosti článku 9. Zdá se zcela pochopitelné, že loď připlouvá do (jednotlivého) přístavu, z něhož často a pravidelně vyplouvá v souvislosti s pravidelnou dopravou, a proto je pouze z důvodu zjednodušení odůvodněné umožnit výjimku podle článku 9. Vezme-li se navíc v úvahu definice přístavu, lodě poskytující služby v této oblasti nebo mezi terminály téhož přístavu by měly být schopny využít ustanovení článku 9, pokud rovněž splňují podmínky týkající se příslušných ujednání pro platbu a předání lodního odpadu v přiměřených intervalech.

Ustanovení čl. 9 odst. 1 směrnice stanoví jako podmínku pro udělení výjimky, „je-li dostatečně prokázáno, že je zajištěno předání lodního odpadu a placení poplatků v přístavech na trase lodi“.

Kvalita důkazů pro žádost o výjimku má zásadní význam pro řádné fungování režimu výjimek.

Na základě pokynů, které byly poskytnuty vnitrostátními nebo regionálními organizacemi, má Komise za to, že tyto souborně posuzované důkazy by měly být považovány za „dostatečné“, pokud jsou předkládány provozovatelem lodi:

Požadavek vyžadující smlouvu vylučuje postup spočívající v přijetí výjimky pouze na základě četných připlutí. Důkazy by měly být doplněny průkazním materiálem, že smlouva je aktivně používána a prováděna v praxi, aby se zabránilo zneužití režimu výjimek. Poslední bod odkazuje na přijatelnost ujednání pro přístav, v němž byla uzavřena smlouva. Díky tomuto požadavku by bylo možné se vyhnout situacím, v nichž přístavní orgán není ani informován o tom, že lodi udělil jiný členský stát výjimku na základě četných připlutí do konkrétního přístavu. Povinnost podat požadované informace spočívá na provozovateli lodi.

Lodím plujícím mezi třemi nebo více přístavy lze udělit výjimku podle směrnice pro více než jeden přístav, pokud podají oznámení, předají odpad a uhradí povinný poplatek alespoň v jednom přístavu na trase. Tímto opatřením se vylučují praktiky, kdy lodi byla udělena výjimka pro všechny přístavy na trase, a to pouze na základě soukromého ujednání se smluvní stranou v odvětví odpadu o předání odpadu a jeho zaplacení mimo přístav (ujednání se třetí stranou), neboť tato ujednání by měla být uzavřena v rámci odpovědnosti/orgánu přístavu na trase lodi.

Ačkoli článek 9 výslovně nevyžaduje, aby ujednání týkající se předání odpadu a placení poplatku proběhlo v přístavu nacházejícím se v členském státě, mohou nastat obavy ohledně ujednání uzavřených v přístavech mimo EU, neboť ta nemusí nutně splňovat podmínky stanovené směrnicí a být řádně ověřena a prosazována. Z tohoto důvodu by přístavy udělující výjimku na základě ujednání uzavřených mimo EU měly tato ujednání posoudit na základě požadavků směrnice, pokud jde o dostatečná a odpovídající zařízení pro příjem odpadu, kontrolu předání odpadu a placení poplatků a v případě pochybností nepřijímat tato ujednání jako „dostatečný důkaz“ ve smyslu čl. 9 odst. 1.

Žádost o udělení výjimky zpravidla podává zástupce lodi nebo dopravní společnost/provozovatel u příslušného orgánu členského státu, v němž se přístav nachází. Pověřený orgán bude vyžadovat důkaz, že loď provozuje pravidelnou dopravu, jakož i důkaz o platném ujednání o nakládání s odpady.

Orgány členských států mohou udělit výjimku pouze lodím v přístavech v rámci jejich vlastní jurisdikce, ale ujednání o nakládání s odpady, o něž se výjimka opírá, může být uzavřeno v jakémkoli jiném přístavu na pravidelné trase lodi (40).

Výjimka udělená jedním členským státem pro daný přístav není platná v přístavu jiného členského státu (tj. představuje jednotlivou výjimku pro přístav), jelikož čl. 9 odst. 1 stanoví postup udělení výjimky „přístav od přístavu“ s odkazem na „členské státy, ve kterých dané přístavy leží“. Loď proto musí žádat o výjimky pro každý přístav členského státu na své pravidelné trase jednotlivě, i když ujednání o nakládání s odpady, které (která) tvoří základ pro udělení výjimky, může (mohou) být totožné (totožná).

Doba platnosti výjimek se v jednotlivých členských státech značně liší. Aby se zabránilo zneužití, má Komise za to, že maximální doba platnosti výjimek by v závislosti na změnách dopravního systému lodě měla být pět let. V každém případě by platnost výjimky neměla překračovat dobu platnosti ujednání o nakládání s odpady. Po udělení výjimky se za osvědčený postup považuje vydání osvědčení o udělení výjimky, který může zahrnovat veškeré relevantní informace o výjimce, například odkaz na povinnosti, jichž byla loď zproštěna, podmínky platnosti, datum a místo vydání. Osvědčení o udělení výjimky by mělo být neustále na palubě lodi, aby bylo možné prokázat soulad se směrnicí.

Ustanovení čl. 9 odst. 2 vyžaduje, aby členské státy Komisi o udělených výjimkách pravidelně informovaly (alespoň jednou za rok). Mohou tak učinit písemně nebo – pokud možno – prostřednictvím systému SafeSeaNet, který je základem pro společný informační a kontrolní systém.

Členské státy by měly zajistit, aby pro lodě, jimž byla udělena výjimka, byly zavedeny odpovídající kontrolní postupy a aby tyto lodě byly pravidelně (alespoň jednou za rok) kontrolovány za účelem ověření, že se řídí ujednáními o předání odpadu, jak vyžaduje čl. 11 odst. 1 směrnice.

Za tímto účelem by všechny příslušné donucovací orgány na pravidelné trase lodi měly být v plné míře informovány o tom, kterým lodím byla udělena výjimka, v kterých přístavech a z jakého důvodu. Zvláště důležité je, aby donucovací orgány v daném přístavu byly informovány o případné výjimce týkající se tohoto přístavu. Toho se zpravidla dosáhne osvědčením o udělení výjimky, které provozovatel/zástupce lodi může předložit příslušným orgánům jako důkaz o udělené výjimce (udělených výjimkách) (41). Komise v této souvislosti zdůrazňuje význam účinné výměny informací o výjimkách mezi orgány členských států prostřednictvím společného informačního a kontrolního systému. Informace o výjimkách budou nezbytné k ověření ujednání uzavřených za účelem předání odpadu a placení poplatků, které jsou předpokladem pro udělení výjimky.

(2) KOM(2009) 8 „Strategické cíle a doporučení pro politiku EU v oblasti námořní dopravy do roku 2018“.

(3) Rozhodnutí č. 1386/2013/EU o všeobecném akčním programu Unie pro životní prostředí na období do roku 2020 „Spokojený život v mezích naší planety“.

(4) Následné hodnocení směrnice 2000/59/ES o přístavních zařízeních pro příjem lodního odpadu a zbytků lodního nákladu, závěrečná zpráva (Panteia/PwC, květen 2015), k dispozici na adrese: http://ec.europa.eu/transport/modes/maritime/studies/doc/2015-ex-post-evaluation-of-dir-2000-59-ec.pdf

(5) EMSA zpřístupňuje další technické pokyny a osvědčené postupy vypracované v členských státech o uplatňování této směrnice jako součást „Technických doporučení pro směrnici 2000/59/ES o přístavních zařízeních pro příjem lodního odpadu a zbytků lodního nákladu“.

(6) Především v rámci Mezinárodní námořní organizace (IMO), zejména: Usnesení MEPC. 83 (44) (pokyny pro zajištění přiměřenosti přístavních zařízení pro příjem odpadu, 2000), usnesení MEPC.1/Circ.834 (konsolidované pokyny pro přístavní zařízení pro příjem odpadu poskytovatelům i uživatelům), komplexní manuál o přístavních zařízeních (IMO zveřejnění 597e), oddíl 2.3.1; Pokyny, které vypracovala Mezinárodní organizace pro normalizaci (ISO): ISO standard 16304 (2013), uspořádání a řízení přístavních zařízení pro příjem odpadu.

(7) Především v rámci úmluvy, komise HELCOM pro Baltské moře: Prozatímní pokyny pro technické a provozní aspekty odpadních vod odváděných do přístavních zařízení pro příjem odpadu (2013), kapitola 6.

(8) Oddíl 3 usnesení MEPC. 83 (44), pokyny pro zajištění přiměřenosti přístavních zařízení pro příjem odpadu, 2000.

(10) Ta nahrazuje směrnici 2006/12/ES, jež nahrazuje směrnici Rady 75/442/EHS.

(11) Ustanovení čl. 1 odst. 4 Basilejské úmluvy – „ustanovení o vynětí“.

(12) Právní analýza Basilejské úmluvy, NEP/CHW.11/INF/22, http://www.basel.int/implementation/LegalMatters/Ships/tabid/2405/Default.aspx

(13) Zejména nařízení (ES) č. 1013/2006 o přepravě odpadů, jímž se provádí Basilejská úmluva v právních předpisech EU a které odkazuje na různé pokyny pro nakládání s odpady způsobem šetrným k životnímu prostředí podle přílohy VIII uvedeného nařízení.

(18) Pokyny IMO pro zajištění přiměřenosti přístavních zařízení pro příjem odpadu, odstavec 5.15.

(20) Normy pro vypouštění lodního odpadu do moře jsou obsaženy v příslušných přílohách úmluvy MARPOL s uvedením příslušných množství a podmínek, za kterých se vypouštění povoluje.

(22) Úmluva MARPOL rovněž umožňuje vypouštění jiných druhů lodního odpadu. Normy pro vypouštění odpadu uvedené v příloze I a příloze V se však neustále zpřísňují a umožňují vypouštět do moře pouze velmi malé množství odpadu uvedeného v příloze I a z několika kategorií odpadu podle přílohy V, a to za zvláštních podmínek.

(24) Směrnice Komise 2007/71/ES, kterou se mění příloha II směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/59/ES o přístavních zařízeních pro příjem lodního odpadu a zbytků lodního nákladu.

(28) Příloha II směrnice 2000/59/ES byla změněna směrnicí Komise (EU) 2015/2087 ze dne 18. listopadu 2015, aby tabulka informací, které mají být oznámeny, zahrnovala druhy a množství odpadu předaného v předchozím přístavu určení.

(29) Globální integrovaný námořní informační systém Mezinárodní námořní organizace (GISIS) může poskytnout informace o přístavních zařízeních pro příjem odpadu, která jsou k dispozici v různých přístavech: https://gisis.imo.org/Public/Default.aspx

(32) Článek 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/65/EU o ohlašovacích formalitách lodí připlouvajících do přístavů členských států nebo odplouvajících z nich a o zrušení směrnice 2002/6/ES (Úř. věst. L 283, 29.10.2010, s. 1).

(35) Jak bylo dohodnuto skupinou eMS zřízenou podle směrnice 2010/65/EU, zpráva o odpadech – obchodní pravidla, verze 0.9, 19. března 2012.

(38) Výklad zohledňuje definice, které v současné době používají země Helsinské komise (HELCOM) v doporučení 28E/10 „Pokyny pro zavedení harmonizovaného režimu ‚bez zvláštního poplatku‘ pro předání lodního ropného odpadu pocházejícího ze strojovny a pro předání splašků a odpadků, včetně nečistot zachycených v rybářských sítích, do přístavních zařízení pro příjem odpadu“ přijatém dne 15. listopadu 2007, http://helcom.fi/Recommendations/Rec%2028E-10.pdf, a Spojené království, ref. UK Marine Guidance Note MGN 387, „Guidance on the Merchant Shipping and Fishing Vessels (Port Waste Reception Facilities), Regulations 2003 and amendments“.

(39) Výraz „opakovaný“ odkazuje na kyvadlovou dopravu nebo dopravní službu typu „turn up and go“ na velmi krátkých trasách.

(40) Například osobní loď typu ro-ro zajišťující spojení mezi členskými státy A a B může mít smlouvu o ukládání odpadků se společností zabývající se nakládáním s odpady ve státě A, smlouvu o ukládání ropného odpadu se společností zabývající se nakládáním s odpady ve státě B a smlouvu o ukládání splašků s přístavním orgánem/orgánem místní samosprávy ve státě A.

(41) Význam je rovněž uznán v pokynech komise HELCOM uvedených v poznámce pod čarou č. 38, v nichž se stanoví, že stát, který udělil výjimku, „by měl rovněž informovat o vydaných výjimkách ostatní státy přístavu na pravidelné trase.“