2.3.2018   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 81/44

Zpravodajka:

Brenda KING

Spoluzpravodaj:

Lutz RIBBE

1.1.

Podobně jako zbytek světa stojí Evropa před třemi hlavními problémy: 1) vyčerpání přírodních zdrojů naší planety, včetně změny klimatu a úbytku biologické rozmanitosti; 2) sociální nerovnosti, včetně nezaměstnanosti mladých lidí, a opomíjení lidí v regionech s poklesem průmyslové produkce; 3) ztráta důvěry veřejnosti ve vlády, politické struktury, EU a její správní struktury a v další instituce.

1.2.

Tyto tři hlavní problémy je třeba chápat v kontextu digitalizace (významný megatrend) a globalizace, neboť zásadním způsobem ovlivnily trhy práce v Evropě, a v budoucnosti budou mít dokonce ještě větší dopad. Zejména digitalizace může řešení těchto třech problémů usnadnit, nebo naopak zkomplikovat. Zda bude mít digitalizace pozitivní nebo negativní dopad závisí na tom, jak bude politicky řízena.

1.3.

Na základě důkladné analýzy vzájemného působení mezi těmito třemi hlavními problémy a digitalizací vyzývá EHSV Komisi, aby vypracovala dlouhodobou strategii pro udržitelný rozvoj Evropy s cílem podpořit opatření k posílení jejího hospodářství, která umožní dosáhnout sociálních a environmentálních přínosů. Cílem tohoto stanoviska je předložit témata a prvky, které mají být zohledněny v přípravě této dlouhodobé strategie.

Někteří lidé se brání změnám. V době neustálých technologických průlomů mají někteří lidé zájem na zachování statusu quo. Jiní si nejsou jistí, zda je dobré se snažit přizpůsobit neustále se měnící společnosti. A pro některé zase změny nejsou dostatečně rychlé (např. pro zastánce zelené energie). Politici by na tyto obavy měli brát ohled a řešit problém přímo, než aby se uchylovali ke statusu quo. Prvním krokem by bylo zahájení otevřené diskuse o těchto otázkách a posílení participativní demokracie, mj. i evropské občanské iniciativy.

1.4.

„Nečinnost“ není řešením. K nasměrování změny správným směrem je nutná politická vůle. Je zapotřebí navzájem více propojit hospodářský vývoj, ochranu životního prostředí a sociální politiky. Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV) má za to, že prováděním a uskutečněním cílů udržitelného rozvoje a Pařížské dohody a náležitě řízeným přechodem k nízkouhlíkovému hospodářství a digitální ekonomice se vyřeší hlavní problémy, s nimiž se Evropa potýká, a Evropa se tak stane vítězem této nové průmyslové revoluce. EHSV doporučuje, aby Komise neprodleně vypracovala politiky navržené v jejím sdělení o „dalších krocích“ (pracovní dokument útvarů Komise) (1) a více se zaměřila na plné začlenění cílů udržitelného rozvoje a Pařížské dohody do evropského politického rámce a současných priorit Komise, aby bylo možné navrhnout vizi pro spravedlivou a konkurenceschopnou Evropu v roce 2050.

1.5.

Potřeba rozhodných politických opatření nesmí být špatně pochopena. Odpovídající regulační rámec je sice nezbytný k tomu, aby měl přechod určitou strukturu, nicméně Evropa potřebuje agendu, která se bude týkat celé společnosti a jejímž cílem bude: spravedlivá globalizace, zvýšení konkurenceschopnosti a převzetí pozice lídra v oblasti nových technologií, začlenění všech, vymýcení chudoby, vytvoření podmínek pro obnovení důvěry lidí v politický systém, a proces víceúrovňové správy (2). Politické přístupy mají nejen udávat krok v různých oblastech politiky, ale musí také usilovat o aktivování obrovského potenciálu občanské společnosti. Sociální podnikání, občanské iniciativy a komunitní práce jsou jen několika příklady toho, jak lze dosáhnout udržitelného rozvoje prostřednictvím přístupu zdola nahoru, zejména pokud jde o nezbytný přechod k nízkouhlíkovému či oběhovému hospodářství. V tomto ohledu je vzorovým příkladem decentralizovaná výroba energie z obnovitelných zdrojů.

1.6.

Komise a EHSV by v dohledné době měly společně pokračovat v práci na klíčových strategických politických oblastech analyzovaných v tomto stanovisku, jako je například:

1.7.

K uskutečnění tohoto souboru opatření je nutná komplexní a soudržná strategie. EHSV doporučuje, aby tato strategie měla dlouhodobé zaměření, byla jednoznačná, horizontálně i vertikálně integrovaná, řiditelná a participativní. EHSV proto považuje za zásadní, aby se zajistilo, že přechod pro rok 2050 bude koncipován a prováděn s plným zapojením zástupců občanské společnosti. V zájmu posílení participativní demokracie by Komise měla uvažovat o tom, zda má právo na legislativní monopol.

1)

Jak přistupovat k omezeným možnostem planety a obecné ekologické výzvě, včetně změny klimatu a úbytku biologické rozmanitosti?

2)

Jak reagovat na zvětšující se sociální nerovnosti v globalizovaném světě?

3)

A jak se vyrovnat s poklesem podpory vlád a institucí ze strany veřejnosti?

3.1.1.

Platformová ekonomika, umělá inteligence, robotika a internet věcí – globální vývoj v těchto oblastech je rozmanitý a rychlý a dříve či později zasáhne do všech oblastí hospodářství a společnosti. Digitální technologie začínají být dostupné pro velkou část společnosti, některé skupiny však k těmto nesmírně mocným digitálním nástrojům přístup mít nemusejí.

3.1.2.

Sbližování digitálních technologií s nanotechnologiemi, biotechnologiemi, vědou o materiálu, výrobou a skladováním energie z obnovitelných zdrojů nebo kvantová výpočetní technika mohou vést k nové průmyslové revoluci (4). Má-li Evropa převzít vedení v nové, globální technologické a hospodářské soutěži, jsou nutné obrovské investice a nové iniciativy.

3.1.3.

Digitalizace má řadu výhod. Díky ní mohou vznikat nové produkty a služby, které jsou prospěšné pro spotřebitele. Digitalizace by mohla přispět k dosažení některých cílů udržitelného rozvoje prostřednictvím zvýšení globální úrovně příjmů, zlepšení kvality života lidí, vytvoření příležitostí pro inkluzivnější demokratické modely a zvýšení počtu kvalitních pracovních míst či posílení celkové konkurenceschopnosti EU – stejně jako v případě předcházejících průmyslových revolucí. Existují však také rizika. Studie upozorňují na to, že digitalizace by mohla zničit mnohem více pracovních míst, než kolik vytvoří.

3.1.4.

Digitální technologie podstatně více sblíží výrobu a spotřebu, čímž minimalizují nadvýrobu. Díky tomu by mohlo dojít ke snížení environmentální stopy EU. Přímé obchodování s hospodářskými statky – ať už pomocí partnerských transakcí nebo ekonomiky sdílení – může omezit spotřebu zdrojů. Digitální technologie například podporují rozvoj služeb sdílené dopravy a samořízených vozidel, které mohou zvýšit environmentální udržitelnost našich systémů mobility.

3.1.5.

Digitalizace sama o sobě však není udržitelná. Překážky při vstupu na trh a úspory z rozsahu mohou občanům zabránit ve využívání jejího potenciálu. Digitalizace by mohla prohloubit nerovnosti, především kvůli svému potenciálu narušovat trhy práce a svému sklonu polarizovat četná pracovní místa vyžadující nízkou či střední kvalifikaci, která jsou náchylná k automatizaci. Robotizace a platformová ekonomika mohou vážně ohrozit mnoho evropských pracovišť a způsobují nová rizika, protože většina důležitých technologií funguje na bázi údajů, a zejména i údajů osobních.

3.1.6.

Z nových příležitostí k tvorbě bohatství má často prospěch pouze určitá kategorie lidí: vzdělané osoby s dobrými sociálními dovednostmi a tolerancí k vysokému riziku. Z digitálních inovací mají obvykle prospěch hlavně poskytovatelé duševního, finančního a fyzického kapitálu: inovátoři, akcionáři, investoři a vysoce kvalifikovaní pracovníci. Existují obavy, že digitální technologie budou jedním z hlavních důvodů stagnace či dokonce poklesu příjmů.

3.1.7.

Vzhledem k výše popsaným třem hlavním problémům je k využití příležitostí, které nabízí digitalizace, nutná aktivní a komplexní politika. Rovněž je třeba monitorovat a řídit rizika plynoucí z digitalizace. EHSV by se měl těmito otázkami nadále aktivně zabývat.

3.2.1.

Jelikož se Evropa angažuje v globálním boji proti změně klimatu (tj. Pařížské dohodě) a v ochraně přírodních zdrojů, musí urychleně a zásadním způsobem snížit environmentální stopu svého hospodářství. Ekologická krize už na nás doléhá. Demografický růst, dlouhodobý hospodářský růst založený na fosilních palivech a neudržitelné využívání zdrojů a půdy stále více zvyšují tlak na životní prostředí na celém světě. Jednou z klíčových výzev, kterou odráží i cíle udržitelného rozvoje, je zajistit, že hospodářský rozvoj a růst bude respektovat meze možností planety, ať již jde o ochranu klimatu, využívání a řízení zdrojů, kvalitu ovzduší a vody nebo ochranu suchozemské a mořské biologické rozmanitosti.

3.2.2.

Zásadní dekarbonizace ekonomiky vyžaduje okamžitou transformaci řady hospodářských odvětví. Přechod od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům energie vyžaduje větší flexibilitu a know-how v oblasti energetiky. Významnou a udržitelnou součástí energetické politiky EU by měl být rovněž obecný rozvoj energie vyráběné spotřebiteli („prozumenty“) (5)  (6). Je třeba provést strukturální změny v dopravních systémech prostřednictvím elektrifikace a sdílení aut. Změny jsou nutné i v oblasti bydlení a infrastruktury. Moderní biohospodářství může být hlavním faktorem, který bude stimulovat ekologizaci hospodářství.

3.2.3.

Evropa musí přejít od současného lineárního modelu hospodářství „získání zdrojů, výroby, spotřeby a likvidace“ k oběhovému modelu, který je přirozeně založený na obnově, využívá pokud možno obnovitelné přírodní zdroje a zachovává hodnotu výrobků, materiálů a zdrojů v ekonomice co nejdéle. V této souvislosti může být důležitá digitalizace (viz odstavec 3.1.4).

3.2.4.

Přechod na nízkouhlíkové, oběhové a ekologické hospodářství je pro EU příležitostí k posílení její konkurenceschopnosti a odolnosti a může zlepšit kvalitu života a blahobyt evropských občanů. Sníží rovněž závislost na dovozu fosilních paliv a kritických surovin a vytvoří stabilní základnu hospodářské prosperity.

3.2.5.

Dekarbonizaci a ekologickou transformaci však budou provázet sociální problémy (7), neboť ubyde počet pracovních míst v odvětvích s vysokou ekologickou stopou. Z plného využití potenciálu dekarbonizace a ekologické transformace k vytváření nových pracovních míst a zlepšení sociálního zabezpečení je třeba učinit strategický politický úkol, aby byla čistá bilance co nejpříznivější.

3.2.6.

Přechod k nízkouhlíkovému a oběhovému hospodářství byl podporován iniciativami v oblasti energetiky i potravin vycházejícími zdola, tj. od občanů, místních orgánů, spotřebitelů a inovativních podniků. Namísto povzbuzování příslušných iniciativ a získávání masové podpory v celé Evropě, což by mělo kladný vliv na trh práce a sociální zabezpečení, však dalšímu rozvoji často brání administrativní a regulační systémy. Široká veřejnost si neuvědomuje, že iniciativy „zdola nahoru“ mohou být účinným nástrojem k řešení sociálních problémů dekarbonizace a ekologické transformace. K odhalení tohoto potenciálu je nutné odstranit strukturální překážky, jež lidem, kteří nemají tolik prostředků, brání v přístupu ke zdrojům (zejména kapitálu a příslušným informacím).

3.3.1.

V důsledku globalizace a technologického pokroku došlo k obrovskému nárůstu světového obchodu a světového bohatství, nicméně kombinace globalizace a technologického pokroku též přispěla k prohlubování sociálních (a environmentálních) nerovností. Podle organizace Oxfam vlastní pouhých osm osob (všichni jsou muži) stejné jmění jako nejchudší polovina světové populace.

3.3.2.

V Evropě se nerovnosti stále zvyšují. Podle nedávné studie OECD jsou nerovnosti v příjmech v Evropě na historicky nejvyšší úrovni. V 80. letech 20. století byl průměrný příjem nejbohatších 10 % společnosti sedmkrát vyšší než příjem nejchudších 10 %. Dnes je devět a půl krát vyšší. Nerovnosti v rozdělení bohatství jsou ještě vyšší. 10 % nejbohatších domácností drží 50 % celkového bohatství, zatímco 40 % nejchudších domácností vlastní něco málo přes 3 % (8).

3.3.3.

Jedním z důvodů prohlubujících se nerovností v Evropě je oddělení růstu od čistého příjmu. Zatímco HDP eurozóny vzrostl mezi lety 2008 až 2015 o více než 16 % (více než 17 % v EU-28), čistý disponibilní příjem domácností stagnoval a vzrostl v zemích EU-28 jen o 2 %.

3.3.4.

Ve 24 zemích OECD vzrostla produktivita od roku 1995 o 27 %, zatímco průměrná mzda za práci pokulhávala a vzrostla pouze o 22 %. Zvýšení příjmů z práce bylo bohužel mnohem menší u skupiny obyvatelstva s nízkou čistou mzdou. Tyto mzdové nerovnosti se v posledních 20 letech zhoršily ve všech evropských zemích s výjimkou Španělska. Tento trend je nejvýraznější v Maďarsku, Polsku, České republice a Spojeném království (9).

3.3.5.

Hrozí riziko, že se tyto rozdíly v důsledku měnícího se charakteru práce ještě zvýší. Například automatizace komplexních průmyslových procesů prostřednictvím robotiky může snížit poptávku po středně kvalifikovaných pracovnících, a dokonce i nižších úrovních vysoce kvalifikovaných pracovníků v administrativě, kteří v současné době tyto složité úkoly plní. To pravděpodobně ještě zvýší polarizaci trhu práce, neboť nově vytvořená pracovní místa budou spadat buď do skupiny pracovníků s (ještě) vyšší kvalifikací (kteří tyto produkty či služby vyvíjejí a zdokonalují), nebo do skupiny pracovníků s nízkou kvalifikací a s větším zaměřením na služby. Podle OECD hrozí, že automatizaci padne za oběť 9 % pracovních míst, přičemž u dalších 25 % dojde k zásadní změně náplně práce.

3.3.6.

Vlády reagují na dopad digitalizace spíše vyčkávavě, než aby jednaly, a zaměřují se hlavně na zmírňování vedlejších dopadů digitalizace, místo aby usilovaly o využití jejích možných přínosů. Reakce vlád musí více zohledňovat problém zastupování pracovníků a jejich účasti, neboť je důležitým aspektem investic do lidského kapitálu na měnícím se trhu práce. EHSV by mohl i nadále důkladně analyzovat dopad digitalizace na charakter práce.

3.4.1.

Prohlubování nerovností, které je jen částečně důsledkem globalizace a technologického pokroku, přispělo ke ztrátě důvěry ve vlády, politické struktury, mezinárodní organizace, instituce a globální správu věcí veřejných. Navíc přispělo k vzestupu populistických hnutí a úpadku tradičních politických stran. Obzvlášť znepokojující je nízká volební účast mezi mladými lidmi (pomineme-li hlasování proti systému). V roce 2015 hlasovalo ve volbách pouze 63 % evropských občanů ve věku 15–30 let (10).

3.4.2.

Řada evropských občanů se cítí odříznuta od politického rozhodování na vnitrostátní či evropské úrovni. Občané jsou přesvědčeni, že jim tradiční demokratické procesy neumožňují ovlivňovat zásadní rozhodnutí. Přístup spočívající v zahrnutí více zainteresovaných stran (např. v rámci Agendy OSN pro udržitelný rozvoj 2030) představuje inkluzivní demokratický model a způsob, jak překonat nedůvěru.

3.4.3.

Přechod k udržitelnosti nemůže a nesmí být nařizován „shora“. Úspěšný bude pouze tehdy, pokud bude spočívat na širokém přijetí a aktivním zapojení většiny podniků, místních a regionálních orgánů, zaměstnanců a občanů. Spolupráce musí probíhat „zdola nahoru a shora dolů“. Spojenectví více zainteresovaných stran byla uplatňována při vytváření Agendy 2030 a vznikají již i v oblasti ochrany klimatu (11). Mohou sloužit jako model inkluzivní demokratické správy, jenž by mohl být uplatňován ve všech oblastech politiky a stimulovat transformaci a inovace.

3.4.4.

Zejména mladší generace požaduje netradiční formy politické angažovanosti, a nikoli konvenční politické strany a orgány. Alternativní formy politické angažovanosti nabízejí energetická společenství, partnerství mezi občany a obcemi na podporu energetické účinnosti (např. prostřednictvím modelů uzavírání smluv) nebo nakládání s odpady, iniciativy k transformaci měst, komunitou podporované zemědělství, politické blogy a jiné on-line formáty, nebo dokonce iniciativy v oblasti místní měny. Tyto formy zajisté nenahradí tradiční politickou činnost, mohou však významným způsobem přispět k zespolečenštění politiky a sociální integraci.

3.4.5.

Dalším slibným přístupem k prolomení politických překážek je využití potenciálu internetu. Informace nebyly nikdy volně dostupné v takové míře, jako je tomu v decentralizované síti bez klasického „dozoru“. Pro společnost to představuje novou výzvu, jak ukazují tzv. postpravdy a falešné zprávy (fake news). Současně jsme však svědky rozmachu alternativních nehierarchických forem aktivismu a rozsáhlého využívání sociálních sítí ze strany občanů, zejména mladých lidí.

3.4.6.

Elektronická veřejná správa vede ke vzniku modelů správy věcí veřejných umožňujících nebývalou míru účasti veřejnosti na tvorbě politiky. EU by se měla zaměřit na takové členské státy, jako je Estonsko, které již učinilo značný pokrok. Digitalizace umožňuje občanům účast na rozhodovacích procesech při relativně nízkých nákladech. V praxi se však ukázalo, že „zkreslení ve prospěch střední třídy“ (na fórech jsou více zastoupeni příslušníci střední třídy) existuje i v souvislosti s elektronickou účastí. EHSV má veškeré předpoklady k tomu, aby na toto téma zahájil na úrovni občanské společnosti dialog.

—

co nejlépe využít digitální revoluci a vybudovat nové, konkurenceschopné a udržitelné hospodářství,

—

uskutečnit přechod k nízkouhlíkovému, oběhovému a ekologickému hospodářství a zajistit spravedlivou transformaci pro všechny,

—

vytvořit pevný evropský sociální model,

—

zajistit decentralizovanější demokratický systém, který bude více zaměřen na občany, a využít výhod spravedlivé hospodářské spolupráce na globální úrovni.

4.1.

EHSV je přesvědčen, že cíle udržitelného rozvoje spolu s Pařížskou dohodou (COP 21) oživí vizi Evropy, jakou chceme (12)  (13). Komise musí vytvořit pobídky k provádění těchto dohod tím, že vypracuje politiky navržené ve svém sdělení o „dalších krocích“ a plně je začlení do evropského politického rámce a do priorit současné Komise. „Evropa, jakou chceme“ staví stejně jako Agenda 2030 (tj. cíle udržitelného rozvoje) do středu zájmu společnosti a ekonomiky jednotlivce a poskytne všem možnost rozhodovat o tom, jak chtějí uspokojovat své potřeby v souladu se sociálním a ekologickým prostředím. Tato koncepce není utopií. Evropa již ve skutečnosti má technologické a ekonomické prostředky, aby tuto vizi mohla uskutečnit: internet věcí a data velkého objemu, řízení komplexních procesů pomocí mobilních aplikací, „prozum“ (výrobu spojenou se spotřebou) prostřednictvím decentralizované výroby a poklesu výrobních nákladů (např. obnovitelná energie, 3D tisk), nové způsoby provádění transakcí a plateb (blockchain, bitcoiny a inteligentní smlouvy), kooperování a ekonomiku sdílení jakožto nové obchodní modely a další inovace.

4.2.

Všechny tyto inovace mohou vizi proměnit ve skutečnost, to ale vyžaduje strategii, která nabídne řešení tří výzev souvisejících s inovacemi. Součástí této strategie je nová koncepce blahobytu, která se neodvíjí pouze od HDP, ale usiluje o hospodářskou prosperitu, sociální začleňování, odpovědnost vůči životnímu prostředí a posilování úlohy občanů integrovaným způsobem.

4.3.

„Nečinnost“ není řešením. Nebude-li EU ochotna nebo s to vypracovat a provádět komplexní strategii, Evropa selže nejen s ohledem na Agendu 2030 a vizi „Evropa, jakou chceme“. Při nečinnosti totiž navíc hrozí, že ztroskotá na všech velkých výzvách. Bude zničena struktura trhu práce v Evropě, skončí dekarbonizace a ochrana zdrojů, protože sociální náklady ekologické transformace jsou považovány za příliš vysoké, a prohloubí se sociální nerovnosti a odcizení, což ohrozí demokracii.

4.4.

Je bezpodmínečně nutné, aby tato strategie zahrnovala konkrétní politická doporučení, která pomohou řešit tři hlavní výzvy, jimž Evropa čelí, a učinila tak z „Evropy, jakou chceme“ realitu.

—

inovace

—

regulace/správa

—

sociální politika

—

otevřený přístup

—

vzdělávání a odborná příprava

—

výzkum.

5.1.1.

Inovace: nová průmyslová revoluce je pro Evropu příležitostí stát se technologickým lídrem a zvýšit svou konkurenceschopnost na globalizovaných trzích. Vytváření hospodářských hodnot bez vysokých vnějších nákladů se musí stát standardním modelem podnikání. Potřebujeme inovující a ziskové podniky a společnosti, které budou investovat do udržitelné produkce, vytvářet vysoce kvalitní pracovní místa a pokládat hospodářský základ pro blahobyt. Mají-li inovace přispívat k udržitelnější Evropě, je třeba vytvořit rámec, který by odměňoval hospodářské činnosti, jež nezanechávají žádnou nebo jen velmi omezenou vnější stopu, nebo činnosti s omezenou spotřebou zdrojů. To umožní udržitelným inovátorům (ať již se jedná o občany, podniky, města či regiony) účinně obstát v soutěži s modely podnikání, které jsou náročné na využívání zdrojů a/nebo zanechávají významnou environmentální stopu. Aktivní podporu – např. zpřístupnění mikroúvěrů malým a středním podnikům, občanům, domácnostem, komunitním iniciativám, sociálním podnikům a mikropodnikům – je třeba poskytovat i inovátorům, kteří nabízejí nová řešení environmentálních a sociálních problémů a jsou prvními uživateli (14). V tomto ohledu by mohl být přínosem jednotný evropský patent, pokud budou náklady na jeho získání přijatelné (15). Pokud jde o malé a střední podniky, mělo by se v souladu se zásadou „druhé šance“ zvážit přijetí opatření, která by v EU snížila nynější vysokou míru neochoty podstupovat riziko (16). Politiky musí rovněž poskytnout prostor pro experimentování s inovacemi v celé Evropě, zejména v oblasti mobility, nakládání s odpady, energetiky, zemědělství, vzdělávání či zdravotnictví. Tím, že se začnou zadávat veřejné zakázky na digitální, nízkouhlíkové, oběhové a ekologické služby poskytované sociálně inkluzivním způsobem, lze otevřít nové trhy.

5.1.2.

Regulace: regulační rámec musí splňovat tři cíle. Zaprvé, vnější vlivy musí být oceněny co nejpřesněji, aby mohly být vytvářeny modely podnikání, které pomáhají dosáhnout cíle týkající se udržitelnosti (17). Zadruhé, regulace musí zaručit, že po celé Evropě, včetně venkovských oblastí, bude budována vyspělá digitální infrastruktura, k níž bude mít přístup každý (včetně inteligentních rozvodů tepla, inteligentních elektrických rozvodných sítí a sítí elektrické mobility). Tato infrastruktura by měla být z právního hlediska považována za veřejné služby. A zatřetí, jelikož digitalizace obvykle upřednostňuje platformy, hrozí, že se na velkých digitálních trzích budou tvořit monopoly. Proto je nezbytná aktivní antimonopolní politika (18). EHSV rovněž navrhl, aby Komise zvážila způsoby, jak podpořit evropské platformy, tak aby přidaná hodnota zůstala v místní ekonomice (19). Nezávislá evropská klasifikační agentura pro digitální platformy, která by měla ve všech členských státech stejný úkol, tj. hodnotit správu platforem v oblasti hospodářské soutěže, zaměstnanosti a zdanění, by mohla významným způsobem přispět k vyvážení jejich tržní síly (20).

5.1.3.

Sociální politika: změna způsobená dekarbonizací a digitalizací (viz část 3) je pro systémy sociálního zabezpečení výzvou z hlediska řízení problému úbytku pracovních míst a poklesu příjmů z daní. Proto by měly být prozkoumány a vypracovány nové přístupy a modely s cílem zajistit udržitelnost systémů sociálního zabezpečení v členských státech, reagovat na různé podmínky práce v budoucnosti a podpořit pracovníky a komunity v odvětvích a regionech prodělávajících transformaci. EHSV se zabýval problémy spojenými s budoucností práce ve svém stanovisku Evropský pilíř sociálních práv a vyzval k přijetí soudržné evropské strategie zaměstnanosti, která se bude zabývat těmito otázkami: investice a inovace, zaměstnanost a vytváření kvalitních pracovních míst, spravedlivé pracovní podmínky pro všechny, spravedlivý a bezproblémový přechod podporovaný aktivními politikami trhu práce a zapojení všech zainteresovaných stran, zvláště pak sociálních partnerů. Kromě toho by se měly investovat veřejné prostředky do podpory komunit, regionů a pracovníků v odvětvích, na něž tento přechod doléhá už v současnosti, a do předjímání a usnadňování budoucí restrukturalizace a přechodu na zelenější a udržitelnější hospodářství (21).

5.1.4.

Otevřený přístup: využití potenciálu digitalizace v zájmu zelené a spravedlivé ekonomiky vyžaduje především obecnou otevřenost hospodářství, která lidem umožní aktivně se účastnit a využívat možností, které nabízí technologický pokrok (např. kombinováním digitálních údajů o energetice s decentralizovanou výrobou energie). Proto je nevyhnutelně nutné odstranit překážky bránící zapojení do hospodářství prostřednictvím otevřených trhů, veřejně přístupných dat, modelů otevřeného zdroje a otevřených standardů. Každý z těchto prvků je třeba považovat za jednu z hlavních zásad politických programů strategických odvětví: energetiky, dopravy, logistiky a výrobních postupů. Koncepci svrchovanosti v oblasti dat je třeba rozvíjet a uplatňovat prostředi(ctvím evropských právních předpisů. Evropští občané musejí mít právo využívat svá data k vlastním účelům, určovat, které osobní údaje mohou používat třetí strany, rozhodovat o tom, jakým způsobem se budou používat, být informováni o jejich použití, mít nad jejich použitím plnou kontrolu a mazat je.

5.1.5.

Vzdělávání a odborná příprava: zelená ekonomika i digitální ekonomika vyžadují specifické dovednosti, zejména vzhledem k tomu, že digitální technologie budou v budoucnosti důležitým prostředkem k dosažení dekarbonizace evropského hospodářství (viz odstavce 3.1.4 a 3.2.3). Odborná příprava vedoucí k získání nezbytných formálních a neformálních dovedností, mj. v oblastech, jako je spolupráce či komunitní práce a podnikání (22), musí být začleněna do politik v oblasti všeobecného vzdělávání a celoživotního učení. V této souvislosti je nutné vést intenzivnější dialog a provést důkladnější analýzu. Doporučuje se cíleně využívat strukturální fondy, aby byla zajištěna účinná podpora k řešení stávajícího nedostatku environmentálních a digitálních dovedností, zejména v regionech, v nichž již změny probíhají nebo jichž se dotknou v budoucnosti. Zdroje, které jsou k dispozici v rámci evropských systémů vzdělávání, bude třeba nasměrovat do vzdělávání a rozvoje dovedností v oblastech, kde lidské schopnosti nelze nahradit systémy UI nebo kde lidské zdroje musejí tyto systémy doplňovat (např. úkoly, při nichž v popředí stojí lidská interakce nebo při nichž lidé a stroje spolupracují, a úkoly, u nichž chceme, aby je nadále vykonávali lidé) (23).

5.1.6.

Výzkum: digitální, zelená a spravedlivá ekonomika bude měřítkem pro hospodářské modely použitelné v budoucnosti. Cestou k této ekonomice bude přesně cílená politika výzkumu, která se bude opírat o analýzu environmentálních a sociálních dopadů inovací, a to zejména digitálních. V této souvislosti musí být pro inovátory, kteří vyvíjejí nové digitální technologie a služby určené k řešení environmentálních a/nebo sociálních výzev, k dispozici prostředky na financování výzkumu a vývoje. Za účelem jejich podpory musí být vytvořena síť inkubátorů.

5.2.1.

Inovace: klíčovým aspektem demokracie je účast. Volby a zastupování jsou jednou z metod organizované účasti, avšak k organizování účasti jsou nutné nové, inovativní přístupy, např. elektronická účast. Je důležité otevřít tradiční tvorbu politiky nehierarchickým, sociálně proměnlivým a méně formálním podobám politické aktivity a podporovat iniciativy občanské společnosti a iniciativy vycházející zdola.

5.2.2.

Správa: změny vyžadují transparentní a volně přístupné dialogy mnoha zainteresovaných stran u všech legislativních procesů EU na úrovni EU i na místní úrovni. „Občanská společnost“ by neměla být omezována na organizovanou občanskou společnost, ale měla by zahrnovat všechny občany. V zájmu ochrany klimatu a ochrany zdrojů jsou nesmírně důležitá nová spojenectví (24). K posílení participativní demokracie je třeba zrušit téměř výlučný monopol Evropské komise na právo legislativní iniciativy ve prospěch více iniciativ Evropského parlamentu a legislativních iniciativ vycházejících zdola, např. vyřešením technických, právních a byrokratických problémů spojených s evropskou občanskou iniciativou (25).

5.2.3.

Otevřený přístup: metody „crowdsourcingu“ pro všechny právní předpisy EU jsou vhodným přístupem k odstranění strukturálních překážek, které komplikují účast občanů na rozhodovacích procesech EU. Při koncipování tohoto přístupu je třeba věnovat zvláštní pozornost přístupu, začleňování a odpovědnosti. Otevřený přístup k politikám a politikům lze dále zvýšit prostřednictvím zveřejňování všech činností EU a údajů o EU na webových stránkách a uživatelsky vstřícným způsobem.

5.2.4.

Odborná příprava a vzdělávání: k zamezení „zkreslení ve prospěch střední třídy“ (viz odstavec 3.4.6) jsou nutné programy zaměřené na posílení postavení občanů. Tyto programy by měly být navrženy tak, aby upoutaly ty skupiny obyvatelstva, které se obvykle zdržují aktivní účasti v politice, hospodářství a společnosti. V rámci všeobecného vzdělávání je třeba dbát na informování o účasti a na možnosti účasti jakožto hlavní zásadu demokracie. Mělo by se zdůraznit, že aktivní účast na utváření politické vůle je v zájmu společnosti i jednotlivých občanů, jejichž přání a názory se zohledňují. Je třeba navýšit finanční podporu pro organizace občanské společnosti, které se zaměřují na tyto nezúčastněné skupiny obyvatelstva a sledují cíle týkající se udržitelnosti.

5.2.5.

Výzkum: sociální vědy se musí více soustředit na alternativní demokratické postupy. Jedním z příkladů je možné uplatňování metody vývoje prototypů v politice. S tímto přístupem by byla politická řešení navrhována ve zkráceném časovém rámci, pak by byla zaváděna na „testovacím trhu“ a jejich dopad by byl vzápětí posuzován na základě zpětné vazby od občanů a dalších příslušných zainteresovaných stran. Posouzení dopadů by bylo základem pro provedení příslušných změn v politických řešeních dříve, než by byla zavedena v praxi.

5.2.6.

V zásadě by se mělo dále zkoumat, jak provádět přezkum spojitosti mezi odbornými (vědeckými) znalostmi a tvorbou politiky a jak sloučit začlenění zcela transparentních a nezávislých odborných poznatků do tvorby politiky s potřebou posílit účast občanů.

5.3.1.

Inovace: digitální, zelená a spravedlivá ekonomika vyžaduje obrovské investice do soukromých zařízení (např. do zařízení na výrobu energie z obnovitelných zdrojů nebo dobíjecích stanic pro elektromobily) i do veřejné infrastruktury (např. do digitalizace elektroenergetické soustavy a systému mobility). Proto bude muset v tomto úsilí sehrát zásadní úlohu finanční sektor. Na investice podporující udržitelnou transformaci musí být vyčleněny finanční prostředky, včetně veřejných zdrojů. K tomu, abychom dosáhli klimatických a energetických cílů, je zapotřebí stabilní a předvídatelné investiční prostředí a inovativní finanční nástroje musí působit jako katalyzátor pro soukromé financování investic, k němuž by jinak nedošlo (26)  (27).

5.3.2.

Regulace: cílem politiky musí být vybudovat udržitelnější soukromý finanční systém zohledněním faktorů udržitelnosti při posuzování finančních rizik, rozšířením odpovědnosti finančních institucí na nefinanční dopady investičních rozhodnutí a zvýšením transparentnosti ohledně environmentálních a sociálních dopadů investičních rozhodnutí (28). Politika by měla rovněž motivovat investory k přijímání dobrovolných závazků k investicím do záměrů respektujících zásadu udržitelnosti. Zásadními z hlediska posunu soukromého financování od konvenčních investic k nízkouhlíkovým investicím a investicím odolným vůči změně klimatu jsou ekologičtější bankovní standardy. Centrální banky by měly řídit přidělování kapitálu měnovou a mikroobezřetnostní a makroobezřetnostní politikou, včetně norem udržitelnosti.

5.3.3.

Sociální politika: v důsledku digitalizace a dekarbonizace se ocitnou pod tlakem domácnosti. Proto je třeba provést zásadní fiskální reformu s cílem zvýšit disponibilní příjem domácností a provázat tento cíl s požadavky na dekarbonizaci. EHSV požaduje daňový systém založený na internalizaci environmentálních nákladů a používání dodatečných příjmů ke snižování daňového zatížení práce. Přesun daňové zátěže z práce k využívání zdrojů pomáhá napravit selhání trhu, vytvářet nová udržitelná a místní pracovní místa, zvýšit disponibilní příjmy domácností a stimulovat ekologicky inovativní investice (29).

5.3.4.

Výzkum: doposud není známo téměř nic o dopadu digitalizace a nižší spotřeby fosilních paliv na daňovou základnu (ztráty daňových příjmů). Výzkum by se měl soustředit jak na tento aspekt, tak na celkový přínos, který může mít strategická finanční politika pro udržitelný rozvoj.

5.4.1.

Inovace a obchodní příležitosti: vzhledem ke globálnímu rozměru třech hlavních problémů nestačí učinit Evropu udržitelnější s pomocí jasné politiky inovací. Evropa musí ve spolupráci s obchodními partnery vypracovat inovační koncepce, které budou přenositelné do dalších oblastí světa. Obchod může v tomto směru pomoci, pokud budou aspekty udržitelnosti hlavním kritériem mezinárodní obchodní politiky, včetně mnohostranných i dvoustranných obchodních dohod. Zvláštní funkci by měla mít Světová obchodní organizace (WTO), která by měla více zohledňovat mezinárodní politiky v oblasti životního prostředí, jako jsou např. Pařížská dohoda nebo aičijské cíle v oblasti biologické rozmanitosti. Jakmile začnou příslušné normy platit, mohou evropské podniky, občané, komunitní iniciativy, obce a regiony vzhledem k potřebné dekarbonizaci a využívání příležitostí, jež nabízí megatrend digitalizace, začít vyvíjet důležité inovace (produkty a služby), které lze vyvážet. Tyto inovace se mohou stát vývozním šlágrem. Evropská komise by měla především společně s WTO a svými hlavními partnery usilovat o to, aby byly obchodní dohody využívány ke zlepšení určování ceny za CO2 a veškeré další externality, které ohrožují udržitelné inovace.

5.4.2.

Regulace: jedním ze zdrojů zvyšující se environmentální stopy našich ekonomik je rostoucí vzdálenost mezi místem produkce, zpracování a spotřeby výrobků a v některých případech i jejich likvidace/opětovného využití. Sladění mezinárodního obchodu s udržitelným rozvojem vyžaduje inteligentní regulační přístup k liberalizaci, který bude zohledňovat a posilovat místní, malokapacitní systémy výroby. Prosazování a podpora politik oběhového hospodářství by měly zajistit, aby cykly byly dlouhotrvající, malé, lokální a čisté. U konkrétních průmyslových činností mohou mít cykly tendenci být velké (30). Regulace musí tento problém vyřešit prostřednictvím dvoustranných a mnohostranných obchodních dohod.

5.4.3.

EU by měla naléhat na Světovou banku a Mezinárodní měnový fond, aby převzaly důležitou úlohu při podporování reforem fiskálních a finančních systémů, a byly tak vytvořeny podmínky, které rozvojovým zemím pomohou mobilizovat více jejich vlastních zdrojů. V rámci toho by měly být provedeny vnitrostátní daňové reformy a mělo by být rovněž mobilizováno mezinárodní společenství, aby společně bojovalo proti daňovým únikům, praní peněz a nezákonným tokům kapitálu, v jejichž důsledku je odliv peněz z rozvojových zemí vyšší než částka, která do nich přichází prostřednictvím oficiální rozvojové pomoci. Evropská komise by zejména měla využívat Agendu 2030, určovanou 17 cíli udržitelného rozvoje, jako rámec pro všechny vnější politiky a programy financované z prostředků EU (31).

5.4.4.

Sociální politika: jedním z možných způsobů provádění cílů udržitelného rozvoje a podpory progresivní obchodní politiky, která bude přínosem pro všechny, je uplatňování postupů odpovědného chování podniků založených na účasti mnoha zainteresovaných stran. V rámci těchto postupů určují podniky, nevládní organizace, odborové svazy a vlády společně, jak bude v praxi možné dostát povinnosti respektovat lidská práva. Sílí obavy ohledně porušování lidských práv v dodavatelských řetězcích, zejména pokud jde o „konfliktní minerály“ jako např. kobalt, který se používá k výrobě dobíjecích baterií do mobilních telefonů, laptopů, elektromobilů, letadel a elektrického nářadí. Vzhledem k závazku k přechodu na nízkouhlíkové hospodářství, k pokračující cestě směrem k digitalizaci a ke komplexnosti odpovědného chování podniků v mezinárodních dodavatelských řetězcích má spolupráce mnoha zainteresovaných stran zásadní význam. EHSV proto vítá iniciativu nizozemské vlády na zvýšení informovanosti o tom, jak mohou opatření, jichž se účastní mnoho zainteresovaných stran, zvyšovat povědomí o významu odpovědného chování podniků, a to zejména v komplexních dodavatelských řetězcích, které těží z dětské nebo otrocké práce nebo práce v nebezpečných podmínkách, a je potěšen, že je partnerem této iniciativy.

5.4.5.

Otevřený přístup: nové obchodní dohody musí být výsledkem souhlasu dosaženého prostřednictvím nových demokratických postupů s vyšším zapojením občanů do společného rozhodování. Kapitoly stávajících obchodních dohod EU, které upravují obchod a udržitelný rozvoj, nefungují tak dobře, jak by měly. Tyto kapitoly by zaprvé měly obsahovat globální mnohostranné dohody (Agendu pro udržitelný rozvoj 2030 a Pařížskou dohodu). Zadruhé by měly být posíleny monitorovací mechanismy občanské společnosti a mělo by být začleněno hledisko občanské společnosti. A zatřetí se mechanismy prosazování musí uplatňovat i v samotných kapitolách věnovaných obchodu a udržitelnému rozvoji (32).

5.4.6.

Výzkum: je zapotřebí více empirických údajů k provedení hodnocení dopadu rychlého nárůstu nových modelů spotřeby a výroby, jež se postupně rozšiřují i na nadnárodní služby, v kontextu mezinárodního obchodu, a to zejména s ohledem na jejich vliv na nadnárodní zdanění. To by mělo být základem pro rozhodování o jejich případném začlenění do obecných pravidel WTO nebo do dvoustranných či regionálních dohod, jak tomu bylo v případě agendy důstojné práce.

5.4.7.

EHSV připomíná Komisi své dřívější doporučení, aby provedla úplné posouzení dopadu pravděpodobných účinků provádění cílů udržitelného rozvoje a Pařížské dohody na obchodní politiku EU.

6.1.

V části 5 jsme určili několik oblastí, v nichž je zapotřebí přijmout politická opatření, aby byla Evropa v sociálně-ekonomickém kontextu, který prochází zásadními proměnami, udržitelnější. Evropská strategie pro udržitelnost by se měla opírat o čtyři kritéria. Strategie musí být:

Tato čtyři kritéria jsou podrobněji rozvedena níže.

6.2.1.

Strategické myšlení předpokládá vypracování dlouhodobého výhledu založeného na vizi „Evropa, jakou chceme“, jak je popsána ve 4. části, a určení cesty, jakou se musí Evropa ubírat, aby tuto vizi naplnila. Než se sociální změny, jež s sebou přinášejí globální výzvy a megatrend digitalizace popsané výše v části 3, plně projeví, mohou uplynout až tři desítky let. Mnoho důležitých rozhodnutí, včetně rozhodnutí o investicích, potřebuje určitou dobu, než vstoupí v platnost. Tři desetiletí se tedy pro strategii pro udržitelnost Evropy jeví jako vhodný časový rámec. Příslušné cíle a odpovídající politická opatření musí být plánovány na základě tohoto časového rámce (33). Tento přístup zpětného stanovení postupu znamená, že za východisko se bere nejlepší možný scénář pro rok 2050, od nějž se musí odvíjet veškerá opatření nezbytná k jeho dosažení. Zaměření na nejlepší možný scénář umožňuje vytvořit pozitivní obraz. Přechod od hospodářství s vysokými emisemi uhlíku a velkou spotřebou zdrojů a odklon od centralizované společnosti dvacátého století nesmí být vnímán jako represivní vývoj nebo jako konec pokroku, ale jako nová, pozitivní éra nabízející občanům přitažlivé příležitosti.

6.3.1.

Dlouhodobé zaměření strategie pro udržitelnost neznamená, že v krátkodobém horizontu není nutné přijmout žádná politická opatření. Naopak, ústředním prvkem strategie pro udržitelnost by mělo být vytvoření řetězce politických opatření, která jsou potřebná k dosažení plánovaných cílů do roku 2050, počínaje politickými programy, které se projeví až v dlouhodobém horizontu, přes politické plány se střednědobým dopadem až po konkrétní opatření určená pro krátkodobé cíle. Aby bylo dosaženo co nejvyšší možné míry účinnosti, musí být jednoznačně stanovena hierarchie mezi politickými programy, politickými plány a politickými opatřeními. Dřívější přístupy k udržitelnosti, zejména přístupy vypracované na základě Lisabonské strategie a strategie Evropa 2020, nebyly dostatečně jednoznačné, pokud jde o konkrétní politická opatření. V této souvislosti by evropská strategie pro udržitelnost měla použít jako referenční materiál Göteborgskou strategii pro udržitelný rozvoj (34), která se jasně zaměřuje na politická opatření, jež byla obnovena ve sdělení Komise Akční platforma  (35).

6.4.1.

V souvislosti s přijetím politických přístupů popsaných v 5. části a s prováděním jednotlivých politických opatření stanovených v 5. části je třeba obzvlášť důkladně zohlednit jednu skutečnost, a to úzké provázání tří globálních problémů s megatrendem digitalizace. Úspěšná strategie proto musí zohledňovat souvislosti, musí být horizontálně integrovaná a musí pojímat všech šest oblastí politiky. Takováto zastřešující dlouhodobá strategie by mohla být nástupcem stávající strategie Evropa 2020, která spojuje provádění 17 univerzálních cílů udržitelného rozvoje (jež jsou výrazem pevného závazku vůči Pařížské dohodě o klimatu) s pracovními prioritami Evropské komise (36).

6.4.2.

Úspěšná politika udržitelnosti musí být rovněž vertikálně integrovaná. Udržitelný rozvoj bude vyžadovat podporu na všech příslušných politických úrovních (místní, regionální, vnitrostátní, evropské i globální). Je proto třeba jednoznačně určit, na které politické úrovni je třeba jednotlivá opatření stanovená ve strategickém rámci provést. EHSV doporučuje zavést společně se strategií i rámec správy a koordinace, aby bylo možné zajistit soudržnost mezi centralizovanými a decentralizovanými opatřeními a zapojit organizovanou občanskou společnost na vnitrostátní a regionální úrovni. Měl by být dále rozvíjen evropský semestr s cílem zapracovat mechanismus pro vertikální koordinaci provádění cílů udržitelného rozvoje.

6.5.1.

Rozvoj udržitelnosti potřebuje politické řízení. Na základě měřitelných cílů naplánovaných do roku 2050 (viz odstavec 6.2) je třeba vytyčit průběžné cíle, které poslouží jako milníky. Je zapotřebí soustavné hodnocení, aby bylo možné sledovat, zda řetězec jednoznačných politických opatření (viz odstavec 6.3) přináší kýžené výsledky. V případě, že by výsledky za cíli a záměry zaostávaly, musí být zajištěno okamžité přizpůsobení politických opatření.

6.5.2.

Aby bylo možné posoudit pokrok z hlediska dlouhodobých strategických rámců a nejlepšího možného scénáře do roku 2050, je třeba vytvořit široký srovnávací přehled, který bude odrážet komplexní víceodvětvový přístup, jak jej popisuje toto stanovisko. Tento srovnávací přehled by měl obsahovat ukazatele ze všech šesti oblastí politiky, aby odrážel vzájemné provázání tří globálních výzev megatrendu digitalizace popsaných ve 2. části. Skutečně strategický přístup k udržitelnosti bude možný, pouze pokud bude proveden vysoce analytický úkol stanovení vhodných ukazatelů a pokud budou tyto ukazatele začleněny do uceleného srovnávacího přehledu. Řízení vyžaduje rovněž vertikální a horizontální koordinaci politiky udržitelnosti (viz odstavec 6.4). Splnění těchto tří úkolů (sledování a hodnocení, přizpůsobení politických opatření a koordinace horizontální a vertikální integrace) vyžaduje určení správních orgánů, které budou za tyto úkoly odpovědné. Jedním z řešení by mohlo být zřízení generálního ředitelství na úrovni EU a podobných orgánů na vnitrostátní úrovni.

6.5.3.

EHSV rovněž uznává, že v rychle se měnícím světě je třeba posuzovat komunity také na základě jiných ukazatelů, než je hospodářský růst. EHSV proto navrhl používání nového ukazatele, kterým je „pokrok společnosti“. V rámci tohoto opatření se při posuzování pokroku komunity přihlíží i k jiným faktorům, než je hospodářský růst. Pokrok společnosti by měl být vnímán jako doplňkový ukazatel k hospodářskému růstu a poskytl by širší obraz o situaci v určité komunitě (37).