EVROPSKÁ KOMISE
V Bruselu dne 14.4.2016
COM(2016) 204 final
ZPRÁVA KOMISE RADĚ A EVROPSKÉMU PARLAMENTU
Zpráva Komise Radě a Evropskému parlamentu podle čl. 18 odst. 2 směrnice 2004/35/ES o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí
{SWD(2016) 121 final}
{SWD(2016) 122 final}
1. Úvod
Tato druhá zpráva 1 o provádění směrnice 2004/35/ES o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí (dále jen „směrnice o odpovědnosti za životní prostředí“ nebo „směrnice“) 2 představuje zkušenosti získané při uplatňování této směrnice v letech 2007 až 2013 a je ji nutno číst společně s pracovním dokumentem útvarů Komise 3 . Tato zpráva je založena na čl. 18 odst. 2 směrnice o odpovědnosti za životní prostředí. Obsahuje závěry a doporučení, jak zlepšit provádění v praxi, a to na základě hodnocení REFIT provedeného v posledních dvou letech. Hodnocení posoudilo, jak směrnice funguje a zda je „vhodná pro daný účel“ 4 , přičemž se opíralo o dvě studie provedené v roce 2012 a tři v roce 2013 5 .
Směrnice o odpovědnosti za životní prostředí řeší případy významných škod na životním prostředí. Uplatňuje zásadu „znečišťovatel platí“, která je zakotvena v článku 191 Smlouvy o fungování Evropské unie, což znamená, že veřejnost by neměla platit, pokud průmyslové provozy způsobují značné škody na životním prostředí. Provozovatelé, kteří vykonávají nebezpečné pracovní činnosti uvedené v příloze III směrnice o odpovědnosti za životní prostředí (viz níže oddíl 2), nesou striktně odpovědnost za škody na životním prostředí, které způsobili; není tedy nutné prokázat zavinění (úmyslné nebo z nedbalosti). Provozovatelé jiných než nebezpečných pracovních činností nesou odpovědnost na základě zavinění.
Hlavním cílem směrnice je předcházet škodám na životním prostředí, pokud existuje bezprostřední hrozba škod, a napravovat je, pokud k nim již došlo. V souladu se zásadou „znečišťovatel platí“ musí odpovědný provozovatel přijmout nezbytná preventivní nebo nápravná opatření a nést veškeré náklady. Má se za to, že k nápravě škody došlo v okamžiku, kdy se prostředí vrátí do stavu před vznikem škody. Směrnice o odpovědnosti za životní prostředí zahrnuje škody na biologické rozmanitosti (chráněné druhy a přírodní stanoviště), škody na vodách a škody na půdě. Na tradiční škody (škody na majetku, ztráta života, újma na zdraví nebo hospodářská ztráta) se daná směrnice nevztahuje.
2. Provedení ve vnitrostátním právu a provádění
Termín pro provedení směrnice do vnitrostátního práva (30. dubna 2007) nedodrželo několik členských států a všech 27 členských států 6 tuto směrnici plně provedlo až od poloviny roku 2010. Tato zpoždění a další nedostatky byly nastíněny v první zprávě Komise. Komise navíc podrobně analyzovala složitou situaci, která vznikla tím, že vedle stávajících vnitrostátních právních předpisů byl ve většině členských států zaveden poměrně pružný rámcový nástroj EU týkající se odpovědnosti za životní prostředí. Celkově to vedlo z právního hlediska k určité lepší soudržnosti v porovnání se situací před provedením směrnice o odpovědnosti za životní prostředí do vnitrostátních právních předpisů (např. v některých členských státech neexistoval žádný režim týkající se odpovědnosti za životní prostředí). Současná situace však zůstává z právního a praktického hlediska diverzifikována a k vytvoření rovných podmínek na evropské úrovni je třeba provést další kroky 7 .
Komise přijala opatření týkající se opožděného provedení směrnice ve vnitrostátním právu i problematiky nesouladu (kvůli nesouladu musí dořešit některé otázky ještě sedm členských států). Těmito opatřeními se mírně zlepšila soudržnost právních systémů zavedených v členských státech. Vzhledem k rámcové povaze směrnice o odpovědnosti za životní prostředí však tato rozdílnost pokračuje a skýtá členským státům značnou míru flexibility.
Pokud jde o provádění směrnice, od dubna 2007 do dubna 2013 členské státy nahlásily přibližně 1 245 potvrzených případů škod na životním prostředí, při nichž byla použita směrnice o odpovědnosti za životní prostředí. Počet případů se však mezi členskými státy značně liší. Více než 86 % všech nahlášených případů škod připadá na dva členské státy (Maďarsko: 563, Polsko: 506), zatímco většinu zbývajících případů nahlásilo šest členských států (Německo (60), Řecko (40), Itálie (17 8 ), Lotyšsko, Španělsko a Spojené království). Jedenáct členských států neohlásilo v souvislosti se směrnicí o odpovědnosti za životní prostředí od roku 2007 žádné případy škod, pravděpodobně tedy příslušné případy řešily výlučně v rámci svého vnitrostátního systému.
Roční počet případů podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí se v jednotlivých členských státech značně liší, od 95 po méně než jeden. Vysoký počet případů v jednom členském státě nutně neznamená, že tento členský stát uplatňuje směrnici o odpovědnosti za životní prostředí přísněji, než je požadováno. Z hodnocení a činnosti v oblasti kontroly souladu se ukazuje, že tyto rozdíly lze vysvětlit různými právními rámci a tradicemi (zejména s ohledem na to, zda byly zrušeny dřívější právní předpisy, či nikoliv), případnými rozdíly, pokud jde o stav životního prostředí, a různými výklady klíčových pojmů a koncepcí, jak je uvedeno níže. Vyšší využití směrnice je často způsobeno:
využíváním registrů případů podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí,
lepšími možnostmi zúčastněných stran podávat připomínky a komunikovat s příslušnými orgány,
povinností příslušných orgánů sekundárně provádět preventivní a nápravná opatření, pokud tak neučiní provozovatelé, a
větší mírou informovanosti o směrnici o odpovědnosti za životní prostředí u veřejnosti a mezi zúčastněnými stranami, zejména mezi provozovateli.
Naopak rozsah působnosti směrnice o odpovědnosti za životní prostředí nebyl jako jeden z hlavních důvodů rozdílného provádění směrnice identifikován (viz oddíl 4).
Přibližně 50 % nahlášených případů škod na životním prostředí se týká škod na půdě. Škod na vodách se týká 30 % případů a škod na biologické rozmanitosti přibližně 20 % případů.
Graf 1: Kategorie škod na životním prostředí na základě 1 450 případů 9
Škody na životním prostředí způsobují většinou tyto nebezpečné pracovní činnosti (spojené se striktní odpovědností):
činnosti v oblasti nakládání s odpady,
zpracování nebezpečných látek, přípravků, přípravků na ochranu rostlin nebo biocidních přípravků,
činnosti podle směrnice o průmyslových emisích 10 a
silniční, železniční, vnitrozemská vodní, námořní nebo letecká přeprava nebezpečných nebo znečišťujících věcí.
Ostatní pracovní činnosti (spojené s odpovědností na základě zavinění) rovněž způsobují škody na životním prostředí, ale podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí způsobují výhradně škody na biologické rozmanitosti.
Graf 2: Počet nahlášených případů podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí podle druhu činnosti způsobující škody
Poměrně málo žádostí o opatření bylo nahlášeno z podnětu osoby dotčené škodami na životním prostředí nebo z podnětu ekologických nevládních organizací 11 . Soudní přezkum byl požadován u přibližně 60 případů, z nichž 44 bylo v Polsku.
Průměrná doba od zahájení po dokončení nápravy činila 12 měsíců. V některých případech trvala náprava déle než šest let.
3. Hodnocení a účelnost právních předpisů 12
3.1 Relevantnost
Cíle této směrnice, konkrétně předcházení škodám na životním prostředí a jejich náprava, jsou stále relevantní a odpovídají současným potřebám, neboť vždy existuje riziko vzniku těchto druhů škod a nehod. Z hodnocení vyplývá, že daná směrnice přispěla ke zlepšení ochrany životního prostředí v EU v omezené míře. Dosud však nebylo plně využito jejího potenciálu. Směrnice o odpovědnosti za životní prostředí je navíc v některých členských státech důležitější než v jiných a její relevantnost musí být posuzována na základě různých zavedených vnitrostátních právních rámců a tradic.
3.2 Účelnost
Účelnost této směrnice se značně liší, protože v jednotlivých členských státech byla provedena velmi rozdílně. Částečně je to způsobeno rámcovou povahu směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, která stanoví řadu výjimek i možností a skýtá flexibilitu. Jako hlavní důvod nejednotného použití směrnice byly označeny zejména odlišné výklady a uplatňování „prahu významnosti“ u škod na životním prostředí. Příslušné orgány, hospodářské subjekty či pojistitelé se mnohdy dožadovali objasnění této problematiky a příslušných pokynů. Účelnost této směrnice se nejlépe promítá v částce, která představuje nápravu škod na životním prostředí (přibližně 6 milionů EUR bez případů pěti největších ztrát, ovšem 180 milionů EUR, je-li těchto pět zásadních případů zahrnuto). Vzhledem k dosud chybějícím údajům je do značné míry neznámý stimulační účinek, který se projevuje posílenými preventivními opatřeními a lepším finančním zajištěním, jakož i škody, kterým se podařilo zabránit díky okamžitým opatřením v případě jejich bezprostřední hrozby.
Pokud jde o rozsah škod na životním prostředí, hodnocení potvrdilo, že dostačujícím způsobem obsáhne škody na nejdůležitějších přírodních zdrojích. Rozsah striktní odpovědnosti u nebezpečných činností (příloha III) se rovněž zdá být aktuální, případně s výjimkou dálkové potrubní přepravy nebezpečných látek. Zúčastněné strany však v tomto ohledu poukázaly na problematiku odpovědnosti třetích stran.
3.3 Účinnost
Posouzení účinnosti zkoumalo hlavní kategorie nákladů: náklady na nápravu škod, správní náklady a náklady na finanční zajištění.
Náklady na nápravu škod k obnově poškozených přírodních zdrojů nese odpovědná osoba v souladu se zásadou „znečišťovatel platí“. Z dostupných důkazů vyplývá, že náklady na nápravná opatření činí v průměru kolem 42 000 EUR 13 . Řecko nahlásilo střední hodnotu 60 000 EUR. Náklady na nápravu škod se nicméně u jednotlivých případů pohybují od několika tisíc eur do více než 50 milionů EUR v případě rozsáhlých ztrát následkem závažných nehod (jako tomu bylo např. v maďarském Kolontáru nebo v nizozemském Moerdijku).
Správní náklady orgánů veřejné moci jsou trvalými náklady, které nemohou hradit odpovědní provozovatelé. O správních nákladech předložily přesné údaje pouze tři členské státy, a tyto náklady se pohybovaly od 55 000 EUR (ve Vlámském regionu Belgie) po 2 miliony EUR (v některých autonomních společenstvích Španělska). Ke správním nákladům podniků nebyly poskytnuty žádné údaje. Vzhledem k omezeným informacím o správních nákladech orgánů veřejné moci i soukromého sektoru není možné o těchto nákladech vyvodit spolehlivé závěry. Nicméně žádné zúčastněné strany si nestěžovaly na administrativní zátěž.
Náklady odpovědných provozovatelů za škody na životním prostředí lze snížit využíváním nástrojů finančního zajištění (zahrnujících pojištění, jakož i alternativní nástroje, jako jsou např. bankovní záruky, dluhopisy nebo fondy). Většina trhů poskytuje dostatečné krytí veškerých rizik podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, ovšem poptávka je nízká kvůli nedostatečnému počtu případů v mnoha členských státech, nejasnostem v souvislosti s některými pojmy podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí 14 i kvůli pomaleji se rozvíjejícím pojistným trhům 15 . V nedávné zprávě se uvádí, že evropské společnosti nakupují ve vyšší míře pojištění odpovědnosti za škody způsobené na životním prostředí (průměrný roční nárůst ve výši 13,6 % od roku 2006, a to zejména ve vysoce rizikových odvětvích) 16 . Navzdory pokroku ve vývoji v oblasti finančního zajištění přetrvávají problémy s použitím směrnice při rozsáhlých haváriích a platební neschopnosti odpovědných hospodářských subjektů.
Na základě dostupných informací nelze provést smysluplné celkové posouzení účinnosti dané směrnice. Aby bylo možné odstranit nedostatky tohoto hodnocení, je zapotřebí více úsilí, včetně sběru dodatečných údajů.
3.4 Soudržnost
Při hodnocení bylo zjištěno, že směrnice je obecně v souladu s dalšími právními předpisy EU v oblasti životního prostředí a s příslušnými mezinárodními úmluvami uvedenými v přílohách IV a V. Tato směrnice je úspěšně začleněna do acquis EU, přičemž doplňuje další právní předpisy v oblasti životního prostředí 17 , především směrnici o posuzování vlivů na životní prostředí 18 , směrnici o průmyslových emisích 19 a právní předpisy týkající se odpadů. Podrobnější hodnocení některých specifických otázek lze nalézt v oddíle 4, kde jsou také uvedeny oblasti, ve kterých je případně zapotřebí další práce, a dále v přiloženém pracovním dokumentu útvarů Komise.
3.5 Přidaná hodnota na úrovni EU
Posouzení opět prokázalo určitou přidanou hodnotu EU, pokud jde o stanovení minimální úrovně ochrany životního prostředí, zejména v přeshraničních situacích (například přeshraniční znečišťování vod). Cílem směrnice je i lépe zabezpečit rovné podmínky na vnitřním trhu, ale primárního cíle (tj. harmonizace v rámci EU) se ještě dosáhnout nepodařilo. Pomocí směrnice se sice docílilo rozsáhlejšího používání preventivních opatření, například zvýšením dostupnosti environmentálního pojistného krytí na trhu (viz bod 3.3), ale uvedené nedostatky v praxi neumožňují dosáhnout vyšší přidanou hodnotu EU.
4. Konkrétní otázky k přezkumu
Tato zpráva obsahuje přezkum čtyř specifických oblastí podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí v souladu s jejím čl. 18 odst. 3.
4.1 Vynětí některých mezinárodních úmluv (přílohy IV a V) z působnosti směrnice o odpovědnosti za životní prostředí
Některé úmluvy Mezinárodní námořní organizace (IMO) a úmluvy související 20 jsou vyňaty z oblasti působnosti směrnice o odpovědnosti za životní prostředí. Tyto úmluvy se celosvětově vztahují na vlastníky plavidel, jejichž lodě jsou registrovány ve státě, který je smluvní stranou úmluv. V úmluvách se stanoví striktní odpovědnost vlastníků plavidel, povinné finanční zajištění 21 a v případě specifických typů škod zvláštní fondy na kompenzaci všech pohledávek přesahujících odpovědnost vlastníků plavidel. V případě znečištění ropnými látkami z tankerů je zaveden třístupňový systém na poskytnutí náhrady obětem nehod znečištění ropnými látkami. Podle těchto mezinárodních úmluv se smluvním stranám zakazuje zavádění dodatečných kompenzačních nároků.
Ve směrnici o odpovědnosti za životní prostředí a v těchto mezinárodních úmluvách se uplatňují rozdílné normy nápravy, což se prokázalo i ve studii o účelnosti směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, která byla vypracována pro Komisi 22 . Tento rozdíl je potenciálně důležitý, a to v závislosti na konkrétním případě. Mezinárodní fondy pro náhradu škod způsobených v důsledku znečištění ropou (fondy IOPC) a Mezinárodní konfederace klubů P & I (kluby na ochranu a náhradu škody) také předložily zprávy o nákladech na preventivní opatření a škody na životním prostředí vzniklé v důsledku všech případů znečištění ropou z tankerů od roku 2002, přičemž tyto zprávy neobsahují důkazy o nedostatečné kompenzaci škod na životním prostředí.
Na základě těchto informací Komise zváží bližší přezkum toho, zda se rozdílnými normami nápravy lze zabývat prostřednictvím nelegislativních prostředků, zejména prací na dosažení společného chápání pojmů, například pomocí výkladu v Příručce k pohledávkám fondů IOPC a/nebo v rámci fór složených ze smluvních stran úmluv.
Komise neshledala žádné nové okolnosti, které by zpochybnily vyloučení jaderných škod.
4.2 Uplatňování na geneticky modifikované organismy (GMO)
Ve vykazovaném období nebyly v EU zaznamenány žádné případy škod na životním prostředí způsobených GMO 23 . Acquis je plně v souladu s požadavky Nagojsko-kualalumpurského doplňkového protokolu o odpovědnosti a náhradě škod ke Cartagenskému protokolu o biologické bezpečnosti z října 2010, a tak k uzavření tohoto protokolu nebylo na úrovni EU třeba přijmout žádná další opatření.
4.3 Uplatňování ve vztahu k chráněným druhům a přírodním stanovištím
Ve zprávě o škodách na biologické rozmanitosti 24 se zkoumaly možnosti, jak lépe zajistit rovné podmínky rozšířením působnosti směrnice o odpovědnosti za životní prostředí tak, aby se vztahovala na všechny „chráněné druhy a přírodní stanoviště“ v členských státech. Důvodem je skutečnost, že polovina členských států uplatňuje tuto širší oblast působnosti 25 a druhá polovina omezuje uplatnění na oblast působnosti vymezenou ve směrnici o ochraně přírodních stanovišť. Pokud by se však oblast působnosti směrnice o odpovědnosti za životní prostředí rozšířila tak, aby se vztahovala i na čistě vnitrostátně chráněné přírodní stanoviště a druhy, znamenalo by to právní potíže (s ohledem na vnitrostátní pravomoci) a nemuselo by to vylepšit harmonizaci, protože vnitrostátní oblasti působnosti mohou být také velmi rozdílné.
V rámci studie bylo zjištěno, že:
v obou směrnicích je třeba vzhledem k možným rozdílným významům a/nebo rozdílnému použití prahové hodnoty pro významné škody ve směrnici o odpovědnosti za životní prostředí a v čl. 6 odst. 2 směrnice o ochraně přírodních stanovišť věnovat větší pozornost vymezení pojmů „významné škody“ a „příznivý stav ochrany“,
je zapotřebí důslednější uplatňování a lepší objasnění prahu u pojmu „významné škody“. Na tuto skutečnost poukázalo i několik příslušných orgánů a také představitelé odvětví pojišťovnictví,
geografické vymezení týkající se „příznivého stavu ochrany“ ve směrnici o odpovědnosti za životní prostředí (území EU, tuzemsko, přirozený rozsah) se ukázalo jako problematické. Proto by mělo být vyjasněno, že k zajištění správného a účinného provádění se vyžaduje místní přístup,
často se nepřijmou opatření, která mají zabránit tomu, aby se škody na biologické rozmanitosti staly významnými, protože se vychází z nesprávného předpokladu, že preventivní činnost lze provést pouze v případě, pokud je známo, že škody budou významné.
Komise v současné době analyzuje politické možnosti potenciální iniciativy „nulová čistá ztráta“ 26 , která by se rovněž mohla zabývat těmito otázkami. Tato studie se dokončuje a Komise ji vezme v úvahu při rozhodování o tom, zda se zabývat uvedenými hledisky, případně jakým způsobem.
4.4 Případné zahrnutí jiných nástrojů do příloh III, IV a V 27
Komise přezkoumala nástroje, které by bylo možné zahrnout do příloh. Hodnocení však neprokázalo potřebu rozšířit působnost přílohy III (viz výše bod 3.2), IV ani V. 28
5. Závěry
Ve srovnání se situací před provedením směrnice o odpovědnosti za životní prostředí pomohlo její provádění v omezené míře zlepšit prevenci a odstraňování škod na životním prostředí. Směrnice především posílila zásadu „znečišťovatel platí“ (nevznikly tedy významné náklady z veřejných zdrojů), přičemž striktní odpovědnost za škody na životním prostředí se začala uplatňovat v celé EU a zvýšily se standardy nápravy při obnově poškozených přírodních zdrojů, zejména při škodách na biologické rozmanitosti. Míra různorodosti mezi právními předpisy jednotlivých členských států však může být důvodem k mírným obavám, přestože Komisi bylo oznámeno jen málo problémů. Hodnocení zároveň pomohlo odhalit hlavní nedostatky.
Pokud jde o hodnocení, jedním z hlavních problémů je nedostatek údajů o případech podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí a srovnatelných případech, které se řeší podle vnitrostátních právních předpisů. Mezi další problematické oblasti lze zařadit nedostatečné povědomí a informovanost zúčastněných stran o směrnici o odpovědnosti za životní prostředí, nedostatečné zdroje a nedostatek odborných znalostí k provádění této směrnice, nejistotu a nejasnosti v klíčových pojmech a definicích (například práh „významnosti“), nedostatečné využívání doplňkových a vyrovnávacích náprav a nedostatečné údaje o škodách na životním prostředí, případech nápravy a nákladech. Pomocí některých z uvedených aspektů směrnice a její koncepcí sice lze vysvětlit velké odchylky v počtu oznámených případů a v jejich obsahu, ale hlavní příčina významných odlišností spočívá v rozdílném používání „prahu významnosti“ společně s vnitrostátními rámci, které existovaly již před přijetím směrnice. Mezi další faktory, které přispěly k proměnlivému účinku směrnice, patří: rozdílné využívání registrů případů podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, rozdílné úrovně účasti veřejnosti, rozdílné uplatňování druhotného závazku příslušných orgánů jednat v případě, že odpovědní provozovatelé nekonají nebo neexistují, a rozdílné úrovně povědomí zúčastněných stran.
Pokud jde o pozitiva, provádění směrnice se stále zlepšuje. Průmysl a ostatní zúčastněné strany přispívající k hodnocení jsou se stávajícím právním rámcem ve značné míře spokojeny. Společně s odborníky z členských států se rozhodně vyslovily pro kontinuitu, předvídatelnost a legislativní stabilitu v oblasti odpovědnosti za škody na životním prostředí. Směrnice rovněž podporuje preventivní opatření a předběžné přístupy, a ochraňuje tak před vysokými náklady na nápravu, které jsou často vyšší než náklady na preventivní opatření. Je však obtížné vyčíslit přínosy získané prostřednictvím prevence, zejména kvůli nedostatku úplných informací o všech preventivních činnostech a ostatních preventivních opatřeních přijatých podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí.
V jakémkoli budoucím hodnocení by se směrnice o odpovědnosti za životní prostředí měla posuzovat spolu se stávajícími vnitrostátními právními předpisy s cílem určit, do jaké míry se podařilo vytvořit rovné podmínky. V této oblasti by se dalo dosáhnout pokroku objasněním několika klíčových pojmů (zejména pojmu „významné škody“). Za tímto účelem Komise identifikovala podpůrné činnosti na úrovni EU, které spolu s několika doporučeními pro členské státy vytvoří přiměřenou odpověď s cílem dosáhnout toho, aby tato směrnice byla pro daný účel ještě vhodnější, než jak se ukázalo při tomto hodnocení.
6. Doporučení a další kroky
V příštích letech bude klíčovou prioritou Komise prosazovat sladění vnitrostátních řešení a postupů v rámci směrnice a najít způsob, jak je lze účelně a jednotně uplatnit v širším rámci právní odpovědnosti. Rovněž je třeba vyvinout úsilí, aby se zlepšila důkazní základna, pokud jde o skutečné dopady směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, a to na životní prostředí i na příslušné zúčastněné strany. To bude vyžadovat vylepšení sběru údajů o případech podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí v těch členských státech, kde ještě nebyly vytvořeny registry. Sladění vnitrostátních řešení (v takových záležitostech, jako jsou modely náprav škod, analýzy rizik, výpočet pojištění atd.) by rovněž mohlo přinést užitečné výsledky, protože dostupné databáze lze využít ke zlepšení finančního zajištění (nabídka cílenějších produktů), rozšíření podnikových systémů řízení rizik a zlepšení znalostí všech odborníků z praxe a zúčastněných stran, včetně orgánů odpovědných za zmírňování škod.
Je třeba získat více informací pro stanovení přesných důvodů a důsledků rozdílných řešení v jednotlivých členských státech. Ještě důležitější je možnost provedení kroků ke zvýšení správní kapacity a posílení podpůrných prováděcích nástrojů. Vytvořením účinného regulačního monitorování, jak se stanoví v pokynech pro zlepšování právní úpravy (SWD(2015) 110), by mělo být zajištěno rozsáhlejší a jednoznačnější hodnocení této směrnice v budoucnu 29 . Proto bude třeba jednat se všemi příslušnými zúčastněnými stranami a členskými státy o tom, jak lze tuto důkazní základnu zlepšit.
Útvary Komise proto zúčastněným stranám a odborníkům z členských států navrhnou víceletý průběžný pracovní program s cílem zlepšit důkazy a pomoci harmonizovat vnitrostátní řešení. Kromě toho bude Komise pokračovat v poskytování administrativní podpory, například:
a) pokynů nebo oznámení s výkladem klíčových otázek („významnost“);
b) programů odborné přípravy a
c) kontaktních míst pro odborníky z praxe (příslušné orgány, provozovatelé, likvidátoři pojistných událostí, poskytovatelé finančního zajištění, dotčení jednotlivci, nevládní organizace atd.) poskytujících informace, pomoc a podporu při hodnocení rizik a škod.
Na doplnění tohoto úsilí Komise doporučuje, aby se všechny členské státy zavázaly k provedení těchto kroků:
podporovat své implementační úsilí pomocí proaktivních iniciativ (například pokyny, odborná příprava, elektronické nástroje na analýzu rizik, určení základního stavu, modely finančního zajištění atd.), jak to již některé členské státy učinily,
vyměňovat si administrativní zkušenosti a osvědčené postupy a navzájem se podporovat v úsilí o budování kapacit,
přehodnotit svůj výklad klíčových ustanovení směrnice, zejména pokud jde o „významnost“,
zaznamenávat údaje o případech podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí a zveřejnit příslušné registry, pokud tak již neučinily,
systematicky shromažďovat nezbytné údaje, které mohou prokázat, že uplatňování směrnice je v jejich zemi účelné a účinné a v souladu s celkovou situací v EU.
To vše pomůže při přípravě následujícího hodnocení směrnice. Komise se domnívá, že tato opatření představují přiměřený přístup ke zlepšení plánovaných pozitivních vlivů směrnice o odpovědnosti za životní prostředí a pomohou shromáždit informace, které bude možno využít při dalším hodnocení s cílem lépe prokázat rozsah přidané hodnoty EU, účinnost a účelnost směrnice.
První zpráva o provádění směrnice byla předložena dne 12. října 2010 (KOM(2010) 581).
Úř. věst. L 143, 30.4.2004, s. 56 (ve znění směrnice 2006/21/ES, směrnice 2009/31/ES a směrnice 2013/30/EU).
SWD(2016) 121
Viz COM(2013) 685, COM(2014) 368, SWD(2014) 192 final/2 a COM(2015) 215, SWD(2015) 110.
Všechny studie jsou k dispozici na adrese: http://ec.europa.eu/environment/archives/liability/eld/studies.htm.
Chorvatsko, které oznámilo provedení dané směrnice ve vnitrostátním právu v okamžiku svého přistoupení k Evropské unii, nebylo povinno předložit národní zprávu o použití směrnice o odpovědnosti za životní prostředí k 30. dubnu 2013, neboť k Evropské unii přistoupilo až 1. července 2013.
Více podrobností k této analýze a podkladové studie jsou k dispozici ve Studii o provádění směrnice o odpovědnosti za životní prostředí z roku 2013 (v části A přílohy – Právní analýza vnitrostátních prováděcích právních předpisů) a ve Studii právní analýzy z roku 2014.
Itálii však lze přičíst dalších 1 000 potenciálních případů, mnohé z nich se později mohou stát případy podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí.
Některé případy jsou uvedeny ve více než jedné kategorii škod.
2010/75/EU (Úř. věst. L 334, 17.12.2010, s. 17).
132 žádostí o opatření, z nichž 93 bylo podáno jen v Itálii.
Komise se rozhodla provést hodnocení v rámci programu REFIT v roce 2013, tedy dlouho před přijetím pokynů pro hodnocení v květnu 2015.
Výpočet na základě 137 případů, jež představují o něco více než 10 % všech případů podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí nahlášených členskými státy, aniž by byly zohledněny tři případy s největšími ztrátami, tedy maďarský Kolontár, nizozemský Moerdijk a řecký Assopos (jelikož byly považovány za odlehlé hodnoty).
Zejména, pokud jde o „práh významnosti“.
Například pobaltské státy a menší ostrovní členské státy.
Stuart Collins, EIL market grows post ELD (Nárůst trhu s pojištěním odpovědnosti za škody na životním prostředí po přijetí směrnice o odpovědnosti za životní prostředí); v Commercial Risk Europe, 27. listopadu 2015.
Návaznost směrnice o odpovědnosti za životní prostředí na směrnici o ochraně přírodních stanovišť je shrnuta v bodě 4.3.
2011/92/EU (Úř. věst. L 26, 28.1.2012, s. 1).
Viz poznámka pod čarou č. 10.
Tj. úmluva o občanskoprávní odpovědnosti, úmluva o zřízení fondu z roku 1992, úmluva o ropných palivech, úmluva o přepravě nebezpečných a škodlivých látek po moři (úmluva o HNS) a úmluva o nebezpečném zboží.
Součástí práva EU se stalo prostřednictvím směrnice 2009/20/ES o pojištění majitelů lodí pro námořní nároky, Úř. věst. L 131, 28.5.2009, s. 128.
Viz poznámka pod čarou č. 5.
Příloha III body 10 a 11 směrnice o odpovědnosti za životní prostředí.
Viz poznámka pod čarou č. 5.
Belgie, Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Polsko, Portugalsko, Řecko, Slovinsko, Spojené království (Anglie, Wales a Severní Irsko), Španělsko, Švédsko.
http://ec.europa.eu/environment/nature/biodiversity/nnl/index_en.htm
„Zpráva ... obsahuje hodnocení: d) nástrojů, které by mohly být způsobilé k začlenění do příloh III, IV a V.“(čl. 18 odst. 3 písm. d) směrnice o odpovědnosti za životní prostředí).
Buď není pravděpodobné, že tyto mezinárodní nástroje vůbec někdy vstoupí v platnost, nebo jsou vzhledem ke směrnici o odpovědnosti za životní prostředí doplňkové (podrobnější informace uvádíme v oddíle 6.4 pracovního dokumentu útvarů Komise).
Podle sdělení Komise s názvem „Zlepšování právní úpravy k dosažení lepších výsledků – agenda EU“ (COM(2015) 215) by mělo probíhat každých 5 až 7 let.