ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ k otázce režimu označování místního zemědělství a přímého prodeje /* COM/2013/0866 final */
OBSAH 1............ Úvod. 3 2............ Souvislosti a zdroje
údajů pro zprávu. 3 3............ Situace v oblasti
místního zemědělství a přímého prodeje. 4 3.1......... Sociální a hospodářský
význam místního zemědělství a přímého prodeje. 5 3.2......... Environmentální kritéria. 6 4............ Zjištění ke
stávajícímu režimu označování v členských státech. 8 5............ Má režim označování
na úrovni EU smysl?. 9 5.1......... Zvláštní režim
označování 9 5.2......... Alternativní přístup. 10 6............ Závěr 11 ZPRÁVA KOMISE
EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ k otázce režimu označování místního
zemědělství a přímého prodeje 1. Úvod Dne 3. ledna 2013 vstoupilo v platnost nařízení
(EU) č. 1151/2012 o režimech jakosti zemědělských produktů
a potravin[1].
Podle článku 55 Komise do 4. ledna 2014 předloží „Evropskému parlamentu a
Radě zprávu shrnující argumenty týkající se nového režimu označování týkajícího
se názvů „místní zemědělství“ a „přímý prodej“ s cílem pomoci producentům při
uvádění jejich produktů na místní trh“. Tato zpráva „se zaměří na
schopnost zemědělců vytvářet přidanou hodnotu k produkci prostřednictvím nového
označení a měla by zohlednit další kritéria, jako jsou možnosti snížení emisí
uhlíku a odpadu prostřednictvím krátkých výrobních a distribučních řetězců“. Tato zpráva „je v případě nutnosti doplněna o
vhodné legislativní návrhy na vytvoření režimu označování místního zemědělství
a přímého prodeje“. Tato zpráva posoudí sociálně-ekonomické a environmentální
dopady místního zemědělství a přímého prodeje a projedná možnosti
zavedení nástroje pro označování na úrovni EU. 2. Souvislosti a zdroje údajů pro zprávu Evropský parlament v usnesení „Spravedlivé příjmy
zemědělců: lepší fungování potravinového řetězce v Evropě“[2] vyzývá Komisi, „aby
navrhla přijetí nástrojů, které budou podporovat a prosazovat potravinové
řetězce řízené zemědělci, krátké dodavatelské řetězce a zemědělské trhy, aby
mohl být navázán přímý vztah se spotřebiteli a zemědělci mohli získat
spravedlivější podíl z konečné prodejní ceny, neboť dojde ke snížení počtu
zprostředkovatelů a jednotlivých fází celého procesu“. Evropský parlament v usnesení „Budoucnost SZP
po roce 2013“[3]
jasně uvádí, že zlepšení konkurenceschopnosti na různých úrovních,
včetně místních trhů, by mělo být základním cílem SZP po roce 2013. Výbor regionů se domnívá[4] že Komise by měla
„přijmout definici „místní potraviny“ a „místního potravinového systému“ a
zřídit nové logo a vymyslet společnou symboliku a vnější identitu místních
potravin [...]“. Komise při zvážení výzev SZP po roce 2013[5] zdůrazňuje,
že „občané EU navíc vyžadují široký výběr vysoce kvalitních
potravinářských produktů (včetně místní produkce) odpovídajících přísným normám
na bezpečnost, jakost a dobré životní podmínky zvířat.“ S cílem získat lepší přehled o místním
zemědělství a přímém prodeji v rámci Evropské unie (EU) provedla
Komise širokou škálu opatření, která zahrnovala například konzultace s
členskými státy a zúčastněnými stranami, zřízení specializované pracovní
skupiny a vypracování externí studie[6].
Komise pozvala zúčastněné strany na konferenci na vysoké úrovni „Místní
zemědělství a krátké potravinové řetězce“, která se uskutečnila
v dubnu 2012. Více informací o těchto opatřeních je k dispozici
v doprovodném pracovním dokumentu útvarů Komise[7]. Tato opatření představují významný příspěvek k
této zprávě. Tato zpráva obsahuje také informace z rešerší odborné
literatury a dalších externích studií a článků. 3. Situace v oblasti místního zemědělství a přímého prodeje Pro účely této zprávy jsou definovány tyto pojmy: –
„místním zemědělstvím“ se rozumí výroba
zemědělských produktů a potravin s cílem jejich prodeje
v přiměřené blízkosti zemědělského podniku, –
„přímým prodejem“ se rozumí prodeje, kdy zemědělec
prodává přímo spotřebiteli, bez zprostředkovatelů na prodejní straně, –
„krátkými potravinovými řetězci“ se rozumí prodeje,
kdy zemědělec prodává spotřebiteli prostřednictvím menšího počtu
zprostředkovatelů, –
„místními potravinovými systémy“ se rozumí výroba a
zpracování potravin, obchodování s potravinami a jejich spotřeba v
relativně malé zeměpisné oblasti. Jednotná definice pojmu „místní oblast“
neexistuje. Různé zdroje se shodují, že tento pojem znamená poměrně malou
zeměpisnou oblast, avšak neexistuje shoda ohledně vzdálenosti, která se může
pohybovat od 20 do 100 km od místa výroby. S ohledem na široké
interpretace pojmu „místní oblast“ by definice na úrovni EU působila
příliš autoritativně. O tom, zda produkt pochází z „místní oblasti“ či
nikoli, rozhoduje v zásadě spotřebitel. Místní zemědělství a přímý prodej se musí
vyrovnávat s řadou otázek, kterými se zabývala konference konaná v dubnu 2012.
Komise byla vyzvána k následujícím krokům: poskytnout odpovídající podporu pro
rozvoj místního zemědělství a krátkých potravinových řetězců; přizpůsobit
pravidla EU pro zadávání veřejných zakázek; objasnit hygienická pravidla EU a
zvážit možnosti, jak zlepšit přístup k trhům, pokud možno prostřednictvím
zvláštního režimu označování. Pracovní dokument útvarů Komise připojený
k této zprávě se zabývá těmito otázkami a hledá také způsoby, jak by
mohly být vyřešeny pomocí stávajících či nových nástrojů EU. 3.1. Sociální a hospodářský význam místního zemědělství a
přímého prodeje Ze statistického zjišťování o struktuře
zemědělských podniků provedené Eurostatem v roce 2007[8] vyplynulo, že mezi
jednotlivými členskými státy existují v oblasti vývoje přímého prodeje značné
rozdíly. V průměru přibližně 15 % zemědělských podniků prodává více než 50 %
své produkce přímo spotřebitelům, přičemž mezi členskými státy existují značné
rozdíly: zatímco v Řecku tak činí téměř jedna čtvrtina všech zemědělských
podniků, ve Španělsku je to pouze 0,1 %. Je třeba poznamenat, že malé
zemědělské podniky jsou do krátkých potravinových řetězců zapojeny relativně
více. Z empirických studií o nákupním chování vyplývá,
že spotřebitelé mají o nákup místních potravin značný zájem. Jedna studie[9] ukazuje,
že ve Spojeném království má zájem o místní potraviny 70 %
spotřebitelů, v budoucnu by chtělo kupovat více místních potravin téměř 50 %
spotřebitelů a v současné době kupuje místní potraviny 60 % spotřebitelů. Podle
údajů Natural Marketing Institute[10]
se 71 % francouzských a 47 % španělských a britských
spotřebitelů domnívá, že je důležité kupovat místní produkty. Opatření k uspokojení rostoucí poptávky po
místních produktech mohou přispět k posílení a rozvoji
konkurenceschopnosti venkovských oblastí. Zásobování místních potravinových
systémů nepředstavuje příležitost pouze pro zemědělské výrobce. Má také vliv na
činnosti navazující na prvovýrobu, jako je například zpracování, distribuce a
maloobchod, a má tedy pro místní společenství multiplikační efekt tím, že
vytvářejí pracovní příležitosti. V současné hospodářské krizi je význam tohoto
aspektu ještě větší. Veřejná podpora místního zemědělství a přímého
prodeje by mohla napomoci k maximalizaci těchto přínosů. V rámci celoevropského výzkumného projektu IMPACT[11] bylo zjištěno, že
podíl celkového počtu zemědělských podniků, které jsou zapojeny do přímého
prodeje, se mezi jednotlivými členskými státy značně liší (od 0,5 %
v Irsku až po 34,6 % v Itálii), nicméně pro EU-15 je tento
podíl odhadován na 20,2 %. Dodatečná čistá hodnota získaná přímým
prodejem byla pro EU-FDE15 odhadnuta na 2,7 % celkové čisté přidané
hodnoty. Jedním ze závěrů výzkumu bylo, že se rozvoj přímého prodeje stal
v několika členských státech klíčovým prvkem rozvoje venkova. Nedostatek kvantitativních údajů byl vyrovnán
odhady hospodářského významu pro odvětví. Například odhady uvedené v časopise
EU Rural Review[12]
ukazují značné rozdíly v rámci EU, přičemž například v Dánsku jsou do přímého
prodeje zapojena pouze přibližně 3 % výrobců, zatímco v Rakousku je do přímého
prodeje zapojena jedna třetina všech zemědělských podniků. V rámci studie o krátkých potravinových
řetězcích bylo pomocí modelu pěti kapitálových forem[13] analyzováno 84
krátkých potravinových systémů v celé EU. Ze studie vyplynulo,
že většina systémů (54) je silně orientována na tvorbu sociálního
kapitálu, posilování sociálních vazeb mezi lidmi ve smyslu sounáležitosti a
důvěry a spolupráce mezi podniky na straně jedné a mezi výrobci
a spotřebiteli na straně druhé. Studie dále ukazuje, že úzké
vazby mezi výrobci a spotřebiteli zvyšují znalosti spotřebitelů o potravinách
a mají pozitivní dopad na zemědělské činnosti a otázky v oblasti životního
prostředí. V některých případech to může vést ke změnám v chování,
například ve stravovacích návycích a rozhodování o koupi.
A konečně je třeba uvést, že podle studie je používání krátkých
potravinových řetězců pro zemědělské podniky z důvodu zpracování, balení a
uvádění produktů na trh náročnější na pracovní sílu než prodej zemědělských
produktů a potravin prostřednictvím tradičních odbytišť. 3.2. Environmentální kritéria V případě potravinových řetězců má současná
literatura tendenci zaměřovat se na spotřebu energie a emise uhlíku,
které vznikají při zemědělské činnosti, při zpracování, skladování a distribuci
potravin. Protože potravinářské odvětví spotřebovává přibližně 30 %
celkové spotřeby energie[14],
má tak přímý dopad na změnu klimatu. Jones[15] provedl studii
založenou na analýze dopadu dopravní složky potravinového řetězce na životní
prostředí a zjistil, že dodáním místně pěstovaných jablek na trh se ve
Spojeném království vyprodukuje méně emisí oxidu uhličitého než v případě
nákupu jablek dovážených z Nového Zélandu v supermarketu. Na druhou
stranu, studie, kterou vypracovali Saunders a kol.[16], dospěla použitím odlišného
přístupu k opačnému závěru. Pokud zvážíme množství přímé a nepřímé energie,
která se spotřebuje při produkci, dopravě a skladování jablek, byl v tomto
případě Nový Zéland z pohledu celkové energetické složky efektivnější než
Spojené království. Případová studie provedená ve Španělsku za
použití dopravního modelu ukazuje, že přechod na lokálnější spotřebu
vede k úsporám energie (Aranda a kol.[17]). Jiná studie (Sundkvist
a kol.[18]) analyzuje environmentální důsledky
místních drobných výrobců chleba ve srovnání s centralizovanými velkými výrobci
chleba. Výsledky ukazují, že emise CO2, SO2 a NOX
jsou na kontinentálním území Švédska v případě místních pekáren nižší než u
velkých pekáren. Studie, kterou provedl Coley a kol.[19], zkoumá spotřebu
energie a uhlíkovou stopu spotřebitele, který musí za účelem nákupu do prodejny
zemědělského podniku cestovat. Studie dospěla k závěru, že hranice takové cesty
za účelem nákupu je 7,4 km: pokud je vzdálenost delší, jsou emise uhlíku vyšší
než u konvenčního potravinového řetězce. Pokud jde o environmentální důsledky potravinového
plýtvání, studie zkoumá dva aspekty. Prvním z nich je množství energie
a vody, které se spotřebují při výrobě. Druhým z nich je dodatečné
množství oxidu uhličitého, methanu a amoniaku uvolňované ve fázi rozkladu[20]. Ze studie, kterou provedl Gustavsson a kol.[21], vyplývá, že nejvyšší
množství potravinového plýtvání se týká ovoce, zeleniny a obilovin. V případě
Evropy údaje dokládají více než 30 % ztráty pro obiloviny a přibližně
45 % pro ovoce a zeleninu. Pro osivo jsou ztráty 20 %, pro maso
více než 20 % a v produkci mléka více než 10 %. Stejná studie zdůrazňuje, že výsledky v oblasti
plýtvání je nutné interpretovat opatrně, protože nejsou k dispozici dostatečné
údaje, dostupné údaje obsahují nejasnosti a pokud jde o množství potravinového
plýtvání, pracuje se z velké části s předpoklady. Podobně Hall a kol.[22]
ve své studii zdůrazňují, že potravinové plýtvání lze obtížně
kvantitativně vyjádřit, jelikož metody spočívají ve využívání faktorů
plýtvání měřených ve statistickém vzorku. Parfitt a kol.[23]
poukazují na to, že srovnávání studií je znesnadněno tím, že při měření
potravinového plýtvání jsou používány různé definice a metody. Ve studii Komise o potravinovém plýtvání[24]
byly zkoumány různé případy potravinového plýtvání v těchto čtyřech
odvětvích: výroba, velkoobchod/maloobchod, veřejné stravování a domácnosti.
Studie dospěla k závěru, že je obtížné vyvodit v této otázce
konkrétní závěr, neboť jsou k dispozici omezené údaje, které reprezentují
pouze dvě odvětví (mléčné výrobky a maso). Případná úloha krátkého potravinového
řetězce ve snižování potravinového plýtvání nebyla navíc v této studii zmíněna.
Abychom mohli dospět ke spolehlivým závěrům, je
nutné provést další výzkum zaměřený na vztah mezi typem potravinového řetězce,
chováním spotřebitelů a snižováním plýtvání. Zdá se, že spotřebitelé mají
sklon přikládat větší hodnotu produktům nakoupeným přímo v zemědělském
podniku nebo na farmářských trzích, což může vést k menšímu plýtvání.
Avšak vzhledem k poměrně malému podílu krátkých potravinových řetězců
a místních potravinových systémů na celosvětové výrobě, zpracování
a distribuci by potenciální dopad těchto systémů neměl být přeceňován. Ze studie o krátkých potravinových řetězcích
vyplývá, že k minimalizaci nepříznivého dopadu na životní
prostředí by krátké potravinové řetězce musely současně působit na místní
úrovni, být sezónní, používat ekologické výrobní postupy a mít za cíl
nízkou uhlíkovou stopu. Kombinace místní a sezónní produkce snižuje
potřebu skladování, zatímco ekologické výrobní postupy mohou rovněž přispět
ke snížení používání pesticidů, menšímu znečištění půdy a vod
a snížení degradace půdy i k posílení biologické rozmanitosti
a udržitelného využívání vody. 4. Zjištění ke stávajícímu režimu označování v členských
státech V rámci EU existuje velká rozmanitost režimů.
Většina z nich sestává z prodejů v blízkosti místa produkce.
Jedná se o přímé prodeje ze zemědělského podniku (například farmářské obchody,
silniční prodeje, vlastní sklizeň) nebo prodeje mimo zemědělský podnik
(například farmářské a jiné trhy, systémy dodávek, prodeje maloobchodníkům nebo
odvětví stravovacích služeb). Některé z nich jsou prodeje na dálku,
například systémy dodávek a prodeje přes internet. Ze studie o krátkých
potravinových řetězcích vyplývá, že etikety a loga jsou s největší
pravděpodobností používány u režimů, které existují již delší dobu, nebo u
větších regionálních iniciativ, a že jsou méně časté v případě lokálnější
spotřebitelské základny, kde existuje přímá komunikace mezi výrobcem a
spotřebitelem. Z odpovědí členských států na dotazník
o přímém a místním prodeji zemědělských produktů a potravin
vyplynuly rozdíly v rozvoji a podpoře tohoto typu prodejů. Podobně ze
studie o krátkých potravinových řetězcích vyplynulo, že na úrovni EU
a na úrovni jednotlivých států je dostupné velké množství nástrojů na podporu
zemědělských podniků, avšak tyto nástroje nejsou v rámci EU používány jednotně,
což vedlo k nevyrovnanému vývoji krátkých potravinových řetězců. Vzhledem
k tomu, že státy v EU čelí různým výzvám, pokud jde o zapojení se do místního
zemědělství, měly by členské státy zvolit kombinaci opatření přizpůsobených
svým potřebám rozvoje. Ze studie o krátkých potravinových řetězcích
vyplývá, že etikety jsou užitečné také z důvodu, že upozorňují na to, že
produkt byl ověřen. Tento aspekt je důležitý pro ochranu produktů před
imitacemi: označení s předepsaným obsahem je nástrojem v boji se zavádějícími
informacemi či dokonce podvodem. Ve studii o krátkých potravinových řetězcích
je rovněž uvedeno, že spotřebitelé považují různé režimy označování za
nepřehledné. Spotřebitelé v první řadě od označení očekávají, že jim
poskytne informace o ceně a trvanlivosti produktu. Dále následují informace o
zeměpisném původu a totožnosti výrobce. Důležité jsou také informace o
druhu dodavatelského řetězce: je produkt prodáván za spravedlivou cenu jak pro
výrobce, tak pro spotřebitele? Ze studie a výsledků konzultací závěrem vyplývá,
že režimy označování vedou na straně výrobců nevyhnutelně k nákladům a mohou
zdražit jejich výrobky. 5. Má režim označování na úrovni EU smysl? Na konferenci z dubna 2012 bylo
zdůrazněno, že je důležité s ohledem na kvalitu, životní prostředí, etiku,
kulturu, sociální vazby a družnost prosadit společný přístup. Hlavními prvky místního přístupu
je vytváření sítí, důvěry a vzájemných znalostí
a vzdělávání jak zemědělců, tak i spotřebitelů. Ze závěrů konference vyplývá, že tyto hodnoty by mohly
být podpořeny novým označením pro krátké dodavatelské řetězce za podmínky,
že by se jednalo o dobrovolný a jednoduchý nástroj, bez
dodatečných nákladů pro výrobce. Na fórech, která se zabývala otázkou místního
zemědělství a přímého prodeje, byla zdůrazněna potřeba usnadnit přístup
k investicím a znalostem, umožnit účast ve veřejných nabídkových
řízeních a přizpůsobit hygienická pravidla, o nichž se tvrdilo, že často
představují pro tento způsob zemědělství a prodej překážky. Pracovní
dokument útvarů Komise, který doplňuje tuto zprávu, vysvětluje nástroje, které
existují na podporu výrobců, a navrhuje členským státům opatření,
která mohou přijmout. Členské státy by měly zastávat aktivnější roli
a popřípadě přizpůsobit právní předpisy zejména ve prospěch malých
zemědělských podniků a přímého prodeje. Potraviny a stravování patří
mezi prioritní odvětví pro ekologické veřejné zakázky. Aby místní jídelny mohly
být zásobovány místními potravinami, měly by veřejné orgány používat při
zahrnování ekologických aspektů do veřejných zakázek inovativní postupy a
zemědělci by se měli organizovat a využívat různé modely spolupráce, aby mohli
ve veřejných zakázkách podávat společné nabídky. Spotřebitelé, kteří si chtějí koupit místně
vyprodukované potraviny, je na trhu často nemohou rozpoznat[25]. Z průzkumu
Eurobarometr Postavení spotřebitelů[26]
vyplynulo, že spotřebitelé nemají dostatek znalostí a vědomostí, a to také
pokud jde o interpretaci označování a log. Tyto závěry byly podpořeny výsledky
studie o fungování trhu s masem pro spotřebitele[27]. Studie o krátkých potravinových řetězcích uvádí
několik případů zavádějícího či neoprávněného označování, která vedla k nekalé
soutěži. Ochrana proti napodobeninám prostřednictvím řádných informací na
označení na úrovni EU by mohla riziko klamání spotřebitelů snížit. 5.1. Zvláštní režim označování Komise požádala při analýze možností pro vytvoření
režimu označování o odborné stanovisko[28].
Stanovisko odborníků bylo jasné: pokud by měl být
vytvořen režim označování, měl by mít tyto vlastnosti: –
být pro výrobce nepovinný, –
vyhnout se certifikačním a akreditačním
postupům, které jsou vnímány jako zdlouhavé a finančně nákladné, –
stanovit pro produkty zahrnuté do režimu jasná
kritéria způsobilosti. Odborníci konstatovali, že zvláštní režim
označování by byl prospěšný pouze tehdy, pokud by byl režim integrován či
spojen s jinými opatřeními, která zemědělcům pomáhají při hledání
alternativních způsobů prodeje. Taková opatření již existují v rámci politiky
rozvoje venkova. Jedná se zejména o poradenství a informační podporu; investice
do hmotných aktiv; rozvoj zemědělských podniků a podnikatelské činnosti;
horizontální a vertikální spolupráci aktérů dodavatelského řetězce a propagační
opatření v lokálním kontextu; podporu účasti v programech jakosti a informační
a propagační opatření. Při úvahách o možném režimu by měla být
věnována pozornost typu dodavatelského řetězce. „Přímým prodejem“ se rozumí
prodej, kdy zemědělec prodává přímo spotřebiteli, bez zprostředkovatelů
na prodejní straně. Cílem je, aby informace v označení nahradily přímou
komunikaci v případech, kdy tato není možná. Čím je mezi výrobcem
a spotřebitelem více zprostředkovatelů, tím více informací, které jsou
obvykle předávány v přímém prodeji, se ztratí, a tím více jsou potřebné
informace v označení. Lze vyvodit závěr, že režim označování omezený
na přímý prodej by měl omezený dopad. 5.2. Alternativní přístup Alternativní přístup k samostatnému systému
certifikace by mohl spočívat v nepovinném uvádění údajů o jakosti. Posouzení dopadů[29]
dospělo k závěru, že používání nepovinných údajů o jakosti je
účinným nástrojem pro zemědělce, aby mohli poskytnout informace o tom, jak
zvyšují hodnotu produktů, a aby bylo zajištěno, že toto dodatečné úsilí je
oceňováno. Toto nepovinné uvádění údajů o jakosti by mohlo
splnit nejdůležitější očekávání spotřebitelů: vědět, odkud produkt pochází, a
znát složení dodavatelského řetězce. Nicméně z právních důvodů by
nepovinný údaj o jakosti neobsahoval žádné logo/symbol, avšak pouze slovní
vyjádření. Nepovinný údaj o jakosti by měl tyto přínosy: –
je považován za jednoduchý nástroj s relativně
nízkým administrativním, kontrolním a rozpočtovým zatížením, –
může poskytnout ochranu před zneužitím, podvodem
a zavádějícími praktikami, –
otevírá cestu k jiným podpůrným mechanismům
EU, zejména k podpoře v rámci rozvoje venkova. Pokud jde o společnou existenci a pokračování
vnitrostátních, regionálních a místních programů označování, veřejných
nebo soukromých, je s ohledem na možný nástroj na úrovni EU nutné zvážit,
jak by bylo možné tuto společnou existenci zajistit a zda by to pro
spotřebitele nebylo příliš složité. 6. Závěr Místní zemědělství a přímý prodej jsou
v Evropské unii realitou a budou i nadále součástí evropského
zemědělství. Tato zpráva ukázala následující: –
Existuje poptávka po pravých produktech ze
zemědělských podniků prodávaných v krátkých potravinových řetězcích, jakož
i potřeba tyto produkty rozeznat. –
Mezi jednotlivými členskými státy existují velké
rozdíly, pokud jde o vývoj přímého prodeje, které pravděpodobně souvisejí
s národními a regionálními rozdíly ve struktuře zemědělských podniků, v
distribučních kanálech a kultuře. –
Jak je podrobně rozvedeno v pracovním
dokumentu útvarů Komise, rozvoj krátkých dodavatelských řetězců čelí mnoha
problémům, které by měly být řešeny pomocí jiných nástrojů, než je režim
označování. Na úrovni EU a na úrovni jednotlivých států existuje řada nástrojů,
avšak nejsou uplatňovány jednotně. Zúčastněné strany se domnívají,
že některá pravidla EU jsou překážkou v rozvoji místního zemědělství. –
Případné nové označení by mělo být jednoduché
a nemělo by být pro výrobce zatěžující, současně by však mělo být
kontrolovatelné a mělo by být dostatečně důvěryhodné pro spotřebitele.
Mělo by se rovněž zaměřit na snížení rizika uvádění spotřebitele
v omyl, ačkoli stávající právní předpisy EU, pokud jsou správně
prosazovány, umožňují přijmout opatření proti nekalým praktikám. –
Nové označení by mohlo zvýšit hodnotu produktů
získaných z místního zemědělství, pokud by bylo používáno i nad rámec
přímého prodeje a pokud by členské státy zajistily jeho integraci nebo
propojení s dalšími opatřeními. Komise v této zprávě poskytla věcné skutečnosti,
aby usnadnila debatu o tom, zda má být zváženo nové označení EU, jakož i o
širších otázkách místního zemědělství a přímého prodeje. Soubor otázek,
které mohou dát debatě směr, je připojen v příloze této zprávy. Komise vyzývá Evropský parlament a Radu, aby
tuto zprávu prodiskutovaly a aby předložily svá stanoviska. [1] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1151/2012
ze dne 21. listopadu 2012 o režimech jakosti zemědělských produktů a potravin
(Úř. věst. L 343, 14.12.2012, s. 1). [2] Usnesení Evropského parlamentu ze dne 7. září 2010 o
spravedlivých příjmech zemědělců: lepší fungování potravinového řetězce
v Evropě, P7_TA (2010)0302. [3] Usnesení Evropského parlamentu ze dne 8. července 2010 o
budoucnosti společné zemědělské politiky po roce 2013, P7_TA(2010)0286. [4] Stanovisko Výboru regionů na téma „Místní potravinové
systémy“ (předběžné stanovisko), 2011/C 104/01. [5] Budoucnost SZP po roce 2020: Řešení problémů v oblasti
potravin a přírodních zdrojů a územní problematiky, KOM(2010) 672 v konečném
znění. [6] Knefsey, M., Schmutz, U., Venn, L., Balint, B.,
Trenchard, E.: Short Food Supply Chains and Local Food Systems in the EU. A State
of Play of their Socio-Economic Characteristics. Evropská unie, 2013. [7] http://ec.europa.eu/agriculture/quality/reports/index_en.htm [8] http://epp.eurostat.ec.europa.eu/statistics_explained/index.php/Farm_structure_survey_2007 [9] Local Government Regulation, Buying food with
geographical descriptions – How ‘local’ is ‘local’?, 2011. [10] Les chiffres de la consommation responsable, édition 2010,
k dispozici na: http://www.mescoursespourlaplanete.com/medias/pdf/RapportwebVF-2010.pdf [11] Projekt IMPACT: Sociálně-ekonomický dopad politik rozvoje
venkova: Reality a potenciály (CT-4288), 4. rámcový program FAIR, 2002. K
zúčastněným členským státům patří Nizozemsko, Spojené království, Irsko,
Německo, Itálie, Španělsko a Francie. [12] EU Rural Review, 12 (2012), s. 11–12. [13] Pomocí modelu pěti kapitálových forem jsou zkoumány dopady
na lidský, finanční, fyzický, sociální a přírodní kapitál. [14] Dokument FAO 2011: The case for energy–smart food systems,
2011, k dispozici na: http://www.fao.org/docrep/014/i2456e/i2456e00.pdf. [15] Jones, A.: An environmental assessment of Food Supply
Chains: a case study on dessert apples, in: Environmental Management, Vol. 30,
4 (2002), s. 560–576. [16] Saunders, S.; Barber, A.; Taylor, G.: Food miles-
Comparative energy/emissions performance of New Zealand’s agriculture industry,
Research Report, 2006 (285). [17] Aranda, A.; Scarpellini, S.; Zabalza, I.; Valero Capelli,
A.: An analysis of the present food's transport model based on a case
study carried out in Spain. 6th International Conference on LCA in the Agrifood
sector, Zurich, 2008, s. 12-14. [18] Sundkvist, A., Jansson A., Larsson, P.: Strengths and
limitations of localizing food production as a sustainability building strategy
— an analysis of bread production on the island of Gotland, Sweden, in:
Ecological Economics, 37 (2001), s. 217–227. [19] Coley, D., Howard, M., Winter, M.: Local food, food miles
and carbon emissions: a comparison of farm shop and mass
distribution approaches, in: Food Policy, 34 (2009), s. 150–155. [20] Hall, K. D., Guo, J., Dore, M., Chow, C. C.: The
progressive increase of food waste in America and its environmental impact,
in: PLoS ONE, Vol 4, 11 (2009). [21] Gustavsson, J., Cederberg, C., Sonesson, U.: Global food
losses and food waste. Extent, causes and prevention, FAO, 2011. [22] Hall, K. D., Guo, J., Dore, M., Chow, C. C.: The
progressive increase of food waste in America and its environmental impact,
in: PLoS ONE, Vol 4, 11 (2009). [23] Parfitt, J., Macnaughton, S. Food waste within food supply
chains: quantification and potential for change to 2050, in: Philosophical
Transactions of the Royal Society: Biology, 365 (2010), s. 3065–3081. [24] Evropská komise: Přípravná studie o plýtvání potravinami v
EU-27, 2010, k dispozici na: http://ec.europa.eu/environment/eussd/pdf/bio_foodwaste_report.pdf [25] Zvláštní průzkum Eurobarometr: Postoje Evropanů k
bezpečnosti a kvalitě potravin a ke krajině, 389, 2012. [26] Zvláštní Eurobarometr: Postavení spotřebitelů, 342, 2011. [27] http://ec.europa.eu/consumers/consumer_research/market_studies/docs/mms_follow-up_study_2012_en.pdf [28] Byla zřízena pracovní skupina pod záštitou poradní skupiny
pro jakost zemědělské produkce. [29] Politika jakosti zemědělských produktů: Posouzení dopadů,
příloha A (II): Obchodní normy, 2009, k dispozici na: http://ec.europa.eu/agriculture/quality/policy/com2009_234/ia_annex_a2_en.pdf PŘÍLOHA Navržené otázky, které je nutné řešit v
rámci diskuze o zprávě Komise Evropskému parlamentu a Radě k
otázce režimu označování místního zemědělství
a přímého prodeje: –
Zdá se, že některé nástroje zavedené na úrovni
EU na podporu místního zemědělství a přímého prodeje nebyly
zavedeny jednotným způsobem. Jsou tyto nástroje stále
přiměřené? –
Zúčastněné strany určily
některá pravidla EU, jako je například hygiena a pravidla pro
zadávání veřejných zakázek, o nichž se domnívají, že brzdí rozvoj místního
zemědělství. Komise se domnívá, že právní předpisy EU již
poskytují flexibilitu, která není plně využita. Sdílí Evropský parlament
a Rada názor Komise? Jsou na úrovni EU potřebné jasnější
specifikace pro pravidla týkající se malovýroby? –
Na národní/regionální úrovni existuje několik
režimů označování na podporu místního zemědělství. Mohl by
zvláštní režim EU přinést zemědělcům přidanou hodnotu
a současně poskytnout spotřebitelům informace, které
by pomohly omezit zavádějící informace pro spotřebitele? Měl by
tento režim označování zahrnovat symbol/logo? –
Vzhledem k tomu, že používání režimu
označování je nevyhnutelně spojeno s náklady, vzniká otázka, jakým
způsobem by měl být vytvořen režim EU, který nebude
zatěžující pro zemědělce a současně poskytne
spotřebitelům dostatečné záruky.