(1)

Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost získala Unie výlučnou pravomoc v oblasti uzavírání mezinárodních dohod o ochraně investic. Unie již je smluvní stranou Smlouvy o energetické chartě, která zajišťuje ochranu investic.

(1)

Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost získala Unie výlučnou pravomoc v oblasti uzavírání mezinárodních dohod o ochraně investic. Unie i členské státy jsou již smluvními stranami Smlouvy o energetické chartě, která zajišťuje ochranu investic.

(2)

Dohody zajišťující ochranu investic obvykle zahrnují mechanismus pro urovnávání sporů mezi investorem a státem, který umožňuje, aby investor ze třetí země podal žalobu na stát, v němž uskutečnil investici. Řízení o urovnání sporu mezi investorem a státem může vést k přiznání peněžní náhrady. V takových případech nevyhnutelně vzniknou značné náklady spojené s vedením rozhodčího řízení a rovněž náklady spojené s obhajobou v dané věci.

(2)

V  odůvodněných případech mohou dohody o ochraně investic , které Unie v budoucnu uzavře, zahrnovat mechanismus pro urovnávání sporů mezi investorem a státem, který umožňuje, aby investor ze třetí země podal žalobu na stát, v němž uskutečnil investici. Řízení o urovnání sporu mezi investorem a státem může vést k přiznání peněžní náhrady. V takových případech nevyhnutelně vzniknou značné náklady spojené s vedením rozhodčího řízení a rovněž náklady spojené s obhajobou v dané věci.

(3a)

K řádnému řešení finanční odpovědnosti nelze dospět v situaci, kdy by měla být úroveň ochrany poskytované v investičních dohodách významně vyšší než hranice odpovědnosti, jaké uznává Unie a většina členských států. Dohody, které Unie v budoucnu uzavře, by proto měly zahraničním investorům poskytovat úroveň ochrany, která bude stejně vysoká, a nikoli vyšší než úroveň ochrany, jakou právní předpisy Unie a obecné zásady, které jsou společné zákonům členských států, poskytují investorům z Unie.

(3b)

Vymezení horních hranic finanční odpovědnosti provedené na základě tohoto nařízení souvisí také s ochranou zákonodárných pravomocí, které Unie vykonává v rámci kompetencí definovaných Smlouvami a jejichž zákonnost kontroluje Soudní dvůr, neboť není možné, aby tyto pravomoci byly neoprávněným způsobem omezovány možnou odpovědností stanovenou mimo rámec vyváženého systému, který vytvářejí Smlouvy. Soudní dvůr v souladu s tím jednoznačně potvrdil, že odpovědnost Unie za legislativní akty, a to zejména ve vztahu k mezinárodnímu právu, musí být přesně vymezena a může být přijímána pouze za předpokladu jasně stanoveného pochybení  (2) . Investiční dohody, které Unie v budoucnu uzavře, by měly tyto záruky zákonodárných pravomocí Unie respektovat a neměly by zavádět přísnější normy odpovědnosti, které by umožňovaly obcházení norem definovaných Soudním dvorem.

(4)

Má-li Unie mezinárodní odpovědnost za poskytnuté zacházení, podle mezinárodního práva veřejného se očekává, že uhradí případnou částku přiznanou v rozhodčím nálezu a ponese náklady sporu. Rozhodčí nález však může vyplývat ze zacházení poskytnutého samotnou Unií, nebo ze zacházení poskytnutého členským státem. V důsledku toho by nebylo spravedlivé, pokud by v případě, že zacházení poskytl určitý členský stát, byly přiznané částky a náklady rozhodčího řízení hrazeny z rozpočtu Unie. Je proto nezbytné, aby byla podle práva Unie, a aniž by byla dotčena mezinárodní odpovědnost Unie, finanční odpovědnost rozdělena mezi Unii a členský stát odpovědný za poskytnuté zacházení, a to na základě kritérií stanovených v tomto nařízení.

(4)

Má-li Unie jako právní subjekt mezinárodní odpovědnost za poskytnuté zacházení, podle mezinárodního práva veřejného se očekává, že uhradí případnou částku přiznanou v rozhodčím nálezu a ponese náklady sporu. Rozhodčí nález však může vyplývat ze zacházení poskytnutého samotnou Unií, nebo ze zacházení poskytnutého členským státem. V důsledku toho by nebylo spravedlivé, pokud by v případě, že zacházení poskytl určitý členský stát, byly přiznané částky a náklady rozhodčího řízení hrazeny z  rozpočtu Evropské unie ( rozpočtu Unie). Je proto nezbytné, aby byla podle práva Unie, a aniž by byla dotčena mezinárodní odpovědnost Unie, finanční odpovědnost rozdělena mezi samotnou Unii a členský stát odpovědný za poskytnuté zacházení, a to na základě kritérií stanovených v tomto nařízení.

(6)

Finanční odpovědnost by měla připadnout subjektu odpovědnému za zacházení, u kterého byl zjištěn nesoulad s příslušnými ustanoveními dohody. To znamená, že by Unie měla nést finanční odpovědnost v případě, poskytla-li dotyčné zacházení instituce, orgán nebo agentura Unie. Dotčený členský stát by měl nést finanční odpovědnost v případě, že zacházení poskytl tento členský stát. Pokud však členský stát jedná způsobem, který vyžaduje právo Unie, například provedením směrnice přijaté Unií do vnitrostátního práva, měla by finanční odpovědnost, je-li dotyčné zacházení vyžadováno právem Unie, nést Unie. Nařízení musí předpokládat rovněž možnost, že se jednotlivý případ může týkat zacházení poskytnutého určitým členským státem i zacházení požadovaného právem Unie. Nařízení se bude vztahovat na veškerá opatření přijatá členskými státy a  Evropskou unií .

(6)

Finanční odpovědnost by měla připadnout subjektu odpovědnému za zacházení, u kterého byl zjištěn nesoulad s příslušnými ustanoveními dohody. To znamená, že by samotná Unie měla nést finanční odpovědnost v případě, poskytla-li dotyčné zacházení jakákoli instituce, orgán , agentura nebo jiný právní subjekt Unie. Dotčený členský stát by měl nést finanční odpovědnost v případě, že zacházení poskytl tento členský stát. Pokud však členský stát jedná způsobem, který vyžaduje právo Unie, například provedením směrnice přijaté Unií do vnitrostátního práva, měla by finanční odpovědnost, je-li dotyčné zacházení vyžadováno právem Unie, nést samotná Unie. Nařízení musí předpokládat rovněž možnost, že se jednotlivý případ může týkat zacházení poskytnutého určitým členským státem i zacházení požadovaného právem Unie. Nařízení se bude vztahovat na veškerá opatření přijatá členskými státy a  Unií . V těchto případech by měly mít členské státy a Unie finanční odpovědnost za konkrétní zacházení poskytnuté z jejich strany.

(6a)

Pokud členský stát jedná způsobem, který se neslučuje s tím, co požaduje právo Unie, například pokud neprovede určitou směrnici, již Unie přijala, nebo při provádění určité směrnice, již Unie přijala, do vnitrostátního práva nedodrží podmínky této směrnice, měl by tento členský stát nést v důsledku tohoto svého jednání za dotyčné zacházení finanční odpovědnost.

(8)

Pokud na druhou stranu ponese možnou finanční odpovědnost vyplývající ze sporu členský stát, je v zásadě vhodné, aby tento členský stát mohl vystupovat jako žalovaný, aby mohl hájit zacházení, které investorovi poskytl. Opatření stanovená v tomto nařízení to umožňují. To představuje důležitou výhodu spočívající v tom, že rozpočet Unie ani zdroje Unie nebudou zatíženy (a to ani dočasně) náklady na soudní spor, nebo případným rozhodčím nálezem vydaným proti dotčenému členskému státu.

(8)

Pokud na druhou stranu ponese možnou finanční odpovědnost vyplývající ze sporu členský stát, je v zásadě spravedlivé a  vhodné, aby tento členský stát mohl vystupovat jako žalovaný, aby mohl hájit zacházení, které investorovi poskytl. Opatření stanovená v tomto nařízení to umožňují. To představuje důležitou výhodu spočívající v tom, že rozpočet Unie ani nefinanční zdroje Unie nebudou zatíženy (a to ani dočasně) náklady na soudní spor, nebo případným rozhodčím nálezem vydaným proti dotčenému členskému státu.

(10)

Za určitých okolností je k zajištění náležité ochrany zájmů Unie nezbytné, aby samotná Unie vystupovala jako žalovaný ve sporech týkajících se zacházení, které poskytl určitý členský stát. Tak tomu může být zejména v případě, že se spor týká rovněž zacházení, které poskytla Unie, pokud se zdá, že zacházení poskytnuté členským státem vyžaduje právo Unie, je-li pravděpodobné, že podobné žaloby mohou být podány na ostatní členské státy, nebo pokud se případ týká nevyřešených právních otázek, jejichž vyřešení může mít dopad na případné budoucí žaloby na ostatní členské státy nebo Unii. Pokud se spor částečně týká zacházení poskytnutého Unií nebo vyžadovaného právem Unie, měla by Unie vystupovat jako žalovaný, ledaže jsou žaloby týkající se tohoto zacházení ohledem na možnou finanční odpovědnost a předložené právní otázky méně důležité ve vztahu k žalobám týkajícím se zacházení, které poskytl členský stát.

(10)

Za určitých okolností je k zajištění náležité ochrany zájmů Unie nezbytné, aby samotná Unie mohla vystupovat jako žalovaný ve sporech týkajících se zacházení, které poskytl určitý členský stát. Tak tomu může být zejména v případě, že se spor týká rovněž zacházení, které poskytla Unie, pokud se zdá, že zacházení poskytnuté členským státem vyžaduje právo Unie, pokud podobné žaloby byly podány na ostatní členské státy nebo pokud se případ týká právních otázek, jejichž vyřešení může mít dopad na stávající nebo případné budoucí žaloby na ostatní členské státy nebo Unii. Pokud se spor částečně týká zacházení poskytnutého Unií nebo vyžadovaného právem Unie, měla by Unie vystupovat jako žalovaný, ledaže jsou žaloby týkající se tohoto zacházení ohledem na možnou finanční odpovědnost a předložené právní otázky méně důležité ve vztahu k žalobám týkajícím se zacházení, které poskytl členský stát.

(12)

Je vhodné, aby Komise na základě rámce stanoveného v tomto nařízení rozhodla , zda by žalovaným měla být Unie, nebo zda by jako žalovaný měl vystupovat určitý členský stát.

(12)

V zájmu vytvoření funkčního systému by Komise měla na základě rámce stanoveného v tomto nařízení rozhodnout , zda by žalovaným měla být Unie, nebo zda by jako žalovaný měl vystupovat určitý členský stát , a měla by informovat o každém takovém rozhodnutí ve své každoroční zprávě o provádění tohoto nařízení Evropský parlament a Radu .

(14)

Stejně tak je v případě, vystupuje-li jako žalovaný určitý členský stát, vhodné, aby byla Komise informována o vývoji v dané věci a aby mohla případně požadovat, aby členský stát vystupující jako žalovaný zaujal určité stanovisko k záležitostem, které jsou pro EU významné .

(14)

Stejně tak je v případě, vystupuje-li jako žalovaný určitý členský stát, vhodné, aby byla Komise informována o vývoji v dané věci a aby mohla případně požadovat, aby členský stát vystupující jako žalovaný zaujal určité stanovisko k  záležitostem, které mají vliv na převažující zájmy Unie .

(15)

Za předpokladu, že má být vyplacena náhrada, může členský stát finanční odpovědnost přijmout kdykoliv. V tomto případě mohou členský stát a Komise uzavřít ujednání o pravidelných úhradách nákladů a o vyplacení případné náhrady. Toto přijetí odpovědnosti neznamená, že členský stát uznává opodstatněnost nároku, který je předmětem sporu. Komise by měla mít možnost přijmout rozhodnutí, kterým členskému státu nařídí, aby tyto náklady uhradil. Pokud soud přizná náhradu nákladů Unii, měla by Komise zajistit, aby byla dotčenému členskému státu neprodleně vrácena záloha na náklady.

(15)

Za předpokladu, že má být vyplacena náhrada, může členský stát , aniž by tím byl dotčen výsledek rozhodčích řízení, finanční odpovědnost přijmout kdykoliv. V tomto případě mohou členský stát a Komise uzavřít ujednání o pravidelných úhradách nákladů a o vyplacení případné náhrady. Toto přijetí odpovědnosti v žádném právním smyslu neznamená, že členský stát uznává opodstatněnost nároku, který je předmětem sporu. Komise může v takovém případě přijmout rozhodnutí, kterým členskému státu nařídí, aby tyto náklady uhradil. Pokud soud přizná náhradu nákladů Unii, měla by Komise zajistit, aby byla dotčenému členskému státu neprodleně vrácena záloha na náklady.

(16)

V některých případech může být vhodné dosáhnout dohody o vyrovnání, aby se zamezilo nákladnému a zbytečnému rozhodčímu řízení. Je nezbytné stanovit postup pro uzavírání těchto dohod o vyrovnání. Tento postup by měl Komisi umožnit, aby je-li to v zájmu Unie, v souladu s přezkumným postupem daný spor urovnala. Pokud se daná věc týká zacházení, které poskytl členský stát, je vhodné, aby mezi Komisí a dotčeným členským státem existovala úzká spolupráce a probíhaly konzultace. Členský stát by měl mít možnost kdykoli spor urovnat, pokud přijme plnou finanční odpovědnost a pokud je tato dohoda o vyrovnání v souladu s právem Unie a není v rozporu se zájmy Unie.

(16)

V některých případech může být vhodné dosáhnout dohody o vyrovnání, aby se zamezilo nákladnému a zbytečnému rozhodčímu řízení. Je nezbytné stanovit účinný a rychlý postup pro uzavírání těchto dohod o vyrovnání. Tento postup by měl Komisi umožnit, aby je-li to v zájmu Unie, v souladu s přezkumným postupem daný spor urovnala. Pokud se daná věc týká zacházení, které poskytl členský stát, je vhodné, aby mezi Komisí a dotčeným členským státem existovala úzká spolupráce a probíhaly konzultace , a to i ohledně průběhu procesu vyrovnání a výše peněžní náhrady . Členský stát by měl mít možnost kdykoli spor urovnat, pokud přijme plnou finanční odpovědnost a pokud je tato dohoda o vyrovnání v souladu s právem Unie a není v rozporu se zájmy Unie jako celku .

(18)

Komise by měla vést s dotčeným členským státem podrobné konzultace za účelem dosažení dohody o rozdělení finanční odpovědnosti. Pokud Komise rozhodne, že odpovědnost ponese členský stát, a členský stát toto rozhodnutí neuzná, měla by Komise uhradit přiznanou částku, měla by však vydat rozhodnutí určené dotčenému členskému státu, v němž se požaduje, aby tento členský stát zaplatil do rozpočtu Evropské unie příslušné částky společně s odpovídajícími úroky. Splatné úroky by měly být stanoveny podle [čl. 71 odst. 4 nařízení Rady ( ES , Euratom) č.  1605/2002 ze dne 25. června 2002 , kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství, v platném znění] . Pokud se členský stát domnívá, že rozhodnutí nevyhovuje kritériím stanoveným v  tomto nařízení, použije se článek 263 Smlouvy.

(18)

Komise by měla vést s dotčeným členským státem podrobné konzultace za účelem dosažení dohody o rozdělení finanční odpovědnosti. Pokud Komise rozhodne, že odpovědnost ponese členský stát, a členský stát toto rozhodnutí neuzná, měla by Komise uhradit přiznanou částku, měla by však vydat rozhodnutí určené dotčenému členskému státu, v němž se požaduje, aby tento členský stát zaplatil do rozpočtu Unie příslušné částky společně s odpovídajícími úroky. Splatné úroky by měly být stanoveny podle čl. 78 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a  Rady ( EU , Euratom) č.  966/2012 ze dne 25. října 2012 , kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie  (3). Pokud se členský stát domnívá, že rozhodnutí nevyhovuje kritériím stanoveným v  tomto nařízení, použije se článek 263 Smlouvy o fungování Evropské unie .

(19)

Rozpočet Unie by měl umožňovat krytí výdajů vyplývajících z dohod uzavřených podle článku 218 Smlouvy, které umožňují urovnávání sporů mezi investorem a státem. Mají-li členské státy v souladu s tímto nařízením finanční odpovědnost, Unie by měla být schopna buď získat příspěvky dotčeného členského státu ještě před realizací příslušného výdaje, nebo tento výdaj nejdříve realizovat a poté jej od dotčeného členského státu získat. Mělo by být možné použít oba tyto mechanismy rozpočtového nakládání, podle toho, co je proveditelné především z hlediska časových možností. U obou mechanismů by s příspěvky nebo náhradami členských států mělo být zacházeno jako s vnitřními účelově vázanými příjmy rozpočtu Unie. Prostředky plynoucí z těchto vnitřních účelově vázaných příjmů by neměly pokrývat pouze příslušné výdaje, ale jejich prostřednictvím by rovněž měly být doplněny jiné části rozpočtu Unie, ze kterých byly původně poskytnuty prostředky na realizaci výdajů v případě druhého mechanismu.

b)

„náklady vyplývajícími z rozhodčího řízení“ poplatky a výdaje související s rozhodčím soudem a náklady na zastupování a náhrada výdajů přiznaná rozhodčím soudem žalobci;

b)

„náklady vyplývajícími z rozhodčího řízení“ poplatky a výdaje související s rozhodčím soudem , rozhodčím orgánem a náklady na zastupování a náhrada výdajů přiznaná rozhodčím soudem žalobci;

c)

„sporem“ žaloba podaná na základě dohody žalobcem na Unii, o níž rozhodne rozhodčí soud;

c)

„sporem“ žaloba podaná na základě dohody žalobcem na Unii nebo členský stát , o níž rozhodne rozhodčí soud;

ja)

„převažujícími zájmy Unie“ kteroukoli z následujících situací:

c)

je pravděpodobné, že na základě téže dohody budou podobné žaloby podány na zacházení, které poskytly ostatní členské státy, a Komise může nejlépe zajistit účinnou a jednotnou obhajobu; nebo

c)

na základě téže dohody byly předloženy podobné žaloby na zacházení nebo žádosti o konzultace týkající se podobných žalob , které poskytly ostatní členské státy, a Komise může nejlépe zajistit účinnou a jednotnou obhajobu; nebo

d)

spor vyvolává právní otázky, které dosud nejsou vyřešeny a  které se mohou na základě téže dohody Unie či jiných dohod Unie znovu vyskytnout v jiných sporech týkajících se zacházení poskytnutého Unií nebo ostatními členskými státy .

d)

spor vyvolává citlivé právní otázky, jejichž řešení může ovlivnit budoucí výklad dotyčné dohody či jiných dohod.

b)

informuje Komisi o všech důležitých procesních úkonech a provádí pravidelné konzultace a zároveň vždy, když o to požádá Komise; a

b)

informuje Komisi neprodleně o všech důležitých procesních úkonech a provádí pravidelné konzultace a zároveň vždy, když o to požádá Komise; a

c)

Komise poskytne členskému státu veškeré dokumenty týkající se řízení s cílem zajistit co nejúčinnější obhajobu; a

c)

Komise poskytne členskému státu veškeré dokumenty týkající se řízení , průběžně tento členský stát informuje o všech důležitých procesních úkonech a provádí s ním konzultace vždy, když o to dotčený členský stát požádá, s cílem zajistit co nejúčinnější obhajobu; a