19.9.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 271/8

1.1

EHSV se domnívá, že zrod eura a hospodářské a měnové unie (HMU) byl nejvýznamnějším okamžikem v dějinách Evropy. Byl součástí strategického plánu Unie opírající se o vizi, jež byla základem ESUO a Římských smluv. Tento krok představoval velké a odvážné úsilí a sázku do budoucnosti, jež vzbudila tolik naděje až do té míry, že byli všichni přesvědčeni, že síla jednotné měny přemůže odpor, který do té doby ještě panoval a bránil dokončení HMU a politické unie, jež by bývalo bylo nutné. Euro však zůstává předpokladem toho všeho.

1.2

Po dvaceti dlouhých letech je však třeba připustit, že to bylo jinak. Možná proto, že euro po celou tuto dobu nezakusilo žádné vážné otřesy ani zevnitř ani zvenčí nebo že panoval nedostatek důvěry, který v Evropě ve věřitelských a dlužnických zemích přetrvává, což v konečném důsledku znamená nedostatek soudržnosti a důvěry vůči tomu, kdo nám vládne. Všichni se tedy raději uvelebili v pokojném přístavu a panujícím blahobytu a zdálo se, že všechno běží hladce. Byl to však jen zdánlivý mír. Příchod mezinárodní hospodářské a finanční krize, která se nad EU rozpoutala, byl totiž varováním, znásobil omezení a rozpory, které panovaly ve struktuře HMU, a připravil euro o jeho přitažlivost. Původně se věřilo, že aby HMU fungovala, stačí jen několik málo „účetních pravidel“ (např. pakt pro stabilitu). Problém však nebyl technický, ale hospodářský a politický.

1.3

EHSV si je vědom toho, že stabilita je důležitá. Musí se však týkat nejen cen nebo hospodářských a finančních institucí, ale i politiky a sociálních podmínek. Občané mají právem dojem, že právě oni, a ne banky, které mají na krizi lví podíl, zaplatí za krizi nejvyšší cenu a musí splatit dluhy – a to je nespravedlivé. EHSV je přesvědčen, že politická udržitelnost úsporných opatření nemůže trvat dlouho. V některých zemích byla dokonce míra již překonána.

1.4

EHSV se proto domnívá, že jednotná měna je udržitelná jen tehdy, bude-li nastolen soulad v hospodářských kapacitách členských států eurozóny a zvýší-li se její konkurenceschopnost jako celku. To jsou cíle, které si žádají hospodářské i politické úsilí. Trocha dočasné údržby nestačí. Je třeba učinit pokrok v kvalitě a spojit nejen měnu a hospodářství, ale i politiku, svrchovanost, občany a schopnost evropských národů diskutovat. Potřebujeme větší politickou integraci, méně řízené plánování a sociálně-tržní hospodářství, abychom znovu nastartovali růst a zaměstnanost a začali euro vnímat jako výhodu a ne naopak.

1.5

Ze stanoviska jasně vyplývá, že návrhy EHSV jsou proaktivní, zatímco reakce Komise a Rady na krizi byly a jsou spíše reaktivní. Upozorňujeme například na to, že smlouva o stabilitě, koordinaci a správě klade důraz na stabilitu, aniž by však navrhovala společné finanční nástroje k oživení a zaměstnanosti, přestože je dohoda o zvláštním ochranném mechanismu i při neexistenci věrohodného a konkrétního plánu politické unie významným krokem vpřed. Evropa však musí znovu začít vytvářet bohatství, aby je mohla spravedlivě rozdělovat. To je nejlepší způsob, jak omezit odpor. Není možné nařizovat pouze úspory.

1.6

EHSV naopak požaduje, jak se pokusil několikrát naznačit, SKUTEČNOU akci ve prospěch eura a Evropy (v zájmu její záchrany), jejích politických a hospodářských mezí, jejích výhod a ztrát, jejích odpovědností, jež nás dovedly do současné situace. Je třeba jednat rychle, na řeči, vytáčky a pohádky není čas. To je jediný způsob, jak zabránit rozkladu Evropy, která již nějakou dobu upadá. Má-li se tak stát, bylo by vhodnější přestat obviňovat z populismu ty, kteří protestují proti nakázaným obětem. Evropa se musí naučit naslouchat, aniž by se handrkovala. Nemůže být nadále hluchá.

1.7

EHSV má za to, že nejlepším způsobem, jak dokončit HMU, vyhnout se recesi, snížit dluhy zemí a stabilizovat rozpočty, je zvrátit stávající zásadu, na níž spočívá hospodářská kultura v EU (stabilita pro růst), vycházet z růstu a ne ze škrtů, pozdvihnout růst na hlavní cíl a podpořit nový pakt pro (společný) růst, zaměstnanost a stabilitu, a to i za účasti sociálních partnerů (růst pro stabilitu). EHSV je přesvědčen, že

1.8

Provádět souměrné politiky s cílem učinit euro udržitelným a omezit rozdíly mezi ekonomikami jednotlivých zemí prostřednictvím solidárního plánu spočívajícího v přesunu zdrojů na investice do zemí s nejslabšími ekonomikami, prostřednictvím cílených projektů, prostřednictvím daňových přesunů a – bude-li to nutné – prostřednictvím integrace trhu práce a sociální politiky. Tzn. provést souměrná přizpůsobení: společné prostředky na záchranu krachujících bank, evropské pojištění vkladů, unijní bondy, eurobondy, společná opatření ke snížení vnějšího schodku EU atd. (vytvořit společný fond pro kompenzace či přizpůsobení).

1.9

Sestavit hospodářskou vládu EU upuštěním od stávající metody koordinace politik, která nepřinesla dobré výsledky, a přeměnou euroskupiny v orgán, jenž rozhoduje většinou hlasů a vystupuje jako mluvčí eura. Není již dále udržitelné mít měnovou unii a bankovní unii a zároveň oddělené hospodářské politiky. Společná správa (na základě fiskální úmluvy) na makroúrovni i mikroúrovni (průmyslová úmluva) totiž může učinit přelom v hospodářské a fiskální politice ve prospěch růstu, zaměstnanosti a sociálního začlenění.

1.10

Vytvořit společný rozpočet eurozóny – samozřejmě se společnými pravidly – sjednocením obchodní politiky a platebních bilancí, mezi nimiž dnes panují velké rozdíly; provést fiskální konsolidaci prostřednictvím multiplikátorů s cílem uvolnit zdroje na podporu růstu a zaměstnanosti a zahájit reformy zaměřené na zvýšení produktivity nejslabších zemí (2).

1.10.1

Je však nutné omezit nebo zmírnit stávající úsporná opatření pro nejvíce zadlužené země a podpořit růst poptávky ve věřitelských zemích. Členské státy se musí zabývat zároveň dluhy i strukturálními reformami a EU musí řešit růst prostřednictvím solidárního a konkrétního plánu. To umožní zvýšit zaměstnanost a sociální spravedlnost. Není možné zavádět v době poklesu konjunktury ještě úsporná opatření, jak nyní činí EU, protože spojení dalších snížení dluhů se zpřísněním úvěrových podmínek má na hospodářství zničující dopad.

1.11

Proto je zapotřebí takový systém, který bude s to znovu vstřebat chyby a slabiny jednotlivých zemí, bude provázet proces reforem a sníží hospodářské rozdíly a nerovnováhu mezi členskými státy eurozóny, a to i prostřednictvím měnové politiky.

1.12

I ECB nese důsledky omezených možností HMU. V souladu se Smlouvou měla provádět jednotnou měnovou politiku, téměř federální, zatímco ekonomiky členských států jednotné nebyly a nejsou a vykazují navzájem značnou nevyváženost. Proto měly od EU požadovat, a také požadovaly – jak již bylo uvedeno – nápravná opatření. Zabránilo by to přílišné expozici ECB a učinilo účinnějšími a spravedlivějšími její kroky k udržení stability cen cestou snížení stávajících narušení a nerovnováhy, jejichž přetrvávání může zpochybnit samotnou existenci jednotné měny, jak se ukázalo během nedávné fáze krize státního dluhu, jíž zabránil jen odhodlaný zásah guvernéra ECB. Je to nezbytné k podpoře hospodářské integrace, která vůči měnové integraci pokulhává, alespoň do okamžiku překonání nynějšího deficitu mandátu ECB a politického deficitu EU.

1.12.1

Úloha ECB se dnes vyznačuje mimořádnou expozicí. Má-li ji ECB plnit co nejlépe a hrát se stejnými kartami, měla by mít stejnou funkci a stejný mandát jako FED (včetně funkce věřitele poslední instance), aby mohla snížit rozpětí úrokových sazeb. Musí se tedy jednat o celkový mandát, který jí v případě nutnosti umožní i stimulovat růst.

1.12.2

Centrální banky v současné době vedou o této otázce intenzivní diskusi a zkoumají, jaké strategie by měly být přijaty k oživení růstu. Jedná se o starý známý problém vztahu mezi úspornými opatřeními a růstem, čili inflací a růstem, a růstem a zaměstnaností. FED totiž například – aby dostála svému úkolu snížit míru nezaměstnanosti na 6 % – vpouští na trh 85 mld. dolarů měsíčně (podobné opatření se chystá učinit i Bank of England). To uvádí ECB do nevýhodné pozice, protože na rozdíl od ostatních centrálních bank nemá vládu ani rozpočet. To se týká i kontroly vztahů mezi měnami. ECB by rovněž měla nést odpovědnost za kurzovou politiku, která podle Smlouvy spadá do oblasti výlučné působnosti Rady, aby mohla uzavírat formální dohody o systému směnných kurzů eura vůči měnám třetích zemí.

1.12.3

Dluh: je dalším významným aspektem HMU. EHSV v souvislosti s dluhem již předložil konkrétní návrh, totiž odebrat z trhu 60 % dluhů zemí, a vyhnout se tak spekulativním vlivům trhu na eurozónu (3). Je jasné, že dokončená HMU a společný rozpočet eurozóny by umožnily vydávat i společné dluhopisy, přirozeně v rámci společného rozpočtu eurozóny.

1.13

Co se týče finančního a bankovního systému jako celku, je podle EHSV nutné dořešit v nejkratší možné době veškeré aspekty opatření, která EU přijala (4). Tato opatření patří mezi nejúčinnější a nejvýznamnější opatření pro dokončení HMU, pro její stabilitu a pro vnitřní trh.

1.14

EHSV se domnívá, že budoucnost EU a jejích institucí se musí opírat o schémata vycházející z „ideologického modelu“, přestože se model „federace“ jeví jako nejvhodnější, a směřovat k aspektům účelu a podstaty, má-li přežít myšlenka Evropy: Evropy, kde jsou občané a solidarita hlavním cílem, kolem něhož se točí ekonomika – ne naopak. Už je načase zahájit novou stavbu a uskutečnit politickou, sociální a hospodářskou unii. Nesmělé a neadekvátní, i když chvályhodné pokusy Rady se nám však zdají skutečně nedostatečné. Musíme odstranit egoismus a utopismus zájmů, který Evropu očividně pohltil, a posílit solidaritu, zastavit nebo omezit úsporná opatření a zmírnit utrpení, a nasměrovat činnost Rady zpět k práci a růstu.

1.15

Je tedy třeba vytvořit politickou a sociální unii, aby mohla být HMU ve smyslu výše předložených návrhů dokončena, a usilovat o dosažení demokratičtějšího (rozhodovat většinou hlasů) a transparentnější postupu rozhodování, pozitivní – vyváženější – integrace a sdílené svrchovanosti. Poklesnou tak rozdíly v procesu integrace. EU by tak mohla vystupovat jednotně i v mezinárodních organizacích.

1.16

Nová smlouva: EHSV má za to, že velkou část návrhů ekonomické povahy, jež se ve stanovisku předkládají, lze uskutečnit bez změny Smlouvy. Tam, kde to bude nutné, lze zavést posílenou spolupráci mezi zeměmi, jež s návrhy souhlasí (jak bylo učiněno v případě fiskální úmluvy). Bude se tak moci rovněž postupovat rychleji a vyhnout se riziku případného rozkladu EU kvůli útokům zvnějšku a zachování úsporných opatření. Jinou možností, jak prohloubit integraci, je udělit příštímu Evropskému parlamentu ústavodárný mandát. Jeho návrh by pak mohl být postoupen i k obecnému referendu, které by proběhlo ve všech zainteresovaných zemích souběžně.

1.17

To, co se děje v Evropě, má důsledky i v mezinárodním měřítku a naopak. Proto by bylo třeba mít účinnější mezinárodní organizace a větší možnost rozhodovat, aby byla zajištěna lepší globální správa. EU by v tomto ohledu měla mít jednotné zastoupení, alespoň co se týče eurozóny. Skupina G-20 by například měla mít možnost zřídit „hospodářský a sociální výbor“ pro světový rozvoj a poskytovat daňové pobídky.

1.18

Avšak pouze jiné politické uspořádání, soudržnější a demokratičtější, může EU kromě lepší vnitřní správy umožnit účinnější vnější správu tím, že bude na mezinárodním poli vystupovat jednotně, a to zejména pokud jde o vztahy mezi měnami, aby se zamezilo narušení hospodářství EU, a o vztah mezi ekonomikami na celosvětové úrovni (v prvé řadě vztahy s rozvojovými zeměmi).

1.19

Jedná se v kostce o následující čtyři návrhy na dokončení projektu eura:

2.1

EU dnes zažívá nesmírně obtížné a nebezpečné chvíle, které by mohly mít podstatně širší negativní dopad než pouze hospodářský a sociální, který již nastal. Toto stanovisko z vlastní iniciativy se zabývá řadou otázek, jako je nutnost dodržovat závazky v oblasti hospodářské a sociální soudržnosti učiněné v souladu se Smlouvou, podporovat novou hospodářskou a měnovou politiku pro růst a zaměstnanost a proaktivnější politiky inovací, zřídit evropský fond rizikového kapitálu pro malé a střední podniky a pracovat na budoucnosti EU (5).

2.2

I my v EU čelíme velkým hospodářským zájmům, které se spíše střetávají, než aby se potkávaly. Euro nenese žádnou odpovědnost za to, co se děje (6). Tato měna byla dlouho ponechávána vlastnímu osudu a stále ještě čeká na to, až se soupeři (vlády) rozhodnou, co udělají.

2.3

EHSV má povinnost na tyto výzvy reagovat jasně a po pravdě, prozíravě, s vědomím toho, co je v sázce, a s vědomím úrovně konfrontace, bez zastírání skutečnosti. Tímto stanoviskem chce aktivně a bez jakéhokoli zdráhání přispět k dokončení HMU a k překonání krize, a to v zájmu zaměstnanců, podniků a občanů EU a především eurozóny, která současnou krizí trpí nejvíce.

3.1.1

Přijetí jednotné měny by bylo optimální pro státy, které jsou vystaveny symetrickým šokům nebo mají mechanismus absorpce asymetrických šoků. Empirické studie ukazují, že pravděpodobnost asymetrických šoků je v Evropě vyšší než v USA. Na asymetrické šoky v jednotlivých státech eurozóny nemůže, přirozeně, reagovat jednotná měnová politika ECB, jejímž primárním cílem je cenová stabilita v měnové unii. Proto je potřebný jiný, dostatečně efektivně fungující mechanismus vyrovnávaní těchto šoků. Společná měnová politika ECB bude pro členy eurozóny tím méně vhodná, čím nižší je mobilita výrobních faktorů, otevřenost ekonomik, synchronizace ekonomických cyklů, diverzifikace produkce a finanční integrace, čím nižší je rozsah vzájemného obchodu, čím rigidnější je trh práce a čím vyšší jsou inflační diferenciály mezi jednotlivými členskými ekonomikami. Čím slaběji budou fungovat adaptační mechanismy zmírňující negativní dopady asymetrických šoků (cenová a mzdová pružnost, mobilita pracovních sil a kapitálu přes hranice členských států, či daňový federalismus), tím hůře se stát bude vyrovnávat se ztrátou vlastní měnové politiky.

3.1.2

Hospodářská a měnová unie je možná nejdůležitějším pilířem Maastrichtské smlouvy, ne však jediným. Byla vytvořena nejen z ekonomických důvodů, ale i v důsledku pádu berlínské zdi, především z politických důvodů. Mnoho zemí hledělo na nové poměry s překvapením a netečností, i na téměř okamžité zmizení východního Německa a rovnosti mezi oběma „markami“ (1 = 1) podporované německou centrální bankou. Rozhodnutí o dokončení HMU bylo raději odloženo, což vzbudilo obecné očekávání, nicméně později se ukázalo jako iluze, že měnová unie bude mít za následek i unii politickou a že se euro stane motorem federální Evropy, což se nestalo.

3.1.3

Unie by euru poskytla zastřešení a jednotné vystupování a zároveň by musela dokončit všechno to, co euru chybělo. Panoval však názor, že aby všechno fungovalo, stačí jen několik málo „pravidel“ (např. pakt pro stabilitu) s arbitrárními parametry, sebereference považovaná za spolehlivou, která však neměla takový dopad, jaký se očekával. Také mandát ECB je jen jednosměrný a omezenější ve srovnání s mandátem jiných centrálních bank. Tyto kontrasty vybuchly spolu s finanční krizí, před jejímž příchodem EU varovala velmi pozdě, a následně se státními dluhy, které euro připravily o svatozář a zázračnou moc, s nimiž bylo od svého zrodu prezentováno. Poklesla tak jeho přitažlivost, a to až do té míry, že je dnes vnímáno jako hrozba či jako úskočná zbraň používaná k zdůvodňování úsporných opatření.

4.1.1

Z měnového hlediska fungovala HMU pro členské státy eurozóny až do roku 2008 hladce. Bylo zjednodušeno obchodování, odstraněno měnové riziko, vyloučena kompetitivní devalvace, stabilizovány ceny (průměrná inflace 2,03 % ročně, vyjma nadměrných výkyvů v některých zemích přecházejících ze starého systému na nový), sníženy a sladěny úrokové míry (až do roku 2009!), docílen růst a zaměstnanost (vytvořeno 14,5 milionů nových pracovních míst) (7), dosaženo rovnováhy všech běžných účtů, snížen poměr dluhu k HDP pod hranici Japonska a USA, zachován směnný kurs vůči dolaru (přes 30 %).

4.1.2

Toto je celkový rámec, který však vypadá jinak, když se analyzuje situace v jednotlivých zemích. Největší výhody měly v prvé řadě země, na jejichž ekonomikách byly založeny parametry, jež provázely zrod eura. Posílil se tak jejich růst a produktivita a výrazně vzrostl vývoz (jen v Německu se jedná od roku 2000 dodnes zhruba o 2 trilióny dolarů) a příslušná platební bilance (8), zatímco ostatní země pociťovaly výhody jen částečné anebo pouze nevýhody především z důvodu nepoměru se systémem navázaným na jednotnou měnu, a to až do té míry, že země s rozpočtovým schodkem musejí provádět korekce, zatímco země s přebytkem ne. Dále se musí zohlednit různé reakce na podmínky vytvořené eurem v různých zemích.

4.2.1

Náklady, jež je třeba mít na zřeteli, souvisejí s rozdíly v konkurenceschopnosti zemí, s jejich ztrátou svrchovanosti nad makroekonomickou politikou, směnným kursem, devalvací atd.

4.2.2

S příchodem krize, a s nedokončenou a neodpovídající HMU, se objevily další náklady, například přenos dluhů bank na veřejné rozpočty či zvýšení dluhů, což nejvíce zadluženým zemím způsobilo ještě větší problémy. Unie z toho vyšla rozpolcená: na jedné straně jsou věřitelé, na straně druhé dlužníci, a nejen oni. A ti se stále více podobají zemím třetího světa. Věřitelské země totiž způsobují nejen větší chudobu na jihu, ale i větší bohatství na severu. Jedná se například o přebytek nashromážděný Německem – ne prostřednictvím interní bilance eurozóny (v takovém případě by byl rozpočet EU vyvážený!), ale prostřednictvím přebytku jeho vývozu do třetích zemí, jenž je tak vysoký, že by bez problémů mohl Německo vystavit takovému finančnímu riziku, které by ohrozilo jeho vlastní hospodářství.

4.3.1

Různé strukturální problémy a nedostatky systému řízení měny: omezení Paktu o stabilitě a růstu, které se některé země snažily odstranit, když jim působily potíže (Německo, Francie a Itálie); neexistence monitorování ukazatelů produktivity; neexistence nástrojů krizového řízení; náklady na zachování eura; systémové riziko; hospodářská nerovnováha mezi zeměmi; zachování daňové a rozpočtové suverenity členských států.

4.3.2

Riziko směnných kurzů a konkurenční devalvace však nebyly mezi členskými a nečlenskými státy eurozóny odstraněny (jde především o Spojené království) a během relativně velmi krátké doby by mohlo dojít ke značnému poklesu směnného kurzu libry vůči euru, což by narušilo rovné podmínky, které by na jednotném trhu měly panovat.

4.3.3

Z ekonomického hlediska je nejpalčivějším problémem hospodářská nerovnováha, která existovala již před rokem 2000. Tato situace poškodila nejslabší země a způsobila opravdové asymetrické šoky, zapříčiněné i hromadným přílivem kapitálu do Německa. ECB takovým asymetrickým šokům nemůže se současnými nástroji, jež má k dispozici, čelit. Dalším problémem je závislost na mezinárodní situaci, jak finanční krize ukázala až posléze (9).

4.3.4

Největší chybou však bylo věřit, že je možné mít společnou měnu, aniž by to jakkoli omezovalo svrchovanost členských států, a sice nejenom rozpočtovou, ale především i oddělené řízení dluhu, a bankovní a finanční systém, který by spolu se systémem dohledu zůstal ve vnitrostátní pravomoci.

4.3.5

A konečně je zde i nejzávažnější politický problém, totiž skutečnost, že euro nedostalo „společný domov“ ani jednotný hlas, nehledě na občasné snahy ECB tento nedostatek odstranit. ECB tak přešla od autonomie „zapsané“ ve Smlouvě k přijetí úlohy politické náhražky, aby jednotnou měnu a EU uchránila před poškozením (10), stejně jako růst ukázal úlohu nejsilnější země.

4.3.6

EHSV se však domnívá, že euro bude udržitelnější, bude-li nastolen soulad ve „výkonnosti“ ekonomik členských států eurozóny, aby byl podpořen homogennější růst, a bude-li vytvořena politická unie, díky níž budou tyto rozdíly přijatelné, neboť problém není účetní, ale politický, včetně otázky demokracie a i spravedlivějšího vyvážení hlasů v různých rozhodovacích orgánech. Trvat na hospodářském a „účetním“ hledisku je iluze a chyba, kterou si již nemůžeme dovolit.

5.1

To, co se děje v Evropě, má důsledky i v mezinárodním měřítku a naopak. Hospodářství, dluhy, finance, obchod, měnové kurzy atd. jsou navzájem velmi úzce propojeny. Především se tím myslí ještě užší vazba mezi ekonomikami na obou březích Atlantského oceánu. Tak tomu alespoň bylo do roku 2009. V současné době je naopak ekonomika USA ve fázi oživení, zatímco evropská ekonomika zaznamenává pokles konjunktury. To je z části důsledkem dvou různých ekonomických přístupů a rozdíly v úlohách FED a ECB.

5.2

Celosvětové hospodářství jako celek by však mělo mít účinnější mezinárodní organizace a větší možnost rozhodovat, aby byla zajištěna lepší globální správa (MMF, Světová banka, ILO, WTO). Skupina G-20 by naopak potřebovala projít větší restrukturalizací, aby mohla přijímat závazná rozhodnutí – měla by v zájmu světového rozvoje například zřídit „hospodářský a sociální výbor“ a v zájmu snížení diskriminace v komerční sféře poskytovat daňové pobídky a usměrňovat vztahy mezi měnami, také na základě častějších zásahů ze strany ECB.

5.3

Přebytky úspor na globální úrovni. Růst má zásadní význam i pro zbytek celosvětové ekonomiky. Alarmující výzva MMF, aby Evropa vedle opatření na snížení dluhu a rozpočtového schodku podpořila opatření zaměřená na podporu růstu, přichází včas a je oprávněná. V celosvětovém měřítku existují přebytky úspor, které se nepodařilo investovat. Marné byly totiž snahy o nalezení vhodných investičních projektů pro fondy soukromého kapitálu ve výši téměř 2 bilionů USD (11). Největší státní investiční fond Norska omezuje podíl evropských investic z více než poloviny na dvě pětiny (12). V roce 2011 zaznamenal největší asijský státní investiční fond China Investment Corporation pokles investic do nástrojů soukromého kapitálu, snížil své vlastní portfolio soukromých cenných papírů z jedné poloviny na jednu čtvrtinu a hledá dlouhodobější investiční projekty spíše ve veřejném sektoru než v soukromém (13).

6.5.1

Cílem ECB je „udržovat cenovou stabilitu“, a aby mu dostála, musí si zachovat politickou nezávislost, čili nemůže „vyžadovat ani přijímat pokyny“ od vlád ani od EU. To je správný status, přestože úkol „uzavírat formální dohody o systému směnných kurzů eura ve vztahu k měnám třetích států“ je ve Smlouvě svěřen Radě (15). Vzhledem k neexistenci takových dohod, nebo v době mezi jejich uzavřením, by ECB měla považovat politiku směnných kurzů za svoji odpovědnost. ECB má i sekundární cíle, jako například přispívat k finanční stabilitě, přestože lze opatření, která přijala během krize, zařadit pod primární cíl, neboť důvodem k jejich přijetí byla z velké části nutnost obnovit účinný transmisní mechanismus měnové politiky, a udržet tak finanční stabilitu ve všech zemích eurozóny.

6.5.2

Pokud jde o vývoj cen, je třeba podotknout, že v souvislosti s maastrichtskými kritérii vyvstává otázka, zda je správné, že se při výpočtu inflačního kritéria vychází z průměru inflace tří nejúspěšnějších států EU, a ne eurozóny.

6.5.3

Mandát ECB je v zásadě omezenější ve srovnání s mandátem jiných centrálních bank. ECB v prvé řadě nemá mandát k podpoře růstu a zaměstnanosti, na rozdíl od FED, přestože se jejich měnové politiky podobají. Mezi USA (centralizovaný fiskální systém) a EU však existují však podstatné rozdíly, co se týče provádění rozpočtové politiky. Úloha ECB coby věřitele poslední instance je dnes omezena na bankovní systém a nezahrnuje vlády (vládu EU), jako tomu je ve „vnitrostátních“ podmínkách. To by mělo být v rámci dokončené HMU možné. Jednotná měnová politika ECB je navíc ještě obtížnější kvůli hospodářským rozdílům a nerovnováze mezi různými členskými státy eurozóny, pro něž EU nepřijímá nápravná opatření.

6.5.4

Je však pozitivní, že zásada „jednotnosti“ eurozóny přiměla ECB k prohlášení eura za „nezvratné“ a umožnila jí, jak jsme byli svědky, aby po tvrdých konfrontacích přijala opatření ke snížení rozpětí (spreadu) úrokových sazeb na dluhy jednotlivých členských států tím, že poskytla možnost nakupovat dluhopisy na sekundárních trzích. Tento postup spolu s obnovením růstu vyžaduje „evropský“ plán vymanění se z dluhů, který by provázel plány jednotlivých členských států (16).

6.5.5

Umožní to alespoň snížit narušení hospodářské soutěže prostřednictvím míry financování dluhů a investic. To představuje ještě v dnešní době opravdové finanční rozpětí, jež zvyšuje stávající nerovnováhu, včetně nevyváženosti platební bilance.

6.5.6

EHSV se dále domnívá, že je nezbytné přehodnotit také otázku podmíněnosti, kterou stanoví ECB a EU. Je nepřijatelné, aby byly bankám poskytovány likvidní prostředky za velmi nízké sazby bez jakýchkoli podmínek, např. pokud se týče určení prostředků. Alespoň část by totiž měla být vyčleněna na investice. Pro nákup státních dluhopisů naopak ECB (přímé měnové transakce – OMT) ukládá členským státům – i když se jedná o něco jiného – velmi přísné podmínky. Tyto podmínky jsou opodstatněny především skutečností, že je třeba vyhovět logice narušeného, bezohledného, anonymního a velmi rychlého „trhu“, který nemá ve skutečnosti s trhem téměř nic společného (17). EU se k tomuto nemůže propůjčit: značná úsporná opatření a tvrdost vůči občanům a podnikům v dobách krize, neutralita vůči investorům a spekulantům, kteří se schovávají za komerčními bankami a mezinárodními investičními fondy – vyjma odhodlaného boje guvernéra ECB za euro v okamžicích nejostřejších útoků.

6.5.7

Bylo by naopak zapotřebí, aby ECB nestranným způsobem podpořila ekonomiky v různých zemích, a omezila tak s pomocí současných opatření stávající narušení a nerovnováhu, což umožní překonat nynější mandát a politický deficit EU. V některých zemích eurozóny by například bylo možné oživit mezibankovní trh prostřednictvím záporných úrokových sazeb u jednodenních depozit ze strany ECB.

6.5.8

EHSV je navíc i nadále přesvědčen, že je okamžitě třeba vyřešit otázku dluhů  (18) v souladu s jeho návrhem a že je nezbytné, aby ECB a Rada podnikly kroky ke splnění tohoto cíle.

6.5.9

Výbor považuje za vhodné zvýšit transparentnost rozhodnutí ECB. Mohlo by se například zvážit zveřejňovaní výsledků hlasování ze zasedání Rady guvernérů ECB, a to v zájmu zvýšení zodpovědnosti guvernérů národních centrálních bank členských států měnové unie. To by je vedlo k rozhodování podle celkových ekonomických podmínek v eurozóně, a ne podle vývoje v jejich národních ekonomikách.

6.5.10

Dalším problémem, jenž stojí za zmínku, je systém hlasování v Radě guvernérů ECB (19), především co se týče nepoměru mezi hlasovacím právem a finančním příspěvkem členských státům. Tento problém již vyvstal u systému plateb v rámci Evropského mechanismu stability (ESM) a v budoucnosti by mohl vyvstat znovu například v souvislosti s bankovní unií.

7.1

Podle EHSV je nezbytné oživení vyvolané investicemi do životního prostředí a sociální oblasti  (20). Je totiž přesvědčen, že samotná stabilita není s to oživení zaručit, neboť to závisí na důvěře podniků i spotřebitelů. Vzhledem k nízkému očekávání soukromého sektoru a nevyužitým kapacitám podniky nemají důvěru v to, že jim dnešní investice přinesou v budoucnosti zisk. A pokud občané nemají jistotu, že budou mít i nadále práci nebo ji najdou, dají přednost úsporám nebo sníží své dluhy místo toho, aby utráceli. Vyšší míra nezaměstnanosti jen zvyšuje počet osob, kteří utrácet nemohou.

7.2

Ke zvýšení důvěry podniků a občanů proto oživení musí být založeno na investicích, po vzoru amerického programu „New Deal“ (21). K tomu jsou nezbytná kritéria, která přijala EIB již pro amsterdamský zvláštní akční program v roce 1997, a mandát k podpoře soudržnosti a konvergence v oblastech zdravotnictví, školství, městské obnovy, životního prostředí a transevropských sítí.

7.3

Je třeba sledovat cíl opětovné cirkulace přebytků úspor na globální úrovni, jak se již uvádí v odstavci 5.3. Některé investiční fondy totiž hledají dlouhodobé investiční projekty, do nichž by investovaly přebytky úspor dosažených v jiných částech světa. To poskytuje vzájemné výhody investorům z třetích zemí i evropské ekonomice. V této souvislosti mohou mít klíčovou úlohu obě „sesterské instituce“ skupiny Evropské investiční banky, totiž EIB a EIF (Evropský investiční fond).

7.4

Navýšení upsaného základního kapitálu EIB je proto třeba uvítat. Významnou úlohu při hospodářském oživení mohou hrát i projektové dluhopisy. Přebytky na globální úrovni používané k investicím EU by však měly být nazývány eurobondy, trhy budou mít pravděpodobně sklon používat zkrácenou verzi € bonds. Nesouhlas některých vlád s eurobondy je znám, ten je však založen na mylném předpokladu, neboť eurobondy nezbytné k podpoře růstu jsou zaměňovány s unijními bondy, jež jsou určené na dluhy (22).

7.5

EIF již od počátku tvrdí, že by mohl vydávat evropské dluhopisy k financování dlouhodobých sociálních investic (23) prostřednictvím navýšení vlastního upsaného základního kapitálu oproti jeho stávající výši (poměrně nízké) 3 miliard eur, aniž by bylo nutné provést změnu ve Smlouvách (24). Žádný z nejvýznamnějších členských států či ostatních států eurozóny do svého státního dluhu nepočítá financování EIB a totéž by mělo platit i pro financování EIF. Dluhopisy vydávané EIF mohou být podobně jako dluhopisy EIB zaručeny výnosy z financování projektů.

7.6

Inovace produktů a vytváření trhů: EHSV se dále domnívá, že Unie musí provádět méně neutrální politiku inovací. V 70. letech 20. století vyšly průmyslové politiky z módy, neboť vlády nemohly „upřednostňovat určité subjekty“ či „národní favority“. Panuje však názor, že existují dobré důvody pro přehodnocení tohoto přístupu (25).

7.7

Navíc v prvé řadě není řečeno, že neintervenční politiky jsou ideální. V minulosti totiž měly za následek chybné investice ve finančním sektoru. Zadruhé je třeba přijmout ještě rozhodnější opatření k boji proti změně klimatu. Zatřetí, přílišný počet technologických projektů předložených v rámci rámcových programů je zamítnut ne kvůli obsahovým nedostatkům, ale kvůli nedostatku vlastních zdrojů, a tento problém by bylo možné vyřešit využitím evropského fondu rizikového kapitálu financovaného z emise dluhopisů. A začtvrté, nově se rozvíjející ekonomiky byly schopny podpořit řadu národních favoritů s velmi úctyhodnými výsledky (26).

7.8

Financování investic prostřednictvím převedení přebytků do eurobondů by mělo být dostupné všem členským státům, přineslo by kumulované výhody z hlediska makroekonomiky, sociálních věcí, zaměstnanosti a politiky a ukázalo by nutnost podporovat „více Evropy“, což je přístup, k němuž jsou v současné době voliči i některé vlády stále skeptičtější.

7.9

Růst může také pomoci podpořit stabilitu. Na základě zásady EIB, podle níž nesmí být financování prostřednictvím dluhopisů nutně připočítáváno ke státnímu dluhu, by financování eurobondů zaměřené na podporu oživení umožnilo snazší pokles státního dluhu a uvolnění státních příjmů z daní, a snížit tak deficit nebo ho zachovat na nízké úrovni a zároveň zachránit hlavní sociální výdaje. K tomu by bylo nutné, aby členské státy a Eurostat definovaly společné parametry a kritéria, aby bylo možné hodnotit údaje spravedlivěji a lépe.

7.10

Nebyla ostatně zohledněna skutečnost, že hypotéza „vytěsnění“ (crowding out) předpokládá plnou zaměstnanost. Vzhledem k tomu, že v současné době je ve většině členských států vysoká míra nezaměstnanosti, mohlo by – oddělené či společné – financování projektových dluhopisů EIB a EIF způsobit kumulaci (crowding in) investic soukromého sektoru, příjmů a pracovních míst s multiplikačním efektem investic až ke stupni 3 a s pozitivními fiskálními multiplikátory v tom smyslu, že by vytvořily přímé a nepřímé daňové příjmy (27).

7.11

Vzhledem k obtížím, s nimiž se potýkají některé země, konkrétně Řecko a Kypr, navrhuje EHSV přezkoumat krátkodobé strukturální změny, které požaduje trojka, s ohledem na dlouhodobější perspektivy pro tyto země, které se zrodily v důsledku objevení nesmírných zásob ropy a plynu ve východním Středomoří, jež dosud nebyly v podstatě využívány (28).

8.1

EHSV je tedy přesvědčen, že EU nestačí, aby jen čas od času zopakovala prostou „údržbu“. Nemůže prodlužovat vakuum, které trvá již od Maastrichtu, aniž by se nechopila výzvy eura, která vypukla v důsledku krize a přivedla na světlo velké „deficity“ v jejím nitru, v prvé řadě deficit demokratický (29), a vtiskla evropské integraci nový cíl, aby předešla tomu, že evropská myšlenka zhyne.

8.2

EHSV se domnívá, že jednotná měna je udržitelná jen tehdy, bude-li nastolen soulad v hospodářských kapacitách (výkonnosti) členských států eurozóny. To vyžaduje hospodářské i politické úsilí. Potřebujeme tedy politickou unii, která by rozdíly učinila přijatelnými a umožnila by, bude-li to nutné, převést část bohatství ze silných oblastí do oblastí slabších, a to transparentním a demokratickým postupem rozhodování a novou formou solidarity mezi státy (30).

8.3

Tato krize nechává opět vyplavat na povrch „staré rozdíly“ v Evropě. Navrátil se zlozvyk zpětného ohlížení, vyhrabávají se dlouho zapomenutí kostlivci a předsudky, jakoby úsporná opatření a dluhy byly plodem nějaké viny, a ne chyb vlád na obou „stranách“. Také proto země, které se potýkají s problémy, nemohou přesouvat svou odpovědnost na EU (nebo na Německo), stejně jako bohatší země nemohou přehlížet, že jim euro z důvodu stávající hospodářské nerovnováhy přináší značné výhody, občas na úkor jiných. Proto potřebujeme nové kapacity v oblasti politiky, kultury a dialogu mezi evropskými národy, z nichž budeme mít bezpochyby vzájemný prospěch, jak již dávno navrhoval německý básník Hölderlin (31) inspirovaný řeckou kulturou.

8.4

Je třeba učinit pokrok v kvalitě. Musíme spojit nejen hospodářství, ale i politiku a SVRCHOVANOST všech. Nemusí se diskutovat o evropském „modelu“, který chceme uskutečnit, ale spíše o nástrojích, které potřebujeme. O účinných, demokratických a transparentních nástrojích k rozhodování, k dosažení obecného blahobytu a ke sjednocení evropského národa, ne k jeho rozdělení.

8.5

Z týchž důvodů se EHSV domnívá, že otázka, zda se má Smlouva změnit nebo ne, je špatně položena. Závisí to očividně na tom, co je nutné učinit pro dokončení HMU. Přesto lze většinu našich návrhů uskutečnit bez jakékoli změny Smlouvy (růst, dluhy atd.), a u ostatních může stačit posílená spolupráce. Nicméně dosažení cíle je důležité pro blaho ekonomiky, eura a občanů EU. Smlouva je pouze jeho nástrojem. Je třeba to co nejsprávněji vysvětlit občanům a zapojit je do rozhodování buď přímo nebo prostřednictvím EP a národních parlamentů.

8.6

EHSV se domnívá, že eurozóna má zdroje k plánování své vlastní budoucnosti, k větší politické integraci, k méně řízenému plánování, k sociálně-tržnímu hospodářství, k rozdělení růstu a zaměstnanosti a k uskutečnění politické, hospodářské a sociální unie.

9.1

Bez tohoto dalšího kroku by krize, jak se k ní doposud přistupovalo, mohla vést k rozpadu eurozóny, a tedy i EU. Nelze provádět jen politiku úspor a škrtů, například co se týče dluhů, i kdyby byly na místě. Je nutné využít jiné nástroje (zvýšení poptávky ve věřitelských zemích) a pohybovat se v rámci solidarity. Je třeba dát občanům příslušných zemí jasně najevo, že jejich rozpočtové přebytky jsou výsledkem dluhů jiných zemí a že útoky na euro nezávisejí na výši dluhu (32), i když se tento dluh sníží. Občané na jihu naopak musí své vlády nutit, aby konsolidovaly dluhy, aby s rozpočty svých zemí zacházely obezřetněji, předcházely plýtvání a daňovým únikům, snižovaly daně, zvyšovaly růst, zaměstnanost, produktivitu a konkurenceschopnost systémů, a to nejen prostřednictvím několika reforem, ale větší solidarity a odlišné hospodářské politiky EU a ECB (33).

9.2

V opačném případě nebude žádná země moci snížit svůj dluh a ozdravit svůj rozpočet. Proto je třeba povolit uzdu úspor a změnit hospodářskou politiku. Jinak by mohlo stoupnout riziko. A zde by mohl pomoci pohled do minulosti (34). Je třeba potvrdit nový rozměr integrace, pozitivní integrace, a ne negativní, škodlivé a nucené.

9.3

Je třeba uvážit, že v Evropě dnes nikdo není v bezpečí, mimo ohrožení, i když nastala neobvyklá situace. Hospodářský růst některých zemí, podpořený i eurem, a slabost institucí EU totiž přiměly Německo – nejsilnější zemi, aby v Evropě převzala úlohu protagonisty, která je často v rozporu s „periferií“ – zejména na jihu, ale nejen tam. Jak prohlásil bývalý německý kancléř Helmut Schmidt, budí to v druhých úzkost, zejména proto, jakým způsobem je tato role vnímána. Proto je zapotřebí podniknout kroky k vyvrácení tohoto dojmu (35).

9.4

Podle EHSV se dnes naopak zdá, že v Evropě převládá egoismus a národní zájmy, jako bychom čelili „utopismu zájmů“. Převahu získal ekonomický přístup, který zatlačil do pozadí hodnoty, z nichž se Evropa zrodila a na nichž spočívá její existence. Vynořuje se egoistická Evropa, bez solidárnosti. Napětí nedávných let přináší nebezpečné riziko „psychologického rozkladu EU“, které se týká občanů i vlád a jehož odstranění lze dosáhnout nasloucháním bez handrkování se a konkrétními odpověďmi.

9.5

Stojíme na rozcestí. EHSV si klade otázku, jak je možné, že zpoždění a pochyby Evropy, největší ekonomiky na světě, nechávají potopit Řecko, kolébku svých zásad, nicméně z hlediska hospodářského významu maličký útvar (36), a nutí jeho občany a podniky k obětem, aniž by mu pomohly prostřednictvím plánu na podporu růstu (tj. jediného způsobu, jak splatit dluhy) a plánu na ulehčení řeckým a evropským občanům od značné sociální zátěže. Ptáme se, co to je vlastně za Evropu.