9.5.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 133/16

1.1

EHSV konstatuje, že velké maloobchodní řetězce tvoří ve všech zemích oligopol. Podle statistik věnovaných podílům na trhu pouze hrstka maloobchodníků všude kontroluje jeho větší část. Podle EHSV dává postavení oligopolu společnostem, jež jsou jeho součástí, obrovskou sílu při jednání s dodavateli, a to do té míry, že jim mohou diktovat obchodní podmínky, které nejsou ani zdaleka vyvážené.

1.2

EHSV konstatuje, že řetězce, jež tvoří oligopol, si konkurují mezi sebou pouze vůči spotřebitelům. Navzájem bojují o jejich přízeň, avšak vůči dodavatelům se jejich konkurence téměř neprojevuje. Nicméně i konkurence mezi řetězci ve vztahu ke spotřebitelům se v praxi odehrává zejména na poli cen, za něž prodávají veřejnosti; to dostatečně nezohledňuje nejrůznější sociální a environmentální otázky, jež jsou součástí celkové jakosti (1).

1.3

EHSV konstatuje, že tvorba cen a marže pro jednotlivé aktéry jsou velmi neprůhledné. Kvůli tzv. zpětným bonusům (back margin), které dodavatelé poskytují velkým distribučním řetězcům, totiž nákupní cena neodráží skutečný výnos dodavatelů z jejich výrobků.

1.4

EHSV je přesvědčen, že když má smluvní strana takové postavení, které jí umožňuje diktovat podmínky svým obchodním partnerům, smluvní svoboda neexistuje. Podle EHSV je projevem chybějící skutečné smluvní svobody využívání nekalých praktik narušujících hospodářskou soutěž velkými maloobchodními řetězci vůči dodavatelům potravin. Nekalé praktiky škodí nejen výrobcům, ale též spotřebitelům (hlavně z dlouhodobého hlediska). Obecně řečeno, stávající rozsah fenoménu nekalých praktik škodí veřejnému zájmu, konkrétně hospodářskému zájmu států.

1.5

Podle EHSV k nekalým praktikám, jež obzvláště vyvolávají obavy, dochází pouze v rámci vztahů mezi velkými maloobchodními řetězci a dodavateli potravin. Neuchyluje se k nim ani potravinářský průmysl ve vztahu k zemědělcům, ani velké maloobchodní řetězce ve vztahu k dodavatelům jiného zboží, než jsou potraviny.

1.6

EHSV konstatuje, že v některých členských státech byly pokusy zemědělců a zpracovatelů o založení seskupení výrobců potrestány vnitrostátními orgány pro hospodářskou soutěž, neboť váha těchto seskupení byla posuzována pouze na základě vnitrostátní produkce.

1.7

EHSV konstatuje, že došlo k selhání trhu, neboť stav se uvnitř nedostatečně regulovaného rámce nadále zhoršuje.

1.8

Podle EHSV samoregulace nepředstavuje dostatečný lék na konstatovaná narušení obchodní soutěže. K opětovnému vyvážení dotyčných obchodních vztahů nepřispějí „etické kodexy“. Sama povaha těchto nekalých praktik vyžaduje a odůvodňuje jejich zákaz formou zákona.

1.9

EHSV žádá Evropskou komisi, aby se začala věnovat tématu oligopolů, prozkoumala jejich skutečnou váhu a vliv, určila, do jaké míry lze přirovnat jejich účinek k monopolům, a následně odpovídajícím způsobem upravila zásady pro regulaci hospodářské soutěže.

1.10

EHSV žádá Evropskou komisi, aby taktéž uznala nedostatek smluvní svobody ve vztazích mezi velkými maloobchodními řetězci a dodavateli potravin.

1.11

EHSV žádá Evropskou komisi, aby navrhla řešení, jež by umožnila celý systém zprůhlednit. Ideální by bylo, aby se zpětné bonusy poskytované velkým maloobchodním řetězcům uplatňovaly dříve, tedy aby byly řetězce povinny zapracovat nejrůznější služby účtované dodavatelům do nákupní ceny produktů. To by umožnilo zjistit, kolik ve skutečnosti dodavatel dostal za svůj produkt.

1.12

EHSV žádá Komisi o vydání jasných pokynů vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž, aby při posuzování síly vyjednávací pozice seskupení výrobců zohledňovaly náležitý trh, konkrétně všechny potravinářské výrobky stejné kategorie nabízené na trhu daného státu, a nejen ty, které byly vyrobeny v dané zemi.

1.13

EHSV naléhavě žádá Evropskou komisi, aby opustila myšlenku samoregulace a navrhla závazný právní předpis za účelem zlepšení situace v rámci zemědělsko-potravinářského řetězce a současně podpořila nenarušenou hospodářskou soutěž. Koncepce právního předpisu by se neměla zakládat na ochraně hospodářské soutěže, ale měla by umožnit státu, o jehož hospodářský zájem se jedná, aby v soudním a správním řízení zasáhl jako navrhovatel.

1.14

EHSV se domnívá, že je třeba vytvořit právní předpisy v duchu „společenské volby“, která překračuje výhradně obchodní logiku, aby se zastavil trend soustřeďování stále silnějších velkých maloobchodních řetězců a podpořily jiné podoby obchodu, jako jsou nezávislí maloobchodníci, místní trhy či přímý prodej výrobci spotřebitelům. V této souvislosti EHSV žádá, aby Komise věnovala v připravovaných dokumentech o boji proti plýtvání potravinami zvláštní pozornost kratším zásobovacím řetězcům.

2.2.1

Velké maloobchodní řetězce se začaly rychle rozvíjet přibližně před třiceti lety a tento vývoj úzce souvisel s postupem globalizace. Většina velkých obchodních společností, které v současné době kontrolují maloobchodní trh, jsou ve skutečnosti nadnárodní podniky. Dokážou totiž dokonce mnohem lépe těžit z nových podmínek, jež jsou důsledkem globalizace, než malé a střední podniky (MSP).

2.2.2

Nadnárodní podniky (včetně velkých maloobchodních řetězců) mnohdy prosperují na úkor MSP. V mnoha oblastech pár velkých nadnárodních společností kontroluje převážnou část dotyčného trhu. Kromě maloobchodních společností jde například o farmaceutický průmysl, potravinářský průmysl, prodejce osiv (4), společnosti zpracovávající ropu, bankovní sektor a tak dále. Tyto nadnárodní společnosti nepředstavují monopoly; ve většině případů musí na stejném trhu čelit konkurenci dalších nadnárodních podniků, či dokonce MSP, a proto se nejedná o dominantní postavení na trhu (5).

2.2.3

Velké evropské maloobchodní společnosti se aktivně podílejí na dobývání světového trhu. V řadě zemí je přítomen britský řetězec Tesco, francouzské maloobchody Auchan a Carrefour, německé a rakouské nadnárodní podniky Kaufland, Lidl, Metro či Billa a nizozemská společnost Ahold.

2.2.4

Výsledkem toho všeho je, že hrstka maloobchodníků účinně kontroluje maloobchod s potravinami v různých zemích. Například v Německu kontrolují čtyři společnosti 85 % trhu; ve Spojeném království 4 společnosti kontrolují 76 %; v Rakousku tři maloobchodníci kontrolují 82 %; ve Francii a v Nizozemsku 5 společností kontroluje 65 % a tak dále (6). Tato situace odráží skutečnost, že na jedné straně žádný maloobchodník neodpovídá oficiální definici dominantního postavení na trhu, ale na druhé straně tři z pěti obchodních společností kontrolují zásadní část trhu a vytvářejí oligopol.

2.2.5

Členové těchto oligopolů si mezi sebou bezesporu konkurují, avšak pouze ve vztahu ke spotřebitelům. Ve vztahu k dodavatelům se tato konkurence nikterak neprojevuje, zejména pokud se týká MSP. Na rozdíl od dodavatelů, kterých je mnohem více, mají nakupující velký výběr. Jinými slovy, dodavatelé musí vyvinout velké úsilí a udělat mnoho ústupků, aby mohli dodávat, zatímco nakupující si vybírají ty, kteří se „nejpružněji“podřídí jejich podmínkám.

2.2.5.1

Nicméně oprávněné očekávání výrobce, že mu připadne spravedlivá část z přidané hodnoty díky zdravým a spravedlivým obchodním vztahům s distributory, rovněž vyžaduje, aby byl pozorný k signálům ohledně očekávání spotřebitelů, které mu distributoři zprostředkovávají. Při jednání bude mít silnější pozici, pokud dokázal inovovat a přizpůsobit se poptávce, pokud jde o přípravu a prezentaci vlastního výrobku.

2.3.1

Díky své kupní síle tedy velké maloobchodní řetězce dokážou diktovat smluvní podmínky, jejichž povaha často umožňuje mluvit o zneužívání této síly. Takové smluvní podmínky se rovněž nazývají „nekalé obchodní praktiky“ a jejich neúplný výčet byl již několikrát vypracován. Vedle soustavného tlaku na výkupní ceny (směrem dolů), pozdních plateb či příliš dlouhých lhůt splatnosti velké maloobchodní řetězce formou nekalých praktik naprosto změnily klasický model spolupráce mezi dodavatelem a nakupujícím. S malým zjednodušením by bylo možné říct, že smluvní strany tradičně souhlasily s objemem a cenou dodávaného zboží stejně jako s dalšími potřebnými podmínkami, dodavatel následně dodal zboží a nakupující zaplatil. S příchodem velkých maloobchodních řetězců se tento model radikálně proměnil. Dnes musí stále hůře placení dodavatelé stále více platit či poskytnout jinou protihodnotu výměnou za služby nakupujícího. Takže ti, kdo by měli dostat peníze, dostávají faktury! Je třeba poznamenat, že velkým maloobchodním řetězcům se tento nový model, který je dnes obecně akceptován, podařilo prosadit a nikdo – počínaje odpovědnými orgány – se nad tím nepozastavuje.

2.3.2

Obecně vzato lze říct, že nejčastější nekalé praktiky se týkají dvou stránek vztahů mezi dodavatelem a kupujícím (7). V prvním případě jde o přesunutí obchodních nákladů, to znamená nákladů na propagaci a marketing, nákladů na vybavení obchodů, prodej a režijní náklady jednotlivých obchodů, z kupujícího na dodavatele. Maloobchodníkům se daří dosáhnout tohoto cíle prostřednictvím nejrůznějších „plateb“, jež jsou vnuceny dodavatelům, kam patří například informování o produktech či propagační prospekty. V druhém případě řetězec přenese na dodavatele náklady svého rizika podnikání, což se v praxi projevuje dodatečnými úpravami výkupních cen v závislosti na prodeji dotyčného zboží konečným spotřebitelům, aby veškeré odchylky oproti očekávanému objemu prodeje šly na vrub dodavatele. Druhého cíle se dosahuje pomocí složitého systému pro stanovení konečné čisté ceny (různé typy bonusů za navrácení zboží). Oba mechanismy deformují jednoduchý obchodní model, podle nějž náklady na výrobu nese výrobce a obchodní náklady obchodník.

2.3.3

Tento nový model vztahů mezi maloobchodníkem a dodavatelem byl zaveden pod záminkou potřeby užší obchodní spolupráce kvůli tvrdší konkurenci na maloobchodním trhu. Podle uvažování řetězců by mělo být zájmem dodavatelů, aby prodej jejich výrobků stoupal, a proto je naprosto oprávněné, aby se finančně podíleli na obchodních nákladech. Ačkoli tento pohled ani zdaleka všichni nesdílejí, dodavatelé jej musí akceptovat. Nicméně velké maloobchodní řetězce se nespokojují jen s tímto, takže na poli rozšířené obchodní spolupráce dochází k ještě skandálnějším zneužitím. Buď jsou skutečně poskytnuté služby značně předraženy, nebo nakupující fakturují zcela fiktivní služby. Tomuto poslednímu zmíněnému druhu praktik se říká „bezpředmětná fakturace“, neboť zcela jasně zde chybí jakákoli protihodnota. Jako příklad stačí zmínit „platbu za stabilní spolupráci“, „platbu za vyhotovení faktury“, „platbu za uhrazení faktury“ či „příspěvek na úhradu nákladů podnikové oslavy“. Jakkoli to zní neuvěřitelně, takto nadepsané faktury řetězce dodavatelům potravin skutečně zaslaly.

2.3.3.1

Francouzští poslanci zjistili více než 500 důvodů, jež uvedla nákupní střediska ve snaze dožádat se dodatečných výhod od svých dodavatelů (8).

2.3.3.2

Podle konfederace zemědělsko-potravinářského průmyslu (FoodDrinkEurope) a Sdružení značkových průmyslových podniků (AIM) bylo v roce 2009 až 84 % evropských dodavatelů velkých maloobchodních řetězců obětí nedodržování smluvních podmínek; 77 % z nich čelilo výhrůžkám, že jejich produkty nebudou odebírány, pokud řetězcům neposkytnou neoprávněné výhody; 63 % byly sníženy jejich fakturační ceny bez oprávněného obchodního odůvodnění; 60 % z nich muselo provést platby postrádající jakoukoli skutečnou protihodnotu.

2.3.4

Fakturování velkých maloobchodních řetězců ve vztahu k dodavatelům způsobem zpětných bonusů činí systém cen zcela neprůhledným. Ani dodavatel ani žádný vnější pozorovatel tak nemůže znát skutečnou nákupní cenu. Obchodní politiky založené na metodě dvojité marže způsobují spotřebitelům a dodavatelům velké problémy (9). Bylo by třeba zavést transparentnější systém.

2.4.1

Dodavatelé tento systém, který je pro ně silně nevýhodný, akceptují, protože nemají na výběr. Aby své produkty prodali, nemohou se obejít bez velkých maloobchodních řetězců a z tohoto důvodu nadále podepisují prodejní smlouvy, dokud jim tato spolupráce zaručuje minimální marži. Nekalé praktiky používané různými řetězci jsou téměř totožné, a proto není možné říct, zda je výhodnější spolupracovat s jedním spíše než s druhým z nich. Obchodní vztahy jsou poznamenány atmosférou strachu (z vyřazení z prodeje), což dokonce uznávají úřední dokumenty (10).

2.4.2

Použití nekalých smluvních podmínek se obvykle považuje za nemorální. Nicméně vzhledem k praktikám představeným výše se toto označení jeví jako nedostatečné. V situaci, kdy obchodní podmínky diktuje strana, která je silnější, a druhá strana nemá skutečnou možnost je odmítnout, by bylo vhodné mluvit spíše o vydírání. Za těchto okolností je stejně málo vhodné mluvit o smluvní svobodě, k níž často odkazují maloobchodníci a odpovědné orgány. Stejně jako nelze smluvní svobodu předpokládat v případech vztahů mezi přirozenými monopoly (dodavatelé elektřiny či plynu apod.) na straně jedné a spotřebiteli na straně druhé, je iluzorní označovat tak realitu vztahů mezi velkými maloobchodními řetězci a dodavateli potravin.

2.5.1

Používání nekalých praktik velkými maloobchodními řetězci má negativní dopad na dodavatele, ale rovněž na spotřebitele. Dodavatelé, zejména malí a střední výrobci, proto často čelí velmi obtížné hospodářské situaci, jež může vést až k zániku podniku, což se občas stává. Velké potravinářské společnosti se s takovými situacemi vypořádají mnohem lépe, neboť jsou schopné nižší zisk z výrobku kompenzovat velkým objemem dodávek. Navíc tyto nadnárodní potravinářské podniky rovněž disponují dost silnou vyjednávací pozicí – velké maloobchodní řetězce se bez jejich výrobků nemohou obejít, a tak s nimi nemohou jednat stejně jako s MSP. Výsledkem je skutečnost, že například ve Francii zabezpečují dodávky přibližně dvaceti velkých nadnárodních skupin 70 až 80 % obratu velkých supermarketů (11).

2.5.2

Pokud se týká spotřebitelů, kteří mají podle odpovědných orgánů z tohoto systému velký prospěch, skutečnost je pro ně o dost méně růžová, než jak se nám to někdo snaží vylíčit. Několik důvodů totiž vede k možnému názoru, že používání nekalých praktik vůči dodavatelům má negativní dopad také na spotřebitele. Na jedné straně se spotřebitelé vždy netěší nevysoké ceně (12), na druhé straně se zužuje výběr, inovace jsou méně časté a jakost řady potravinářských výrobků klesá kvůli soustavnému tlaku na nákupní cenu – a v konečném důsledku roste i cena maloobchodní (13).

2.5.2.1

Velké maloobchodní řetězce mají rovněž celkem silný sociální dopad, neboť jejich fungování zcela narušilo jistá tabu života ve společnosti. Například neděle už není tak posvátná jako dříve, protože hypermarkety a supermarkety jsou otevřeny každý den v týdnu, či dokonce 24 hodin denně, a to se všemi důsledky pro pracovní podmínky.

2.5.3

Kromě potravinářského sektoru se fenomén velkých maloobchodních řetězců týká i dalších oblastí. Nicméně oběťmi nekalých praktik jsou hlavně výrobci potravin. Důvodů této skutečnosti je pravděpodobně vícero – jedním z nich je jistě větší výběr odbytišť, který mají výrobci jiných než potravinářských výrobků. Výrobci oděvů, nejrůznějších přístrojů pro domácnost, vydavatelé knih či výrobci sportovního vybavení mají vedle supermarketů k dispozici sítě specializovaných obchodů. Obavy zvláště o vztahy mezi velkými maloobchodními řetězci a dodavateli potravin jsou tedy odůvodněné.

2.5.4

Nekalé praktiky, na něž bylo upozorněno, jsou také o mnoho vzácnější ve vztazích mezi zemědělci a potravinářským průmyslem, kde podniky tohoto odvětví rovněž disponují výraznou kupní silou. Třebaže jsou jednání o výkupní ceně často celkem tvrdá, zástupce průmyslu naproti tomu obvykle nežádá po svém dodavateli příspěvek na prodej nové plnicí linky ... na rozdíl od velkého maloobchodního řetězce, který systematicky od svého dodavatele vyžaduje platbu za modernizaci obchodu či otevření obchodu nového.

2.5.5

Stručně řečeno, velká většina nekalých praktik, na něž bylo upozorněno, existuje pouze v rámci vztahu mezi supermarketem a dodavatelem potravin. Avšak kvůli důsledkům těchto praktik a rozsahu jejich používání je zde ještě třetí oběť: hospodářský zájem státu. To, že část dodavatelů nedokáže vyhovět požadavkům velkých maloobchodních řetězců, a z toho plynoucí hospodářské potíže přispívají k poklesu celého zemědělsko-potravinářského odvětví v několika zemích. Některé státy, kdysi potravinově soběstačné, tak o schopnost zabezpečení potravin pro své potřeby přišly, což se dnes jeví jako obzvláště nebezpečné.

2.6.1

Od jisté doby se nekalé praktiky velkých maloobchodních řetězců vůči dodavatelům staly středem stále konkrétnější kritiky ze strany orgánů různých členských států i evropských institucí. První velmi kritický dokument přijal Evropský hospodářský a sociální výbor v roce 2005 (14). Nicméně především písemné prohlášení poslanců Evropského parlamentu (15) podepsané většinou poslanců v lednu 2008 zahájilo skutečnou diskusi o tomto tématu. Po prohlášení následovalo několik dokumentů a studií vydaných Komisí, Parlamentem a EHSV (16).

2.6.1.1

Evropská síť pro hospodářskou soutěž sdružující Evropskou komisi a vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž 27 členských států vydala zprávu, která navazovala na sdělení Komise o zlepšení fungování potravinového řetězce. Sdělení vyzývalo ke společnému postupu orgánů pro hospodářskou soutěž v rámci Evropské sítě pro hospodářskou soutěž, aby byly zjištěny specifické problémy vlastní trhům s potravinami a aby byl rychle koordinován další postup. Komise zřídila Fórum na vysoké úrovni pro lepší fungování potravinového řetězce, které se opírá o práci několika platforem odborníků, mimo jiné i platformy pro smluvní postupy mezi podniky (business to business) pověřené stanovením nejvhodnější metodiky k zamezení nekalým praktikám. Poté, co všichni účastníci zemědělsko-potravinářského řetězce vyjádřili souhlas se základními zásadami, byla platforma pověřena nalezením konsensu, pokud jde o jejich zavedení do praxe. Do dnešního dne se však nedohodli na uspokojivém kompromisním znění dobrovolného kodexu.

2.6.2

Situace se stala politicky citlivou a orgány jsou naléhavě vyzývány k reakci. Nicméně regulace prostřednictvím pouhých tržních sil selhala a dnes je jen vzácně považována za optimální řešení, protože v průběhu posledních desetiletí vyznačujících se systémem neregulovaných obchodních vztahů se potíže nadále prohlubovaly. Z možných řešení se přikláníme k regulaci, samoregulaci či zřízení seskupení výrobců a zpracovatelů, jejichž síla by mohla vyvážit kupní sílu velkých maloobchodních řetězců.

2.6.3

Etické kodexy představují takzvané „měkké“ řešení. Jde o dobrovolný závazek, že nedojde k použití dotyčných praktik. Samoregulace byla přijata ve Spojeném království, ve Španělsku a v Belgii. Výsledky nejsou ani uspokojivé ani přesvědčivé. Kromě toho, že se samoregulací nejsou žádné pozitivní zkušenosti, vedou etické kodexy též k položení filosofické otázky: O jaké etice se vlastně mluví v případě nadnárodního podniku? Etice řídících pracovníků, akcionářů či společnosti samé? Skutečnými vládci nadnárodních firem jsou akcionáři, kteří jsou často anonymní a pro něž často vlastnictví akcií nepředstavuje nic jiného než čistě finanční investici. Pokud jde o chování podniku a případné využívání nekalých praktik, jejich osobní odpovědnosti se to netýká. Proto je v případě velkých maloobchodních řetězců obtížné považovat etiku za vhodný referenční koncept.

2.6.4

Evropská komise i další orgány důrazně doporučují zemědělcům a malým a středním podnikům, aby se seskupily a posílily tak svou vyjednávací pozici při obchodních jednáních s nákupčími řetězců. Nicméně v některých členských státech, kde se podniky tímto způsobem spojily, byla tato iniciativa vnitrostátními orgány pro hospodářskou soutěž potrestána s tím, že jde o „kartelovou dohodu“. Podle místních orgánů byla totiž část trhu kontrolovaná takovýmito seskupeními výrobců příliš výrazná; avšak v úvahu se brala pouze domácí výroba, a nikoli výrobky pocházející z jiných zemí. Při určování velikosti podílu na trhu ovládaného nějakým podnikem obvykle neberou zmiňované orgány z nějakého těžce pochopitelného důvodu v potaz všechny výrobky nabízené na domácím trhu.

2.6.5

Pokud jde o regulaci, v řadě členských států proběhly více či méně odvážné pokusy. Některé země zakázaly používání určitých praktik (například zákaz ztrátového prodeje platí v polovině členských států), jiné přijaly specifické odvětvové právní předpisy, jako například v Maďarsku, Itálii, České republice, v Rumunsku, na Slovensku a v Polsku, či změnily své normy jako v Lotyšsku a ve Francii. V posledních letech byly přijaty zákony týkající se potlačování nekalých praktik velkých maloobchodních řetězců zejména několika postkomunistickými zeměmi střední a východní Evropy. Důvodem je pravděpodobně to, že situace v této oblasti vzbuzuje nejvážnější obavy. Mimo jiné jsou zde velké maloobchodní řetězce na rozdíl od západní Evropy téměř výhradně v rukou zahraničních společností, jež mají přednostní smlouvy s dodavateli svých zemí původu či ze zemí, kam přišly dříve. Výsledkem je úpadek zemědělsko-potravinářského odvětví v této oblasti.

2.6.6

Je pravda, že uplatnění těchto právních předpisů není snadné, zejména proto, že oběti zneužití z řad dodavatelů se z existenčních důvodů bojí stěžovat si. Navzdory tomu však tyto zákony představují vhodnější reakci než etické kodexy. Za prvé proto, že nekalé praktiky jsou v rozporu nejen s etikou, ale též se základními zásadami spravedlnosti. Nezávisle na potížích souvisejících s uplatňováním zákona už jen tento důvod sám o sobě stačí k tomu, aby je zákon zakázal. Za druhé proto, že systematická práce na poli právních předpisů již ve Francii přinesla jisté ovoce (17).

2.6.7

Komise uznává, že potíže existují, ale zatím dává přednost samoregulaci a kritizuje roztříštěnost evropského soudního prostoru. Zákony přijaté v různých členských státech mezi sebou skutečně nejsou příliš kompatibilní. Právě proto by jediným způsobem, jak překonat tuto roztříštěnost a nekompatibilitu, bylo přijetí závazné evropské právní úpravy. EHSV důrazně doporučuje Evropské komisi, aby v tomto směru podnikla potřebné kroky. Z praktických důvodů se jeví vhodné nezakládat případnou evropskou právní úpravu na koncepci ochrany hospodářské soutěže, která by dodavatelům ukládala postavit se coby poškozená strana velkým maloobchodním řetězcům před soudem. Podle francouzské koncepce má úlohu navrhovatele zastávat stát, jehož hospodářský zájem je rovněž ve hře. To by umožnilo zamezit dobře známým potížím spjatým s obavou dodavatelů podat stížnost.

2.6.7.1

Tato právní úprava by měla ukládat povinnost uzavřít písemnou smlouvu, v níž by byla uvedena délka její platnosti, množství a popis prodávaného produktu, cena a dodavatelské a platební podmínky, jinak by smlouva byla neplatná. Platba by se měla uskutečnit ve 30denní lhůtě stanovené zákonem pro zboží podléhající zkáze a do 60 dnů v případě ostatního zboží, jinak by hrozily sankce. Především by bylo třeba zakázat: