ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU, RADĚ, EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGIONŮ

První zpráva o uplatňování článků 13, 16 a 17 směrnice 2010/13/EU v období 2009–2010 Podpora evropských děl v programovém vysílání a audiovizuálních mediálních službách na vyžádání v EU

I. ÚVOD

Tato zpráva se skládá ze dvou částí a je vypracována podle čl. 13 odst. 3 a čl. 16 odst. 3 směrnice 2010/13/EU (dále jen „směrnice o audiovizuálních mediálních službách“)[1].

Jedná se o první zprávu Komise o uplatňování článku 13 od přijetí směrnice o audiovizuálních mediálních službách, která se zabývá podporou evropských děl při poskytování mediálních služeb na vyžádání v EU v období 2009–2010. V souladu s článkem 13 zpráva vychází z údajů, které měly poskytnout členské státy do prosince 2011, a z nezávislé studie provedené v roce 2011[2] (dále jen „studie“). Další zpráva o uplatňování článku 13 má být podána do čtyř let.

Dokument obsahuje rovněž zprávu o uplatňování článků 16 a 17[3] směrnice o audiovizuálních mediálních službách o podpoře evropských děl a nezávislé produkce v rámci služeb televizního vysílání v EU v období 2009–2010. Tato zpráva se podává jednou za dva roky.

Na rozdíl od předchozích zpráv o uplatňování článků 4 a 5 starší směrnice 89/552/EHS („směrnice o televizi bez hranic“)[4] se tato zpráva z důvodu zpožděného provedení směrnice o audiovizuálních mediálních službách do acquis EHP nezabývá zeměmi EHP[5]. Tyto země proto nebyly vyzvány k předložení údajů pro tuto zprávu.

II. ZPRÁVY

1. Zpráva Komise o uplatňování článku 13

1.1. Obecné poznámky

V reakci na konvergenci všech audiovizuálních médií rozšířila revize směrnice 89/552/EHS oblast její působnosti i na nelineární služby. Směrnice o audiovizuálních mediálních službách stanoví, že i služby na vyžádání by měly podporovat evropská díla a kulturní rozmanitost. Smyslem článku 13, stejně jako článků 16 a 17, je plnění jak ekonomického, tak kulturního cíle, jímž je posilování evropského audiovizuálního průmyslu. Členské státy jsou povinny zajistit, aby služby na vyžádání spadající do jejich pravomoci podporovaly v případech, kdy je to možné, a vhodnými prostředky výrobu evropských děl a přístup k nim. Jelikož se služby na vyžádání teprve rodí a mají specifický charakter, je článek 13 flexibilní, pokud jde o způsoby podpory evropských děl. Jako příklady takové podpory uvádí čl. 13 odst. 1: finanční příspěvek na výrobu evropských děl a nabývání práv k nim nebo podíl či zdůraznění evropských děl v katalozích nabízených poskytovateli služeb.

Podpora a dostupnost evropských pořadů patří k otázkám, které vyvstávají v souvislosti s nástupem propojených zařízení a konvergence. Již několik let se setkáváme s šířením a konzumací audiovizuálního obsahu prostřednictvím internetu, což může zahrnovat obsah, který se dostane k divákům mimo vliv kabelových operátorů, poskytovatelů internetových služeb či televizních stanic. S příchodem televizorů a set-top boxů s připojením k internetu a stále rozšířenějším používáním tabletů a chytrých telefonů se konvergence stává čím dál běžnější součástí každodenní reality.

1.1.1. Článek 13 v kontextu evropského trhu s obsahem na vyžádání

Během referenčního období byl v EU stav vývoje trhu se službami na vyžádání značně nevyrovnaný.

Podle výše zmíněné studie byl počet služeb na vyžádání v roce 2009 odhadován na 435[6]. Více než čtvrtinu z tohoto počtu představovaly služby catch-up TV (umožňující pozdější sledování vybraného pořadu) a převažujícím distribučním kanálem byl internet následovaný IPTV. Nejvyšší počet služeb na vyžádání byl v roce 2009 ve Francii (73), dále pak ve Spojeném království (66) a Německu (47). Ve většině členských států se počet služeb na vyžádání pohyboval mezi 10 a 20. Většina z nich byla volně přístupná, bez jakéhokoliv předplatného. Zpravidla byly tyto služby financovány z příjmů z reklamy nebo z veřejných zdrojů.

Jak je vysvětleno níže v bodě 1.1.2., ne všechny zprávy jednotlivých členských států obsahovaly informace o službách na vyžádání. Zprávy 14 členských států, které tyto údaje uváděly, ukázaly velmi rozdílné stupně vývoje trhu. Pět členských států[7] uvedlo celkový počet služeb na vyžádání v roce 2010 větší než 10. Nejvyšší počty bylo možné nalézt ve Spojeném království (82) a na Slovensku (36), nejnižší v Irsku a Španělsku (3), ve Francouzském společenství Belgie (2) a v Rakousku (1). Kypr neměl žádnou službu na vyžádání.

Rozdělení služeb na vyžádání[8] se také značně liší od jednoho členského státu k druhému, a je proto obtížné stanovit jakékoliv trendy, pokud jde o upřednostňovaný druh služby: šest členských států[9] uvedlo převahu služeb VOD (video na vyžádání), zpravidla s podmíněným přístupem; dalších šest[10] uvedlo většinu volně přístupných služeb catch-up TV, jeden stát[11] vykázal kombinaci služby catch-up TV a bezplatných smíšených služeb a v jednom státě[12] převažovaly smíšené služby.

Ze studie a ze zpráv členských států vyplývají určité rozdíly v počtu služeb na vyžádání v některých členských státech. To může být způsobeno rozdílným chápáním druhu služeb, které by měly být do zprávy zahrnuty. Podle definice obsažené v čl. 1 odst. 1 písm. g) směrnice o audiovizuálních mediálních službách by do zprávy neměly být zahrnuty služby, které nabízejí audiovizuální obsah pouze jako doprovodný produkt. Naopak služby catch-up TV představují služby na vyžádání a musí být ve zprávě uvedeny, ledaže by nabízené programy byly zcela stejné jako programy vysílané v televizi[13]. Ačkoli znění článku 13 neodkazuje ke konkrétnímu typu obsahu nabízeného službami na vyžádání, účel článku 13 je stejný jako účel článků 16 a 17 směrnice o audiovizuálních mediálních službách. Proto služby na vyžádání, které nabízejí výlučně zprávy, sport, soutěže nebo obchodní sdělení, by měly být z vnitrostátních zpráv o uplatňování článku 13 vyloučeny. Stejně tak by se měl případný procentní podíl evropských děl vypočítávat v zásadě jako procentní podíl způsobilých hodin[14].

1.1.2. Metodika uplatňovaná Komisí

Cílem studie provedené v roce 2011 bylo analyzovat situaci, pokud jde o uplatňování článku 13 v členských státech EU na konci roku 2010 a obsah nelineárních služeb v EU. Rovněž měla Komisi poskytnout potřebné informace k nastavení ukazatelů pro posuzování uplatňování článku 13.

Počínaje zmíněnými třemi příklady podpory evropských děl v rámci nelineárních služeb, jež jsou uvedeny v čl. 13 odst. 1 směrnice, studie přezkoumala různé způsoby kontroly, jakož i jejich použitelnost.

Na tomto základě Komise určila řadu ukazatelů, které byly definovány v dotaznících zaslaných vnitrostátním orgánům. Zejména pro zdůraznění bylo dáno několik možností: popis děl včetně země původu, prohlížeč podle místa původu, nástroje doporučení evropských děl, části služeb vyhrazené evropským dílům, upoutávky k evropským dílům nebo propagace evropských děl. Tyto ukazatele bude možná nutné pro budoucí zprávy upravit.

1.1.3. Metody provádění a kontroly ze strany členských států

a) Současný stav týkající se vnitrostátních právních předpisů

Výsledky studie o uplatňování článku 13

Do konce roku 2010 převzalo znění směrnice o audiovizuálních mediálních službách, aniž by uložily konkrétní povinnosti poskytovatelů služeb na vyžádání, 14 členských států. V některých případech bylo ponecháno na vnitrostátních regulačních orgánech, aby vhodné metody podpory evropských děl stanovily později.

Pokud jde o kontrolu, studie ukazuje, že většina členských států spoléhá na informace předložené poskytovateli služeb na vyžádání a nijak si tyto informace neověřuje. Nezávislá kontrola se provádí pouze ve dvou členských státech a v dalších čtyřech jsou informace předkládané poskytovateli služeb na vyžádání ověřovány.

Zprávy členských států

Zprávy devíti členských států neobsahovaly žádné informace z důvodu opožděného provedení směrnice o audiovizuálních mediálních službách či pozdního data účinnosti vnitrostátních právních předpisů, kterými se tato směrnice provádí. Pět členských států uvedlo, že v referenčním období nebyly k dispozici žádné registrované[15] nebo uznané[16] služby na vyžádání.

Z členských států, které směrnici provedly (tj. uložily povinnost podporovat evropská díla v rámci služeb na vyžádání), pouze šest[17] ve svých zprávách uvedlo, že jejich právní předpisy stanoví konkrétní opatření.

Tato opatření se v jednotlivých členských státech liší: v České republice, Španělsku, Itálii a Rakousku se na služby na vyžádání vztahuje povinnost vyhradit určitou část katalogů evropským dílům (10 %, 30 %, 20 % a 50 % v jednotlivých státech v uvedeném pořadí[18]). Povinnost přispívat na financování evropských děl uvedlo Francouzské společenství Belgie, Česká republika, Španělsko a Itálie (až 2,2 % a nejméně 1 % a 5 % obratu)[19]. Povinnost zdůrazňovat evropská díla v katalozích stanovuje ve svých právních předpisech Francouzské společenství Belgie, Bulharsko a Rakousko (pro soukromé služby na vyžádání). K způsobům, jak toho dosáhnout, patří zejména reklamní přílohy, samostatné záložky, časopisové články a reklamní programy, jakož i odpovídající označení evropských děl nebo označení země původu.

b) Kontrolní metody vnitrostátních orgánů

Přestože informace o této problematice poskytlo jen několik zpráv členských států, údaje o uplatňování článku 13 byly vnitrostátními orgány z velké části získány přímo od poskytovatelů služeb na vyžádání.

Některé členské státy popsaly, jakým způsobem zvýšily nebo mají v úmyslu zvýšit povědomí poskytovatelů služeb na vyžádání o nutnosti zaregistrovat své služby a/nebo dodržovat povinnosti stanovené v článku 13[20]. Francouzský regulační orgán CSA informoval o namátkových kontrolách podílů a míry zdůrazňování evropských děl v katalozích. Belgie (Francouzské společenství), která stanovila všeobecnou povinnost zdůrazňovat evropská díla, poskytla zajímavé a podrobné informace o kontrolách prováděných regulačním orgánem ohledně četnosti výskytu reklamy na evropská díla ve službách na vyžádání[21].

Komise zdůrazňuje, že k zajištění správného uplatňování článku 13 je důležité provádět efektivní kontrolu. Ačkoliv směrnice o audiovizuálních mediálních službách neobsahuje žádnou povinnost vytvářet konkrétní kontrolní systémy, Komise vyzývá vnitrostátní orgány, které tak zatím neučinily, aby zavedly systémy umožňující ověřování údajů předkládaných poskytovateli služeb na vyžádání.

1.2. Uplatňování článku 13 – audiovizuální mediální služby na vyžádání

Výsledky studie[22]

Podíl evropských děl na službách catch-up TV byl mnohem vyšší (96,2 % z celkového počtu hodin) než podíl evropských děl nabízených v rámci služeb VOD (pouze 45,1 % z celkového počtu hodin). Katalogy služeb catch-up TV jsou úzce spojeny s obsahem televizního vysílání. Evropská díla byla mnohem výrazněji zastoupena v katalozích televizních stanic (81,1 % hodin) než v katalozích nezávislých subjektů (46,7 % hodin) nebo telekomunikačních operátorů (31,2 %). Výrazně vyšší zastoupení měly rovněž v katalozích veřejnoprávního vysílání (99,1 % hodin) ve srovnání s komerčním vysíláním (55,8 % hodin). Služby s nejnižším podílem evropských děl obecně nabízeli noví hráči na trhu[23] (10–20 %). Podíly evropských děl z hlediska „způsobilých hodin“[24] (64,5 %) se blížily podílům stanoveným pro katalogy jako celek (65,1 %).

Zprávy členských států

Údaje poskytnuté ve zprávách členských států nejsou úplné a dostatečně reprezentativní, aby umožňovaly vyvodit spolehlivé závěry o uplatňování článku 13.

Přestože vnitrostátní předpisy některých států nestanovují konkrétní povinnosti, poskytlo 14 států ve svých zprávách určité údaje – různého rozsahu – o způsobech podpory evropských děl používaných v praxi poskytovateli služeb na vyžádání. Tyto zprávy uváděly relativně vysoký podíl evropských děl v katalozích. Průměrné hodnoty se pohybovaly v rozmezí od 40 % (Španělsko[25]) do 88,9 % (Dánsko) v roce 2009 a od 36,4 % (Portugalsko) do 100 % (Rakousko[26]) v roce 2010. Vzhledem k omezenému počtu zpráv a velmi nízkému počtu služeb na vyžádání (dvě nebo tři) uváděných některými členskými státy by jakékoliv vypočítávání průměru EU nemělo smysl. Podobně nelze učinit spolehlivé závěry ani ze srovnání vykázaných procentuálních podílů konzumovaných evropských děl na celkovém množství nabízených evropských děl. Pět členských států[27] také uvedlo, že poskytly finanční příspěvky na evropskou produkci, a šest národních zpráv[28] zmínilo použití určitých nástrojů pro její zdůraznění[29].

Komise tak jedině vítá poměrně vysoký podíl evropských děl na nabízených službách na vyžádání.

2. STANOVISKO KOMISE K UPLATŇOVÁNÍ ČLÁNKŮ 16 A 17

2.1. Obecné poznámky

2.1.1. Články 16 a 17 v kontextu evropské audiovizuální tvorby

Evropský audiovizuální trh v období 2009–2010 pokračoval v trvalém růstu. Číselné údaje ukazují na trend rychle se zvyšujícího počtu kanálů. Podle Evropské audiovizuální observatoře existovalo v prosinci 2010 v státech EU-27 celkem 7 622 televizních kanálů – z toho 3 126 lokálních stanic – oproti 6 067 stanicím v roce 2008. To představuje nárůst o 25,6 %, tedy vyšší než nárůst zaznamenaný v období 2006–2008.

Ve stejném období byl zaznamenán pokles v celkovém počtu kanálů spadajících do působnosti článků 16 a 17[30] ve srovnání s předchozím obdobím: ve vztahu k evropským dílům[31] jejich počet klesl z 1 679 v roce 2008 na 1 313 v roce 2009 a opět mírně stoupl na 1 390 v roce 2010, a to v důsledku změny metodiky, která umožnila vynětí velmi malých kanálů z oznamovací povinnosti, jak je popsáno níže v bodě 2.1.2.1. Pokud se však použije metodika uplatněná v předchozí zprávě – tj. zahrnující kanály vyňaté z oznamovací povinnosti – údaje ukazují, že počet kanálů spadajících do působnosti článků 16 a 17 vzrostl mezi rokem 2008 (1 679) a 2010 (2 045) o 21,8 %, tedy tempo růstu bylo mírně nižší, než jaké bylo zaznamenáno na trhu.

2.1.2. Metody provádění a kontroly ze strany členských států

2.1.2.1. Změny v metodice

Vzhledem k vzniku kanálů s velmi nízkým podílem sledovanosti (pod 0,3 %) bylo rozhodnuto, že dostanou možnost zažádat o individuální výjimku z oznamovací povinnosti podle článků 16 a 17. Podrobné podmínky pro poskytování těchto výjimek jsou uvedeny v „Revidovaných pokynech pro kontrolu uplatňování článků 16 a 17 směrnice o audiovizuálních mediálních službách“, které budou přezkoumány po jejich prvním plném provedení, které se předpokládá v roce 2014[32].

Celkově se počet zpráv členských států obsahujících údaje pro všechny kanály spadající do působnosti článků 16 a 17 oproti předchozímu období zvýšil. Za roky 2009 a 2010 obsahovalo statistické údaje o evropských dílech pro všechny kanály 15 zpráv z 27 (v roce 2007 to bylo 12 a v roce 2008 11 zpráv). Ve vztahu k nezávislé produkci poskytlo údaje pro všechny kanály v roce 2009 14 a v roce 2010 15 zpráv (v letech 2007 a 2008 to bylo 11 zpráv). Komise tento trend vítá, neboť odráží účinnější kontrolu ze strany vnitrostátních regulačních orgánů. Lze to však také, alespoň částečně, vysvětlit tím, že velmi malé kanály, pro něž je obvykle poskytování statistických údajů obtížnější, byly z oznamovací povinnosti vyňaty.

2.1.2.2. Kontrola

Jak bylo uvedeno v předchozích zprávách, neexistuje v EU jednotná metodika kontroly. Na Kypru mohly v referenčním období příslušné orgány podle platných právních předpisů kontrolovat pouze kanály, které vysílaly analogově[33]. Řecko a Slovinsko uvedly, že měly potíže shromáždit údaje od všech kanálů[34].

Naopak zlepšení bylo zaregistrováno ve třech členských státech. Slovinský regulační úřad začal ověřovat údaje předkládané některými televizními stanicemi. Jako zlepšení kontroly je nutné chápat i zahrnutí údajů týkajících se veřejnoprávních regionálních kanálů do německé zprávy. Ve Švédsku pak podle všeho přinesla ovoce snaha orgánu dohledu zvýšit povědomí televizních stanic o důležitosti správného provádění článků 16 a 17, neboť podíl evropských děl, který byl v předchozím období pod požadovanou úrovní, překročil v letech 2009 a 2010 50% hranici.

Stále však existuje prostor pro další zlepšení. Komise znovu opakuje, že k zajištění správného uplatňování článků 16 a 17 je důležitá kontrola. Ačkoliv směrnice o audiovizuálních mediálních službách neobsahuje žádnou povinnost vytvářet konkrétní kontrolní systémy, Komise vyzývá vnitrostátní orgány, které tak zatím neučinily, aby zavedly systémy umožňující ověřování údajů poskytovaných televizními stanicemi.

2.2. Uplatňování článku 16 – většinový podíl evropských děl

Průměrný vysílací čas vyhrazený evropským dílům na všech kanálech uvedených ve zprávách v státech EU-27 činil 63,8 % v roce 2009 a 64,3 % v roce 2010[35]. Tato čísla ukazují na rostoucí trend, jak je uvedeno v tabulce níže, který částečně vyrovnává pokles zaznamenaný v období 2006–2007.

2009–2010: nárůst o 0,5 procentního bodu 2007–2010: nárůst o 1,7 procentního bodu

Od roku 2007 do roku 2010 byl tento nárůst vyšší v „nových členských státech“[36].

EU-15: pokles o 1,7 procentního bodu (65,8 % v roce 2007, 64,1 % v roce 2010) EU-12: nárůst o 5,9 procentního bodu (58,7 % v roce 2007, 64,6 % v roce 2010)

Komise vítá pokrok, jehož dosáhly státy EU-12 a díky němuž mírně překročily úroveň států EU-15.

Na úrovni členských států se průměrný podíl vysílacího času vyhrazeného evropským dílům během referenčního období pohyboval mezi 44 % (Irsko) a 83 % (Maďarsko) v roce 2009 a mezi 47,4 % (Slovinsko a Spojené království) a 81 % (Maďarsko) v roce 2010. Ve stejném období byl v 12 členských státech trend pozitivní, v 12 negativní a ve třech státech zůstal stabilní.

Trendy týkající se vysílacího času vyhrazeného evropským dílům v období 2007–2010 v jednotlivých členských státech jsou zobrazeny graficky[37].

Pravidlo týkající se podpory evropských děl v lineárních službách obecně funguje dobře, ačkoliv má omezený vliv na oběh programů v rámci EU, neboť nezaručuje distribuci zahraničních evropských děl. Zahraniční evropská díla tvoří 8,1 % celkového objemu způsobilých vysílacích hodin, zatímco většina mimoevropských děl je americká[38]. Některá úspěšná audiovizuální díla jako seriály „Borgen“ či koprodukční „Borgiové“ překročily hranice států, podobných případů je však stále příliš málo. Je velmi důležité, aby vznikala evropská díla, která osloví i diváky za hranicemi jednotlivých států. Toho lze dosáhnout například koprodukcemi, které jsou přitažlivé pro široké evropské obecenstvo.

Průměrná míra souladu s právními předpisy byla v EU u evropských děl během vykazovaného období poměrně stabilní, avšak zaznamenala značný nárůst v období 2007–2010, kdy vzrostla z 59,6 % na 69,6 % s výrazným vzestupem v státech EU-15 (11,3 procentního bodu).

Stojí přitom za povšimnutí, že míra souladu s právními předpisy odráží nejen výsledky kanálů, pokud jde o podíl evropských děl, ale také úroveň poskytnutých či neposkytnutých údajů. Pokrok zaznamenaný během referenčního období v oblasti sdělování údajů (viz bod 2.1.2.1.) sehrál ve zlepšení souladu s právními předpisy svou roli.

Tři členské státy[39] měly potíže dosáhnout požadovaného podílu evropských děl během celého sledovaného období. Současně dva členské státy, jejichž průměr byl v předchozím období pod 50% hranicí, byly schopny dosáhnout požadovaného podílu evropských děl v roce 2010[40]. Komise vyzývá dotčené členské státy, aby podpořily kanály spadající do jejich pravomoci v jejich úsilí zlepšit nebo udržet v následujících letech úroveň dosahovaných výsledků.

2.3. Uplatňování článku 17 směrnice o audiovizuálních mediálních službách – evropská díla vytvořená nezávislými výrobci (nezávislá produkce) a nejnovější díla

Průměrný podíl v rámci EU vyhrazený vysílání nezávislé produkce všemi vykazovanými kanály ve všech členských státech v průběhu sledovaného období zaznamenal mírný pokles z 34,1 % v roce 2009 na 33,8 % v roce 2010.

2009–2010: pokles o 0,3 procentního bodu (34,1 % v roce 2009, 33,8 % v roce 2010) 2007–2010: pokles o 1,5 procentního bodu (35,3 % v roce 2007, 33,8 % v roce 2010)

Tento klesající trend byl již zaznamenán v deváté zprávě[41]. Členské státy se proto tímto vyzývají, aby zvážily, jakým způsobem tento trend zvrátit.

Na úrovni členských států se průměrný podíl vysílacího času věnovaný nezávislé produkci pohyboval od 14,5 % (Slovinsko) do 59,7 % (Belgie) v roce 2009 a od 14,8 % (Itálie) do 61,7 % (Belgie) v roce 2010. Stejně jako v předchozím období všechny členské státy dosáhly 10% podílu nezávislých děl. Celkem 21 členských států v roce 2009 a 19 v roce 2010 uvedlo, že více než 25 % celkového způsobilého vysílacího času bylo vyhrazeno pro nezávislou produkci.

Státy EU-12 téměř dohnaly rozdíl, který je dělil od států EU-15:

EU-15: pokles o 4 procentní body (38,5 % v roce 2007, 34,5 % v roce 2010) EU-12: nárůst o 1,7 procentního bodu (31,2 % v roce 2007, 32,9 % v roce 2010)

Ačkoli státy EU-12 zaznamenaly větší pokrok než státy EU-15, jimi dosažený poměr nezávislé produkce v roce 2010 stále zůstával za úrovní států EU-15.

Průměrná míra souladu s právními předpisy vykazovala v EU u nezávislých děl obdobný trend jako u evropských děl, s mírným nárůstem během vykazovaného období a výrazným vzestupem v období 2007–2010 (11,5 procentního bodu), a to zejména v státech EU-15 (15,4 procentního bodu).

Pokud jde o nejnovější evropská díla nezávislých výrobců (nejnovější díla[42]), průměr EU rovněž vykazuje sestupný trend:

2009–2010: pokles o 0,3 procentního bodu (62,1 % v roce 2009, 61,8 % v roce 2010) 2007–2010: pokles o 1,2 procentního bodu (63 % v roce 2007, 61,8 % v roce 2010)

Při srovnání zmíněných dvou skupin členských států[43] vypadají výsledky za období 2007–2010 takto:

EU-15: nárůst o 0,6 procentního bodu (65,4 % v roce 2007, 66 % v roce 2010) EU-12: pokles o 4 procentní body (60 % v roce 2007, 56 % v roce 2010)

Přestože celkové výsledky, pokud jde o nejnovější díla, jsou uspokojující, Komise vyzývá členské státy, zejména státy EU-12, aby usilovaly o podporu vysílání nejnovějších nezávislých děl ve svých zemích.

3. ZÁVĚR

Tato první zpráva neposkytuje dostatečné informace pro vyvození závěrů ohledně podpory evropských děl ze strany poskytovatelů služeb na vyžádání (článek 13). Vzhledem k opožděnému provedení směrnice v členských státech a značně nevyrovnanému vývoji trhů se službami na vyžádání je jakýkoliv rozbor či srovnání obtížné. Způsob provedení článku 13 se rovněž liší od jednoho členského státu k druhému. V některých zemích právní předpisy stanoví konkrétní nástroje k podpoře evropských děl, zatímco v jiných žádná konkrétní opatření, jež by měli poskytovatelé služeb na vyžádání podniknout, nebyla stanovena. V souladu s čl. 13 odst. 3 Komise vezme v úvahu technologický vývoj a posoudí tyto skutečnosti ve světle nastupujících propojených zařízení a konvergence. V dohledné době Komise také zahájí rozhovory s členskými státy na téma vhodných způsobů provádění článku 13.

Ve vztahu k článku 16 směrnice z údajů poskytnutých členskými státy vyplývá, že celkové výsledky se v průběhu referenčního období zlepšily. Průměrný 64,3% podíl evropských děl dosažený v roce 2010, tedy výrazně vyšší než podíl stanovený v článku 16, odráží obecně řádné uplatňování tohoto ustanovení v celé EU. Většinu evropských děl však představují díla domácího původu. Členské státy se proto vyzývají, aby pozorně monitorovaly výsledky všech kanálů spadajících do jejich pravomoci a pobídly kanály, které nedosahují požadovaných výsledků, aby naplnily požadovaný podíl evropských děl.

Požadavky článku 17 týkající se vysílání nezávislé produkce byly v roce 2010 s průměrným podílem 33,8 % bez potíží splněny. Ve srovnání s úrovní dosaženou v roce 2007 však výsledky jak u nezávislých, tak u nejnovějších děl vykázaly sestupný trend. Ačkoli státy EU-12 vykázaly v nezávislé produkci lepší výsledky než státy EU-15, vyzývají se všechny členské státy, aby dohlížely na uplatňování článku 17 televizními stanicemi a podpořily úsilí zaměřené na vysílání většího podílu evropské nezávislé produkce a nejnovějších děl. Vyšší zastoupení těchto děl pomůže podpořit a posílit nezávislou produkci v EU a zvýšit zaměstnanost v tomto odvětví.

Komise vyzývá členské státy, aby si uvědomily problém nízkého oběhu zahraničních evropských děl a pokusily se nalézt řešení.

Vývoj hlavních ukazatelů v letech 2007 až 2010 (EU-27)

|| || || || || || || || || ||

[1]               Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU ze dne 10. března 2010 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách). Toto kodifikované znění nahrazuje směrnici 89/552/EHS ve znění směrnice 97/36/ES a směrnice 2007/65/ES.

[2]               Studie je k dispozici na internetové adrese: http://ec.europa.eu/avpolicy/info_centre/library/studies/index_en.htm#promot.

[3]               Původní články 4 a 5 směrnice 89/552/EHS.

[4]               Směrnice Rady 89/552/EHS ze dne 3. října 1989 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání (Úř. věst. L 298, 17.10.1989, s. 23).

[5]               Norsko, Island, Lichtenštejnsko.

[6]               Tento údaj platí pro EU-30, včetně zemí EHP.

[7]               Belgie (Vlámské společenství), Česká republika, Dánsko, Slovensko a Spojené království.

[8]               Dotazník rozeslaný Komisí členským státům rozlišoval službu catch-up TV, VOD a smíšené služby (VOD / catch-up TV).

[9]               Belgie (97,7 %), Bulharsko (100 %), Dánsko (100 %), Španělsko (75 %), Lucembursko (80 %) a Portugalsko (55,6 %).

[10]             Česká republika (86,2 %), Irsko (100 %), Řecko (76,9 %), Rakousko (100 %), Rumunsko (100 %) a Slovensko (58,3 %).

[11]             Finsko.

[12]             Švédsko.

[13]             Viz 27. bod odůvodnění směrnice o audiovizuálních mediálních službách.

[14]             S výjimkou zpráv, sportu, soutěží a obchodních sdělení.

[15]             Estonsko, Lotyšsko, Litva a Maďarsko.

[16]             Na konci roku 2010 bylo vykázáno 23 služeb v Nizozemsku, avšak mediální úřad do té doby nestanovil kritéria, podle nichž by bylo možné rozhodnout, zda se jedná o audiovizuální mediální služby na vyžádání – viz pracovní dokument útvarů Komise – část I – oddíl 2.

[17]             Belgie – Francouzské společenství, Bulharsko, Česká republika, Španělsko, Itálie (v roce 2010 legislativa nebyla účinná) a Rakousko. Dva členské státy nebyly zařazeny na seznam: Lotyšsko, jehož právní předpisy stanoví povinnost nabízet evropská díla, avšak neuvádí žádné konkrétní procento, a Maďarsko, jehož právní předpisy stanovovaly kvótu pouze pro maďarská díla (příslušné ustanovení bylo mezitím změněno).

[18]             Platí pouze pro veřejnoprávní služby na vyžádání v Rakousku.

[19]             V České republice a Itálii je finanční příspěvek alternativou k povinnosti poskytnout evropským dílům konkrétní podíl v katalozích.

[20]             Zejména Česká republika, Lotyšsko, Nizozemsko a Švédsko.

[21]             Viz poznámky k uplatňování článku 13 v Belgii – Francouzském společenství – pracovní dokument útvarů Komise – část I – oddíl 2.

[22]             Z technických důvodů proběhl monitoring v první polovině roku 2011.

[23]             iTunes společnosti Apple, Lovefilm v Německu, Blinkbox ve Spojeném království a další.

[24]             Viz poznámka pod čarou č. 14.

[25]             Tento údaj se týká jediné služby vykázané v roce 2009.

[26]             Tento údaj se týká jediné služby catch-up TV vykázané v roce 2010.

[27]             Belgie – Francouzské společenství, Bulharsko, Řecko, Španělsko a Švédsko.

[28]             Belgie – Francouzské společenství, Bulharsko, Řecko, Španělsko, Rumunsko a Švédsko.

[29]             Viz pracovní dokument útvarů Komise – část I – oddíl 2.

[30]             Kanály zahrnuté do působnosti článků 16 a 17: celkový počet zjištěných kanálů minus počet nefunkčních kanálů a počet kanálů vyňatých z oznamovací povinnosti (viz bod 2.1.2.1.) a osvobozených (vzhledem k povaze vysílaných programů) nebo vyloučených (na základě zákonné výjimky) – viz ukazatel 1 v pracovním dokumentu útvarů Komise – část II – příloha 1

[31]             U nezávislých děl počet kanálů spadajících do působnosti klesl z 1 585 v roce 2007 na 1 311 v roce 2009 a opět vzrostl na 1 387 v roce 2010.

[32]             http://ec.europa.eu/avpolicy/docs/reg/tvwf/eu_works/guidelines_2011_en.pdf.

[33]             Tato situace se změnila 1. července 2011.

[34]             Viz připomínky Řecka a Slovinska v pracovním dokumentu útvarů Komise – část II – oddíl 3.

[35]             Hodnoty uvedené na úrovni EU představují matematický průměr všech vnitrostátních průměrů vypočtených na základě statistických údajů poskytnutých členskými státy. Nejedná se o vážený průměr, protože nejsou k dispozici veškeré nezbytné parametry pro všechny kanály.

[36]             Členské státy, které k EU přistoupily v letech 2004 a 2007 (EU-12) – EU-15 se skládá z členských států, které k EU přistoupily dříve (do roku 1995).

[37]             Viz pracovní dokument útvarů Komise – část II – oddíl 2.

[38]             Viz studie – poznámka pod čarou č. 2.

[39]             Irsko, Slovinsko a Spojené království.

[40]             Kypr a Švédsko.

[41]             Deváté sdělení o uplatňování článků 4 a 5 směrnice 89/552/EHS ve znění směrnice 97/36/ES a směrnice 2007/65/ES v období 2007–2008 je k dispozici na internetové adrese: http://ec.europa.eu/avpolicy/reg/tvwf/implementation/promotion/index_en.htm.

[42]             Tj. díla vysílaná do pěti let od jejich výroby.

[43]             Viz poznámka pod čarou č. 36.