SDĚLENÍ KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU, RADĚ, EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGIONŮ

Sociální ochrana v rámci rozvojové spolupráce Evropské unie

1.           Proč je sociální ochrana důležitá?

Přetrvávající chudoba a vzrůstající zranitelnost

Agenda pro změnu[1] vytyčuje politiku EU v oblasti budoucí rozvojové spolupráce. Vyzývá mimo jiné ke komplexnějšímu přístupu k lidskému rozvoji podporujícímu lepší přístup ke kvalitním vzdělávacím a zdravotnickým službám a posílené sociální ochraně při posilování růstu podporujícího začlenění, který se vyznačuje „schopností lidí účastnit se vytváření bohatství a pracovních míst a mít z nich užitek“.

V posledních letech byla světová ekonomika svědkem impozantního růstu v některých rozvojových zemích, zejména v Asii. Pět zemí s velkým počtem obyvatel dosáhlo postavení zemí se středními příjmy. A přesto žijí v zemích se středními příjmy dvě třetiny z jedné a půl miliardy nejchudších lidí na planetě. Globalizace je navíc ve větším rozsahu spojena se zvýšenou zranitelností, narušením tradičních systémů solidarity a v některých případech se zvýšenou sociální polarizací. Velký počet pracovníků, kteří pracují nárazově, v neformální ekonomice nebo migrují, nemá přístup k zaměstnaneckému sociálnímu pojištění nebo jiné formě skutečné sociální ochrany.

I když se pravděpodobně podaří splnit první rozvojový cíl tisíciletí, tj. snížit na polovinu podíl osob žijících v extrémní chudobě, mnoho domácností zůstane zranitelných, těsně nad hranicí extrémní chudoby.[2] Tam, kde chudoba přetrvává, je v narůstající míře spojena s vyloučením a marginalizací, což je důsledkem specifických faktorů, např. zeměpisné izolace, zdravotního postižení, pohlaví nebo etnické příslušnosti. V zemích s nižšími příjmy jsou to pak zejména špatné zdravotní podmínky a choroby, nedostatečná výživa (zvláště u dětí), nedostatek odpovídajících dovedností zvláště u mladých lidí, nedostatek zdrojů a opakovaná expozice těžkým otřesům v oblasti zdrojů obživy, jež brání milionům chudých lidí v aktivnější účasti na trhu práce nebo v podnikání, což by jim umožnilo vymanit se z chudoby. V důsledku globální potravinové, energetické a finanční krize došlo k nárůstu nežádoucích dopadů těchto faktorů na zdroje obživy, kvalitu zaměstnání a bezpečnost chudých osob.

Sociální ochrana na podporu rozvoje podporujícího začlenění

Sociální ochrana může hrát klíčovou roli při snižování chudoby a zranitelnosti. Zvyšováním sociální spravedlnosti (např. sociálními transfery a rozšířením přístupu k základním sociálním službám) a poskytováním ochrany proti rizikům může sociální ochrana přispět ke snižování chudoby, posilování růstu podporujícího začlenění i sociální soudržnosti a stability. Značně odlišné profily rozvíjejících se ekonomik a vysoce neformální povaha jejich trhů práce však vytváří velmi rozdílné výchozí podmínky ve srovnání s podmínkami, ze kterých vzešly existující systémy sociální ochrany v rozvinutém světě, což si žádá inovativní a vhodná řešení, která zohledňují konkrétní potřeby a priority každé země.

Sociální ochrana v rámci budoucí rozvojové spolupráce Evropské unie

Rada Evropské unie, Evropský parlament, mezinárodní organizace a občanská společnost vyzvaly Komisi, aby připravila návrh o sociální ochraně v rámci rozvojové spolupráce EU[3]. Evropská zpráva o rozvoji za rok 2010 vyzývá k tomu, aby se sociální ochrana stala nedílnou součástí rozvojové politiky EU[4]. Komise v roce 2011 zahájila konzultační proces, který potvrdil, že je relevantní a příhodné vytvořit politický rámec pro budoucí podporu EU ve prospěch sociální ochrany.

Cílem tohoto sdělení je vysvětlit, jak může sociální ochrana přispět k udržitelnému růstu podporujícímu začlenění a jak může rozvojová spolupráce EU napomoci posilování politik a systémů sociální ochrany.

2.           Co je to sociální ochrana a co může přinést?

Vymezení sociální ochrany

Definice sociální ochrany užívané na mezinárodní úrovni se značně rozcházejí. Některá pojetí jsou přísně normativní, vycházející z konceptu sociální ochrany coby práva zakotveného v nástrojích OSN, mimo jiné úmluvách Mezinárodní organizace práce, zatímco jiné se více zaměřují na funkce sociální ochrany při snižování chudoby a podpoře hospodářského růstu. V některých pojetích sociální ochrany je vyzdvihována její funkce pomáhat chudým lidem vymaňovat se z chudoby, zatímco v jiných je vyzdvihována její role při podpoře sociálního začleňování, sociální spravedlnosti a zabezpečování jistoty příjmu, kvalitního vzdělávání a zdravotní péče pro každého. Obecně lze tudíž sociální ochranu vymezit jako politiky a opatření, jež:

· zvyšují schopnost všech osob, avšak zejména chudých a zranitelných skupin, vymanit se z chudoby, nebo zabránit zabřednutí do chudoby, a lépe zvládat rizika a otřesy

a dále

· mají za cíl přinést vyšší míru sociálního zabezpečení během období aktivity i neaktivity či období potřeby během životního cyklu, a to prostřednictvím jistoty příjmu a přístupu k základním službám (zejména zdravotnictví a vzdělávání).

Povinnost vlád poskytovat sociální ochranu plyne z práva na sociální zabezpečení zakotveného ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948. Normy sociální ochrany jsou stanoveny Mezinárodní organizací práce, zejména v úmluvě o (minimálním) sociálním zabezpečení z roku 1952 (č. 102), kterou plně či z části ratifikovalo 47 zemí (většinou zemí s vysokými příjmy).

Jak sociální ochrana posiluje rozvoj podporující začlenění

Sociální ochrana může posilovat rozvoj podporující začlenění řadou způsobů:

· Sociální ochrana rozšiřuje přístup k veřejným službám, které zlepšují zdraví, vzdělávání a výživu pracujících osob a jejich dětí, podporují účast chudých na hospodářství a zvyšují produktivitu práce.

· Sociální ochrana může nabízet nástroje pro řízení rizik týkajících se jednotlivců a jejich majetku, které jim umožní hájit dlouhodobou schopnost vytvářet příjmy a investovat.

· Sociální ochrana podporuje stabilitu příjmu a může stimulovat poptávku po místním zboží a službách, a to nejen tím, že představuje makroekonomický stabilizátor v časech hospodářských turbulencí.

· Sociální ochrana snižuje nerovnosti, což jednak přispívá k udržitelnému růstu podporujícímu začlenění a jednak může pomáhat posilovat společenskou vazbu mezi občany a státem a podporovat sociální začleňování, soudržnost a větší odpovědnost.

· Sociální ochrana může vytvářet prostor pro mezigenerační spravedlnost, tím že během životního cyklu umožňuje distribuci sociální dávek dětem, mladým lidem a starým osobám od osob v produktivním věku, čímž přispívá k bezpečnosti, stabilitě ve společnosti a zvyšuje předvídatelnost pro jednotlivce.

Role politik a opatření v oblasti sociální ochrany na posílení růstu podporujícího začlenění a snižování chudoby na vnitrostátní úrovni dokládá jejich přínos k dosažení rozvojových cílů tisíciletí.

Přínos sociální ochrany k dosažení rozvojových cílů tisíciletí Rozvojový cíl tisíciletí č. 1: Extrémní chudoba a hlad   Poskytnutí příspěvků na děti (Child Support Grant) v Jižní Africe přispělo ke snížení rozdílu mezi bohatými a chudými o 47 %[5]. Rozvojové cíle tisíciletí č. 2 a 3: Lepší vzdělávání a genderové výsledky  Mezi roky 1996 a 2002/3 se v Bangladéši u dívek zvýšila čistá míra zápisu do základních škol z 48 % na 86 %. Mnozí výzkumníci to z části připisují programu stipendií pro vzdělávání dívek, který je finančně podporován EU[6].                Rozvojové cíle tisíciletí č. 4, 5 a 6: Zlepšená zdravotní péče a snižování nemocnosti            Program Oportunidades v Mexiku spojil převody peněz a bezplatnou zdravotní péči s lepší dostupností zdravotních služeb, což v Mexiku vedlo k 17% poklesu dětské úmrtnosti ve venkovských oblastech během období tří let[7].

3.           Sociální ochrana v Evropské unii

Společný závazek avšak s rozdílnými přístupy

Sociální ochrana je ústředním kamenem evropského sociálního modelu. Odpovědnost za politiku sociální ochrany leží v souladu se zásadou subsidiarity z větší části na jednotlivých členských státech. Na úrovni EU byla však zavedena „otevřená metoda koordinace“, což je dobrovolný proces politické spolupráce spočívající ve stanovování společných cílů a ukazatelů. V rámci Unie se systémy sociální ochrany značně liší. Všechny členské státy EU se však v zásadě zavázaly poskytovat všeobecný přístup k sociální ochraně před hlavními riziky během životního cyklu, a to podle záruky obsažené v článku 34 Listiny základních práv Evropské unie.

Evropské systémy sociální ochrany poskytly důležité nárazníky proti rizikům a příjmové chudobě a omezily nerovnosti v Evropě, avšak přetrvávající hospodářské obtíže vyplývající z finanční krize nastolily složitou otázku, zda je možné si tyto systémy dovolit a nakolik jsou účinné. Na tuto otázku EU reaguje tím, že usiluje o vyvinutí nových způsobů, jak za nižší náklady vytvářet sociální ochranu vysoké úrovně, včetně většího důrazu na aktivaci mladých a starších lidí. V roce 2010 byla zahájena strategie EU „Evropa 2020“ pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění s cílem zvýšit zaměstnanost a snížit chudobu a sociální vyloučení. Pro zlepšení koordinace politik týkajících se obnovy a růstu, jsou tyto cíle podrobně monitorovány a analyzovány prostřednictvím evropského semestru, jenž byl zahájen v roce 2011.

4.           Sociální ochrana v rozvojových ekonomikách

Ekonomiky rozvojových zemí často charakterizuje vysoký podíl neformálního sektoru, nízká daňová základna, relativně nízké rozpočtové příděly na sociální ochranu a vysoce segmentované systémy sociálního pojištění, ze kterých obecně těží pouze malá menšina ve formálním sektoru. Na sociální ochranu vynakládají rozvojové země v průměru zhruba čtvrtinu toho, co rozvinuté ekonomiky. Z toho vyplývá, že pouze zhruba 20 % světové populace v produktivním věku má přístup ke komplexní sociální ochraně.

Úkolem zemí se středními příjmy je rozšířit pokrytí a zlepšit účinnost.

V mnoha zemích se středními příjmy již byly zavedeny prvky moderních systémů sociální ochrany s některými složkami sociální pojištění. Pokrytí je však obecně nízké (zejména příspěvkových programů), takže z nich těží relativně malá část populace, přičemž jde převážně o osoby pracující ve formální ekonomice. V tomto kontextu je hlavním úkolem rozšířit pokrytí, a to zejména na osoby pracující v neformálním sektoru.

Země se středními příjmy mají rovněž sklon disponovat řadou diskrétních programů sociální pomoci, které se zaměřují na specifické skupiny, například na chudé a zvyšují jejich přístup k základním službám. Účinnost těchto programů se značně liší, ačkoliv důkazy jak z Asie, tak z Latinské Ameriky naznačují, že dobře nastavené programy mohou být velmi účinné v zasahování chudých osob a dalších zranitelných skupin.

Dalším způsobem, který vlády navíc běžně používají, aby části obyvatelstva poskytly pomyslnou ochranu příjmů, jsou energetické dotace a/nebo cenová omezení. Ukázalo se však, že tyto politiky jsou nákladné, regresivní a neúčinné.

V zemích s nízkými příjmy jsou financování a institucionální kapacita hlavní překážkou

V zemích s nízkými příjmy je poskytování sociální ochrany dokonce často ještě více omezeno relativním nedostatkem zdrojů a především slabostí veřejných institucí. Při omezené industrializaci a rozsáhlých venkovských populacích zůstává většina občanů nepokryta organizovanými metodami sociální ochrany a zranitelná vůči nejrůznějším otřesům, i když rodinné či jiné neformální sítě mohou být částečnou náhradou. Programy sociálních transferů – ať již cílené nebo necílené, podmíněné či nepodmíněné – zůstávají dominantní formou sociální ochrany s tím, že dárci často hrají důležitou roli při jejich navrhování a financování. Takové programy jsou často roztříštěné a u mnoho z nich se nepodařilo dotáhnout do stádia udržitelných, vládou provozovaných systémů. Z toho vyplývá, že hlavními rysy nadále zůstává přímé vyloučení a velká nerovnost v přístupu k sociální ochraně.

Společný úkol: udržitelné financování, rozšířené pokrytí, budování kapacity

Navzdory uvedeným omezením dochází k důležitým posunům v přístupech k těmto problémům. Tam, kde rostla ekonomika, rostla rovněž poptávka občanů po sociální ochraně a vlády se tak octly pod tlakem. Jejich úkolem však není jen navrhovat programy sociální ochrany s lepším pokrytím – tudíž řešit otázku spravedlnosti –, ale rovněž je i provozovat způsobem, který byl účinnější, fiskálně proveditelný a udržitelný. Navíc způsob, jakým vlády mohou zareagovat, záleží nejen na finančních prostředcích – a schopnosti zvyšovat daňové příjmy a příspěvky namísto spoléhání na půjčky či dary –, ale i na institucionální kapacitě každé země a na tom, jak snadno umí tuto kapacitu využít pro sociální ochranu.

Obnovený závazek mezinárodního společenství

V reakci na tyto úkoly došlo ke znovuoživení úsilí o posílení závazku mezinárodního společenství podporovat sociální ochranu. To se odrazilo v iniciativě Minimální úrovně sociální ochrany vytvořené pod vedením Mezinárodní organizace práce, která získala silnou podporu na Mezinárodní konferenci práce (MKP) v roce 2011 a na summitech G20 v letech 2011 a 2012. V roce 2012 se vedoucí představitelé G20 dohodli na pomoci zemím s nízkými příjmy při budování kapacit pro zavádění vnitrostátních minimálních úrovní sociální ochrany, a to prostřednictvím soudržnosti politik, koordinace, spolupráce a sdílení znalostí. Na MKP v roce 2012 bylo přijato „Doporučení o vnitrostátních minimálních úrovních sociální ochrany“, které dává pokyny k jejich postupnému zavádění coby základního prvku systémů vnitrostátního sociálního zabezpečení podporujících začlenění.

V případě minimálních úrovní sociální ochrany jde o celosvětovou iniciativu, sice založenou na souboru zásad, které jsou vyjádřeny jako záruky, přesto to není přístup, jenž by vyhovoval ve všech případech. Podoba a zavádění minimálních úrovní sociální ochrany je věcí každé země v souladu s vnitrostátními institucionálními strukturami, hospodářskými omezeními, politickou dynamikou a sociálními ambicemi.

Minimální úrovně sociální ochrany Minimální úrovně sociální ochrany tvoří základní soubor sociálních záruk pro všechny (horizontální rozměr) a postupné zavádění vyšších standardů (vertikální rozměr) jako integrovaný soubor sociálních politik vytvořený za účelem zaručení jistoty příjmu a přístupu k základním sociálním službám pro všechny se zvláštním zřetelem věnovaným zranitelným skupinám a ochraně a posílení postavení lidí během celého životního cyklu[8]. Doporučení MKP o vnitrostátních minimálních úrovních sociální ochrany přijaté v roce 2012 uvádí, že minimální úrovně sociální ochrany by měly tvořit přinejmenším tyto základní záruky sociálního zabezpečení: (a) přístup k vnitrostátně vymezenému souboru zboží a služeb stanovenému jako základní zdravotní péče včetně péče o matku a dítě, která splňuje kritéria dostupnosti, přístupnosti, přijatelnosti a kvality; (b) základní zaručený příjem pro děti, přinejmenším na úrovni vnitrostátně stanoveného minima poskytující přístup k výživě, vzdělání, péči a ostatním nezbytným druhům zboží a služeb; (c) základní zaručený , přinejmenším na úrovni vnitrostátně stanoveného minima pro osoby v aktivním věku, které nemohou vydělat dostatečný příjem, a to zejména v případech nemoci, nezaměstnanosti, mateřství a zdravotního postižení; a dále (d) základní zaručený příjem, přinejmenším na úrovni vnitrostátně stanoveného minima pro starší osoby[9].

5.           Budoucí směr rozvojové spolupráce EU na podporu sociální ochrany v partnerských zemích.

Spravedlnost, sociální začleňování a sociální soudržnost

Rozvojová spolupráce EU na podporu sociální ochrany má zlepšit její poskytování, pokud jde o spravedlnost a účinnost, při současné podpoře sociálního začleňování a soudržnosti coby základních pilířů udržitelného růstu podporujícího začlenění a snižování chudoby. Tyto cíle přirozeně pramení ze základních hodnot Evropské unie.

Sociální ochrana – hlavní téma dialogu o vnitrostátních rozvojových strategiích

EU usiluje o to, aby sociální ochrana tvořila součást politického dialogu s partnerskými zeměmi o jejich vnitrostátních rozvojových strategiích, a měla by dále podporovat a pomáhat rozvoji účinných, spravedlivých a udržitelných systémů sociální ochrany přizpůsobených specifickým okolnostem.

Politický dialog s vládami partnerských zemí by měl zajistit, že systémy sociální ochrany vycházejí ze zásad, jejichž cílem je dosáhnout spravedlivého a všeobecného přístupu k sociální ochraně během celého lidského života, se zvláštním zřetelem na nejvíce zranitelné a znevýhodněné osoby, jako jsou děti a osoby se zdravotním postižením.

Podpora vnitrostátních politik a programů

EU by měla podporovat rozvoj politik a programů sociální ochrany, které jsou pod kontrolou státu, včetně minimálních úrovní sociální ochrany, a současně usilovat o propagaci osvědčených postupů při formulaci politik a při tvorbě a rozvoji systémů sociální ochrany. Mezi osvědčené postupy mohou typicky patřit kroky k racionalizaci a sjednocení systémů za účelem zlepšení účinnosti a vytvoření lepšího výchozího bodu pro zavedení širšího a účinnějšího pokrytí, včetně přechodu od selektivních krátkodobých záchranných sítí ke komplexním systémům. Politiky by měly odrážet specifické potřeby a priority jednotlivých partnerských zemí.

Reforma příjmů pro získání fiskálního prostoru

V konečném důsledku by měla účinná a udržitelná sociální ochrana vycházet spíše z přerozdělování vnitřního nežli mezinárodního bohatství. Pusanské partnerství pro účinnou rozvojovou spolupráci[10] vyzývá k tomu, aby vládní příjmy partnerských zemí hrály větší roli při financování rozvojových potřeb za účelem akcelerace snižování chudoby a pokroku při dosahování rozvojových cílů tisíciletí při současném posílení udržitelnosti prostřednictvím snižování závislosti na cizí pomoci. V souladu se Sdělením o daních a rozvoji[11] z roku 2010 a zásadami řádné správy v daňové oblasti bude EU podporovat opatření rozvíjející účelné, účinné, spravedlivé a udržitelné daňové systémy podle kapacit jednotlivých partnerských zemí, aby došlo ke zvýšení fiskálního prostoru k financování sociální ochrany. To může zahrnovat budování kapacit daňové správy a reformu příjmů pro zlepšení daňové základny, jakož i nahrazení regresivních dotací účinnějšími opatřeními sociální ochrany.

Budování kapacit pro silné instituce

Klíčovým úkolem pro poskytování sociální ochrany s účinným a účelným pokrytím je vytvořit vhodný právní a institucionální rámec. EU by měla i nadále podporovat partnerské země prostřednictvím technické spolupráce za účelem vytvoření strategického, politického, právního a institucionálního rámce založeného na domácí analýze těchto zemí a na jejich prioritách. EU by měla rovněž nadále podporovat budování institucionální kapacity na všech úrovních (celostátní, krajské, místní; vládní a nevládní) za účelem rozvoje a posílení správních a implementačních kapacit vlád, prováděcích agentur, sociálních partnerů a dalších nestátních aktérů.

Systémy sociální ochrany mohou být zasaženy vysokou mírou úniku finančních prostředků. Podpora bude tudíž muset rovněž řešit otázky řádné správy věcí veřejných a řízení veřejných financí, mimo jiné aby se zamezilo podvodům, nekalostem a plýtvání, a propagovat odpovědnost.

Přidaná hodnota EU u technické spolupráce

V oblasti sociální ochrany nashromáždila EU množství zkušeností a vytvořila řadu koncepcí. Rozdíly panující mezi členskými státy EU, pokud jde o financování sociální ochrany, míru pokrytí, správu a systémy distribuce, nabízejí širokou škálu zkušeností a znalostí, které mohou být pevnou základnou pro budování kapacit a politické poradenství na podporu partnerských zemí. EU by měla případně rovněž usnadňovat spolupráci mezi jižními zeměmi, prostřednictvím sdílení zkušeností a výzkumu.

Komise bude více využívat stávající nástroje, např. TAIEX, a vyvine nové nástroje, aby v rámci struktury spolupráce mezi jižními zeměmi nebo třístranné spolupráce umožnila podle poptávky rychlé vysílání odborníků jak z Evropy, tak z příslušných třetích zemí.

Podpora tvorby pracovních míst a zaměstnanosti

Účinná sociální ochrana by měla rovněž zahrnovat opatření, která příjemcům umožní účastnit se produktivní ekonomické činnosti a zaměstnání, nebo s nimi být v úzkém spojení. Při snižování chudoby hrají zásadní roli produktivní zaměstnanost a důstojná práce, což jasně stanoví první z rozvojových cílů tisíciletí a rovněž pracovní dokument útvarů Komise o podpoře zaměstnanosti prostřednictvím rozvojové spolupráce EU[12].

EU by měla podporovat vlády jednotlivých zemí při vytváření programů zaměstnanosti, pracovních míst a při podpoře podnikání. Měla by rovněž podporovat sociální dialog a pracovní normy podle Agendy důstojné práce[13] a poskytování sociální ochrany v kontextu vysoce neformálních trhů práce, včetně inovativních přístupů, jako jsou programy mikropojištění. EU by měla rovněž podporovat vnitrostátní programy na zlepšení pracovních příležitostí zranitelných a marginalizovaných skupin, jako jsou zdravotně postižené osoby.

Zapojení občanské společnosti a soukromého sektoru

Zatímco hlavní odpovědnost za sociální ochranu a její poskytování leží na vládách, jsou situace, ve kterých programy sociální ochrany mohou být nejlépe realizovány partnerstvím veřejného a soukromého sektoru. EU by měla uznat, že při podpoře rozvoje systémů sociální ochrany hrají soukromý sektor a nevládní poskytovatelé služeb důležitou roli. Iniciativa EU na poli sociální odpovědnosti podniků může podpořit soukromý sektor v rozvojových zemích v tom, aby prováděl příslušná mezinárodní doporučení, což pomůže dosahovat udržitelnější růst podporující začleňování a další rozvoj.

Občanská společnost a sociální partneři by měly být vyzýváni, aby se při navrhování a provádění systémů sociální ochrany stali partnery státu, a k tomu by měli být vybaveni příslušnými právy. Jejich účast by mohla vést k lepší účinnosti poskytování ochrany a rovněž podnítit širší debatu a začleňování. Tyto subjekty mohou hrát klíčovou roli advokátů sociální ochrany a prostřednictvím zvyšování povědomí a zlepšování informovanosti posilovat postavení společenství a jednotlivců, a to zejména znevýhodněných a vyloučených osob. V některých případech mohou rovněž pomáhat monitorovat a hodnotit programy sociální ochrany.

Podpora transformativní sociální ochrany

Transformativní přístupy rozšiřují koncept sociální ochrany tak, že zahrnuje „oblasti jako spravedlnost, posílené postavení, hospodářská, sociální a kulturní práva namísto omezení působnosti sociální ochrany na cílený příjem a přesuny spotřeby“[14]. Takové koncepty jsou v souladu s hodnotami, které byly základem rozvoje sociální ochrany v rámci EU, a rozvojová spolupráce EU by proto měla tyto přístupy podporovat. Málo však byla prozkoumána jejich účinnost, a EU by proto měla zvážit podporu provoznímu výzkumu, který by dokumentoval osvědčené postupy a podával důkazy o dopadu transformativní sociální ochrany s cílem vytvořit důkladnou znalostní základnu pro další postup.

Rovnost žen a mužů v sociální ochraně

„Ženy a muži čelí různými rizikům a zranitelnostem, přičemž některé souvisí s pohlavím a jiné jsou prohloubeny nerovnostmi mezi ženami a muži a diskriminací“.[15] Systémy sociální ochrany musí řešit rizika ženského životního cyklu a břemeno péče, kterou nesou, a rovněž překážky přístupu žen na trh práce, aby z těchto systémů mohli ženy a muži těžit rovnocenně. EU by měla zajistit, aby politika sociální ochrany a její programy řešily problémy související s rovností žen a mužů.

6.           Plánování a způsoby rozvojové spolupráce

V závislosti na souvislostech a cílech podpory jsou pro podporu rozvoje sociální ochrany relevantní všechny způsoby pomoci. V souladu s Agendou pro změnu lze sociální ochranu zvolit jako jedno z odvětví pro spolupráci v programech pro jednotlivé země nebo regiony či ji chápat jako jednu dimenzi v jiných odvětvových programech (např. zaměstnanost, zdraví, vzdělání, zajišťování potravin, zemědělství a rozvoj soukromého sektoru, atd.). Sociální ochranu lze taktéž podporovat prostřednictvím tematických programů, které mohou doplňovat zeměpisně vymezené programy.

Odvětvový přístup[16] může být zvláště vhodným způsobem pro podporu sociální ochrany, protože využívá systémy a procesy partnerských zemí a je založen na politickém dialogu.

Rozpočtová podpora[17] doplněná politickým dialogem může pomoci motivovat rozvoj systémů sociální ochrany, které jsou plně integrovány do vnitrostátních rozpočtů a plánovacích procesů v rámci odpovědnosti vlád parlamentům a občanům.

7.           Diferenciovaná rozvojová partnerství

Agenda pro změnu navrhuje diferenciovaný přístup EU k přidělování pomoci a partnerství. Podpora rozvoje systémů sociální ochrany je relevantní jak pro země s nízkými příjmy, tak pro země se středními příjmy. Země se středními příjmy však budou mít více fiskální a institucionální kapacity než země s nízkými příjmy. Některé z těchto zemí již přestanou využívat velkoplošné financování rozvojové pomoci EU z bilaterálních zeměpisných programů. Podporu na rozvoj systémů sociální ochrany v těchto zemích, zejména ve formě technické pomoci, výměn a kooperativního provozního výzkumu, však lze poskytovat prostřednictvím regionálních a tematických programů.

Zásadní role, kterou sociální ochrana může mít při řešení vysoké úrovně chudoby a zranitelnosti, jež přetrvává jak v ekonomikách, jejichž status se v důsledku pokroku nově změnil, tak v rozvíjejících se zemích, vyžaduje, aby sociální ochrana zůstala klíčovým prvkem politického dialogu EU s těmito partnery.

Rozvojovou spolupráci EU lze využít k financování tvorby a posilování systémů sociální ochrany, a to i v situacích, které si vyžadují rozvoj systémů, které lze rychle posílit za účelem řešení následků opakujících se přírodních katastrof. Financování dávek sociální ochrany nebo sociálních transferů může být důvodné v nestabilních státech a postkonfliktních situacích, a to zejména v případech, kde sociální ochrana může dotčené populaci zásadním způsobem pomoci získat zpět její majetek. EU by však měla napomáhat rozvoji systémů založených na vnitrostátním financování.

8.           Koordinovaná akce EU

Agenda pro změnu vyzývá k tomu, aby se obnovilo úsilí o zajištění větší účinnosti pomoc EU, mimo jiné prostřednictvím společného programování a rozvíjením rámce s harmonizovanými výsledky. Z konzultací s partnerskými zeměmi, členskými státy EU, mezinárodními organizacemi, sociálními partnery, občanskou společností a širší veřejností vyplynulo, že všichni podporují zvýšenou koordinaci EU na podporu sociální ochrany v rámci rozvojové politiky. Ke koordinaci by mělo docházet na místní úrovni v partnerských zemích.

EU vyjádřila podporu konceptu vnitrostátně vymezených minimálních úrovní sociální ochrany, který byl přijat na 100. zasedání MKP v roce 2011, a přispěla k jeho schválení skupinou G20. Přispěla a podpořila přijetí Doporučení o minimálních úrovních sociální ochrany na MKP v roce 2012. Koncept minimálních úrovní sociální ochrany by mohl být dobře vymezeným základem, na kterém lze stavět koordinovanou a případně i společnou podporu sociální ochrany ze strany EU a partnerských zemí, které se rozhodnou tyto úrovně zavést.

EU může rovněž usilovat o účast na globálních iniciativách, jako je Interinstitucionální rada pro sociální ochranu, která byla navržena Pracovní skupinou pro rozvojovou spolupráci G20.

9.           Lepší soudržnost mezi politikami EU

V globalizované ekonomice má lepší soudržnost mezi politikami EU rozhodující význam. Vnější rozměr politik EU může mít dopad na sociální ochranu v partnerských zemích. EU by měla zajistit soudržnost mezi politikami na podporu sociální ochrany v rámci rozvojové spolupráce a všemi ostatními relevantními politikami EU.

EU je odhodlána propagovat otevřenost k obchodu a integraci do světových trhů coby základ udržitelného hospodářského růstu a rozvoje podporujícího začlenění.[18] Větší otevřenost může vést ke zvýšené zranitelnosti osob pracujících v odvětvích, jež se mohou stát nekonkurenceschopnými, což lze zmírnit, pokud fungují systémy sociální ochrany. EU je rovněž odhodlána posílit spolupráci mezi členskými státy za účelem vyvinutí soudržnějšího přístupu ke koordinaci sociálního zabezpečení s třetími zeměmi[19].

Úspěšnost přechodu od humanitární pomoci k rozvojové spolupráci bude rovněž zásadně záležet na vytvoření účinných systémů sociální ochrany. Je třeba podporovat účinnou integraci rozvojové a humanitární pomoci v souladu se sdělením o „Spojení pomoci, obnovy a rozvoje“[20] , tak aby byla zajištěna důslednost, soudržnost a transparentnost fungování systému mezinárodní pomoci při řešení případů zranitelnosti. Účinný systém sociální pomoci by měl usnadnit pracovní mobilitu tím, že zajistí přenositelnost práv v oblasti sociálního zabezpečení pro migrující pracovníky. V zájmu snížení zranitelnosti chudých osob vůči důsledkům změny klimatu by mělo být dojít k úzkému propojení opatření sociální ochrany a opatření na přizpůsobení se změně klimatu.

[1]               KOM(2011) 637, závěry Rady 9316/12

[2]               S. Chen a M. Ravallion, The developing world is poorer than we thought, but no less successful in the fight against poverty, WB, 2008

[3]               Závěry Rady 11068/07, usnesení Evropského parlamentu 2011/2047.

[4]               Evropská zpráva o rozvoji, Sociální ochrana pro rozvoj podporující začlenění, Nová perspektiva spolupráce EU s Afrikou.

[5]               DFID, Cash Transfers Evidence Paper, 2011.

[6]               Unicef, Accelerating the MDGs with Equity, 2010.

[7]               DFID, Cash Transfers Evidence Paper, 2011.

[8]               Mezinárodní organizace práce, Minimální úrovně sociální ochrany pro spravedlivou a globalizaci podporující začlenění. Zpráva poradní skupiny pro minimální úrovně sociální ochrany, 2011.

[9]               Mezinárodní organizace práce, Doporučení o vnitrostátních minimálních úrovní sociální ochrany, 2012, článek 5.

[10]             Čtvrté fórum na vysoké úrovni zaměřené na účinnost pomoci, Pusan, Jižní Korea, listopad 2011.

[11]             KOM(2010) 163, závěry Rady 10349/10.

[12]             SEK(2007) 495.

[13]             KOM(2006) 249, závěry Rady 11068/07.

[14]             S. Devereux a R. Sabates-Wheeler, Transformative social protection, IDS, 2004

[15]             Podpora růstu, z nějž budou mít prospěch chudí: sociální ochrana, OECD 2009

[16]             Odvětvový přístup spočívá ve vytvoření rozvojové spolupráce vycházející ze zásady koordinované podpory programu rozvoje prováděnému na místní úrovni, jako je např. vnitrostátní strategie snižování chudoby, nebo odvětvový program.

[17]             KOM(2011) 638, závěry Rady 9323/12.

[18]             KOM(2012) 22 a závěry Rady 7412/12.

[19]             COM(2012) 153.

[20]             KOM(2001) 153.