Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru na téma „Přístup k druhotným surovinám (šrot, recyklovaný papír atd.)“ (stanovisko z vlastní iniciativy)

Dne 15. července 2010 se Evropský hospodářský a sociální výbor, v souladu s čl. 29 odst. 2 Jednacího řádu, rozhodl vypracovat stanovisko z vlastní iniciativy k tématu

Poradní komise pro průmyslové změny, kterou Výbor pověřil přípravou podkladů na toto téma, přijala stanovisko dne 13. ledna 2011.

Na 469. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 16. a 17. února 2011 (jednání dne 16. února), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 88 hlasy pro, žádný hlas nebyl proti a 1 člen se zdržel hlasování.

1.1 Výbor velmi vítá analýzy jednotlivých průmyslových sdružení, které popisují současnou situaci a pravděpodobný budoucí vývoj, který by mohl vést k závažné nerovnováze poptávky a nabídky na trhu s druhotnými surovinami.

1.2 Výbor rovněž vyzdvihuje skutečnost, že dostupnost surovin jako taková je v některých zemích (USA, Čína) považována za strategickou otázku. Druhotné suroviny samozřejmě nejsou v těchto zemích vyjmuty z podobně přísnějšího režimu. EHSV proto vítá, že se materiálová účinnost stala klíčovou prioritou GŘ pro životní prostředí.

1.3 Přístup ke specifickým surovinám se v jednotlivých průmyslových odvětvích velmi liší, a to proto, že materiálové toky se řídí svou povahou a tradičním používáním požadovaných surovin. V některých případech, jako např. ve sklářském a ocelářském průmyslu, by bylo možné dosáhnout cíle materiálové účinnosti jednoduchým doladěním a vyvážením existujících systémů a výrobních postupů za pomoci přesně definovaných pobídek. EHSV upozorňuje, že tyto pobídky by neměly ohrozit ani počet ani kvalitu pracovních míst v recyklačním a zpracovatelském průmyslu.

1.4 V současnosti se vyváží obrovská množství sebraných druhotných surovin, ačkoliv je jich akutně zapotřebí v evropském základním a zpracovatelském průmyslu. Tato tendence vážně ohrožuje zaměstnanost ve všech odvětvích zpracovatelského průmyslu.

1.5 Tlak obrovského množství sebraného odpadu z existujících specializovaných sběrných systémů se často kompenzuje tím, že se jednotlivé sebrané druhy odpadu bez uvážení jednoduše prodají, aniž by bylo zabezpečeno dodatečné zpracování a konečné použití v rámci EU.

1.6 Často bohužel dochází k nelegálním obchodním praktikám, umožňujícím obcházet přímou kontrolu toků důležitých druhotných surovin. Používají se např. falešná celní prohlášení deklarující odpad jako použité zboží, umožňující obcházet nařízení o přepravě odpadů pro toky specifických druhotných surovin.

1.7 Tímto způsobem toky odpadu, sebraného za pomoci daňových poplatníků EU, nepřinášejí zamýšlený užitek, ale tím, že omezují nebo zbytečně prodražují zásobování druhotnými surovinami, spíše snižují konkurenceschopnost příslušných průmyslových odvětví.

1.8 Zároveň je zřejmé, že řada zvláštních pravidel regulujících recyklaci nebyla koncipována důsledně. Mívají sklon se zaměřovat na jednotlivé, izolované aspekty sběru a recyklace, a neberou v úvahu tržní síly působící v systémech a procesech.

1.9 V některých odvětvích recyklace působí problémy také nařízení REACH, protože není jasná hranice mezi zbožím s ukončenou životností (odpadem) a použitým zbožím. Tato dobře myšlená koncepce proto bohužel nedosáhla svého cíle. Některá postižená odvětví, např. papírenský průmysl, našly z této slepé uličky východisko, zatímco jiná dosud hledají fungující řešení. To je závažný příklad nesourodosti v právním rámci, před nímž průmysl již předem varoval.

1.10 Aby bylo možné dojít k vyváženějším výsledkům, měl by být konflikt mezi tržními silami a existujícím právním rámcem podrobně analyzován. Jedním z možných návrhů, který by chránil proti riziku ztráty cenných surovin, by mohlo být zavedení vývozních cel. Taková opatření by samozřejmě musela být v souladu s pravidly WTO. EU by případně měla s WTO vyjednat nouzové podmínky, které by stanovily jasné a transparentní podmínky pro vývozní omezení a cla na odpady strategického významu.

1.11 Jinou možností by bylo přistoupit na pružné recyklační cíle v závislosti na aktuálním vývoji na trhu. To znamená, že při poklesu na trhu (snížená poptávka) by mohly být recyklační cíle sníženy, zatímco při růstu trhu a vysoké poptávce by se zvýšily. Zároveň je nutné zvážit inteligentní způsoby jak zajistit, že bude napříč celým obchodním cyklem v celém hodnotovém řetězci zajištěna kritická úroveň zaměstnanosti v odpovídajících odvětvích, např. v odvětví obalového odpadu, papírenském průmyslu atd.

1.12 Další možností by bylo zajistit, aby recyklační cíle/kvóty odpovídaly pouze objemům odpadu, jenž může být druhotně využit v EU, nepočítaje v to odpad prodaný do zahraničí, který nemůže být využit v zařízeních EU. Takové opatření by však mělo doprovázet nové stanovení cílů a kvót, odpovídající současným recyklačním kapacitám EU.

1.13 EHSV důrazně podporuje výzvu průmyslu, aby EU vypracovala obsáhlou a důslednou politiku dlouhodobého udržitelného přístupu k surovinám a využívání zdrojů. Tato politika by měla podpořit evropský průmysl v jeho snahách využívat zdroje „od kolébky po kolébku“. Recyklace by měla být podpořena zlepšením infrastruktury sběru, vytvořením právní jistoty a rovných podmínek a odstraněním zbytečné administrativní zátěže. Pro tento základní požadavek je třeba, aby celé spektrum nařízení, směrnic a rozhodnutí bylo logické a dobře vyvážené.

1.14 Právní předpisy EU k odpadům stanoví právní povinnosti pro všechny strany zúčastněné v tocích odpadů, a tato odpovědnost by měla být příslušnými orgány přísně kontrolována a vymáhána. Odborné vzdělávání a příprava jejich zaměstnanců jsou klíčovými předpoklady boje proti protiprávnímu jednání některých nepoctivých účastníků, a to zejména v mezinárodním obchodě.

1.15 Všechny jednotlivé oblasti politiky EU v oblasti změny klimatu by měly zohledňovat přínos druhotných surovin pro životní prostředí, a nesrovnalosti by měly být eliminovány: například EU ETS neodráží úspory energie a uhlíku vyplývající z používání opětovně využitelných surovin v jiných průmyslových a stavebních odvětvích a zbytečné zatížení těchto odvětví dalšími náklady.

1.16 A konečně, řízení takto komplexního rámce by mělo probíhat na pozadí vážně vedeného sociálního dialogu, aby byla podpořena nová, kvalitní pracovní místa v příslušných hodnotových řetězcích.

2.1 Udržitelný přístup k surovinám a jejich udržitelné využívání jsou klíčovými prvky politiky udržitelného rozvoje EU. Jsou základem současné i budoucí konkurenceschopnosti odvětví zpracovatelského průmyslu EU (1). Dodavatelské řetězce primárních i druhotných surovin jsou skutečná hospodářská odvětví zajišťující pracovní místa a vytvářející bohatství v Evropě. Recyklace je ekonomická činnost, jež výrazně přispívá k HDP EU. Do sběru použitých surovin a výrobků jsou zapojeni občané, obce a veřejné orgány, které investovaly do účinných systémů uspokojujících rostoucí poptávku po dlouhodobé udržitelnosti.

2.2 Je třeba uznat doplňkovost primárních a druhotných surovin: druhotné suroviny sice představují ekologicky účinný způsob, jak do hospodářství znovu vložit cenné zdroje, k uspokojení rostoucí poptávky po materiálech (papír, kovy a nerostné suroviny) však obecně (zatím) nestačí. Obojí jsou potřebné a vzájemně se doplňují. Zlepšení systémů sběru a využívání druhotných surovin v EU přispěje k dosažení cílů strategie Evropa 2020.

2.3 Průmysl vyzývá EU, aby vypracovala obsáhlou a důslednou politiku dlouhodobého přístupu k surovinám a využívání zdrojů. Tato politika by měla podpořit evropský průmysl v jeho snahách využívat zdroje „od kolébky po kolébku“. Iniciativa v oblasti surovin, tematická strategie pro předcházení vzniku odpadů a jejich recyklaci, tematická strategie pro udržitelné využívání přírodních zdrojů a stěžejní iniciativa „Evropa méně náročná na zdroje“ komisaře Potočnika jsou všechno vzájemně související iniciativy, jež by měly být důsledné a propojené. Zváženy by rovněž měly být další iniciativy jako např. udržitelná spotřeba a výroba, rámcová směrnice o odpadech či jiné politiky týkající se recyklace a zdrojů.

3.1 Existují tradičně recyklované komodity, jako je např. železný a neželezný šrot, papírový a kartónový odpad a sklo, které mají dlouhou historii a tradici recyklace ve víceméně uzavřeném cyklu. Tato specifická odvětví nemohou přežít bez neustálé dodávky zpětně získaných materiálů a použitých výrobků. Některé jiné materiály, např. plasty, jsou ve srovnání s tradičními komoditami v recyklaci relativně nové a proces opětovného použití materiálu zde nutně nekončí uzavřeným cyklem.

3.2 Recyklační charakteristiky hlavních druhotných surovin předem určují jejich specifické materiálové toky a aktéry v jejich hodnotovém řetězci.

3.2.1 Železný a ocelový šrot: Recyklace železného a ocelového šrotu obecně zahrnuje sběr, třídění, briketování, paketování, stříhání, ostřihování, drcení a / nebo třídění a nakonec tavení v ocelárnách. Železný šrot se sbírá buď odděleně nebo smíšeně a třídí se na šrotišti a prodává do šrotáren nebo posílá přímo do oceláren. Poté, co šrot dorazí do šrotárny, jsou oddělovány různé druhy kovů a připravovány na drcení/třídění. Drcení a třídění je často zapotřebí k dalším fázím oddělování. V případě nerezové oceli se větší kusy sbírají odděleně nebo jsou na šrotišti před drcením tříděny. Menší části z nerezové oceli jsou oddělovány ve více fázích. V ocelárnách se železný a ocelový šrot obvykle zaváží přímo do vysokých pecí.

3.2.1.1 Evropské odvětví zpětného získávání oceli je (ve fázi zpracování) značně koncentrované: okolo 40 % celkového objemu ocelového šrotu dodávaného do oceláren pochází od sedmi společností. Podle Úřadu pro mezinárodní recyklaci (BIR) a Evropské federace pro zpětné získávání a recyklaci železa (EFR) je v EU-27 okolo 42 000 šrotišť. Odvětví šrotu odhaduje, že 250 z nich má status velké společnosti, 9 000 jsou střední až velké podniky zpracovávající více než 120 000 tun ročně a zbytek, tj. 36 000 společností, jsou malé a střední podniky.

3.2.1.2 Systém sběru se může lišit podle typu produktu a země. Velké produkty s ukončenou životností a produkty produkované ve velkém množství, jako např. produkty ze stavitelství a demolice, jsou obvykle dopravovány přímo na šrotiště nebo do šrotáren. Jak směrnice o vozidlech s ukončenou životností, tak směrnice o OEEZ dávají odpovědnost za zpětnou obnovu, a tedy i za sběr šrotu, výrobcům. Malé produkty, jako obalový materiál, sbírají místní orgány, což znamená, že v tomto případě není sběr v rukou odvětví šrotu, ačkoliv určité průmyslové iniciativy probíhají v případě použitých plechovek na nápoje, např. sběrná střediska či šrotové terminály, kde jsou ocelové a hliníkové plechovky tříděny a briketovány pro dopravu do zpracovatelských závodů nebo rafinérií.

3.2.1.3 Šrot je jednou z mála druhotných surovin, u níž může EU očekávat přetrvávající dostupnost, a dokonce mírný nadbytek. Obchod se šrotem uvnitř EU, stejně jako dovoz a vývoz do jiných zemí, je zaveden již po desetiletí. Je těžké odhadnout celkový objem šrotu dopravovaného uvnitř EU. Odhady pro dovoz a vývoz v roce 2008 činily 5,3 mil. tun ročně resp. 12,9 mil tun ročně a celková spotřeba šrotu dosáhla v témže roce 112 mil. tun ročně.

3.2.2 Neželezný šrot a jiné toky odpadu obsahující takové kovy: Z porovnávání této neželezné kategorie s kategorií železa a oceli vyplývá, že zde existuje mnohem vyšší různorodost a) zapojených kovů, b) dostupných zdrojů a c) metod, jež je třeba využít k oddělení a extrakci konkrétních kovů z toků odpadu. Nejvýznamnějšími kovy s největším objemem jsou hliník, zinek, olovo a měď. V tocích odpadu je rovněž např. cín a drahé kovy, které lze extrahovat odpovídajícími metodami.

3.2.2.1 Systémy sběru jsou buď stejné nebo podobné systémům používaným u železného šrotu. Ke zpětnému získávání šrotu dobré kvality z produktů s ukončenou životností (vozidla s ukončenou životností, OEEZ) se používají sofistikované metody, základní neželezné kovy jsou naproti tomu „těženy“ z toků odpadu s vysokou mírou zpětné obnovy a míra jejich využití je rovněž dosti vysoká.

3.2.2.2 Ke zpětnému získávání neželezných kovů vyžadujícímu speciální technologie je velmi důležitý také popel a struska. Široce nevyužitý zdroj neželezných kovů představuje hlušina po staré těžbě v oblastech rudných dolů EU. I když tento důlní odpad (3) je vyjmut z obecných právních předpisů EU o odpadech, měla by se těmto surovinám a možnostem jejich hospodářského využití věnovat pozornost.

3.2.3 Recyklovaný papír: Papírenský průmysl se od počátku zakládá na obnovitelných zdrojích a recyklaci. První surovinou pro výrobu papíru byly sebrané hadry. Recyklace papíru je zatím relativně nekomplikovaná a převládá jeho materiálové využití. Typické jsou dva hlavní zdroje (jako u železných kovů): zpětně získaný papír z průmyslu (mj. obalový a tiskařský průmysl) a (komunální) odpad vznikající po spotřebě. Přednost má tříděná jakost, a proto je třeba třídit z komunálního odpadu použitý papír a provádět základní třídicí postupy.

3.2.3.1 Materiálové toky těžce postihla nedávná krize. Používání zpětně získaného papíru v roce 2009 pokleslo o 7,6 % na 44,9 mil. t. Sběr poprvé poklesl (o 3,6 % na 56,6 mil. t) a spotřeba papíru ve stejném období klesla o 10,1 %. Vývoz zpětně získaného papíru do zemí mimo EU, Norska a Švýcarska i nadále rostl a dosáhl 12,8 mil. t, z nichž 96,3 % bylo posláno na asijské trhy. V rámci Asie byla většina materiálu určena do Číny (71,4 % evropského vývozu). V důsledku vývoje pozorovaného v tomto výjimečném roce vyskočila v roce 2009 míra recyklování na rekordní výši 72,2 %, zatímco v předchozím roce dosáhla 66,7 %. Hospodářská obnova může vést k dočasnému výkyvu opačným směrem, neboť recyklace nebude okamžitě schopná se přizpůsobit obnovené spotřebě papíru. V důsledku nedávného vývoje ve struktuře průmyslu představuje zpětně získaný papír 44,2 % a celulóza 40,4 % vláken používaných v zemích CEPE k výrobě papíru.

3.2.4 Sklo: Sklo lze 100 % opakovaně recyklovat bez ztráty kvality, a vyrábět tak další skleněné nádoby. Sebrané sklo se používá k výrobě nového skla stejné kvality. To činí sklo skutečně recyklovatelným materiálem „od kolébky po kolébku“. K výrobě nových skleněných nádob lez použít až 90 % odpadního skla. Jediným skutečným omezením používání odpadního skla je v současnosti objem zpětně získaného skla a dostupnost odpadního skla v Evropě.

3.2.4.1 Systém zpětného získávání skla je velmi jednoduchý. Většina zpětně získaného skla pochází z odpadních obalů (použitých skleněných nádob) a malé množství se zpětně získává ze stavebního odpadu (ploché sklo). Průměrná míra sběru obalového skla za účelem recyklace dosahuje v EU-27 65 %, v roce 2008 bylo v celé Evropě (včetně Norska, Švýcarska a Turecka) sebráno téměř 11,5 mil. t obalového skla.

3.2.4.2 Výzvou pro recyklaci skla je recyklovat zbývajících 7 mil. t skla, které byly v roce 2008 uvedeny na trh, které však nebyly recyklovány. Zásadní význam má zlepšení recyklace a podpora řádných recyklačních systémů v Evropské unii.

3.2.4.3 Systém sběru a opětovného využití plochého skla a skla z vozidel s ukončenou životností dosud není uspokojivě rozvinut, takže tento hodnotný zdroj je zatím spíše zátěží pro životní prostředí.

3.2.5 Plastový odpad tvoří zhruba 25 % všech pevných opadů nahromaděných na skládkách. Vzhledem k odolnosti plastových materiálů vůči rozpadu trvá proces jejich rozkladu po umístění na skládku dlouho. Spalování plastů za účelem energetického využití je vzhledem k vysoké úrovni nebezpečných emisí nutné kontrolovat v odpovídajících zařízeních.

3.2.5.1 Hlavními sektory, které spotřebovávají plasty a jsou rovněž hlavními původci plastových odpadů, jsou: obalový průmysl (38,1 %), domácnosti (22,3 %) a výstavba a stavitelství (17,6 %). Obaly produkované sektorem distribuce a maloobchodu představují více než 80 % plastových odpadů vhodných ke sběru (potenciálně). Jednou z nejnáročnějších částí na zvládání odpadu se zdá být sběr a zpracování plastových odpadů ze smíšeného domácího odpadu. Většina plastů používaných ve stavitelství je pro dlouhodobé použití.

3.2.5.2 Některé složky plastových odpadů nejsou vhodné k recyklaci, např. obaly potravin nebo plasty smíšené s jinými materiály, protože v tomto případě by čištění znečištěných plastů bylo kvůli spotřebě velkého množství energie nákladnější než hodnota výrobků. Mohou však být využity energeticky.

3.2.5.3 EU-27 je čistým vývozcem plastového odpadu, plastových odřezků a úlomků. Rozdíl mezi dovozem a vývozem se od roku 1999 neustále zvyšuje. Po mírném nárůstu v období 1999–2002 stoupl export prudce mezi roky 2002 a 2006, kdy dosáhl 2,1 mil. t. Dovoz se od roku 1999 do roku 2006 zvýšil z 55 000 t na 256 000 t.

3.2.5.4 V oblasti polyesterových střižových vláken představují 70 % surovin zpracovaných v EU recyklované PET lahve. Dostupnost polyesterových lahví je tedy klíčová. Výrobci v Evropě se však nyní potýkají s vážnými problémy kvůli rostoucí tendenci obchodníků posílat PET – ať už v podobě vloček (rozemleté zlomky lahví) nebo slisovaných lahví – na Dálný východ, především pak do Číny. Tato země v současnosti odstraňuje dovozní omezení na PET odpad, aby tak usnadnila ještě mohutnější vývoz této důležité druhotné suroviny z EU.

4.1.1 Recyklace by měla být podpořena zlepšením infrastruktury sběru, vytvořením právní jistoty a rovných podmínek a odstraněním zbytečné administrativní zátěže. Pro tento základní požadavek je třeba, aby celé spektrum nařízení, směrnic a rozhodnutí bylo logické a dobře vyvážené. Přestože rámcová směrnice o odpadech (2008/98/ES) se vydala žádaným směrem, je třeba ji považovat za počáteční fázi, která bude vyžadovat pravidelné kontroly skutečného stavu a následné doladění.

4.1.2 Dalšími důležitými legislativními prvky jsou směrnice 94/62/ES o obalech a obalových odpadech v posledním znění, směrnice 2000/53/ES o vozidlech s ukončenou životností, nařízení (ES) č. 1013/2006 o přepravě odpadů a směrnice 2002/96/ES o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ). Tyto výše uvedené směrnice striktně stanovují cíle recyklace, což narušuje volný trh s druhotnými surovinami. Vzhledem k téměř neustálým změnám a opravám si tento rámec žádá, aby se věnovala neustálá pozornost jeho důsledkům.

4.2 Nepřímá regulace: Procesy opětovného využití a recyklace nejsou regulovány pouze širokým spektrem předpisů o odpadech, ale dalších omezení a kontroly vyplývají i z předpisů regulujících specifická průmyslová odvětví nebo průmysl jako celek. V této oblasti mají největší význam důsledky nařízení REACH ((ES) č. 1907/2006) a politika EU v oblasti změny klimatu.

4.2.1 Odpad sice není předmětem nařízení REACH, ale zpětně získaná látka nebo směs se jeho předmětem stát může, jakmile překročí hranici, kdy přestává být odpadem. Komise tomuto problému věnovala pozornost a příslušné technické pracovní skupiny přišly s víceméně uspokojivými návrhy, jak tuto patovou situaci překonat. Nejistoty nicméně nadále přetrvávají a kromě informací přístupných na ECHA jsou dostupné velmi užitečné studie ve výzkumném centru Komise (JRC-IPTS) v Seville, které by mohly pomoci s řešením problémů. Hrozba registrace však není plně odvrácena, a to dokonce ani v případech, kdy nemůže přinášet naprosto žádný prospěch.

4.2.2 Politika EU v oblasti změny klimatu by měla usnadnit řadu pobídek ústících v důsledný a udržitelný posun světové společnosti od primárních fosilních zdrojů energie k alternativním zdrojům energie. Program ECCP sestává z jednotlivých prvků, o kterých se tvrdí, že jsou integrované, integraci je však v tomto případě, bohužel, spíše prohlášením než realitou. Některé složky vážně ovlivňují procesy opětovného využití a recyklace: Systém EU pro obchodování s emisemi (EU ETS) aktualizovaný po Kjótu znevýhodňuje provozovatele výrobních zařízení svým administrativním přístupem k přidělování kvót na období 2013–2020. Postupně zaváděný systém dražení by navíc vyčerpal finanční zdroje provozovatelů, kteří by tak měli ještě méně prostředků na budoucí postupy snižování emisí uhlíku. EU ETS na druhé straně neodráží úspory energie a uhlíku vyplývající z používání opětovně využitelných surovin v jiných průmyslových a stavebních odvětvích.

4.2.3 Další problémy vyplývají ze směrnice o obnovitelných zdrojích energie. V důsledku velkého důrazu na využívání obnovitelných zdrojů a jejich rozsáhlé, nevyvážené podpory existuje vážné riziko úniku velkých objemů zpětně získaných druhotných surovin (všech druhů biomasy, zpětně získaného papíru) z opětovného materiálového využití do výroby energie – elektřiny a tepla. Všechna tato rizika je třeba řádně analyzovat a odpovídajícím způsobem minimalizovat, pokud má být zachován, či dokonce v případě možnosti zlepšen přístup k druhotným surovinám. Je zapotřebí přezkoumat definici „biomasy“ a v případě potřeby ji posílit, aby se zamezilo jejímu zneužívání k výrobě energie z obnovitelných zdrojů. V některých případech se kvůli narušením hospodářské soutěže primární suroviny (dřevo) dokonce jednoduše spalují.

4.2.4 Právní předpisy EU o odpadech stanoví právní závazky pro všechny strany zúčastněné v tocích odpadů, a tato odpovědnost by měla být příslušnými orgány přísně kontrolována a vymáhána. Odborné vzdělávání a příprava zaměstnanců těchto orgánů jsou klíčovými předpoklady boje proti protiprávnímu jednání některých bezohledných účastníků, a to zejména v mezinárodním obchodě.

Z popisu uvedeného v kapitole 3 je zřejmé, že mezi toky druhotných surovin existují značné rozdíly. Některé z nich jsou téměř automatické na přirozeném základě historicky funkčních systémů sběru, předběžného zpracování a zpracování (včetně třídění) odpadu předtím, než je zpětně získaný materiál dodáván do velké provozovny. Je možné sestavit celou řadu charakteristik, pomocí nichž lze identifikovat potenciální rizika procesů opětovného využití a recyklace a předcházet jim.

5.1 Jedním z hlavních faktorů ovlivňujících finanční dostupnost druhotných surovin je jejich komerční hodnota. Sběr a předběžné zpracování toku odpadu jsou relativně levnými fázemi v případě koncentrovaných toků odpadu (železa, skla a papíru) a výsledné druhotné suroviny jsou dostupné za relativně příznivou cenu. Na celý uzavřený cyklus se vztahují tržní podmínky. Na druhé straně stále roste segment recyklace, který není provozován za tržní cenu materiálu, ale aby se plnily politiky EU v oblasti odpadů. Většina obalového odpadu, elektronického a elektrického odpadu nebo biologicky rozložitelného odpadu je zpracována, aby se dosáhlo cílů různých směrnic.

5.1.1 Produkce takových druhotných surovin z těchto toků odpadu není na světovém trhu ekonomicky udržitelná. Ke sběru, třídění a zpracování odpadu dochází buď kvůli provádění pravidel rozšířené odpovědnosti výrobce, nebo z důvodu přímého veřejného financování. V obou případech jsou to evropští občané, kdo tuto přeměnu platí, buď jako daňoví poplatníci, nebo jako spotřebitelé.

5.1.2 Evropa vytváří zásobárnu druhotných surovin, ke které má trvale snadný přístup jakýkoliv světový subjekt, pokud poptávka po materiálech na světovém trhu roste. Velké objemy sebraného, nezpracovaného odpadu jsou vyváženy, zejména do Asie. Jelikož je světový trh nestálý, jsou velmi nestabilní i cenové hladiny. Pokud je světový trh oslaben, zpětně získané druhotné suroviny se hromadí, neboť se musí plnit cíle pro recyklaci.

5.1.3 Recyklační subjekty v EU musejí investovat mnohem více do výstavby recyklačních závodů než jejich asijští konkurenti, protože musejí zachovat nadměrnou kapacitu a dodržovat vyšší technologické standardy. V dobách růstu poptávky po surovinách na světovém trhu pak jejich drahé kapacity nejsou využity, jelikož sebraný odpad opouští Evropu bez zpracování. Je proto naléhavě nutné vzájemně přizpůsobit světové síly v oblasti surovin a regulační rámec pro odpady, a vyvarovat se tak narušení trhu a usnadnit přístup průmyslových odvětví v EU k druhotným surovinám.

5.1.4 Zamezení nelegálnímu nebo pololegálnímu obchodování s druhotnými surovinami by mohlo být založeno na striktním požadavku, aby příjemci druhotných surovin ze zemí mimo EU předkládali mezinárodně uznávané certifikáty kvality, např. certifikáty založené na standardech ISO. Členské státy by rovněž měly používat veškerých právních prostředků ke kontrole legálního původu sebraného odpadu tam, kde by mohly nastat problémy.

5.1.5 Protože surovinová politika je v mnoha částech světa otázkou strategické bezpečnosti, mohla by podpora celého hodnotového řetězce ze strany Unie, zvláště pokud jde o druhotné suroviny prvotřídní kvality („premium quality“), vyřešit řadu problémů týkajících se přístupu k druhotným surovinám. Aby bylo možné definovat druhotné suroviny prvotřídní kvality, je zjevně nutné přehodnotit evropskou specifikaci druhotných surovin.

5.2 Environmentální dopad rozumné recyklace musí být prospěšný pro všechna hlavní průmyslová odvětví využívající velké objemy/podíly druhotných surovin. Na tomto obecném tvrzení nic nemění ani používání sofistikovaných technologií zpracování náročných toků odpadu. Celková spotřeba energie je obvykle nižší, někdy je to pouze zlomek spotřeby běžné v případě zpracování těžených či sklízených surovin. To rovněž znamená nižší emise oxidu uhličitého, většinou nižší plynné emise atp. Vzhledem k nečistotám v tocích odpadu je třeba se postarat o nové odpady a v některých případech je nutné využít také účinné čistírny odpadních vod. S těmito náročnými toky odpadu jsou rovněž spojeny vyšší náklady na předběžné zpracování a zpracování, kvůli nimž jsou procesy nákladnější.

5.3 Vzájemně si konkurující využívání druhotných surovin mimo konkrétní odvětví představuje pro tato odvětví velké riziko (viz odstavec 4.2.3). Konkurenční prostředí je silně narušováno financováním, jež má sloužit úplně jinému účelu. To by mohlo způsobit silná narušení trhů se surovinami. Papírenský průmysl nemůže soutěžit o celulózu (jako hlavní surovinu) ani o zpětně získaný papír (druhou hlavní surovinu) se zařízeními na výrobu obnovitelné energie a tepla, kterým se dostává dotací na obnovitelné zdroje. Pro zajištění přístupu k základním surovinám je třeba přijmout odpovídající ochranná opatření. Pokud tato opatření selžou, bude jedno z klíčových průmyslových odvětví EU kriticky ohroženo. Podpora produkci druhotných surovin prvotřídní kvality zvýší poptávku po pracovní síle a bude mít pozitivní sociální dopad v obdobích, kdy bude spotřeba druhotných surovin v krizi.

V Bruselu dne 16. února 2011.

předseda Evropského hospodářského a sociálního výboru

Staffan NILSSON

(2) Údaje pochází většinou ze studií JRC k odpadům (http://publications.jrc.ec.europa.eu/repository/) a z odvětvových statistik.