I.            Úvod

Před deseti lety v bílé knize[1] z roku 2001 stanovila Komise cíl zavést opatření na ochranu cestujících pro všechny druhy dopravy. Tohoto cíle bylo nyní dosaženo. Po přijetí práv cestujících pro autobusovou a autokarovou dopravu v roce 2011 má nyní EU komplexní ucelený soubor základních pravidel týkajících se práv cestujících ve všech druzích dopravy: letecké, železniční, vodní a silniční[2]. Pravidla týkající se práv cestujících v EU zajišťují občanům minimální úroveň ochranu, a tím usnadňují mobilitu a sociální začlenění. Pomáhají vytvářet rovné podmínky pro provozovatele dopravy v rámci jednotlivých druhů dopravy i mezi nimi.

Navzdory úspěchu doposud odvedené práce zůstávají některé důležité otázky otevřené. Úplný soubor práv nebyl dosud zcela a řádně proveden. Cestující si zatím neuvědomují práva, která mají, nebo se jich v pocitu marnosti vzdávají, protože jejich obhajoba je nákladná a obtížná. Vnitrostátní orgány právo stále uplatňují různými způsoby, což cestující i dopravce mate a narušuje trh. Ve své bílé knize o dopravě z roku 2011[3] Komise dopravní politiku znovu zacílila na uživatele a jejich mobilitu a zdůraznila potřebu posílit provádění stávajících pravidel, a případně je zlepšit. Toto sdělení je prvním krokem ke konsolidaci dosavadní práce. Souběžně Komise zahajuje veřejnou konzultaci týkající se možné revize nařízení o právech cestujících v letecké dopravě.

Bílá kniha prosazuje konkurenceschopné a udržitelné rozšiřování hromadné dopravy osob na základě optimalizované intermodality a integrace trhu. V těchto dynamických souvislostech musí jít liberalizace ruku v ruce s kvalitou služby. Cestující mohou očekávat přepravní služby, které zaručují nediskriminaci, pomoc v případě problémů při jejich cestě, transparentnost cestovních podmínek, důstojnost zacházení a plné dodržování podmínek přepravní smlouvy.

S cílem motivovat občany, aby ve velké míře přecházeli z individuální na hromadnou dopravu a volili multimodální cestování jako snadnou a spolehlivou alternativu, potřebujeme právní předpisy v oblasti práv cestujících v EU, které zajistí jednotné podmínky přístupu pro cestující a základní úroveň kvality služeb. Cestující musí mít dojem, že jejich cesta nebude nejistou nebo stresující událostí.

Toto sdělení, které vychází z mnoholetých zkušeností s uplatňováním právních předpisů a z výkladu Evropského soudního dvora, má pomoci:

– dopravcům k jednotnějšímu a účinnějšímu uplatňování práva EU,

– vnitrostátním orgánům k harmonizovanému prosazování ochrany cestujících ve všech druzích dopravy,

– cestujícím k lepšímu pochopení toho, co mohou oprávněně očekávat (a co očekávat nemohou), pokud jde o minimální kvalitu služeb při cestování.

Za tímto účelem jednoduše shrnuje práva a zásady, které se vztahují na všechny druhy dopravy. Rovněž určuje některé oblasti, kde lze dosáhnout dalšího sblížení stávajících právních předpisů, a mezery, které lze vyplnit, s cílem připravit půdu pro důslednější uplatňování práva bez ohledu na jakékoli budoucí hodnocení a výklad nařízení v oblasti práv cestujících, zejména ve vodní a silniční dopravě, která dosud nevstoupila v platnost.

Další práva cestujících vyplývají z Listiny základních práv, pravidel EU na ochranu spotřebitele, směrnice č. 90/314/EHS o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy, vnitrostátních ustanovení smluvního práva a/nebo mezinárodních úmluv provedených do práva EU.

Toto sdělení je součástí činnosti Komise zaměřené na odstraňování překážek, které brání občanům v účinném výkonu jejich práv podle práva EU, která byla zahájena Zprávou o občanství EU za rok 2010[4]. Je to také jedno z opatření, s nimiž počítají sdělení týkající se Aktu o jednotném trhu[5].

II.          Přezkum právních předpisů EU v oblasti práv cestujících

Nařízení o letecké a železniční dopravě jsou již v platnosti. V prosinci 2012 začne platit nařízení o vodní dopravě a v březnu 2013 nařízení o autobusové dopravě. Poté bude zhodnoceno, jak fungují v praxi. Aby se zaručilo spravedlivé a zdvořilé zacházení s cestujícími, stanovil si zákonodárce dva cíle. Za prvé zavést společný soubor práv cestujících zaručených zákonem pro uvedené čtyři druhy dopravy. Za druhé umožnit nezbytné rozlišení z důvodu zvláštních vlastností každého druhu dopravy a jejich trhů, ve vztahu k podnikům (velikost podniku, příjmy nebo počet a četnost tras) a cestujícím (délka, cena a podmínky cesty), aby se zajistila proporcionalita.

Práva cestujících jsou založena na třech základních kamenech: nediskriminace; správné, včasné a přístupné informace; okamžitá a přiměřená pomoc. Následujících deset práv, která vycházejí z těchto zásad, tvoří základ práv cestujících v EU:

1) právo na nediskriminaci v přístupu k dopravě;

2) právo na mobilitu: přístupnost a pomoc pro cestující se zdravotním postižením a cestující se sníženou pohyblivostí bez jakýchkoli dodatečných nákladů;

3) právo na informace před zakoupením přepravního dokladu a v různých fázích cesty, zejména v případě problémů;

4) právo na odstoupení od cesty (náhrada plné ceny přepravního dokladu), pokud není cesta uskutečněna podle plánu;

5) právo na splnění přepravní smlouvy v případě problémů (přesměrování nebo změna rezervace);

6) právo na pomoc v případě významného zpoždění při odjezdu nebo v místech přestupu;

7) právo na náhradu škody za určitých okolností;

8) právo na odpovědnost dopravce vůči cestujícím a za jejich zavazadla;

9) právo na rychlý a přístupný systém řešení stížností;

10) právo na úplné uplatňování a účinné prosazování práva EU.

Tato práva jsou objasněna níže a shrnuta v připojeném seznamu práv cestujících jako první krok politiky přepravy cestujících v EU při přechodu z čistě modálního přístupu na intermodálnější vizi.

1. Právo na nediskriminaci v přístupu k dopravě 1.1. Na základě státní příslušnosti

Článek 18 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) zakazuje diskriminaci na základě státní příslušnosti. Toto se vztahuje na všechny druhy dopravy a je to zohledněno v nařízeních o letecké, autobusové a vodní dopravě, která cestující výslovně chrání před přímou nebo nepřímou diskriminací na základě státní příslušnosti.

Konkrétněji nařízení (ES) č. 1008/2008 stanoví, že přístup k tarifům leteckých služeb musí být poskytnut bez diskriminace na základě státní příslušnosti nebo místa pobytu zákazníka nebo místa usazení cestovní kanceláře. Nařízení o autobusové a vodní dopravě poskytují obdobnou ochranu. Končí tak praxe, kdy rezidenti jednoho členského státu nemohou provádět rezervace na internetových stránkách téhož dopravce v jiné zemi. Znamená to také, že cestovní kanceláře mají přístup k týmž tarifům bez ohledu na jejich zeměpisné umístění.

1.2. Na základě odepření nástupu

Aby se zamezilo diskriminaci v praxi, cestující v letecké dopravě, kterým je odepřen nástup na palubu bez jakéhokoli oprávněného důvodu, si mohou vždy zvolit mezi náhradou ceny přepravního dokladu nebo přesměrováním (při nejbližší příležitosti nebo změnou rezervace na pozdější dobu podle přání cestujícího), poskytnutím odpovídající péče a náhradou škody nebo příspěvky dohodnutými s dopravcem. Cestující v autobusové dopravě mohou mít v případě odepření nástupu právo na náhradu škody. Ve vodní a železniční dopravě doposud praxe odepření nástupu, zejména z důvodu nadměrného příjmu rezervací, téměř neexistovala. S tímto právem se tedy v těchto druzích dopravy nepočítá.

1.3. Na základě zdravotního postižení a/nebo omezené schopnosti pohybu a orientace

Cestující se zdravotním postižením a cestující se sníženou pohyblivostí opět nelze při rezervaci, nákupu přepravních dokladů a nástupu diskriminovat. Výjimky lze učinit pouze z důvodu bezpečnosti dopravy nebo z důvodu fyzických vlastností dopravního systému, které dopravu fyzicky znemožňují, nikoli však kvůli pohodlí nebo z komerčních důvodů jakéhokoli druhu.

Ve všech odvětvích, v nichž se použije odchylka, mohou cestující požadovat písemné vysvětlení, které musí být poskytnuto do pěti dní od žádosti, a musí být vynaloženo přiměřené úsilí, aby byla cestujícímu navržena přijatelná alternativa.

Právní předpisy pro železniční, námořní a autobusovou dopravu stanoví, že rezervace a přepravní doklady se poskytují osobám se zdravotním postižením a osobám se sníženou pohyblivostí bez jakýchkoli dodatečných nákladů (například pokud není možné rezervovat přístupné sedadlo přes internet, mělo by být k dispozici bezplatné telefonní číslo). Podle nařízení o letecké dopravě musí být pomoc poskytnuta bezplatně, což znamená, že jsou zakázány zvláštní rezervační poplatky.

Nařízení o železniční dopravě uvádí, že železniční podnik nemůže vyžadovat, aby cestující se zdravotním postižením a cestující se sníženou pohyblivostí doprovázela jiná osoba. Pokud je cestujícím v autobusové nebo lodní dopravě odepřen nástup na základě zdravotního postižení, mohou požadovat, aby je doprovázela jiná osoba, která jim při cestování poskytne nezbytnou pomoc a která musí být přepravena bezplatně. Možnost dopravců uložit povinnost doprovodu uvedená v nařízení o letecké dopravě musí být uplatňována restriktivně, a kdykoli musí být doprovázející osoba požadována, měli by to dopravci umožnit bezplatně nebo za sníženou cenu.

2. Právo na mobilitu: přístupnost a pomoc pro cestující se zdravotním postižením a cestující se sníženou pohyblivostí bez jakýchkoli dodatečných nákladů

Rozsah a podmínky, na základě kterých se poskytuje pomoc cestujícím se zdravotním postižením a cestujícím se sníženou pohyblivostí bez jakýchkoli zvláštních nákladů, se liší podle druhu dopravy a vycházejí z různých provozních specifik každého druhu dopravy. Nezbytná je také odpovídající odborná příprava zaměstnanců, kteří s těmito cestujícími jednají.

Pokyny k provádění předpisů týkajících se pomoci cestujícím se zdravotním postižením a cestujícím se sníženou pohyblivostí v letecké dopravě podle nařízení (ES) č. 1107/2006 předloží Komise před paralympijskými hrami v roce 2012.

Možnost cestujících se zdravotním postižením a cestujících se sníženou pohyblivostí předem informovat o své cestě je zásadní pro zlepšení kvality pomoci a souběžné snižování nákladů na pomoc. Vztahuje se to také na intermodální dopravu (např. jediné předběžné oznámení pro kombinovaný přepravní doklad pro vysokorychlostní vlaky a letadlo). Předběžné oznámení však zatím v praxi není vždy snadné nebo možné – zejména na internetu – a někdy je nákladné (zpoplatněné telefonní hovory). Komise proto vyzývá dopravce, aby modernizovali své nástroje pro předběžné oznamování tak, aby byly účinné a přístupné, nejlépe jednoduchými elektronickými prostředky.

Skutečná přístupnost služby také předpokládá, že se informační a rezervační systémy poskytují v přístupných formátech (např. odečítače obrazovky pro zrakově postižené osoby) a na základě technických norem přístupnosti pro vozidla a infrastrukturu včetně kiosků a terminálů. Technické normy týkající se přístupnosti existují na úrovni EU (technická specifikace pro interoperabilitu (TSI) týkající se osob se sníženou pohyblivostí)[6] pro konvenční a vysokorychlostní železniční systém. Vlaky, nádraží a příslušné části infrastruktury, které splňují TSI týkající se osob se sníženou pohyblivostí, budou interoperabilní, a nabídnou tak obdobnou úroveň přístupu pro cestující se zdravotním postižením a pro cestující se sníženou pohyblivostí v rámci celé transevropské sítě.

Pokud jde o silniční dopravu, směrnice 2001/85/ES o schvalování typu pro autobusy a autokary obsahuje specifikace týkající se přístupnosti pro cestující se sníženou pohyblivostí a osoby se zdravotním postižením. Pokud jde o námořní dopravu, směrnice 2009/45/ES[7] o bezpečnostních pravidlech a normách pro osobní lodě obsahuje pokyny pro stavbu lodí a pro zařízení k usnadnění přístupu cestujících se sníženou pohyblivostí na loď. Evropské normy přístupnosti však neexistují v letecké dopravě a pro přístup k vodní dopravě z přístavu.

Komise má v úmyslu navrhnout směrnici – Evropský akt přístupnosti – s cílem zlepšit přístup na trhy se zbožím a službami pro osoby se zdravotním postižením. Komise by tak získala příležitost vytvořit obecný soubor norem přístupnosti dopravní infrastruktury a služeb. To by mohlo zahrnovat aspekty jako prodej přepravních dokladů, cestovní informace v reálném čase a online služby.

3. Právo na informace před zakoupením přepravního dokladu a v různých fázích cesty, zejména v případě problémů

Práva cestujících na informace zahrnují: obecné informace o otázkách, jako jsou práva a povinnosti během cesty, o přístupnosti služeb pro cestující se zdravotním postižením a cestující se sníženou pohyblivostí a o standardech kvality a výkonu dopravce a specifické cestovní informace po celou dobu cesty (před zakoupením přepravního dokladu, před cestou a během ní a v případě problémů).

Tato práva by měla být prováděna s využitím moderních komunikačních technologií při současném naplňování potřeb cestujících se zdravotním postižením a cestujících se sníženou pohyblivostí. Nařízení o vodní a autobusové dopravě odkazují na nové elektronické informační prostředky, jako jsou např. SMS. Nové technologie mají podporu pro všechny druhy dopravy, např. používání aplikací telefonů smartphone, internetových stránek a rovněž sociálních médií.

Informace, které jsou nyní povinné pouze pro provozovatele, jsou poskytovány také dalšími účastníky prostřednictvím jejich internetových stránek a dále na letištích, přístavních terminálech a vlakových a autobusových nádražích. Je zapotřebí včasná a účinnější koordinace mezi různými účastníky dopravního řetězce (dopravcem, provozovatelem infrastruktury, prodejcem přepravních dokladů, poskytovateli služeb), aby se zamezilo poskytování protichůdných informací (např. internetové stránky letiště uvádějí „let zpožděn“, zatímco internetové stránky dopravce uvádějí „let zrušen“).

Veřejnosti je také zapotřebí poskytnout odpovídající informace o právech cestujících obecně, například zvláštní informační kampaň Komise v roce 2010.

3.1. Obecné informace o právech cestujících a o standardech kvality a výkonu dopravců

Zprávy sdružení spotřebitelů a Komise zdůraznily, že zveřejňování hodnocení výkonu provozovatelů a průzkumů spokojenosti cestujících by uživatelům umožnilo srovnávat a činit dobře informovaná rozhodnutí, povzbudilo by hospodářskou soutěž na základě kvality služeb a usnadnilo by jednotné sledování a prosazování práva vnitrostátními subjekty pověřenými jeho prosazováním.

Nařízení o železniční dopravě zahrnuje povinnost provozovatelů podávat zprávy o tom, jak jsou uplatňovány minimální standardy kvality služeb. Ve Spojených státech se na velké letecké dopravce vztahuje jednotný systém podávání zpráv, které shromažďuje a zveřejňuje ministerstvo dopravy Spojených států, zejména prostřednictvím měsíčních „zpráv o letecké dopravě pro spotřebitele“[8].

3.2. Transparentní, přístupné informace o všech důležitých aspektech přepravní smlouvy před zakoupením přepravního dokladu

Právní předpisy EU stanoví poskytnutí přepravního dokladu pro všechny druhy dopravy. Detaily právních ustanovení se liší. Bez ohledu na formát (včetně elektronického) lze přepravní doklad považovat za nárok na dopravu, a měl by tedy obsahovat: všechny nezbytné prvky dopravy, její cenu a přinejmenším shrnutí podmínek, včetně ustanovení, která umožňují jednostranné změny smlouvy (např. týkající se případů, kdy se cestující nedostaví, změny času) nebo která službu omezují (např. povolené množství zavazadel), a právní podmínky související s přístupem osob se sníženou pohyblivostí k dané dopravě.

Transparentní informace o plné ceně přepravního dokladu a o tom, co je ve službě zahrnuto, jsou nezbytné k tomu, aby mohli cestující činit plně informovaná rozhodnutí dříve, než si zakoupí přepravní doklad, a dopravcům zaručují tarifní volnost. Na otevřených trzích je sice přijatelné, aby některé sekundární služby spojené s přepravou cestujících (např. stravování nebo přeprava velkých zavazadel) byly nabízeny nad rámec základního tarifu, cestující však v současné době nemají jistotu, které náklady a prvky jsou v základním tarifu zahrnuty a zda mohou oprávněně očekávat, že tyto prvky jsou součástí základní přepravní služby, a to i přes existenci stávajících pravidel týkajících se transparentnosti cen stanovených nařízením (ES) č. 1008/2008. Tato nejistota cestující mate a vyvolává v nich nedůvěru v poskytovatele dopravy. Způsobuje narušení hospodářské soutěže, kdy vnitrostátní zákonodárci a soudy mohou zaujímat různé postoje ohledně toho, zda má být takováto nová praxe považována za zneužívání. Pro všechny druhy dopravy je zapotřebí harmonizované intermodální vize obsahu služby přepravy cestujících a složek ceny, které mají být zahrnuty v základním tarifu.

I když pravidla pro uvádění ceny mohou pro různé druhy dopravy vyžadovat doladění, jednou z možností by bylo stanovit pevný základ služby přepravy cestujících, který by byl jednotně zahrnut v základním tarifu bez ohledu na druh dopravy. Zahrnoval by například: všechny provozní náklady nezbytné pro přepravu cestujících (včetně nákladů spojených se zákonnými povinnostmi dopravce, jako je například bezpečnost, ochrana a práva cestujících) a všechny aspekty důležité pro cestování z pohledu cestujícího (např. poskytování přepravních dokladů a palubních lístků nebo přeprava minimálních zavazadel a osobních věcí).

Očekává se, že nedávná směrnice o právech spotřebitelů[9] zvýší transparentnost pro cestující, zejména při zakupování přepravních dokladů online. Uvedená směrnice výslovně zakazuje předem zaškrtnutá políčka, internetové nákladové pasti a veškeré dodatečné poplatky, o kterých cestující nebyli řádně informováni předem. Obchodníkům navíc zakazuje účtování poplatků za používání určitých způsobů platby (např. kreditních karet), které přesahují náklady obchodníka na používání těchto způsobů.

Komise provádí studii o pravidlech transparentnosti cen letenek v EU s cílem posoudit, zda tato pravidla splňují jejich zamýšlený účel. Cílem těchto pravidel je poskytnout spotřebitelům transparentnější cenu, včetně snadno určitelné konečné ceny a snadného srovnání s jinými nabídkami. Zveřejnění této studie se očekává v roce 2012.

3.3. Informace během cesty a v případě problémů

Cestující by měli být před cestou a během ní průběžně informováni (např. o změnách v plánovaných časech nebo očekávaném příjezdu do místa přestupu). V železniční dopravě musí být tyto informace poskytnuty co nejdříve a ve vodní a autobusové dopravě nejpozději 30 minut po plánovaném čase odjezdu. V letecké dopravě žádné takové pravidlo neexistuje.

Včasné a přesné informace dávají cestujícím více času přizpůsobit svou cestu novým okolnostem. Snižují také náklady spojené s povinností přesměrování a péče zvýšením počtu cestujících, kteří se mohou místo toho rozhodnout od cesty upustit (a zvolit náhradu ceny přepravního dokladu) nebo svou cestu odložit (a zvolit změnu rezervace). Zvyšují také důvěru cestujících a zlepšují image dopravce. Kromě informací o problémech, právech cestujících a dostupné alternativní dopravě musí dopravci sami nebo prostřednictvím zástupců informovat cestující o tom, jak a koho by měli kontaktovat, pokud chtějí podat stížnost.

V rámci posouzení dopadů nařízení o letecké dopravě a veřejné konzultace doprovázející toto sdělení Komise posoudí potřebu opatření pro poskytování včasných informací (tj. o cestě a veškerých možných problémech).

4. Právo na odstoupení od cesty (náhrada ceny přepravního dokladu) v případě problémů během cesty

Zákonodárce se rozhodl nedefinovat pojem „významného zpoždění“, ale stanovit lhůty, po jejichž uplynutí mají cestující právo vybrat si jednu z těchto dvou možností:

· upustit od cesty (náhrada ceny přepravního dokladu),

· požadovat přesměrování, které jim umožní dostat se do cílového místa určení co nejblíže plánovanému času.

Právo rozhodnout se mezi náhradou ceny přepravního dokladu a přesměrováním je ve všech druzích dopravy bezvýhradné a platí při všech událostech, i v případě mimořádných okolností. Lhůty, po jejichž uplynutí se tento soubor práv uplatní, se liší podle druhu dopravy: 60 minut v případě železniční dopravy, 90 minut v případě námořní dopravy, 120 minut (dvě hodiny) v případě silniční dopravy, 300 minut (pět hodin) v případě letecké dopravy. Právo na náhradu ceny přepravního dokladu znamená proplacení plné ceny nepoužitého přepravního dokladu do sedmi dní (letecká a vodní doprava) nebo do jednoho měsíce (železniční a autokarová doprava), a pokud je to nezbytné, zpáteční cestu do původního místa odjezdu.

5. Právo na splnění přepravní smlouvy (přesměrování nebo změna rezervace) v případě problémů

Pokud se cestující rozhodne nepožadovat náhradu plné ceny přepravního dokladu, má právo požadovat splnění přepravní smlouvy a být do cílového místa určení přesměrován. Přesměrování do cílového místa určení při nejbližší příležitosti lze poskytnout za srovnatelných přepravních podmínek týmž nebo jiným dopravcem nebo jiným druhem hromadné dopravy.

V letecké a železniční dopravě má cestující i třetí možnost: cestu odložit na později (změna rezervace s týmž dopravcem). Toto právo je na přání cestujícího s výhradou dostupnosti míst. Ačkoliv možnost rozhodnout se pro pozdější přesměrování (změnu rezervace) není v nařízeních o vodní a autobusové dopravě výslovně uvedena, právní předpisy tuto možnost nevylučují, pokud s ní cestující souhlasí. Pokud se cestující rozhodne pro náhradu ceny přepravního dokladu nebo změnu rezervace na pozdější dobu, zaniká jakákoli další povinnost dopravce poskytnout péči.

Cestující si často stěžují, že jim uvedené tři možnosti, tj. přesměrování, změna rezervace a náhrada ceny přepravního dokladu, nebyly nabídnuty, ale obdrželi pouze náhradu ceny přepravního dokladu. V každém případě má cestující u všech druhů dopravy možnost volby, kterou musí provozující dopravce nabídnout, jakmile dojde k během cesty k problémům.

Volba nabídnutá dopravcem i možnost přijatá cestujícím by měla být jasná a jednoznačná.

Vzhledem k tomu, že improvizace řešení na místě je v případě problémů obvykle nemožná, je nezbytné předem připravit dohody a plány přesměrování, aby mohly být poskytnuty efektivní alternativy, včetně využití jiných dopravců nebo druhů dopravy. Dopravci proto musí zajistit, aby měli na terminálu/nádraží nezbytné a kompetentní zaměstnance a nástroje pro kontakt s cestujícími a umožnili jim rozhodovat se rychle a efektivně, a jakmile k problémům dojde. Situace, kdy jsou cestující zdrženi bez pomoci jakékoli kontaktní osoby, vznikají stále příliš často a musí být subjekty pověřenými prosazováním práva přísně postihovány.

Subjekty pověřené prosazováním práva by měly zajistit, aby se dopravci všech druhů dopravy sami vhodně připravili na řešení problémů zavedením účinných systémů tak, aby mohla být práva cestujících naplněna a mohla jim být nabídnuta náhradní doprava.

6. Právo na pomoc v případě významného zpoždění při odjezdu nebo v místech přestupu

Právní předpisy pro všechny druhy dopravy stanoví minimální úroveň péče, která musí být poskytnuta na místě, kdykoli zpoždění dosáhne stanovené doby po plánovaném čase odjezdu. U všech druhů dopravy je péče navázána na dobu čekání z důvodu významného zpoždění nebo zrušení spoje a následného přesměrování. Musí být úměrná, přiměřená a přizpůsobená vzniklým problémům, situaci cestujících i dotčeného druhu dopravy. Minimální zpoždění, která zakládají právo na pomoc, se liší: 60 minut pro železniční dopravu, 90 minut pro vodní a autokarovou dopravu, 120 až 240 minut pro leteckou dopravu. Péče musí být poskytnuta jak na terminálu a/nebo na palubě (např. občerstvení a stravování může být omezeno, ale musí být poskytnuto na palubě v případě dlouhého zdržení na letištní ploše nebo na lodi, zejména zranitelným cestujícím; musí být zajištěn přístup na toalety a vhodný systém topení/chlazení).

V současné době neobsahují právní předpisy pro leteckou a železniční dopravu omezení práva na ubytování, zatímco ve vodní dopravě je ubytování omezeno na tři noci v ceně 80 EUR/noc a v případě autokarové dopravy na dvě noci v ceně 80 EUR/noc.

Navíc všechny formy péče (včetně poskytnutí ubytování) jsou v letecké a železniční dopravě bezvýhradné a musí být poskytnuty i v případě mimořádných okolností. Pokud jde o nařízení o vodní a autobusové dopravě, musí být odpovídající stravování a občerstvení poskytnuto ve všech případech. Poskytnutí ubytování je však vyloučeno v některých zvláštních případech mimořádných okolností: v rámci vodní dopravy, je-li zrušení nebo zpoždění způsobeno povětrnostními podmínkami ohrožujícími bezpečný provoz lodi, a v rámci autokarové dopravy, nastanou-li nepříznivé povětrnostní podmínky nebo velké přírodní pohromy. Důkazní břemeno vždy leží na provozovatelích.

Stejně jako v případě náhrady ceny přepravního dokladu nebo přesměrování by měly subjekty pověřené prosazováním práva zajistit, aby:

– se dopravci sami vhodně připravili na řešení problémů zavedením účinných systémů pomoci cestujícím a byli na terminálech vždy přítomni nebo zastoupeni, kdykoli dojde k incidentu,

– v rámci posouzení dopadů revize nařízení o letecké dopravě byla posouzena možnost poskytování péče cestujícím zdrženým na letišti v obdobných lhůtách jako v jiných druzích dopravy.

7. Právo na náhradu škody

Za určitých podmínek je právo na náhradu škody objektivním a standardním způsobem v případě významného zpoždění při příjezdu součástí pevných základních standardů minimální kvality pro všechny druhy dopravy.

Cílem této náhrady škody je omezovat nepohodlí, kterým trpí všichni cestující, mimo jiné zajištěním minimální pomoci cestujícím při příjezdu, aby se mohli vyrovnat s okamžitým nepohodlím způsobeným neočekávaně dlouhým zpožděním, podobné jako pomoc, na kterou mají nárok, dojde-li ke zpoždění při odjezdu.

7.1. Společná odpovědnost

Zákonodárce rozhodl, že právo na péči a právo na pomoc v případě problémů během cesty bude centrálně zajišťovat provozující podnik. Neznamená to však, že provozující podnik musí nést finanční zátěž sám nebo že cestující mohou tato práva uplatnit pouze v případě, kdy lze významné zpoždění přičíst dopravci.

Zkušenosti ukazují, že významné zpoždění může způsobit mnoho dalších účastníků dopravního řetězce. Míra nepohodlí, kterým cestující trpí, a jejich právo na získání pomoci tak zůstávají stejné bez ohledu na to, co nepohodlí způsobilo, nebo kdo je odpovědný. Odpovědná strana by měla převzít finanční náklady spojené s náhradou škody, která cestujícímu náleží, a provozujícímu dopravci ji refundovat.

Tato zásada společné odpovědnosti je doposud málo uplatňována a měla by být zavedena lépe. V rámci revize nařízení o letecké dopravě budou posouzena opatření, která mají zajistit, že provozující podniky budou schopny splnit své povinnosti, a že se na finančních nákladech budou spravedlivě podílet všechny subjekty odpovědné za zpoždění.

7.2. Mimořádné okolnosti

Provozovatelé letecké a vodní dopravy nemusejí být povinni poskytnout náhradu škody, jsou-li problémy způsobeny mimořádnými okolnostmi. To se vztahuje i na provozovatele autobusové dopravy, pokud skutečně nabídli možnost volby mezi náhradou ceny přepravního dokladu nebo přesměrováním. V železniční dopravě to platí, pokud byly problémy zaviněny třetí stranou, cestujícím nebo okolnostmi nesouvisejícími s železničním provozem a dopravce jim nemohl zabránit a jejich důsledkům nebylo možno předejít. Důkazní břemeno leží vždy na dopravci.

Podmínky, za kterých se poskytuje náhrada škody, její výše a okolnosti, za kterých může být provozovatel od náhrady osvobozen, se mohou lišit s ohledem na konkrétní aspekty každého druhu dopravy a k různým potřebám cestujících, tj. nepohodlí, kterému byli vystaveni. Zahrnuje to například rozdíly v délce časové ztráty v důsledku problémů (na železnici minimálně jedna hodina), v cestovní vzdálenosti (letecká a vodní doprava) a v ceně přepravního dokladu.

Je třeba počítat s určitou mírou sblížení výkladu pro jednotlivé druhy dopravy, aby dopravci mohli jasně a snadno uplatňovat pravidla a občané chápali svá práva. V praxi vznikají dva druhy situací: jasné případy mimořádných okolností, kdy je nezbytné zavést určitý stupeň proporcionality zátěže kladené na dopravce v souvislosti s poskytováním péče (např. uzavření evropského vzdušného prostoru během krize způsobené erupcí sopky v roce 2010); ostatní případy, kdy je obtížné rychle a snadno rozpoznat, zda se jedná o mimořádné okolnosti. Zákonodárce však poskytl příklady pro leteckou, vodní a silniční dopravu v některých bodech odůvodnění příslušných nařízení. Navíc skutečnost, že Evropský soudní dvůr objasnil, že technický problém na letadle nelze v zásadě považovat za mimořádnou okolnost[10], může pomoci vnitrostátním subjektům pověřeným prosazováním práva ve všech druzích dopravy a Komisi harmonizovat a urychlit uplatňování tohoto práva.

Cestující by měli mít jistotu, že právo na náhradu škody bude provozujícím dopravcem rychle zajištěno, jakmile se objasní, že se na případ nevztahují mimořádné okolnosti. Všechna nařízení umožňují výplatu náhrady škody formou poukázek nebo jakoukoli jinou formou pouze po dohodě s cestujícím. Tato možnost poskytuje flexibilitu a rychlost a přináší ulehčení dopravcům i cestujícím.

V rámci nadcházejícího posouzení dopadů revize nařízení o letecké dopravě bude také vyhodnocena proporcionalita ekonomické zátěže odvětví v případě mimořádných okolností související s právem na pomoc. Pokud jde o plné respektování práva na náhradu škody, je zapotřebí přijmout opatření, která zajistí jasnější a jednotnější uplatňování pravidel týkajících se mimořádných okolností ve všech druzích dopravy.

8. Odpovědnost dopravce vůči cestujícím a za jejich zavazadla

Ve všech druzích dopravy s výjimkou autobusové se na odpovědnost v případě smrti a zranění a v případě špatného zacházení se zavazadly vztahují mezinárodní úmluvy, které jsou provedeny do práva EU[11]. Navzdory specifičnosti každého druhu dopravy a příslušného mezinárodního rámce existují některé společné prvky.

Mezinárodní úmluvy zahrnují individuální právo na náhradu škody. Pokud se cestující a dopravce nedohodnou, musí danou záležitost posoudit soud na základě individuálních okolností. Naproti tomu nařízení týkající se práv cestujících v EU nepřihlížejí k individuální škodě, ale stanoví přímější a kolektivnější ochranu cestujících s cílem zmírnit potíže a nepohodlí, kdy jsou standardní a okamžité formy nápravy vymezeny objektivními měřitelnými kritérii, jako je například doba trvání zpoždění, cena přepravního dokladu nebo cestovní vzdálenost.

Oba právní systémy jsou tedy samostatné a nezávislé a zabývají se různými druhy škod, jak potvrdil Evropský soudní dvůr[12] pro letecké odvětví: např. Montrealská úmluva určuje podmínky, za kterých mohou dotyční cestující v případě zpoždění letu podávat žaloby o náhradu škody z titulu individualizované nápravy, zatímco nařízení o letecké dopravě stanoví standardizovaná a okamžitá opatření nápravy.

Nástroje práva EU stanoví minimální ochranu pro finanční náhradu škody v případě smrti nebo zranění na základě různých systémů právní odpovědnosti. Tato finanční náhrada škody není automatická a musí být uplatněna v soudním řízení[13].

Ve všech druzích dopravy jsou dopravci odpovědní za přepravu zavazadel pro případ ztráty, poškození nebo zpoždění s výjimkou určitých situací stanovených právními předpisy, které se obecně týkají okolností události a snahy předejít škodě nebo ji omezit. Právní předpisy ve všech druzích dopravy v případě problémů se zavazadly obvykle stanoví konkrétní minimální částky náhrady škody.

Existují zvláštní pravidla na ochranu cestujících se zdravotním postižením a cestujících se sníženou pohyblivostí v případě ztráty, poškození nebo zpoždění vybavení umožňujícího pohyb, zejména je vyloučen limit náhrady škody a náhrada škody je spojena s náklady na opravu nebo výměnu samotného vybavení umožňujícího pohyb. Nevztahuje se to na leteckou dopravu, kde je nutné toto právní vakuum rychle překonat, jak upozornila Komise v roce 2008[14].

Subjekty pověřené prosazováním práva podle nařízení platných v odvětví železniční a silniční dopravy jsou příslušné k tomu, aby zajistily plnění předpisů týkajících se odpovědnosti dopravce. Netýká se to námořní a letecké dopravy. Znamená to, že na rozdíl od všech ostatních stížností týkajících se práv cestujících v letecké dopravě četné stížnosti týkající se špatného zacházení se zavazadly neřeší určené subjekty pověřené prosazováním práva. Ovlivňuje to právní jistotu a jednotné řešení takovýchto otázek na úrovni EU.

Toto právní vakuum týkající se zavazadel a vybavení umožňujícího pohyb bude řešeno v rámci nadcházejícího posouzení dopadů revize nařízení o letecké dopravě.

9. Právo na rychlý a přístupný systém řešení stížností

Jsou-li cestující v kterémkoli druhu dopravy nespokojeni s uplatňováním svých práv dopravcem, jsou oprávněni podat stížnost nejdříve dopravci, a pokud jsou stále nespokojeni, příslušnému orgánu určenému za tímto účelem subjektem pověřeným prosazováním práva. Síť evropských spotřebitelských center poskytuje cennou pomoc cestujícím, kteří potřebují informace a radu v případě problémů během cesty.

Zkušenosti ukázaly důležitost stanovení lhůt pro řešení stížností jak pro provozovatele, tak pro subjekty pověřené prosazováním práva. Spotřebitelské organizace si opakovaně stěžovaly na rychlost řešení stížností dopravci i subjekty pověřenými prosazováním práva, zejména v letecké dopravě. Nařízení o letecké dopravě nezahrnuje zákonné lhůty pro řešení stížností, a Komise tedy vyzvala k dobrovolným dohodám o takovýchto lhůtách, které byly uzavřeny v roce 2007[15]. Jelikož zkušenost ukázala, že nejsou obecně dodržovány[16], stanovili zákonodárci EU povinné lhůty v následných právních předpisech. Nařízení o železniční dopravě stanoví lhůty pro provozovatele železniční dopravy, ne však pro subjekty pověřené prosazováním práva; nová nařízení o vodní a autobusové dopravě stanoví lhůty pro řešení stížností jak pro provozovatele (dva měsíce v případě vodní dopravy a tři měsíce v případě autobusové dopravy), tak pro subjekty pověřené prosazováním práva („přiměřená lhůta“).

Je v zájmu všech stran, aby práva velké většiny nespokojených cestujících byla uspokojena uplatněním postupů dopravců pro řešení stížností. Informace poskytované provozovatelem cestujícím musí tedy být přesné a právně správné. Příslušné orgány musí sledovat, zda dopravci tuto povinnost plní. Zavádějící nebo neúplné informace mohou cestující odradit od uplatňování svých práv. To představuje významné porušení práva, které musí subjekty pověřené prosazováním práva v případě potřeby postihovat na základě příslušných předpisů EU a jednotlivých členských států. Cestující navíc nemohou pochopit, proč lze dopravcům, kteří používají moderní informační technologie k propagaci a prodeji přepravních dokladů, podávat stížnosti pouze velmi tradičními komunikačními prostředky, jako jsou mezinárodní telefonní hovory nebo fax.

– Posouzení dopadů revize nařízení o letecké dopravě posoudí opatření, která mají zajistit, že dopravci zavedou snadno přístupné (z hlediska nákladů, způsobů, termínů atd.) nástroje, aby mohli cestující, včetně cestujících se sníženou pohyblivostí, podávat a sledovat stížnosti, jakož i to, aby dopravci a subjekty pověřené prosazováním práva poskytovali více statistických údajů (tj. o počtu stížností cestujících, které řešili a vyřešili) a řešili stížnosti ve stanovené lhůtě.

– V odvětví železniční dopravy je nutné usilovat o dobrovolné dohody o lhůtách pro řešení stížností, neboť v ostatních druzích dopravy jsou již platné.

10. Právo na úplné uplatňování a účinné prosazování práv cestujících v EU

Je zapotřebí lepší spolupráce mezi subjekty pověřenými prosazováním práva ve všech druzích dopravy, aby se zajistilo jednotné uplatňování a prosazování práv cestujících. Členské státy musí odhalit a odstranit jakékoli vnitrostátní právní předpisy a postupy, které narušují řádné prosazování práva EU, např. pokud dopravci ze třetích zemí nemohou být stíháni nebo pokud nelze odpovídajícím způsobem uplatňovat judikaturu ESD. To by nejen zvýšilo právní jistotu cestujících, ale také vytvořilo rovné podmínky pro dopravce s mezinárodním provozem. Předchozí sdělení týkající se práv cestujících v letecké dopravě[17] určila oblasti, které si zaslouží zvláštní pozornost, také v ostatních druzích dopravy.

Účinné prosazování vyžaduje kromě reaktivních opatření na základě individuálních stížností cestujících také aktivní sledování subjekty pověřenými prosazováním práva. Komise provede analýzu vnitrostátních sankčních systémů, aby zjistila, zda jsou tři kritéria vztahující se k sankčním systémům (účinné, přiměřené a odrazující sankce) dostatečná pro to, aby se zamezilo nesrovnalostem v prosazování práv na vnitrostátní úrovni, nebo zda je zapotřebí další harmonizace, aby bylo pro dopravce z hospodářského hlediska zajímavé dodržovat právní předpisy v oblasti práv cestujících a aby byly zajištěny rovné podmínky, jak požadují zúčastněné strany.

Cestující by také měli mít přístup k jednoduchým a dostupným prostředkům nápravy, pokud nastane problém. Mimosoudní postupy, jako je např. alternativní řešení sporů[18], a také vnitrostátní nebo evropské řízení o drobných nárocích (jako např. řízení zavedené nařízením (ES) č. 861/2007[19]) jsou pro cestující obecně méně nákladné.

III.         Další iniciativy usnadňující bezproblémové cestování v EU i mimo ni: intermodalita, plány trvalého zabezpečení mobility a mezinárodní rozměr

Intermodalita zvyšuje účinnost ochrany cestujících usnadňováním přesměrování nebo poskytováním odpovídajících informací o intermodálních dopravních spojích při nejbližší příležitosti, zejména (ale nejenom) v případě masivních dopravních problémů. Intermodální přesměrování také pomáhá snižovat nepohodlí cestujících a náklady odvětví zkracováním doby, po kterou je nutné poskytovat cestujícím péči. Poskytování „přímých přepravních dokladů“ (tj. jediné přepravní smlouvy pro více úseků v rámci jednoho druhu dopravy) a integrovaných přepravních dokladů (zakládajících přepravní smlouvu pro intermodální dopravní řetězec) usnadní cestování a posílí práva cestujících.

Jelikož se multimodální doprava stává realitou, například prostřednictvím integrace přepravních smluv, bude legislativní rámec pro práva cestujících vyžadovat změnu, aby mohl řešit problémy v místech přestupu v rámci intermodální cesty. Směrnice o inteligentních dopravních systémech (ITS)[20] zahrnuje vytvoření závazných specifikací pro poskytování multimodálních informačních služeb o cestování v celé Unii. Nařízení o železniční dopravě ukládá železničním podnikům a prodejcům přepravních dokladů, aby upravili své počítačové cestovní informační a rezervační systémy v souladu se souborem společných standardů přijatých v roce 2011[21] (technická specifikace pro interoperabilitu „telematické aplikace v osobní dopravě“), aby bylo v rámci celé Unie umožněno poskytování přesných cestovních informací a prodej přepravních dokladů. Tyto standardy poskytnou rozhraní pro začlenění dalších druhů dopravy.

Krize vyvolaná sopečným prachem a dopravní problémy způsobené počasím v roce 2010, které ovlivnily leteckou, železniční a silniční dopravu, zdůraznily potřebu větší flexibility přepravních systémů v Evropě a účinnější intermodální řešení pro zachování mobility cestujících a podniků, prostřednictvím lepší připravenosti, koordinace a spolupráce mezi všemi zapojenými účastníky.

Práva cestujících v letecké dopravě postupně posilují také orgány největších trhů letecké dopravy [Spojené státy, Kanada]. Další evropské a severoafrické země zavedou předpisy EU v rámci svých dvoustranných nebo vícestranných dohod v oblasti letecké dopravy s EU. EU je však doposud jedinou částí světa, kde existují minimální standardy v rámci všech druhů dopravy, které přinášejí prospěch všem cestujícím v Evropě, včetně státních příslušníků třetích zemí využívajících přepravních služeb, na které se vztahují předpisy EU.

Pro zlepšení ochrany cestujících za hranicemi EU budou otázky práv cestujících řešeny v rámci dvoustranných a mezinárodních dohod pro všechny druhy dopravy, jak stanoví bílá kniha.

IV.         Závěry

Ve všech druzích dopravy byly zavedeny stejné základní zásady a stejná základní práva, aby bylo cestování v EU snazší a příjemnější zvýšením kvality služeb, ochrany cestujících a přitažlivosti evropského odvětví dopravy.

Tato práva cestujících zůstanou nedílnou součástí evropské vize dopravní politiky, i když podmínky a způsoby uplatňování se budou lišit a vyvíjet.

Hlavním cílem je nyní dosáhnout toho, aby tato pravidla byla snadno pochopitelná, a konsolidovat jejich provádění a prosazování ve všech druzích dopravy, aby se v této oblasti zajistil konvergentní přístup. Komise se bude i nadále zabývat regulačními i neregulačními otázkami, aby se zvýšila účinná ochrana cestujících a aby se zajistilo přiměřené a účinné uplatňování právních předpisů EU.

Za prvé v koordinaci s probíhající revizí směrnice o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (90/314/EHS) bude Komise v roce 2012 analyzovat, zda navrhnout modernizaci prvního nařízení o právech cestujících: nařízení (ES) č. 261/2004 o letecké dopravě. Společně s tímto sdělením zahajuje Komise veřejnou konzultaci týkající se souboru otázek důležitých pro tuto revizi.

Za druhé Komise povede subjekty pověřené prosazováním práva k dohodě o uplatňování práva EU nezávisle na jakémkoli budoucím výkladu Evropského soudního dvora: nejprve pro cestující se zdravotním postižením a cestující se sníženou pohyblivostí v letecké dopravě, zejména s ohledem na olympijské a paralympijské hry v roce 2012 – za tímto účelem je nyní subjektům pověřeným prosazováním práva a zúčastněným stranám předkládán první návrh; následně pro cestující v železniční dopravě (2013), vodní dopravě (2014) a silniční dopravě (2015).

Komise zároveň zvýší svou činnost v oblasti prosazování práv posílením spolupráce se subjekty pověřenými prosazováním práva a systematičtější výměnou osvědčených postupů, informací a statistik se subjekty pověřenými prosazováním práva a zúčastněnými stranami. Komise také společně s třetími zeměmi prověří, jak rozšířit uplatňování zásad EU v oblasti ochrany cestujících na cestování mimo EU.

V krátkodobějším horizontu musí cestující znát svá práva a rozumět jim. Musí si být jisti, že jejich práva budou uplatněna a že orgány je budou v případě potřeby účinně chránit. Připojený seznam shrnuje hlavní práva cestujících v EU a představuje jejich jasný a stručný přehled.

PŘÍLOHA

Hlavní práva cestujících v EU[22]

1. Právo na nediskriminaci v přístupu k dopravě

Všichni cestující mají stejný přístup k dopravě a jsou zejména chráněni před diskriminací na základě státní příslušnosti, místa pobytu nebo zdravotního postižení.

2. Právo na přístup k mobilitě a pomoci pro cestující se zdravotním postižením a cestující se sníženou pohyblivostí bez jakýchkoli dodatečných nákladů

Cestující se sníženou pohyblivostí mají při cestování kterýmkoli druhem dopravy právo na pomoc bez jakýchkoli dodatečných nákladů, aby mohli využívat stejných možností cestování jako ostatní občané.

3. Právo na informace před zakoupením přepravního dokladu a v různých fázích cesty, zejména v případě problémů

Cestující mají právo být řádně informováni o ceně přepravního dokladu, svých právech a okolnostech své cesty včas a vhodným způsobem před cestou a rovněž během cesty nebo po ní v případě problémů.

4. Právo na odstoupení od cesty (náhrada ceny přepravního dokladu), dojde-li během cesty k problémům

V případě významného zpoždění, zrušení cesty nebo odepření nástupu mají cestující právo na náhradu plné ceny přepravního dokladu.

5. Právo na splnění přepravní smlouvy (přesměrování nebo změna rezervace) v případě problémů

V případě významného zpoždění, zrušení cesty nebo odepření nástupu mají cestující právo na alternativní dopravu, jakmile to bude možné, nebo na změnu rezervace, jakmile jim to bude vyhovovat. Tuto volbu musí dopravce jednoznačně a nesporně nabídnout, jakmile vzniknou problémy.

6. Právo na pomoc v případě významného zpoždění při odjezdu nebo v místech přestupu

Zdržení cestující mají právo, aby se jim okamžitě dostalo minimální úrovně péče přímo na terminálech/nádražích a/nebo na palubě při čekání na zahájení nebo pokračování zpožděné cesty nebo na přesměrování.

7. Právo na náhradu škody

Za určitých podmínek v případě významného zpoždění nebo zrušení cesty a vždy v případě odepření nástupu do letadla mají cestující nárok na standardní finanční náhradu škody za způsobené potíže. Tato náhrada škody se liší v závislosti na druhu dopravy podle časové ztráty v důsledku problémů, cestovní vzdálenosti a/nebo ceny přepravního dokladu.

8. Právo na odpovědnost dopravce vůči cestujícím a za jejich zavazadla

Podle mezinárodních úmluv a práva EU jsou dopravci odpovědní za cestující a jejich zavazadla. V případě smrti, zranění a problémů se zavazadly a v některých případech zpoždění mohou mít cestující nárok na náhradu škody, která se určí podle rozsahu utrpěné škody. Tato náhrada škody může být omezena v závislosti na rozhodném právu.

9. Právo na rychlý a přístupný systém řešení stížností

Jsou-li cestující nespokojeni, mají právo podat dopravci stížnost. Pokud v určité lhůtě neobdrží odpověď nebo jsou s odpovědí dopravce nespokojeni, mají právo podat stížnost k příslušnému vnitrostátnímu orgánu pověřenému prosazováním práva, který by ji měl zpracovat v přiměřené lhůtě. Podle právních předpisů EU a jednotlivých členských států jsou k dispozici také mimosoudní i soudní postupy (systémy alternativního řešení sporů nebo vnitrostátní či evropské řízení o drobných nárocích u soudu).

10. Právo na úplné uplatňování a účinné prosazování práv cestujících v EU

Cestující mají právo počítat s řádným uplatňováním pravidel EU ze strany dopravců a s jejich účinným prosazováním ze strany vnitrostátních subjektů pověřených prosazováním práva.

[1]               KOM(2001) 370.

[2]               Příslušná nařízení EU týkající se práv cestujících:

                Letecká doprava

                - 261/2004, Úř. věst. L 46, 17.2.2004, s. 1, „nařízení o letecké dopravě“

                - 1107/2006, Úř. věst. L 204, 26.7.2006, s. 1       - 1008/2008, Úř. věst. L 293, 31.10.2008, s. 3

                - 889/2002, Úř. věst. L 140, 30.5.2002, s. 2

                Železniční doprava:

                - 1371/2007, Úř. věst. L 315, 3.12.2007, s. 14, „nařízení o železniční dopravě“

                Vodní doprava

                - 1177/2010, Úř. věst. L 334, 17.12.2010, s. 1 (použitelné od 18.12.2012), „nařízení o vodní dopravě“

                - 392/2009, Úř. věst. L 131, 28.5.2008, s. 24

                Silniční doprava (autobusová a autokarová)

                - 181/2011, Úř. věst. L 55, 28.2.2011, s. 1 (použitelné od 1.3.2013), „nařízení o autobusové dopravě“

[3]               KOM(2011) 144.

[4]               KOM(2010) 603.

[5]               KOM(2010) 608 a KOM(2011) 206.

[6]               Rozhodnutí Komise 2008/164/ES, Úř. věst. L 64, 7.3.2008, s. 72.

[7]               Úř. věst. L 163, 25.6.2009, s. 1.

[8]               http://airconsumer.ost.dot.gov/reports/index.htm

[9]               Směrnice 2011/83/EU, Úř. věst. L 304, 22.11.2011, s. 64.

[10]             Věc C-549/07 Wallentin-Hermann ze dne 22. prosince 2008.

[11]             Montrealská úmluva a nařízení (ES) č. 889/2002 v letecké dopravě; Aténská úmluva a nařízení (ES) č. 392/2009 ve vodní dopravě; Mezinárodní úmluva o přepravě cestujících (CIV), jednotná pravidla Úmluvy o mezinárodní železniční přepravě (COTIF) a nařízení (ES) č. 1371/2007 v železniční dopravě.

[12]             C-344/04 IATA ze dne 10. ledna 2006; C-549/07 Wallentin-Hermann; spojené věci C-402/07 Sturgeon a ostatní a C-432/07 Böck a Lepuschitz ze dne 19. listopadu 2009.

[13]             Podle příslušných úmluv EU a/nebo mezinárodních úmluv existují také automatické zálohy, a to v minimální výši 21 000 EUR pro železniční a vodní dopravu a 16 000 SDR pro leteckou dopravu (přibližně 17 600 EUR). V autobusové dopravě žádná záloha neexistuje, ale provozovatel musí okamžitě poskytnout pomoc obětem nehody.

[14]             KOM(2008) 158.

[15]             http://ec.europa.eu/transport/passengers/air/air_en.htm

[16]             KOM(2011) 174.

[17]             KOM(2011) 166 a KOM(2011) 174.

[18]             Viz návrhy Komise ze dne 29. listopadu 2011, KOM(2011) 793 a 794.

[19]             Úř. věst. L 199, 31.7.2007, s. 1.

[20]             Směrnice 2010/40/EU, Úř. věst. L 207, 6.8.2010, s. 1.

[21]             Nařízení (EU) č. 454/2011, Úř. věst. L 123, 12.5.2011, s. 11.

[22]             Tento dokument slouží pouze pro informaci. Není právně závazný.