8.3.2012   

CS

Úřední věstník Evropské unie

CE 70/19

—

s ohledem na své rozhodnutí ze dne 7. října 2009 o zřízení, působnosti, složení a funkčním období zvláštního výboru pro finanční, hospodářskou a sociální krizi (1) přijaté v souladu s článkem 184 jednacího řádu,

—

s ohledem na článek 48 jednacího řádu,

—

s ohledem na zprávu zvláštního výboru pro finanční, hospodářskou a sociální krizi (A7-0267/2010),

1.

konstatuje, že stávající krize má různorodé příčiny a bezprostřední i dlouhodobé účinky a že bylo přehlédnuto několik varovných signálů, přičemž byl podceňován rozsah krize, stejně jako její důsledky a rozšiřování jejích dopadů do dalších oblastí;

2.

konstatuje, že tato krize, která vznikla ve Spojených státech v důsledku rozšíření rizikových hypoték, má kořeny dále v minulosti;

3.

konstatuje, že hlavními faktory, jež přispěly ke stávající finanční krizi, jsou globální nerovnováha, regulační politika (regulace a dohled) a měnová politika spolu se specifickými faktory finančního systému, jako jsou komplexnost a netransparentnost finančních produktů, systémy odměňování založené na krátkodobých výsledcích a nevhodné obchodní modely;

4.

domnívá se, že v některých případech vedlo k prohloubení krize rozšíření střetů zájmů, osobních zájmů a případů, kdy si jsou subjekty „příliš blízké na to, aby jednaly“, ve finančním sektoru;

5.

konstatuje, že rozpínavá měnová politika USA podněcovala k nadměrné likviditě za účelem vysokých výnosů a k vytvoření domácí poptávky založené na spotřebitelských úvěrech, a tedy zadlužování domácností, jakož i k vysokým státním výdajům financovaným prostřednictvím levného přístupu ke kapitálu;

6.

konstatuje, že na finančních trzích se spekulovalo, přičemž někteří investoři podstupovali značné riziko, a že situaci ještě zhoršoval oligopol ratingových agentur; konstatuje, že tržní hospodářství funguje nejlépe v rámci demokraticky dohodnuté, víceúrovňové regulace doplněné zdravou etikou a morálkou, která podporuje řádné finanční a ekonomické systémy a nenarušuje reálné hospodářství;

7.

konstatuje, že systémová rizika spíše zvýšilo než snížilo rozšíření komplexních podrozvahových produktů (účelových jednotek – SPV, zajištěných dluhových obligací – CDO, swapů úvěrového selhání – CDS atd.) a sekuritizace vyplývající z neregulovaného paralelního bankovního systému; konstatuje, že se ukázala hodnota institucí zaměřených na střadatele a na financování malých a středních podniků;

8.

je přesvědčen, že prvotní příčiny krize ještě přiživila neexistence udržitelnějších vzorců výroby, distribuce a spotřeby s ohledem na změnu klimatu, ztrátu biologické rozmanitosti a vyčerpávání přírodních zdrojů;

9.

domnívá se, že struktury hospodářské a finanční správy, které existovaly v době vypuknutí krize, ať už na celosvětové úrovni, v USA nebo v Evropské unii, postrádaly soudržnost a provázanost z hlediska rozlišování obezřetnostního dohledu na makroúrovni a mikroúrovni a příliš se zaměřovaly na obezřetnostní dohled nad finančními institucemi na mikroúrovni prováděný zdola a na vnitrostátní sledování makroekonomických ukazatelů, přičemž opomíjely systémový pohled na finanční a makroekonomický vývoj, který by vyžadoval sledování propojenosti finančních institucí a jednotlivých zemí;

10.

konstatuje, že globalizace se šíří, aniž by byly vytvořeny či souběžně vznikaly struktury globálního řízení, které by doprovázely integraci trhů, zejména pokud jde o celosvětovou rovnováhu či nerovnováhu a finanční trhy, a považuje proces G20 za krok správným směrem, přičemž však upozorňuje na to, že je nezbytné, aby byl ve skupině G20 účinně zastupován postoj EU;

11.

konstatuje, že v souladu se Smlouvami EU zavedla Evropská unie v červenci 1990 volný pohyb kapitálu, který přispěl k hospodářskému rozvoji; avšak poukazuje na to, že volný pohyb kapitálu nebyl doplněn harmonizací daní z úspor, vhodnou přeshraniční regulací či dohledem na evropské úrovni;

12.

odsuzuje skutečnost, že v minulosti nebyly vždy dodržovány zásady Paktu o stabilitě a růstu, a konstatuje, že vznikla výrazná nerovnováha mezi jednotlivými ekonomikami eurozóny;

13.

konstatuje, že neexistence řádné regulace a důsledného dohledu a naprostý nedostatek nástrojů pro krizové řízení v případě zhroucení bankovního trhu ukázaly, jaký kus cesty musí Evropská unie ještě ujít při vytváření mechanismů pro řízení politických výzev spojených s existencí vnitřního trhu a integrovaného finančního systému; poukazuje zejména na neexistenci přeshraničního mechanismu pro případ úpadku;

14.

konstatuje, že veřejný deficit Evropské unie vzrostl podle údajů Eurostatu z 2,3 % HDP v roce 2008 na 7,5 % v roce 2010 a v eurozóně z 2 % na 6,3 %, přičemž podíl veřejného dluhu na HDP se v Evropské unii zvýšil z 61,6 % v roce 2008 na 79,6 % v roce 2010 a v eurozóně z 69,4 % na 84,7 %, čímž se během dvou let zmařilo téměř dvacetileté úsilí některých členských států o konsolidaci rozpočtu; nad tímto nezdarem vyjadřuje politování, neboť povede k mnohem obtížnějšímu nalézání řešení problému nezaměstnanosti a demografického vývoje;

15.

domnívá se, že evropské veřejné finance byly ve špatném stavu již před krizí: od 70. let 20. století soustavně vzrůstala výše veřejného dluhu členských států pod vlivem různých ekonomických obtíží, které EU zaznamenala; konstatuje, že veřejný dluh i nárůst poměru veřejného dluhu k HDP ve všech členských státech, ačkoli ne všude ve stejné míře, způsobily náklady na plány obnovy, klesající daňové příjmy a vysoké sociální výdaje;

16.

domnívá se, že dopady krize se zatím neprojevily v plném rozsahu a že nelze vyloučit, že dojde k recidivě jako u dvojité recese, zejména pokud jde o míru nezaměstnanosti;

17.

konstatuje, že tato krize ovlivnila nezaměstnanost v celé EU, třebaže počet nezaměstnaných se v zemích EU-27 zvýšil v průměru jen o 1,9 %, a že tento nepříznivý dopad na zaměstnanost bude přetrvávat, neboť ekonomické trendy se na pracovním trhu obvykle promítají se zpožděním; zdůrazňuje, že podle prognóz Komise dosáhne v roce 2010 míra nezaměstnanosti v EU téměř 11 %, což bude mít závažné důsledky pro zdejší pracovní sílu;

18.

konstatuje, že sociální dopady krize se v jednotlivých členských státech výrazně liší: zatímco průměrná míra nezaměstnanosti činí 10 %, v některých státech dosahuje 20 % a u mladých lidí dokonce více než 40 %, což svědčí o nutnosti provést v těchto státech rozsáhlá strukturální vylepšení;

19.

domnívá se, že jakkoli je důležitá politika snižování zadlužení, neměla by rychlá konsolidace veřejných financí narušit systémy sociální ochrany a veřejných služeb, které jsou právem oceňovány coby automatické stabilizátory při zmírňování dopadů krize; konstatuje, že podpora účinnosti sociální ochrany a veřejných služeb může současně zlepšit ekonomickou účinnost a kvalitu služeb; uznává, že nenalezení správné rovnováhy by mohlo vést k tomu, že bude po dlouhou dobu zaznamenáván velmi pomalý růst, což způsobí přetrvávající nezaměstnanost, a tedy nezadržitelnou ztrátu konkurenceschopnosti Evropy ve světě;

20.

konstatuje, že vysoká míra nezaměstnanosti neznamená pouze sociální náklady, ale také vysoké ekonomické náklady, neboť nezaměstnaní se nemohou příliš podílet na domácí poptávce a platí nižší daně a sociální odvody; konstatuje, že to klade větší zátěž na pracující, kteří musí platit vyšší daně, a v důsledku větší zadluženosti i na budoucí generace;

21.

konstatuje, že podle posledních údajů, které jsou z roku 2007, čili z doby před krizí, je 30 milionů pracovníků chudých a podle nedávných zjištění žije v Evropské unii 79 milionů osob pod hranicí chudoby a jejich počet od té doby pravděpodobně ještě vzrostl;

22.

konstatuje, že vedle nezaměstnanosti měla krize řadu sociálních dopadů, zejména určité zhoršení pracovních podmínek, obtížnější přístup některých osob k základním potřebám a službám, zvýšení počtu osob bez domova, předluženost a finanční vyloučení;

23.

konstatuje, že stejně jako ostatní krize má tato krize nepříznivé dopady na růst a zaměstnanost a nejprve postihuje ty nejzranitelnější, tedy mladé lidi, děti a ženy, stejně jako etnické menšiny a přistěhovalce;

24.

sdílí znepokojení nad procyklickými aspekty regulačních a obezřetnostních účetních a daňových předpisů, které zvyšují fluktuace, jež jsou neodmyslitelnou součástí fungování tržního hospodářství;

25.

konstatuje, že finanční záchrana bankovního sektoru ze strany vlád představuje pouze část prostředků, které společnost na pokrytí nákladů finanční krize vynakládá, přičemž náklady recese a nárůst veřejného dluhu budou značné a celosvětová výše ztrát se odhaduje na 60 trilionů USD;

26.

konstatuje, že tato krize vedla k prudkému navýšení státní podpory v návaznosti na přijetí provizorního rámce pro státní podporu, a vyjadřuje politování nad narušením rovných podmínek v Evropě, které tento krok patrně způsobil; vyzývá Komisi, aby se rozhodně postavila protekcionismu a narušování hospodářské soutěže;

27.

schvaluje nekonvenční opatření přijatá Evropskou centrální bankou a národními centrálními bankami v posledních dvou letech na záchranu bank v členských státech, kterým hrozil bankrot z důvodu mimořádné výše toxických aktiv; vítá zejména skutečnost, že bylo zavedeno ručení za vklady klientů těchto bank, avšak zdůrazňuje, že je nutné tato nestandardní opatření postupně zrušit, aby se v bankovnictví předešlo nekalé hospodářské soutěži;

28.

připomíná, že v říjnu 2008 přijala Evropská unie Plán evropské hospodářské obnovy ve výši 1,6 % svého HDP, oproti 5 % v Číně a 6,55 % v USA;

29.

vítá stabilizační plán ve výši 750 miliard EUR, který přijala Rada Ecofin dne 10. května 2010 a kterým se zavádí mechanismus finanční stability umožňující čelit rizikům insolvence států, přičemž právním základem tohoto plánu je částečně článek 122 Smlouvy o fungování Evropské unie; poukazuje na demokratický deficit a nedostatečnou odpovědnost v rozhodnutích Rady v rámci záchranného balíčku, která byla přijata bez konzultací s Evropským parlamentem; požaduje, aby byl Evropský parlament do dalších návrhů a rozhodnutí pro řešení krize zapojen jako jeden z legislativních orgánů;

30.

vyjadřuje politování nad nízkou mírou koordinace jednotlivých národních plánů obnovy, neboť multiplikační účinek a pákový potenciál koordinace na úrovni EU by s největší pravděpodobností přesáhl účinek, jehož lze dosáhnout plánováním převážně na vnitrostátní úrovni, a navíc hrozí, že tyto plány budou vzájemně neslučitelné; vyzývá k posílení evropského rozměru budoucích plánů obnovy a rozsáhlých investic;

31.

žádá Komisi, aby vypracovala velmi přesnou zprávu o účinnosti národních balíčků pro záchranu bank, národních plánů obnovy a evropského plánu obnovy přijatých na podzim a v zimě na přelomu let 2008–2009 s ohledem na krátkodobé a dlouhodobé cíle Unie, včetně důkladného rozboru důsledků revidovaných mechanismů státní podpory zavedených po vypuknutí krize, a se zřetelem na hospodářskou soutěž a zajišťování rovných podmínek v EU, finanční reformu a vytváření pracovních míst;

32.

konstatuje, že některé členské státy, zejména ty, které od ES obdržely pomoc pro zlepšení platební bilance, nemají v současnosti příležitost vypracovat skutečné národní plány obnovy, které by obsahovaly prvky umožňující podporu růstu a zaměstnanosti, neboť všechny možnosti do roku 2012 jsou omezeny na snížení veřejných výdajů, zvýšení daní a snížení celkového státního dluhu;

33.

považuje za nepřijatelné, aby Unie byla jediným integrovaným prostorem, v němž otázka energetiky, především skladba zdrojů energie, není považována za otázku strategickou, jak z vnitřního hlediska, tak ve vztahu k partnerským zemím; domnívá se, že EU musí v oblasti energetiky zahájit iniciativy na základě úzké koordinace mezi Komisí, členskými státy a příslušnými průmyslovými odvětvími s cílem zabezpečit dodávky zdrojů energie, jako je ropa a zemní plyn, pro členské státy prostřednictvím diverzifikované sítě energetických vedení, zejména vyjednat smlouvy o dodávkách a organizovat skladovací kapacity, ale také financovat a koordinovat výzkum a vývoj nových zdrojů energie v rámci všech příslušných programů, jako je 7. program pro výzkum na období 2007–2013 a jeho následné aktualizace;

34.

navrhuje, aby Komise převzala plnou odpovědnost za zajištění řízení a financování projektů, především v těchto oblastech:

35.

je přesvědčen, že ačkoli může existovat dohoda o otázkách řízení a činnosti EU v oblastech sdílené pravomoci a doplňující činnosti, Unie musí mít k dispozici prostředky, zejména finanční, aby mohla takovou strategii provádět;

36.

poukazuje na to, že hlavním účelem finančního systému je poskytnout vhodné nástroje pro spoření a pro využívání úspor k investicím, které podporují reálnou ekonomiku a přispívají k hospodářské účinnosti, neboť přebírají část rizika podniků a soukromých domácností, optimalizují dlouhodobé financování důchodů a vytvářejí pracovní místa, jako je tomu např. v případě regionálních a místních retailových bank; konstatuje, že tato funkce je obzvláště důležitá v situaci, kdy je zapotřebí nových prostředků k obnovení růstu, které vyžadují značné investice do „čistých“ technologií;

37.

vyzdvihuje, že rozvoj finančnictví musí být také využit pro posílení sociální spravedlnosti tím, že za dostatečně bezpečných podmínek poskytne přístup k úvěrům a pojištění i těm skupinám obyvatelstva, které jej dosud nemají; zdůrazňuje, že reformu regulace finančního sektoru nelze provádět pouze s cílem zaručit finanční stabilitu, ale že tato reforma musí také zohledňovat cíle udržitelného rozvoje;

38.

konstatuje, že tato krize ukázala hranice samoregulačního systému a přílišnou důvěru ve schopnost subjektů na finančním trhu a ratingových agentur vždy správně posoudit a patřičně řídit rizika a omezovat morální hrozby;

39.

vítá stávající návrhy Basilejského výboru pro bankovní dohled (BCBS) a úlohu, kterou hraje tato instituce jako taková, avšak připomíná, že stejný přístup ke všem finančním institucím v EU je škodlivý; zastává názor, že regulace by měla být správně načasována a opírat se o důkladné posouzení jejího dopadu na to, v jaké míře slouží finanční instituce reálné ekonomice a společnosti; sdílí znepokojení nad správnou výší kapitálových požadavků a délkou přechodných období;

40.

konstatuje, že má-li být obnovena důvěra, je nutné zajistit transparentnost finančních výkazů firem a členských států; vyzývá proto Komisi, aby prověřila využívání podrozvahových transakcí, nekrytých závazků a rozšíření účelových jednotek a aby zvážila omezení jejich využívání nebo stanovení povinnosti informovat o nich ve zveřejňovaných účetních výkazech;

41.

konstatuje, že tato krize odhalila zásadní nedostatky v systému dohledu; žádá, aby byly prostřednictvím pevné dohody na úrovni skupiny G20 s celosvětovou platností a v rámci Evropské unie co nejvíce omezeny příležitosti k libovolnému výkladu pravidel a v oblastech, kde je to možné, byly tyto příležitosti eliminovány uplatňováním jednotných pravidel pro finanční služby;

42.

je přesvědčen, že je nutné napravit nedostatky právního rámce, které umožnily, aby pobočky zahraničních finančních ústavů provozovaly v EU do značné míry neregulovanou činnost;

43.

konstatuje, že v současné době neexistuje vyhovující mezinárodní právní rámec pro řízení krizí ve finančním sektoru; vyzývá Komisi, aby předložila konkrétní návrhy na zavedení rámce pro přeshraniční řízení krizí ve finančním sektoru v rámci EU a zohlednila přitom iniciativy mezinárodních organizací, jako jsou např. G20 a MMF, s cílem zajistit na celosvětové úrovni rovné podmínky;

44.

konstatuje, že normy, zejména opírají-li se o reálnou hodnotu, jsou především ve finančních institucích, které se na ně příliš spoléhají, procyklické z hlediska dopadu na rozhodování; konstatuje, že tento nedostatek je patrný i u některých regulačních, obezřetnostních a daňových předpisů;

45.

je si vědom konkrétních problémů spojených s velkou částí bankovního a pojišťovacího sektoru, který v řadě nových členských států ovládají zahraniční společnosti;

46.

konstatuje, že je nezbytné nastolit rovnováhu mezi nutností přijmout opatření, která přispějí k zachování finanční stability, a nutností zachovat schopnost bank poskytovat finanční podporu ekonomice; je důležité, aby byl bankovní systém schopen plnit své základní úkoly, a to nejen v obvyklých podmínkách, ale i během krizí;

47.

konstatuje, že velikost finančních institucí a jejich účetních rozvah dala vzniknout koncepci „příliš velká firma na to, aby zkrachovala“; vyzývá proto Komisi, aby stanovila požadavek, že banky musí sepsat „závěť“ umožňující jejich řádnou likvidaci v případě krize;

48.

oceňuje, že Evropská centrální banka (ECB) se výrazně angažuje v Evropské radě pro systémová rizika (ESRB), a tím jí umožňuje významně přispívat k finanční stabilitě Evropské unie;

49.

zdůrazňuje, že je zapotřebí zavést nové normy pro statistické údaje o finančním sektoru, které umožní Evropské komisi lépe sledovat rizika a provádět účinnější dohled;

50.

vyjadřuje přání, aby byly ve finančním sektoru podporovány inovace, které povedou k vytvoření transparentních nástrojů pro financování užitečných technologických inovací, dlouhodobých investic, penzijních fondů, pracovních míst a „zeleného“ hospodářství; očekává další činnost EU v této oblasti inovativního financování s cílem využít dlouhodobých úspor na udržitelné, strategické dlouhodobé investice a rozšířit přístup k finančním službám;

51.

potvrzuje klíčový význam systému dohledu a regulace, který neponechá nezaznamenané žádné finanční transakce a žádné finanční nástroje; zdůrazňuje, že hedgeové fondy musí být podrobeny stejným pravidlům jako jakékoli jiné investiční fondy; podtrhuje, že dohled a regulace se musí zaměřovat na spekulativní pohyby na finančních trzích s cílem omezit a kontrolovat spekulace proti zemím, měnám a ekonomikám;

52.

domnívá se, že ke vzniku krize přispělo také nedbalé vedení finančních institucí, kterým je třeba se zabývat v zájmu zajištění toho, aby výbory pro řízení rizik byly funkční a efektivní, aby měli členové správních rad dostatečné znalosti o produktech dané instituce a aby management a neexekutivní členové vedení převzali odpovědnost za harmonizaci zájmů investorů a zaměstnanců z hlediska politiky odměňování;

53.

poukazuje na nedostatek úcty k hodnotám a na nízkou morálku některých subjektů na finančních trzích a institucí; zdůrazňuje, že finanční trhy a instituce musí v rámci své sociální odpovědnosti zohledňovat zájmy všech zúčastněných stran, včetně svých klientů, akcionářů a zaměstnanců;

54.

zastává názor, že kategorizace finančních institucí, především v rámci EU, by měla vycházet z dostatečně širokého souboru kritérií pro systémová rizika; domnívá se, že na základě těchto kritérií je třeba vyhodnotit, v kolika členských státech jsou dané instituce činné a jaká je jejich velikost, přičemž je zejména třeba posoudit míru nebezpečí, že daná instituce naruší fungování vnitřního trhu, a to tím spíše, že současná krize ukázala, že velikost subjektu je pouze jedním z několika faktorů představujících systémové riziko;

55.

považuje za nezbytné, aby EU při stanovování nových pravidel zohledňovala nutnost zachovat a rozšířit strukturální rozmanitost svého finančního sektoru, a je přesvědčen, že evropské hospodářství potřebuje kvalitní síť regionálních a místních bank, jako jsou spořitelny a družstevní banky, přičemž je třeba mít na zřeteli, že různé banky mají různou oblast odbornosti a klíčových kompetencí; konstatuje, že během finanční krize prokázala pluralita svou hodnotu a přispěla ke stabilitě a že uniformita může způsobit nestabilitu systému;

56.

vyzývá k návratu k úloze tradičního bankovního manažera, který je díky znalosti charakteru, historie a podnikatelského záměru žadatelů o úvěr schopen převzít propočtené riziko na základě osobní znalosti v souladu s právními předpisy EU, jako jsou např. směrnice o trzích finančních nástrojů a směrnice o spotřebitelských úvěrech, jež zajišťují informovanost a ochranu spotřebitelů;

57.

zdůrazňuje, že má-li být obnoven a odblokován tok úvěrových prostředků k firmám a jednotlivcům, je nezbytné nalézt dlouhodobá řešení problémů, jež představuje enormní výše soukromého zadlužení domácností i podniků;

58.

vyzývá ke zvýšení transparentnosti ve vztazích mezi členskými státy a ve vztazích členských států s předními finančními institucemi;

59.

vítá návrh Komise ze dne 2. června 2010 a domnívá se, že stávající model činnosti ratingových agentur může vést ke střetu zájmů, neboť ratingové agentury měří finanční sílu společností, které je platí, a že tento model jim neumožňuje hodnotit makroekonomické aspekty přijímaných rozhodnutí; uvědomuje si, že ratingové agentury přispěly ke vzniku krize, neboť jejich pobídky byly nastaveny škodlivě, což do značné míry vyplývalo ze slabé konkurence; navrhuje, aby byla prověřena spolehlivost systému, v jehož rámci by investoři a střadatelé platili za informace, které potřebují;

60.

žádá Komisi, aby zajistila vypracování studie proveditelnosti a dopadů vytvoření veřejné, nezávislé evropské ratingové agentury, a domnívá se, že do ratingového hodnocení státních dluhů by se měly aktivně zapojit účetní dvory, které jsou nezávislými orgány; je přesvědčen, že takový vývoj by zvýšil rozmanitost norem, což je žádoucí; domnívá se, že kvalitu ratingových hodnocení by mohla zlepšit silnější konkurence na ratingovém trhu;

61.

vyzývá Komisi, aby posoudila návrhy v oblasti hlasovacích práv akcionářů z hlediska zajištění větší transparentnosti, pokud jde o totožnost a strategie akcionářů, a z hlediska podpory dlouhodobých investic;

62.

domnívá se, že v době hospodářské a sociální krize očekávají Evropané, že rozhodnutí přijímaná v EU budou založena na odpovědnosti a solidaritě;

63.

konstatuje, že v době před krizí zaznamenávalo mnoho evropských zemí po desetiletí nízký hospodářský růst a vysokou nezaměstnanost v důsledku toho, že některým členským státům se nepodařilo reformovat své hospodářství směrem ke ekonomice založené na znalostech a znovu dosáhnout konkurenceschopnosti na mezinárodních trzích, a také v důsledku nízké domácí poptávky; konstatuje, že Evropa potřebuje transparentnější a účinnější finanční trhy a vyšší hospodářský růst, který umožní kvalitní zaměstnání a sociální začlenění;

64.

konstatuje, že překonat krizi je pro Evropskou unii obtížnější než pro ostatní části světa, a to do značné míry z důvodu nevhodných, nedostatečných a opožděných politických opatření v reakci na krizi a z důvodu strukturálních nedostatků její řídící kapacity, a upozorňuje na nebezpečí, že tato krize vážně a trvale oslabí její ekonomické, a tedy i politické, postavení ve světě, přičemž své původní pozice dosáhne pravděpodobně až za dlouhou dobu, a to jen v případě, že přehodnotí udržitelnost koncepce „evropského způsobu života“, avšak zachová přitom jeho základní hodnoty;

65.

domnívá se, že má-li být Unie schopna zvládnout výzvu, které čelí, bude muset dosáhnout větší soudržnosti při tvorbě politiky; pokládá tudíž za zásadní, aby uplatňované politiky byly konzistentní; domnívá se, že v této oblasti bude rozhodující činnost orgánů EU;

66.

konstatuje, že Evropská unie nemá dostatečné struktury pro správu a řízení ekonomických záležitostí a že tato roztříštěnost narušuje schopnost Unie prosazovat své postoje v jednáních o závažných makroekonomických nerovnostech, zejména se Spojenými státy a Čínou;

67.

je přesvědčen, že krize odhalila trend v hospodářských politikách posledních let, které vedly v mnoha zemích, jak v eurozóně, tak i mimo ni, k velice znepokojující výši veřejného dluhu;

68.

poukazuje na to, že dlouhodobá udržitelnost veřejných financí je základním předpokladem stability a růstu; vítá návrhy Komise na silnější řízení eurozóny ve střednědobém a dlouhodobém výhledu, což má zabránit opakování stávající měnové krize, a sdílí její názor, že Pakt o stabilitě a růstu vyžaduje efektivnější mechanismy pobídek a sankcí;

69.

zdůrazňuje, že za účelem obnovení zdravého tempa růstu a dosažení cíle udržitelného hospodářského rozvoje a sociální soudržnosti by se prioritou mělo stát řešení přetrvávajících značných makroekonomických nerovností a rozdílů v konkurenceschopnosti; vítá, že Komise ve svém sdělení o koordinaci hospodářských politik vzala nutnost výše uvedeného na vědomí;

70.

konstatuje, že tato krize zdůraznila strukturální nedostatky v některých členských státech a že problémy některých členských států s financováním svých dluhů na trzích lze přičítat nevhodnému řízení a podle vyjádření MMF také falešným poplachům ze strany finančních trhů;

71.

domnívá se, že finanční krize v Řecku a dalších zemích eurozóny je závažným problémem celé eurozóny a ukazuje na nedostatečnou schopnost eurozóny vyrovnat se s efektem přelévání v rámci světového finančního sektoru;

72.

domnívá se, že v jakémkoli modelu rozvoje založeném na všeobecně deklarovaném přání, aby nedošlo k návratu k původnímu stavu, se musí skloubit udržitelnost se solidaritou; navrhuje, aby budoucí strategie Unie byla udržitelná z hlediska finančních trhů, hospodářství, státních výdajů, dynamiky ekonomické a sociální oblasti, klimatu a životního prostředí;

73.

podporuje zavedení daně z finančních transakcí, jejíž výnosy by zlepšily fungování trhu, neboť by se omezily spekulace, a pomáhaly by financovat světové veřejné statky a snižovat veřejné schodky; domnívá se, že tato daň by měla mít co nejširší základ, popřípadě – pokud se toho nepodaří dosáhnout – by měla být v první fázi zavedena daň z finančních transakcí na úrovni EU; vyzývá Komisi, aby co nejdříve vypracovala studii proveditelnosti při zohlednění nutnosti zajistit rovné podmínky na celosvětové úrovni a aby předložila konkrétní legislativní návrhy;

74.

domnívá se, že v zájmu eliminace rizika následných strukturálních šoků by mělo být hlavním kritériem politických rozhodnutí zaměření strategie pro překonání krize na dlouhodobý udržitelný růst; z tohoto pohledu je nesmírně důležitý obsah fiskálních opatření; politická rozhodnutí by měla být činěna v souladu se střednědobými až dlouhodobými cíli a veřejné investice musí být náležitě zacíleny a zaměřovat se na inovace, výzkum, vzdělání a energetickou účinnost, přičemž za prioritu by měly být považovány nové technologie;

75.

poukazuje na to, že úspěchy Unie byly nejvýraznější při uskutečňování praktických projektů a provádění reálných politik, jako jsou např. vnitřní trh, společná obchodní politika, euro, zahájení strukturálních reforem a programu Erasmus, jež prosazuje Komise;

76.

domnívá se, že mezigenerační solidarita znamená, že ani mladí ani senioři by neměli být příliš zatěžováni dluhy vzniklými v minulosti;

77.

konstatuje, že krize vrhla nové světlo na demografický problém a na problém s financováním důchodů; domnívá se, že financování důchodů nelze zcela ponechat na veřejném sektoru, ale že by se mělo opírat o třípilířový systém zahrnující veřejné, zaměstnanecké a soukromé důchodové fondy, jež budou náležitě zabezpečeny zvláštními právními předpisy a pravidly dohledu, aby byla zajištěna ochrana investorů; domnívá se rovněž, že je nutná celoevropská reforma důchodových systémů, která přispěje k mezigenerační solidaritě financování; konstatuje, že s prodlužující se délkou života vyvstávají zcela nové průřezové otázky, pokud jde o organizaci společnosti;

78.

je přesvědčen, že Evropa potřebuje jednotnější, účinnější a méně byrokratickou Unii, a nikoli pouze větší míru koordinace; zastává názor, že Komise, jejímž úkolem je definovat a hájit obecný evropský zájem, musí v rámci svého práva podnětu prioritně vyvíjet jménem Unie činnost v oblastech, v nichž sdílí pravomoci nebo v nichž má pravomoc koordinovat činnost členských států, přičemž musí provádět a prosazovat společnou politiku a vymezovat hranice pro činnost tržních subjektů a států, která by mohla narušit vnitřní trh; přikládá zásadní význam tomu, aby Komise jako právní základ nepoužívala směrnice, nýbrž nařízení, která usnadní jednotné provedení v celé EU a zabrání uplatňování odchylných pravidel;

79.

žádá Komisi, aby v případech, kdy to bude třeba, uspořádala kulaté stoly pro jednotlivá odvětví, aby mohli všichni účastníci daného trhu spolupracovat s cílem podnítit budování skutečné evropské průmyslové politiky, jakož i inovace a vytváření pracovních míst; připomíná, že při tomto úsilí musíme mít na paměti své závazky v oblasti změny klimatu a potenciál určitých „zelených“ technologií; domnívá se, že rozpočet EU by měl být lépe využíván na skutečnou podporu veškeré činnosti členských států v oblasti výzkumu a vývoje, inovací a vytváření nových podniků a pracovních míst; dále vyzývá Komisi, aby předložila konkrétní návrhy s cílem posílit spolupráci mezi podniky a výzkumem a podporovat vznik a činnost seskupení (klastrů) a aby na tuto strategii vyčlenila odpovídající výši finančních prostředků; zdůrazňuje, že základní hnací silou rozvoje každého trhu je volná a spravedlivá hospodářská soutěž, která umožňuje vstup nových subjektů na trh a neposkytuje žádné výhody, jež by tento trh narušovaly;

80.

žádá Komisi, aby se důsledně řídila literou i smyslem rámcové dohody, pokud jde o zvláštní partnerský vztah s Evropským parlamentem, s cílem stanovit priority evropské agendy v zájmu všech občanů; vyzývá k prohloubení dialogu s národními parlamenty, zejména o rozpočtových a finančních otázkách; varuje před jakýmikoli pokusy vytvářet zvláštní mezivládní instituce, neboť v důsledku takového kroku by byly některé země vyloučeny z rozhodování, a názory všech členských států by tak neměly stejnou váhu;

81.

domnívá se, že účinná správa ekonomických záležitostí znamená svěřit Komisi náležitou a jednoznačnější odpovědnost za řízení, což jí umožní využívat stávající nástroje i nástroje nově vytvořené Lisabonskou smlouvou, jako jsou články 121, 122, 136, 172, 173 a 194, které Komisi pověřují koordinací reformních plánů a opatření a vypracováním společné strategie;

82.

domnívá se, že posílení správy ekonomických záležitostí by mělo jít ruku v ruce s posílením demokratické legitimity řízení a správy na evropské úrovni, čehož je třeba dosáhnout užším a včasnějším zapojením Evropského parlamentu a národních parlamentů do celého procesu;

83.

navrhuje, aby odpovědnost za hospodářské a měnové otázky v Evropské komisi byla svěřena jednomu z jejích místopředsedů; navrhuje, aby byla tato osoba pověřena zajištěním soudržnosti hospodářské činnosti Unie, dohledem nad plněním úkolů svěřených Komisi v oblasti hospodářství, měnové politiky a finančních trhů a koordinací ostatních aspektů hospodářské činnosti Unie; dále navrhuje, aby se tento komisař zapojil do činnosti Evropské rady, předsedal Radě pro hospodářské a finanční záležitosti (ECOFIN) a euroskupině a zastupoval Unii v mezinárodních organizacích spadajících do její příslušnosti;

84.

domnívá se, že rozpočtové problémy, kterým v současnosti čelí členské státy, a potřeba vysokých investic si – má-li být dosaženo strategických cílů Unie do roku 2020 – žádají nové finanční modely se zapojením veřejných i soukromých prostředků;

85.

naléhavě žádá členské státy a Komisi, aby rychleji vytvořily podmínky pro úzkou spolupráci veřejného a soukromého sektoru, mimo jiné pro partnerství veřejných a soukromých subjektů, s cílem zajistit na vnitrostátní a evropské úrovni dlouhodobé investice, které povedou k udržitelnému, inkluzivnímu a konkurenceschopnému růstu;

86.

potvrzuje svou podporu euru; uznává strategickou funkci a hodnotu společné měny; vyzdvihuje transparentnost a ekonomické výhody, které euro eurozóně přineslo; je toho názoru, že euro musí být v první řadě zárukou stability evropského hospodářství;

87.

konstatuje, že hlavním cílem měnové politiky ECB je udržovat cenovou stabilitu; upozorňuje, že cíle cenové stability lze efektivně dosáhnout, pouze pokud budou patřičným způsobem řešeny hlavní příčiny inflace; připomíná, že podle článku 127 Smlouvy o fungování EU má ECB za úkol také podporovat obecné hospodářské politiky Unie; považuje za zásadní, aby členské státy eurozóny a členské státy, které mají zvláštní status, důsledně plnily své povinnosti a nezpochybňovaly společné cíle cenové stability, nezávislosti ECB, rozpočtové kázně a podpory růstu, zaměstnanosti a konkurenceschopnosti;

88.

chválí ECB za její úsilí o kontrolu inflace, ale vyzývá ji, aby hrála významnější úlohu při kontrole inflace cen aktiv;

89.

konstatuje, že měnová unie vyžaduje silnou koordinaci hospodářských politik, aby byla odolná vůči hospodářskému propadu; lituje skutečnosti, že hospodářská a měnová unie klade důraz zejména na měnové otázky;

90.

souhlasí s MMF, že krizové řízení není alternativou k nápravným opatřením a zásadním reformám potřebným k posílení základů evropské měnové unie;

91.

zdůrazňuje, že je nutné, aby eurozóna zvýšila svou odolnost prostřednictvím dokončení institucionální struktury založené na pobídkách a sankcích v oblasti provádění nezbytných činností;

92.

zdůrazňuje, že Pakt o stabilitě a růstu je jediný existující regulační nástroj, který poskytuje základní regulační rámec pro makroekonomické politiky a veřejné finance v EU;

93.

konstatuje, že přechod na euro, jak ukazuje zpráva o prvních deseti letech eura, odhalil také prohlubování rozdílů v konkurenceschopnosti mezi ekonomikami zemí eurozóny, čímž se zhoršily důsledky přechodu pro hospodářsky slabé země a došlo k zásadní obchodní nerovnováze uvnitř eurozóny; uvádí však, že přínos eura pro Unii jako celek, například z hlediska relativní hospodářské stability, cenové stability a nízké míry inflace, je zásadní;

94.

zdůrazňuje, že mnoho zemí musí uvést do pořádku své finance, aby výrazně snížily své schodky a míru zadlužení; souhlasí s Radou, že je třeba zajistit fiskální udržitelnost a silnější hospodářský růst a zaměstnanost ve všech členských státech, a proto souhlasí s tím, že je nezbytné příslušným způsobem formulovat a provést plány na ozdravenírozpočtu a plány strukturálních reforem;

95.

konstatuje, že by to mohlo vést ke strategiím finanční konsolidace, které značně omezí schopnost vlád jednat; současně upozorňuje na to, že tyto úsporné balíčky by neměly vyústit v opatření, která by oslabila hospodářskou obnovu, vytváření pracovních míst a sociální soudržnost;

96.

domnívá se, že Pakt o stabilitě a růstu je důležitým nástrojem pro vyvinutí tlaku na udržitelnost veřejných financí, která přispívá k ekonomické zodpovědnosti uvnitř eurozóny; uznává, že byl dopad paktu omezován nedostatečným prováděním a nebyl dostačující k optimalizaci hospodářské politiky jednotlivých členských států a eurozóny jako celku; domnívá se, že tento nástroj hospodářské politiky nebyl vytvořen s cílem fungovat jako udržitelné nápravné opatření pro vyrovnávání aktuální nerovnováhy nebo pro řízení v obdobích krize či velmi nízkého růstu; zastává názor, že kromě uplatňování stávajících pravidel by měly členské státy provádět vnitřní politiky na podporu růstu, inovace, konkurenceschopnosti a přijmout kvalitativní cíl, že schodek veřejných financí nesmí překročit jisté ukazatele;

97.

domnívá se, že Pakt o stabilitě a růstu nezohledňuje jiné nerovnovážné stavy, například v oblasti soukromého zadlužení a běžného účtu, jež mají také dopad na měnovou unii;

98.

konstatuje, že i poté, co během předchozího volebního období, kdy byla revidována směrnice o Eurostatu, vyšlo najevo, že důvěryhodnost statistických údajů nahlášených některými členskými státy byla v některých případech pochybná, se Rada stavěla proti tomu, aby byla Eurostatu svěřena pravomoc vykonávat kontroly na místě, jak se o to zasazoval Parlament;

99.

domnívá se, že autoři Maastrichtské smlouvy předpokládali, že se bude konkurenceschopnost členských států eurozóny vyrovnávat a nepředvídali vysokou míru rozdílnosti, která nakonec vedla k rozšíření rozpětí, jelikož obavy o solventnost některých členských států vedly ke zvýšení jejich rizikové prémie;

100.

poukazuje na to, že během posledních měsíců byla udělena řada dočasných výjimek pro uplatňování evropských norem pro poskytování státní podpory, díky čemuž měly členské státy možnost zvládnout dopad krize; konstatuje, že období růstu, ke kterému směřujeme, vyžaduje pevné základy a že se právě v této souvislosti potřebujeme vrátit k normálnímu režimu státní pomoci, čímž by se v Evropě zabezpečily rovné podmínky pro všechny;

101.

žádá, aby došlo ke zpřísnění ustanovení Paktu o stabilitě a růstu, zejména jeho preventivní složky, v níž jsou v současné době nejsilnějším nástrojem, který může přimět členské státy k dodržování doporučení Rady, prostředky vzájemného tlaku; vyzývá, aby byl hospodářský dohled vykonávaný Komisí účinnější; domnívá se, že je třeba prozkoumat možnosti vytvoření pobídek pro ozdravení rozpočtu;

102.

navrhuje vytvoření účinného mechanismu pobídek a sankcí, jenž by se uplatnil na provádění Paktu o stabilitě a růstu, což by pomohlo zamezit zhoršení současné krize a zabránilo nové krizi v budoucnu;

103.

je přesvědčen, že vícestranný dohled a požadavek úpravy se musí týkat nejen deficitu, ale také přebytku, při zohlednění specifické situace každého státu, např. s ohledem na jeho demografický vývoj a že musí zohlednit výši soukromého zadlužení, vývoj mezd ve srovnání s produktivitou práce, zaměstnanost – především zaměstnanost mladých – a zůstatek běžného účtu; domnívá se, že tyto faktory by měly být využity jako varovné signály, nemohou-li uplatněny stejným způsobem jako kritéria obsažená v Paktu o stabilitě; je pevně přesvědčen, že je potřeba větší transparentnosti v oblasti údajů o veřejných financích, a vítá návrh Komise týkající se kvality statistických údajů;

104.

vyzývá Komisi, aby zavedla posílený evropský mechanismus sankcí, který je uvnitř eurozóny jasně v její pravomoci, aby tak přinutila členské státy k dodržování pravidel Paktu o stabilitě a růstu;

105.

zastává názor, že se Pakt o stabilitě a růstu ukázal jako nedostatečně účinný při koordinaci fiskálních politik, že jeho závislost na politikách jednotlivých zemí přinesla problémy s uplatňováním a přesností informací, že nedokázal propojit míru zaměstnanosti a vytváření pracovních míst takovým způsobem, aby došlo k vytvoření vhodně vyvážené kombinace hospodářských politik, a že také nedokázal řešit problémy skutečné konvergence, konkurenceschopnosti a vytváření synergií v rámci eurozóny; je proto toho názoru, že pro posílení hospodářské rovnováhy eurozóny je nezbytná další koordinace mezi členskými státy, a zejména mezi ekonomikami zemí eurozóny,

106.

domnívá se, že hlavní směry hospodářské politiky pro stabilitu a růst vytvořené ve spolupráci s Parlamentem by měly být využity jako rámec pro diskusi o rozpočtech členských států a pro jejich hodnocení – a to předtím, než budou předloženy jednotlivým vnitrostátním parlamentům;

107.

je přesvědčen, že vedle sdílení společné měny by země eurozóny měly přikročit k další etapě, která by umožnila sdruženou emisi a správu části státního dluhu členských států, což by položilo základy pro komplexnější vícestranný dohled, jemuž by pomáhal EMF a EFSF, který by posílil atraktivitu trhu celé eurozóny, a základy pro společnou správu dluhu;

108.

domnívá se, že provedení strukturálních reforem, zejména přizpůsobení a restrukturalizace systémů přidělování sociální podpory v nových členských státech, vyžaduje silnou podporu a solidaritu ze strany Unie; bez ohledu na jakoukoliv celosvětovou finanční, ekonomickou a sociální krizi musí být eurozóna a ERM II dále rozšířeny na nové členské státy, které splnily maastrichtská kritéria; takováto rozhodnutí by mimo jiné potvrdila stabilitu a udržitelnost eurozóny jako takové;

109.

domnívá se, že vyrovnání současných velkých rozdílů v konkurenceschopnosti v rámci eurozóny prostřednictvím udržení růstu platů v souladu s nárůstem produktivity a inflačními očekáváními je klíčovým předpokladem zamezení rozporům uvnitř eurozóny;

110.

požaduje výrazné zlepšení sociálního dialogu o makroekonomických otázkách, který nelze redukovat na pouhé informování sociálních partnerů o navrhovaných směrech nebo směrech, o nichž již bylo rozhodnuto;

111.

vyzývá Komisi a Radu, aby formulovaly obecná společná pravidla EU pro zavedení udržitelného tržního hospodářství; domnívá se, že tato pravidla by měla být každoročně definována prostřednictvím náležitého sociálního dialogu na základě hodnocení obsahujícího ukazatel vývoje poměru výše platů a produktivity na vnitrostátní a evropské úrovni;

112.

vyzývá k vytvoření společné rozpočtové strategie, která by obnovila a zabezpečila EU jako oblast dlouhodobého hospodářského růstu;

113.

domnívá se, že veřejné výdaje využívané efektivně s ohledem na budoucnost (na vzdělávání, odbornou přípravu, infrastrukturu, výzkum, životní prostředí atd.) mohou stabilizovat hospodářství prostřednictvím soustavné podpory zdravého a udržitelného růstu; zastává názor, že vysoce kvalitní a odpovědné vynakládání veřejných prostředků může být ve spojení s podporou podnikatelského a inovativního potenciálu soukromého sektoru hybnou silou hospodářského a sociálního rozvoje;

114.

zdůrazňuje, že je důležité těsněji provázat Pakt o stabilitě a růstu, makroekonomické nástroje a vnitrostátní reformní programy Evropa 2020 tím, že budou předkládány soudržným způsobem, čímž se také umožní lepší srovnání vnitrostátních rozpočtů, pokud jde o výdaje v různých kategoriích; domnívá se, že členské státy by měly své hospodářské politiky považovat nejen za věc národního zájmu, ale také za věc společného zájmu, a měly by je podle toho také koncipovat; připomíná členským státům posílenou úlohu hlavních směrů hospodářských politik;

115.

trvá na tom, že pokud má být strategie EU 2020 důvěryhodná, musí být rozpočty všech 27 členských států EU slučitelnější s rozpočtem EU a musí se s ním více doplňovat; zdůrazňuje, že rozpočet EU by měl hrát významnější úlohu z hlediska sdružování prostředků;

116.

domnívá se, že racionálně vynakládané veřejné investice mohou mít výrazný pákový efekt z hlediska dlouhodobých investic; navrhuje, aby byl mandát EIB rozšířen tak, aby umožňoval vydávání eurobondů za účelem investic do velkých strukturálních projektů v souladu se strategickými prioritami EU;

117.

poukazuje na to, že společná měna může fungovat pouze tehdy, jestliže členské státy budou koordinovat své rozpočtové politiky a vzájemně si zpřístupní svá účetnictví; uznává, že tento proces vyžaduje úzkou spolupráci s vnitrostátními parlamenty;

118.

vyzývá Komisi a Radu, aby ve spolupráci s Eurostatem zlepšily možnost srovnávání vnitrostátních rozpočtových výdajů s cílem zjistit, nakolik se prováděné politiky doplňují a sbližují;

119.

je přesvědčen, že Unie a členské státy musí usilovat o zavedení zásad zdanění, které nebudou podporovat zadlužení ve veřejném a soukromém sektoru a krátkodobé odměňování v soukromém sektoru a jež by mohly zahrnovat systémy bonus-malus založené na kritériích zaměřených na slušné pracovní podmínky a životní prostředí;

120.

konstatuje, že oživení po finanční, hospodářské a sociální krizi a překonání krize státního dluhu bude dlouhodobým procesem, který musí být dobře promyšlený a musí zajišťovat vyvážený a udržitelný rozvoj; uznává, že mohou být nutné kompromisy mezi zájmy v oblasti růstu, spravedlnosti a finanční stability a že takové kompromisy musí být předmětem politického rozhodování; vybízí Komisi, aby zejména v rámci strategie EU 2020 předložila návrhy v oblasti finančního rozvoje, které by tyto cíle braly v potaz, a aby vymezila typy kompromisů, které mohou být předmětem politických rozhodnutí; doufá, že toto poskytne základ, aby mohla Unie v návaznosti na konzultaci se všemi stranami, jichž se reforma finančních trhů týká (bank, investorů, spořitelů a sociálních partnerů), usnadnit diskusi a umožnit srovnání politik; vyzývá dále Komisi, aby Evropský parlament do tohoto procesu více zapojila, a to zejména při vytváření a následném provádění strategie EU 2020;

121.

naléhavě Unii vyzývá, aby vytvořila lepší vlastní proticyklické nástroje řízení hospodářských politik;

122.

domnívá se, že Lisabonská smlouva poskytuje všechny nástroje potřebné v této fázi k tomu, aby byla zavedena skutečná správa hospodářských záležitostí Unie a lepší kontrola stavu veřejných financí v členských státech;

123.

zdůrazňuje výzvy obsažené ve zprávě Maria Montiho a Louise Grecha, kterou Evropský parlament přijal dne 20. května 2010, volající po celostnějším přístupu ke vnitřnímu trhu, a to jak z hlediska strategie, tak z hlediska jeho vnímání, s cílem trh zefektivnit a obnovit důvěru veřejnosti; vyzdvihuje důležitost iniciativy „akt o jednotném trhu“ zahrnující legislativních a nelegislativních návrhy pro posílení a aktualizaci vnitřního trhu, dotvoření digitálního vnitřního trhu a pro řešení a odstranění zbývajících překážek;

124.

považuje za zásadní, aby akt o jednotném trhu zahrnoval ambiciózní program sociální ochrany a ochrany spotřebitele, a to vložením sociální doložky do všech právních předpisů týkajících se vnitřního trhu, právní předpisy o službách obecného hospodářského zájmu, legislativní program pro posílení práv pracovníků, ambiciózní balíček právních předpisů v oblasti ochrany spotřebitele, jenž by pozitivně ovlivnil každodenní život občanů, a lepší daňovou koordinaci prostřednictvím harmonizace základu daně z příjmu právnických osob a sazeb DPH;

125.

konstatuje, že vnitřní trh, coby úhelný kámen evropského projektu a základna udržitelného vytváření bohatství v EU, potřebuje podporu všech stran;

126.

poukazuje na to, že vnitřní trh je jedním z motorů evropského růstu; zdůrazňuje, že strategie EU 2020 by měla sloužit jako konkrétní program růstu a zaměstnanosti, s cílem čelit hospodářské krizi a posílit vnitřní trh;

127.

domnívá se, že iniciativy jednotlivých států nemohou být efektivní bez koordinované akce na úrovni EU, pročež je zásadní, aby Evropská unie vystupovala přesvědčivě a jednotně a prováděla společné akce; solidarita, na níž je model evropské sociální politiky založen, a koordinace návazných opatření na vnitrostátní úrovni jsou klíčovými způsoby jak zamezit krátkodobým ochranným opatřením ze strany jednotlivých členských států; vyjadřuje obavu, že obnovení hospodářského protekcionismu na vnitrostátní úrovni by pravděpodobně vyústilo v roztříštěnost vnitřního trhu a snížení konkurenceschopnosti, a proto je třeba mu zabránit; je znepokojen tím, že stávající hospodářská a finanční krize by mohla být použita jako odůvodnění pro oživení protekcionistických opatření v různých členských státech navzdory tomu, že tento hospodářský pokles naopak vyžaduje uplatnění společných ochranných mechanismů;

128.

je toho názoru, že pokrok v rámci vnitřního trhu by neměl vycházet z nejmenších společných ukazatelů; vybízí proto Komisi, aby převzala iniciativu a předložila odvážnější návrhy; vybízí členské státy, aby v oblastech, v nichž nelze dosáhnout dohody mezi všemi 27 členskými státy, používaly metodu posílené spolupráce; ostatní země budou mít příležitost přidat se k těmto průkopnickým iniciativám později;

129.

varuje před domněnkou, že se evropské hospodářství může nějakým způsobem vyvíjet a růst bez volného a spravedlivého obchodu s co největším počtem zemí na světě, včetně našeho v současnosti největšího partnera – USA– a rozvíjejících se ekonomik států jako Čína, Indie a Brazílie; domnívá se, že Evropská unie se musí spolehnout také na své vlastní síly prostřednictvím lepšího využívání svého vnitřního trhu, zejména proto, že míra jejího růst závisí také na vnitřní poptávce;

130.

zdůrazňuje, že aby se v Evropě urychlilo vytváření pracovních míst a inovace nových technologií, je třeba využít potenciál vnitřního trhu pro obchod v období globalizace;

131.

je přesvědčen, že v zájmu vytvoření dobře fungujícího vnitřního trhu musí Komise zformulovat jednoznačný soubor politických priorit, a za tím účelem přijmout „akt o jednotném trhu“, který by obsahoval legislativní i nelegislativní iniciativy zaměřené na vytvoření vysoce konkurenceschopného sociálně-tržního hospodářství;

132.

uznává, že vytváření vnitřního trhu bez daňové harmonizace, zejména pokud jde o daň z příjmu právnických osob, či bez stanovení prvků sociální ochrany v Evropské unii vede do jisté míry k nepřiměřené hospodářské soutěži mezi členskými státy, které se snaží přilákat daňové poplatníky z jiných členských států; nicméně poznamenává, že jednou z velkých výhod vnitřního trhu je odstranění překážek mobility a harmonizace institucionálních nařízení, což napomáhá rozvoji kulturního porozumění, integrace, hospodářského růstu a evropské solidarity;

133.

doporučuje Komisi, aby provedla nezávislou studii, v níž určí dvacet největších zdrojů nespokojenosti a překážek spojených s jednotným trhem, se kterými se občané každodenně potýkají, zejména ve spojitosti s nákupem přes internet, přeshraniční zdravotní péčí a vzájemným uznáváním odborných kvalifikací;

134.

vyzývá členské státy, aby konečně přijaly srovnávací tabulky uplatňování právních předpisů, a učinily tak legislativní deficit transparentnější;

135.

zdůrazňuje, že pro vnitřní trh má zásadní význam dobré fungování trhu s veřejnými zakázkami; je nicméně stále znepokojen závažnými problémy, s nimiž se veřejné orgány v rámci složitého souboru pravidel potýkají při plnění svých politických cílů a při zajišťování přístupu malých a středních podniků k veřejným zakázkám;

136.

vybízí Komisi, aby předložila návrh na uplatnění „zaváděcí doložky“, která zajistí, aby právní předpisy týkající se vnitřního trhu EU vstoupily v určitý moment v platnost automaticky, pokud je členské státy včas neprovedou ve vnitrostátním právu;

137.

domnívá se, že po krizi takového rozměru je zavedení zdravé a účinné regulace v daném hospodářském prostoru důležitým základem posilujícím konkurenceschopnost; domnívá se, že orgány EU nesou zvláštní odpovědnost za to, aby byl tento reformní program dodržován, a to i národními politickými orgány;

138.

zastává názor, že by se Evropa měla znovu proměnit v místo vhodné pro investice a výrobu a stát se světovým měřítkem inovace a růstu; domnívá se, že finanční instituce, ať už veřejné nebo soukromé, musí vyvinout maximální úsilí pro to, aby finanční trhy fungovaly ku prospěchu reálné ekonomiky a malých a středních podniků;

139.

žádá Komisi, aby provedla každoroční zhodnocení potřeb v oblasti veřejných a soukromých investic a způsobu, jakým jsou nebo by měly být uspokojovány;

140.

uznává, že pro další rozvoj vnitřního trhu Unie je třeba koordinovat přístup na vnitrostátní úrovni i úrovni EU, aby se zúročily osvědčené postupy v boji proti daňovým podvodům a únikům, a současně formulovat vhodné pobídky pro daňové poplatníky, aby řádně platili své daně, a pro daňové orgány členských států, aby přijaly účinná preventivní opatření proti všem typům daňových přestupků;

141.

domnívá se, že snížení míry daňových podvodů by přispělo ke snížení schodků veřejných financí, přičemž sociální výdaje by zůstaly zachovány a nedošlo by ke zvýšení daní; je znepokojen narušením vnitřního trhu způsobeným různou mírou daňových podvodů v členských státech; žádá Komisi, aby vypracovala posouzení dopadu, v němž by vyhodnotila jednotlivé problémy způsobené daňovými úniky a šedou ekonomikou ve všech členských státech;

142.

zdůrazňuje skutečnost, že pro dosažení udržitelného stavu veřejných financí je nutná nejen odpovědná výdajová politika, ale také přiměřené a spravedlivé zdanění, účinnější vybírání daní vnitrostátními daňovými orgány a intenzivnější boj proti daňovým únikům; vyzývá Komisi, aby navrhla soubor opatření, která pomohou členským státům obnovit rovnováhu veřejných účtů a financovat veřejné investice využíváním inovativních finančních zdrojů;

143.

na základě práce Maria Montiho bere na vědomí, že v důsledku zvýšení státních příjmů v příznivém hospodářském období došlo obecně ke snížení daní; konstatuje, že by mělo být v zájmu zvýšení evropské konkurenceschopnosti sníženo zdanění práce; podporuje návrh Maria Montiho zřídit skupinu pro daňovou politiku, která by sdružovala zástupce členských států, což by významným způsobem podpořilo dialog mezi evropskými zeměmi; vyzývá tuto skupinu, aby se primárně zaměřila na diskuzi o rámci pro daňový systém, který by řešil cíle v oblasti životního prostředí a podporoval efektivní využívání zdrojů; vítá návrh směrnice o společném konsolidovaném základu daně z příjmů právnických osob obsažený v pracovním programu Komise na rok 2011;

144.

uznává, že suverenita členských států při výběru způsobu vybírání daní je hlavní hnací silou zdokonalování jejich orgánů a hospodářského růstu; domnívá se, že je zásadně důležité snížit zdanění práce, a to jednak s ohledem na nejhůře situované občany a jednak proto, aby střední třída mohla důstojně žít z plodů své práce;

145.

hájí takové zdanění, které umožní snížit daňové zatížení práce a podpoří zaměstnanost, inovace a dlouhodobé investice a vytvoří pro ně pobídky;

146.

domnívá se, že politika soudržnosti by měla být považována za jeden z pilířů hospodářské politiky Unie přispívající k dlouhodobé investiční strategii EU;

147.

konstatuje, že politika soudržnosti se stala podstatnou součástí balíčku pro plán evropské hospodářské obnovy, jako veřejná politika bůže být využita při reagování na krizi a zabývat se krátkodobou stimulací poptávky a současně investovat do dlouhodobého růstu a konkurenceschopnosti;

148.

domnívá se, že přednosti politiky soudržnosti při propojování oživení a dlouhodobého růstu vyplývají z jejich tří základních vlastností: stanovuje strategické zásady, jež jsou podmínkou pro převedení zdrojů a které jsou závazné pro členské státy i regiony; ponechává členským státům a regionům prostor, aby přizpůsobily intervence místním specifikům; a má kapacitu umožňující monitorovat a podporovat úsilí o dosažení cílů;

149.

zdůrazňuje, že nerovnoměrná míra dopadu krize na území Evropy odráží různá konkurenční východiska a různé míry potřeby využívat protikrizových opatření a že znamená různé dlouhodobé vyhlídky; poukazuje na to, že dopady krize mohou oslabit územní soudržnost, pokud tato problematika není řešena pomocí politik, které přistupují ke konkrétním problémům diferencovaně; konstatuje, že v některých zemích, které byly krizí zasaženy nejvíce, tvořila politika soudržnosti podstatnou část veřejných investic;

150.

domnívá se, že strategie pro období po krizi bude účinnější, pokud se na jejím provádění budou podílet regiony a města; víceúrovňová správa nabízí širší politický prostor, který umožňuje účinněji posilovat hospodářské oživení v EU, neboť regionální a místní úrovně evropské správy mají kapacitu, aby přizpůsobily obecné evropské strategické cíle svým vlastním územním specifikům, a jsou schopny využít politické nástroje, které mají k dispozici, a zápal všech partnerů – podniků, akademické obce a občanské společnosti;

151.

poukazuje na skutečnost, že v dnešní době existuje na místní a regionální úrovni správy množství politických nástrojů; jak inovace, které mohou přinést růst produktivity, tak technologie šetrné k životnímu prostředí, které mohou vytvořit nové druhy poptávky a trhy, vyžadují místní a regionální zaměření a místně podmíněný integrovaný přístup k investicím a politikám růstu; region, město, městská aglomerace nebo venkovská oblast mohou být místy, kde se mohou partneři sdružovat a kde mohou být nalezeny všechny prvky nezbytné k dosažení řešení;

152.

vyjadřuje proto své obavy z nedostatku pokroku při rozvoji pravomocí komunit, neboť místní a venkovské komunity poskytují příležitosti z hlediska hospodářství, zaměstnanosti a rozvoje společnosti, a konstatuje, že podpora těchto komunit umožní snížit vyloučení tak, že dojde k posílení jejich struktury, čímž se zvýší jejich absorpční kapacita;

153.

poukazuje na to, že v souvislosti s rostoucí důležitostí regionů pro stimulaci hospodářského programu EU je třeba posílit půjčky na místní úrovni, což může být stimulováno silnými regionálními bankami; konstatuje, že by regulace odvětví finančních služeb měla zohlednit potřebu stimulovat podnikání a malé a střední podniky a že finanční podpora malých a středních podniků v politice soudržnosti by se měla posunout směrem k financování prostřednictvím rizikového kapitálu, což by umožnilo větší zapojení bankovního sektoru a účinnější využití strukturálních fondů;

154.

vyzývá k další reformě současné struktury politiky soudržnosti, aby mohly být prostředky poskytovány členským státům, regionům a městům rychleji a účinněji; poukazuje na to, že je potřebná větší flexibilita, což musí Komise zohlednit při navrhování budoucí politiky soudržnosti;

155.

považuje za životně důležité, aby byly všechny dlouhodobé investiční strategie EU podporované politikou soudržnosti propojeny s výsledky, pokud jde o konkurenceschopnost, inovace, vytváření pracovních míst, ekologický růst a zlepšení v oblasti hospodářské, sociální a územní soudržnosti na evropské úrovni, zejména mezi starými a novými členskými státy;

156.

vyzývá k tomu, aby strategie EU 2020 sledovala širší politickou vizi budoucnosti EU jako konkurenceschopné, sociální a udržitelné Unie, která do středu politického rozhodování umístí člověka a ochranu životního prostředí;

157.

domnívá se, že pokud má být těchto cílů dosaženo, nadešel čas úzce koordinovat naše makroekonomické politiky a přednostně se zaměřit na zvýšení rozvojového potenciálu Unie a soustředit se na celkový a udržitelný rozvoj, bez něhož nemůže být vyřešen žádný z našich problémů; domnívá se, že toto by mělo středem zájmu nové strategie EU 2020;

158.

uznává, že aby se předešlo reakci na krizi eura, která by vedla k dlouhému období ekonomické stagnace, by Unie měla současně uplatňovat strategii zaměřenou na urychlení udržitelného hospodářského růstu spolu s reformami zaměřenými na obnovení a zlepšení konkurenceschopnosti;

159.

bere na vědomí pět hlavních cílů, na nichž se shodla Evropská rada a k nimž patří míra zaměstnanosti, podmínky pro výzkum a vývoj, snižování emisí skleníkových plynů, zvyšování úrovně vzdělání a podpora sociálního začleňování; zdůrazňuje, že tyto hlavní cíle by měly být formulovány v rámci ucelené a soudržné strategie udržitelného rozvoje, která by spojovala politické programy v hospodářské a sociální oblasti a v oblasti životního prostředí;

160.

domnívá se, že je nezbytné umístit vzdělávání do samého středu hospodářské strategie Unie, s cílem zvýšit celkovou kvalitu všech úrovní vzdělávání a odborné přípravy v EU, propojit vysokou úroveň s rovným přístupem a reformovat model vzdělávání; je přesvědčen, že vzdělávání by mělo pro Unii představovat veřejný statek podporovaný investicemi do všech aspektů vzdělávacího systému, především do kvality vzdělávání a do rozšiřování přístupu k vyššímu vzdělávání; navrhuje, aby byl zaveden trvalý a komplexní evropský systém celoživotního vzdělávání, který by usnadnil přístup k programům Erasmus a Leonardo, jež umožňují mobilitu za účelem vzdělávání a odborné přípravy; zdůrazňuje potřebu neodkladně zvýšit úroveň investic do výzkumu a vývoje, zejména s ohledem na hodnocení 7. rámcového programu v polovině období a příští finanční výhledy EU;

161.

zdůrazňuje, že hlavními body strategie by mělo být řešení nezaměstnanosti mládeže a podpora účinného sladění dovedností s potřebami trhu; je pevně přesvědčen, že v oblasti vzdělávání je třeba vyvinout partnerství veřejného a soukromého sektoru a využít přeshraniční mobility studentů a výzkumných pracovníků formou výměnných pobytů a stáží ke zvýšení mezinárodní atraktivity evropských institucí vyššího vzdělávání, přičemž dodržení cíle vynakládat 3 % HDP na vědu a výzkum urychlí inovace prostřednictvím výzkumu a vyššího vzdělávání;

162.

domnívá se, že Komisí navržená strategie EU 2020 by měla na základě snížení administrativní zátěže podniků do roku 2012 o 25 % usilovat o méně byrokratický vnitřní trh, který by se stal efektivnější díky využití internetu jako základu elektronického trhu v celé EU, jenž vytvoří nové služby a pracovní místa;

163.

domnívá se, že struktura řízení strategie Evropa 2020 by měla být posílena, má-li se zajistit, aby splnila své cíle; domnívá se, že místo dalšího využívání otevřené metody koordinace v oblasti hospodářské politiky je k dosažení úspěchu této nové strategie potřeba širšího využití závazných opatření; naléhavě žádá Radu a Komisi, aby předložily ekonomickou strategii hospodářské obnovy založenou zejména na nástrojích EU, a nikoli na mezivládních iniciativách;

164.

je si vědom toho, že řádná správa nebo ekonomická správa samy o sobě neposkytnou Evropské unii nezbytnou strategii růstu reagující na krizi a na celosvětovou hospodářskou soutěž; je nicméně přesvědčen, že deset let HMU ukázalo, nakolik byla tato strategie nezbytná ve specifickém rámci vyplývajícím ze zavedení eura;

165.

trvá na tom, že by strategie EU 2020 měla zahrnovat cíl snížit míru chudoby v EU na polovinu a poukazuje na to, že většina Evropanů, kteří v současnosti žijí v chudobě nebo jim chudoba hrozí, jsou ženy, zejména starší ženy, přistěhovalkyně, svobodné matky a pečovatelky; zastává názor, že by navíc mělo být zavedeno generační hledisko, neboť chudoba rodičů má přímý vliv na život, vývoj a budoucnost dítěte;

166.

vyzývá k vytvoření ambiciózní dlouhodobé strategie proti chudobě zaměřené na snížení nerovnosti a sociálního vyloučení, s dalekosáhlými cíli v oblasti snížení chudoby a chudoby v důsledku nedostatečného odměňování v zaměstnání; navrhuje vytvoření rámcové politiky EU pro systémy minimálního příjmu, jež by zohlednila subsidiaritu, odlišné postupy, kolektivní vyjednávání a vnitrostátní právní předpisy v členských státech, a jež by byla založena na evropských kritériích zohledňujících životní úroveň v jednotlivých členských státech; vyzývá také k zavedení příspěvku na dítě, jenž by přispěl k výše uvedenému cíli snížení chudoby, nerovnosti a sociálního vyloučení;

167.

domnívá se, že členské státy by měly vést ve svých parlamentech diskusi před přijetím vlastních programů stability a růstu (EU 2020);

168.

konstatuje, že srovnávací tabulka inovací vypracovaná Komisí ukazuje, že Evropa v oblasti výzkumu a inovací stále zaostává za Japonskem a Spojenými státy;

169.

domnívá se, že kromě financování malých a středních podniků musí Evropská unie zaujmout proaktivní a koordinovaný přístup k financování výzkumu a inovací, hrát vedoucí úlohu v nových oblastech zaměstnávání a motivovat investice ze soukromého sektoru;

170.

poznamenává, že přechod k energeticky účinnému hospodářství jako způsob, kterým lze zvýšit energetické zabezpečení EU, by měl být jednou z priorit Komise i členských států; domnívá se, že EU by měla podpořit inovace při získávání energie z obnovitelných zdrojů a zaměřit se na nízkouhlíkové místní zdroje;

171.

je toho názoru, že propojení energetických sítí má zásadní význam pro fungování vnitřního trhu energetického odvětví, jakož i pro získávání energie z obnovitelných zdrojů ve vyšší míře; zdůrazňuje význam rozvoje inteligentních sítí;

172.

klade důraz na to, aby se rozvoj technologií v oblasti obnovitelných zdrojů a energetické účinnosti opíral především o malé a střední podniky; konstatuje, že vytvoření nástrojů financování na podporu energetické účinnosti a inovací v oblasti využívání energie z obnovitelných zdrojů je klíčové;

173.

je přesvědčen, že investice do renovace nemovitostí a do veřejné dopravy musí být jednou z priorit, mají-li být sníženy energetické náklady, omezena energetická chudoba a učiněn první krok k trvale pozitivnímu vývoji;

174.

hájí spravedlivý a vyrovnaný postupný přechod k „zelenému“ hospodářství; domnívá se, že nezaměstnanost způsobenou tímto přechodem je třeba předvídat a připravit se na ni posílením vzdělávání a odborné přípravy pracovníků v oblasti nových technologií; bere na vědomí, že finanční nedostupnost paliv je významným a narůstajícím problémem;

175.

vyzývá Komisi, aby vytvořila a předložila návrh mechanismu, jehož prostřednictvím by autorům inovací z oblasti malých a středních podniků a dalších oblastí bylo nabídnuto financování zmírňující rizika v rámci partnerství veřejného a soukromého sektoru se soukromými kapitálovými fondy, přičemž finance z Evropské investiční banky spolu s veřejnými prostředky členských států a za podpory mechanismů zajištění rizik Evropského investičního fondu distribuovaných prostřednictvím soukromého kapitálového fondu by umožnily spuštění projektů posilujících soukromé investice až z 80 %;

176.

podporuje zřízení finančních institucí, které poskytnou prostředky inovačním projektům v celé Unii, jež jsou zásadní pro udržitelný růst v budoucnosti;

177.

naléhavě vyzývá Komisi, aby pracovala na odstranění administrativních překážek a zlepšila podmínky pro inovace, např. prostřednictvím vytvoření jednotného patentu EU;konstatuje, že dobře míněné programy na podporu hospodářské soutěže a utváření udržitelné ekonomiky řádně nefungují, protože malé a střední podniky, univerzity a nadnárodní společnosti jsou odrazovány od účasti na evropských programech;

178.

konstatuje, že fiskální a měnová politika není náhradou za strukturální reformu, která se musí zaměřit na zásadní slabá místa evropského hospodářství, jimiž je rychle rostoucí zadlužení a deficit, stárnoucí populace, pravděpodobnost prudkého růstu inflace či procesu deflace, vysoce pravděpodobná nová vlna inflace, rizika pro průmysl na základě politiky související se změnou klimatu, zejména v důsledku nejistoty, pokud jde o nové cíle a normy, nízká produktivita a nedostatečná konkurenceschopnost; žádá vyšší účinnost při využívání veřejných prostředků, a to na evropské i vnitrostátní úrovni; domnívá se, že při přijímání koordinovaných politik a cílů by měly být zohledněny rozdíly v době příchodu i intenzitě krize, jakož i rozdílná fiskální a měnová východiska ex-ante jednotlivých členských států; věří, že toto úsilí by mělo vést k rychlejšímu skutečnému sbližování vnitrostátních ekonomik;

179.

je toho názoru, že strategie, jež zajistí Evropě vedoucí postavení, se musí zakládat na zdravé fiskální politice, která posílí inovace, vzdělávání a zaměstnatelnost pracovní síly, což představuje jedinou možnost, jak udržitelným způsobem zvýšit produktivitu, zaměstnanost a růst;

180.

zdůrazňuje, že rámcovými podmínkami pro budoucí hospodářský růst Evropy je řešení otázky změny klimatu, nedostatku zdrojů a zastavení procesu ztráty biologické rozmanitosti; poznamenává, že tento růst se proto musí zakládat na oddělení hospodářského růstu od využívání zdrojů a na „zelených“ inovacích a ekologicky udržitelném hospodářském pokroku;

181.

vítá strategii, kterou přijala Evropská rada v roce 2007, jejímž cílem je zvýšit energetickou nezávislost EU a vymezit konkrétní závazky v boji proti změně klimatu; domnívá se, že krize ještě více zdůraznila, že je tato strategie vhodná; domnívá se nicméně, že má-li být tato strategie úspěšná, je kromě regulace vnitřního trhu zapotřebí ambicióznějších opatření ze strany Unie;

182.

domnívá se, že mezi velké výzvy, kterým Evropská unie čelí, je zachování konkurenceschopnosti, posílení růstu a boj s vysokou nezaměstnaností;

183.

znovu opakuje, že jednou z hlavních priorit strategie 2020 musí být vysoce kvalitní zaměstnání a že pro dosažení lepších výsledků v oblasti zaměstnanosti je naprosto zásadní, abychom se více zaměřili na řádné fungování trhů práce a na sociální podmínky; vyzývá proto k přijetí nového programu na podporu důstojné práce, který v celé Evropě zajistí pracujícím jejich práva a zlepší pracovní podmínky;

184.

je přesvědčen o tom, že tato nová strategie musí klást daleko větší důraz na práci v důstojných podmínkách, včetně boje proti nelegální práci, a zajistit, aby lidé, kteří jsou v současnosti z pracovního trhu vyloučeni, na něj znovu získali přístup;

185.

domnívá se, že nová strategie by měla podpořit trhy práce, které zlepšují pobídky a pracovní podmínky lidí, za současného zvyšování pobídek pro zaměstnavatele, aby přijímali nové pracovníky a nepropouštěli stávající;

186.

zdůrazňuje, že je důležité věnovat pozornost snižující se konkurenceschopnosti Evropy v celosvětovém měřítku; s ohledem na předpověď dlouhodobého nedostatku pracovních sil je třeba plánovat nad rámec krize a prozkoumat evropské systémy, které umožní mobilitu poznatků a zabrání „odlivu mozků“ z Evropy;

187.

domnívá se, že rázná opatření v oblasti zaměstnanosti jsou o to nutnější, že hrozí, že hospodářská obnova v Unii nepovede k vytváření dlouhodobě udržitelných pracovních míst;

188.

naléhavě vyzývá Unii, aby svá opatření v oblasti zaměstnanosti spojila s bojem proti chudobě a sociálnímu vyloučení, spolu s efektivně fungujícím vnitřním trhem pro pracující v EU, aby tak krize ještě více neprohloubila nerovnosti;

189.

vyzývá členské státy a Komisi, aby do roku 2020 dosáhly 75 % míry zaměstnanosti u mužů i žen tím, že sníží segmentaci trhu práce a zvýší úsilí o soulad práce, pečovatelských povinností a rodinného života;

190.

domnívá se, že podpora vytváření pracovních míst se musí soustředit na mladé, což ovšem vyžaduje pokračovat ve vytváření programů zohledňujících genderové hledisko, aby tak mladí lidé mohli nabýt schopností, jichž je zapotřebí v reálné ekonomice;

191.

zdůrazňuje, že je třeba vytvořit konkurenceschopný pracovní trh přístupný všem, který poskytne zaměstnavatelům větší flexibilitu, a zároveň je nezbytné zajistit podporu v nezaměstnanosti spolu s aktivní podporou pro opětovné začlenění do pracovního procesu při ztrátě zaměstnání;

192.

je přesvědčen, že i když vzdělávání by mělo zůstat odpovědností členských států, je zapotřebí investic EU do všech aspektů vzdělávacího systému, do kvality vzdělávání a do rozšiřování přístupu k vyššímu vzdělávání a uznávání kvalifikací v celé EU; navrhuje, aby byl zaveden trvalý a komplexní evropský systém celoživotního vzdělávání, který by usnadnil přístup k programům Unie jako je Erasmus a Leonardo, jež umožňují mobilitu za účelem vzdělávání a odborné přípravy;

193.

připomíná, že zaměstnanost je jedním z klíčových faktorů ekonomiky, neboť posiluje kupní sílu; domnívá se, že EU musí usilovat o splnění cíle plné zaměstnanosti a kvalitních pracovních míst a že udržitelné fungování vnitřního trhu je podmíněno trhem práce, který poskytuje slušné pracovní podmínky a je nakloněn inovacím;

194.

naléhavě vyzývá členské státy, aby se prostřednictvím politických opatření zaměřených na trh práce zabývaly cyklickými a dlouhodobými aspekty nezaměstnanosti;

195.

domnívá se, že Evropa potřebuje spolehlivý růst, aby mohla zajistit svůj sociální systém, jenž přispívá ke konkurenceschopnosti evropského sociálně tržního hospodářství;

196.

bere na vědomí význam, jenž má usnadňování mobility, které zároveň umožňuje podnikům nalézt jimi požadované kvalifikace a lepší fungování vnitřního trhu, a to i během krize; konstatuje, že mobilita pracovní síly musí být spjata se zlepšením pracovních podmínek;

197.

konstatuje, že malé a střední podniky hrají významnou úlohu ve všech ekonomikách a jsou klíčovými činiteli pro vytváření pracovních míst a příjmů i hybnou silou inovací a růstu; věří, že malé a střední podniky jsou klíčové pro budoucí vývoj, růst a blahobyt v EU a že konkurenceschopnost EU v celosvětovém měřítku lze posílit tím, že se MSP přizná prioritní význam;

198.

domnívá se, že nastal čas, kdy je třeba se zaměřit na budoucnost a poučit se z minulosti a postupně provést strukturální změny, které zvýší konkurenceschopnost našich malých a středních podniků a připraví je na dodatečné zatížení v důsledku globalizovaného prostředí a schopnosti našich konkurentů vstupovat na stále inovativnější trhy, čímž dojde k potenciálnímu zajištění práce pro mnoho zranitelnějších příslušníků pracovní síly a jejich rodin;

199.

uznává, že je třeba revidovat stávající definici MSP v EU a že kritérium upravující počet zaměstnanců je nutné snížit, a umožnit tak vhodnější politiky cílené na MSP;

200.

bere na vědomí, že k motivaci odvětví malých a středních podniků k inovacím nebude stačit pouze obecné zlepšení přístupu ke kapitálu, nýbrž že je třeba usilovat i o diverzifikaci zdrojů financování;

201.

je toho názoru, že v souvislosti s hospodářským zotavením je třeba věnovat zvláštní pozornost úloze MSP, pokud jde o produktivitu a vytváření nových aktiv, a že je proto třeba uplatňovat mechanismy, které zabrání tomu, aby MSP odcházely z trhu, a zvyšovala se tak nezaměstananost a prodlužovalo období hospodářské zranitelnosti; domnívá se, že je dále třeba zaručit účinné rozdělování prostředků z Evropského sociálního fondu;

202.

domnívá se, že MSP by měly být považovány za hnací sílu pro investice menšího rozsahu z fondů soudržnosti; věří, že přidělování prostředků univerzitám a podpora partnerství s MSP jsou v tomto ohledu klíčové;

203.

konstatuje, že vnitřní trh EU napomáhá vytváření příznivého podnikatelského prostředí v celé Unii, z čehož mají zároveň prospěch spotřebitelé; je si však vědom toho, že MSP v rámci fungování na vnitřním trhu čelí mnoha výzvám a často jsou činné v nedostatečně efektivním rozsahu, a že zejména na mikroúrovni je nutné MSP podpořit, aby mohly operovat na celém vnitřním trhu, a že je nutné, aby jejich přístup k informacím o možnostech dosáhl úrovně, na které je možné zřizovat transevropské platformy, a že pouze tehdy budou MSP moci využívat obchodních příležitostí, nacházet partnery a v neposlední řadě získat přístup na trhy Unie;

204.

domnívá se, že udržet občany aktivní a produktivní i po jejich odchodu do důchodu je mimo jiné v hospodářském zájmu Evropy a že ztráta jejich zkušeností se dá zmírnit aktivním zapojením seniorů prostřednictvím méně formálních struktur a sítí založených na jejich občanské angažovanosti, jakož i vytvořením vazeb mezi seniory, hospodářskými činiteli a akademickým prostředím; je přesvědčen, že právě MSP budou pravděpodobně nejvíce využívat výhody takové sítě neformálních struktur, v jejímž rámci lze vést konzultace, a to vzhledem k tomu, že většina MSP si nemůže dovolit využívat služeb soukromých poradenských společností aktivních v hospodářské sféře; klade důraz na to, že vědomosti získané seniory je třeba šířit ve prospěch všech, a to vytvořením sítě na úrovni Evropské unie;

205.

vybízí Evropskou unii, aby podporovala své MSP, které jsou iniciátorem vytváření pracovních míst, a to usnadněním jejich přístupu k úvěrům, zejména prostřednictvím podpory poskytované systémům ručení a vytváření nových standardních produktů umožňujících kombinovat půjčky a vlastní kapitál těchto podniků; vyzývá Unii, aby vytvořila záruční fond EU pro malé a střední podniky; taktéž vyzývá ke zhodnocení stávajících systémů financování, především programu pro konkurenceschopnost a inovaci, cílenému úsilí zpřístupnit úvěry, které zajišťuje EU, podnikům ve všech členských státech a k rozvinutí služeb pro MSP i systému sociálního dialogu;

206.

vyzývá Unii, aby usilovala o vyrovnanější složení financování MSP; poznamenává, že je třeba zvýšit podíl kapitálových trhů na financování MSP; je toho názoru, že je nutné zvýšit a podnítit sdílení financování MSP prostřednictvím kapitálových trhů, rizikového kapitálu, investorů z řad „business angels“ a partnerství veřejného a soukromého sektoru; vyzývá Komisi a členské státy, aby významně snížily administrativní zátěž MSP v postupech zadávání veřejných zakázek a omezily byrokracii, což je pro prosperitu MSP zásadní;

207.

podporuje vytváření specializovaných burzovních trhů zaměřených pouze na MSP, s minimálními překážkami pro vstup, s cílem usnadnit vytváření kapitálu; je toho názoru, že MSP by se měly více zaměřit na kapitál – z tohoto důvodu navrhuje, aby byly odstraněny negativní daňové pobídky pro obě strany trhu, investory i trh samotný;

208.

vyzývá členské státy EU, aby uvážily úsilí o koordinaci zdanění malých a středních podniků; věří, že pro poskytování přeshraničního financování a podnikatelských příležitostí pro MSP má zásadní význam dokončení vnitřního trhu, které zároveň napomůže hospodářskému zotavení EU;

209.

klade důraz na to, že je velmi žádoucí, aby byla vytvořena přirozená vazba mezi průmyslem a inovacemi a zároveň i se systémem vzdělávání; inovátoři, MSP nevyjímaje, se musí dostat do vedoucí pozice v oblasti investic na evropské a vnitrostátní úrovni; zdůrazňuje, že vzhledem k tomu, že zakládání inovativních MSP je samo o sobě vysoce rizikové z hlediska hrozby bankrotu, je třeba důkladně přehodnotit jejich financování a činnosti, které z něho vyplývají; dále zdůrazňuje, že vzhledem k tomu, že nově založené inovativní podniky jsou v nejobtížnější situaci při získávání finančních prostředků od bank, je nutné vypracovat systémy úvěrových záruk, a to zejména pro tyto podniky;

210.

navrhuje, aby Komise zavedla projekt nazvaný „Jeden MSP – jedno pracovní místo“ (One SME – One Job) tím, že vytvoří nový finanční nástroj na úrovni EU, který podpoří aktivity MSP v rámci Unie; domnívá se, že je třeba dosáhnout vyrovnanějšího složení financování MSP;

211.

vyzývá k reformě dokumentu „Small Business Act“, včetně závazných ustanovení, jež jsou všechny členské státy povinny uplatňovat, a k vytvoření nového „Social Small Business Act“, který by představoval nezbytné posílení evropského sociálně tržního hospodářství v období po krizi;

212.

doporučuje vytvoření centrálního kontaktního místa; kontaktních míst je zapotřebí s ohledem na veškeré administrativní záležitosti MSP; domnívá se, že snížení administrativní zátěže MSP má velký význam, jakož i zavedení sociální složky do příslušných právních předpisů EU pro MSP; je přesvědčen, že Evropa by se měla stát oblastí světa, která bude k MSP nejvstřícnější;

213.

konstatuje, že ačkoli se zdá, že některé z transformujících se ekonomik a rozvojových zemí unikly nejzávažnějším dopadům krize, 40 % rozvojových zemí je nicméně dopady finanční krize velmi zasaženo a odhaduje se, že 90 milionů lidí bude v jejím důsledku postiženo chudobou;

214.

vyzývá k opakovanému potvrzení závazku, že 0,7 % HND členských států bude poskytnuto na rozvojovou pomoc, a k využívání dodatečných inovativních zdrojů financování, aby se tak zacelila mezera ve financování způsobená poklesem ekonomik rozvojového světa;

215.

žádá evropské podniky, zejména nadnárodní společnosti, aby zajistily sociální odpovědnost svých subdodavatelských společností ve výrobním řetězci;

216.

uznává slabé stránky a problémy způsobené nedostatkem právně závazných pravomocí a vyčleněností globálních finančních a ekonomických institucí; v důsledku vítá reformní iniciativy na posílení účinnosti, globálního rozsahu a odpovědnosti MMF a dalších orgánů OSN tak, aby byly zmocněny sloužit jako platforma přesahující koordinační iniciativy ekonomického a finančního sektoru, a v případě potřeby přesahující i dané pravomoci s cílem stanovit právně závazná pravidla ve formě mezinárodních úmluv;

217.

je toho názoru, že globální výzvy pro EU zahrnují kombinaci její ekonomické síly s vhodným jednáním v rámci světového fóra tak, že bude vystupovat jednomyslně; věří, že jedním z klíčových projektů zahraniční politiky EU je usilovat o reformu OSN a souvisejících institucí, aby se z nich staly globální činitelé se skutečným politickým vlivem v otázkách mezinárodního zájmu, jako je změna klimatu, finanční dohled a regulace, snížení chudoby a rozvojové cíle tisíciletí;

218.

vyzývá Evropskou radu, aby svolala summit skupiny G20, který by se věnoval výhradně nezbytné reformě globální správy;

219.

rozhodně odsuzuje roli daňových rájů, které podněcují k daňovým únikům, podvodům a odlivu kapitálu, aby z nich měly zisk; naléhavě proto žádá členské státy, aby boj proti daňovým rájům, daňovým podvodům a nezákonnému odlivu kapitálu učinily svou prioritou; vyzývá Evropskou unii, aby zvýšila své úsilí a přijala konkrétní a okamžitá opatření, např. sankce, proti daňovým rájům, daňovým únikům a nezákonnému odlivu kapitálu; žádá Radu, aby v rámci Organizace spojených národů a dalších mezinárodních institucí, v nichž Evropská unie a její členské státy zasedají, znovu předložila plán na uzavření daňových rájů;

220.

doporučuje, aby současně se zlepšováním řízení a fungování Basilejského výboru pro bankovní dohled bylo vyvíjeno úsilí posílit opatření mezinárodní správy pro jiné tržní segmenty; navrhuje, aby pravidla BCBS vstoupila v platnost v podobě mezinárodních smluv;

221.

bere na vědomí pokroky, jichž dosáhly OECD a G20 v oblasti daňové správy, současně se však vyslovuje pro bezodkladné intenzivní úsilí za účelem posílit právní a ekonomické důsledky černé listiny OECD, na níž figurují nespolupracující jurisdikce; požaduje, aby byly urychleně učiněny konkrétní kroky za účelem posílení automatické a vícestranné výměny informací jakožto celosvětového standardu, což by posílilo fiskální transparentnost a podpořilo boj proti daňovým podvodům a únikům;

222.

navrhuje, aby se Evropská unie po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost stala přímým signatářem úmluv MOP a aby podepsala všechny úmluvy, jež MOP dosud přijala;

223.

dochází k závěru, že je třeba být „evropštější“; považuje za nezbytně nutné politické a intelektuální vedení cílené na oživení evropského projektu; je toho názoru, že Komise musí plně využít svého práva podnětu v oblastech sdílených pravomocí, zejména v energetické politice, a připravit tak EU na budoucí výzvy; věří, že musí být dokončen projekt vnitřního trhu, který zohlední ekologická i sociální hlediska, a posílí tak Unii; naléhavě žádá o posílení mechanismů ekonomické správy v rámci Unie, zejména z hlediska větší odpovědnosti, řízení výjimečných situací a koordinace hospodářské politiky a politiky zaměstnanosti; potvrzuje, že reformní program ve finanční oblasti a v oblasti dohledu se musí rychle rozvíjet a zabývat se nejen nedostatky zjištěnými v průběhu krize, ale také potřebou vytvořit finanční systém, který podporuje reálnou ekonomiku, je přínosný z hlediska finanční stability a napomáhá hospodářskému růstu, dlouhodobým investicím, vytváření pracovních míst, sociální soudržnosti a boji proti chudobě; domnívá se, že je třeba spravedlivým způsobem přepracovat daňové systémy způsobem, který je odrazující pro vytváření nadměrného pákového efektu a podporuje sociální spravedlnost, podnikatelského ducha a inovace; vyzývá k revitalizaci udržitelného sociálně tržního hospodářství a hodnot, na kterých je založeno;

224.

potvrzuje svůj závazek v rámci zvláštního výboru pro finanční, hospodářskou a sociální krizi plnit cíle dané jeho mandátem v úzké spolupráci s národními parlamenty států EU a s cílem přijmout společná doporučení;

225.

pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě, Komisi, předsedovi Evropské rady, předsedovi euroskupiny, Evropské centrální bance, Hospodářskému a sociálnímu výboru, Výboru regionů, vládám a parlamentům členských států a sociálním partnerům.