[pic] | EVROPSKÁ KOMISE |

V Bruselu dne 13.7.2010

KOM(2010)373 v konečném znění

SDĚLENÍ KOMISE RADĚ, EVROPSKÉMU PARLAMENTU, EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGIONŮ

Potvrzení volného pohybu pracovníků: práva a hlavní vývojové změny

Úvod

Zásada volného pohybu pracovníků se v posledních 40 letech nepřetržitě vyvíjela a byla stále posilována. Tato základní svoboda, původně zamýšlená pro hospodářsky aktivní populaci, se postupně rozšířila tak, že dnes zahrnuje i jiné skupiny obyvatel a nyní tvoří jedno z nejvýznamnějších osobních práv, které EU svým občanům zaručuje.

Zásada volného pohybu pracovníků je zakotvena v článku 45 (bývalý článek 39 Smlouvy o ES) Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) a byla rozvíjena sekundárním právem (nařízením (EHS) č. 1612/68[1] a směrnicí 2004/38/ES[2] a dále směrnicí 2005/36/ES[3]) a judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Stávající právo EU ( acquis ) v této oblasti poskytuje evropským občanům právo volného pohybu v rámci EU z pracovních důvodů a chrání sociální práva pracovníků a jejich rodinných příslušníků[4]. V této dynamické oblasti, v níž jsou změny určovány politikou trhu práce, složením rodiny a procesem evropské integrace, je to volný pohyb, který nejenže přispívá k dosažení jednotného trhu, ale má také významný sociální rozměr, neboť podporuje sociální, ekonomické a kulturní začlenění migrujících pracovníků EU do hostitelských členských států.

Podle posledních dostupných údajů Eurostatu[5] pobývá v jiném členském státě než ve státě, jehož jsou občany, 2,3 % občanů EU (11,3 milionů osob) a mnoho dalších toto právo po určitou dobu v průběhu života využívá[6]. Tento počet se od roku 2001 zvýšil o více než 40 %[7]. Podle nedávného průzkumu Eurobarometr 10 % dotázaných v EU-27 uvedlo, že po určitou dobu v minulosti žili a pracovali v jiném státě, zatímco 17 % osob zamýšlí využít svobodu volného pohybu v budoucnu.

Každý občan EU má v zásadě právo pracovat a žít v jiném členském státě, aniž by byl diskriminován na základě státní příslušnosti. Navzdory dosaženému pokroku však stále existují právní, administrativní a praktické překážky bránící výkonu tohoto práva. Nedávná zpráva[8] o provádění směrnice 2004/38/ES došla k závěru, že celkové provedení je spíše zklamáním, a vyzdvihla řadu problémů, se kterými se občané EU, kteří se stěhují, ať jde o pracovníky či nikoli, setkávají v zahraničí. Závěrem Evropského roku mobility pracovníků v roce 2006 bylo, že vedle právních a administrativních překážek, na něž se nedávná opatření obecně zaměřovala (např. uznávání kvalifikací a přenositelnost doplňkových důchodových práv), existují další faktory ovlivňující přeshraniční mobilitu. Ty zahrnují otázky bydlení, jazyka, zaměstnávání manželů a partnerů, mechanismy návratu, historické „bariéry“ a uznávání zkušeností v rámci mobility, zejména v malých a středních podnicích. Vyrovnání se s těmito problémy proto vyžaduje širší přístup[9] spolu s účinným prováděním zásady volného pohybu. Předseda Barroso ve svých politických pokynech uvedl: „Zásady volného pohybu a rovného zacházení s občany EU se musí stát skutečností každodenního života lidí.“[10] V návaznosti na to předložila Komise návrh na usnadnění a podporu mobility v EU v rámci strategie Evropa 2020, a zejména stěžejní iniciativy „Program pro nové dovednosti a pracovní místa“[11].

Cílem tohoto sdělení je:

- podat celkový přehled práv migrujících pracovníků EU,

- aktualizovat předchozí sdělení Komise v této věci[12] s ohledem na vývoj právních předpisů a judikatury a

- obecně zvýšit informovanost a podporovat práva migrujících pracovníků, kteří se nacházejí v obtížnější pozici než tuzemští pracovníci (například v souvislosti s bydlením, jazykem, zaměstnáváním manželů a partnerů atd., jak bylo uvedeno výše).

ČÁST I: Kdo se může dovolávat pravidel EU o volném pohybu pracovníků?

Určení rozsahu osobní působnosti právních předpisů EU o volném pohybu pracovníků a podmínek, za kterých se toto právo použije, znamená rozlišovat mezi migrujícími pracovníky a jinými kategoriemi občanů EU (hospodářsky neaktivní osoby, samostatně výdělečné osoby a vyslaní pracovníci). Volný pohyb pracovníků dává každému občanovi právo volně se pohybovat v jiném členském státě, aby tam pracoval a za tímto účelem pobýval, a chrání jej před diskriminací, pokud jde o zaměstnávání, odměnu a jiné pracovní podmínky v porovnání s jeho kolegy, kteří jsou státními příslušníky daného členského státu. Volný pohyb je třeba odlišit od svobody poskytovat služby, která zahrnuje právo podniků provádět služby v jiném členském státě a za tímto účelem poslat („vyslat“) vlastní pracovníky, aby tam dočasně vykonávali nezbytnou práci. Na vyslané pracovníky v kontextu poskytování služeb se vztahuje směrnice 96/71/ES[13], která pomocí jasně definovaných podmínek práce a zaměstnávání stanoví základ minimální ochrany pracovníků, včetně minimální mzdy, který musí poskytovatel služeb v hostitelském členském státě dodržovat.

Toto sdělení se nevztahuje na vyslané pracovníky v kontextu poskytování služeb, na něž se vztahují zvláštní pravidla stanovená ve směrnici o vysílání pracovníků. Nevztahuje se ani na samostatně výdělečné pracovníky, kteří požívají svobodu usazování nebo poskytování služeb v jiném členském státě.

MIGRUJÍCÍ PRACOVNÍCI EU

Definice

Každý státní příslušník členského státu má právo pracovat v jiném členském státě[14]. Pojem „pracovník“ má význam v rámci práva EU a nemůže být předmětem vnitrostátních definic[15], ani jej nelze vykládat restriktivně[16]. Zahrnuje každou osobu, která za odměnu vykonává skutečnou a efektivní práci pod vedením jiné osoby[17]. Nezahrnuje migrující pracovníky ze třetích zemí. Je povinností vnitrostátních orgánů, aby s ohledem na danou definici jednotlivé případy vyhodnotily a stanovily, zda jsou uvedená kritéria splněna.

Odměna

Podle práva EU musí pracovník dostávat odměnu za práci. Okolnost, že osoba dostává nízký plat, neznamená, že ji nelze považovat za pracovníka[18] a za odměnu se také považují věcné dávky[19]. Jen dobrovolná práce bez jakékoli formy odměny tvoří výjimku.

Podřízenost

Vztah podřízenosti umožňuje rozlišovat mezi pracovníky a samostatně výdělečnými osobami. Toto rozlišení je důležité pro použití přechodných opatření[20] a pro přístup k výhodám vyhrazeným pro pracovníky.

Pro práci se vztahem podřízenosti je charakterické, že zaměstnavatel určuje náplň práce, odměnu a pracovní podmínky[21]. Samostatně výdělečné osoby vykonávají činnosti na svou vlastní odpovědnost, a mohou proto odpovídat za způsobenou škodu, neboť nesou podnikatelské riziko[22] například tím, že jejich zisk závisí na výdajích na zaměstnance a vybavení v souvislosti s jejich činností[23].

Skutečná a efektivní práce

Klíčovým kritériem pro rozhodnutí, zda je osoba pracovníkem, je povaha práce samotné. Podle ustálené judikatury Soudního dvora musí osoba vykonávat činnost s hospodářskou hodnotou, která je skutečná a efektivní, a nezahrnuje činnosti tak malého rozsahu, že je lze považovat za čistě okrajové a vedlejší[24]. Tomu, aby byl občan EU považován za migrujícího pracovníka EU, nebrání krátká doba zaměstnání, omezená pracovní doba nebo nízká produktivita[25]. Zohlednit by se měly všechny okolnosti případu související s povahou vykonávaných činností a pracovního poměru[26].

Pracovníci na částečný úvazek[27], stážisté[28] a osoby vykonávající práci au pair[29] patří do definice vymezené právem EU v případě, že je jejich činnost skutečná a efektivní. V případě krátkodobé odborné přípravy může počet hodin potřebných na seznámení se s činností[30] a postupné zvyšování odměny v průběhu odborné přípravy naznačovat, že vykonávaná práce má pro zaměstnavatele rostoucí hospodářskou hodnotu[31]. Na krátkodobost zaměstnání v poměru k celkovému trvání pobytu dotčené osoby v hostitelském členském státě by neměl být brán ohled [32].

Práce na částečný úvazek nemusí být hlavní činností dotčené osoby. Osoba, která ve stejné době vykonává jinou činnost (např. studium nebo samostatně výdělečnou činnost), může mít postavení pracovníka EU i tehdy, pokud druhou činnost vykonává v jiném členském státě[33].

Povaha právního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nemá žádný význam při určování postavení pracovníka: může jít o služební vztah veřejného práva (státní zaměstnanci a zaměstnanci veřejného sektoru s pracovním poměrem podle veřejného práva) a soukromoprávní smlouvy (také ve veřejném sektoru)[34]; osoba v příležitostném pracovním poměru např. s pracovní smlouvou na vyžádání („on-call contract“)[35] může též patřit do definice pracovníka, pokud je vykonávaná činnost skutečná a efektivní a jsou splněny další podmínky definice vymezené právem EU.

Soudní dvůr dále rozhodl, že sport je předmětem ustanovení práva EU v případě, že představuje činnost hospodářské povahy[36]. Z tohoto důvodu sem mohou patřit i profesionální a/nebo amatérští sportovci/sportovkyně s placeným zaměstnáním. Pracovní činnosti rehabilitační povahy, které jsou součástí reintegračních pracovních programů, nejsou bezpodmínečně vyloučeny. Rozhodnutí o tom, zda jde o skutečnou a efektivní činnost, bude záviset na tom, co sociální reintegrační program zahrnuje, a na povaze a podrobnostech výkonu těchto služeb.

Přeshraniční vztah

K tomu, aby se na osobu vztahovala právní úprava EU, musí, kromě splnění výše uvedené definice pracovníka, být migrujícím pracovníkem, tj. musí vykonávat své právo volného pohybu: pravidla EU se použijí, pokud osoba pracuje v jiném členském státě, než je její země původu, nebo ve své zemi původu v případě, že má bydliště v zahraničí[37]. Na občany EU, kteří pobývají v jednom členském státě a pracují v jiném členském státě (příhraniční pracovníci), se právo EU týkající se volného pohybu pracovníků vztahuje také v tom členském státě, v němž jsou zaměstnáni[38]. Pokud má takový příhraniční pracovník pobyt v členském státě, jehož není státním příslušníkem, může se podle uvedené směrnice dovolávat v daném členském státě práva EU jako soběstačná hospodářsky neaktivní osoba.

Osobu lze považovat za migrujícího pracovníka EU v jejím členském státě původu tehdy, když využívá práva volného pohybu a posléze se navrátí do své země původu[39]. Důvod, proč se právní úprava EU vztahuje na tyto vracející se migranty, je, že pokud by jim bylo odepřeno dovolávat se práva EU v jejich členském státě původu, mohlo by to odrazovat státní příslušníky daného členského státu od úmyslu uplatnit své právo volného pohybu stejným způsobem, jako jej uplatňují migrující pracovníci z jiných členských států.

Místní působnost

Právo EU týkající se volného pohybu pracovníků platí ve všech členských státech EU (článek 52 SEU) a na územích uvedených v článku 355 SFEU.

Vztahuje se na profesní činnosti vykonávané na území členského státu nebo na území mimo EU, pokud je pracovní poměr umístěn na území daného členského státu nebo si zachovává dostatečně úzké spojení s uvedeným územím[40]. To může přicházet v úvahu například v případě osoby pracující na velvyslanectví jiného členského státu ve státě, který není členem EU, nebo u námořníků zaměstnaných na palubách plavidel plujících na volném moři pod vlajkou jiného členského státu nebo zaměstnanců na palubách letadel. Při posuzování dostatečného spojení s územím EU se mohou zohlednit různá hlediska[41].

OSTATNÍ OPRÁVNěNÉ OSOBY

Do působnosti článku 45 SFEU patří další kategorie osob.

Rodinní příslušníci

Rodinní příslušníci jsou definováni jako manžel/ka, za určitých okolností také jako partner/ka, s nímž/níž občan/ka EU uzavřel/a registrované partnerství[42], přímí potomci, kteří jsou mladší 21 let nebo jsou stále nezaopatřenými osobami, a přímí příbuzní nezaopatřených osob po vzestupné linii a přímí příbuzní manžel/ky nebo partnera/ky.

Osoby, které si zachovají postavení pracovníka

Osoby, které pracovaly v hostitelském členském státě, ale které v něm již nepracují, ztrácejí zpravidla postavení pracovníka[43]. Právo EU však stanoví, že občané EU si zachovají postavení pracovníka v určitých situacích, přestože již nejsou zaměstnáni[44], a mají tedy nárok na rovné zacházení.

Uchazeči o zaměstnání

Podle čl. 45 odst. 3 SFEU se právo na volný pohyb na území členských států uděluje pracovníkům pro přijetí skutečně nabízených pracovních míst. Pokud by se však právo EU vztahovalo jen na ty, kteří již získali pracovní nabídku před tím, než se přestěhovali do jiného členského státu, byla by uvedená základní svoboda zpochybněna. Soudní dvůr proto výslovně odmítl myšlenku, že se článek 45 SFEU vztahuje jen na občany EU v aktivním pracovním poměru, a za určitých podmínek rozšířil jeho působnost i na osoby, které si hledají práci (dotčené osoby musí předložit důkaz o tom, že pokračují v hledání zaměstnání a že existuje reálná šance, že budou zaměstnány; více podrobností viz níže)[45].

ČÁST II: Jaká práva náleží migrujícím pracovníkům?

Tato část se věnuje právům, která podle nařízení a směrnice náleží migrujícím pracovníkům. Nezabývá se právy sociálního zabezpečení[46].

HLEDÁNÍ ZAMěSTNÁNÍ A PřÍSTUP K DÁVKÁM

Občané EU mají právo ucházet se o zaměstnání v jiném členském státě a vnitrostátní služby zaměstnanosti jim poskytnou stejnou pomoc jako vlastním státním příslušníkům[47]. Síť EURES poskytuje, vedle propojování životopisů s vhodným pracovním místem, informace, rady a pomoc při umísťování a náboru pracovníků. Tyto služby zajišťují poradci sítě EURES ve veřejných službách zaměstnanosti a jiní zaměstnanci partnerských organizací sítě EURES. Síť EURES má také svou internetovou stránku[48], která občanům nabízí on-line přístup k volným pracovním místům a možnost uložit si na stránku svůj životopis.

Zatímco dříve byli takoví uchazeči o zaměstnání považováni za osoby, se kterými se má zacházet stejným způsobem jako se státními příslušníky daného členského státu, jen pokud jde o samotnou práci[49], Soudní dvůr rozhodl, že zavedením občanství Unie by měli získat právo na rovné zacházení, i pokud jde o přístup k dávkám finanční povahy určeným k zjednodušení přístupu k zaměstnání na trhu práce v hostitelském členském státě[50].

Aby se však omezil nápor na systémy sociální pomoci, Soudní dvůr dodal, že členský stát může požadovat, aby mezi uchazečem o zaměstnání a trhem práce na příslušném území existovala skutečná vazba, například si tato osoba musí po určitou přiměřeně dlouhou dobu skutečně hledat zaměstnání v daném členském státě. Soudní dvůr dále dovodil, že k prokázání takové vazby s trhem práce lze požadovat přiměřenou dobu pobytu.

Zákonodárci členských států mají sice nadále pravomoc určit povahu vazby se svým trhem práce, měli by však respektovat zásadu proporcionality. Kritéria by neměla překračovat hranici potřebnou k určení toho, zda dotčená osoba skutečně hledá zaměstnání na trhu práce hostitelského členského státu. Ochrana práv občanů EU také požaduje, aby jim taková kritéria byla předem známa a aby se mohli domoci nápravy soudní cestou.

Ustanovení čl. 24 odst. 2 směrnice zmocňuje členské státy, aby uchazečům o zaměstnání nepřiznávaly sociální pomoc během prvních tří měsíců pobytu nebo během delšího období. Soudní dvůr dal však v pozdějším rozhodnutí[51] jasně najevo, že poskytnutí finanční dávky určené ke zjednodušení přístupu na trh práce nelze považovat za „sociální pomoc“ ve smyslu uvedeného článku. Soudní dvůr proto rozhodl, že uchazeči o zaměstnání musí mít právo na rovné zacházení, pokud jde o nárok na dávky, jejichž cílem je zjednodušit přístup na trh práce. Aby bylo možné určit, zda příslušná dávka podle vnitrostátního právního předpisu má nebo nemá zjednodušit přístup na trh práce, musí se její cíl porovnat s jejími výsledky a nikoli s její formální strukturou[52].

Začlenění uchazečů o zaměstnání do působnosti zásady rovného zacházení, pokud jde o určité dávky, je zárukou lepší ochrany těch, kteří se po určité období mohou ocitnout v obtížnější pozici, a znamená praktický krok směrem k dosažení sociální Evropy.

Přístup k práci za stejných podmínek jako tuzemští pracovníci

Občané EU mají právo vykonávat činnost v jiném členském státě za stejných podmínek, jaké platí pro státní příslušníky daného členského státu. I přesto platí jedno omezení a je třeba zohlednit několik specifických hledisek.

Uznávání odborných kvalifikací

Občan EU, který je plně odborně kvalifikovaný vykonávat určité povolání v jednom členském státě a který chce vykonávat toto povolání v jiném členském státě, kde je jeho výkon regulován předpisy tohoto státu, musí nejdříve požádat o uznání své kvalifikace. Povolání je regulováno v případě, že je přístup k němu vyhrazen na základě právních a správních předpisů držitelům odborné kvalifikace. Přístup na trh práce závisí na udělení takového uznání.

Směrnice 2005/36/ES se vztahuje na uznávání profesních kvalifikací získaných v členském státě s úmyslem vykonávat regulované povolání v jiném členském státě[53].

Pravidla uvedené směrnice se liší v závislosti na tom, zda je povolání vykonáváno v hostitelském členském státě dočasně (např. sezónními pracovníky), nebo trvale (usazení, například na smlouvu na dobu neurčitou nebo na dlouhodobou smlouvu). V případě, že je výkon povolání dočasný, není dovoleno prověřovat kvalifikaci pracovníka, pokud nejde o povolání, která mají důsledky pro zdraví nebo bezpečnost. Hostitelský členský stát však může každoročně vyžadovat ohlášení. V případě usazení závisí způsob uznávaní na daném povolání.

Směrnice 2005/36/ES se však nepoužije v případě, že v diplomu není osvědčena zvláštní odborná příprava, tj. zvláštní příprava na dané povolání. Pracovní místa ve veřejném sektoru v členském státě často vyžadují různé druhy diplomů, které osvědčují určitý stupeň vzdělání (vysokoškolský titul, potvrzení o ukončení školy a tři roky vyššího vzdělání atd.), nebo diplom osvědčující úroveň vzdělání, které splňuje určitá obsahová kritéria, aniž by konkrétní obsah naplňoval podstatu odborné přípravy ve smyslu směrnice 2005/36/ES (požadavek diplomu z ekonomie, politologie, přírodních věd nebo společenských věd atd.).

Takové případy spadají spíše do působnosti článku 45 SFEU než do působnosti směrnice 2005/36/ES. Orgány v hostitelském členském státě mohou posoudit úroveň diplomu, nikoli však obsah odborné přípravy, pokud jediným významným faktorem je úroveň vzdělání, za níž byl diplom udělen.

V případě, že diplom musí kromě konkrétní úrovně vzdělání splňovat i určitá obsahová kritéria, měl by se uznat jako rovnocenný v případě, že byl udělen za ukončení vzdělání nebo odborné přípravy v daném oboru. Žádné další posuzování obsahu odborné přípravy není dovoleno.

Požadavek jazykových znalostí[54]

Soudní dvůr rozhodl, že jakýkoliv požadavek na jazykové znalosti musí být přiměřený a nezbytný pro dané pracovní místo a nesmí vytvářet důvody pro vyloučení pracovníků z jiného členského státu[55]. Zaměstnavatelé nesmí podmiňovat uznání konkrétní kvalifikace jen formou prokázání a systematické jazykové zkoušky vykonávané standardní formou se považují za porušení zásady proporcionality[56].

Zatímco velmi vysoká úroveň jazykových znalostí může být v určitých situacích nebo pro určitá pracovní místa oprávněná, zastává Komise názor, že není přípustné požadovat, aby byl jazyk pro danou osobu mateřským jazykem.

Přístup k pracovním místům ve veřejném sektoru[57]

Orgány členských států mohou v souladu s čl. 45 odst. 4 SFEU vyhradit přístup k určitým pracovním místům ve veřejné správě svým státním příslušníkům. Jde o výjimku, která má být vykládána restriktivně. Podle ustálené judikatury Soudního dvora se tato výjimka vztahuje na pracovní místa související s přímou nebo nepřímou účastí na výkonu pravomocí vyplývajících z veřejného práva a povinností týkajících se ochrany všeobecných zájmů státu nebo jiných veřejných orgánů[58]. Tato kritéria se musí v jednotlivých případech posuzovat s ohledem na povahu úkolů a oblastí odpovědnosti souvisejících s daným pracovním místem. Soudní dvůr v roce 2003 rozhodl, že členský stát má právo vyhradit pro své státní příslušníky pracovní místa kapitánů a prvních palubních důstojníků na lodích soukromého sektoru plavících se pod jeho vlajkou, jen pokud práva udělená na základě pravomocí vyplývajících z veřejného práva jsou skutečně pravidelně vykonávána a nepředstavují jen velmi malou část jejich činností[59]. Komise zastává názor, že orgány členského státu musí vzít tuto judikaturu v potaz při určování, která z pracovních míst ve veřejném sektoru mohou vyhradit pro své státní příslušníky.

Jelikož čl. 45 odst. 4 SFEU spíše dovoluje než přikazuje členským státům, aby vyhradily některá pracovní místa pro své státní příslušníky, Komise členské státy vyzývá, aby pokud možno co nejvíce otevřely svůj veřejný sektor (na všech úrovních včetně místních a regionálních samospráv a ústřední vlády) i pro občany jiných členských států jako příspěvek k modernizaci a reformám.

Jakmile se pracovní místa ve veřejném sektoru otevřou pro migrující pracovníky, členské státy musí zaručit rovné zacházení, pokud jde o jiná hlediska náboru pracovníků. Soudní dvůr rozhodl, že orgány členského státu musí pro přístup k jejich vlastnímu veřejnému sektoru zohlednit předchozí dobu srovnatelné pracovní praxe získané migrujícími pracovníky v jiném členském státě stejným způsobem jako odbornou praxi získanou v jejich vlastním systému[60]. Členské státy musí také zohlednit srovnatelné diplomy jako součást procesu náboru pracovníků (např. udělují-li se dodatečné body za diplom).

Co se týče výběrových řízení na nábor osob do specifické odborné přípravy s cílem obsazování míst v určité oblasti činností veřejného sektoru, Soudní dvůr rozhodl, že migrující pracovníci, kteří jsou pro danou oblast plně kvalifikovaní, musí být z požadavku absolvování specifické odborné přípravy vyloučeni, pokud získali odbornou přípravu a odbornou praxi v zemi původu[61]. Soudní dvůr rozhodl, že členský stát nesmí od těchto migrujících pracovníků vyžadovat, aby uspěli u takového výběrového řízení, ale namísto toho musí stanovit jiné formy náboru.

Sport a volný pohyb pracovníků

Dopad sportu, a zejména fotbalu, na pravidla EU o volném pohybu pracovníků se stal velice aktuální otázkou zejména proto, že sport získává stále více evropský rozměr. Z bílé knihy Komise o sportu z roku 2007 vyplývá, že Komise zohledňuje zvláštní povahu sportu, ale zároveň se její činnost zaměřuje na dosahování hlavních cílů Smlouvy a respektování základních zásad v této oblasti.

Se vstupem Lisabonské smlouvy v platnost se stal sport oblastí, ve které EU může přispět k zviditelnění otázek evropského sportu a podpořit spolupráci mezi členskými státy (článek 165 SFEU). Tato nová pravomoc však nevylučuje uplatňování základních zásad práva EU, jako jsou volný pohyb a pravidla hospodářské soutěže, i v oblasti sportu.

Soudní dvůr několikrát potvrdil, že profesionální a poloprofesionální sportovci jsou pracovníky proto, že jejich činnosti v sobě zahrnují výdělečnou činnost[62].

Skutečnost, že profesionální sportovci spadají do působnosti článku 45 SFEU, znamená, že zásada rovného zacházení platí i ve sportu a zakazuje jakoukoli přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti; nepřímá diskriminační opatření musí být potřebná a přiměřená vzhledem k dosažení jejich legitimního cíle a nepotřebné a nepřiměřené překážky, které brání ve výkonu práva na volný pohyb, by měly být zrušeny [63].

Rovné zacházení

Ustanovení čl. 45 odst. 2 SFEU zakotvuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky.

Zákaz diskriminace a překážky volného pohybu pracovníků

Článek 45 SFEU zakazuje jakoukoli diskriminaci založenou na státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky. To se týká nejen přímé diskriminace založené na státní příslušnosti, ale i nepřímé diskriminace, která uplatňováním jiných rozlišovacích kritérií vede ve skutečnosti ke stejnému výsledku[64]. Soudní dvůr rozhodl, že i v případě, že se určitá kritéria uplatňují bez ohledu na státní příslušnost, musí být chápána jako nepřímo diskriminující, pokud existuje nebezpečí, že by migrující pracovníci mohli být určitým způsobem znevýhodněni[65]. Běžnými příklady nepřímé diskriminace jsou situace, v kterých je vyplácení určitého příspěvku[66] podmiňováno požadavkem pobytu, nebo požadavky jazykových znalostí pro určitá pracovní místa, které svým charakterem mohou být snadněji splněny státními příslušníky než státními příslušníky jiných států[67].

Cílem práva EU týkajícího se volného pohybu pracovníků je usnadnit občanům EU výkon placeného zaměstnání v EU. Proto vylučuje překážky volného pohybu pracovníků, jakými jsou opatření, která mohou znevýhodňovat občany EU, kteří chtějí vykonávat hospodářskou činnost ve formě pracovního poměru na území jiného členského státu, a to i tehdy, že se taková opatření uplatňují bez ohledu na státní příslušnost pracovníka (např. vysoké sumy za přestup profesionálních fotbalových hráčů[68] a daňové odpočty[69]).

Pracovní podmínky

Migrující pracovník podléhá při výkonu svého povolání právním předpisům a kolektivním smlouvám hostitelského členského státu. V čl. 7 odst. 1 nařízení se stanoví, že migrující pracovník má nárok na rovné zacházení, pokud jde o odměňování, stabilitu zaměstnání, možnosti povýšení[70] a propouštění[71]. Soudní dvůr stanovil, že správní orgány členského státu musí při určování pracovních podmínek (např. mzdy a platové třídy) přistupovat k předcházejícím obdobím odpracovaným migrujícím pracovníkem ve srovnatelném zaměstnání v jiném členském státě stejným způsobem jako k odborné praxi nabyté v jejich vlastním systému[72].

Komise zastává názor, že pro určování pracovních podmínek a profesních vyhlídek musí orgány členského státu zohlednit srovnatelné diplomy stejným způsobem jako diplomy získané v jejich vlastním systému.

Článek 8 nařízení rozšiřuje rovné zacházení na členství v odborových organizacích: migrující pracovník má právo stát se členem odborových organizací, hlasovací právo a právo být volen do správních nebo vedoucích funkcí v odborových organizacích.

Právo EU v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví pracovníků také usnadňuje přeshraniční zaměstnání, neboť pracovníci mají nárok na alespoň minimální úroveň bezpečnosti a ochrany zdraví ve všech členských státech.

Sociální výhody

V čl. 7 odst. 2 nařízení se stanoví, že migrující pracovníci požívají stejné sociální výhody jako tuzemští pracovníci od prvního dne v zaměstnání v hostitelském členském státě: to znamená, že získání takových výhod nemůže být podmiňováno dokončením určitého období pracovní činnosti[73].

Soudní dvůr rozhodl, že mezi sociální výhody patří veškeré výhody bez ohledu na to, zda jsou s pracovní smlouvou spojeny, či nikoli, které jsou zpravidla přiznávány tuzemským pracovníkům, zejména z důvodu jejich objektivního postavení pracovníků nebo pouze z důvodu jejich pobytu na území daného státu, a jejichž rozšíření na pracovníky, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států, se proto jeví jako způsob usnadnění jejich mobility uvnitř EU[74].

Pojetí sociálních výhod je velmi široké a zahrnuje finanční dávky[75] a výhody nefinančního charakteru, které nebývají za sociální výhody obvykle považovány. Soudní dvůr například rozhodl, že právo požadovat, aby se soudní řízení konalo v určitém jazyce[76], a možnost, aby migrující pracovník získal povolení pro svého nesezdaného partnera, aby s ním mohl pobývat v daném státě[77], musí být chápáno jako spadající pod pojem sociálních výhod ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení.

Členské státy často argumentují, že příhraniční pracovníci nežijí ve státě zaměstnání, a neměli by tedy oni a/nebo jejich rodinní příslušníci mít nárok na stejné sociální výhody jako jiní migrující pracovníci. Soudní dvůr tyto argumenty odmítl a určil, že například požadavek pobytu nemůže být uplatněn u dítěte příhraničního pracovníka, které má tudíž nárok na vzdělání za stejných podmínek, které se uplatní u dětí státních příslušníků členského státu, v němž je pracovník zaměstnán[78].

Daňové výhody

Vzhledem k tomu, že neexistují harmonizační opatření na úrovni EU, zůstává přímé zdanění v zásadě ve vnitrostátní pravomoci. Členské státy však nemohou přijmout právní předpisy, které jsou přímo či nepřímo diskriminační z hlediska státní příslušnosti. Judikatura Soudního dvora o uplatňování svobod obsažených ve Smlouvě v případě přímých daní, včetně článku 45 SFEU, se rozšiřuje.

Přemístění bydliště

Na základě ustálené judikatury Soudního dvora představují vnitrostátní daňová pravidla, která odrazují státního příslušníka jakéhokoli členského státu od výkonu práva volného pohybu, překážku pro výkon této svobody[79]. Mezi taková protiprávní omezení patří odmítnutí umožnit občanům EU vrácení přeplatku daně z příjmu v případě, že v průběhu daného roku změnili své bydliště[80], nebo uplatňování okamžitého zdanění při odchodu na nerealizované kapitálové zisky občanů EU, kteří přemístili své bydliště do zahraničí[81]. Právo EU také chrání před diskriminačním zdaňováním jiných druhů příjmu, například státních i soukromých důchodů a jiných sociálních výhod[82]. Soudní dvůr v několika případech potvrdil, že pracovníci by měli mít možnost odečíst si příspěvky do zahraničních systémů zaměstnaneckého penzijního pojištění stejným způsobem jako v případě příspěvků do tuzemských systémů.

Příhraniční pracovníci

Pravidlo zákazu diskriminace se vztahuje na výhody spojené s osobní a rodinnou situací pracovníků, kteří nemají v daném státě bydliště, pokud je jejich situace srovnatelná se situací pracovníka, který má v daném státě bydliště, neboť získávají (téměř) veškerý příjem ve státě, ve kterém jsou zaměstnáni[83]. Dále nejsou povolena ani vnitrostátní pravidla, která odpírají pracovníkům, kteří nemají v daném státě bydliště, právo odečíst si náklady a výdaje přímo související s hospodářskou činností, na jejímž základě vzniká zdanitelný příjem[84].

Problémy občanů EU při přeshraničním zdaňování

V případech, kdy má právo na zdanění příjmu více než jeden členský stát, potvrdil Soudní dvůr, že členské státy mají možnost rozdělit si mezi sebou práva na zdanění[85]. Zpravidla tak činí na základě dvoustranných dohod o zamezení dvojího zdanění. Tyto dvoustranné dohody však neřeší všechny problémy dvojího zdanění způsobené vzájemnou interakcí systémů přímých daní členských států. Komise zastává názor, že mezinárodní dvojí zdanění je významnou překážkou přeshraniční činnosti a že takové problémy lze řešit lepší koordinací systémů přímých daní členských států[86]. Komise zahájila dne 27. dubna 2010 veřejnou konzultaci, aby získala od jednotlivců, společností a daňových poradců informace o skutečných případech dvojího zdanění, a na základě odpovědí a dalších důkazů, které o problémech dvojího zdanění shromažďuje, zváží v roce 2011 předložení sdělení nebo jiné iniciativy.

Komise také pracuje na odstraňování problémů v oblasti přímých a nepřímých daní, s nimiž se občané EU setkávají, když překračují hranice, aby pracovali, podnikali nebo žili v jiném členském státě. Tyto problémy, které mohou bránit občanům, aby plně vykonávali práva zaručená Smlouvou, se netýkají jen dvojího zdanění, ale i diskriminačního zacházení s osobami, které nemají v daném státě bydliště, a cizími státními příslušníky, nedostatku jasných informací o předpisech v oblasti dvojího zdanění, zvláštních problémů příhraničních pracovníků, obtíží při komunikaci s cizími daňovými správami a při získávání daňových úlev podle dohod o zamezení dvojího zdanění například z důvodu komplikovaných formulářů žádostí, krátkých lhůt pro podání žádosti o úlevu a zpoždění ve vyplácení přeplatků cizozemskou daňovou správou. Sdělení Komise, které bude podrobně analyzovat tyto přeshraniční daňové problémy a popíše stávající i plánovaná opatření k odstranění těchto problémů, je plánováno na konec roku 2010.

Práva po ukončení pracovního poměru

Občané EU si zachovávají postavení pracovníka po skončení pracovního poměru v případě, že jsou dočasně neschopni pracovat v důsledku nemoci, jsou řádně zapsáni jako nedobrovolně nezaměstnaní nebo splňují jednu z jiných podmínek vyjmenovaných v čl. 7 odst. 3 směrnice, a mají nárok na rovné zacházení jako v případě státních příslušníků hostitelského členského státu[87].

Práva pobytu

Z historického hlediska měli migrující pracovníci nárok na lepší podmínky, pokud jde o určitá práva spojená s pobytem, než hospodářsky neaktivní občané EU[88]. Směrnice, která slučuje dřívější pravidla týkající se práv pobytu občanů EU, zachovává rozlišování mezi hospodářsky aktivními a neaktivními občany EU.

K tomu, aby měli právo pobytu v jiném členském státě, nemusí migrující pracovníci splňovat jinou podmínku než být pracovníkem, členské státy však mohou požadovat, aby se registrovali, je-li doba zaměstnání delší než tři měsíce. Rodinní příslušníci migrujících pracovníků mají právo s nimi pobývat v hostitelském členském státě bez ohledu na svou státní příslušnost. Migrující pracovníci mohou získat trvalý pobyt po pěti letech nepřetržitého legálního pobytu v hostitelském státě nebo dříve, pokud splňují podmínky stanovené v článku 17 směrnice.

Kromě migrujících pracovníků mají nárok na uvedené příznivější zacházení také uchazeči o zaměstnání. Takže zatímco hospodářsky neaktivní občané musí žádat o osvědčení o registraci pobytu delšího než tři měsíce, uchazeči o práci mají podle judikatury Soudního dvora[89] a 9. bodu odůvodnění směrnice právo pobytu v hostitelském členském státě nejméně šest měsíců, aniž by podléhali jakýmkoli podmínkám či formalitám s výjimkou povinnosti mít platný cestovní pas nebo průkaz totožnosti. Pokud uchazeči o zaměstnání předloží po uplynutí této doby důkazy, že pokračují v hledání zaměstnání a mají reálnou šanci, že budou zaměstnáni, směrnice jim zaručuje právo pobytu v hostitelském členském státě[90] za podmínky, že se nestanou nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu[91].

Občané EU, kteří si zachovali postavení pracovníka, mohou také nadále pobývat v hostitelském členském státě za stejných podmínek jako pracovníci[92].

Rodinní příslušníci

Bez ohledu na státní příslušnost nebo skutečnost, zda jsou závislí na občanovi EU, mají rodinní příslušníci migrujících pracovníků právo pracovat v hostitelském členském státě[93]. Bez ohledu na státní příslušnost mají děti migrujících pracovníků právo na vzdělání v hostitelském členském státě za stejných podmínek jako státní příslušníci[94].

Rodinní příslušníci migrujících pracovníků mají přístup k sociálním výhodám včetně stipendií[95] bez ohledu na podmínku pobytu nebo předchozí doby pobytu v hostitelském státě[96], zatímco hospodářsky neaktivní občané EU a jejich rodinní příslušníci musí k tomu, aby získali vyživovací podporu ve formě stipendia nebo půjčky na studium, pobývat v členském státě nejméně pět let.

Soudní dvůr také rozhodl, že stipendia představují pro migrujícího pracovníka, který nadále podporuje dítě, sociální výhodu a že v závislosti na vnitrostátní právní úpravě se může také závislé dítě dovolávat čl. 7 odst. 2 nařízení jako osoba, na kterou se nepřímo vztahuje právo rovného zacházení přiznané migrujícímu pracovníkovi[97].

Totéž platí, je-li účelem výhody financování studia mimo hostitelský členský stát[98].

Lepší prosazování práva a správní spolupráce

Právní rámec volného pohybu pracovníků je, jak bylo výše ukázáno, rozsáhlý, podrobný a dobře rozvinutý.

Komise zastává názor, že prosazování těchto práv je čím dál důležitější, neboť podporují evropskou integraci.

Občané EU se proto mohou u vnitrostátních soudů a správních orgánů dovolávat přímo článku 45 SFEU a nařízení (EHS) č. 1612/68 k napadnutí všech vnitrostátních právních předpisů nebo postupů veřejných či soukromých zaměstnavatelů, které podle jejich názoru odporují právu EU. Komise může proti členskému státu podat žalobu u Soudního dvora Evropské unie z důvodu nesouladu vnitrostátních právních předpisů nebo správních postupů s právem EU.

Dále existuje řada informačních a mimosoudních služeb, které napomáhají v prosazování předpisů o volném pohybu pracovníků. Nově zřízený portál „Vaše Evropa“ poskytuje přehledné informace o právech občanů, kteří pracují, žijí nebo studují v jiné zemi EU. Poskytuje také přímý přístup k nejdůležitějším asistenčním službám, jako je SOLVIT[99], IMI[100] nebo EURES, a k jiným specializovaným internetovým stránkám[101]. Klíčovým bodem v prosazování práva EU je, aby pracovníci, jejich rodinní příslušníci a jiné zúčastněné strany věděli o těchto právech, příležitostech a nástrojích, které na podporu a pro zaručení svobody pohybu existují[102]. Občané EU, kteří se pohybují v rámci Evropské unie, potřebují snadno dostupné a srozumitelné informace o svých právech a přiměřenou pomoc[103]. Komise také vyvíjí širší činnost zaměřenou na komplexní řešení všech překážek, se kterými se evropští občané při výkonu svých práv jakožto občanů Unie v každodenním životě setkávají. Komise proto ve svém pracovním programu pro rok 2010 oznámila záměr předložit zprávu o občanství.

Co se týče zejména pracovníků, bude Komise za pomoci stávající sítě akademických odborníků zkoumat, jak sociální partneři a nevládní organizace mohou přispět svým dílem k posílení jejich práv a k tomu, aby tato práva byla účinná[104].

Přes zlepšení dosažené nedávným vývojem je otázka vymahatelnosti nařízení (EHS) č. 1612/68 stále aktuální. Komise bude hledat způsoby řešení nových potřeb a výzev (zejména ve světle nových vzorců mobility), se kterými se migrující pracovníci EU a jejich rodinní příslušníci setkávají, a v souvislosti s novou strategií jednotného trhu (v návaznosti na Montiho zprávu) zváží, jak podpořit a posílit mechanismy účinnějšího uplatňování zásady rovného zacházení pro pracovníky EU a jejich rodinné příslušníky při výkonu práva volného pohybu.

[pic][pic][pic][pic][pic][pic]

[1] Úř. věst. L 257, 19.10.1968, s. 2, dále jen „nařízení“.

[2] Úř. věst. L 158, 30.4.2004, s. 77, dále jen „směrnice“.

[3] Úř. věst. L 255, 30.9.2005, s. 22.

[4] Právo EU týkající se volného pohybu pracovníků se vztahuje na občany EU a jejich rodinné příslušníky bez ohledu na jejich státní příslušnost.

[5] Situace v roce 2008.

[6] 37 % (11,3 milionu osob) cizích státních příslušníků v EU-27 jsou občany jiného členského státu. Počet cizích státních příslušníků v EU-27 se od roku 2001 zvýšil o 42% (podrobnosti viz Eurostat, Statistics in Focus (Statistika v kostce), č. 94/2009).

[7] Toto zahrnuje celkové zvýšení počtu cizinců včetně státních příslušníků EU z jiných členských států a státních příslušníků států, které nejsou členy EU. Zpráva výslovně neuvádí procentuální nárůst v počtu státních příslušníků EU pobývajících v jiném členském státě za období 2001–2008, nicméně tento nárůst byl okolo 4 milionů, což odpovídá nárůstu okolo 54 %.

[8] KOM(2008) 840, 10.12.2008.

[9] KOM(2007) 773, 6.12.2007.

[10] http://ec.europa.eu/archives/commission_2004-2009/president/pdf/press_20090903_EN.pdf

[11] KOM(2010) 2020, 3.3.2010.

[12] KOM(2002) 694, 11.12.2002.

[13] Úř. věst. L 18, 21.1.1997, s. 1.

[14] Dočasná omezení mohou platit pro státní příslušníky České republiky, Estonska, Lotyšska, Litvy, Maďarska, Polska, Slovinska a Slovenska nejdéle do 30.4.2011 a pro státní příslušníky Bulharska a Rumunska nejdéle do 31.12.2013.

[15] Věc C-75/63.

[16] Věc C-53/63.

[17] Věc C-66/85.

[18] Věc C-53/81 a věc C-139/85.

[19] Věc C-196/87 a věc C-456/02.

[20] Přechodná ustavení, která se obvykle vztahují na občany nových členských států po určité období po přistoupení, platí pro přístup na trh práce a nikoli na samostatně výdělečné činnosti.

[21] Věc C-268/99.

[22] Věc C-3/87.

[23] Věc C-202/90.

[24] Věc C-53/81.

[25] Věc C-344/87.

[26] Věc C-413/01.

[27] Věc C-53/81.

[28] Věc C-109/04.

[29] Věc C-294/06.

[30] Věc C-3/90.

[31] Věc C-188/00.

[32] Věc C-413/01.

[33] Věc C-106/91.

[34] Věc C-152/73.

[35] Věc C-357/89.

[36] Věc C-415/93 a věc C-519/04 .

[37] Věc C-212/05.

[38] Věc C-357/89.

[39] Věc C-370/90.

[40] Věc C-214/94.

[41] Např. kde byla osoba přijata, zda byla pracovní smlouva uzavřena podle práva členského státu a zda se pracovní poměr řídí uvedeným právem nebo zda osoba přísluší do systému sociálního zabezpečení členského státu a podléhá dani z příjmu v této zemi.

[42] Ustanovení čl. 2 odst. 2 směrnice.

[43] Věc C-85/96.

[44] Ustanovení čl. 7 odst. 3 směrnice.

[45] Věc C-292/89.

[46] Nařízení (ES) č. 883/2004 (Úř. věst. L 166, 30.4.2004, s. 1) se zabývá právy sociálního zabezpečení od 1.5.2010; prvním krokem v oblasti doplňkových důchodů je směrnice Rady 98/49/ES ze dne 29. června 1998 (Úř. věst. L 209, 25.7.1998, s. 46).

[47] Článek 5 nařízení.

[48] http://ec.europa.eu/eures/

[49] Věc C-149/79.

[50] Věc C-138/02, věc C-258/04 a věc C-22/08 .

[51] Věc C-22/08.

[52] Tamtéž.

[53] http://ec.europa.eu/internal_market/qualifications/index_en.htm a http://ec.europa.eu/internal_market/qualifications/docs/guide/users_guide_cs.pdf

[54] Ustanovení čl. 3 odst. 1 nařízení a článek 53 směrnice 2005/36/ES.

[55] Věc C-379/87.

[56] Věc C-281/98.

[57] Připravovaný pracovní dokument útvarů Komise se bude těmito otázkami podrobněji zabývat.

[58] Naposledy ve věci C-290/94 .

[59] Věc C-405/01 a věc C-47/02; Soudní dvůr to potvrdil ve čtyřech rozhodnutích.

[60] Věc C-419/92.

[61] Věc C-285/01.

[62] Věc C-36/74, věc C-13/76, věc C-415/93, věc C-519/04 , věc C-176/96 a věc C-325/08.

[63] Komise plánuje, že v říjnu 2010 zveřejní sdělení o provádění Lisabonské smlouvy v oblasti sportu, v kterém bude o otázce vlivu pravidel volného pohybu ve sportu pojednáno podrobněji a uceleněji.

[64] Věc C-152/73.

[65] Věc C-237/94.

[66] Věc C-138/02.

[67] Věc C-379/87 a věc C-424/97 .

[68] Věc C-415/93.

[69] Věc C-136/00.

[70] Věc C-225/85.

[71] Věc C-44/72.

[72] Věc C-15/96.

[73] Věc C-197/86.

[74] Věc C-85/96.

[75] Např. životní minimum, příspěvek na výchovu dítěte, stipendium, porodné nebo půjčky.

[76] Věc C-137/84.

[77] Věc C-59/85.

[78] Věc C-337/97.

[79] Věc C-385/00.

[80] Věc C-175/88 a věc C-151/94 .

[81] KOM(2006) 825, 19.12.2006.

[82] KOM(2001) 214, 19.4.2001.

[83] Věc C-391/97.

[84] Věc C-234/01 a věc C-290/04 .

[85] Věc C-336/96.

[86] KOM(2006) 823, 19.12.2006.

[87] Věc C-22/08.

[88] Směrnice 68/360/EHS pro migrující pracovníky a směrnice 90/364/EHS pro neaktivní osoby.

[89] Věc C-292/89.

[90] Článek 14 směrnice.

[91] Viz „Právo občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území Unie. Jak získat to nejlepší ze směrnice 2004/38/ES“ na: http://ec.europa.eu/archives/commission_2004-2009/barrot/archive/guide_2004_38_ec_cs.pdf

[92] Ustanovení čl. 7 odst. 3 směrnice.

[93] Článek 23 směrnice.

[94] Článek 12 nařízení.

[95] Spojená věc C-389/87 a C-390/87.

[96] Věc C-310/08 a věc C-480/08. Ve svých rozsudcích ze dne 23.2.2010 v případě těchto věcí Soudní dvůr rozhodl, že článek 12 nařízení č. 1612/68 dovoluje přiznat dítěti migrujícího pracovníka nezávislé právo pobytu v souvislosti s právem přístupu ke vzdělání v hostitelském členském státě. Soudní dvůr dále poznamenal, že právo pobytu dítěte a rodiče nemůže být podmíněno finanční nezávislostí.

[97] Věc C-3/90.

[98] Tamtéž.

[99] http://ec.europa.eu/solvit/

[100] Užitečné jsou také nástroje IT jako např. systém pro výměnu informací o vnitřním trhu (IMI), jehož cílem je usnadnit správní spolupráci mezi orgány členských států.

[101] http://ec.europa.eu/social/main.jsp?catId=25&langId=cs&furtherPubs=yes

[102] Například viz Pokyny pro lepší uplatňování směrnice 2004/38/ES, KOM(2009) 313, 2.7.2009.

[103] Viz aktualizovaný průvodce „Do you want to work in another EU Member State? Find out about your rights!“ (Chcete pracovat v jiném členském státě EU? Zjistěte, jaká jsou vaše práva!) na: http://ec.europa.eu/social/main.jsp?catId=25&langId=cs&pubId=215&type=2&furtherPubs=yes

[104] Evropská síť věnující se volnému pohybu pracovníků v rámci Evropské unie je dostupná zde: http://ec.europa.eu/social/main.jsp?catId=475&langId=cs