2.9.2011   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 259/31

—

zdůrazňuje, že menšinové jazyky a jazyková rozmanitost v Evropě mají pozitivní dopad jednak na sociální a kulturní oblast obecně, jednak konkrétně na osoby a společenství, ke kterým přísluší. Tento dopad se mimo jiné projevuje podporou tvořivosti a inovací v rámci zhodnocení každého kulturního dědictví, z čehož má prospěch i hospodářský rozvoj;

—

připomíná rostoucí povědomí o tomto tématu v Evropě, což dokládá také právní vývoj unijní legislativy; to je především případ Lisabonské smlouvy, jež uvádí respektování bohaté kulturní a jazykové rozmanitosti jako základní prvek zachování a rozvoje evropského kulturního dědictví, a Listiny základních práv, jež zakazuje jakoukoliv formu diskriminace založenou na jazyku nebo příslušnosti k národnostní menšině;

—

vyzdvihuje svou vlastní základní úlohu jako shromáždění, ve kterém se mohou soustředit a šířit ku prospěchu všech historických jazykových menšin „osvědčené postupy“ v oblasti ochrany a zhodnocení menšinových jazyků a obecněji kultury každé jazykové menšiny jako vyjádření evropské kulturní plurality;

—

závěrem doufá, že si Komise a Rada uvědomí, že posílený právní základ musí umožnit existenci specifické, vhodně financované politiky ve prospěch jazykových menšin.

Zpravodaj

pan Luciano CAVERI(IT/ALDE), člen zastupitelstva autonomního regionu Valle d'Aosta

1.

předesílá, že Evropská unie je bohatá na historické jazykové a národnostní menšiny (definovatelné jako autochtonní či tradiční), které se vyjadřují v jiných jazycích, než jsou jazyky států, k nimž přísluší;

2.

připomíná, že ve všech členských státech Evropské unie hraje, v souladu se zásadou subsidiarity, demokracie na místní a regionální úrovni stále významnější úlohu při obraně a podpoře této kulturní rozmanitosti, např. ve všech typech vzdělávání na všech stupních, v kultuře, ve sdělovacích prostředcích či v regionálním rozvoji;

3.

zdůrazňuje, že menšinové jazyky a jazyková rozmanitost v Evropě mají pozitivní dopad jednak na sociální a kulturní oblast obecně, jednak konkrétně na osoby a společenství, ke kterým přísluší. Tento dopad se mimo jiné projevuje podporou tvořivosti a inovací v rámci zhodnocení každého kulturního dědictví, z čehož má prospěch i hospodářský rozvoj;

4.

poznamenává, že v posledních desetiletích dochází k postupnému obohacování právních nástrojů k ochraně a rozvoji takzvaných menšinových jazyků cestou mezinárodního práva, jak tomu bylo v případě Deklarace OSN o právech příslušníků národnostních, etnických, náboženských a jazykových menšin z roku 1992 a v případě četných deklarací, úmluv a doporučení UNESCO vzniklých během existence této organizace, včetně nejnovější Úmluvy o ochraně a podpoře rozmanitosti kulturních projevů z roku 2005;

5.

zejména vítá významnou úlohu, již Rada Evropy vždy hrála v oblasti jazykové politiky, především základní Evropskou chartou regionálních či menšinových jazyků z roku 1992 a Rámcovou úmluvou o ochraně národnostních menšin z roku 1995;

6.

zaznamenává rovněž nedávné usnesení Kongresu místních a regionálních orgánů Rady Evropy ze dne 18. března 2010 (310/2010) s názvem Menšinové jazyky – přínos k regionálnímu rozvoji, které popisuje kladný přínos těchto jazyků k regionálnímu rozvoji;

7.

připomíná rostoucí povědomí o tomto tématu v Evropě, což dokládá také právní vývoj unijní legislativy; to je především případ Lisabonské smlouvy, jež uvádí respektování bohaté kulturní a jazykové rozmanitosti jako základní prvek zachování a rozvoje evropského kulturního dědictví, a Listiny základních práv, jež zakazuje jakoukoliv formu diskriminace založenou na jazyku nebo příslušnosti k národnostní menšině;

8.

konstatuje, že již před upevněním systému ochrany na tomto právním základě různé instituce Společenství uznávaly prvky ochrany obsažené v zásadách existujících Smluv (acquis communautaire), jak se ukázalo během rozšíření, kdy v kodaňských zásadách požadovaly aktivní politiky ochrany jazykových menšin, mimo jiné díky vyvíjejícímu se výkladu v této oblasti ze strany Evropského soudního dvora;

9.

připomíná však, že i když vývoj právních přepisů umožňuje vyšší ochranu při samozřejmém zohlednění ústavních zásad jednotlivých členských států, neznamená to ještě pro Komisi, že existuje právní základ, který by ospravedlnil existenci rozpočtových linií specificky určených historickým jazykovým menšinám;

10.

zdůrazňuje úsilí, jež různé instituce včetně VR vynakládají na ochranu mnohojazyčnosti v politické činnosti i v administrativní práci, a to včetně postupného zavádění menšinových jazyků, jak prokazují dohody se Španělskem a Spojeným královstvím;

11.

kladně hodnotí spolupráci Komise s různými organizacemi působícími v Unii ve prospěch menšinových jazyků a připomíná rozsáhlou činnost vykonanou Sítí na podporu jazykové rozmanitosti (NPLD) a činnost vykonanou v minulosti (před zrušením) společně s Evropským úřadem pro méně rozšířené jazyky (EBLUL) a sítí Mercator, které se toho času zabývaly různými projevy menšinových jazyků a kultur;

12.

je nakloněn tomu, že již nyní se z četných evropských programů (např. programy MEDIA, Kultura, akce ve prospěch MSP, strukturální fondy, rozvoj nových technologií a mnohé další) financují činnosti ve prospěch jazykových menšin. Někdy se berou v úvahu politiky prováděné v širším geografickém prostoru, např. strategie pro Podunají nebo Alpská úmluva (na jejímž základě funguje Alpský prostor);

13.

negativně se staví k tomu, že, jak vyplynulo z jedné studie Evropského parlamentu z roku 2008, poklesl objem prostředků na podporu jazykové rozmanitosti v souvislosti s narůstajícím počtem unijních jazyků;

14.

vyzdvihuje svou vlastní základní úlohu jako shromáždění, ve kterém se mohou soustředit a šířit ku prospěchu všech historických jazykových menšin „osvědčené postupy“ v oblasti ochrany a zhodnocení menšinových jazyků a obecněji kultury každé jazykové menšiny jako vyjádření evropské kulturní plurality;

15.

žádá Evropskou komisi, aby pokračovala v činnostech podporujících jazykovou rozmanitost a různými cestami podporovala výuku jazyků včetně jazyků menšinových nebo regionálních;

16.

vyzývá orgány Unie, aby podporovaly používání těchto jazyků v přímém kontaktu evropských institucí s občany jako vyjádření sounáležitosti Unie a historických jazykových menšin. Zvláště přitom poukazuje na internetové stránky Unie a komunikaci on-line;

17.

povzbuzuje také orgány místní a regionální demokracie, aby v informačních kampaních seznamovaly místní společnost a zbytek Evropy s právy jazykových menšin a bohatstvím a rozmanitostí svých kultur;

18.

žádá Komisi, aby podporovala evropské místní a regionální instituce na rozvoj výuky, a to pomocí materiálů a nástrojů, jakým je např. příprava vyučujících zohledňující potřeby každého jazykového společenství;

19.

doporučuje, aby menšinové nebo regionální jazyky byly plně integrovány do politik a průřezových programů a priorit Unie, a zvláště odkazuje na politiku audiovizuálního průmyslu, školství všech úrovní, kulturu a výuku jazyků, dále do politiky územní spolupráce, regionálního rozvoje, v cestovním ruchu a výměnných pobytech mládeže;

20.

navrhuje Komisi a následně Radě, aby v nadcházejícím programovém období byly menšinové a regionální jazyky vhodným způsobem zapojeny do rámce regionální politiky, do příštího rámcového programu pro výzkum, do programu Kultura, programu MEDIA, do všech programů v oblasti kultury, školství a odborné přípravy a zejména do akčního programu v oblasti celoživotního učení (LLP); to stejné musí platit i pro oblasti, jako jsou strukturální fondy, Digitální agenda pro Evropu a vše, co se týká rozvoje lidí a společenství, k nimž náležejí;

21.

upozorňuje Komisi, že je potřebný periodicky aktualizovaný – i prostřednictvím přezkumu studií Euromosaic (Evropská mozaika) – soubor různých akcí ve prospěch historických jazykových menšin, který by v zájmu pevné kulturní soudržnosti v složitém obraze evropské integrace nabízel příležitosti k výměnám a vzájemnému poznávání a ukázal by významný přínos regionálních a menšinových jazyků k „evropské skládačce“;

22.

závěrem doufá, že si Komise a Rada uvědomí, že posílený právní základ musí umožnit existenci specifické, vhodně financované politiky ve prospěch jazykových menšin;

23.

doporučuje členským státům, které mají významnou úlohu, pokud jde o jazykovou politiku, aby byly vnímavé vůči jazykové rozmanitosti na svém území a snažily se plně využít historických jazykových společenství, neboť uznávání kulturního dědictví a všech ostatních hodnot, jichž jsou samy nositeli (historie, jazyk a kulturní odkaz), přispívá k mírovému soužití a obohacuje se jím evropská identita.