s ohledem na přijetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/…/ES ze dne … o agenturním zaměstnávání

s ohledem na Smlouvu o založení Evropského společenství, a zejména na čl. 137 odst. 2 této smlouvy,

s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru (1),

1. Tato směrnice se vztahuje na zaměstnance, kteří mají pracovní smlouvu nebo jsou v pracovněprávním vztahu s agenturou práce a kteří jsou přiděleni uživatelům, aby pod jejich dohledem a vedením po přechodnou dobu pracovali.

2. Tato směrnice se vztahuje na veřejné a soukromé podniky, které jsou agenturami práce nebo uživateli a které provozují hospodářskou činnost ziskové či neziskové povahy.

3. Po konzultaci se sociálními partnery mohou členské státy stanovit, že se tato směrnice nevztahuje na pracovní smlouvy nebo pracovněprávní vztahy v rámci určitého veřejného nebo veřejnými orgány podporovaného programu odborného vzdělávání, začlenění nebo rekvalifikace.

Cílem této směrnice je zabezpečit ochranu zaměstnanců agentur práce a zlepšit kvalitu agenturního zaměstnávání tím, že se zajistí uplatňování zásady rovného zacházení podle článku 5 na zaměstnance agentur práce a že se agentury práce uznají za zaměstnavatele, přičemž se vezme v úvahu potřeba vytvořit vhodný rámec pro využívání agenturního zaměstnávání s cílem účinně přispět k vytváření pracovních míst a k rozvoji pružných forem práce.

2. Touto směrnicí nejsou dotčeny vnitrostátní právní předpisy, pokud jde o definici odměňování, pracovní smlouvy nebo pracovněprávního vztahu nebo zaměstnance.

Členské státy nevyjmou z oblasti působnosti této směrnice zaměstnance, pracovní smlouvy nebo pracovněprávní vztahy pouze na základě skutečnosti, že se jedná o zaměstnance na částečný pracovní úvazek, zaměstnance se smlouvou na dobu určitou nebo osoby, které uzavřely pracovní smlouvu nebo jsou v pracovněprávním vztahu s agenturou práce.

1. Zákazy nebo omezení týkající se agenturního zaměstnávání mohou být odůvodněny pouze na základě obecného zájmu souvisejícího zejména s ochranou zaměstnanců agentur práce, s požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci a s potřebou zajistit náležité fungování trhu práce a zamezit možnému zneužívání.

2. Do … (7) přezkoumají členské státy po konzultaci se sociálními partnery v souladu s vnitrostátními právními předpisy, kolektivními smlouvami a zvyklostmi případná omezení nebo zákazy týkající se využívání agenturního zaměstnávání s cílem ověřit, zda jsou odůvodněny na základě obecného zájmu podle odstavce 1.

3. Pokud jsou tato omezení nebo zákazy stanoveny v kolektivních smlouvách, může být přezkum uvedený v odstavci 2 proveden sociálními partnery, kteří příslušné smlouvy vyjednali.

4. Odstavci 1, 2 a 3 nejsou dotčeny vnitrostátní požadavky související s registrací, udělením licence, certifikací, finančními zárukami nebo kontrolou agentur práce.

5. Členské státy informují Komisi o výsledcích přezkumu podle odstavce 2 a 3 do … (7).

1. Základní pracovní podmínky a podmínky zaměstnávání zaměstnanců agentur práce jsou po dobu trvání jejich přidělení k uživateli přinejmenším stejné jako podmínky, jež by se na tyto zaměstnance vztahovaly, pokud by je tento uživatel zaměstnal přímo na stejném pracovním místě.

Pro účely prvního pododstavce je nutné dodržovat pravidla, která se uplatňují u uživatele týkající se:

v souladu s právními a správními předpisy, kolektivními smlouvami a všemi dalšími obecně závaznými ustanoveními.

2. Pokud jde o odměňování, mohou členské státy po konzultaci se sociálními partnery stanovit, že se lze odchýlit od zásady podle odstavce 1, pokud zaměstnanci agentur práce, kteří mají s agenturou práce uzavřenu pracovní smlouvu na dobu neurčitou, nadále pobírají odměnu v době mezi jednotlivými přiděleními.

3. Po konzultaci se sociálními partnery mohou členské státy dát sociálním partnerům možnost zachovat nebo uzavřít na náležité úrovni a s výhradou podmínek stanovených členskými státy kolektivní smlouvy, které při respektování celkové ochrany zaměstnanců agentur práce mohou obsahovat ustanovení týkající se pracovních podmínek a podmínek zaměstnávání zaměstnanců agentur práce odlišných od podmínek uvedených v odstavci 1.

4. Za podmínky, že je zaměstnancům agentur práce zajištěna přiměřená úroveň ochrany, mohou členské státy, jejichž právní řád neumožňuje prohlášení kolektivních smluv za obecně závazné nebo jejichž právní řád nebo zvyklosti neumožňují rozšíření působnosti těchto smluv na všechny podobné podniky v určitém odvětví nebo zeměpisné oblasti, po konzultaci se sociálními partnery na vnitrostátní úrovni a na základě dohod uzavřených mezi sociálními partnery přijmout opatření týkající se základních pracovních podmínek a podmínek zaměstnávání odchylující se od zásady podle odstavce 1. Taková opatření mohou spočívat ve stanovení určité doby, než bude rovné zacházení uplatňováno.

Opatření uvedená v tomto odstavci musí být v souladu s právními předpisy Společenství a dostatečně přesná a srozumitelná, aby příslušná odvětví a podniky mohly zjistit své povinnosti a plnit je. Členské státy při uplatňování čl. 3 odst. 2 zejména upřesní, zda jsou do základních pracovních podmínek a podmínek zaměstnání podle odstavce 1 zahrnuty rovněž systémy sociálního zabezpečení zaměstnanců včetně důchodového a nemocenského pojištění nebo systémů finanční spoluúčasti. Těmito opatřeními nejsou rovněž dotčeny dohody na celostátní, regionální, místní nebo odvětvové úrovni, které nejsou pro zaměstnance méně výhodné.

5. Členské státy přijmou vhodná opatření v souladu s vnitrostátním právem nebo zvyklostmi s cílem zamezit nesprávnému používání tohoto článku a zejména zamezit opakujícím se přidělením, jejichž cílem je obejít ustanovení této směrnice. Členské státy o těchto opatřeních uvědomí Komisi.

1. Zaměstnanci agentur práce jsou informováni o všech volných pracovních místech u uživatele, aby měli stejnou možnost jako ostatní zaměstnanci tohoto uživatele najít trvalé zaměstnání. Tyto informace mohou být poskytnuty formou obecného oznámení umístěného na vhodném místě u uživatele, ke kterému byli zaměstnanci agentur práce přiděleni a pod jehož dohledem pracují.

2. Členské státy přijmou veškerá opatření nezbytná k zajištění toho, aby všechna ustanovení zakazující nebo mající za následek znemožnění uzavření pracovní smlouvy nebo vzniku pracovněprávního vztahu mezi uživatelem a zaměstnancem agentury práce po uplynutí doby jeho přidělení byla neplatná nebo mohla být prohlášena za neplatná od samého počátku.

Tímto odstavcem nejsou dotčena ustanovení, podle nichž agentury práce dostávají odměnu v přiměřené výši za služby poskytnuté příslušným uživatelům spočívající v přidělení, náboru a odborné přípravě zaměstnanců agentur práce.

3. Agentury práce neúčtují zaměstnancům po uplynutí doby přidělení k uživateli žádné poplatky za zprostředkování zaměstnání u tohoto uživatele nebo za uzavření pracovní smlouvy nebo za vznik pracovněprávního vztahu s tímto uživatelem.

4. Aniž je dotčen čl. 5 odst. 1, mají zaměstnanci agentur práce přístup k vybavení nebo společným zařízením podniku, zejména k jídelně, zařízením pro péči o děti a dopravním službám, za stejných podmínek, které mají zaměstnanci zaměstnaní přímo uživatelem, ledaže je rozdílné zacházení založeno na objektivních důvodech.

5. V souladu se svými vnitrostátními tradicemi a zvyklostmi přijmou členské státy vhodná opatření nebo podpoří dialog mezi sociálními partnery s cílem:

1. Zaměstnanci agentur práce jsou za podmínek stanovených členskými státy zohledňováni pro účely výpočtu prahové hodnoty, při jejímž překročení musí být v agentuře práce zřízeny orgány zastupující zaměstnance v souladu s právními předpisy Společenství a členských států.

2. Členské státy mohou stanovit, že za podmínek jimi vymezených se tito zaměstnanci zohledňují pro účely výpočtu prahové hodnoty, při jejímž překročení musí být u uživatele zřízeny orgány zastupující zaměstnance v souladu s právními předpisy Společenství a členských států a s kolektivními smlouvami, a to stejným způsobem, jako by se jednalo o zaměstnance zaměstnané na stejnou dobu přímo tímto uživatelem.

3. Členské státy, které využijí možnosti uvedené v odstavci 2, nejsou povinny provádět ustanovení odstavce 1.

Aniž jsou dotčena ustanovení vnitrostátních právních předpisů a právních předpisů Společenství o informování a projednávání, která jsou přísnější nebo podrobnější, a zejména směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/14/ES ze dne 11. března 2002, kterou se stanoví obecný rámec pro informování zaměstnanců a projednávání se zaměstnanci v Evropském společenství (8), musí uživatel při informování orgánů zastupujících zaměstnance v souladu s právními předpisy Společenství a členských států o situaci daného podniku v oblasti zaměstnanosti poskytovat patřičné informace o využívání zaměstnanců agentur práce.

1. Touto směrnicí není dotčeno právo členských států uplatňovat nebo přijímat právní a správní předpisy, které jsou pro zaměstnance příznivější nebo které podporují či umožňují uzavírání kolektivních smluv mezi sociálními partnery příznivějších pro zaměstnance.

2. Provádění této směrnice není za žádných okolností dostatečným důvodem pro snížení celkové úrovně ochrany zaměstnanců v oblastech působnosti této směrnice. Tím není dotčeno právo členských států nebo sociálních partnerů, s ohledem na měnící se okolnosti, přijmout právní předpis nebo opatření nebo smluvně dohodnout úpravu, které se liší od ustanovení platných v okamžiku přijetí této směrnice, pokud jsou dodržovány minimální požadavky stanovené v této směrnici.

1. Členské státy přijmou vhodná opatření pro případ nedodržování této směrnice agenturou práce nebo uživatelem. Zejména zajistí, aby byla k dispozici vhodná správní nebo soudní řízení, která umožní vymáhat povinnosti vyplývající z této směrnice.

2. Členské státy stanoví sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých podle této směrnice a přijmou všechna opatření nezbytná k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Členské státy oznámí znění těchto ustanovení Komisi do … (9). Členské státy oznámí Komisi včas všechny následné změny těchto ustanovení. Zejména zajistí, aby zaměstnanci nebo jejich zástupci měli k dispozici vhodné prostředky pro vymáhání povinností podle této směrnice.

1. Členské státy nejpozději do … (9) přijmou a zveřejní právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nebo zajistí, aby se na nezbytné úpravě dohodli sociální partneři, přičemž členské státy přijmou veškerá nezbytná opatření, která jim umožní kdykoli zaručit plnění cílů této směrnice. Neprodleně o nich informují Komisi.

2. Tyto předpisy přijaté členskými státy musí obsahovat odkaz na tuto směrnici nebo musí být takový odkaz učiněn při jejich úředním vyhlášení. Způsob odkazu si stanoví členské státy.

Do … (10) Komise přezkoumá po konzultaci s členskými státy a sociálními partnery na úrovni Společenství uplatňování této směrnice s cílem navrhnout případně nezbytné změny.

Tato směrnice vstupuje v platnost dnem vyhlášení v Úředním věstníku Evropské Unie.

(2) Stanovisko Evropského parlamentu ze dne 21. listopadu 2002 (Úř. věst. C 25 E, 29.1.2004, s. 368), společný postoj Rady ze dne 15. září 2008 a rozhodnutí Rady ze dne … (dosud nezveřejněné v Úředním věstníku).

ODŮVODNĚNÍ RADY

I. ÚVOD

V souvislosti s Lisabonskou strategií přijala Komise dne 20. března 2002 návrh směrnice týkající se pracovních podmínek dočasných pracovníků s cílem lépe sladit pružnost pracovních trhů a jistotu pracovního místa a zvýšit počet pracovních míst a zlepšit jejich kvalitu.

Evropský parlament vydal dne 21. listopadu 2002 v souladu s článkem 251 Smlouvy stanovisko v prvním čtení.

Evropský hospodářský a sociální výbor vydal k návrhu Komise stanovisko dne 19. září 2002.

Výbor regionů v dopise ze dne 23. května 2002 uvedl, že k návrhu směrnice žádné stanovisko nevydá.

Dne 28. listopadu 2002 přijala Komise s ohledem na stanovisko Evropského parlamentu pozměněný návrh.

Rada dosáhla kvalifikovanou většinou politické dohody o společném postoji na zasedání ve dnech 9. a 10. června 2008 a současně dosáhla, rovněž kvalifikovanou většinou, dohody o směrnici o pracovní době.

V souladu s čl. 251 odst. 2 Smlouvy o ES Rada formálně přijala kvalifikovanou většinou společný postoj dne 15. září 2008.

II. CÍL

Cílem návrhu směrnice je zajistit ochranu dočasných agenturních pracovníků a zlepšit kvalitu dočasné agenturní práce tím, že bude u dočasných agenturních pracovníků zajištěno uplatňování zásady rovného zacházení a že budou agentury zprostředkovávající dočasnou práci uznány jakožto zaměstnavatelé. Cílem návrhu směrnice je rovněž stanovení vhodného rámce používání dočasné agenturní práce s cílem účinně přispět k vytváření pracovních míst a k rozvoji pružných forem práce.

III. ANALÝZA SPOLEČNÉHO POSTOJE

1. OBECNÁ POZOROVÁNÍ

Podle čl. 137 odst. 1 Smlouvy „Společenství podporuje a doplňuje činnost členských států v“ celé řadě oblastí včetně „pracovních podmínek“.

Ustanovení čl. 137 odst. 2 Smlouvy stanoví, že Rada může „směrnicemi stanovit minimální požadavky, které se uplatní postupně s přihlédnutím ke stávajícím podmínkám a technickým předpisům jednotlivých členských států“.

Společný postoj Rady spadá v souladu s cíli čl. 137 odst. 2 Smlouvy do uvedené oblasti, protože má zajistit ochranu dočasných agenturních pracovníků a zlepšit kvalitu dočasné agenturní práce. Navíc společný postoj rovněž zohledňuje potřebu stanovit vhodný rámec využívání dočasné agenturní práce s cílem účinně přispět k vytváření pracovních míst a k rozvoji pružných forem práce.

Společný postoj respektuje cíle, jež stanovila Komise a podpořil Parlament, zejména to, že by od prvního dne měla být obecným pravidlem zásada rovného zacházení. Obecně vzato zahrnuje většinu změn, které vyplynuly z prvního čtení uvedeného návrhu Komise v Parlamentu.

2. STRUKTURA A KLÍČOVÉ PRVKY

2.1 Obecná struktura a název směrnice

Obecná struktura společného postoje je v souladu s obecnou strukturou pozměněného návrhu Komise. Pokud jde o název směrnice, dala Rada za pravdu pozměněnému návrhu Komise a zvolila obecnější název: směrnice o dočasné agenturní práci. Je třeba uvést, že společný postoj Rady v řadě případů objasňuje klíčové pojmy a výrazy, zejména důsledným používáním pojmů „dočasný agenturní pracovník“ a „dočasná agenturní práce“.

2.2 Hlavní rozdíly oproti pozměněnému návrhu Komise

V článku 4 věnovaném přezkumu omezení a zákazů využívání dočasné agenturní práce Rada doplnila nový odstavec 3 týkající se přezkumu dohod sjednaných sociálními partnery, přičemž zásadním způsobem dodržela smysl změny 34 předložené Parlamentem. Rada se domnívá, že by sociální partneři kvůli zachování své autonomie měli sami provést přezkum toho, zda jsou omezení a zákazy, které vyjednali, z důvodů stanovených v čl. 4 odst. 1 odůvodněné. Rada nepovažovala za nutné ponechat výslovný odkaz na zrušení neodůvodněných omezení a zákazů.

Rada upravila čl. 5 odst. 3 a zásadně přeformulovala čl. 5 odst. 4 a 5, přičemž dala obecně za pravdu pozměněnému návrhu Komise. Rada se rovněž domnívá, že by měla od prvního dne obecně platit zásada rovného zacházení. Jakékoli zacházení s dočasnými agenturními pracovníky, které by se od této zásady lišilo, by mělo být schváleno sociálními partnery, ať již prostřednictvím kolektivních smluv, nebo prostřednictvím dohod se sociálními partnery uzavřenými na vnitrostátní úrovni. Vzhledem k úpravám provedeným v čl. 5 odst. 3 až 5 již tedy nebyla považována za nutnou ani za vhodnou konkrétní výjimka v případě krátkodobých smluv (šestitýdenních nebo kratších), kterou předpokládá pozměněný návrh Komise.

V čl. 5 odst. 3 a 4, stejně jako v řadě dalších případů, odráží společný postoj změny předložené Parlamentem, v nichž se zdůrazňuje význam úlohy sociálních partnerů při jednáních týkajících se dohod o pracovních podmínkách a podmínkách zaměstnávání. V čl. 5 odst. 5 společného postoje se odrážejí obavy Parlamentu, pokud jde o předcházení zneužívání.

V článku 10 společného postoje Rady je zahrnut nový odstavec 1 týkající se opatření, která mají členské státy přijmout, aby zajistily soulad agentur zprostředkovávajících dočasnou práci a podniků, které jí využívají, se směrnicí.

Rada se domnívá, že členské státy potřebují na provedení směrnice tři roky, zatímco Komise navrhla dvouleté prováděcí období (článek 11).

Navíc byla aktualizována a upravena řada bodů odůvodnění, a to jak z důvodu vysvětlení úprav pozměňovacího návrhu Komise, které provedla Rada, tak i z důvodu popsání vývoje, k němuž došlo od uveřejnění pozměněného návrhu v roce 2002. Například do 8. a 9. bodu odůvodnění byly začleněny odkazy na obnovení lisabonské strategie v roce 2005 a na dohodnuté společné zásady flexikurity, které schválila Evropská rada v prosinci roku 2007.

3. ZMĚNY EVROPSKÉHO PARLAMENTU V PRVNÍM ČTENÍ

3.1 Změny Evropského parlamentu přijaté Radou

Do společného postoje je zcela přijato – pokud ne doslovně, tak alespoň co do významu – celkem 26 změn (číslo 1, 15, 19, 20, 23, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 40, 42, 43, 46, 47, 48, 49, 51, 85 a 86).

Konkrétně Rada přijala změnu 1 týkající se názvu, tři změny týkající se bodů odůvodnění (změny 15, 19 a 20), jakož i řadu změn těchto článků: článku 1 o oblasti působnosti (změna 23), článku 2 o cíli směrnice (26), článku 3 o definicích (27 až 33 a 85), článku 4 o přezkumu omezení a zákazů (34 až 36), článku 5 o zásadě rovného zacházení (40, 42, 43 a 86), článku 6 o přístupu k zaměstnání, společným zařízením a odbornému vzdělávání (46 až 49) a článku 7 o zastoupení dočasných agenturních pracovníků (51).

Je třeba uvést, že některé změny byly začleněny do jiné části znění společného postoje, než Parlament původně navrhoval. Například část změny 32 byla zohledněna v čl. 5 odst. 1, nikoli v čl. 3 odst. 1 písm. d). Dalším příkladem je změna 36, která není zohledněna v článku 4, ale v obecnější podobě spíše ve 20. bodu odůvodnění.

3.2 Změny Evropského parlamentu, které Rada přijala částečně

Změna 4 o „nových formách regulované flexibility“ je co do smyslu obsažena ve znění 9. bodu odůvodnění. Rada však považovala za vhodnější znění tohoto bodu odůvodnění aktualizovat a odvolat se na společné zásady flexikurity přijaté v roce 2007, než použít ve stanovisku formulaci navrhovanou Parlamentem v prvním čtení.

Změna 6 se v podstatě přijímá, protože 5. bod odůvodnění upřesňuje spojitost mezi touto směrnicí a směrnicí 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o práci na dobu určitou. Pokud jde o tuto změnu, dává společný postoj za pravdu pozměněnému návrhu Komise.

Obsah změny 12 o pracovních smlouvách na dobu neurčitou jakožto obecné formě pracovního poměru je zahrnut do 15. bodu odůvodnění.

Ve společném postoji jsou zahrnuty základní cíle změny 18 o možnosti, aby sociální partneři sjednávali a stanovovali základní pracovní podmínky a podmínky zaměstnávání dočasných agenturních pracovníků, pokud se tyto podmínky liší od zásady rovného zacházení (viz 16. a 17. bod odůvodnění a čl. 5 odst. 3 a 4).

Změna 24 je přijata částečně, protože je v souladu s pozměněným návrhem vhodné objasnit, že se směrnice vztahuje jak na podniky využívající agenturních služeb, tak i na agentury zprostředkovávající dočasnou práci. Nebylo by však vhodné, aby měly členské státy možnost určité podniky z uplatňování zásady rovného zacházení vyjmout (poslední část změny).

Podstata změny 54 (o vytváření pracovních míst, o zatraktivnění dočasné agenturní práce a o zohledňování různých vnitrostátních okolností) se přijímá v článku 2 (cíl směrnice), v níž jsou nyní obsažena slova „přičemž se vezme v úvahu potřeba vytvořit vhodný rámec pro používání dočasné agenturní práce s cílem účinně přispět k vytváření pracovních míst a k rozvoji pružných forem práce“. Potřeba zohlednit různé vnitrostátní okolnosti je výslovně uvedena ve 12., 16., 17. a 19. bodě odůvodnění.

Změna 87 je částečně přijata v čl. 5 odst. 1; zatímco první část změny (o zásadě rovného zacházení) byla začleněna do pozměněného návrhu Komise a Rada ji převzala do svého společného postoje, druhá část se stala nadbytečnou, protože byl ze znění odstraněn pojem „srovnatelný zaměstnanec“ (srov. změna 28, kterou přijala Komise i Rada).

V souladu s pozměněným návrhem Komise je změna 92 částečně přijata v čl. 5 odst. 3. Považuje se však za vhodné konkrétně uvést, že by dohody sociálních partnerů při zavádění ustanovení týkajících se pracovních podmínek a podmínek zaměstnání, které se liší od zásady rovného zacházení, měly respektovat „celkovou ochranu dočasných agenturních pracovníků“.

3.3 Změny Evropského parlamentu, které Rada nepřijala

Rada nepovažovala za vhodné přijmout do svého společného postoje změny 3, 5, 7, 8, 9, 10, 11, 12 (první část), 13, 16, 21, 22, 25, 44, 45, 52, 53, 71, 84, 88, 91, 93, 94 a 95, a to z těchto důvodů:

i) Body odůvodnění

Nebylo zvláště nutné, aby se v bodech odůvodnění textu vysvětloval určitý historický vývoj týkající se dočasné agenturní práce nebo návrhu směrnice; Rada tudíž dala za pravdu pozměněnému návrhu Komise a změny 3, 5, 7 a 11 i první část změny 12 odmítla.

V souladu s pozměněným návrhem Komise Rada nepřijala změny 8, 9, 10, 13 a 84. Změny obsahovaly konkrétní příklady toho, jak může dočasná agenturní práce buď pomáhat či škodit samotným dočasným agenturním pracovníkům (ženám, pracovníkům, kteří nepracovali nepřetržitě atd.) nebo podnikům využívajícím agenturních služeb (zvláště malým a středním podnikům), nebo jak může ovlivňovat systémy či tradice průmyslových vztahů.

Změny 16 a 94 se staly nadbytečnými, protože pozměněný návrh Komise už neobsahuje původní 16. bod odůvodnění o tom, kdy se rozdílné zacházení bude považovat za přijatelné.

Důvody objasněné v souvislosti s článkem 7 (viz níže uvedený bod v)) se týkají také odmítnutí změny 21 o informování zaměstnanců, projednávání se zaměstnanci a o jejich účasti.

Změna 22 týkající se přeshraniční mobility pracovních sil (kterou Komise přijala), kterou je možné považovat za příklad, není do společného postoje začleněna, protože znění není nijak konkrétně omezeno na přeshraniční mobilitu.

Rada přeformulovala 12. bod odůvodnění a podstatným způsobem jej zkrátila. Některé aspekty změny 93 (tj. požadavek jasnosti, pokud jde o práva dočasných agenturních pracovníků a pokud jde o postavení agentur zprostředkovávajících dočasnou práci jakožto zaměstnavatelů) však byly do přeformulovaného znění uvedeného bodu odůvodnění začleněny.

Ačkoli Rada podpořila 15. bod odůvodnění o dočasných agenturních pracovnících s pracovní smlouvou na dobu neurčitou tím, že doplnila větu o pracovní smlouvě na dobu neurčitou jakožto obecné formě pracovního poměru, neobsahuje společný postoj podrobnější znění změny 88 o tom, co by takové pracovní smlouvy na dobu neurčitou měly dočasnému agenturnímu pracovníkovi nabídnout.

ii) Článek 1 – Oblast působnosti

Rada dala za pravdu pozměněnému návrhu Komise a nepřijala změnu 25, která by rozšířila možnost nepoužít směrnici na pracovní smlouvy nebo pracovní poměry uzavřené v rámci konkrétních programů v oblasti odborné přípravy bez jakékoli podpory veřejnosti.

iii) Článek 4 – Přezkum omezení a zákazů

Parlament ve změně 91 požaduje souhrnný přezkum vnitrostátních právních předpisů týkající se dočasných agenturních pracovníků. Rada se, podobně jako Komise ve svém pozměněném návrhu, domnívá, že se přezkum provede mimo oblasti působnosti uvedené směrnice.

iv) Článek 5 – Zásada rovného zacházení

V souladu s pozměněným návrhem byla změna 39 (o nediskriminaci) považována s ohledem na začlenění příslušných prvků změny 32 do znění čl. 5 odst. 1 za nadbytečnou.

Ačkoli změna 44 se stala nadbytečnou, protože čl. 5 odst. 5 pozměněného návrhu nebyl do společného postoje začleněn, je třeba uvést, že se smysl této změny obecně promítl do znění požadavku na respektování zvyklostí různých států.

Změna 45 o školení o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a o bezpečnosti byla považována za nadbytečnou, protože je v každém případě třeba dodržovat příslušné právní předpisy Společenství o bezpečnosti a zdraví při práci, zejména pak směrnici 91/383/EHS, kterou se doplňují opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaměstnanců v pracovním poměru na dobu určitou nebo v dočasném pracovním poměru. Rada tudíž dala za pravdu pozměněnému návrhu Komise a tuto změnu odmítla.

v) Článek 7 – Zastoupení dočasných agenturních pracovníků

Změna 95 spolu se související změnou 21 týkající se 21. bodu odůvodnění nebyla přijata, protože přesahovala oblast působnosti článku o zastoupení dočasných agenturních pracovníků.

V této souvislosti je třeba uvést, že článek 8 společného postoje obsahuje odkaz na směrnici 2002/14/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro informování zaměstnanců a projednávání se zaměstnanci v Evropském společenství.

vi) Článek 10 – Sankce

Rada se domnívá, že formulace „pracovníci nebo jejich zástupci“ v čl. 10 odst. 2 řádně zohledňuje množství různých situací na trzích práce jednotlivých členských států. Ve společném postoji tudíž tento výraz zůstane a změna 52 se odmítá.

vii) Článek 11 – Provádění

Znění článku 11 o provádění se považuje za dostatečně jasné i bez navrhované změny 53, která zní „v případě potřeby v souladu s jejich vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi“.

Změna 71 (o pětiletém období, kdy se nebude směrnice v určitých situacích uplatňovat) se stala nadbytečnou, protože v článku 5 společného postoje se zásada rovného zacházení stanoví od prvního dne jakožto obecné pravidlo a není v něm obsažena možnost vyjmout z uplatňování této zásady přidělení kratší než šest týdnů. Je však třeba uvést, že podstata poslední části této změny, která se zabývá předcházením zneužívání, byla začleněna do čl. 5 odst. 5 společného postoje.

IV. ZÁVĚR

Rada je toho názoru, že společný postoj jako celek je v souladu s hlavními cíli pozměněného návrhu Komise. Rada se rovněž domnívá, že ve svých změnách původního návrhu Komise přihlédla k hlavním cílům, které sleduje Evropský parlament.