31.3.2009   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 77/148

1.1

V globalizovaných podmínkách nového století je nutné významným způsobem a na základě poučení se z minulosti rozvíjet vztahy mezi Evropou a Afrikou, zejména směrem k vytvoření partnerství rovnocenného v právech i povinnostech. Po desetiletích spolupráce a rozvojové pomoci se totiž extrémní chudoba v Africe zhoršuje a prohlubuje: Plody chybně zaměřeného a na zaměstnanost chudého hospodářského růstu jsou nerovnoměrně rozdělovány, čímž se prohlubují nerovnosti; více než 55 % obyvatel subsaharské Afriky žije méně než s 1 dolarem na den; přibližně 70 % celkového počtu pracovních míst tvoří neformální, subsistenční pracovní místa, z nichž více než 57 % je v zemědělství. To vytváří obraz o dramatickém nedostatku důstojných a produktivních pracovních míst.

1.2

Tento problém je významný zejména z hlediska rozvoje a stabilizace afrického světadílu, ale také z hlediska bezpečnosti evropského světadílu a jeho schopnosti dosáhnout trvale udržitelného hospodářského růstu.

1.3

Rozvojové politiky dosud vedené Evropskou unií coby plnění různých dohod (Lomé, Yaoundé, Cotonou) a finanční prostředky, jež na ně byly vyčleněny, nedosáhly kýžených výsledků, zejména v oblasti vytváření důstojných pracovních míst. Vzhledem k tomuto zjištění nemůže být zachován současný stav, situaci je potřeba změnit, a proto Výbor vítá úspěch vrcholné schůzky EU/Afrika konané v Lisabonu ve dnech 8. a 9. listopadu 2007.

1.3.1

Vítá zejména průřezové zohlednění otázky zaměstnanosti.

1.4

EHSV se totiž domnívá, že rozvoj důstojných pracovních míst je klíčem ke snížení nerovností a chudoby, k sociální integraci a k budování důstojného života, což je nezbytné ke vstřebání extremismu a konfliktů, a tudíž k nezbytné stabilizaci států.

1.5

EHSV považuje za nezbytné, aby za účelem rozvoje důstojné práce Výbor vyvíjel činnost, jež by si to kladla za zásadní cíl, a působil tedy na parametry vyjmenované v následujících článcích, které navzdory podstatným odlišnostem spojuje silná synergie, jež vede k tomu, že na sebe vzájemně působí, a jež všechny dohromady utvářejí politiku.

1.5.1

Hospodářský růst, který je založen zejména na těžbě přírodního bohatství, je chudý na pracovní příležitosti. Je nutné ho přeorientovat na produkty prvotního zpracování nebo na produkty konečné. Investice musí sledovat tento cíl a musí směřovat do odvětví s vysokou přidanou hodnotou.

1.5.2

Zásadní význam má soukromý sektor a rámci něj malé a střední podniky. EU musí ze rozvoje malých a středních podniků učinit jednu z os své politiky spolupráce.

1.5.3

Současný růst cen surovin je dalším faktorem, který musí vést k tomu, že se zemědělské odvětví stane strategickou prioritou rozvoje. Vzhledem k tomu, že toto odvětví představuje významnou část území a venkovského obyvatelstva, musí přispívat k potravinové soběstačnosti, rozvoji zpracovatelského průmyslu a tím i ke zpomalení vylidňování venkova.

Je potřeba krátkodobě, střednědobě i dlouhodobě plánovat zemědělskou politiku a dbát, aby na její realizaci byly prostředky z rozpočtu vyčleněny přednostně. Tuto politiku je nutné vytvářet ve spolupráci se zemědělskými organizacemi.

1.5.4

Rozvoj lidských zdrojů je neopomenutelným faktorem každé rozvojové strategie. Je proto potřeba vypracovat analýzu potřebných pracovních míst a trhu práce a odhad budoucího vývoje a předjímat hlavní výzvy spojené s adekvátností vztahu mezi zaměstnaností a vzděláním.

1.5.5

Ačkoli regionální a subregionální hospodářská integrace významně pokročila, je obchodní potenciál stále ještě nevyužit. Je zapotřebí zejména koordinovat opatření pro harmonizaci celních postupů, rozvíjet infrastrukturu, zajistit volný pohyb občanů atd. Z tohoto hlediska Výbor lituje, že dosud nebyla uzavřena jednání na regionální úrovni o dohodách o hospodářském partnerství, v jejichž rámci je jedním z cílů regionální integrace.

1.5.6

Každou rozvojovou politiku musí doprovázet a zkvalitňovat sociální dialog, a to zejména při vyjednávání kolektivních dohod. Je tedy potřeba vytvořit a rozvíjet silné a nezávislé zaměstnavatelské a zaměstnanecké organizace.

1.5.7

Účast nestátních subjektů je nedílnou součástí rozvoje zaměstnanosti a musí stát ve středu pozornosti společné strategie EU-Afrika. Z toho důvodu je nutné zapojit tyto subjekty do vytváření a plnění vnitrostátních a regionálních informativních plánů.

1.5.8

„Dobrá správa věcí veřejných“ je podmínkou důvěry investorů. Z tohoto pohledu je zásadní pro zaměstnanost. Je nutné ji pojímat v její celistvosti, zejména pokud jde o dodržování lidských práv a práv pracujících, jako jsou například právo zakládat odborové organizace a dodržování pracovních norem, a pokud jde o korupci. Co se týče tohoto posledně jmenovaného bodu, musí EU a členské státy podmínit svou finanční pomoc možností vysledovat její vynaložení.

2.1

Pan Louis Michel, komisař pro rozvoj a humanitární pomoc, požádal dopisem ze dne 11. července 2007 Evropský hospodářský a sociální výbor o vypracování průzkumného stanoviska k různým otázkám, které vyplynuly ze sdělení „Od Káhiry k Lisabonu – Strategické partnerství EU-Afrika“, zejména k otázkám o způsobech snížení nedostatku pracovních míst v Africe.

2.2

EHSV vítá tento požadavek, který – ačkoli je součástí rámce rozvojových politik, jež jsou v Africe vedeny po desetiletí – směřuje k diskusi o budoucnosti, jež se rýsuje zejména v rozhodnutích vrcholné schůzky EU/Afrika, obsažených v prohlášení s názvem „Strategické partnerství“, k němuž je připojen „První akční plán“ (2008–2010) určený k jeho uskutečňování.

2.3

Tím, že Komise požádala Výbor o stanovisko k otázce zaměstnanosti, ukazuje svou vůli učinit z ní zásadní cíl své rozvojové politiky a naznačuje rovněž, že hospodářské a sociální subjekty hrají roli při snaze vymýtit chudobu vytvářením důstojných pracovních míst. EHSV nad tím vyjadřuje potěšení.

Po krátkém ohlédnutí po předchozích politikách a jejich výsledcích v souvislosti s dnešní situací v Africe a stručném pohledu na politiky budoucí bude toto stanovisko usilovat o zdůraznění zásadních kroků, které musí být podle Výboru vedeny s cílem přispět k vytváření důstojných pracovních míst. Tento výzkum bude proveden na základě hlavních směrů a akčního plánu, které byly přijaty na vrcholné schůzce EU/Afrika, jež se uskutečnila v Lisabonu ve dnech 8. a 9. prosince 2007. Při tom se bude opírat zejména o předchozí práce EHSV týkající se rozvoje Afriky (1).

3.1

Africký světadíl je rozmanitý. Tvoří ho státy, které mají často odlišnou historii, kulturu, etnické složení, nerostné bohatství (rudy, ropa, diamanty atd.), podnebí nebo také odlišnou úroveň demokracie, správy věcí veřejných a dodržování lidských práv … To vede k rozdílné hospodářské a sociální úrovni. Je tedy velmi choulostivé přistupovat k němu globálně a jednolitě. Určité množství vlastností je však společných – a v první řadě jde o vztahy s Evropou, ať už z minulosti či vztahy budoucí nebo vztahy pramenící ze společné minulosti; povedou ke společné budoucnosti v rámci sdílené dynamiky změn.

3.2

V globalizovaných podmínkách nového století je totiž nutné rozvíjet vztahy mezi Evropou a Afrikou významným způsobem a na základě poučení se z minulosti. Tento vztah musí být založen na vědomí o nezbytnosti vytvářet vzájemnou budoucnost, postavenou na společných výzvách a rizicích, a na logice vzájemných zájmů mnohem více než na chvilkově sdílené minulosti, soucitu či věrnosti, s rizikem, že někteří partneři na obou světadílech budou čelit vzájemným rozdílům.

3.3

Ve hře je mnoho. Patnáct kilometrů do evropské půdy soustředí africký světadíl na svém území veškerá „hlavní rizika“ současného světa: nekontrolovanou migraci, rozmáhající se epidemie, klimatické a environmentální katastrofy, teroristické hrozby … Avšak je to právě tento světadíl, jehož potenciál je nejpříznivější, ať se jedná o přírodní zdroje nebo očekávanou poptávku po spotřebě a investicích.

3.4

Evropská unie je sice ještě stále největším hospodářským partnerem a dárcem afrického světadílu. Avšak její historický monopol je prudce ohrožen ofenzivou nových dárců, jako je zejména Čína, ale také Indie, velké země Latinské Ameriky a monarchie Golfského zálivu, či dokonce Írán, stejně jako návratem Spojených států, které mají starost o zachování bezpečnosti svého zásobování energií a zároveň chtějí bojovat s hrozbou terorismu, rozšířit bitevní pole pro křesťanské hodnoty a demokracii a bojovat proti čínskému entrismu, který u nich vzbuzuje obavy (2).

3.5

Je však jasné, že do budoucna bude bezpečnost evropského světadílu stejně jako jeho schopnost udržet hospodářský růst úzce a bezprostředně záviset na rozvoji a stabilizaci afrického světadílu. Evropa nemůže být ve střednědobém a dlouhodobém výhledu ostrovem prosperity vzdáleném patnáct kilometrů od světadílu, jehož charakteristikou je chudoba. Vyplývá to z udržitelného rozvoje Evropské unie, která si musí uvědomit, že Afrika tvoří „její hranici“.

3.6

„Strategie Evropy vůči Africe byla dlouho charakterizována asymetrickým vztahem dárce-příjemce a chybným ideologickým povědomím a jednostrannou vizí našich zájmů. Tento zastaralý a nerealistický pohled na věc byl velmi škodlivý. Je potřeba tuto stranu otočit ve prospěch nových koncepcí partnerství mezi partnery, kteří jsou si rovni v právech i povinnostech a uplatňují logiku sdílených zájmů, jež se opírá o parametry, jako je udržitelný rozvoj, kvalitní správa věcí veřejných v hospodářské, daňové a sociální oblasti, převod technologií atd“ (3).

3.6.1

Tato strategie, která je založena na asymetrickém vztahu „dárce-příjemce“ nebo „poskytovatel finančních prostředků-příjemce“, a zejména naplněna obsahem různých dohod, jež upravovaly nebo upravují vztahy mezi EU a Afrikou, tedy vzhledem k tomu, jaká je dnešní hospodářská a sociální situace Afriky, představuje „neúspěch“ (4). Je tudíž potřeba tuto skutečnost změnit.

Zmíněná strategie přivedla africké státy do stavu závislosti, zejména finanční, tím, že zbrzdila jejich dynamiku nezbytnou pro úspěšné zapojení do světového hospodářství.

3.6.1.1

Po desetiletích rozvojové pomoci praktikované Evropskou unií, četnými členskými státy (často bývalými kolonizátory), mezinárodními organizacemi, jako je Světová banka, se extrémní chudoba Afriky zhoršuje a prohlubuje.

3.6.1.2

Zatímco nově se rozvíjející země a oblasti, jako je Čína, Indie, jihovýchodní Asie nebo Brazílie, se stávají hospodářskými velmocemi a začleňují se do mezinárodního obchodu, Africe se až na vzácné výjimky nedaří odrazit ode dna.

3.6.1.3

Proč se země, jako je Jižní Korea, která ještě před několika málo lety žila „pro rýži a z rýže“, stala světovým šampionem v oblasti výroby elektroniky a lodí, informatiky, výroby automobilů atd., a nikoli Afrika?

3.6.1.4

Evropa je stále největším dovozcem afrických produktů. Nicméně přestože již 25 let jsou uplatňována asymetrická cla, objem vývozu z afrických zemí do EU klesl více než o polovinu, z 8 % v roce 1975 na 2,8 % v roce 2000 vůči celosvětovému objemu obchodu. Tato celní preference nebyla dostatečná. Nekonkurenceschopnost afrických produktů ztížila africkou schopnost vyvážet do Evropy.

3.6.1.5

Plody hospodářského růstu, pocházející zejména z těžby přírodních zdrojů, jsou nerovnoměrně rozdělovány, což prohlubuje nerovnosti, které způsobují, že chudí zůstávají stále stejně chudými, nebo se stávají dokonce ještě chudšími, a bohatí stále více bohatnou. To vše má velmi daleko k dobré ekonomické správě a vyvolává obavy etické povahy. Mnoho Afričanů vypovídá o této situaci.

4.1

Dosud vedené politiky a dosud vynaložené finanční prostředky nevedly vždy k zamýšleným výsledkům, zejména pokud jde o oblast vytváření důstojných pracovních míst. Vzhledem k tomuto zjištění nemůže situace zůstat v současném stavu a Výbor proto vítá úspěch vrcholné schůzky v Lisabonu konané ve dnech 8. a 9. prosince 2007. Vyjadřuje potěšení nad politickou vůlí, která umožnila doplnit, nebo dokonce přeformulovat a přesměrovat spolupráci a obchodní i politické vztahy mezi oběma světadíly.

4.2

Sedm let po vrcholné schůzce v Káhiře totiž vrcholná schůzka v Lisabonu položila základy nového strategického partnerství „rovného s rovným“ mezi Afrikou a Evropskou unií, založeného na hodnotách, zásadách a společných zájmech s cílem reagovat na veškeré globální výzvy na mezinárodní scéně: mír a bezpečnost, správa věcí veřejných a lidská práva, migrace, energie a změna klimatu, obchod, infrastruktura a rozvoj.

4.3

Tato strategie je nad rámec svého obsahu originální a nová tím, že vedle prohlášení o operační fázi zavádí osm prioritních akčních plánů (viz příloha I k tomuto stanovisku), které jsou jistým rozpisem či pracovním plánem pro konkrétní realizaci strategických voleb a priorit stanovených oběma světadíly. Pokrok v uskutečňování těchto osmi plánů, které jsou mimořádně ambiciózní, jak to požaduje dohoda z Cotonou, bude vyhodnocen na příští vrcholné schůzce v roce 2012.

4.4

Výbor kladně hodnotí, že kromě jistě významných zásadních prohlášení byla stanovena nová pracovní struktura pro jejich převod do praxe a konkrétní provedení, což umožní zejména vyhodnotit jejich naplňování již v roce 2010.

4.5

EHSV zdůrazňuje, že každé z osmi partnerství, uskutečňované prostřednictvím akčního plánu, může přispět k rozvoji důstojných pracovních míst ve chvíli, kdy je tato politická volba učiněna, a pokud budou tato partnerství doprovázena konkrétními politikami zaměstnanosti (viz kapitola 7).

4.6

Avšak navzdory psaným dokumentům dobrá vůle projevená na obou stranách na této vrcholné nemůže schůzce zakrýt některé problémy a některá úskalí uvedená některými africkými představiteli. Ti naznačují, že nová strategie, byť je vytvořením vyváženého partnerství inovativní, nemůže rychle smazat vztahy, které jsou dnes stále ještě považovány za vztahy mezi vládnoucími a ovládanými:

Zdá se, že cesta k opětovnému nalezení vzájemné důvěry bude ještě dlouhá a trnitá.

4.6.1

Z tohoto pohledu se EHSV domnívá, že v rámci vyváženého partnerství je v první řadě povinností samotných afrických vlád převzít odpovědnost za dobrou správu věcí veřejných, boj proti korupci a směřování přímých nebo zahraničních investic ke snižování chudoby v jejich zemích. Toto převzetí odpovědnosti, posilující jejich suverenitu, je nevyhnutelnou cestou k novému partnerství. Proto je skutečné přistoupení na tuto zásadu pro vyvážené partnerství mezi Evropskou unií a Afrikou nezbytné a zcela opodstatněné pro vytváření důstojných pracovních míst.

4.7

EHSV s uspokojením bere na vědomí prostor, kterého se dostává občanské společnosti, jednak z hlediska institucionálního (vztahy mezi EHSV Evropské unie a ECOSOC Africké unie) (7), jednak pokud jde o veškeré nestátní subjekty, které tvoří organizovanou občanskou společnost (8). Proto pokud má projevená dobrá vůle dostat reálnou podobu a projevit se skutky, s vědomím rizika možného neúspěchu, je třeba vzít v úvahu problémy zaznamenané v tomto ohledu při provádění dohody z Cotonou.

Celkově Výbor schvaluje směřování k pokroku, který je přikládán strategii EU-Afrika pro celý světadíl.

5.1

Článek 55 strategie EU-Afrika stanoví: „Otázky zaměstnanosti a zejména sociálního zabezpečení, nedostatečné možnosti zaměstnání a podpora důstojné práce v Africe budou probírány společně, přičemž prioritou musí být vytvoření účelných pracovních míst ve formální ekonomice, zlepšení špatných životních a pracovních podmínek v souladu s programem Organizace spojených národů pro důstojnou práci a integraci šedé ekonomiky do ekonomiky formální …“.

5.2

Výbor vyjadřuje potěšení nad formálním zohledněním otázky důstojných pracovních míst ve strategii EU-Afrika, neboť se domnívá, že její rozvoj je z hlediska množství, ale také kvality klíčem ke snížení nerovností, chudoby a k sociálnímu začlenění, které jsou nezbytné pro vstřebání extremismu a konfliktů, a tudíž pro nezbytnou stabilitu států.

7.1.1

Pokud jde o hospodářský růst, byl rok 2006 pro Afriku velmi dobrým rokem a činil 6,3 % v severní Africe a 4,8 % v subsaharské Africe při velkých rozdílech mezi jednotlivými zeměmi.

7.1.2

Tyto údaje jsou vysoké, zejména ve srovnání s výsledky Evropské unie, avšak vzhledem ke stagnující, nebo dokonce klesající produktivitě, špatně orientovaným investicím, nízké přidané hodnotě u podstatné části průmyslové nebo zemědělské výroby, skokovému populačnímu nárůstu a velmi výraznému nedostatku důstojných pracovních míst by byl potřebný dvouciferný hospodářský růst, aby došlo ke kvantitativnímu i kvalitativnímu zlepšení zaměstnanosti. Podle odhadů by byl potřebný růst minimálně ve výši 9 %, aby bylo možné začít pozitivně vnímat cíle tisíciletí, které ovšem, což je politováníhodné, nezahrnují cíle v oblasti zaměstnanosti.

7.1.3

Tento hospodářský růst je chudý na vytváření pracovních míst, neboť je postaven na chybných základech. Často pochází ze zvyšování těžby přírodního bohatství – často charakterizované téměř nepřijatelnými pracovními podmínkami – jejíž ziskovost v poslední době skokově vzrostla, zejména ve státech těžících ropu, z důvodu zvyšování cen za barel surové ropy. Tato situace je pouze výsledkem náhody, neboť závisí na pohybu kurzů, a nevytváří dodatečná pracovní místa. Totéž platí pro ostatní přírodní zdroje, pokud jsou obecně vyváženy v surovém stavu. Navíc pokud střední třída shromáždí zisky ze zvýšené činnosti, obvykle spotřebovává dovezené produkty. Takže ani tato spotřeba nemá vliv na místní zaměstnanost.

7.1.4

Je potřeba, aby zisky z těžby surové ropy, o nichž je ne vždy známo, kde a jak jsou používány, byly investovány do výroby zpracovatelských produktů s vysokou přidanou hodnotou, která povede k růstu bohatému na zaměstnanost. Totéž platí pro ostatní přírodní či zemědělské zdroje, které mohou podporovat rozvoj zemědělsko-potravinářského průmyslu v rámci strukturované, financované a prioritní zemědělské politiky (viz 7.4 a příloha IV k tomuto textu).

7.1.5

Růstu, který vytváří optimální počet pracovních míst, nebude dosaženo pouhou těžbou surovin nebo tradiční a masovou zemědělskou výrobou (cukrová třtina, bavlna, banány, arašídy, kakao atd.). Tento růst spočívá rovněž v rozvoji zpracovatelského průmyslu, jehož zhotovené výrobky mají vysokou přidanou hodnotu, což je z dlouhodobého hlediska nejlepší způsob, jak se vyhnout zhoršení obchodních podmínek a podílet se na subregionálním, regionálním a světovém hospodářství s cílem dosáhnout zisku a pokročit do nové vývojové fáze.

7.2.1.1

V první řadě se jedná o investice do odvětví s výraznou přidanou hodnotou a (nebo) vysokou kapacitou výroby, které představují velký potenciál pro určitá pracovní místa: infrastruktura, zemědělství a udržitelný rozvoj, ochrana životního prostředí, kulturní průmysl, doprava, rybolov, těžba dřeva, informační a komunikační technologie, průmysl (prvotní zpracování a konečné produkty). Jedná se rovněž o investice do segmentů, které se podílejí na vytváření rámce pro získávání přímých zahraničních investic. Jedná se také o směřování k vytvoření účinného kruhu: vnitřní investice – výroba – obchod – zisk … nové vnitřní investice …

7.2.1.2

Vnitřní investice nebo také mobilizace vnitřních finančních zdrojů umožní Africe stanovit vlastní priority rozvoje, na rozdíl od přímých zahraničních investic.

7.2.1.3

Kde najít finanční prostředky pro tyto vnitřní investice?

Všechna tato zlepšení by měla umožnit přispět ke kvantitativnímu a kvalitativnímu nárůstu veřejných politik.

S těmito výhledy a při provedení nezbytných reforem, zejména ve finančním a rozpočtovém odvětví, by se Africe mohlo podařit mobilizovat mnohem více vnitřních zdrojů pro financování produktivních investic podle vlastní volby.

7.2.2.1

Zatímco roční příliv přímých zahraničních investic do Afriky se průběhu 80. let minulého století ve srovnání se 70. léty zdvojnásobil a dosáhl 2,2 mld. USD, přímé zahraniční investice významně vzrostly na 6,2 mld. USD v 90. letech a na 13,8 mld. USD v letech 2000–2003. Tento světadíl však představuje sotva 2 až 3 % světových toků, přičemž na svém vrcholu v polovině 70. let dosahovaly 6 %, a méně než 9 % toků určených pro rozvojové země, zatímco na vrcholu v roce 1976 to bylo 28 %.

7.2.2.2

Jednou z charakteristik přílivu přímých zahraničních investic určených pro Afriku je zájem vyvolaný přírodními zdroji. To vysvětluje nerovnoměrné rozložení přímých zahraničních investic na tomto světadílu. Čtyřiadvacet afrických zemí, které jsou hodnoceny jako závislé na ropě a rudách, jsou příjemcem v průměru tří čtvrtin toku přímých zahraničních investic za poslední dvě desetiletí.

7.2.2.3

Je potřeba přesměrovat přímé zahraniční investice zejména do zpracovatelských odvětví, která zajišťují velkou diverzifikaci konkurenceschopné výroby usnadněnou převodem technologií. Pro přilákání diverzifikovaných přímých zahraničních investic a k tomu, aby byla zajištěna jejich účinnost, musí Afrika pokračovat ve snaze vytvořit obecný a přitažlivý rámec. Přímé zahraniční investice mohou totiž být realizovány a přispívat k rozvoji pouze při splnění určitých předběžných podmínek: kvalita hospodářské struktury a infrastruktury, velikost dotyčného trhu – proto je důležitá regionální integrace –, vzdělání pracovní síly (viz „Lidské zdroje“), posílení a stabilita veřejné moci a dobrá správa věcí veřejných. Pro dosažení účinnosti přímých zahraničních investic musí být tyto investice součástí koncepce národního hospodářství a jeho začlenění do subregionálního, regionálního a světového dění. K tomu je třeba vypracovat skutečnou národní rozvojovou strategii, jak tomu bylo v případě jihovýchodní Asie v 70. a 80. letech.

7.2.2.4

Přímé zahraniční investice však nemohou vyřešit vše, zejména pak ne otázku dobré správy věcí veřejných, demokracie, právního státu, dodržování lidských práv, korupce a úniku kapitálu … Vzhledem k tomuto konstatování je vhodné zdůraznit, že přímé zahraniční investice Číny se v posledních letech výrazně zvýšily, a to zejména z důvodu velkého diplomatického úsilí, jehož vyvrcholením byla vrcholná schůzka mezi Čínou a Afrikou. Čínské přímé zahraniční investice se zaměřují výhradně na těžařský průmysl s cílem zajistit si suroviny nezbytné pro rozvoj čínského hospodářství.

7.2.2.5

Čínsko-africký obchod se za deset let zdvacetinásobil, ze 3 mld. USD v roce 1998 na 55 mld. USD v roce 2006. Tyto investice často posilují vlády, jejichž politická orientace nejde cestou demokracie, právního státu a snižování chudoby (13). Z tohoto pohledu je poučný konflikt v Dárfúru a stejně tak čínský postoj k Zimbabwe. Navíc z rozvojového hlediska je přístup Číny pochybný (viz příloha III k tomuto stanovisku).

7.2.2.6

Pokud jde o investice v Africe, je přítomnost členských států EU velmi silná. Pro další rozvoj tohoto stavu je možné:

—

prohloubit regionální integraci (viz bod 7.8) s cílem překonat malé rozměry místních trhů;

—

omezit administrativní zátěž, zvýšit důvěru v soudy, přizpůsobit infrastrukturu, včetně nehmotné (komunikační infrastruktura), potřebám těchto podniků;

—

otevřít finanční možnosti (viz bod 7.2.1 – Vnitřní investice) pro jejich zakládání a financování. Proto by bylo zejména potřeba zlepšit obchodní prostředí – například zavedením podpory trhu a podpory pro uvádění výrobků na trh –, pomoci jim v plnění formálních finančních požadavků a rozšířit nabídku financování vyšším využíváním soukromého nefinančního sektoru;

—

Evropská unie musí z rozvoje malých a středních podniků učinit jednu z os své politiky spolupráce v Africe. Musí prostřednictvím členských států a jejich podniků podporovat a propagovat vytváření malých středních podniků, zejména: podporou investic daňovými pobídkami (daňové úlevy, zvýhodněné půjčky, úloha EIB atd.);

—

systematickými převody technologií (know-how), jež by případně mohly následně vyústit v programy výzkumu a vývoje. Každý evropský podnik, který podepíše smlouvu o dodávce zařízení, průmyslových výrobků apod., by se měl zavázat k převodu své technologie (Je to častá praxe ve vztahu s Čínou v jaderné oblasti, v oblasti letectví … Proč by toto nemohlo fungovat s Afrikou, pokud jde o méně sofistikované produkty? I kdyby se to netýkalo tak silných finančních zájmů.);

—

hromadným zakládáním podniků a podnikatelských líhní, které může být podporováno tím, že se do vzdělávání začlení podpora podnikání;

—

rozvojem společných podniků s africkými i evropskými složkami (kapitál, pracovní síla, vedení …).