[pic] | KOMISE EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ |

V Bruselu dne 21.02.2006

KOM(2006) 83 v konečném znění

2003/0168 (COD)

Pozměněný návrh

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY

O PRÁVU POUŽITELNÉM NA MIMOSMLUVNÍ ZÁVAZKY („ŘÍM II“)

(předložená Komisí podle čl. 250 odst. 2 Smlouvy o ES)

DŮVODOVÁ ZPRÁVA

1. SOUVISLOSTI POSTUPU

Návrh[1] byl přijat Komisí dne 22. července 2003 a ve stejný den předán Evropskému parlamentu a Radě.

Hospodářský a sociální výbor přijal k návrhu Komise stanovisko ve dnech 30. června a 1. července 2004[2].

Evropský parlament přijal na svém plenárním zasedání 54 pozměňovacích návrhů v prvním čtení dne 6. července 2005[3].

2. ÚČEL POZMĚNĚNÉHO NÁVRHU

Cílem pozměněného návrhu je přizpůsobit původní návrh nařízení o právu použitelném na mimosmluvní závazky tak, aby bral v úvahu určité změny schválené Parlamentem, s ohledem na výsledky práce Rady.

3. STANOVISKO KOMISE K POZMĚŇOVACÍM NÁVRHŮM SCHVÁLENÝM PARLAMENTEM

3.1 Pozměňovací návrhy přijaté Komisí v celém svém rozsahu

Pozměňovací návrhy 2, 12, 17, 19, 22, 24, 35, 38, 39, 40, 44, 45, 48, 51, 52 a 53 mohou být přijaty ve znění předloženém Parlamentem, protože přinášejí určitá zlepšení týkající se buď jasnosti znění nebo doplňujících otázek nebo dodatků, které mohou být užitečné při provádění původního návrhu.

3.2 Pozměňovací návrhy v zásadě přijaté Komisí, s výhradou jejich přeformulování

Pozměňovací návrhy 1, 5, 18, 20, 21, 23, 25, 28, 34, 36, 37, 46 a 49 mohou být v zásadě přijaty, ale s výhradou jejich přeformulování.

Pozměňovací návrh 1 odkazuje na nařízení „Řím I“. Před schválením nařízení je však vhodné odkázat na budoucí nástroj Společenství, který nahradí Římskou úmluvu z roku 1980.

Pozměňovací návrh 5 má za cíl upřesnit, že do oblasti působnosti nařízení jsou zahrnuty mimosmluvní závazky založené na režimu objektivní odpovědnosti i na způsobilosti k protiprávním úkonům. Pokud Komise tento postup přijme, upřednostní shromáždit veškerá upřesnění týkající se oblasti působnosti nařízení v jedno odůvodnění, v tomto případě odůvodnění 5, než opakovat otázky, které jsou již výslovně uvedeny v článku 12 o použitelném právu.

Pozměňovací návrh 18 má za cíl upřesnit, že bezdůvodné obohacení a jednatelství bez příkazu jsou podle nařízení kvalifikovány jako mimosmluvní závazky. Komise s tímto návrhem souhlasí. Komise však chce všechna upřesnění týkající se oblasti působnosti nařízení shromáždit v jednom odůvodnění, aby znění nebylo příliš těžkopádné. Především zastává názor, že je vhodné spíše připomenout, že právní pojmy používané nástroji „Brusel I“, „Řím II“ a Římskou úmluvou z roku 1980 – nebo nástrojem Společenství, který ji nahradí -, musí být předmětem samostatné a jednotné interpretace Soudního dvora, než vytvořit obsáhlý seznam upřesnění, který nemůže být úplný. Dále má tento pozměňovací návrh za cíl vyjmout z pole působnosti odpovědnost státu při výkonu veřejné moci. Komise tento pozměňovací návrh v zásadě přijímá, ale dává přednost znění společně přijatému v rámci mezinárodních úmluv.

Pozměňovací návrh 20 usiluje o vynětí z pole působnosti nařízení mimosmluvních závazků, které jsou předmětem zvláštních předpisů v rámci práva společností nebo zvláštních ustanovení používaných pro ostatní právnické osoby, jako např. sdružení. Komise tento pozměňovací návrh v zásadě přijímá, ale navrhuje jednodušší znění návrhu.

Pozměňovací návrh 21 upřesňuje vyloučení mimosmluvních závazků, které vznikly v rámci svěřeneckého fondu. Komise pozměňovací návrh v zásadě přijímá, dává ale přednost znění podle Haagské úmluvy ze dne 1. července 1985.

Pozměňovací návrh 23 upřesňuje vynětí odpovědnosti státu, zejména pokud jde o některé činy, kterých se dopustili úředně zplnomocnění úředníci. Komise sice v zásadě přijímá navrhované řešení, ale pokládá jej za zbytečné, vzhledem k existenci pozměňovacího návrhu18.

Pozměňovací návrh 25 má za cíl zavést pro určité strany, které již mezi sebou mají smluvní vztahy, možnost si zvolit použitelné právo pro jejich mimosmluvní závazky ještě před vznikem škody. Komise může přijmout zásadu volby ex ante a sdílí názor, že tato volba musí být podmíněna splněním přísných podmínek v zájmu ochrany zejména slabých stran. Je však potřeba, aby podmínky této volby byly vyjádřeny pomocí jednoduchých a jasných termínů. Nedostatečně přesné termíny z právního hlediska, by totiž mohly podporovat strany, aby vstupovaly do sporů, což by z časového hlediska a z hlediska nákladů zatížilo proceduru a bylo by v rozporu s cílem nařízení. Formulace navrhovaná Komisí na jedné straně umožňuje chránit spotřebitele a zaměstnance před neuváženou volbou a na druhé straně vylučuje možnost, aby daná volba figurovala ve smlouvě o přistoupení.

Zásadu pozměňovacích návrhů 28 a 34 , které upravují strukturu a názvy oddílů, aby lépe odlišily obecná pravidla od zvláštních pravidel pro některé kategorie protiprávních úkonů, může Komise přijmout. Ve snaze vzít v úvahu výsledky práce Rady a rozdíly, které jsou charakteristické pro právní systémy členských států, představuje návrh Komise přídavné rozlišení mezi zvláštními pravidly uplatňovanými pro některé kategorie protiprávních úkonů a vlastními pravidly pro bezdůvodné obohacení a jednatelství bez příkazu.

Pozměňovací návrhy 36 a 37 nahrazují jednotné pravidlo článku 9 původního návrhu Komise, používané pro všechny dokumenty s prvky smlouvy, dvěma zvláštními pravidly, z nichž jedno je používané pro bezdůvodné obohacení a druhé pro jednatelství bez příkazu. Komise může toto přídavné rozlišení přijmout. Ve svém pozměněném návrhu však trvá na tom, aby byly rovněž brána v úvahu některá technická zlepšení týkající se textu, která jsou výsledkem práce Rady.

Pozměňovací návrh 46 má za cíl objasnit pravidlo přímé žaloby proti pojistiteli odpovědné osoby, aniž by byla zásadně změněna jeho podstata. Komise může zásadu upravené formulace s cílem usnadnit porozumění pravidlu přijmout. Dává však přednost formulaci, která je výsledkem práce Rady, a která má stejný cíl.

Pozměňovací návrh 49 má za cíl upřesnit místo obvyklého pobytu fyzické osoby, která pracuje doma. Komise může zásadu takového upřesnění přijmout, ale dává přednost bližší formulaci upřesnění, která je výsledkem práce Rady, a podporuje soudce, aby upřednostnil reálné místo výkonu činnosti než úřední adresu, která může být shledána jako čistě fiktivní.

3.3 Pozměňovací návrhy přijaté Komisí částečně

Pozměňovací návrh 3 má za cíl přizpůsobit odůvodnění 7 původního návrhu změnám představeným pozměňovacím návrhem 26, které se týkají obecného pravidla článku 3. Jelikož Komise může přijmout pouze část pozměňovacího návrhu 26, musí rovněž zamítnout příslušné změny tohoto odůvodnění. Pokud jde o poslední větu tohoto pozměňovacího návrhu, která připomíná nutnost respektovat záměry stran, tato myšlenka je rovněž obsažena v odůvodnění 8 pozměněného návrhu Komise.

Pozměňovací návrh 14 týkající se bezpečnostních předpisů a předpisů upravujících chování platných v zemi, kde nastala skutečnost, která způsobila škodu, má dva cíle: na jedné straně jde o to, ještě zdůraznit pomocí přidání termínů „ pokud je to vhodné" , že uplatňování těchto předpisů závisí na svrchované posuzovací pravomoci soudu, a na druhé straně, aby byla tato možnost vyňata v případě poškozování dobrého jména a nekalé hospodářské soutěže. Komise může přijmout upřesnění navrhované pro první větu tohoto odůvodnění. Naproti tomu zpráva Evropského parlamentu neobsahuje odůvodnění vynětí tohoto předpisu týkajícího se poškozování dobrého jména a nekalé hospodářské soutěže. Komise je toho názoru, že není důvod odejmout původcům těchto dvou kategorií protiprávních úkonů ochranu, kterou jim dané pravidlo poskytuje.

Pozměňovací návrh 26 týkající se obecného pravidla článku 3 původního návrhu Komise může být přijat, pokud se týče vylepšení formulace v 1. odstavci, který také potvrzuje pravidlo navržené Komisí. Naproti tomu Komise nemůže přijmout úpravy v odstavcích 2 a 3. Odstavec 2 předkládá zvláštní pravidlo pro oblast dopravních nehod, které podrobuje dvěma různým právním řádům mimosmluvní závazky a výši náhrady škody. I když Komise oceňuje úsilí Parlamentu nalézt spravedlivé řešení pro oběti dopravních nehod, jejichž počet je velmi vysoký, takové řešení, které by se znatelně odchýlilo od pozitivního práva platného ve členských státech, nebude moct být přijato bez předchozí hloubkové analýzy. Proto je navrhováno detailněji prostudovat tuto otázku v rámci zprávy o provádění, která je cílem pozměňovacího návrhu 54. Co se týče odstavce 3, pozměňovací návrh by vedl k podstatné změně smyslu daného nástroje. Samozřejmě je upřesněno, že dodatek o výjimce z ustanovení, kterou může soudce použít, musí být uplatňován pouze „ve výjimečných případech“. Hrozí však, že zvolená formulace bude obsahovat výpověď, která je v rozporu s cílem předvídatelnosti, o kterou nařízení usiluje. Samotná skutečnost, že tento odstavec jmenuje ne méně než pět faktorů, které by mohly být brány v úvahu, aby odůvodnily použití dodatku o výjimce z ustanovení, může vést k tomu, že strany a soudce si budou systematicky klást otázku, zda je řešení, ke kterému vedlo uplatnění obecného pravidla, odůvodněné, i když se bude na první pohled jevit jako uspokojivé. Proto Komise tuto část pozměňovacího návrhu 26 nemůže přijmout a drží se původního přístupu, jehož oprávněnost je mimo jiné potvrzena prací Rady. Komise však uznává význam určitých faktorů vyjmenovaných v odstavci 3, zejména pokud jde o společné místo obvyklého pobytu dvou stran, právního nebo skutečného vztahu nebo o oprávněná očekávání stran. Protože první dva faktory jsou již výslovně uvedeny v odstavcích 2 a 3 původního návrhu, článek 5 odstavec 3 upraveného návrhu již obsahuje výslovný odkaz na oprávněná očekávání stran.

Pozměňovací návrh 50, který se týká mechanizmu výhrady veřejného pořádku, přináší především nový odstavec 1a), který má za cíl upřesnit pojem „ ordre public fora “ za pomocí vyjmenování referenčních právních textů. Ačkoliv veřejný pořádek v členských státech samozřejmě obsahuje společné prvky, mezi jednotlivými členskými státy nicméně existují rozdíly. Komise proto nemůže takový výčet přijmout. Nově navrhnutý odstavec 1b) se zabývá otázkou náhrady škody, jejíž výše je považována za příliš vysokou, jako jsou např. některé typy exemplární a represivní náhrady škody, která již byla obsažena ve zvláštním pravidle v článku 24 původního návrhu Komise. Pod podmínkou úpravy formulací, které mají za cíl objasnit, že represivní náhrada škody není ipso facto příliš vysoká, Komise souhlasí, aby dané pravidlo bylo obsaženo v článku týkajícím se ordre public fora . Nově navrhovaný odstavec 1c) má za cíl vyhradit stranám právo domáhat se ustanovení o výjimce. Úřadu soudce ale náleží dohlížet nad respektováním základních hodnot používaného právního pořádku a tento úkol nemůže být delegován na strany, tím spíše, že nejsou vždy zastoupeny advokátem. Kromě toho nařízení „Brusel I“ předkládá pro soudce možnost odmítnout výkon rozsudku jiného členského státu v případě, že je v rozporu s veřejným pořádkem země, jejíž soud jedná. Z těchto důvodů nemůže Komise navrhovaný odstavec 1c) přijmout.

Pozměňovací návrh 54 ustanovuje povinnost Komise předložit zprávu o provádění poté co nařízení vstoupí v platnost. I když Komise uznává, že taková zpráva je užitečná, nemůže přijmout všechny podmínky ustanovené tímto pozměňovacím návrhem. Stanovená lhůta v délce tří let od přijetí nařízení především neumožní mít k dispozici takové množství rozsudků soudu, které by bylo dostatečné pro účinné hodnocení fungování tohoto nástroje. Komise navrhuje podle nařízení „Brusel I“ lhůtu o délce pěti let od vstupu nástroje v platnost. Co se týče obsahu této zprávy, otázka částky náhrady škody schválené soudy, stejně jako vypracování etického kodexu evropských médií, daleko přesahuje rámec kolizních norem. Proto Komise nemůže souhlasit s tím, že tyto otázky mají být řešeny v rámci zprávy o provádění tohoto nařízení. Naproti tomu Komise sdílí názor Parlamentu, který se týká nutnosti uvažovat o větší homogenitě v oblasti používání právního pořádku cizího státu soudy členských států. I když v tomto stádiu považuje Komise legislativní iniciativu v dané oblasti za předčasnou (viz pozměňovací návrh 43), návrh na prohloubení analýzy této otázky v rámci zprávy o provádění může přijmout.

3.4 Pozměňovací návrhy odmítnuté Komisí

Pozměňovací návrhy 4, 9, 10, 15, a 16 nemohou být Komisí přijaty, vzhledem k tomu, že odmítla pozměňovací návrhy 26, 30, 54 (odstavec 3), 31 a 42, kterým odpovídají.

Pozměňovací návrhy 6, 7, 8, 11 a 13 mají za cíl přizpůsobit odůvodnění týkající se zrušení některých zvláštních pravidel pro zvláštní protiprávní úkony, které jsou navrhovány v pozměňovacích návrzích 27, 29 a 33. Pokud Komise nemůže přijmout zrušení těchto zvláštních pravidel (viz níže), musí odmítnout i změny odpovídajících odůvodnění. Ve své zprávě však Parlament nevylučuje možnost zachovat zvláštní pravidla, a to za podmínky, že budou obsahovat definici rozsahu působnosti, zejména pro oblast nekalých obchodních praktik a poškození životního prostředí. Proto se odůvodnění 12, 13 a 14 upraveného návrhu odkazují na sekundární legislativu Společenství, která se těmito otázkami zabývá. Kromě jiného byla v těchto článcích upravena právní terminologie, aby odpovídala terminologii používané v sekundárním právu. I když hmotné právo Společenství tak umožní lepší vymezení používaných pojmů, je třeba ale zdůraznit, že – pro potřeby kvalifikace protiprávního úkonu ve smyslu mezinárodního soukromého práva – mohou být definovány obšírněji než v hmotném právu Společenství.

Pozměňovací návrh 27 má za cíl zrušit zvláštní pravidlo v oblasti ručení za škody způsobené vadou výrobku. Stejně jako u ostatních zvláštních protiprávních úkonů, jako jsou např. narušení hospodářské soutěže a poškození životního prostředí, Komise naopak zastává názor, že obecné pravidlo neumožní stanovit použitelné právo s přiměřenou jistotou. Kvůli vysoké mobilitě spotřebního zboží (např. vysoušeč vlasů nizozemské výroby, vlastněný německým turistou na cestě v Thajsku), se totiž místo vzniku škody může jevit jako čistě náhodné. Protože takové zboží je také často předmětem transakcí na základě vzájemných dohod mezi pojistiteli, je pro usnadnění takových smluv obzvláště nutné nalézt jasné a předvídatelné pravidlo. V důsledku toho nemůže Komise navrhované zrušení přijmout.

Pozměňovací návrh 29 má za cíl zrušit zvláštní pravidla v oblasti narušení hospodářské soutěže. Komise nemůže pozměňovací návrh přijmout: článek 5 původního návrhu neměl za cíl zavést pravidlo zásadně odlišné od toho obecného, ale jen přesně vymezit místo vzniku škody, což není v této oblasti vždy snadné. Znění článku 7 upraveného návrhu bylo lehce upraveno, tak aby bylo jasnější, že se jedná o jednoduché upřesnění místa vzniku škody. Komise za účelem splnění požadavku Evropského parlamentu, který se týká definic, zvolila zachovat v článku 7 upraveného návrhu, terminologii, která přímo vychází ze směrnice 2005/29 ze dne 11. května 2005. Z toho a contrario vyplývá, že mimosmluvní závazky vzniklé z obchodních praktik narušujících hospodářskou soutěž, postihované zejména v rámci článků 81 a 82 Smlouvy, nebo podle rovnocenných předpisů členských států, nejsou článkem 7 pokryty; zůstávají tedy podřízeny obecnému pravidlu článku 5. Komise zamýšlí v rámci Zelené knihy „ Žaloby o náhradu škody vyplývající z porušení práva hospodářské soutěže Společenství “, která má být zveřejněna v prosinci 2005, konzultovat otázku práva použitelného v občanskoprávních žalobách o náhradu škody způsobené obchodními praktikami narušujícími hospodářskou soutěž. Komise si vyhrazuje možnost podpořit jiné řešení v rámci procedury spolurozhodování, podle získaných odpovědí.

Pozměňovací návrh 57 usiluje o zásadní úpravu pravidla použitelného v oblasti narušení soukromé sféry zejména prostřednictvím tisku. Komise nemůže přijmout tento pozměňovací návrh, který příliš upřednostňuje vydavatele před osobou, která se pokládá za oběť poškození dobrého jména tiskem, a který neodpovídá řešení platnému ve většině členských států. Jelikož znění Rady a znění přijaté Parlamentem v prvním čtení jsou neslučitelné, zastává Komise u této kontroverzní otázky názor, že nejpřijatelnějším řešením by bylo vyloučit z působnosti pozměněného návrhu protiprávní a obdobné úkony tisku a z původního návrhu odstranit článek 6. Další narušení soukromé sféry by tedy bylo pokryto článkem 5 pozměněného návrhu.

Pozměňovací návrh 31 má za cíl zavést nové zvláštní pravidlo týkající se škody způsobené na základě uplatňovaní práva na stávku zaměstnanci. I když Komise bere ohled na obsažené politické argumenty, nemůže tento pozměňovací návrh přijmout vzhledem k příliš přísnému charakteru navrhovaného pravidla.

Pozměňovací návrh 32 připomíná, že členské státy budou, v očekávání zvláštního pravidla na úrovni Společenství pro oblast dopravních nehod, nadále aplikovat Haagskou úmluvu z roku 1971 nebo obecná pravidla nařízení „Řím II“. Protože nemůže být vyloučeno, že zpráva o provádění podle článku 26 upraveného návrhu, potvrdí, že obecná pravidla nařízení představují uspokojující řešení, nemůže se Komise angažovat v budoucím legislativním návrhu a odmítá tedy tento pozměňovací návrh. Odstavec 2 tohoto pozměňovacího návrhu obsahuje návrh, který je již obsažen v pozměňovacím návrhu 26, a který se týká předložení nového zvláštního pravidla pro oblast posuzování výše škody způsobené při dopravní nehodě, nemůže Komise přijmout (viz výše, pozměňovací návrh 26).

Pozměňovací návrh 33 má za cíl zrušit zvláštní pravidlo pro oblast poškození životního prostředí. Komise tento návrh nemůže přijmout, jelikož navrhované pravidlo odpovídá zásadě „ať platí znečišťovatel“, která byla vyhlášená Společenstvím, a která je již v platnosti ve více členských státech. Při hlasování o tomto pozměňovacím návrhu při plenárním zasedání se Skupina Zelených zdržela hlasování.

Pozměňovací návrh 41 se opět týká otázky posouzení výše škody, která bude obecně (kromě dopravních nehod) podléhat lex fori. Komise nemůže pozměňovací návrh přijmout. Protože tato otázka má klíčový význam pro oběti nejen v oblasti dopravních nehod, ale i v jiných oblastech, zejména v případě újmy na zdraví, pravidla ustanovená nařízením umožňují nalézt vhodné řešení, které zohledňuje oprávněná očekávání jak oběti, tak osoby, která způsobila škodu.

Pozměňovací návrhy 42 a 43 se zabývají otázkou uplatňování práva cizího státu soudem. První z nich má za cíl zavázat strany, aby v předvolání určily právo použitelné pro jejich žádost. I když je Komise vstřícná vůči záměru usnadnit práci soudci, který řeší mezinárodní spor, bylo by příliš obtížné dané pravidlo uplatňovat, protože všechny strany neznají právo použitelné v jejich situaci, zejména pokud nejsou zastupovány advokátem. Druhý návrh usiluje o uzákonění pravidla, které již platí v některých členských státech, a podle kterého musí soud z úřední moci určit obsah použitelného práva cizího státu, přičemž může strany požádat o pomoc. Komise je názoru, že k tomuto dni většina členských států není schopna uplatňovat dané pravidlo, jelikož nemá účinné struktury, které by použití práva cizího státu soudcem usnadnily, a proto odmítá tento pozměňovací návrh. Komise se však domnívá, že jde o zajímavý námět k přemýšlení, kterému je třeba věnovat zvláštní pozornost v rámci zprávy o provádění nařízení.

Pozměňovací návrh 47 je zbytečný vzhledem k existenci pozměňovacího návrhu 22, který Komise upřednostňuje z hlediska formulace. Pozměňovací návrh 47 je z tohoto důvodu odmítnut.

4. ZÁVĚR

Podle čl. 250 odst. 2 Smlouvy o ES mění Komise svůj návrh následujícím způsobem.

2003/0168 (COD)

Pozměněný návrh

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY

O PRÁVU POUŽITELNÉM NA MIMOSMLUVNÍ ZÁVAZKY („ŘÍM II“)

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o založení Evropského společenství, a zejména na čl. 61 písm. c) této smlouvy,

s ohledem na návrh Komise[4],

s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru[5],

v souladu s postupem stanoveným v článku 251 Smlouvy[6],

vzhledem k těmto důvodům:

(1) Evropská unie si dala za cíl udržet a rozvíjet oblast svobody, bezpečnosti a práva. Za tím účelem musí Společenství přijmout zejména vhodná opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech s přeshraničním dosahem v míře nezbytné pro řádné fungování vnitřního trhu a s cílem podpořit, kromě jiného, kompatibilitu použitelných pravidel v kolizním právu členských států.

(2) V zájmu účinného provádění příslušných ustanovení Amsterodamské smlouvy, Rada pro spravedlnost a vnitřní věci přijala dne 3. prosince 1998 akční plán, kde upřesnila, že vytvoření právního nástroje pro právo použitelné pro mimosmluvní závazky je mezi opatřeními, která mají být přijata v následujících dvou letech od vstupu Amsterodamské smlouvy.[7]

(3) Na zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999[8] schválila Evropská rada zásadu vzájemného uznávání soudních rozhodnutí, jakožto prioritní akci pro vytvoření evropského prostoru spravedlnosti. Program vzájemného uznávání[9] upřesňuje, že opatření týkající se harmonizace kolizních norem tvoří doprovodná opatření, která usnadňují uplatňování této zásady.

(4) Pro řádné fungování vnitřního trhu je třeba, aby se podpořila předvídatelnost výsledku sporů, právní jistota a volný pohyb soudních rozhodnutí. Je proto nutné, aby normy kolizního práva, které jsou v platnosti v členských státech, vycházely ze stejného právního řádu, bez ohledu na to, který soud se sporem zabývá.

(5) Rozsah působnosti, stejně jako ustanovení nařízení musí, která jsou předmětem nezávislé interpretace Soudního dvora , musí být stanoveny způsobem, který zajistí soudržnost s nařízením (ES) č. 44/2001[10] ES ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I)[11] , Římskou úmluvou z roku 1980[12][13]. a nástrojem Společenství, který ji nahradí . Nařízení se vztahuje nejen na žaloby o náhradu škody, která již byla způsobena, ale také na žaloby o předcházení hrozícím škodám. Také se týká závazků vyplývajících z režimu objektivní odpovědnosti.

(6) Zabránění narušení hospodářské soutěže mezi subjekty podléhajícími pravomoci soudu v rámci Společenství umožní pouze jednotná pravidla, uplatňovaná nezávisle na právním řádu, v kterém jsou obsaženy.

(7) Zatímco zásada lex loci delicti commissi je základním přístupem uplatňovaným pro mimosmluvní závazky ve většině členských států, konkretizace této zásady v případě rozptýlení prvků situace do různých zemí je předmětem různých způsobů přístupu. Taková situace je zdrojem právní nejistoty.

(7) Snaha o soudržnost práva Společenství vyžaduje, aby se toto nařízení nevztahovalo na ustanovení týkající se použitelného práva nebo na ustanovení, která mají na právo obsažené ve smlouvách nebo právních nástrojích sekundárního práva jiných než nařízení vliv, jako např. normy kolizního práva ve zvláštních oblastech, kogentní normy komunitárního původu nebo základní právní zásady vnitřního trhu. Výsledkem tohoto nařízení musí být podpora řádného fungování vnitřního trhu a zejména volného pohybu zboží a služeb.

(8) V zájmu zachování samostatnosti výběru stran, musí mít možnost si vybrat používané právo pro mimosmluvní závazky. K této volbě je však vhodné stanovit určité podmínky, stejně jako vyloučit spotřebitele a zaměstnance z možnosti zvolit si použitelné právo ještě před tím, než nastane skutečnost, která škodu způsobí.

(9) Zatímco zásada lex loci delicti commissi je základním přístupem uplatňovaným pro mimosmluvní závazky ve většině členských států, konkretizace této zásady v případě rozptýlení prvků situace do různých zemí je předmětem různých způsobů přístupu. Taková situace je zdrojem právní nejistoty.

(8 10) Jednotné pravidlo musí zlepšit předvídatelnost rozhodnutí soudu a zajistit rozumnou rovnováhu mezi zájmy osoby, jejíž odpovědnosti se domáhá poškozená osoba, a zájmy poškozené osoby. Uplatnění právního řádu země, kde přímá škoda vznikla ( lex loci delicti commissi ) vytváří spravedlivou rovnováhu mezi zájmy osoby, která způsobila škodu, a zájmy poškozené osoby, a také odpovídá modernímu pojetí práva o občanské odpovědnosti a vývoji systémů objektivní odpovědnosti.

(9 11) Pro zvláštní protiprávní úkony, pro které obecné pravidlo nedovoluje dosáhnout rozumné rovnováhy mezi zájmy zúčastněných subjektů, je vhodné zavést zvláštní pravidla.

(10 12) V oblasti odpovědnosti za vadné výrobky, která je upravena zejména v rámci směrnice 374/1985/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti ze vadné výrobky[14], musí kolizní právo splnit cíle, jimiž jsou spravedlivé rozdělení rizik spojených s moderní společností charakterizovanou vysokým stupněm technizace, ochrana zdraví spotřebitelů, podněty k inovaci, záruka spravedlivé soutěže a usnadnění obchodních výměn. Uplatnění právního řádu země, kde má poškozená osoba obvyklý pobyt, který vychází z doložky o předvídatelnosti, představuje z hlediska těchto cílů vyvážené řešení.

(11 13) V oblasti nekalé hospodářské soutěže nekalých obchodních praktik, které postihuje zejména směrnice 29/2005/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách společností vůči spotřebitelům na vnitřním trhu[15], obecná kolizní norma musí umožňuje chránit konkurenty, spotřebitele a veřejnost obecně a, stejně jako zaručit řádné fungování tržního hospodářství. Uplatnění právního řádu státu, v kterém byla přidělená smlouva, umožňuje tyto cíle realizovat, kromě zvláštních případů, které odůvodňují uplatnění jiných pravidel Přesné stanovení místa škody zvláštním článkem, jako místo, kde byl zasažen trh, přispívá k posílení právní bezpečnosti.

(12) S ohledem na ustanovení Listiny základních práv Evropské unie a úmluvy Rady Evropy na ochranu lidských práv a základních svobod, by měly kolizní normy odrážet rozumnou rovnováhu v oblasti narušení soukromé sféry a poškození práv osobnosti. Respektování základních zásad v oblasti svobody tisku platných v členských státech musí být zajištěno pomocí doložky o zvláštní ochraně.

(1314) V oblasti škody životního prostředí, článek V oblasti poškození životního prostředí, které je obsaženo zejména ve směrnici 35/2004/ES ze dne 21. dubna 2004 o odpovědnosti za životní prostředí týkající se předcházení a odstraňování škod na životním prostředí [16] , je řešení, které spočívá ve schválení možnosti volby pro poškozenou osobu, plně oprávněné vzhledem k článku 174 Smlouvy, který usiluje o zvýšenou úroveň ochrany, a který je založen na zásadách předběžné opatrnosti a prevence, na zásadě nápravy škod na životním prostředí u zdroje a na zásadě, že „znečišťovatel má platit“ plně odůvodňuje použití zásady upřednostnění poškozené osoby.

(1415) Pokud se týče porušování práv duševního vlastnictví, je vhodné zachovat zásadu „ lex loci protectionis “, která je všude uznávána. Pro účely tohoto nařízení se právem duševního vlastnictví rozumí autorské právo a s ním související práva, právo sui generis na ochranu databází stejně jako právo průmyslového vlastnictví.

(1516) Je vhodné ustanovit zvláštní obdobná pravidla pro případ pro mimosmluvní vztahy, které vznikly z škody způsobené jiným než protiprávním úkonem, jakým je bezdůvodného obohacení anebo z jednatelství bez příkazu.

(16) V zájmu zachování samostatnosti volby stran, musí mít strany možnost si zvolit používané právo pro mimosmluvní závazky. Je vhodné chránit slabé strany podmíněním volby určitými podmínkami.

( 17 ) Veřejný zájem může být za výjimečných okolností odůvodněním pro to, aby soudy členských států použily mechanizmy, které představují výhradu z veřejného pořádku a kogentní normy.

(18) Snaha o rozumnou rovnováhu mezi stranami vyžaduje, aby byly brány v úvahu bezpečnostní předpisy a předpisy upravující chování platné v zemi, v které došlo k činu způsobujícího škodu, a to i přesto, že mimosmluvní závazek se řídí jiným zákonem, pokud to bude vhodné.

(19) Starost o součinnost práva Společenství působí, že současné nařízení se netýká ustanovení o uplatňovaném právu nebo těch, které mají na právo uplatňované pro smlouvy vliv, nebo nástrojů odvozeného práva, jiného než nařízení, jako např. norem kolizního práva ve zvláštních oblastech, zákonů veřejného pořádku komunitárního původu nebo základních právních zásad vnitřního trhu. Toto nařízení kromě toho nesměřuje a jeho uplatňování nesmí vést k vytvoření překážky, která bude bránit dobrému fungování vnitřního trhu a zejména volnému pohybu zboží a služeb.

(20 19 ) Respektování mezinárodních závazků členských států odůvodňuje, že nařízení se netýká smluv, kterých se členské státy účastní, a které se týkají zvláštních oblastí. S cílem zaručit lepší čitelnost platných pravidel v dané oblasti, zveřejní Komise v Úředním věstníku Evropské unie seznam úmluv, kterých se to týká, a bude přitom vycházet z informací poskytnutých členskými státy .

(21 20 ) Vzhledem k tomu, že cíl plánované akce, kterým je lepší předvídatelnost soudních rozhodnutí, což vyžaduje opravdu jednotné právní předpisy určené závazným a přímo uplatitelným právním nástrojem Společenství, nemůže být dostatečným způsobem realizován členskými státy, které nemohou vydávat jednotné právní předpisy na úrovni Společenství a z těchto důvodů může být cíl lépe realizován na úrovni Společenství, může Společenství učinit opatření v souladu se zásadou subsidiarity obsaženou v článku 5 Smlouvy. V souladu se zásadou proporcionality, tak jak je uvedena ve zmíněném článku, nařízení, které posiluje právní bezpečnost aniž by vyžadovalo harmonizaci hmotného vnitrostátního práva, nepřesahuje to, co je nezbytné pro dosažení tohoto cíle.

(22 21 ) [Spojené království a Irsko, v souladu s článkem 3 Protokolu o postavení Spojeného království a Irska připojeném ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o založení Evropského společenství, vyjádřily své přání účastnit se schválení a uplatňování tohoto nařízení./ Spojené království a Irsko se v souladu s článkem 1 a 2 Protokolu o postavení Spojeného království a Irska připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o založení Evropského společenství neúčastní schvalování tohoto nařízení, které tedy není pro tyto členské státy závazné.]

(23 22 ) Dánsko se v souladu s články 1 a 2 Protokolu o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o založení Evropského společenství, neúčastní schvalování tohoto nařízení, které tedy není pro tento členský stát závazné.

PŘIJALY TOTO NAŘÍZENÍ:

Kapitola 1 - Rozsah působnosti

Článek 1 – Věcný rozsah působnosti

1. Toto nařízení se uplatní v situacích kolize norem na mimosmluvní závazky v občanských a obchodních věcech.

Nevztahuje se na daňové, celní a správní věci.

2. Toto nařízení se nevztahuje na:

a) mimosmluvní závazky vyplývající z rodinných vztahů nebo obdobných vztahů, včetně které mají podobný charakter podle práva použitelného pro tyto vztahy, včetně vyživovací povinnosti;

b) mimosmluvní závazky vyplývající z vlastnických vztahů v manželství a z dědictví nebo ze vztahů, které mají podobný charakter podle práva použitelného pro tyto vztahy ;

c) mimosmluvní závazky vyplývající ze směnek, šeků, vlastních směnek a jiných obchodovatelných nástrojů v rozsahu, v kterém závazky z takových nástrojů vyplývají z jejich obchodovatelného charakteru;

d) osobní právní odpovědnost společníků a osob odpovědných za dluhy společnosti, sdružení anebo jiné právnické osoby a osobní právní odpovědnost osob pověřených prováděním povinného auditu účetních dokumentů mimosmluvní závazky, zejména odpovědnost společníků, orgánů a osob pověřených prováděním povinného auditu účetních dokumentů společnosti, sdružení nebo právnické osoby, pod podmínkou, že jsou předmětem zvláštních předpisů v rámci práva společností nebo v rámci jiných zvláštních ustanovení uplatitelných pro tyto osoby;

e) mimosmluvní závazky, které vznikly na základě vztahů mezi zakladateli, správci anebo oprávněnými osobami ze svěřeneckého fondu, která byl vytvořen dobrovolně, o čemž existuje písemný důkaz ;

f) mimosmluvní závazky vyplývající z škod způsobených jadernou energií.

g) mimosmluvní závazky, které vznikají v rámci odpovědnosti státu za úkony spáchané při výkonu veřejné moci (acta iure imperii);

h) narušení soukromé sféry nebo poškození práv osobnosti médii.

i) zajišťování důkazu a řízení, s výhradou článku 19.

3. V tomto nařízení se „členským státem“ rozumí všechny členské státy kromě [Spojeného království, Irska a] Dánska.

Článek 2 – Univerzální uplatnění Uplatnění práva třetí země

Právní řád určený tímto nařízením se použije i když nebude právním řádem členského státu.

Článek 3 – Vztahy s jinými právními předpisy práva Společenství

1. Toto nařízení se netýká uplatňování nebo přijímání právních aktů institucí Evropského společenství, které:

a) ve zvláštních případech upravují kolizní právo v oblasti mimosmluvních závazků, nebo

b) vydávají normy, které se uplatňují nezávisle na tom, jak stanovuje vnitrostátní právo, jak uvádí toto nařízení, daný mimosmluvní závazek, nebo

c) se stavějí proti používání daného ustanovení nebo více ustanovení práva soudu („lex fori“) nebo práva určeném tímto nařízením.

d) stanovují pravidla, která mají podporovat řádné fungování vnitřního trhu, pokud se tyto předpisy nemohou společně uplatňovat na právní řád určený pravidly mezinárodního soukromého práva.

Kapitola II – Jednotná pravidla

Oddíl 1 PRAVIDLA POUžITELNÁ PRO MIMOSMLUVNÍ ZÁVAZKY VZNIKLÉ Z PROTIPRÁVNÍHO ÚKONU SVOBODA VOLBY

Článek 3 – Obecné pravidloČlánek 4 – Svoboda volby

1. Strany se mohou dohodnout uzavřením smlouvy po vzniku jejich sporu, že se bude mimosmluvní závazek řídit právním řádem, který si zvolily. Tento výběr musí být vyjádřen nebo projeven s dostatečnou určitostí okolnostmi případu. Nedotýká se práva třetích stran.

2. Pokud strany vykonávají obchodní činnost, může být taková volba rovněž obsažena ve smlouvě volně sjednané předtím, než došlo k události, která škodu způsobila.

3. Volba právního řádu stranami nemůže, pokud se v momentě, kdy byla škoda způsobena, všechny ostatní prvky situace nacházely v jiné zemi, než té, jejíž právní řád byl zvolen, narušit používání ustanovení, od kterých se právní řád dané země nedovoluje odchýlit dohodou stran, dále jen „imperativní ustanovení“.

4. Volba právního řádu třetí země stranami nemůže, pokud jsou všechny ostatní prvky situace v momentě, kdy vznikla škoda, umístěny v jednom nebo více členských státech, narušit používání ustanovení práva Společenství.

ODDÍL 2OBECNÉ PRAVIDLO PRO MIMOSMLUVNÍ ZÁVAZKY Z PROTIPRÁVNÍHO ÚKONU

Článek 5 – Obecné pravidlo

1. Nebude-li učiněna volba ve smyslu čl. 4, právní řád použitelný pro mimosmluvní závazek bude ten, který se používá v zemi, kde škoda vznikla, nebo kde hrozí, že vznikne, bez ohledu na to, jaká je země, kde k události, která škodu způsobila, došlo, a na to, jaká je země (nebo více zemí), v kterých škoda způsobila nepřímé důsledky.

2. Pokud však osoba, o které se tvrdí, že je odpovědná, a poškozená osoba mají v momentě, kdy ke škodě došlo, obvyklý pobyt ve stejné zemi, mimosmluvní závazek se bude řídit právním řádem této země.

3. Bez ohledu na odstavce 1 a 2, pokud celkové okolnosti ukazují na to, že mimosmluvní závazek má zjevné užší vazby s jinou zemí, použije se právní řád dané země. Zjevné užší vazby s jinou zemí mohou být založeny zejména na již existujícím vztahu mezi stranami, jako je např. smlouva, která představuje úzkou vazbu s daným mimosmluvním závazkem. Při posouzení, zda existují zjevné užší vazby s jinou zemí, je třeba brát v úvahu zejména očekávání stran, které se týká použitelného právního řádu.

ODDÍL 3PRAVIDLA PRO MIMOSMLUVNÍ ZÁVAZKY Z URčITÝCH ZVLÁšTNÍCH PROTIPRÁVNÍCH ÚKONů

ČLÁNEK 4 6 - Odpovědnost za vadné výrobky

Aniž je dotčen čl. 3 5 odst. 2 a 3, právní řád použitelný pro mimosmluvní závazek v případě škody způsobené vadným výrobkem nebo rizikem, že škoda vznikne je právním řádem té země, v které má poškozená osoba obvyklý pobyt v momentě, kdy škoda vznikla , pokud však osoba, o které se tvrdí, že je odpovědná, nedokáže, že výrobek byl uveden na trh v dané zemi bez jejího souhlasu. V tom případě se použije právní řád země, v které má osoba, o které se tvrdí, že je odpovědná, obvyklý pobyt.

Článek 5 Nekalá hospodářská soutěž Článek 7 – Nekalé obchodní praktiky

1. Právní řád použitelný pro mimosmluvní závazek z nekalé obchodní praktiky je té země určen čl. 5 odst. 1. Země, kde škoda vznikla nebo kde hrozí, že vznikne, je ta , na jejímž území jsou, nebo hrozí, že budou, konkurenční vztahy nebo společné zájmy spotřebitelů bezprostředně a podstatně negativně ovlivněny zásahem do soutěže.

2. Pokud narušení hospodářské soutěže ovlivní výhradně zájmy jednoho konkrétního subjektu, použije se rovněž čl. 3 5 odst. 2 a 3.

Článek 6 – Narušení soukromé sféry a poškození práv osobnosti

1. Právní řád použitelný pro mimosmluvní závazek z narušení soukromé sféry a poškození práv osobnosti je právní řád státu, na jehož území má sídlo soud („ lex fori“) , pokud by použití právního řádu určené článkem 3 bylo v rozporu se základními zásadami soudu v oblasti svobody projevu a informací.

2. Právní řád použitelný pro právo na zveřejnění odpovědi nebo pro obdobná ustanovení je ten, který je platný v zemi, kde má subjekt televizního vysílání nebo vydavatel tiskovin svůj obvyklý pobyt.

Článek 7 – Poškození životního prostředí Článek 8 – Škoda na životním prostředí

Právní řád použitelný na mimosmluvní závazek ze poškození škody na životním prostředí nebo na základě škody způsobené osobám nebo věcem kvůli takové škodě , je ten, který vychází z uplatnění čl. 5 odst. 1 , pokud se však poškozená osoba, která žádá náhradu škody, nerozhodla svůj nárok založit na právním řádu země, v které k události, která škodu způsobila, došlo.

Článek 8 9 - Porušení práv duševního vlastnictví

1. Právní řád použitelný pro mimosmluvní závazek z porušení práv duševního vlastnictví je ten, který je používaný v zemi, kde je ochrana nárokována.

2. V případě mimosmluvního závazku z porušení jednotného práva Společenství v oblasti průmyslového vlastnictví se použije odpovídající nařízení Společenství. Ve všech otázkách, na které se toto nařízení nevztahuje, se použije právní řád členského státu, v kterém k porušení práva došlo.

3. Tento článek se vztahuje na všechny mimosmluvní závazky z porušení práv duševního vlastnictví, bez ohledu na oddíly 1, 2 a 4.

ODDÍL 2 PRAVIDLA POUžITELNÁ PRO MIMOSMLUVNÍ ZÁVAZKY VZNIKLÉ Z JINÉHO NEž PROTIPRÁVNÍHO ÚKONU

Článek 9 – Určení použitelného práva

ODDÍL 4ZVLÁšTNÍ PRAVIDLA PRO MIMOSMLUVNÍ ZÁVAZKY Z BEZDůVODNÉHO OBOHACENÍ A JEDNATELSTVÍ BEZ PřÍKAZU

Článek 10– Bezdůvodné obohacení

1. Pokud se mimosmluvní závazek vzniklý z jiného než protiprávního úkonu založený na bezdůvodném obohacení, včetně neoprávněné platby , váže k již existujícímu vztahu mezi stranami, jako je např. smlouva nebo protiprávní úkon ve smyslu oddílů 2 a 3 , který představuje úzkou vazbu na mimosmluvní závazek, použije se právní řád, kterým se daný vztah řídí.

2. Aniž by byl dotčen Pokud odstavec 1 neumožní určit použitelné právo a pokud mají strany svůj obvyklý pobyt ve stejné zemi, v momentě, kdy ke škodě došlo kde došlo k události, která má za následek bezdůvodné obohacení , použije se pro mimosmluvní závazek právní řád této země.

3. Aniž by byly dotčeny Pokud odstavec 1 a 2 neumožní určit právní řád, který se použije pro mimosmluvní závazek vyplývající z bezdůvodného obohacení, použije se právní řád země, kde k obohacení došlo v které především došlo k události, která měla za následek bezdůvodné obohacení.

4. Aniž by byly dotčeny články 1 a 2 se mimosmluvní závazek vyplývající z jednatelství bez příkazu řídí právním řádem té země, na jejímž území má osoba, v prospěch které se konalo, obvyklý pobyt v momentě jednání. Pokud se však mimosmluvní závazek vzniklý z jednatelství bez příkazu v záležitostech jiné osoby týká fyzické ochrany osoby anebo určitého hmotného majetku, uplatní se právní řád země, na území které se v momentě protiprávního úkonu nacházela osoba, v jejíž prospěch se konalo, anebo majetek.

5. Aniž jsou dotčeny odstavce 1, 2, 3, 4, pokud celkové okolnosti ukazují na to, že mimosmluvní závazek má přímé užší vazby s jinou zemí, použije se právo dané země.

6. Bez ohledu na tento článek, se všechny mimosmluvní závazky v oblasti práva duševního vlastnictví řídí článkem 8.

4. Pokud celkové okolnosti ukazují na to, že mimosmluvní závazek má zjevně užší vazby s jinou zemí, než tou, jejíž právní řád byl určen odstavci 1 až 3, použije se právo této jiné země.

Článek 11– Jednatelství bez příkazu

1. Pokud se mimosmluvní závazek z jednatelství bez příkazu váže k již existujícímu vztahu mezi stranami, jako je např. smlouva nebo protiprávní úkon ve smyslu oddílů 2 a 3, který představuje úzkou vazbu na mimosmluvní závazek, použije se právní řád, kterým se daný vztah řídí.

2. Pokud odstavec 1 neumožní určit právní řád, který se použije, a pokud mají strany svůj obvyklý pobyt ve stejné zemi v momentě, kdy škoda vznikla, použije se pro mimosmluvní závazek právní řád této země.

3. Pokud odstavce 1 a 2 neumožní určit právní řád, který se použije, použije se pro mimosmluvní závazek z jednatelství bez příkazu právní řád země, v níž jednatel konal.

4. Pokud celkové okolnosti ukazují na to, že mimosmluvní závazek má zjevně užší vazby s jinou zemí, než tou, jejíž právní řád byl určen odstavci 1 až 3, použije se právo této jiné země.

ODDÍL 3 SPOLEčNÁ PRAVIDLA PRO MIMOSMLUVNÍ ZÁVAZKY VZNIKLÉ Z JINÉHO NEž PROTIPRÁVNÍHO ÚKONU

Článek 10 – Svoboda volby

1. Strany se mohou dohodnout, prostřednictvím smlouvy následující po vzniku jejich sporu, že se bude mimosmluvní závazek řídit právem, které si vyberou. Tento výběr musí být vyjádřen nebo projeven s dostatečnou určitostí okolnostmi případu. Nedotýká se práva třetích stran.

2. Volba práva stranami se nemůže, pokud všechny ostatní prvky situace se v momentě, kdy ke byla škoda způsobena, nacházely v jiné zemi, než té, jejíž právo bylo vybráno, dotknout používání ustanovení, kterým právo dané země nedovoluje odchýlení prostřednictvím úmluvy, dále jen „závazná ustanovení“.

3. Zvolení práva stranami se nemůže, pokud jsou všechny ostatní aspekty týkající se situace v momentě, kdy byla škoda způsobena, umístěny v jednom nebo více členských státech, dotknout používání ustanovení komunitárního práva.

ODDÍL 5SPOLEčNÁ PRAVIDLA

ČLÁNEK 11 12 – Rozsah použití práva použitelného pro mimosmluvní závazky

Právo použitelné pro mimosmluvní závazky podle článků 3 4 až 10 11 tohoto nařízení upravuje zejména:

a) podmínky a rozsah odpovědnosti, včetně určení osob, jejichž odpovědnost je dotčena kvůli činům, kterých se dopustily;

b) výjimky vylučující odpovědnost stejně jako veškerá omezení a sdílení odpovědnosti;

c) existenci a druhy škod, za které je možno požadovat náhradu;

d) opatření, která může soud přijmout v rámci svých pravomocí podle procesních norem k předcházení vzniku škody, zabránění jejího trvání nebo k zabezpečení její náhrady;

e) ohodnocení škody tak, jak upravují právní předpisy;

f) převoditelnost práva na náhradu, zejména prostřednictvím postoupení nebo dědictvím ;

g) osoby, které mají právo na náhradu škody, kterou utrpěli osobně;

h) odpovědnost za jednání jiných osob;

i) různé způsoby zániku závazků, prekluze a promlčení založené na uplynutí promlčecí lhůty, začátek plynutí, přerušení a pozastavení plynutí lhůt.

Článek 12 13 – Kogentní normy

21. Žádné ustanovení tohoto nařízení neomezuje použití ustanovení právního řádu státu, jehož soud jedná, v situaci, v které je jejich použití závazné, bez ohledu na to, který právní řád je jinak použitelný pro mimosmluvní závazek.

1.2. V případě použití právního řádu daného státu podle tohoto nařízení, je možno zohlednit imperativní normy právního řádu jiného státu, s nímž má daná situace úzkou vazbu, pokud a v rozsahu, v kterém jsou tato ustanovení podle právního řádu tohoto státu použitelné, bez ohledu na právní řád upravující mimosmluvní závazek. Při rozhodování, zda zohlednit tato imperativní ustanovení, se přihlédne k jejich povaze a účelu a k důsledkům jejich uplatnění nebo neuplatnění.

Článek 13 14 – Bezpečnostní předpisy a předpisy upravující chování

Bez ohledu na použitelný právní řád, se musí při určování odpovědnosti zohlednit, jakožto základní prvek , bezpečnostní předpisy a předpisy upravující chování platné v momentě a v místě, kde došlo k události, která způsobila škodu , pokud je to vhodné.

Článek14 15 – Přímá žaloba proti pojistiteli odpovědné osoby

Právo Osoba , které byla způsobena škoda, může přímo žalovat pojistitele osoby, která je považována za odpovědnou, pokud existuje možnost takovéto žaloby, buď podle práva použitého pro mimosmluvní závazek pokud se poškozená osoba nerozhodla svůj nárok založit na nebo podle právního řádu použitého pro smlouvu o pojištění.

Článek 15 16 – Zákonný přechod pohledávky a hromadná odpovědnost

1. Pokud osoba, věřitel, má mimosmluvní nárok vůči jiné osobě, dlužníkovi, a třetí osoba má povinnost uspokojit věřitele anebo na základě takové povinnosti věřitele už uspokojila, právní řád, kterým se řídí povinnost třetí osoby uspokojit věřitele, určuje také, zda třetí osoba může uplatnit vůči dlužníkovi nároky, které měl vůči dlužníkovi věřitel podle právního řádu, kterým se řídí jejich vzájemný vztah, a pokud takové nároky může uplatnit, tento právní řád určuje, zda tak může učinit v plném anebo jen v omezeném rozsahu.

2. Stejné pravidlo se použije i v případě, že nárok se uplatňuje vůči vícerým osobám a jedna z nich již věřitele uspokojila.

Pokud třetí osoba (např. pojistitel) má povinnost uspokojit věřitele na základě mimosmluvního závazku, právní řád, který tato třetí osoba použije při uplatňování nároků vůči dlužníkovi je ten, kterým se řídí jeho mimosmluvní závazek, a který plyne např. z titulu smlouvy o pojištění.

Článek16 17 - Hromadná odpovědnost

Pokud má věřitel právo uplatnit své nároky vůči více dlužníkům, kteří jsou společně odpovědní, a pokud už některý z dlužníků věřitele uspokojil, právo tohoto dlužníka obrátit se na ostatní dlužníky se řídí právním řádem, který upravuje závazek tohoto dlužníka vůči věřiteli.

Článek 18 – Formální platnost

Jednostranný právní úkon týkající se mimosmluvního závazku je platný, pokud jde o jeho formu, pokud splňuje formální požadavky právního řádu, kterým se daný mimosmluvní závazek řídí nebo právního řádu země, v kterém byl úkon učiněn.

Článek 1719 – Důkazní břemeno

1. Právní řád, kterým se řídí mimosmluvní závazek podle tohoto nařízení, se uplatní v rozsahu, v kterém pro mimosmluvní závazky upravuje zákonné domněnky nebo důkazní břemeno.

2. Právní akty je možno dokazovat jakýmkoliv důkazným břemenem přípustným podle právního řádu státu, jehož soud jedná, anebo podle některého právního řádu podle článku 16 18 , podle kterého je tento právní akt formálně platný, za předpokladu, že důkaz je možno tímto způsobem před jednajícím soudem vykonat.

Kapitola III – Další ustanovení

Článek 18 – Určení území státu

Pro účely tohoto nařízení se za území státu považují:

a) instalace a jiná zařízení pro průzkum a využívání přírodních zdrojů v části anebo nad částí mořského dna ležícího mimo teritoriální vody daného státu v rozsahu, v kterém je tento stát podle mezinárodního práva oprávněný vykonávat na tomto místě svrchovaná práva na výzkum a využívání tohoto přírodního zdroje,

b) loď na otevřeném moři, která je v tomto státě anebo jeho jménem registrovaná anebo které byl ním anebo jeho jménem vydaný registrační list nebo srovnatelný doklad, anebo která je, při absenci registrace, registračního listu nebo srovnatelného dokladu, ve vlastnictví státního příslušníka tohoto státu;

c) letadlo ve vzdušném prostoru, které je v tomto státě anebo jeho jménem registrované anebo zapsané v jeho registru letadel, anebo které je, při absenci registrace anebo zápisu v registru letadel, ve vlastnictví státního příslušníka tohoto státu.

Článek 1920 – Určení místa obvyklého pobytu

1. Za obvyklý pobyt obchodních společností, sdružení nebo právnické osoby se považuje místo jejich hlavní pobočky. Pokud skutečnost, která způsobila škodu, anebo pokud škoda nastala v rámci činnosti pobočky, zastoupení nebo jiné organizační složky, za místo obvyklého pobytu se považuje místo, kde se tato složka nachází.

2. Pokud skutečnost, která způsobila škodu, nastala nebo pokud škoda vznikla při podnikatelské činnosti fyzické osoby, za obvyklé místo pobytu této osoby se považuje místo hlavní pobočky.

3. Pro účely čl. 6 odst. 2, místem obvyklého pobytu subjektu televizního vysílání ve smyslu směrnice 89/552 EHS, ve znění směrnice 97/36/ES, se rozumí místo jeho hlavní provozovny.

Článek 2021 – Vyloučení zpětného a dalšího odkazu

Použití právního řádu státu určeného podle tohoto nařízení znamená použití platných právních norem tohoto státu s výjimkou jeho norem mezinárodního práva soukromého.

Článek 21 22 –Státy s vícerými právními systémy

1. Pokud je stát složený z více územních jednotek a každá z nich má vlastní právní normy pro mimosmluvní závazky, pro účely určení použitelného práva podle tohoto nařízení, se každá územní jednotka považuje za stát.

2. Stát, v kterém mají různé územní jednotky vlastní právní normy pro mimosmluvní závazky, není povinný uplatňovat toto nařízení, jestliže se střet týká výhradně právních řádů těchto jednotek.

Článek 22 23 – Výhrada veřejného pořádku

Uplatnění některého ustanovení právního řádu určeného podle tohoto nařízení je možno odmítnout pouze v případě, že je ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, jehož soud ve věci jedná. Podle tohoto nařízení je možné za neslučitelné s veřejným pořádkem považovat zejména takový právní řád, který by vedl k přiznání nároku na nekompenzační náhradu škody, jejíž částka by byla příliš vysoká.

Článek 23 24 – Vztah k ostatním ustanovením práva Společenství mezinárodním úmluvám

1. Toto nařízení nemá vliv na ustanovení smluv o založení Evropských společenství anebo právních nástrojů orgánů Evropských společenství, které: Toto nařízení nenarušuje uplatňování mnohostranných mezinárodních úmluv, jejichž smluvními stranami jsou v momentě přijetí tohoto nařízení členské státy, a které ve zvláštních oblastech upravují kolizní normy pro mimosmluvní závazky, a které byly oznámeny Komisi podle článku 25.

- ve zvláštních případech upravují kolizní právo v oblasti mimosmluvních závazků, nebo

- vydávají normy, které se uplatňují nezávisle na tom, jak stanovuje vnitrostátní právo, jak uvádí toto nařízení, daný mimosmluvní závazek, nebo

- se stavějí proti používání daného ustanovení nebo více ustanovení práva soudu („lex fori“) nebo práva určeném tímto nařízením.

2. Toto nařízení nemá vliv na právní nástroje Společenství, které ve zvláštních záležitostech a v oblastech koordinovaných těmito nástroji podrobují dodávku služeb a výrobků právnímu řádu členského státu, v kterém má poskytovatel služby sídlo a které v koordinované oblasti umožňují omezení svobody poskytování služeb a výrobků pocházejících z jiného členského státu jen za omezených okolností.

Článek 24 – Nekompenzační náhrada škody

Uplatnění ustanovení právního řádu určeného podle tohoto nařízení, které vede k přiznání nekompenzační náhrady škody, jakou je například exemplární anebo represivní náhrada škody, je v rozporu s veřejným pořádkem Společenství.

Článek 25 – Vztah ke stávajícím mezinárodním úmluvám

Toto nařízení nemá vliv na mezinárodní úmluvy, jejichž smluvními stranami jsou v momentě přijetí tohoto nařízení členské státy, a které ve zvláštních oblastech upravují kolizní normy pro mimosmluvní závazky.

2. Pokud se však všechny příslušné prvky situace nacházejí v čase vzniku škody v jednom nebo více členských státech, má toto nařízení přednost před těmito úmluvami :

- Haagská úmluva ze dne 4. května 1971 o dopravních nehodách v provozu na pozemních komunikacích;

- Haagská úmluva ze dne 2. října 1973 o právu používaném pro odpovědnost ze vadné výrobky.

Kapitola IV - Závěrečná ustanovení

Článek 25 – Seznam úmluv podle článku 24

1. Členské státy oznámí Komisi nejpozději do 30. června 2004…. seznam úmluv podle článku 24. Po tomto dni členské státy oznámí Komisi každé vypovězení úmluv.

2. Komise zveřejní v Úředním věstníku Evropské unie seznam těchto úmluv podle odstavce 1 do šesti měsíců od doručení tohoto úplného seznamu.

Článek 26 – Zpráva o provádění

Nejpozději do pěti let od vstupu v platnost tohoto nařízení Komise předloží Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru zprávu o provádění nařízení. V případě potřeby se ke zprávě přiloží návrhy na jeho změny.

Při vypracování zprávy se Komise především zaměří na způsob, jakým je v praxi přijímaný právní řád cizího státu u soudů jednotlivých členských států. V případě potřeby se do zprávy zahrnou i doporučení týkající se vhodnosti společného postupu při uplatňování cizího právního řádu.

Zpráva se bude rovněž zabývat otázkou vhodnosti zvláštních právních předpisů Společenství pro určení práva použitelného pro dopravní nehody.

Článek 27 – Vstup v platnost a časová působnost

Toto nařízení vstupuje v platnost dne 1. ledna 2005…..

Použije se pro mimosmluvní závazky vyplývající ze skutečností, které nastaly po jeho vstupu v platnost.

Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné v členských státech v souladu se Smlouvou o založení Evropského společenství.

V Bruselu dne

Za Evropský parlament Za Radu

předseda předseda

[1] KOM (2003) 427 v konečném znění – 2003/0168 (COD); V Úředním věstníku dosud nezveřejněno.

[2] Úř. věst. C 241, 28.9.2004, s. 1.

[3] A6-0211/2005.

[4] Úř. věst. C, s. Dosud nezveřejněno v Úředním věstníku

[5] Úř. věst. C 241 , 28.9.2004 , s. 1 .

[6] Stanovisko Evropského parlamentu ze dne […] (Úř. věst. C […] […], […] 6. července 2005.

[7] Akční plán Rady a Komise týkající se optimálních postupů provádění ustanovení Amsterodamské smlouvy, která se vztahují na vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva, Úř. věst. C 19, 23.1.1999, s. 1.

[8] Závěry předsednictva ze dne 16. října 1999, body 28 až 39.

[9] Úř. věst. C 12, 15.1.2001, s. 1.

[10] Úř. věst. L 12, 16.1.2001, s. 1.

[11] Úř. věst. L 12, 16.1.2001, s. 1.

[12] Text Úmluvy ve znění upraveném různými smlouvami o přistoupení, prohlášeními a přiloženými protokoly viz konsolidované znění zveřejněné v Úř. věst. C 27, 26.1.1998, s. 34.

[13] Text Úmluvy ve znění upraveném různými smlouvami o přistoupení, prohlášeními a přiloženými protokoly viz konsolidované znění zveřejněné v Úř. věst. C 27, 26.1.1998, s. 34.

[14] Úř. věst. L 210, 7.8.1985, s. 29, ve znění směrnice 34/1999/ES ze dne 10. května 1999, Úř. věst. L 141 , 4.6.1999, s. 20.

[15] Úř. věst. L 149, 11.06.2005, s. 22.

[16] Úř. věst. L 143, 30.04.2004, s. 56.