30.12.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 324/49

—

Cíl cenové stability by měl být nově definován jako symetrický cíl např. 2 % +/- jeden procentní bod. Tento cíl se střední hodnotou usnadňuje odhad přesné vzdálenosti od cílové hodnoty a může mít význam i tehdy, pokud by Evropské centrální bance v případě změn cenové stability v důsledku klesající resp. rostoucí poptávky mělo být umožněno učinit protiopatření.

—

Pro politiku, která více dbá na spojitost mezi opatřeními měnové a fiskální politiky, se jako použitelné měřítko nabízí jádrová inflace. Nezohledňují se přitom změny cen, které Evropská centrální banka nemůže ovlivnit a které mohou být náhodné. Toto pojetí inflace se lépe hodí pro měření změn cenových trendů. Kromě toho by Evropská centrální banka při svém hodnocení cenového vývoje měla dbát na to, zda je tento vývoj cen způsoben daňovými změnami.

—

Požadavek cenové stability kandidátů na přístup ke společné měně musí být podroben přezkumu. To vyžaduje formální změnu Smlouvy. S ohledem na skutečnost, že k takovéto změně nedošlo ani v ústavní smlouvě, by se však Smlouva měla vykládat flexibilně, aby byl pro případné přistoupení ke společné změně rozhodující účel požadavku a nikoli momentální skutečný stav. Logicky by měl pro uchazeče o euro ve věci cenové stability platit stejný cíl jako pro členy eurozóny.

—

Stabilita a důvěra v měnovou politiku nespočívá pouze v míře inflace, která leží pod hranicí 2 %. Její poněkud vyšší úroveň coby měřítko cenové stability by stabilitu neměla podrývat. Rozhodující je naopak vědomí vůle a schopnost mít inflaci pod kontrolou, aby byl vytyčený cíl dosažen.

—

Evropská centrální banka by měla zveřejňovat zápisy ze svých schůzí.

—

Dokud využití kapacit ještě nedosáhlo hodnoty vedoucí ke zvýšení inflace, neexistuje téměř žádné nebezpečí procyklické politiky. Nezaměstnanost je stále ještě příliš vysoká a existují bohaté zdroje pro zvýšení podílu účasti na trhu práce. V období příznivého hospodářského vývoje by se hospodářská politika měla zaměřit především na vypracování plánů k překonání budoucích ekonomických problémů zapříčiněných demografickým vývojem. V období pozitivního ekonomického vývoje nejsou obecné cíle EU související s rozpočtem a stavem dluhů dostačující. Členské státy, které již těchto cílů dosáhly, nesmějí složit ruce do klína.

—

EHSV se domnívá, že kritéria vyrovnaného rozpočtu a veřejného dluhu by měla být zachována, avšak mělo by se pokročit v diskusi, a to zaměřením se na skutečné cíle hospodářské politiky.

—

Tříleté hlavní směry hospodářské politiky by jakožto hlavní cílové hodnoty – vedle procentních sazeb pro míru zaměstnanosti uvedených v Lisabonské strategii – měly stanovit minimální hodnotu pro hospodářský růst a procentuální pokles nezaměstnanosti. Měly by být stanoveno vytyčení cílů pro jednotlivé země, avšak tyto cíle nesmějí ležet pod cílovými hodnotami Společenství.

—

Ministři financí musejí být důslední a nesmějí v příslušných zemích jednat jinak, než jak oznámili v Bruselu.

—

V době mezi setkáními v rámci kolínského procesu by měly být prováděny společné průzkumy ekonomických souvislostí, dopadů různých politických opatření a podobných otázek.

—

V rámci kolínského procesu se snad nashromáždilo dostatek politické vůle k tomu, aby bylo zaručeno, že všichni účastníci splní svoje povinnosti související se statistickými ekonomickými údaji.

—

Parlament by měl před každým setkáním předložit své usnesení k hospodářské situaci a žádané politice.

—

Přítomny by měly být jak Rada ECOFIN, tak i Euroskupina, aby bylo zastoupeno nejen celé grémium ministrů financí, nýbrž i ti ministři financí, kteří jsou přímo odpovědní za fiskální politiku, která má být spojena s měnovou politikou Evropské centrální banky.

—

Měl by být proveden další průzkum jádrové inflace. Podrobnější studie politických opatření přijatých v zemích s příznivým poměrem – nízká inflace ve vztahu k míře růstu – by mohla sloužit za základ budoucího benchmarkingu.

—

Průzkumy mohou ukázat, do jaké míry lze např. různé míry růstu odůvodnit změnami v produktivitě. Do jaké míry spočívají různé sazby růstu produktivity v rozdílech v investicích a inovacích? Jaké další postupy pro zvyšování produktivity ještě existují? EHSV by proto rád vyzval Komisi, aby přezkoumala spojitost mezi společnými cíli pro růst a zaměstnanost např. na základě zvýšení produktivity a míry inflace.

1.1

Hlavní směry hospodářské politiky EU (Broad Economic Policy Guidelines) se nyní vztahují na období tří let. Letošní hlavní směry obsahují pouze malé změny oproti hlavním směrům přijatým v roce 2005.

1.2

EHSV se proto rozhodl, že se ve svém letošním stanovisku k hospodářské politice těmito změnami zabývat nebude, ale namísto toho se bude věnovat formálnímu základu hlavních směrů. Toto zkoumání se nemůže omezit pouze na znění hlavních směrů hospodářské politiky, ale musí se zabývat i měnovou politikou a jejím vztahem k fiskální politice.

1.3

Základ politiky Společenství v otázkách měnové a fiskální politiky spočívá ve smluvních ustanoveních o společné měně přijatých Maastrichtskou smlouvou, v Paktu o stabilitě a růstu a ve smluvních ustanoveních Smlouvy o hlavních směrech hospodářské politiky. Na základě novinek zavedených v roce 2005 se s těmito hlavními směry pracuje v rámci ročního „lisabonského procesu“.

1.4

Cílem je posoudit vzájemné působení těchto ustanovení a jejich dopad na praktická politická opatření na úrovni Unie i na úrovni jednotlivých států. Toto zkoumání bude nutně dosti teoretické, aby bylo možné pokročit v diskusi a zlepšit politiky. Ve smyslu rozsáhlé analýzy musí být nadhozena rovněž otázka tvorby mezd. Přitom se má ověřit, zda mají ustanovení pokud možno pozitivní dopad na společné cíle cenové stability, růstu a zaměstnanosti.

1.5

Naše doporučení se neomezují pouze na současnou politiku, ale vztahují se i na změny ustanovení, které lze provést ihned, zejména pokud je to v souladu se změnami v chování tvůrců politik. Pouze v jednom případě náš návrh vyžaduje změnu Smlouvy.

2.1

Evropská centrální banka sleduje společný cíl cenové stability. Jako další cíl je v ustanoveních Maastrichtské smlouvy jmenována podpora růstu ze strany Evropské centrální banky – při dosažené cenové stabilitě. V této souvislosti se obvykle uvádí srovnání s politikou americké centrální banky, jejíž politika je spíše založena na celkových souvislostech cenové stability, zaměstnanosti a růstu. To může naznačovat pouze kvantitativní rozdíl, při provádění měnové politiky však rozdíly vycházejí více najevo. Americká centrální banka často označuje rozvoj zaměstnanosti za důvod změn úrokových sazeb. Evropské centrální bance se jediným důvodem pro změnu úrokových sazeb jeví cenová stabilita.

2.2

Pro utváření společné hospodářské politiky je proto kromě skutečných opatření měnové politiky důležitá také formulace cílů.

2.3

Podle obecného pojetí hospodářské politiky, která zahrnuje jak měnovou politiku, tak i fiskální politiku, je pro provádění fiskální politiky rozhodující nejen úroková politika, nýbrž přinejmenším stejně důležitá je i volba cílů měnové politiky. Ministr financí může být někdy veden touto úvahou: Bude moje volba určitého opatření vyvážena tím, že se v zájmu vyrovnání dopadů změní úroky? Aby se předešlo situaci, že jedna z obou oblastí hospodářské politiky bude příliš ovládat druhou, měly by Evropská centrální banka a Rada ECOFIN vycházet ze stejných politických cílů. Je obzvláště důležité, aby členové Euroskupiny v Radě ECOFIN a Evropská centrální banka zaujali stejný přístup. Cíl měnové politiky by měl být stanoven na velmi dlouhou dobu. Evropská centrální banka při mnoha příležitostech uvedla, že cíl 2 % míry inflace je důsledkem ujednání v Radě ECOFIN. Názory na výši inflace, o niž je třeba usilovat, se možná tolik neliší, avšak cíl a opatření musejí respektovat všichni.

2.4

Když Evropská centrální banka určovala cíl cenové stability, byla míra inflace stanovena na méně než 2 %. Tento cíl byl již v roce 2003 změněn v tom smyslu, že se má usilovat o míru inflace, která by sice činila méně než 2 %, ale byla blízko této hranice. Cíl se tím stal realističtější, neboť původní definice „méně než 2 %“ mohla znamenat, že deflační vývoj by byl obhajitelný.

2.5

Dvěma problémům se však u této definice nebylo možné vyhnout, a sice že je téměř nemožné určit, jak daleko cíl vždy je a jaké odchylky jsou přípustné. U symetrické cílové hodnoty se připouští určité rozpětí kolem vytyčené míry inflace. Vzhledem k cíli blízkému 2 % by cíl 2 % +/- jeden procentní bod byl nejlepším řešením. Pomocí této cílové hodnoty by bylo možné zmírnit i nervozitu, která občas nastane u ojedinělých odchylek v řádu promile. Podle názoru EHSV hovoří všechny důvody pro to, aby byl cíl vytyčený Evropskou centrální bankou přeměněn na symetrický cíl. Takový cíl se střední hodnotou může mít význam i tehdy, pokud by mělo být Evropské centrální bance v případě změn cenové stability v důsledku klesající resp. rostoucí poptávky umožněno učinit protiopatření. Podíváme-li se na dosavadní vývoj, před přelomem tisíciletí docházelo ke zvyšování úroků za příznivé evropské konjunktury rychle, naopak pokles úroků v následujících nepříznivých letech byl znatelně pomalejší.

2.6

Druhý problém spočívá v tom, jaká inflace má být měřena. V oficiální definici cíle Evropské centrální banky se používá harmonizovaný index spotřebitelských cen (HICP), tzn. měřítko pro celkovou míru inflace. Z toho by bylo možné vyjmout např. ceny energií nebo potravin, aby se dospělo k mírám inflace, které lze lépe utvářet prostřednictvím měnové politiky a které se nezakládají na neovlivnitelných faktorech. Tím má být vyrovnán zejména časově omezený dopad zvyšování cen ropy, které mohou hbitě nasadit jiný směr. K zamezení bezprostředního vlivu přechodných cenových výkyvů na politiku Evropské centrální banky je třeba změnit cenový index. I při předpokládaném dlouhodobém růstu cen ropy by okamžité změny v cenách ropy nikdy nešlo vyvážit změnami úrokových sazeb, jejichž dopad se obecně projevuje teprve za jeden či dva roky.

2.7

Pojem jádrová inflace se používá pro měření inflačních tendencí na vnitřním trhu (v eurozóně pro Evropskou centrální banku). Tyto změny úrovně cen souvisejí více s tendencemi, které má ovlivňovat především Evropská centrální banka. Bezprostřední účinek změn úrokových sazeb na míru růstu cen lze s pomocí tohoto inflačního pojmu nejlépe ukázat na příkladu úrokové politiky Evropské centrální banky. Souhlasí-li Evropská centrální banka s překročením stanovené hodnoty míry inflace, je to zřejmě zapříčiněno tím, že přihlédla rovněž k tomuto omezenému pojetí inflace. Dodatečný odkaz na jádrovou inflaci by Evropské centrální bance umožnil docílit lepšího porozumění pro její politiku. Pro politiku, která více dbá na spojitost mezi opatřeními měnové a fiskální politiky, se jádrová inflace nabízí jako použitelné měřítko. Tak by prostřednictvím hospodářské politiky zohledňující celkové souvislosti bylo možné snadněji docílit pozitivních účinků na růst a zaměstnanost.

2.8

Srovnání oficiální míry inflace podle HICP a růstu cen zjištěného na základě jádrové inflace vykazuje u většiny let jen nepatrné rozdíly (viz příloha). Ceny energií významněji ovlivnily celkovou úroveň cen pouze v roce 2005. Srovnáním inflace s cílovou hodnotou Evropské centrální banky vychází najevo, že jádrová inflace se nacházela příliš hluboko pod cílovou hodnotou jen v letech 2000 a 2005. Při použití pojmu jádrová inflace by například v roce 2005 byla bývala vhodná méně přísná politika.

2.9

Dalším faktorem, který ovlivňuje míru inflace, ale není považován za bezprostřední důsledek domácí poptávky, jsou změny daní a poplatků. Zvýší-li členské státy DPH např. za účelem snížení rozpočtového schodku, vzroste zároveň s tím i míra inflace. Evropská centrální banka se může cítit nucena zvýšit úrokovou sazbu, měří-li se cenová stabilita pomocí HICP. Zvýšení DPH se však v ekonomice projeví poklesem poptávky, a proto by v rámci obecných souvislostí hospodářské politiky vlastně mělo být provázeno snižováním úrokových sazeb. V takových případech – jako např. v Německu u zvýšení daně z přidané hodnoty z 16 na 19 % k 1. lednu 2007 – by proto Evropská centrální banka měla velmi pečlivě zkoumat jak příčiny zvyšování cen, tak i to, zda se jedná o ojedinělý výskyt, který nepovede k zesílení inflační tendence. Je třeba uvést další aspekt. Pokud Evropská centrální banka připustí, aby takové zvýšení daní v jedné zemi ovlivnilo měnovou politiku, bude to mít negativní dopad i na všechny ostatní země eurozóny.

2.10

Aby členské státy, které dosud nezavedly euro, mohly přistoupit ke společné měně, musejí podle Smlouvy i nadále vykazovat míru inflace, „která se blíží míře inflace nejvýše tří členských států, jež dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků“. „Blíží se“ přitom znamená rozdíl nejvýše 1,5 procentních bodů. Nejlepší výsledky v této souvislosti znamenají nejnižší míru inflace. Tento cíl již dnes není tak samozřejmý jako na počátku devadesátých let. Pohlíží-li se na poslední vývoj, může se to rovnat požadavku na inflaci nižší, než v současnosti existuje v zemích eurozóny. Tato podmínka je ještě absurdnější, neboť je založena na míře inflace všech členských států EU, a ne pouze zemí eurozóny. V poslední době byly právě členské státy EU-15, které nenáleží do eurozóny, mezi třemi zeměmi, které jsou rozhodující pro podmínku cenové stability zemí usilujících o zavedení eura. Požadavek na cenovou stabilitu kandidátů na přístup ke společné měně proto musí být podroben přezkumu. To vyžaduje formální změnu Smlouvy. Vzhledem ke skutečnosti, že k takové změně nedošlo ani v ústavní smlouvě, by tato změna mohla vyžadovat tolik času, že by většina zemí usilujících o zavedení eura byla nucena usilovat o splnění současných cílů. Smlouva by se naopak měla vykládat flexibilně, aby byl pro případné přistoupení ke společné změně rozhodující účel požadavku, nikoli momentální skutečný stav. Logicky by měl pro uchazeče o euro ve věci cenové stability platit stejný cíl jako pro členy eurozóny. Pokud by tento cíl měl být nově stanoven na 2 % s rozpětím +/- 1 procentní bod, mělo by to platit i pro kandidáty na zavedení eura.

2.10.1

V zemích s vysokým hospodářským růstem může být nezbytný i flexibilnější postoj vůči cenové stabilitě. Irsko je příkladem toho, že mírně vyšší inflace je nutně spojena se změnami, které jsou v rychle rostoucí ekonomice nezbytné.

2.11

Inflace je statistické měřítko, které je nezbytným základem hospodářské politiky. Občané však zvyšování cen zakusí jinak. Převládá pocit silného ovlivňování nájmem, cenami potravin a benzínu atd. Pokles cen u některého zboží zaznamenají na druhé straně jen někteří. Je však na pováženou, že dopady na obyvatelstvo se velmi výrazně liší. Pokud rostou ceny zejména zboží denní potřeby, jsou nejvíce postiženi chudí, neboť celkové zvýšení cen o 2 – 3 % pro ně může znamenat značný nárůst životních nákladů. Politici tyto dopady musejí vzít na vědomí a musejí sáhnout k odpovídajícím politickým protiopatřením. Nejedná se ani tak o otázku rozsahu rozpočtové politiky, jako spíše o její konkrétní obsah.

3.1

Byla hospodářská politika členských zemí změněna v důsledku nového znění Paktu o stabilitě a růstu a změnilo se hodnocení zemí ze strany Komise a později i Rady? Zdá se, jako by se na definici schodku vyplývající z nového znění paktu jednoznačně odvolávala jen Litva. Nové znění paktu vedlo v mezičase k tomu, že si všechny členské státy vytyčily střednědobé cíle v oblasti veřejných financí na národní úrovni. Cíle vycházejí ze současné situace v jednotlivých zemích.

3.2

Pakt nemohl mít podle hospodářského vývoje po své změně přirozeně žádný výraznější dopad. Většina zavedených novinek se týkala situací, za kterých se počítalo se zostřením hospodářských problémů. Nastala však naopak fáze rozmachu konjunktury a hospodářského oživení, které měly vliv dokonce na ukazatele paktu.

3.3

Hospodářský vývoj v roce 2005 a očekávání pro rok 2006 jsou – především vzhledem k pozitivnímu vývoji v Německu – důvodem k domněnce, že kritéria Paktu o stabilitě a růstu lze v zásadě plnit lépe. Skutečnost, že k tomuto vývoji došlo v době enormního růstu cen ropy, hovoří pro velkou sílu konjunkturního rozmachu. Dopady zvyšování cen ropy se mohou projevit v různých zemích různě – podle stupně jejich závislosti na dovozu ropy. I v období příznivé konjunktury však stále existuje několik zemí, které jsou nadále velmi vzdáleny cíli vyrovnaného rozpočtu. Tyto země by mohly těžit z vývoje v ostatních zemích EU.

3.4

Dosažený či očekávaný růst však ještě ve většině zemí neodpovídá úrovni, od níž by byl nutný přísnější postup paktu u rozpočtových opatření na zlepšení stavu rozpočtu v období příznivé konjunktury. Dokud využití kapacit ještě nedosáhlo hodnoty vedoucí ke zvýšení inflace, neexistuje téměř žádné nebezpečí procyklické politiky. Nezaměstnanost je stále ještě příliš vysoká a existují bohaté zdroje pro zvýšení podílu účasti na trhu práce. Souhra fiskální politiky a měnové politiky je na rozdíl od špatné konjunkturní situace uplynulých let vystavena nové zátěži. V období příznivého hospodářského vývoje by se měla hospodářská politika zaměřit hlavně na vypracování plánů k překonání budoucích ekonomických problémů zapříčiněných demografickým vývojem.

3.5

V období příznivého ekonomického vývoje nejsou pro veřejné rozpočty a veřejné dluhy obecné cíle EU dostačující. Členské státy, které již těchto cílů dosáhly, nesmějí složit ruce do klína. Je nanejvýš důležité, aby cíle jednotlivých států byly v souladu s novým zněním Paktu o stabilitě a růstu použity ke zlepšení hospodářské situace.

3.6

Kromě skutečnosti, že nepříznivá hospodářská situace před rokem 2005 způsobila v prvé řadě problémy s plněním kritérií paktu, existují navíc i statistické důvody, které jsou často přehlíženy. V ekonomice s nízkou inflací se skutečná hodnota veřejného dluhu nemění. Za takové situace nejsou k dispozici jednoduchá řešení, je naopak třeba praktických opatření na snížení dluhu. U nulového růstu je tomu naopak. V případě silného růstu klesá podíl veřejného dluhu na HDP bez dalšího přičinění. Podobný dopad lze zaznamenat u vyrovnávání rozpočtu. Při vysoké míře inflace se snižuje hodnota podílu veřejného sektoru – rozpočtová situace se statisticky zlepšuje. V případě hospodářského růstu se zvyšují příjmy veřejného sektoru, aniž by bylo nezbytné zvyšovat daně. Negativní statistické dopady na veřejný dluh a stav rozpočtu byly nedávno do určité míry vystřídány příznivými statistickými výsledky.

3.7

V nepříznivém období se mj. vyskytovala neobvykle vysoká míra úspor. Tento kapitál přešel z důvodu nedostatečných investičních možností v Evropě do USA. Na základě větší ekonomické důvěry, která existuje v příznivém období, lze předpokládat menší obavy o budoucnost, a tedy i nižší míru úspor. Rostoucí poptávka může dále roztočit koloběh ctností.

3.8

Fiskální politika musí koneckonců na úrovni Společenství bojovat s jedním zvláštním problémem: Ti, kdo ji utvářejí a mohou se starat o její dodržování, se neustále mění. Během jednoho roku se někdy mění čtvrtina ministrů financí. Pocit zodpovědnosti za politiku, kterou koncipoval předchůdce, není tak vyvinutý. V Radě ECOFIN by se mělo přijímat více dlouhodobějších rozhodnutí, aby již zavedená politika nebyla znovu zavržena novou skupinou ministrů financí. Neustálé střídání ministrů také ztěžuje sestavení Rady ECOFIN, která by měla politickou vůli k provádění společné politiky.

4.1

Hlavní směry hospodářské politiky existují od roku 1993. Nejprve se týkaly pouze fiskální politiky, později byly rozšířeny o otázky zaměstnanosti. Od roku 2005 byly v rámci koordinovaného procesu sloučeny se směry politiky zaměstnanosti a s lisabonským programem. Ve skutečnosti se zde jedná o politiky jednotlivých států, pro které Komise a Rada stanovují směry. Na rozdíl od Paktu o stabilitě a růstu zde nejsou stanoveny žádné sankce.

4.2

Od počátku existence EMU se neustále diskutuje o nerovnováze mezi společnou měnovou politikou a fiskální politikou, kterou každý jednotlivý členský stát i nadále utváří sám. Pakt o stabilitě a růstu je určitou směsicí, neboť vykazuje i prvky společné politiky stavějící na sankcích, zatímco hlavní směry spočívají na doporučeních.

4.3

Jaké možnosti má další vývoj hlavních směrů hospodářské politiky? V této souvislosti je třeba jednoznačně rozlišovat mezi určením cílů hospodářské politiky na jedné straně a prostředky, kterými jich lze dosáhnout, na straně druhé.

4.4

Co se týče Paktu o stabilitě a růstu, ve veřejné diskusi se za cíle považují vyrovnaný rozpočet a určitý podíl veřejného dluhu na HDP. Obě kritéria však nepředstavují skutečný cíl, nýbrž jsou spíše vodítkem pro příslušné zaměření hospodářské politiky. Rovnováha nebo přebytek veřejných rozpočtů vytvářejí prostor pro jednání pro období hospodářské recese. Přebytek poskytuje finanční prostředky na pozdější stimulaci hospodářství. EHSV se domnívá, že kritéria vyrovnaného rozpočtu a veřejného dluhu by měla zůstat zachována. Mělo by se však pokročit v diskusi, a to zaměřením se na skutečné cíle hospodářské politiky.

4.5

Společnými cíli pro celou hospodářskou politiku, která zahrnuje měnovou i fiskální politiku, jsou cenová stabilita, růst a zaměstnanost. Tyto cíle je třeba vyjádřit. O problematice cenové stability se již jednalo. Hlavní směry hospodářské politiky by proto měly být založeny na tom, že se na úrovni EU určují i definice vytyčeného růstu a plné zaměstnanosti. V praxi to však naráží na značné problémy. Mají-li být stanovené cíle realistické, je třeba je vidět v souvislosti s aktuální hospodářskou situací. To znamená, že na rozdíl od cíle cenové stability, který je dlouhodobý, mohou prodělávat časté změny.

4.6

Názory na to, jak moc se hospodářský rozvoj odráží na růstu, se různí. Při použití obvyklé metody se nezohledňují sociální a environmentální dopady. Posuzuje-li se však výlučně hospodářský růst, existují dvě obvyklé metody jeho určování: zvýšení skutečného HDP na obyvatele nebo určení za pomoci parit kupní síly. Prostřednictvím parity kupní síly se navzájem porovnává skutečná hospodářská situace v různých zemích. Jelikož jde o zjišťování míry růstu, nehraje zde volba ukazatelů žádnou roli. Roční odchylky v závislosti na druhu zjišťovaného HDP jsou zanedbatelné. Před několika lety byla prováděna šetření s cílem zjistit, od jaké míry růstu klesá nezaměstnanost. Dospělo se přitom k cíli minimální míry růstu ve výši zhruba 3 %. Tato cílová hodnota se však může v čase měnit a nemusí být stejná pro všechny ekonomiky. Vzhledem k obtížím při snižování nezaměstnanosti je však téměř nemožné vycházet z nižší míry růstu, od níž klesá nezaměstnanost. V posledních letech dosáhlo této nezbytné míry růstu opravdu jen málo zemí.

4.7

Při srovnávání mezi zeměmi a při volbě politiky zvyšování růstu je třeba rozlišovat mezi oběma nejdůležitějšími metodami zvyšujícími růst. Růstu lze dosáhnout buď zvýšením výroby při použití stejné technologie – často větší účastí na trhu práce, nebo zvýšením produktivity, přičemž se vyrábí více se stejným počtem zaměstnanců. V nadcházejících letech bude nadále možné první metodu uplatňovat. Podle demografického vývoje však za několik let zůstane pravděpodobně jen naposled uvedená metoda.

4.8

Co se týče zaměstnanosti, je značně obtížnější uvést cílovou hodnotu. Cíl musí být rozdělen do dvou oblastí, neboť se na jedné straně jedná o podíl výdělečně činných osob na populaci v produktivním věku (míra zaměstnanosti) a na druhé straně o míru nezaměstnanosti. V Lisabonské strategii byl stanoven cíl míry zaměstnanosti celkem (70 %), míry zaměstnanosti u žen (60 %) a u osob mezi 55 rokem věku a důchodovým věkem (50 %).

4.9

U míry nezaměstnanosti se neuvádějí žádné procentuální cílové hodnoty. Především je nutno konstatovat, že existuje velké množství různých metod na určování nezaměstnanosti. Vzhledem k existenci otevřené nezaměstnanosti na jedné straně a ke skutečnosti, že některé osoby jsou zapojeny do různých opatření politiky trhu práce, na straně druhé, jsou nutné přinejmenším dvě cílové hodnoty. Jen velmi málo zemí se přibližuje takzvané plné zaměstnanosti (tzn. vykazují míru nezaměstnanosti ve výši několika málo procentních bodů, ke které v dynamickém hospodářství z důvodu nutných neustálých změn dochází neustále). Proto by bylo naopak smysluplné usilovat z dlouhodobého hlediska o snížení nezaměstnanosti o určité procento.

4.10

V důsledku těchto úvah by tříleté hlavní směry hospodářské politiky měly obsahovat klíčový návrh minimální hodnoty pro hospodářský růst a procentuální snížení nezaměstnanosti. Jako cílové hodnoty pro míru zaměstnanosti mohou být prozatím zachovány procentní sazby uvedené v Lisabonské strategii. Ve fiskální politice by měla být vytvořena stejná situace jako v měnové politice – s jednoznačnými cíli pro zvažovaná opatření.

4.11

Úloha hlavních směrů hospodářské politiky by tedy měla v prvé řadě spočívat v tom, že členské státy budou podávat zprávu o opatřeních na dosažení cílových hodnot, která přijaly, a že Komise a Rada poté rozhodnou o tom, do jaké míry lze dosažení cíle považovat za dostačující. Pokud by cíle dosaženy nebyly, musela by EU přezkoumat jednotlivá přijatá opatření a učinit návrhy spočívající ve srovnání s úspěšnými opatřeními v jiných členských státech. Každou zemi je však nutné posuzovat na základě jejích konkrétních podmínek a aktuální hospodářské situace.

4.12

Jelikož fiskální politika i nadále spadá do působnosti jednotlivých států, nemá nynější zdůrazňování hospodářské situace v celé EU pro hodnocení příslušných politik jednotlivých států zvláštní význam. Hlavní směry hospodářské politiky by proto měly získat novou orientaci. V příštích hlavních směrech hospodářské politiky by u společných cílů měly být určovány cíle jednotlivých států, které by však neměly být nižší než cílové hodnoty Společenství, a každá země by měla být hodnocena podle toho, do jaké míry to odpovídá jejím příslušným cílům.

4.13

Výraznějším zdůrazňováním opatření, která přijaly jednotlivé členské státy na základě svých hospodářských předpokladů, a silnějším napojením na jednoznačnější cíle lisabonské agendy v oblasti politiky zaměstnanosti by hlavní směry hospodářské politiky mohly být úžeji svázány s ostatními cíli lisabonské agendy. Společná hospodářská politika se větší měrou může stát přirozenou součástí národních reformních programů, a tím celkově urychlit uskutečňování lisabonské agendy.

5.1

V roce 1999 byl zahájen takzvaný „kolínský proces“. Toto každoroční diskusní fórum Rady ECOFIN, Evropské centrální banky, Komise a sociálních partnerů (EKOSu a UNICE/CEEP), na kterém se projednávají aktuální politické otázky, je jen málo známé. Kolínský proces přesto cenným způsobem přispěl k tomu, že se účastníci dozvěděli více o politice a hospodářsko-politických názorech jiných účastníků.

5.2

Tyto diskuse se konají na dvou úrovních: na úrovni expertů na jedné straně a skupiny na vysoké úrovni na straně druhé. Na setkáních, která se obvykle konají dvakrát do roka, se projednává aktuální hospodářská situace a politika, která je pro ni nezbytná.

5.3

Diskuse z roku 2005 ukazují, že existují různé názory jak na analýzu, tak i na návrhy opatření. Komise zdůrazňuje zlepšení hospodářské situace. Evropská centrální banka vyzdvihuje význam udržování stejné úrovně mezd, což přirozeně podporuje i UNICE. CEEP zmiňuje potřebu veřejných investic. UEAPME nejde pouze o to, že je třeba zohledňovat malé podniky, nýbrž že možná musí být akceptována i vyšší inflace. EKOS poukazuje na to, že ekonomiku je celkově třeba stimulovat, aby se oživila domácí poptávka. Dále upozorňuje na to, že mzdy a platy jsou nejen nákladovými faktory, ale že jsou rovněž základním předpokladem poptávky. Zaměstnanci se dlouhá léta přičiňovali o udržení inflace na co nejnižší úrovni tím, že mzdy rostly pomaleji než produktivita.

5.4

S ohledem na výše uvedené vyvstává otázka, zda by kolínský proces nepotřeboval nový podnět. Jak by ho šlo docílit? Dosud se dialog v rámci kolínského procesu točil kolem setkávání a výměny názorů. Jednou možností by bylo provádět v době mezi setkáními společné průzkumy hospodářských souvislostí, dopadů různých politických opatření a podobných otázek. To by mohlo vést k přiblížení různých pohledů na hospodářskou skutečnost, které musí sloužit jako východisko. Tento návrh lze spojit i s návrhem, který již EHSV předložil s ohledem na vytvoření zařízení pro nezávislé ekonomické analýzy (1).

5.5

Otázka, která není stejnou měrou ideologicky ovlivněna, má však přesto rozhodující význam pro to, jaká politika bude zvolena, se týká spolehlivosti statistických údajů. Mělo by být samozřejmé, že se všem členským státům podaří zpřístupnit nezbytné statistické údaje současně. Pokud bude na základě chybných statistických údajů rozhodnuto, jaká politická opatření jsou nezbytná, bude to mít katastrofický dopad. Snad se při rozhovorech v rámci kolínského procesu nashromáždilo dostatek politické vůle k tomu, aby bylo zaručeno, že všichni účastníci splní svoje povinnosti související se statistickými hospodářskými údaji. Evropský parlament rovněž opakovaně požadoval kvalitnější statistiky.

5.6

Také změny formálních struktur by možná mohly rozproudit živou diskusi. Úloha Evropského parlamentu by mohla být posílena. Od čistě formální přítomnosti Parlamentu by se mohlo přejít k tomu, že Parlament před každým setkáním předloží usnesení k hospodářské situaci a k žádoucí politice. Toto usnesení by mohlo být porovnáno s formálním přezkoumáním, které zřejmě provede Komise. Přítomny by měly být jak Rada ECOFIN, tak i Euroskupina, aby bylo zastoupeno nejen celé grémium ministrů financí, nýbrž i ti ministři financí, kteří jsou přímo odpovědní za fiskální politiku, jež má být sloučena s měnovou politikou Evropské centrální banky.

5.7

Všichni účastníci – Evropská centrální banka, ministři financí i sociální partneři – jsou sice ve své politice nezávislí, avšak je bezpodmínečně nutné lépe spolupracovat. Nezávislost nesmí znamenat ani neúčast na všeobecné diskusi ani odmítání dobrých rad. Nezávislost nebude ohrožena, ani když se bude veřejně projednávat a přitom ne vždy zdůrazňovat to, že veškerá rozhodnutí jsou činěna samostatně a zcela nezávisle. Ministři financí musejí projevit důslednost a nesmějí v příslušné zemi jednat jinak, než jak prohlašovali v Bruselu. Evropská centrální banka by měla mít možnost převzít praktiky centrálních bank Spojeného království a Švédska a zveřejňovat zápisy ze svých schůzí.

6.1

Ve zprávě Evropského parlamentu o integrovaných hlavních směrech pro růst a zaměstnanost z 26. května 2005 se říká: „že hospodářský růst eurozóny a EU-25 nedosahuje trvale udržitelného růstového potenciálu a je slabý zejména ve čtyřech hlavních ekonomikách eurozóny; že spotřeba domácností zůstává utlumená a hospodářské prognózy na roky 2005 a 2006 jsou neuspokojivé, což přispívá k udržení vysoké míry nezaměstnanosti, která bude klesat jen velmi pomalu; že přes nejnižší úrokové sazby od druhé světové války je investiční aktivita slabá;“

6.2

Inflace a nezaměstnanost jsou v ekonomické literatuře klasickou dvojicí protikladů. Ze statistického hlediska způsobují příznivé výsledky v jedné oblasti nepříznivé výsledky v oblasti druhé. Výbor se mj. na základě zpráv – jako je např. zpráva Parlamentu – namísto toho rozhodl přezkoumat souvislost mezi inflací a růstem.

6.3

Za určité hospodářské situace lze srovnávat růst v zemích s nízkou inflací se zeměmi s vysokou inflací. Lze též rozpoznat, jak se růst v určité zemi za různé hospodářské situace při různě vysoké inflaci mění. Tabulky Výboru možná nelze označit přímo za vědecké, jsou však dobrou známkou toho, že znalost vztahu mezi inflací a růstem je důležitá pro určení vhodné kombinace politik.

6.4

Vezme-li se v úvahu, že existují jednak země s relativně vysokou inflací i růstem a jednak země s nízkou inflací i růstem, mělo by se na základě tohoto zjištění přezkoumat, zda mezi inflací a růstem existuje něco víc než statistická souvislost. V zájmu zjištění, zda jde u daných souvislostí skutečně o příčinnou souvislost, je nezbytná především korektura, neboť mohou existovat různé hospodářské situace a zejména různé úrovně rozvoje (HDP). Dále je třeba přezkoumat, zda byla přijata zvláštní opatření hospodářské politiky, která při jiných mírách inflace mohla vést k většímu či menšímu růstu. Proto je často třeba sledovat určité země a možná nevyvozovat závěry o všeobecných souvislostech mezi inflací a růstem.

6.5

Míra růstu představuje skutečný problém, přinejmenším pro 15 „starých“ členských zemí EU. Podle statistických údajů Komise byl růst v těchto státech tak nízký, že každý rok ztratily ve srovnání s jinými průmyslovými zeměmi (v období mezi 1995 až 2005) zhruba půlku procentního bodu HDP (2). Ve stejném období domácí poptávka v těchto státech ve srovnání s jinými průmyslovými zeměmi klesla o téměř jeden procentní bod. Relativně příznivá léta po přelomu tisíciletí byla výsledkem rostoucí zahraniční poptávky po evropských výrobcích. Pro lepší politiku v budoucnosti je nezbytná analýza příčin, které byly základem téměř katastrofálního vývoje míry růstu.

6.6

Tento popis „nákladů“ nízké inflace lze srovnat s jiným popisem nákladů vysoké inflace z dopisu guvernéra Evropské centrální banky Wima Duisenberga Evropskému parlamentu: Kvantitativní definice cenové stability Evropské centrální banky se opírá o stabilní a fundovaná hospodářská kritéria. Připuštěním jen nízké míry zdražení budou minimalizovány náklady inflace, které veřejnost dobře znáa které jsou obšírně doloženy v příslušné literatuře.

6.7

Při hledání optimální cílové hodnoty inflace je třeba dbát na to, že je třeba vyloučit jak náklady spojené s vysokou inflací, tak náklady způsobené obtížemi při uskutečňování dostatečného růstu. Rovněž je třeba uznat, že inflace jako taková není ani řešením, ani problémem. Jedná se naopak o hospodářskou flexibilitu umožněnou určitou inflací, resp. o katastrofální dopady na důvěru, dlouhodobé chování a rozdělování příjmů, které vysoká inflace může vyvolat.

6.8

Příloha obsahuje údaje o inflaci (HICP a jádrová inflace) a o růstu (skutečný růst HDP) v členských zemích EU. Výchozím rokem je rok, kdy Evropská centrální banka zahájila svoji činnost.

6.8.1

Celkově se jedná o období s nízkou inflací i růstem. Celkem přijatelná míra růstu existovala jen v roce 2001 a 2002, resp. u některých zemí od roku 2004. Téměř ve všech těchto zemích je inflace provázena růstem. Po mírách růstu v dřívějších letech (1999 – 2000) z důvodu vysoké poptávky na světovém trhu nemohla domácí poptávka v EU poskytnout žádné dostatečné impulsy pro růst. Se zlepšováním hospodářské situace v tomto roce i v poslední době míra inflace zanedbatelně překročila 2 %.

6.8.2

Ke všem zemím by bylo možné uvést různé poznámky, komentář se však omezí pouze na následující:

6.8.3

Pokud se inflace vykládá jako míra celkové úrovně poptávky v ekonomice, pak tedy byly obě až na pár výjimek příliš nízké. Kvůli obtížím spojeným s prováděním adekvátních ekonomických změn při celkově zanedbatelných změnách cen byla míra inflace brzdou růstu. Přes obecně rozšířené povědomí o tom, že určitá inflace je jakožto mazivo dynamické ekonomiky nezbytná, nebyl tento výrok považován za politicky korektní. V současném globalizovaném světě se však dynamické změny považují za předpoklad mezinárodní konkurenceschopnosti.

6.8.4

Stabilita a důvěra v měnovou politiku nespočívá pouze v míře inflace, která leží pod hranicí 2 %. Její poněkud vyšší úroveň coby měřítko cenové stability by neměla podrývat stabilitu. Rozhodující je naopak vědomí vůle a schopnost mít inflaci pod kontrolou, a dosáhnout tak vytyčeného cíle.

6.9

Další průzkum by se mohl zaměřit na časové řady jádrové inflace. Kromě roku 2005 je rozdíl mezi indexem spotřebitelských cen a vývojem cen nehledě na ceny energií dosti malý. Podrobnější studie konkrétních politických opatření přijatých v zemích s příznivým poměrem – nízká inflace ve vztahu k míře růstu – by mohla být použita jako základ pro budoucí benchmarking.

6.10

Příloha obsahuje i údaje o produktivitě na hodinu. Čísla neukazují vývoj v každé jednotlivé zemi, nýbrž vývoj v zemích ve srovnání s průměrnou produktivitou v EU-15. Z tabulky tak lze vyčíst, zda se určitá země přiblížila k průměru.

6.10.1

Poměry se očividně během šesti let příliš rychle neměnily, a to ve většině zemí. Existuje však několik výjimek: Řecko – vycházeje z nízké produktivity – hbitě dohání ostatní země. Hodnoty Irska leží nad průměrem, přičemž produktivita nadále roste. Itálie v tomto období vůči ostatním zemím zaostává. To samé platí i pro Portugalsko, které však na začátku období vykazovalo velmi nízkou úroveň produktivity.

6.10.2

I zde by podrobnější průzkumy mohly být poučné. Do jaké míry lze např. různé míry růstu odůvodnit změnami v produktivitě? Do jaké míry spočívají různé míry růstu produktivity v rozdílech v oblasti investic a inovací? Do jaké míry vedou rozdíly mezi vzdělávacími systémy k rozdílným úrovním inovací? Jaké další možnosti zvyšování produktivity ještě existují? EHSV by proto rád vyzval Komisi, aby přezkoumala spojitost mezi společnými cíli pro růst a zaměstnanost např. na základě zvýšení produktivity a míry inflace.

6.11

První závěr ze statistických údajů o inflaci a růstu však zatím zní, že měnovou a fiskální politiku je třeba navzájem lépe sladit. Cenová stabilita, růst a zaměstnanost se musejí stát důležitými cíli pro všechny tvůrce hospodářské politiky – Evropskou centrální banku, Komisi, Radu (ECOFIN), sociální partnery a členské státy. Pokud všechny zainteresované strany sledují stejné cíle – tzn. všichni své návrhy na opatření stavějí na těchto třech cílích, musejí zohledňovat veškeré důsledky svých návrhů. Opatření, která mají v určité hospodářské situaci mimořádně příznivý dopad na cenovou stabilitu, mohou být v jiné hospodářské situaci naprosto lichá. Za určitých okolností mohou růst a zaměstnanost podpořit, v jiné situaci však způsobit přesný opak.

6.12

Příklad nového poznatku Evropské centrální banky, který by mohl být východiskem nové koordinované politiky, lze vyčíst v měsíčním bulletinu Evropské centrální banky z února 2004. Uvádí se v něm nejdůležitější faktory oživení investic: dostatečná rentabilita, dostatek přístupných možností financování a dostatečné rámcové podmínky pro poptávku.