9.5.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 110/89

1.1

Domácí násilí mužů na ženách, ať už fyzické nebo psychické, je jedno z nejzávažnějších porušení lidských práv: práva na život a fyzickou a psychickou nedotknutelnost. Vzhledem k tomu, že násilí má příčiny v nestejném rozdělení moci mezi muži a ženami, které je stále ještě pro naši společnost charakteristické, týká se žen ze všech vrstev společnosti. Zároveň brzdí rozvoj demokratické společnosti jako takové. Proto jeden z nejdůležitějších úkolů evropské politiky opírající se o dodržování základních lidských práv spočívá v zamezování těchto násilných činů a ve vytvoření účinných postupů výchovy, prevence, trestního stíhání a podpory.

1.2

Bezpečnost a rovnoprávné zacházení se ženami musejí být jakožto součást základních práv člověka základními výchozími body a minimálními požadavky na všechny státy, které jsou nebo chtějí být členy EU. EHSV tedy důrazně žádá předsednictví Rady EU, aby se nadále usilovně zabývala tématem domácího násilí na ženách.

1.3

Hlavní odpovědnost za boj proti domácímu násilí nesou sice členské státy, protože jsou však reakce příslušných států velmi odlišné, pokládá EHSV za naprosto nezbytné vytvoření celoevropské strategie.

1.4

Proti domácímu násilí na ženách je možné účinně bojovat jen na příslušné národní úrovni. Každý členský stát tedy musí v souvislosti s připravovanou celoevropskou strategií vypracovat národní akční plán pro boj proti domácímu násilí na ženách, který obsahuje konkrétní opatření a lhůty pro zajištění praktického provádění strategie. Přitom je třeba uvést časové plány a prostředky, jež jsou k dispozici, a zohlednit zejména následující oblasti:

1.5

EHSV považuje za nezbytně nutné zajistit sledování realizace zamýšlených opatření v praxi („monitoring“). Zvláštní pozornost je třeba věnovat připravenosti obětí a svědků domácího násilí učinit oznámení na policii, jako výraz důvěry v ni, v právní systém obecně a v sociální zařízení.

1.6

Aby bylo možné zjistit rozsah domácího násilí na ženách, přitáhnout k této problematice pozornost veřejnosti a vypracovat účinné odpovědi na úrovni institucí, jsou nutná data a statistické údaje na úrovni všech členských států, i když statistiky pochopitelně nikdy nemohou odrážet celý rozsah takového problému, jakým je domácí násilí.

1.7

EHSV považuje vedení spolehlivých a srovnatelných statistik o domácím násilí na ženách ve všech členských státech, přistupujících a kandidátských zemích za nezbytně nutné. Mělo by se okamžitě začít s vypracováváním k tomu nezbytných podkladů a nařízení.

1.8

EHSV pokládá nová řešení pro preventivní i represivní boj proti domácímu násilí na ženách, jakož i výměnu projektů zaměřených na osvědčené postupy a opatření mezi členskými státy a na evropské úrovni za nezbytně nutná. Domnívá se, že využití velkých státních médií k opakovanému šíření vhodných informací zaměřených na zbavení obětí pocitu viny by jim mohl pomoci k tomu, aby se oběti rozhodly ohlásit trestný čin, který na nich byl spáchán, což je prvním krokem k zodpovědnosti. Členské státy by měly usilovat o využití velkých médií k informování o právech, vhodných postupech a strukturách pomoci obětem.

2.1.1

Téma násilí mužů na ženách se za poslední čtyři desítky let z tabuizovaného problému, který postižené ženy pokládaly za soukromou věc, rozvinulo v ostře diskutovaný veřejný, trestný a politický problém. Rozhodující podíl na tomto novém hodnocení mělo (a má) ženské a feministické hnutí, které na velký rozsah násilí mužů na ženách v soukromí a v rodinách, jakož i na nedostatečné reakce formálních instancí a institucí důrazně a trvale upozorňovalo.

2.1.2

Domácí násilí na ženách není individuální problém ženy, ale společenskopolitický problém, který souvisí se strukturálním znevýhodněním a diskriminací žen ve společnosti, ve které stále ještě dominují muži. Existuje ve všech zemích a ve všech sociálních vrstvách, byť v různě velkém rozsahu. Ovlivňuje přístup žen k trhu práce, jejich návrat do profesního života a/nebo jejich schopnost nést veškerou odpovědnost, která přísluší jejich pracovnímu zařazení.

2.1.3

Podle zprávy Světové zdravotnické organizace Násilí a zdraví, ve které bylo analyzováno 48 studií o výskytu násilí na ženách, poznalo 10 % až 69 % žen (v závislosti na zemi a druhu průzkumu) fyzické násilí svého manžela/partnera (1). Studie na téma Životní situace, bezpečnost a zdraví žen v Německu, kterou v roce 2004 zveřejnilo německé Spolkové ministerstvo pro rodinu, seniory, ženy a mládež dospělo při vyhodnocení různých evropských průzkumů k hodnotám fyzického násilí na ženách, jež se pro Evropu pohybují mezi 7 a 45 % (2).

2.1.4

Při hodnocení těchto statistických údajů je třeba brát v úvahu, že na jedné straně je jich k dispozici jen velmi nedostatečné množství a na druhé straně jsou vzájemně srovnatelné jen ve velmi omezené míře, pokud vůbec: tyto údaje jsou založeny na různých definicích násilí na ženách, metody měření a velikosti vzorků se od sebe výrazně liší a v neposlední řadě jsou obrovské rozdíly i v ochotě žen poskytovat údaje o násilí, jež jim způsobili partneři. Spolehlivý je ovšem výklad dostupných dat v tom smyslu, že ve všech státech světa, i v členských státech Evropské unie, existuje násilí mužů na ženách, a jak jasně vyplývá ze statistických údajů, lze rovněž vycházet z toho, že ve všech státech je výskyt (prevalence) tohoto násilí podstatně vyšší.

2.1.5

Zatím zůstává nesporné, že druh a míra násilí mužů na ženách závisí na existenci patriarchálních mocenských struktur a v neposlední řadě také na tím daných rolích mužů a žen v příslušné společnosti. Násilí mužů na ženách je jev, jehož bezprostřední příčiny spočívají ve společenských strukturách, v tomto případě v nerovnosti mezi muži a ženami. Nerovné postavení mužů a žen je také důvodem, proč tento druh násilí není dostatečně zkoumán, omezován a trestněprávně stíhán. V souladu s tím sociální procesy rovnoprávnosti a rovného postavení žen a mužů a uznání stejných práv a svobod pro ženy významnou měrou přispívají ke zmírňování tohoto násilí. Sociální postavení ženy, její školní vzdělání a profesní možnosti, její ekonomická a finanční nezávislost na partnerovi a míra sociálního zapojení, to všechno jsou významné faktory pro nezávislý život se zmírněným rizikem, že se žena stane obětí domácího násilí.

2.1.6

Zjištění jsou negativní i v tom smyslu, že násilí na ženách má značné psychické, psychosociální a zdravotní následky – s dopadem například na zdravotnictví a trh práce.

2.2.1

Mezníkem na cestě nového hodnocení násilí na ženách byla Čtvrtá světová konference Spojených národů o ženách, která se konala v roce 1995 v Pekingu (Čína) a jíž se zúčastnili také všechny členské státy Evropské unie. Jejich zástupci se společně se všemi ostatními účastníky konference dohodli na Pekingském prohlášení a akčním programu a přitom se rozhodli učinit mimo jiné opatření, která by zabraňovala násilí na ženách a eliminovala ho (3).

2.2.2

Je sice povinností členských států tato opatření realizovat, na evropské úrovni však byly rovněž podniknuty kroky, které je v tomto úkolu podpoří. Kromě obchodu s ženami přitom byla klíčová oblast domácího násilí na ženách (viz také zpráva Peking+10 1995-2005 (4), kterou v roce 2004 zveřejnilo Evropské lobby žen).

2.2.3

K nedávným akcím na evropské úrovni patří zamýšlené provádění usnesení Rady Evropy u příležitosti Varšavského summitu ve dnech 16. a 17. května 2005: „Evropská rada chce učinit opatření pro boj proti násilí na ženách. K tomu patří i odpovídající opatření pro boj proti domácímu násilí. Evropská rada chce ustanovit pracovní skupinu, která by měla posuzovat pokrok v jednotlivých státech a zaznamenávat vývoj v celé Evropě. Cílem je vypracovat návrhy pro možná opatření.“ (5)

2.2.4

Kromě toho byla Evropskému parlamentu předložena Zpráva o stávající situaci v boji proti násilí na ženách a o budoucích opatřeních (6), kterou vypracoval Výbor pro práva žen a rovné postavení mužů a žen.

2.3.1

Na úrovni EU se toho v posledních letech na téma domácího násilí na ženách událo dost. Tento druh násilí je uznán jako problém ve všech členských státech EU a všude byly rovněž vytvořeny programy a učiněna opatření k senzibilizaci proti tomuto násilí i k jeho zabraňování a zamezování. I země, jež jsou kandidáty na přistoupení, uznaly jisté deficity a usilují o zlepšení (7).

2.3.2

Důležité informace jsou však jen velmi úlomkovité a sotva se dají mezi sebou srovnávat. Chybějí společné definice, a také právě pro statistickou evidenci tohoto násilí chybějí přesné znalosti o opatřeních, která byla učiněna v jednotlivých členských státech v souvislosti s domácím násilím na ženách s cílem prevence, intervence a represe, o možnostech posuzovat jejich účinnost ani nemluvě.

2.3.3

V tomto stanovisku je domácí násilí na ženách definováno následovně: Domácí násilí je chápáno jako partnerské násilí, jako psychické nebo fyzické násilí (včetně sexuálního) v rámci manželského nebo nemanželského soužití, i pokud násilí nastane po rozchodu, ale na dřívější soužití má ještě přímou návaznost. U tohoto druhu násilí se jedná o proces usilující o kontrolu a dominanci, kterým jsou porušována jak práva na svobodu, tak i tělesná, duševní a sexuální nedotknutelnost partnera. Přitom může mít zejména psychické násilí (psychická krutost) značný dopad na schopnost dotčené ženy bránit se tomuto násilí nebo vztah ukončit. Zdá se, že ve většině případů domácího násilí jsou muži pachatelé a ženy oběti.

2.3.4

Násilí nepostihuje jen oběť samotnou, ale i ostatní členy rodiny, zejména děti. Děti, které jsou svědky domácího násilí, jsou vždy také oběťmi psychického násilí. Častěji než jiné děti se rovněž stávají obětí fyzického násilí. Přesto domácí násilí není přímým a bezprostředním násilím na dětech.

2.3.5

Násilí na dětech také a právě v sociálně blízkém prostředí je natolik závažným tématem, že by mělo být řešeno odděleně, a ne v souvislosti s domácím násilím na ženách.

2.3.6

S ohledem na uvedené skutečnosti byla projednávána především následující doporučení:

2.3.7.1

Po dosavadních zkušenostech je existence zákonných úprav pro senzibilizaci proti tomuto násilí, pro prevenci i boj s ním prostřednictvím odpovídajících intervenčních opatření nesmírně důležitá. Příkladný byl vývoj v Rakousku (od zavedení zákona o ochraně proti násilí v rodině ze dne 1. května 1997). Srovnatelné právní úpravy byly od té doby přijaty v několika evropských státech. (8)

2.3.7.2

Pro diskusi v rámci Evropského společenství by byly důležité přesnější a aktuálnější znalosti příslušných právních úprav, zejména co se týče jednání policie, příslušnosti soudů a především také činnosti například zařízení poskytujících pomoc a poradenství (nevládní organizace) a jejich propojení s jinými subjekty.

2.3.7.3

Stejně důležité by však bylo také získání spolehlivých poznatků o provádění zákonných úprav v praxi. Od členských států jsou k dispozici informace o tom, že samotná existence zákonných úprav nestačí k tomu, aby účinně zabraňovala domácímu násilí na ženách a bojovala s ním.

2.3.8.1

Co se týče statistických informací, je současná situace krajně neuspokojivá. Dosud neexistují žádné platné údaje k domácímu násilí na ženách, jež by měly pro statistiku vypovídací schopnost, jež by byly odsouhlaseny na úrovni EU, a tím byly srovnatelné. „Ukazatele“, které byly vytvořeny v rámci dánského předsednictví, nebyly, jak je patrné, dosud realizovány.

2.3.8.2

Eurostat může údaje trestních statistik jednotlivých členských států k problémové oblasti, pokud jsou ovšem vůbec k dispozici, v současné době v nejlepším případě sbírat. Podle informací Generálního ředitelství pro spravedlnost, svobodu a bezpečnost se v Eurostatu nyní vytváří nástroj ke zjišťování údajů trestních statistik. Europol se touto problematikou dosud zabýval stejně málo jako Interpol. Z hlediska zlepšení stávající situace jsou velmi užitečné snahy uskutečněné v rámci programu DAPHNE; mělo by se v nich bezpodmínečně pokračovat.

2.3.8.3

Pokud by se mělo i nadále usilovat o srovnatelnou evidenci trestních statistik k domácímu násilí, mohly by se na národní úrovni možná spíše uspořádat ankety/průzkumy obyvatelstva („Victim Surveys“), jež by proběhly podle srovnatelných kritérií. V projektu EIDIV (European Indicators Database on Intimate Partner Violence), jenž je podporován v rámci programu DAPHNE, byly podány příslušné návrhy na „harmonizovaný evropský průzkum obyvatelstva“, jejichž realizace by mohla být v porovnání jednoduchá a rychlá. V této souvislosti by mohlo být evidováno i zapojení a činnost intervenčních center (nevládních organizací).

2.3.8.4

Reprezentativní průzkumy by bylo možné uskutečnit i v rámci průzkumů Eurobarometr. Tak byl například v rámci již citované Evropské kampaně proti násilí v manželství a partnerství uskutečněn průzkum Eurobarometr o postoji Evropanů a Evropanek k domácímu násilí. Pokud víme, je na rok 2006 plánován další takový sběr dat.

2.3.9.1

Prevenci domácího násilí na ženách přísluší zásadní význam. Je důležité zveřejňovat tento druh násilí – porušit mlčení, stíhat ho jako trestný čin, ale i pomoci obětem chránit je a podporovat, mnohem důležitější však jsou veškerá opatření v tom smyslu, aby k tomuto násilí vůbec nedocházelo.

2.3.9.2

Ve smyslu sociální, univerzální prevence jsou zde požadavky kladeny především na informovanost a objasnění, že násilí mužů na ženách nemůže být v moderní demokratické společnosti akceptováno. Už v raném věku se děti – chlapci i děvčata – musejí učit, že chlapci a děvčata – muži a ženy – mají stejnou cenu, stejná práva, povinnosti a stejné možnosti. Výchova k rovnému postavení mužů a žen musí pokračovat během celé školní docházky i později v životě.

2.3.9.3

Domácí násilí má značný dopad na děti, které toto násilí sledují a musejí vyrůstat v prostředí, v němž je trvalou hrozbou. Je třeba dětem včas a trvale pomoci opustit kruh, v němž se násilí vyskytuje, a naučit je hledat řešení problémů bez jeho použití.

2.3.9.4

Je třeba pomocí vhodných sociálních, ekonomických a právních opatření zajistit, aby vůbec nedocházelo k takovým životním situacím, jež jsou k domácímu násilí zvláště předurčeny. Sem patří například špatné materiální poměry, finanční a ekonomická závislost na partnerovi, omezený prostor k bydlení a zejména požívání alkoholu a zneužívání drog. Špatné sociální poměry mohou riziko násilí na ženách zvýšit, i když se domácí násilí na ženách vyskytuje ve všech sociálních vrstvách.

2.3.10.1

Ženy, jež se staly obětí domácího násilí, nalézají ve svém sociálním prostředí zpravidla malou podporu. Ukázalo se, že i zařízení, která za to nesou odpovědnost, jsou vůči této problematice často slepá a bezmocná, neboť tento jev považují za část soukromého života. Osvědčila se činnost ženských domovů; jejich možnosti pomoci a podpory by měly být zachovány a dále rozšiřovány. Mimo to je nutné dále zlepšovat spolupráci různých státních a nestátních zařízení a institucí například prostřednictvím institucionalizovaných kooperačních sdružení („intervenční projekty“).

2.3.10.2

Intervenčními projekty a kooperačními sdruženími je možné podněcovat změnu úhlu pohledu a dosahovat jí: do diskuse a činnosti zaměřené proti násilí ve vztazích mužů a žen jsou zapojováni muži, jsou oslovováni jako osoby se společnou odpovědností a vnímáni už ne jen jako část problému, ale jako aktivní účastníci řešení tohoto problému. Ženy, které se staly obětí domácího násilí, nejsou udržovány v roli oběti, ale zaznamenají posílení („empowerment“). Při těchto úkolech jsou nároky kladeny především na nestátní zařízení (nevládní organizace).

2.3.10.3

Aniž bychom tím toto téma vyčerpali, uvedeme ještě dalších pět problémových oblastí:

2.3.11.1

Na základě všech poznatků, které máme k dispozici, se zdá, že v rámci migrujících žen existují skupiny, jež problémem domácího násilí trpí více než srovnatelné skupiny místního obyvatelstva, dostává se jim však méně pomoci státních a nestátních zařízení. To může mít různé důvody. Je to například trvalá existence určité izolace migrujících žen ve společnosti, ztížený přístup k institucím občanské společnosti, jazyková bariéra, sociálně kulturní rozdíly a neznalost struktur, jež poskytují pomoc. Mezi migrujícími ženami jsou ženy, které se na místě zdržují ilegálně, ve zvlášť problematické situaci: jejich pobytový status a nedostatek informací o právech, která mají, jim doslova brání využít pomoci v případě domácího násilí, ačkoli jim tato pomoc přirozeně tak jako místním a legálně se zdržujícím ženám rovněž přísluší.

2.3.12.1

Národní politika v této oblasti by si měla stanovit za cíl, aby profesní skupiny působící v právní, policejní, výchovné, psychologické, lékařské a sociální oblasti byly schopny rozpoznat násilí včas. Nedostatečné znalosti symptomů, forem výskytu, cyklů a eskalačních fází násilí ze strany příslušných profesních skupin vedou k tomu, že násilí zůstává utajeno, nejsou rozpoznány procesy a jsou učiněna nevhodná opatření, což může mít fatální následky.

2.3.13.1

V rámci zákonů o ochraně proti násilí v rodině mohou být zpravidla vysloveny také zákazy styku a zákazy vstupu. Ochrana obětí před jejich násilnickými partnery, o kterou tyto zákazy usilují, však může být „marněna“ právem (rozvedených) mužů navštěvovat své děti. Jak tyto situace řešit, je v legislativě některých států již upraveno.

2.3.13.2

Stále ještě musejí mnohé ženy, jež se staly obětí domácího násilí, hledat ochranu v zařízeních poskytujících pomoc. I přes veškeré úsilí těchto zařízení může mít zdejší pobyt negativní dopad na psychiku obětí, zejména na psychiku dětí, které jsou tu s matkami. Měly by být proto vytvořeny právní předpoklady pro možnost vykázat pachatele domácího násilí ze společného bytu a přenechat obětem byt k výhradnímu užívání.

2.3.14.1

Podle poznatků poraden pro ženy je zvláště pro starší ženy obtížné dojít si při zkušenostech s násilím někam pro pomoc a získat ji. Mohou zde být ještě hluboce zakořeněné modely rozdělení rolí mužů a žen. V rámci práce s veřejností na téma domácího násilí by měla být zdůrazňována cílová skupina starších žen, kterým je třeba zprostředkovat nejen možnosti pomoci, ale zejména jejich právo na ni.

2.3.15

Sociální zapojení obětí domácího násilí obecně a zvláště na trhu práce

2.3.15.1

Domácí násilí na ženách je překážkou sociálního zapojení žen do společnosti obecně a zvláště na trhu práce s následky odstrčení, chudoby, finanční a materiální závislosti. Fyzické a psychické následky násilí mohou mít dopad nejen na přístup k práci, ale i na situaci na pracovišti samém (absence v zaměstnání, psychická zátěž, změna bydliště a podobně). Proto je nezbytné, aby instituce trhu práce našly obsáhlá řešení tohoto problému, např. jako ve Švédsku, uzavřením dohod mezi zaměstnavateli a odbory, jejichž cílem by byla ochrana a podpora zaměstnankyň, které se staly oběťmi domácího násilí.