[pic] | KOMISE EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ |

V Bruselu dne 8.2.2006

KOM(2006)44 v konečném znění

SDĚLENÍ KOMISE RADĚ, EVROPSKÉMU PARLAMENTU, EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGIONŮ

o konzultaci ohledně opatření na úrovni EU na podporu aktivního začlenění osob nejvíce vzdálených trhu práce

.

ÚČEL SDĚLENÍ

Na svém zasedání v březnu 2005 Evropská rada znovuzahájila naplňování lisabonské strategie se zaměřením na růst a zaměstnanost ve snaze přispět k sociální soudržnosti. Zatímco evropská strategie zaměstnanosti hraje klíčovou úlohu při uskutečňování cílů lisabonské strategie v oblasti zaměstnanosti, je větší sociální soudržnost také ústředním prvkem jejího úspěchu. A naopak, úspěch evropské strategie zaměstnanosti je klíčem k dosažení větší sociální soudržnosti[1].

Boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení je hlavním zájmem Evropské unie a jejích členských států. Při zahájení lisabonské strategie v březnu roku 2000 Rada vyzvala členské státy a Evropskou komisi k přijetí opatření, která rozhodujícím způsobem přispějí k vymýcení chudoby do roku 2010. Členské státy ukázaly silné politické odhodlání a na úrovni EU i členských států byla přijata řada opatření. Přesto boj proti chudobě a začlenění osob vyloučených z trhu práce zůstává pro rozšířenou Evropskou unii velkou výzvou. Cílů přepracované lisabonské strategie nemůže být dosaženo, pokud budeme nadále „plýtvat“ značnou částí našeho nejcennějšího zdroje: lidského kapitálu.

Přestože se ve většině členských států uplatňují komplexní politiky sociální pomoci a byly zavedeny aktivační politiky pro začlenění vyloučených osob zpět do trhu práce, zůstává stále značná část lidí s malou šancí na získání zaměstnání. Tito lidé proto zůstávají vystaveni velkému nebezpečí chudoby a sociálního vyloučení. Pro osoby, které jsou nejvíce vzdálené trhu práce, jsou jedinou obranou proti extrémní chudobě systémy minimálního příjmu. Vedle plnění této nezanedbatelné funkce však musí tyto systémy rovněž podporovat to, aby byly na trh práce začleňovány osoby schopné pracovat. Hlavní výzvou je tedy zajistit, aby politiky sociální ochrany účinně přispívaly k mobilizaci osob, které jsou schopné práce, a zároveň plnily širší cíle ve smyslu zajištění slušné životní úrovně těch, kteří jsou a nadále zůstanou z trhu práce vyčleněni.

Toto sdělení má tudíž dva cíle:

V prvé řadě přezkoumat pokrok dosažený v rámci rozšířené Unie při zlepšování přístupu vyloučených osob na trh práce (část 1).

Na základě tohoto přezkumu zahájit veřejné konzultace o možných hlavních směrech činnosti na úrovni EU s cílem podporovat aktivní začlenění osob nejvíce vzdálených trhu práce (část 2). Tato konzultace je založena na článku 138 Smlouvy.

Toto sdělení tak reaguje na novou sociální agendu na období 2005–2010, která potvrdila, že Komise po řádném dodržení postupů pro posouzení dopadů zahájí iniciativu Společenství týkající se systémů minimálního příjmu a začlenění osob vyloučených z trhu práce. Sdělení se má dále zabývat problémy, na něž pravidelně upozorňoval Evropský parlament při přepracovávání lisabonské strategie.

1. BOJ PROTI CHUDOBě A VYLOUčENÍ Z TRHU PRÁCE: POKRAčUJÍCÍ VÝZVA PRO UNII

1.1. Opatření na úrovni členských států

V členských státech byly vytvořeny propracované systémy sociální ochrany s cílem zajistit sociální zabezpečení pro případ nemoci a nezaměstnanosti a předcházet chudobě a sociálnímu vyloučení nebo s nimi bojovat. V souladu s aktivnějším zaměřením politiky na úrovni EU od devadesátých let byly systémy podpory příjmů stále více podmíněny kritérii aktivního přístupu s cílem minimalizovat demotivující prvky výdělečné činnosti a snížit riziko chudoby[2]. V důsledku toho se zlepšila propojenost mezi systémy podpory příjmů a aktivačními politikami. V mnoha členských státech byl nárok na dávky podmíněn aktivním hledáním zaměstnání, dostupností uchazeče pro výkon práce nebo účastí v kurzech odborné přípravy. V některých případech se vypracovává zvláštní dohoda stanovující povinnosti příjemce dávek ve smyslu jeho účasti na domluveném způsobu opětovného začlenění do zaměstnání. V rostoucím počtu států se zlepšují finanční pobídky s cílem zajistit silnou motivaci k nástupu do zaměstnání. Pracovníkům s hůře placeným zaměstnáním byly například poskytnuty daňové úlevy, které představují doplňkový příjem podmíněný výkonem výdělečné činnosti, a v okamžiku dosažení hraniční hodnoty, kdy by dávky byly za normálních okolností odebrány, dochází pouze k jejich postupnému snižování, aby byla zachována motivace pracovat. Rovněž byla navržena a uskutečněna zvláštní opatření na zlepšení přístupu k základním službám a zboží, jako je zdravotní péče, péče o dítě, slušné bydlení a v krajních případech materiální chudoby dokonce potraviny, s cílem podpořit začlenění znevýhodněných osob do společnosti.

Za tímto účelem členské státy EU často uplatňovaly různé systémy minimálního příjmu s cílem vyrovnat rozdíl mezi příjmem jednotlivce a rodiny – ať už získaný prací nebo ze sociálních dávek – a garantovaným minimem. Tyto systémy mají řadu společných znaků:

- zajišťují naplnění základních potřeb na minimální životní úrovni a poskytují pomoc pro jednotlivce a jejich rodinné příslušníky, pokud nemají žádný jiný zdroj příjmu;

- jsou nepříspěvkové a financované z daní;

- ve většině případů nejsou časově omezeny, ačkoliv jsou považovány za dočasné řešení;

- vyžadují, aby osoby schopné práce byly připraveny pracovat;

- fungují na základě zjišťování finanční situace dotčené osoby, přičemž úřadům ponechávají určitý prostor pro vlastní uvážení situace;

- způsobilost osob závisí na věku a je podmíněna rovněž minimální délkou trvalého pobytu;

- dávky obvykle závisí na domácí situaci rodiny a jsou často kombinovány s dalšími sociálními dávkami (příspěvky na bydlení, topení, přídavky na děti).

V tomto obecném rámci existuje napříč členskými státy mnoho různých systémů minimálního příjmu. Liší se výší jednotlivých dávek, mírou decentralizace systému vyplácení, mírou volného uvážení příslušných úřadů při interpretaci právních předpisů, kritériem délky trvalého pobytu a rovnováhou mezi všeobecným přístupem a přístupem podle jednotlivých sociálních skupin. Liší se také výrazně v míře propojení systému podpory příjmů s dalšími aspekty politiky, jako jsou politiky trhu práce a přístup ke službám. Nicméně všechny, s rozdílným stupněm úspěšnosti, hrají důležitou úlohu při fungování společnosti i trhu práce.

Je třeba jasně uznat potřebu řádného fungování systémů sociální ochrany: bez nich by nebezpečí chudoby ve většině členských států a Unii jako celku dosáhlo neudržitelné úrovně. Pokud by bývaly nebyly zavedeny systémy vyplácení dávek[3] (vyjma důchodů), bývala by v roce 2003 v 25 členských státech EU podle předběžných údajů[4] dosáhla míra rizika chudoby 25 %, což je o 9 procentních bodů více, než tomu bylo ve skutečnosti. Celková situace, pokud jde o chudobu a přístup nejvíce zranitelných osob k práci však zůstává velkou obavou. V roce 2003 bylo 16 % obyvatel 25 členských států EU (přibližně 72 milionů lidí) ohroženo rizikem finanční chudoby [5]. Tyto údaje zdůrazňují obtížnost zásahů do boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Od roku 1997, kdy se tento typ průzkumů začal provádět, žila více než polovina osob vystavených nebezpečí chudoby soustavně (tj. pod dobu tří ze čtyř posledních let) z nízkého relativního příjmu[6]. Zatímco nižší než obvyklá úroveň příjmu není nezbytnou ani dostačující podmínkou pro konstatování stavu chudoby, znamená nebezpečí relativní chudoby omezený přístup ke zboží a službám, které jsou považovány za nezbytné pro plnohodnotné působení v dané společnosti. Nebezpečí zhoršení situace pod práh pouhého rizika chudoby je vyšší u nezaměstnaných osob, neaktivních osob, svobodných rodičů, postižených osob a chronicky nemocných. Neurčitý počet lidí může tedy trpět vážnými formami strádání a sociálního vyloučení, jako je bezdomovství, drogová závislost, alkoholismus, nedostatečný přístup k základní zdravotní péči a negramotnost. Situace může být v některých případech ještě zhoršena rasovou diskriminací a/nebo životem v z mnoha hledisek nepříznivých oblastech. V roce 2003 mohlo být z celkové populace 25 členských států EU přibližně 31,7 milionů lidí (8,5 % populace v produktivním věku 15–64 let) považováno za vyloučené z trhu práce. Tento počet zahrnuje jak dlouhodobě nezaměstnané, tak i neaktivní osoby, které byly odrazeny neúspěšným hledáním zaměstnání v minulosti anebo měly zájem pracovat, ale z nejrůznějších důvodů (invalidita nebo chronické onemocnění, nedostatek základních dovedností, diskriminace a/nebo rodičovské povinnosti) se jim nepodařilo práci najít.

1.2. Opatření na úrovni Společenství

V roce 1992 Rada přijala dvě doporučení, která stanoví zaručenou minimální úroveň prostředků jako společný cíl a uvádí zásady a pokyny, jejichž pomocí by bylo možné tohoto cíle dosáhnout[7]. Zpráva Komise z roku 1999[8] uvedla, že tato doporučení pomohla podnítit a lépe strukturovat debatu mezi členskými státy o významu a tvorbě systémů minimálního příjmu, přispěla ke sbližování těchto systémů mezi členskými státy a stala se základem pro systematičtější spolupráci na úrovni EU v boji proti sociálnímu vyloučení a chudobě.

V roce 2000 přijala Evropská rada na svém zasedání v Nice společné cíle pro uplatnění otevřené metody koordinace na poli sociálního začlenění, které zahrnovaly i cíle uvedené v doporučení. První společná zpráva přijatá v březnu roku 2002 uváděla, že třináct z patnácti členských států si již vytvořilo univerzální sociální politiku podpory zajišťující všem, kdo mají v příslušném státě legální bydliště, minimální příjem. Druhá společná zpráva (z března roku 2004) a zpráva o sociálním začlenění, která zkoumá národní akční plány deseti nových členských států[9], zdůraznily zájem minimalizovat demotivující prvky systémů minimálního příjmu[10], a poukázaly na reformy pro přezkum pravidel způsobilosti, stejně jako pro zavedení individuálních způsobů začlenění na trh práce. S ohledem na skutečnost, že dávky byly často označovány jako poměrně nízké nebo se nevztahovaly na důležité skupiny populace bez alternativního příjmu, některé členské státy zvýšily nebo zachovaly reálnou výši minimálního příjmu, stanovením určitých cílů nebo přijetím některé formy indexace.

V souladu s přepracováním lisabonské strategie opětovně se zaměřující na otázky zaměstnanosti a růstu bylo odsouhlaseno, že bude nadále uplatňována metoda otevřené koordinace v oblasti sociálního začlenění a sociální ochrany, a to zejména v rámci procesu podávání zpráv o pokroku této strategie. Nové hlavní směry politik zaměstnanosti[11] se – jakožto součást integrovaného souboru hlavních směrů pro rok 2005–2008 – zabývají problémem začlenění osob nejvíce vzdálených trhu práce, přičemž podporují členské státy, aby zaváděly pobídky k práci, zejména prostřednictvím preventivních a aktivních opatření na trhu práce, včetně včasného rozpoznání potřeb, pomoci při hledání zaměstnání, poradenství a odborné přípravy v rámci individuálních akčních plánů, aby poskytovaly sociální služby potřebné pro začlenění znevýhodněných osob na trh práce a aby přispívaly k sociální a územní soudržnosti a vymýcení chudoby (hlavní směr č. 19). Dále je navrhován průběžný přezkum daňových systémů a systémů dávek, včetně jejich řízení, podmínek pro vyplácení dávek a snížení vysoké mezní daňové sazby, s cílem zajistit, aby se pracovat vyplatilo a aby byla zajištěna přiměřená úroveň sociální ochrany.

Evropský sociální fond a iniciativa Společenství EQUAL podporují členské státy, aby vytvářely aktivnější politiky, za pomoci celkového rozpočtu na období 2000–2006 ve výši 60 miliard eur, z čehož je 9 miliard eur určeno na sociální začlenění. V dalším programovém období bude ESF nadále podporovat způsoby začlenění znevýhodněných osob do zaměstnání a zásady iniciativy EQUAL budou začleněny do ESF.

1.3. Úspěchy a další výzvy

Navzdory rozmanitosti systémů sociální ochrany čelí všechny evropské země výzvě přizpůsobovat své politiky tak, aby docházelo k zefektivňování jejich ekonomiky. Začlenění osob na trh práce je zásadním cílem, jelikož zaměstnání je pro mnoho lidí hlavní ochranou proti sociálnímu vyloučení a jediným opatřením, které se z dlouhodobého hlediska samo o sobě „vyplatí“. Nicméně pro skutečně úspěšné začlenění je třeba, aby se zaměstnání vyplatilo jak pro pracovníky, tak pro zaměstnávající podniky. Úspěšné politiky, které zajistí, aby se práce skutečně vyplatila, musí nalézt rovnováhu mezi těmito třemi cíli: zvýšit pobídky k práci, zmírnit chudobu a zabránit neudržitelným rozpočtovým nákladům[12].

Dále je třeba mít na zřeteli, že systémy sociální ochrany mohou také, vedle podpory příjmů, a to převážně v období hospodářského poklesu, pomoci zlepšovat fungování trhů práce, což se, jsou-li tyto systémy správně navrženy a prováděny, také skutečně děje. Účinná síť sociálního zabezpečení umožňuje uplatňovat v rámci pracovních smluv více flexibility a zajišťuje větší úspěšnost při hledání zaměstnání. Neexistence systému sociálního zabezpečení nebo jeho omezování může vést ke ztrátám ve smyslu účinnosti zdrojů.

Politiky sociální ochrany je třeba navrhovat s jistou dávkou pečlivosti, neboť pokud se různé formy sociální ochrany vzájemně nedoplňují, ale nahrazují, může to vést k neočekávaným důsledkům. Vzhledem k tomu, že vícenásobné znevýhodnění způsobuje i vícestranné vyloučení, je pravděpodobné, že nedostatek politické integrace může v praxi způsobit ještě větší ztráty účinnosti, a nejslabší členové společnosti pak musí čelit o to většímu zatížení. Neexistuje jednotný návod, který by mohl být bez rozdílu použit ve všech zemích, kompromisní řešení jsou tudíž nevyhnutelná. Sociální dávky odvozené od zjištěné finanční situace mohou mít nepříznivé dopady na nabídku pracovních sil, a zatímco dávky vyplácené výdělečně činným osobám mohou toto nebezpečí zmírnit, závisejí na dostupnosti pracovních příležitostí za nízké mzdy, které nelze považovat za samozřejmé. Univerzálně vyplácené dávky mají příjmový efekt, ale samy o sobě neovlivňují rozhodnutí, zda nastoupit do zaměstnání. Pro některé osoby každopádně nástup do zaměstnání není reálnou volbou.

Zatímco úvahy o veřejných financích budou mít vždy zásadní význam při rozhodování, zda provádět nebo posílit ten či onen systém sociální pomoci, je rovněž třeba mít na paměti, že neexistence nebo nedostatečnost podpory příjmů a systémů minimálního příjmu bude znamenat zvýšení poptávky po jiných sociálních programech (např. vyplácení rodinných přídavků), které poskytnou částečnou pomoc v chudobě a pokryjí část sociálních a hospodářských nákladů vyplývajících ze zhoršující se zdravotní situace a narůstající kriminality[13].

Srovnání mezi členskými státy ukazuje, že specifické navržení systému služeb sociální pomoci a stanovení podmínek jejího poskytování, zejména pak pokud jde o systémy minimálního příjmu, jsou rozhodujícím faktorem pro účinnost celého systému. Sama existence právních předpisů ještě není dostačující zárukou toho, že všichni, kdo to skutečně potřebují, obdrží sociální dávky, na něž mají nárok, což platí zejména u systému minimálního příjmu a pomoci při začlenění na trh práce. Účinnost systémů minimálního příjmu lze totiž reálně zpochybňovat, neboť významný podíl osob, kterým jsou tyto systémy určeny, jich ve skutečnosti nemusí využívat, a to buď proto, že neuplatňují své nároky, nebo z nějakého jiného důvodu (nesplnění kritérií způsobilosti, špatný výpočet výše dávek, prodlení při vyplácení, sankce a odklady, odpočty z dávek u přímého splácení dluhů)[14]. Existuje také riziko, že z důvodu špatného zaměření systému mohou být dávky sociální pomoci vypláceny lidem, kteří je ve skutečnosti nepotřebují. Podvody a zneužívání znamenají pro orgány odpovědné za vyplácení dávek vážný problém a ospravedlňují potřebu zvýšené pozornosti vůči mechanismům prevence, ověřování, odhalování, sledování a kontroly. Tyto obavy se staly silným podnětem pro větší decentralizaci systému vyplácení.

Pokud jde o cíl začlenit nejvíce zranitelné osoby na trh práce, je sice obraz stávající situace poněkud nejasný, přesto však vyvolává dojem, že je možné dosáhnout pokroku a leccos se naučit z osvědčených postupů. Při pohledu na úlohu systému minimálních příjmů výzkumy naznačují, že jejich vzájemné působení s vhodně navrženými aktivačními politikami může vytvářet pozitivní efekt na zaměstnanost, že odborná praxe v soukromých firmách či aktivační opatření ve formě obdobné běžnému zaměstnání je nejslibnějším přístupem a že nepravděpodobnějšími příjemci výhod těchto opatření jsou mladí lidé a osoby s menšími sociálními problémy. Přínos takových aktivačních opatření by neměl být posuzován pouze z hlediska okamžitého efektu na zaměstnanost. Může totiž také například pomoci lidem bojovat se sociální izolací, získat sebeúctu a zaujmout pozitivnější postoj k práci a společnosti. Na druhou stranu bylo méně pozornosti věnováno přiměřenému přístupu k sociálním službám, který je nezbytným předpokladem dostupnosti dotčených osob pro výkon práce.

Z dosažených poznatků úhrnem vyplývá, že přínosný bude v dané souvislosti komplexní soubor politik kombinující tři základní prvky: i) propojenost s trhem práce prostřednictvím pracovních příležitostí nebo volitelné odborné přípravy; ii) podpora příjmu na úrovni zajišťující důstojný život a iii) lepší přístup ke službám, které mohou napomoci při odstraňování překážek, které jednotlivcům a jejich rodinám brání začlenit se do společnosti. Uvedený soubor politik tímto způsobem podpoří znovuzačlenění dotčených osob do zaměstnání (např. poskytováním poradenství, zdravotní péče, péče o dítě, celoživotního vzdělávání umožňujícího doplnění chybějících znalostí, školení v oblasti IKT na podporu potenciálních pracovních sil; dále využitím nových technologií a flexibilnějšího uspořádání pracovní činnosti a zajištěním psychologické a sociální rehabilitace). Takový přístup může být označen termínem aktivní začlenění . S cílem podpořit politiky v této oblasti a vytvořit podmínky pro dosažení účinného pokroku při omezování chudoby a vyloučení je nezbytné, aby byly všechny tyto aspekty vzájemně propojeny. Bez aktivní podpory procesu začlenění na trh práce vzniká nebezpečí, že systémy minimálního příjmu budou lidi udržovat v chudobě a v dlouhodobé závislosti na sociálních dávkách. Bez vhodné podpory příjmů zase vzniká nebezpečí, že se aktivním politikám a programům týkajícím se trhu práce nepodaří zabránit šíření chudoby a odradit lidi od hledání okamžitých alternativních způsobů řešení jejich situace. Bez opatření sociální podpory existuje nebezpečí, že budou aktivační pravidla uplatňována naslepo, tedy neúčinně a bez ohledu na specifické potřeby znevýhodněných osob (svobodných matek, běženců, Romů, lidí ve špatném zdravotním stavu nebo lidí s psychickými problémy). Aby byly tyto politiky důvěryhodné a získaly si veřejnou podporu, je zapotřebí pečlivého finančního plánování, které neohrozí střednědobou finanční udržitelnost, a zajistí dlouhodobou efektivitu z hlediska nákladů.

2. MOžNÉ HLAVNÍ SMěRY PRO DALšÍ OPATřENÍ NA ÚROVNI EU

2.1. Výzva

Členské státy s aktivní podporou Evropské unie poskytovanou prostřednictvím doporučení Rady, otevřené metody spolupráce na poli sociálního začlenění, evropské strategie zaměstnanosti a Evropského sociálního fondu učinily pokrok jak v rozšiřování mechanismů základní pomoci, tak i v podpoře přístupu nejvíce zranitelných osob na trh práce. Velký počet lidí však stále setrvává v nebezpečí chudoby vyloučen z trhu práce, a představuje tak nevyhnutelnou výzvu, pokud jde o cíl dosáhnout sociální soudržnosti, která je zakotvena ve Smlouvě o EU. Kromě toho je nezbytné, aby lidé vyloučení z trhu práce, včetně dlouhodobě nezaměstnaných, znovu nastoupili do zaměstnání, a v EU se tak dosáhlo cíle 70% zaměstnanosti. I přes rozmanitost situací a politik v rámci EU mohou opatření na evropské úrovni, například ve formě společných zásad, základních požadavků či jiných prostředků pro posílení doporučení z roku 1992, znamenat přidanou hodnotu pro snahu členských států, a to zajištěním hlavních směrů a společného analytického rámce, jež umožní srovnání a posouzení jednotlivých úspěchů a nástrojů politiky.

2.2. Konzultace

V souladu s článkem 138 Smlouvy, který stanoví podmínky pro podávání návrhů v oblasti sociální politiky, toto sdělení usiluje o zahájení konzultací mezi sociálními partnery na úrovni Společenství týkající se hlavních směrů uvedených v odstavci 2.3. Vzhledem k tématu bude tato konzultace rozšířena i na veřejné orgány na všech úrovních, neboť nesou hlavní zodpovědnost za navrhování, financování a správu politik zaměřených na začlenění vyčleněných osob, a na organizace občanské společnosti, které zastupují zájmy osob, kterým jsou tyto systémy určeny, a/nebo poskytují těmto osobám doplňující služby.

Současně je toto sdělení určeno Evropskému parlamentu, Radě, Hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů.

2.3. Hlavní směry

1. S cílem navrhnout možné směry pro budoucí činnost na evropské úrovni podporující vnitrostátní politiky zaměřené na podporu účinnějšího začlenění osob vyloučených z trhu práce Komise vyzývá sociální partnery, veřejné orgány a další zúčastněné zástupce občanské společnosti, aby vyjádřili svá stanoviska k následujícím otázkám:

1. Existuje s ohledem na stávající výzvu vůči členským státům zabývat se otázkou sociálního začlenění, zvláště pak osob nejvíce vzdálených trhu práce, potřeba další činnosti na úrovni EU a pokud ano, jakým způsobem by EU mohla nejužitečněji doplnit a podpořit činnost na vnitrostátní úrovni?

2. Jak by měla Unie navázat na společný základ odsouhlasený v doporučení z roku 1992 s cílem podpořit nárok na služby potřebné pro začlenění vyčleněných osob a podpořit přístup k těmto službám, s ohledem na příslušné politické inovace?

3. Existuje nějaký důvod pro činnost na úrovni EU vycházející z čl. 137 odst. 1 písm. h ? Mohly by být v tomto kontextu aspekty týkající se aktivace a přístupu na trh práce předmětem vyjednávání mezi sociálními partnery?

2.4. Další kroky

2. Toto sdělení představuje první krok v procesu konzultace. Pokud jde o sociální partnery na úrovni EU, zahajuje proces konzultace podle článku 138 odst. 2 Smlouvy. Sociální partneři jsou vyzýváni, aby předložili svá stanoviska k otázkám uvedeným v odstavci 2.3. Za účelem zapojení dalších zúčastněných subjektů a organizací na úrovni EU a členských států bude toto sdělení zveřejněno na internetových stránkách generálního ředitelství pro zaměstnanost a sociální věci (http://europa.eu.int/comm/employment_social/consultation_en.html). Všechny zúčastněné strany mohou své komentáře či návrhy zasílat elektronickou poštou na tuto adresu: empl-active-inclusion@cec.eu.int. Komentáře bychom měli obdržet nejpozději [datum přijetí + 10 týdnů]. Komise se bude obdrženými příspěvky pečlivě zabývat a zveřejní své závěry, na jejichž základě může přistoupit k druhé fázi procesu konzultací, jak je uvedeno v čl. 138 odst. 3.

[1] Viz „Hlavní směry politik zaměstnanosti členských států (2005–2008)“, Úř. věst.L 205, 6.8.2005, s. 21.

[2] Evropská strategie zaměstnanosti byla nástrojem dané změny politiky. Členské státy jsou nyní, po přepracování lisabonské strategie a po přijetí integrovaných hlavních směrů, vyzývány k provedení širokého rámce opatření s cílem „zajistit trhy práce přístupné pro všechny, zvýšit atraktivnost zaměstnání a zajistit, aby se práce uchazečům o práci, včetně znevýhodněných a neaktivních osob, skutečně vyplatila“ (hlavní směr č. 19).

[3] Zahrnuje všechny formy sociální pomoci, rodinné přídavky a dávky při nezaměstnanosti, vyjma důchodů.

[4] Protože pro rok 2003 neexistují pro země představující více než 75 % populace EU s 25 členskými státy srovnatelné údaje, Eurostat v současnosti tyto statistiky na úrovni EU s 25 členskými státy nezveřejňuje. Odhadované míry rizika chudoby před zavedením systému dávek a po něm (25 % respektive 16 %) jsou však podobné výsledkům za poslední rok, pro který byly údaje aktuálně vypočteny a zveřejněny (2001): 24 % respektive 15 %. Podle demografických statistik činila populace v Unii s 25 členskými státy v průměru 452,5 mil., z čehož vyplývá odhad ve výši 68 mil. lidí vystavených nebezpečí chudoby.

[5] Procentní podíl populace, která žije v domácnostech s ekvivalentním příjmem pod 60 % celostátního průměru. S ohledem na obvyklou povahu prahové hodnoty je tento ukazatel běžně používán pro měření rizika chudoby .

[6] Poslední rok, pro který existují srovnatelné údaje pro 15 členských států EU (nikoliv 25 členských států EU), je rok 2000, kdy tato míra činila 9 %.

[7] Doporučení 92/442/EHS ze dne 27. července 1992 a 92/441/EHS ze dne 24. června 1992.

[8] KOM(1998)774 ze dne 25. ledna 1999.

[9] Evropská komise (2005): „Zpráva o sociálním začlenění pro rok 2005. Analýza národních akčních plánů v oblasti sociálního začlenění (2004-2006) předložená deseti novými členskými státy“. Generální ředitelství pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti, Lucemburk, únor, 193 s.

[10] Společná zpráva z roku 2004 také zdůraznila potřebu „provázat systémy podpory příjmů s politikami zajišťujícími lepší přístup osob na trh práce a ukončení jejich dlouhodobé závislosti.“ Dále byl doporučen citlivý přístup k vytváření daňových politik a politik v oblasti podpory příjmů a minimální mzdy s cílem zajistit, aby se práce skutečně vyplatila a pomohla lidem zbavit se chudoby (str. 36).

[11] Viz „Hlavní směry politik zaměstnanosti členských států (2005–2008)“,Úř. věst. L 205, 6.8.2005, s. 21.

[12] Viz KOM(2003)842 ze dne 30. prosince 2003.

[13] Didier Fouarge. „Cena nesociální politiky“, GŘ EMPL, 2003.

[14] Nedávná studie týkající se 13 členských států EU, založená na údajích o příjmu za období 1993–1997, ukázala, že 2 až 13 % populace v těchto zemích žije do jisté míry pod celostátní, více či méně garantovanou, úrovní minimálního příjmu (viz Nicaise, I. a kol. : (2004) Gaps, traps and springboards in European minimum income systems, HIVA (Katholieke Universiteit Leuven) a CRSP (Loughborough University), 134 s.).