30.12.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 324/1

1.1

Zelená kniha o žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel ES předložená Komisí vyvolala širokou diskusi o potřebě vytyčení hlavních směrů Společenství s cílem usnadnit podnikům, spotřebitelům a pracovníkům podávání žalob pro určení odpovědnosti proti osobám porušujícím články 81 a 82 SES během jejich podnikatelské činnosti.

1.2

EHSV by především rád uvedl, že cílem je zajistit účinnou ochranu všech osob působících na evropském vnitřním trhu. Vzhledem k volnému pohybu zboží musí ve všech zemích existovat určitý stupeň jednotnosti práv a povinností plynoucí ze smluv a služeb. Co se týče přeshraničních transakcí, je nezbytné prosazovat určitou harmonizaci mezi vnitrostátními právními předpisy v jednotlivých zemích.

1.3

Za druhé je nutno vzít v úvahu existenci evropských a vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž (NCA), jejichž úkolem je stanovit, co se rozumí zakázaným jednáním, a ekonomické sankce pro podniky při porušení pravidel. Zelená kniha se zabývá zabezpečením náhrady škody v soukromém sektoru, jinými slovy prostřednictvím soudů, čímž se rozumí, že tato žaloba musí být v souladu s žalobou, kterou se již zabývají vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž.

1.4

Je nutno uvést, že EHSV nezastává jednotný postoj ke všem nejdůležitějším otázkám obsaženým v Zelené knize, ke každé z těchto otázek předkládá argumenty, které Komisi pomohou přijímat rozhodnutí směřující ke stanovení hlavních směrů budoucích legislativních opatření. Všechny uvedené otázky jsou zodpovězeny a rozpracovány v oddílu 5 tohoto stanoviska.

2.1

Evropský vnitřní trh prošel podstatnou reorganizací v oblasti pravidel hospodářské soutěže, která nejprve poskytla tomuto trhu pravidla potřebná k zajištění postupu podniků v rámci volné soutěže. Tato reorganizace dále pomohla vzájemnému přizpůsobení vnitrostátních pravidel hospodářské soutěže mezi členskými státy tak, aby podniky mohly vykonávat své právo na svobodu usazování za stejných podmínek.

2.2

Jednou ze sporných otázek, kterým vnitřní trh čelí, je způsob zajištění účinné ochrany druhé strany trhu, jinými slovy spotřebitelů v nejširším slova smyslu, jejichž práva jsou poškozována, přebírají-li smlouvy a služby přeshraniční povahu. Jsou-li příslušné podniky umístěny v jiném členském státě, spotřebitelé mohou vykonávat pouze svá vnitrostátní spotřebitelská práva, která jsou jim přiznána v jejich vlastních zemích, zatímco pravidla hospodářské soutěže se vztahují na celý vnitřní trh.

2.3

Právo Společenství v oblasti hospodářské soutěže postrádá účinný systém uplatňování nároku na náhradu škody za porušení pravidel stanovených v článcích 81 a 82 SES na celém vnitřním trhu. Nový přístup Komise k politice hospodářské soutěže a ochraně spotřebitele napomohl pohotovému předložení Zelené knihy, která nastoluje klíčové otázky s cílem přijmout legislativní opatření na ochranu práv osob, které utrpěly škodu v důsledku chybějící volné hospodářské soutěže na vnitřním trhu.

2.4

V úvahu je nutno vzít význam čl. 153 odst. 3 SES (1), který stanoví horizontální politiku ochrany spotřebitele, jež se vztahuje na všechny politiky.

2.5

V této souvislosti vznáší Zelená kniha nejdůležitější otázky zavedení ochranných opatření a zřízení nároků na náhradu škody za porušování antimonopolního zákona Společenství, zejména s ohledem na články 81 a 82 Smlouvy a prováděcí pravidla k těmto článkům. Nicméně je nutno mít na zřeteli, že Zelená kniha pokrývá složitý legislativní rámec, který by mohl vést k reformě vnitrostátních procesních pravidel – jedná se o spornou otázku, která vyvolává diskuse týkající se zejména subsidiarity a popřípadě i dalších oblastí občanského práva.

2.6

Zelená kniha vychází z faktu dvojího použití práva v oblasti hospodářské soutěže. Orgány veřejné moci, tj. nejen Komise, ale také vnitrostátní orgány (NCA), používají, na jedné straně, pravidla individuálně, s využitím pravomocí, které mají k dispozici. Orgány pro hospodářskou soutěž jsou v prvé řadě zmocněny prohlásit případy porušení pravidel a prohlásit dohody omezující hospodářskou soutěž za neplatné. Dále mají právo ukládat finanční sankce na základě prováděcích nařízení k právním předpisům v oblasti hospodářské soutěže.

2.7

Na druhé straně, prosazování práva soukromoprávními prostředky v oblasti hospodářské soutěže je přípustné před řádnými soudy, protože soudy mají právo prosazovat toto právo přímo. V soukromoprávní oblasti je zvláštní význam připisován žádostem o předběžná opatření, které nutí podniky ukončit veškerou zakázanou činnost, aby se snížil nežádoucí dopad na konkurenci a spotřebitele.

2.8

Nicméně, smyslem úplné ochrany práv přiznaných ve Smlouvě je zajistit vymahatelnost náhrady škody u soudu, a toto je základní cíl žalob o náhradu škody způsobené porušováním pravidel hospodářské soutěže. Omezování volné soutěže nepříznivě působí na podniky, jakož i na spotřebitele, kteří jsou na konci řetězce aktivity trhu.

2.9

Evropský soudní dvůr vydal důležitý rozsudek udělující soukromým osobám, které utrpěly újmu v důsledku porušení článků 81 a 82 Smlouvy právo nároku na náhradu škody. V případech, kdy vnitrostátní legislativa odporuje tomuto právu (2), jsou články Smlouvy považovány za nadřazené vnitrostátní legislativě.

2.10

Zelená kniha nabízí různé možnosti k diskusi, které pomáhají určit formy případných žalob o náhradu škody na základě veřejných žalob podaných orgány pro hospodářskou soutěž, nebo soukromoprávních žalob podaných osobami, které utrpěly škodu. Za tímto účelem Zelená kniha uvádí seznam otázek, jež považuje za základní a které předkládají různé možnosti, a směřují diskusi k dosažení nejlepších možných výsledků tak, aby tyto možnosti mohly být následně prováděny a také přizpůsobeny vnitrostátním právním systémům, které nejsou vždy ve vzájemném souladu.

3.1

Zelená kniha je uspořádána ve formě seznamu otázek, které mají za cíl podnítit diskusi o právní povaze žalob o náhradu škody, poskytovat řadu možností vymezujících a formujících budoucí legislativní opatření Komise. Pokouší se objasnit, za jakých okolností může být žaloba o náhradu škody podána a jaké faktory, s ohledem na stávající legislativu v některých členských státech, by celý proces usnadnily.

3.2

Komise klade tři otázky a nabízí několik variant odpovědí:

Otázka A: Měla by existovat zvláštní pravidla týkající se poskytnutí listinných důkazů v občanskoprávním řízení o náhradu škody podle článků 81 a 82 Smlouvy o ES? Pokud ano, jakou formou by mělo proběhnout?

Otázka B: Jsou zvláštní pravidla týkající se přístupu k dokumentům v držení orgánu pro hospodářskou soutěž užitečná při řízení o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel? Jak by mohl takový přístup vypadat?

Otázka C: Mělo by se zmírnit důkazní břemeno žalobce v žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel a pokud ano, jak?

Druhou otázkou, kterou se zabývá, je požadavek prokázání zavinění, jelikož v mnoha členských státech žaloby o určení občanskoprávní odpovědnosti vyžadují prokázání zavinění. Předložená otázka zní:

Otázka D: Mělo by se požadovat prokázání viny při žalobách o náhradu škody v souvislosti s porušením antimonopolního práva?

S ohledem na třetí sporný bod, pojem náhrady škody, jsou navrženy tyto dvě otázky:

Otázka E: Jak by měla být vymezena výše náhrady škody?

Otázka F: Jaká metoda by se měla použít pro vyčíslení škod?

Řešena je také otázka obhajoby založené na „přenesení“ a právo nepřímého odběratele podat žalobu.

Otázka G: Měla by existovat pravidla týkající se přípustnosti a fungování obhajoby založené na „přenesení“? Pokud ano, jakou podobu by tato pravidla měla mít? Měl by mít nepřímý odběratel právo podat žalobu?

Důležitou otázkou je, zda by tento typ žaloby mohl být použit k ochraně spotřebitelských zájmů, vzhledem k tomu, že se předpokládá, že tento typ žaloby je obtížně použitelný u nezávisle podaných žalob. V tomto případě by bylo smysluplnější podávat hromadné žaloby, které v některých členských státech EU již existují.

Otázka H: Měla by existovat zvláštní řízení pro podávání kolektivních žalob a na ochranu zájmů spotřebitelů? Pokud ano, jaký rámec by tato řízení měla mít?

Náklady řízení významně ovlivňují úspěšnost navrhovaných žalob, neboť vysoké náklady řízení někdy odrazují žalobce od podání žaloby, což vede k otázce:

Otázka I: Měla by se zavést zvláštní pravidla s cílem snížit riziko, že žalobce ponese náklady řízení? Pokud ano, o jaký typ pravidel by se mělo jednat?

Úspěšnost navrhovaných žalob může záviset na koordinaci prosazování práva soukromoprávními nebo veřejnoprávními prostředky, z čehož plyne otázka:

Otázka J: Jak lze dosáhnout optimální míry koordinace při prosazování práva veřejnoprávními a soukromoprávními prostředky?

Další otázkou je soudní příslušnost a rozhodné právo. Vzhledem k přeshraniční povaze mnoha projevů jednání zakázaného podle pravidel hospodářské soutěže, je otázkou:

Otázka K: Které hmotné právo je rozhodné v případě nároků na náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel?

Další otázky zahrnuté v návrhu:

Otázka L: Měl by být v případě potřeby znalec vždy určen soudem?

Otázka M: Mělo by být umožněno stavení promlčecích lhůt? Pokud ano, od kterého okamžiku?

Otázka N: Je pro usnadnění žalob o náhradu škody nutné upřesnit právní požadavek příčinné souvislosti?

4.1

Nařízení 1/2003 (3) uznává, že Komise i národní orgány pro hospodářskou soutěž jsou odpovědné za sledování řádného provádění právních předpisů Společenství v oblasti hospodářské soutěže ze strany orgánů Společenství a členských států a, v rámci svých pravomocí, mohou prohlásit obchodní postup za zakázaný, nebo jej prohlásit za zneužití vedoucího postavení na trhu a uložit příslušné sankce ve formě a rozsahu odpovídajícím způsobené škodě.

4.2

Problém vzniká při prosazování práva soukromoprávními prostředky u civilních soudů, kde si osoby, které utrpěly škodu, včetně spotřebitelů, přejí podat v důsledku zakázaného konkurenčního jednání soudní žalobu o náhradu škody způsobené narušením hospodářské soutěže. Toto je spor, který musí být vyřešen na úrovni EU, protože volný pohyb zboží a služeb na Evropském vnitřním trhu vyžaduje opatření na úrovni Společenství, zejména s ohledem na fakt, že situace v jednotlivých členských státech se značně liší, a jelikož tuto věc neupravuje žádný evropský právní předpis, je soudní pravomoc v rukou vnitrostátních soudů.

4.2.1

Řešení směřující k usnadnění náhrady škod spotřebitelům nemůže být bezpodmínečně použito v případě sporů mezi podniky, které jsou nejčastěji ve při pro omezování hospodářské soutěže. Návrh Komise musí uvažovat o přístupu k uvedeným sporům. Obdobně musí být zajištěna ochrana pracovníků v podnicích zapojených do antimonopolních postupů.

4.3

Evropský soudní dvůr (ESD) (4), který obdržel žádost o vydání předběžného rozhodnutí o používání těchto pravidel vnitrostátním soudem, nicméně, vzhledem k absenci právních předpisů Společenství o náhradě škody způsobené porušením článků 81 a 82 Smlouvy, rozhodl, že články 81 a 82 Smlouvy budou bezprostředně aplikovatelné. Žaloby o náhradu škody způsobené omezeními hospodářské soutěže spadají do příslušnosti vnitrostátních soudů. ESD opakovaně zdůraznil zásadu, která již byla vyjádřena v řadě rozsudků (5), podle níž si Smlouva vytvořila svůj vlastní právní systém, jenž je začleněn do právních systémů členských států a který je závazný stejnou měrou pro státy a soukromé osoby.

4.4

ESD také potvrdil (6), že čl. 81 odst. 1 a článek 82 „mají přímé účinky ve vztazích mezi osobami a vytvářejí pro dotyčné osoby práva, která musejí vnitrostátní soudy zabezpečit“, a dokonce dodává (7), že „jelikož neexistují pravidla Společenství upravující tuto věc, je v kompetenci vnitrostátního právního systému každého členského státu určit soudy se soudní příslušností a stanovit práva, která pro osoby vyplývají přímo z práva Společenství“.

4.5

EHSV zastává názor, že hlavní směry Společenství by mohly být zpracovány tak, aby stanovily podmínky pro podávání žalob o náhradu škody způsobené porušováním Smlouvy. Uvedená žaloba musí zajistit, v přiměřené míře, odškodnění pro ty, kteří utrpěli škodu, hospodářskou ztrátu nebo ztrátu zisku v důsledku zakázaného jednání v oblasti hospodářské soutěže. Především však musí umožnit spotřebitelům – v nejširším slova smyslu – vykonávat jejich ekonomická práva, uznaná v zákonech navrhovaných na jejich ochranu, a z tohoto důvodu vítáme Zelenou knihu o této věci. Považujeme však za nutné zdůraznit potřebu zkrátit délku soudního řízení s cílem zajistit nejlepší výsledky co nejrychleji.

5.1

EHSV považuje za prioritu určit, již od začátku soukromoprávního sporu podaného k civilnímu soudu, budoucí žaloby o náhradu škody způsobené zakázanými konkurenčními postupy.

5.2

Orgány veřejné moci v oblasti hospodářské soutěže jak na úrovni Společenství, tak na úrovni členských států disponují právním předpisem pro provádění práva Společenství – nařízení (ES) č. 1/2003 (8) – které jim poskytuje rozsáhlé pravomoci k jednání v případě žalob proti podnikům podezřelým z porušování práva v oblasti hospodářské soutěže. Navzdory této rozsáhlé pravomoci k jednání vše, co mohou orgány veřejné moci dělat, je prohlásit, že podnik porušil antimonopolní předpisy a následně uložit pokuty.

5.3

Problém se stává složitějším ve chvíli, kdy orgány pro hospodářskou soutěž na úrovni Společenství nemají pravomoc podávat žaloby o náhradu škody. ESD může navíc jednat pouze na základě postoupení věci k předběžnému rozhodnutí, protože výhradní soudní pravomoc v této oblasti náleží vnitrostátním soudům. S ohledem na výše uvedené ESD konstatoval, že si členské státy musejí zřídit vlastní mechanismy pro podávání žalob o náhradu škody (9).

5.4

Prosazováním článků 81 a 82 Smlouvy o založení ES soukromoprávními prostředky se rozumí, že tyto články mohou být použity vnitrostátními soudy v občanskoprávních řízeních k podávání žalob o náhradu škody pro soukromé osoby. Problém spočívá v určení nejvhodnějšího typu žaloby a zejména v otázce, zda by měla být podána zvláštní žaloba. Jedná se o závažné problémy, které lze vypozorovat v širokém souboru otázek, jež Komise nastoluje ve své Zelené knize. EHSV by rád pomohl řídit diskusi některými svými poznámkami k nastoleným otázkám.

5.4.1

Přístup k důkazům. Pravidla dokazování v občanskoprávních sporech vyvolávají dvě klíčové otázky: a) otázku důkazního břemena a b) hodnocení tohoto důkazu. Tyto otázky by měly být posuzovány v soudních věcech, které se pravděpodobně odehrají za různých okolností: i) po vydání úředního rozhodnutí orgánem pro hospodářskou soutěž, ii) před vydáním rozhodnutí orgánem pro hospodářskou soutěž a dokonce iii) ve stejné době, kdy odpovědný orgán provádí analýzu určitého jednání.

5.4.1.1

Nařízení (ES) 1/2003 stanoví každou jednotlivou okolnost, za níž mohou orgány pro hospodářskou soutěž na úrovni Společenství a na úrovni členského státu požadovat důkazy, aby mohly určit, zda dochází k zakázanému jednání (10). Možnost použití archívu orgánu pro hospodářskou soutěž jako důkazu by tak byla cestou k vyřešení problému soukromých osob, jak opatřovat důkazy. Otázkou je, bylo-li by rozhodnutí o poskytnutí přístupu k archivovaným složkám ponecháno na soudech, u nichž byla žádost podána, nebo zda by měly soukromé osoby (žalobci) právo je obdržet. ESD (11) vypracoval obsáhlý systém precedenčního práva k závazku Komise neuvolňovat sporné dokumenty třetím stranám, dokud není skončeno hlavní řízení.

5.4.1.2

Následně by mohl být použit, s ohledem na opatření, známá jako „následná“, tento postup: jakmile by orgán pro hospodářskou soutěž vyhlásil porušení a dotčené osoby zahájily postup pro podání žaloby, orgán pro hospodářskou soutěž by soudu poskytl důkazy, a tím stanovil vazbu mezi prosazováním práva veřejnoprávními a soukromoprávními prostředky (12).

5.4.1.3

V případech, kdy se žaloby o náhradu škody za porušení antimonopolních pravidel nepoužijí v důsledku rozhodnutí odpovědných orgánů, EHSV zastává názor, že předložení důkazů ze strany žalobců postačujících k předběžnému posouzení pravděpodobnosti úspěchu žaloby (stanovením faktů), by mělo být považováno za dostatečné k podání uvedené žaloby. Toto stanovisko uvádí důvody nejen pro existenci zvláštních pravidel pro uvolňování listinných důkazů, ale také pro to, aby soudům byla zajištěna aktivní úloha a rozsáhlé pravomoci, včetně pravomoci ukládat sankce, s ohledem na jednání a zvláště na soudní nález, shromažďování a uvolňování důkazního materiálu.

5.4.1.4

Protože vnitrostátní soudy, které budou projednávat žaloby o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel, mají zároveň pravomoc týkající se zneužívání pravidel hospodářské soutěže (nařízení 1/2003), nesmí jejich přístup k uvedeným dokumentům, aniž je dotčena povinnost zabezpečit shora uvedenou důvěrnost, představovat nepřekonatelnou překážku. Pravidla přístupu se musejí v prvé řadě řídit právem soudního dvora, ale orgány pro hospodářskou soutěž musejí také mít povinnost uvolňovat pro potřeby soudu veškeré důkazy, které si vyžádá.

5.4.1.5

Je nutno zdůraznit, že přístup k dokumentům, které již byly projednávány v žalobě o náhradu škody, je zvláště důležitý u žalob o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel, bez ohledu na vyšetřující orgán (správní nebo soudní) a na výsledek řízení (13).

5.4.1.6

Možnost, že správní orgány zapojené do žaloby pro porušení antimonopolních pravidel by si mohly vybrat také důkazní materiály, které mohou být posuzovány v žalobě o náhradu škody, pravděpodobně vytvoří podezření a odpovědnost, pokud jde o kritéria, jimiž se řídí postup výběru.

5.4.1.7

Na závěr je nutno podotknout, že za předpokladu, že soudům mají být dány zvláštní a rozsáhlé pravomoci v tomto typu případů, měla by získat podporu myšlenka, že odmítnutí jedné ze stran předložit důkaz by mělo mít negativní dopad na její posouzení, a mělo by umožnit soudu, aby toto odmítnutí vzal v úvahu při rozhodování, zda je věc prokázána, či nikoli.

5.4.1.8

Další možností u případů, do kterých jsou zapojeni spotřebitelé, by bylo obrátit důkazní břemeno, aby leželo na žalovaném, čímž se rozumí, že jakmile je uvedené jednání prohlášeno orgány pro hospodářskou soutěž za jednání odporující pravidlům hospodářské soutěže, spotřebitelé mohou být pouze zproštěni povinnosti zaplatit náhradu škody, prokáže-li se, že se nevztahuje na žalobce. Na uvedenou možnost se upozorňuje jako na jednu z hlavních zásad ochrany spotřebitele, a ačkoli většina členských států prosazuje pravidlo, že důkazní břemeno leží na žalobci, jsou uznávány také výjimky vedoucí k obrácení tohoto důkazního břemena (14), jako v případě soudních rozhodnutí (15)  (16). Pokud existuje předchozí soudní rozhodnutí konstatující, že došlo k porušení, opomenutí obrátit důkazní břemeno v žalobách o náhradu škody způsobené tímto porušením by představovalo nepřijatelnou duplicitu důkazů, které by v tomto případě musely být předloženy nikoli orgánem, vybaveným zvláštními vyšetřovacími pravomocemi, ale poškozenými stranami, čímž by se zvýšila míra nesouměrnosti mezi účastníky v tomto typu řízení.

5.4.1.9

S předkládáním důkazních materiálů souvisí také otázka soudních znalců, jejichž služby jsou často vyžadovány vzhledem ke složitosti žalob o náhradu škody. Je však nutné se vyvarovat zvyšování počtu potenciálně protichůdných názorů znalců, neboť taková situace by nepřispěla k žádoucí efektivitě řízení. Ve shodě s rozsáhlými pravomocemi soudů, které jsme již v této souvislosti obhajovali, by v případě nedosažení dohody účastníků soud jmenoval, případně ve spolupráci se správními orgány pro hospodářskou soutěž, všechny znalce potřebné pro účely řízení.

5.4.2

Náhrada škody. Klíčovou otázkou je posouzení škody vzniklé jednotlivým osobám a kvantifikace uvedené škody. DG SANCO vypracovala studii (17) s cílem vymezit pojem škody vzniklé spotřebitelům a vypracovat definici aplikovatelnou v různých oblastech, včetně hospodářské soutěže. Tato otázka má širokou odezvu, protože posouzení škody bude záviset na podílu trhu postiženého zakázaným jednáním. V každém případě je zabraňování škodám vzniklým jednotlivým osobám spojeno s mimořádně složitými problémy posuzování, neboť jak bylo potvrzeno, je velmi často snazší posoudit výhody plynoucí pro podniky z antimonopolní dohody než škodu, kterou způsobila.

5.4.2.1

I když soudy musejí být vybaveny rozsáhlými pravomocemi při projednávání uvedeného typu žalob, měl by být zachován nestranný přístup, ačkoli z důvodů systémové soudržnosti a s ohledem na trendový vývoj precedenčního práva musejí být stanoveny pokyny ohledně kritérií (prokázání nestrannosti) používaných pro stanovení výše náhrady škody.

5.4.2.2

Další související otázkou je omezení (18) práva žádat náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel, jejíž vyčíslení nemůže být započato zejména v případě žalob podaných na základě rozhodnutí orgánu pro hospodářskou soutěž předtím, než je vyhlášen konečný rozsudek o porušení, neboť takový postup by mohl vyvolat další potíže ohledně přístupu k důkazním materiálům.

5.4.2.3

V neposlední řadě je nutno se zabývat otázkou právní povahy žaloby o náhradu škody, jelikož ve většině případů absence smluvního vztahu mezi podnikem, který se dopustil porušení, a spotřebitelem ztěžuje stanovení právního základu nároku. K tomuto účelu by uplatnění pravidel o nesmluvních závazcích (19) umožnilo využití systému pro podávání žalob o náhradu škody, který má hluboce zakořeněnou tradici ve vnitrostátní legislativě.

5.4.3

Hromadné žaloby v porovnání s individuálními žalobami o náhradu škody  (20). V souvislosti s náhradou škody za porušení antimonopolních pravidel slouží hromadné žaloby jako dokonalý příklad některých hlavních cílů: i) účinná náhrada za škodu, usnadněné podání žalob o náhradu škody ze strany organizací jménem poškozených spotřebitelů a tím větší možnost získání skutečného přístupu ke spravedlnosti; ii) předcházení a zabraňování chování, které porušuje antimonopolní pravidla, vzhledem k většímu sociálnímu dopadu tohoto typu žalob. Z hlediska osob porušujících pravidla představuje možnost koncentrace jejich obhajoby navíc značný přínos s ohledem na náklady a efektivitu řízení.

5.4.3.1

Klíčovým aspektem hromadné žaloby je fakt, že potvrzuje oprávněnost organizací jednat, což organizacím usnadňuje podávat soudní žaloby na základě podobných ustanovení ve směrnici 98/27/ES (21), týkajících se soudních příkazů v oblasti ochrany zájmu spotřebitelů. I když tato směrnice z oblasti ochrany spotřebitelů, založená na zásadě vzájemného uznání oprávněnosti organizací a jejich práva podávat oznámení Komisi (22), nestanoví náhradu škody nebo kompenzaci škody, otevřela cestu k prosazení aktivní legitimity různých orgánů a organizací na evropské úrovni a k podávání žalob ve jménu kolektivních zájmů (23).

5.4.4

Financování žalob o náhradu škody. Standardní postup podávání žalob na určení odpovědnosti za škodu ukazuje, že náklady na řízení slouží jako odrazující faktor. Vysoké náklady na zahájení řízení mohou v prvé řadě bránit tomu, aby se žaloba rozběhla, a za druhé zdlouhavý charakter občanskoprávních řízení náklady rovněž zvyšuje. Za úvahu by stálo, aby veřejné orgány na ochranu spotřebitelů vytvořily fond na podporu hromadných žalob.

5.4.4.1

Dokud se tak nestane, bude nadále existovat riziko, že poškozené strany budou rozptýleny, s jednotlivými, někdy velmi skromnými příjmy, s nimiž bude mimořádně obtížné zajistit financování žalob této povahy, na rozdíl od strany žalované, která může neprodleně investovat další finanční prostředky do své obhajoby.

5.4.4.2

Praxe prokázala, že rozdíly v nákladech, které nesou poškozené strany, a podnik nebo sdružení podniků, jež porušily pravidla, vystavují podnik/sdružení podniků tlaku. Stanovení výjimek nebo snižování soudních výloh pro žalobce v žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel – aniž je dotčeno právo penalizovat účastníky jednající ve zlém úmyslu, nebo na úhradu výloh v případě, že je řízení vyhráno – je považováno za prostředek vyrovnávající nesouměrnost mezi účastníky žalob této povahy.

5.4.5

Obhajoba založená na „přenesení“ a aktivní legitimace k žalobě nepřímého odběratele představují složitý postup, ve kterém škody způsobené zakázaným jednáním podniku mohou mít dopad na zásobovací řetězec nebo mohou dokonce poškodit konečného spotřebitele. Tím se podání žalob o náhradu škody ještě více ztěžuje, zejména kvůli obtížnému prokazování vazby mezi škodou a zakázaným jednáním. Obtíže při provádění důkazů mají za následek vyloučení obhajoby založené na přenesení z žalob o náhradu škody.

5.4.6

Příslušnost soudu a rozhodné právo. Bruselská úmluva se zabývá otázkou příslušnosti soudů a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Následně, nařízení 44/2001 stanoví prováděcí pravidla v EU pro přeshraniční spory. Toto nařízení může být řešením většiny případných prováděcích potíží v žalobách o náhradu škody způsobené zakázaným jednáním v oblasti hospodářské soutěže. Hromadné žaloby v oblasti žalob o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel jsou zavedenou praxí pouze v malém počtu členských států, a při rozhodování, zda se jedná o prospěšnou možnost, je nutno brát zřetel na jejich specifika, zejména pokud jde o příslušnost soudu a rozhodné právo. Přínos v oblasti nákladů a efektivity pro žalobce i žalovaného v tomto typu žalob bude reálný pouze tehdy, mohou-li být pravidla uplatňována konzistentně, což závisí na zajištění nadřazenosti práva soudu vybaveného pravomocí. Zpřístupňování informací nejen o orgánech oprávněných podávat žaloby této povahy, ale také o dosud nerozhodnutých žalobách a následných soudních rozhodnutích se zdá být důležitým krokem v zajišťování skutečného prosazování politiky v oblasti hospodářské soutěže soukromoprávními prostředky.