V Bruselu dne 23.2.2005

KOM(2005) 56 v konečném znění

2005/0006 (COD)

Návrh

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY

kterým se stanoví pravidla pro malý pohraniční styk na vnějších pozemních hranicích členských států a mění Schengenská úmluva a Společná konzulární instrukce

(předložená Komisí)

ODŮVODNĚNÍ

1. ÚVOD

Sdělení Komise „K integrovanému řízení vnějších hranic členských států Evropské unie“ (KOM (2002)233, 7.5.2002) zahrnulo rozvoj acquis v oblasti „malého pohraničního styku“, tj. častého a pravidelného překračování hranic osobami s bydlištěm v pohraniční oblasti sousední země, do otázek, jimiž je třeba se v krátkodobém výhledu zabývat s cílem dokončit a vyjasnit právní rámec Společenství v oblasti vnějších hranic. Společenství nemá v současné době skutečně žádná konkrétní ustanovení, která by otázku malého pohraničního styku upravovala[1].

Plán řízení vnějších hranic členských států Evropské unie – schválený dne 13. června 2002 Radou ve složení pro spravedlnost a vnitřní věci a následně podpořený Evropskou radou na jejím zasedání v Seville ve dnech 21. a 22. června – potvrdil, že je v otázce malého pohraničního styku třeba přijmout opatření, a to „zejména s ohledem na rozšíření“.

Sdělení Komise o „širší Evropě“ (KOM(2003) 104 v konečném znění, 11. 3. 2003) jasně zdůraznilo, že jak EU, tak i jeho sousedé mají společný zájem na zajištění toho, aby nová vnější hranice nebyla překážkou pro obchod, sociální a kulturní výměnu či regionální spolupráci.

Komise na žádost Rady reagovala tím, že již v srpnu 2003 předložila dva návrhy nařízení Rady[2]. Tyto dva návrhy vycházely z čl. 62 odst. 2 Smlouvy o ES („opatření o překračování vnějších hranic členských států“) a obsahovaly jak „pravidla a postupy, které musí členské státy dodržovat při provádění kontrol osob“ (čl. 62 odst. 2 písm. a)), tak i „postupy a podmínky pro udělování víz členskými státy“ (čl. 62 odst. 2 písm. b) bod ii)), včetně „předpisů pro jednotné vízum“ (čl. 62 odst. 2 písm. b) bod iv)).

Komise se původně domnívala, že návrhy by mohly být přijaty již před 1. květnem 2004. Diskuse k těmto návrhům v Radě však byly velmi složité a tudíž bylo dosaženo velmi omezeného pokroku.

Od 1. května 2004 opatření vycházející z čl. 62 odst. 2 písm. b) bodu ii) a z čl. 62 odst. 2 písm. b) bodu iv) přijímá Evropský parlament a Rada podle postupu spolurozhodování (čl. 67 odst. 4). Opatření vycházející z čl. 62 odst. 2 písm. a) Rada přijímá i nadále jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem.

Vzhledem k tomu, že tyto dva postupy nejsou slučitelné, nebylo již v souladu se zavedenou judikaturou Soudního dvora[3]možné, aby tentýž návrh obsahoval ustanovení o kontrolách na vnějších hranicích a ustanovení o zavedení zvláštního víza vydávaného obyvatelům pohraniční oblasti za účelem malého pohraničního styku.

To je důvod, proč bylo rozhodnuto vypracovat tyto dva nové návrhy:

1) první návrh nařízení Rady vycházející z čl. 62 odst. 2 písm. a) (konzultační postup), kterým se stanoví obecná pravidla pro malý pohraniční styk, s výjimkou ustanovení zavádějících zvláštní vízum;

2) druhý návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady vycházející z čl. 62 odst. 2 písm. b) bodů ii) a iv) (postup spolurozhodování), kterým se zřizuje zvláštní vízum „L“ vydávané za účelem malého pohraničního styku.

Současně s přijetím nových návrhů by Komise stáhla návrhy předložené dne 14. 8. 2003

Přijetí těchto nových návrhů sborem komisařů se plánovalo na prosinec 2004.

V důsledku přijetí „haagského programu“ Evropskou radou na zasedání konaném ve dnech 4. a 5. listopadu 2004 však Rada přijala rozhodnutí o rozšíření postupu spolurozhodování na některé oblasti, na něž se vztahuje hlava IV Smlouvy o ES, včetně opatření týkajících se vnějších hranic[4].

Následně od 1. 1. 2005 budou předmětem postupu spolurozhodování jak aspekty týkající se vnějších hranic, tak i víz, na které se v současné době vztahují dva návrhy o malém pohraničním styku.

Z toho vyplývá, že nadále již nebude nezbytné vypracovat dva oddělené návrhy o malém pohraničním styku (jeden týkající se hranic a druhý o zvláštních vízech „L“).

Tento nový, „spojený“ návrh nahradí návrhy z roku 2003, které Komise stáhne současně s přijetím stávajícího návrhu.

2. OBSAH NÁVRHU

Účelem navrhovaného nařízení je stanovit společná pravidla týkající se kritérií a podmínek pro zavedení režimu malého pohraničního styku na „vnějších pozemních hranicích“ členských států , tj. společných pozemních hranicích mezi:

a) členským státem a sousední třetí zemí (např. hranice mezi Polskem a Ukrajinou nebo mezi Slovinskem a Chorvatskem);

b) členským státem, který provádí schengenské acquis v plném rozsahu, a členským státem, který je vázán uplatňovat schengenské acquis v plném rozsahu, ale pro který nevstoupilo v platnost rozhodnutí Rady zmocňující jej uplatňovat uvedené acquis v plném rozsahu (např. hranice mezi Rakouskem a Maďarskem);

c) dvěma členskými státy, které jsou vázány uplatňovat schengenské acquis v plném rozsahu, ale pro které nevstoupilo v platnost rozhodnutí Rady zmocňující je uplatňovat uvedené acquis v plném rozsahu (např. hranice mezi Českou republikou a Polskem).

Písmena b) a c) mají svůj původ v tzv. „dvoufázovém postupu provádění“ schengenského acquis, přičemž nové členské státy po přistoupení uplatňují pouze část schengenského acquis (viz rovněž bod 5.2 níže). Ta zahrnuje ustanovení o kontrolách na vnějších hranicích (použijí se na všechny hranice), ale logicky nezahrnuje ustanovení týkající se zrušení kontrol osob na vnitřních hranicích. To je důvodem, proč se navrhované nařízení týká rovněž zavedení režimu malého pohraničního styku s cílem usnadnit překračování „dočasných vnějších pozemních hranic“ mezi členskými státy.

Je třeba však poznamenat, že osobní působnost předlohy nařízení se týká pouze státních příslušníků třetích zemí (některé výjimky viz níže), kteří v souladu se zákonem mají bydliště v pohraniční oblasti sousední země po dobu delší než jeden rok („obyvatelé pohraniční oblasti“, jak jsou definováni v čl. 3 písm. e)). Občané EU, jakož i státní příslušníci třetích zemí požívající práva Společenství na volný pohyb (podle definice v čl. 3 písm. d)) byli výslovně vyňati z oblasti působnosti, protože již podle práva Společenství požívají zvláštní práva týkající se volného pohybu, přičemž tato práva překračují rámec toho, co předpokládá tento návrh (např. pokud jde o časové limity pobytu nebo podmínky vstupu). Pravidly Společenství o malém pohraničním styku nemohou být zcela zřejmě taková práva dotčena.

Pokud však usnadnění překračování hranic podle režimu malého pohraničního styku vůči obyvatelům pohraniční oblasti překračuje rámec práva volného pohybu (např. umožnění překračování hranice na zvláštních hraničních přechodech vyhrazených obyvatelům pohraniční oblasti, na kterých se kontroluje méně systematicky, nebo mimo řádné hraniční přechody a stanovené hodiny), rozšíří se taková výhoda automaticky na občany Unie a na státní příslušníky třetí země, kteří požívají práva Společenství na volný pohyb a mají bydliště v pohraniční oblasti (čl. 17 odst. 2).

Kromě praktických způsobů usnadnění překračování hranic podle článku 17 definuje předloha nařízení zvláštní podmínky a dokumenty požadované pro překračování hranice za účelem malého pohraničního styku (článek 4 a 5).

Dále se zavádí zvláštní vízum („L“ jako „Local“) pro obyvatele pohraniční oblasti, kteří podléhají vízové povinnosti. Víza „L“ by sloužila pro opakovaný vstup, byla by vydávána na dobu nejméně jednoho roku a nejvýše pěti let a opravňovala by držitele k pobytu v pohraniční oblasti vydávajícího členského státu po dobu nejvýše sedmi po sobě následujících dní; doba pobytu by v každém případě nesměla překročit tři měsíce během půlročního období.

Postupy a kritéria pro vydávání takových víz by pro členské státy, které provádějí schengenské acquis v plném rozsahu, byla v souladu s ustanoveními Společné konzulární instrukce (CCI)[5]. Členské státy, které neprovádějí schengenské acquis v plném rozsahu, by do doby, než jim Rada povolí v plném rozsahu používat uvedené acquis, používaly své vnitrostátní právní předpisy, které musí být nicméně slučitelné s pravidly tohoto nařízení.

Zatímco nařízení stanoví režim Společenství pro malý pohraniční styk, čímž svěřuje Společenství vnější působnost v těchto záležitostech, bylo s ohledem na zvláštní povahu režimu malého pohraničního styku, jehož zavedení do značné míry závisí na místních geografických, sociálních, hospodářských a jiných podmínkách, považováno za vhodné pověřit členské státy vlastním prováděním režimu prostřednictvím dvoustranných dohod. Toto nařízení proto opravňuje členské státy, aby se svými sousedy případně zahájily dvoustranná jednání ohledně zvláštních ujednání použitelných na malý pohraniční styk na jejich společné pozemní hranici za předpokladu, že taková ujednání jsou v souladu s ustanoveními tohoto nařízení a nijak se jich nedotýkají (viz článek 14).

Při zvažování režimu malého pohraničního styku se sousední třetí zemí je třeba zajistit, aby tyto třetí země zaručily alespoň rovnocenné zacházení s občany EU a státními příslušníky třetí země majícími v souladu s právem bydliště v pohraniční oblasti členského státu, kteří si přejí překročit hranice sousední třetí země a zdržovat se v její pohraniční oblasti za účelem malého pohraničního styku (viz článek 15).

Členské státy rovněž mohou zachovat nebo uzavřít dohody o malém pohraničním styku mezi sebou navzájem za předpokladu, že dohody jsou slučitelné s tímto nařízením (článek 16). Je zřejmé, že až budou hraniční kontroly na „dočasných vnějších hranicích“ zrušeny, ztratí tyto dohody své opodstatnění.

3. VOLBA PRÁVNÍHO ZÁKLADU

S ohledem na svůj obsah se toto nařízení zakládá jednak na čl. 62 odst. 2 písm. a) (pravidla a postupy, které musí členské státy dodržovat při provádění kontrol osob na [vnějších] hranicích“) a čl. 62 odst. 2 písm. b) bodech (ii) a (iv) týkajících se „postupů a podmínek pro udělování víz členskými státy“ a „předpisů pro jednotné vízum“.

Po 1. lednu 2005, kdy vstupuje v platnost rozhodnutí Rady 2004/927/ES, kterým se pro některé oblasti, na něž se vztahuje hlava IV třetí části Smlouvy o založení Evropského společenství, stanoví, že se budou řídit postupem stanoveným v článku 251 Smlouvy, bude tento návrh podléhat postupu spolurozhodování.

4. SUBSIDIARITA A PROPORCIONALITA

Stávající ustanovení Společenství o překračování vnějších hranic členských států, jakož i předpisy o vydávání jednotných víz, jsou součástí schengenského acquis, které je začleněno do rámce Evropské unie. Toto acquis je však třeba rozvíjet a doplňovat. Rozvoje stávajícího acquis v oblasti vnějších hranic lze vzhledem k rozsahu a účinkům takového kroku dosáhnout pouze přijetím opatření na úrovni Společenství, která na toto acquis budou navazovat. Pokud jsou dotčeny předpisy pro jednotné vízum, včetně postupů a podmínek pro jejich vydávání, jedná se o výlučnou pravomoc Společenství.

Režim malého pohraničního styku však lze již z jeho podstaty realizovat pouze na základě iniciativy dotčených členských států, které jsou za tímto účelem zmocněny uzavírat dvoustranné dohody se sousedními třetími zeměmi, považují-li to za vhodné, s cílem ustavit režim malého pohraničního styku, přičemž je samozřejmě třeba respektovat a dodržovat podmínky a kritéria stanovená právními předpisy Společenství.

Článek 5 Smlouvy o ES stanoví, že „činnost Společenství nepřekročí rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů této smlouvy“. Zvolená forma takové činnosti Společenství musí umožňovat dosažení cílů návrhu a jeho co nejúčinnější provádění.

Za těchto okolností je právním nástrojem zvoleným pro stanovení obecných pravidel pro malý pohraniční styk nařízení určené členským státům. Toto nařízení stanoví pravidla, která musejí členské státy při zřizování režimu malého pohraničního styku se sousedními zeměmi dodržovat. Vzhledem k tomu, že navrhovaná iniciativa rozvíjí schengenské acquis, byla forma nařízení zvolena ve snaze zajistit harmonizované provádění ve všech členských státech, které uplatňují schengenské acquis.

5. UPLATňOVÁNÍ NÁVRHU V RůZNÝCH čLENSKÝCH STÁTECH A TřETÍCH ZEMÍCH PODÍLEJÍCÍCH SE NA DALšÍM ROZVOJI SCHENGENGSKÉHO ACQUIS

5.1. Důsledky ve vztahu k jednotlivým protokolům přiloženým ke Smlouvám

Právní základ návrhů týkajících se opatření v oblasti překračování vnějších hranic členských států, jakož i předpisů o jednotných vízech spadá do působnosti hlavy IV Smlouvy o ES, což podle protokolů o postavení Spojeného království, Irska a Dánska znamená, že se situace v těchto zemích liší. Stávající návrh navazuje na schengenské acquis. V tomto ohledu je proto třeba vzít v úvahu také situaci Norska, Islandu a Švýcarska, zemí, které se na jeho rozvoji podílejí. Ve vztahu k jednotlivým protokolům je proto třeba zvážit i následující důsledky:

Spojené království a Irsko

Podle článků 4 a 5 Protokolu o začlenění schengenského acquis do rámce Evropské unie mohou „Irsko a Spojené království Velké Británie a Severního Irska, které nejsou vázány schengenským acquis, kdykoli požádat o možnost podílet se na některých nebo na všech ustanoveních acquis“.

Tento návrh rozvíjí ustanovení schengenského acquis, na němž se Spojené království ani Irsko nepodílí, v souladu s rozhodnutím Rady 2000/365/ES ze dne 29. května 2000 o žádosti Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a rozhodnutím Rady 2002/192/ES ze dne 28. února 2002 o žádosti Irska, aby se na ně vztahovala některá ustanovení schengenského acquis. Spojené království ani Irsko se proto na přijetí daného návrhu nepodílí, nejsou jím vázány a ani nepodléhají jeho uplatňování.

Dánsko

Podle protokolu přiloženého k Amsterodamské smlouvě o postavení Dánska se Dánsko nepodílí na přijímání opatření ze strany Rady podle hlavy IV Smlouvy o ES, s výjimkou „opatření na určení třetích zemí, jejichž státní příslušníci musejí mít při překračování vnějších hranic vízum, nebo opatření týkajících se jednotného vzoru víz“ (bývalý článek 100c Smlouvy o ES).

Vzhledem k tomu, že tento návrh rozvíjí schengenské acquis, a na základě článku 5 tohoto protokolu „Dánsko do 6 měsíců poté, co Rada podle ustanovení hlavy IV Smlouvy o založení Evropského společenství vydá rozhodnutí o návrhu nebo iniciativě, které rozvíjejí schengenské acquis, rozhodne, zda toto rozhodnutí začlení do svých vnitrostátních právních předpisů“.

Norsko a Island

V souladu s článkem 6 první odrážkou schengenského protokolu byla dne 18. května 1999 mezi Radou, Norskem a Islandem podepsána dohoda o přidružení těchto dvou zemí k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis[6].

Článek 1 této dohody stanoví, že Norsko a Island jsou přidruženy k činnostem ES a EU v oblastech, na něž se vztahují ustanovení uvedená v příloze A (ustanovení schengenského acquis) a příloze B (ustanovení aktů Evropského společenství, které nahradily odpovídající ustanovení Schengenské úmluvy, nebo podle ní byly přijaty) dané dohody, jakož i ustanovení, která z nich vyplývají.

Podle článku 2 dohody se ustanovení všech aktů či opatření přijatých Evropskou unií, která mění integrované schengenské acquis nebo na něj navazují (přílohy A, B), provádějí a uplatňují i v Norsku a na Islandu.

Stávající návrh navazuje na schengenské acquis, jak je vymezeno v příloze A dohody.

V důsledku toho je tuto otázku třeba projednat v rámci „Smíšeného výboru“, jak je uvedeno v článku 4 dohody, s cílem dát Norsku a Islandu možnost „vysvětlit problémy, kterým v souvislosti s daným opatřením čelí“ a „vyjádřit se o otázkách týkajících se rozvoje pro ně významných ustanovení nebo jejich provádění“.

Švýcarsko

Pokud jde o Švýcarsko, toto nařízení rozvíjí ustanovení schengenského acquis ve smyslu dohody podepsané Evropskou unií, Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o přidružení Švýcarské konfederace k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis , která spadají do oblasti uvedené v čl. 4 odst. 1 rozhodnutí Rady 2004/860/ES o podpisu uvedené dohody jménem Evropské unie a o prozatímním provádění některých jejích ustanovení.

Dohoda se Švýcarskem podepsaná dne 26. 10. 2004 stanoví prozatímní provádění některých ustanovení dohody do jejího podpisu, zejména účast Švýcarska ve smíšeném výboru zabývajícím se rozvojem schengenského acquis.

5.2. Důsledky ve vztahu k dvoufázovému procesu provádění aktů navazujících na schengenské acquis

Ustanovení čl. 3 odst. 1 aktu o přistoupení 10 nových členských států stanoví, že ustanovení schengenského acquis a aktů na ně navazujících nebo s ním jinak souvisejících uvedená na seznamu v příloze, na niž odkazuje daný článek, jsou ode dne přistoupení v nových členských státech závazná a použitelná. Ustanovení a akty, které v této příloze uvedeny nejsou, jsou sice pro nové členské státy ode dne přistoupení závazné, jsou ale v každém z nich použitelné na základě zvláštního rozhodnutí Rady vydaného za tímto účelem v souladu s čl. 3 odst. 2 aktu o přistoupení.

Ustanovení schengenského acquis týkající se vnějších hranic na seznamu v příloze uvedena jsou, a jsou tedy v nových členských státech závazná a použitelná ode dne přistoupení[7].

Ustanovení schengenského acquis o jednotných vízech nejsou uvedena v příloze a proto se - i přes svou závaznou povahu po přistoupení - použijí v nových členských státech pouze po přijetí výše uvedeného rozhodnutí Rady[8].

Tento návrh se proto na nové členské státy použije pouze částečně, zejména:

- Kapitoly I, II, IV a V jsou v plném rozsahu použitelné na nové členské státy, s výjimkou čl. 4 písm. d) a článku 22;

- Kapitola III (o vízech „L“) se použije na nové členské státy pouze od data, ke kterému přijme Rada rozhodnutí uvedené v čl. 3 odst. 2 aktu o přistoupení. To znamená, že do té doby budou nové členské státy vydávat svá vnitrostátní víza obyvatelům pohraniční oblasti za účelem malého pohraničního styku v souladu s jejich vnitrostátními postupy. Tato víza však budou vydávána v jednotném formátu (vízový štítek) zavedeném nařízením Rady č. 1683/95 (ve znění nařízení Rady č. 334/2002), neboť uvedené nařízení je zahrnuto do přílohy uvedené v čl. 3 odst. 1 aktu o přistoupení[9].

2005/0006 (COD)

Návrh

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY

kterým se stanoví pravidla pro malý pohraniční styk na vnějších pozemních hranicích členských států a mění Schengenská úmluva a Společná konzulární instrukce

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o založení Evropského společenství, a zejména na čl. 62 odst. 2 písm. a) a čl. 62 odst. 2 písm. b) bod (ii) a (iv) této smlouvy,

s ohledem na návrh Komise[10],

v souladu s postupem stanoveným v článku 251 Smlouvy[11],

vzhledem k těmto důvodům:

(1) Na potřebu vytvořit pravidla pro malý pohraniční styk s cílem konsolidovat právní rámec Společenství v oblasti vnějších hranic upozorňuje sdělení Komise „K integrovanému řízení vnějších hranic členských států Evropské unie“[12]. Potvrdila ji i Rada dne 13. června 2002 schválením „Plánu řízení vnějších hranic členských států Evropské unie“, který následně podpořila Evropská rada na svém zasedání v Seville ve dnech 21. a 22. června 2002.

(2) Je v zájmu rozšířeného Společenství zajistit, aby hranice s jeho sousedy nepředstavovaly překážku pro obchod, sociální a kulturní výměnu či regionální spolupráci. Proto by měl být vytvořen účinný systém malého pohraničního styku.

(3) Společenství by mělo stanovit pravidla, která by určovala, jaká kritéria a podmínky je třeba dodržet, má-li být obyvatelům pohraniční oblasti usnadněno překračování vnějších hranic členských států za účelem malého pohraničního styku. Stanovená pravidla by měla zajistit rovnováhu mezi snahou usnadnit obyvatelům pohraniční oblasti překračování hranic, pokud cestují v dobré víře a mají k častému překračování vnějších hranic členských států legitimní důvody, a potřebou zabránit nedovolenému přistěhovalectví a případným hrozbám pro bezpečnost vznikajícím v důsledku trestné činnosti.

(4) S cílem vyřešit situaci těch obyvatel pohraniční oblasti, kteří potřebují vízum podle nařízení Rady (ES) č. 539/2001 ze dne 15. března 2001, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni[13], by měla být zavedena zvláštní krátkodobá víza, která budou vydávána z důvodů malého pohraničního styku.

(5) Komise by měla stanovit pravidla pro zvláštní kritéria a podmínky pro vydávání víz obyvatelům pohraniční oblasti za účelem malého pohraničního styku. Kritéria a podmínky by měly být v souladu s podmínkami vstupu ukládanými obyvatelům pohraniční oblasti překračujícím hranici za účelem malého pohraničního styku.

(6) V důsledku dvoufázového prováděcího mechanismu schengenského acquis, jak stanoví článek 3 aktu o přistoupení z roku 2003, jsou nové členské státy vázány povinností uplatňovat schengenský režim pro vnější hranice na všech svých hranicích, včetně hranic s jinými členskými státy, dokud jim Rada nepovolí uplatňovat schengenské acquis v plném rozsahu a zrušit kontroly na jejich společných hranicích s jinými členskými státy. Stejné důvody, které ospravedlňují vytvoření režimu malého pohraničního styku na pozemních hranicích mezi členskými státy a třetími zeměmi, rovněž plně ospravedlňují uplatňování stejného režimu na společných pozemních hranicích mezi členskými státy, dokud nebudou kontroly na těchto hranicích zrušeny.

(7) Zavedením pravidel pro malý pohraniční styk na úrovni Společenství by neměla být dotčena práva volného pohybu, kterých užívají občané Unie a jejich rodinní příslušníci, stejně jako státní příslušníci třetích zemí a jejich rodinní příslušníci, kteří na základě dohod mezi Společenstvím a jeho členskými státy na jedné straně a těmito zeměmi na straně druhé užívají práv volného pohybu, jež jsou rovnocenná s těmi, kterých užívají občané Unie. Pokud však usnadnění překračování hranic podle režimu malého pohraničního styku vůči obyvatelům pohraniční oblasti zahrnuje méně systematické kontroly, měla by se taková výhoda automaticky rozšířit na občany Unie a na státní příslušníky třetí země, kteří požívají práva Společenství na volný pohyb a mají bydliště v pohraniční oblasti.

(8) Za účelem uplatňování režimu malého pohraničního styku by mělo být členským státům povoleno případně udržovat v platnosti nebo uzavírat dvoustranné dohody se sousedními třetími zeměmi, pokud budou tyto dohody v souladu s pravidly stanovenými v tomto nařízení. Členské státy se navíc mohou mezi sebou dohodnout na ustanoveních o malém pohraničním styku na pozemních hranicích, kde se uplatňuje schengenský režim pro vnější hranice, pokud jsou tato ustanovení v souladu s pravidly stanovenými v tomto nařízení.

(9) Tímto nařízením nejsou dotčena zvláštní ustanovení uplatňovaná na Ceutě a Melille, jak byla vymezena v prohlášení Španělského království o městech Ceuta and Melilla v závěrečném aktu Dohody o přistoupení Španělského království k Úmluvě k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985[14].

(10) V případě zneužití malého pohraničního styku, jak ho zřizuje toto nařízení, členské státy dotčeným obyvatelům pohraniční oblasti uloží tresty, které stanoví vnitrostátní právní předpisy.

(11) Komise by měla předložit Evropskému parlamentu a Radě zprávu o uplatňování tohoto nařízení a případně připojit legislativní návrhy.

(12) Toto nařízení respektuje základní práva a svobody a dodržuje zásady, které uznává zejména Charta základních práv Evropské unie.

(13) Vzhledem k tomu, že se cíle kroku, který je třeba učinit, to znamená vymezit pravidla pro kritéria a podmínky pro zavedení režimu malého pohraničního styku na vnějších pozemních hranicích členských států, přímo dotýkají acquis Společenství v otázce vnějších hranic a nelze jich proto v dostatečné míře dosáhnout na úrovni členských států a lze jich z důvodu rozsahu a účinků lépe dosáhnout na úrovni Společenství, může Společenství přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy. V souladu se zásadou proporcionality podle uvedeného článku nepřekročí toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení uvedených cílů.

(14) V souladu s články 1 a 2 Protokolu o postavení Dánska, který je přílohou Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o založení Evropského společenství, se Dánsko nepodílí na přijetí tohoto nařízení, není jím vázáno a ani nepodléhá jeho uplatňování. Vzhledem k tomu, že toto nařízení navazuje na schengenské acquis podle ustanovení hlavy IV části třetí Smlouvy o založení Evropského společenství, by se Dánsko mělo v souladu s článkem 5 uvedeného protokolu do šesti měsíců poté, co Rada toto nařízení přijme, rozhodnout, zda ho začlení do svých vnitrostátních právních předpisů.

(15) Pokud jde o Island a Norsko, toto nařízení rozvíjí ustanovení schengenského acquis ve smyslu dohody uzavřené mezi Radou Evropské unie a Islandskou republikou a Norským královstvím o přidružení těchto dvou států k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis [15], která spadají do oblasti uvedené v článku 1 odst. B rozhodnutí Rady 1999/437/ES ze dne 17. května 1999 o některých opatřeních pro uplatňování této dohody[16].

(16) Toto nařízení rozvíjí ustanovení schengenského acquis , na němž se nepodílí Spojené království v souladu s rozhodnutím Rady 2000/365/ES ze dne 29. května 2000 o žádosti Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, aby se na ně vztahovala některá ustanovení schengenského acquis [17]. Spojené království se proto nepodílí ani na přijetí tohoto nařízení, není jím vázáno a ani nepodléhá jeho uplatňování.

(17) Toto nařízení rozvíjí ustanovení schengenského acquis , na němž se nepodílí Irsko v souladu s rozhodnutím Rady 2002/192/ES ze dne 28. února 2002 o žádosti Irska, aby se na ně vztahovala některá ustanovení schengenského acquis [18]. Irsko se proto nepodílí ani na přijetí tohoto nařízení, není jím vázáno a ani nepodléhá jeho uplatňování.

(18) Pokud jde o Švýcarsko, toto nařízení rozvíjí ustanovení schengenského acquis ve smyslu dohody podepsané Evropskou unií, Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o přidružení Švýcarské konfederace k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis , která spadají do oblasti uvedené v čl. 4 odst. 1 rozhodnutí Rady 2004/860/ES o podpisu uvedené dohody jménem Evropské unie a o prozatímním provádění některých jejích ustanovení[19].

(19) Ustanovení čl. 4 písm. d) a článek 22, jakož i kapitola III tohoto nařízení jsou ustanoveními, která navazují na schengenské acquis nebo s ním jinak souvisí ve smyslu čl. 3 odst. 2 aktu o přistoupení z roku 2003,

PŘIJALY TOTO NAŘÍZENÍ:

Kapitola I Obecná ustanovení

Článek 1 Předmět

1. Toto nařízení zřizuje režim malého pohraničního styku na vnějších pozemních hranicích členských států a zavádí pro daný účel zvláštní víza („L“), která budou vydávána obyvatelům pohraniční oblasti, kteří podléhají vízové povinnosti podle nařízení (ES) č. 539/2001.

2. Toto nařízení zmocňuje členské státy k uzavírání nebo udržování v platnosti dvoustranných dohod se sousedními zeměmi za účelem provádění režimu malého pohraničního styku.

Článek 2 Oblast působnosti

1. Tímto nařízením nejsou dotčena ustanovení práva Společenství ani vnitrostátního práva použitelná na státní příslušníky třetí země týkající se:

a) dlouhodobých pobytů;

b) přístupu k hospodářské činnosti a jejího výkonu;

c) cel a daňových záležitostí.

Článek 3 Definice

Pro účely tohoto rozhodnutí se použijí následující definice:

a) „vnější pozemní hranicí“ se rozumí:

i) společná pozemní hranice mezi členským státem a sousední třetí zemí;

ii) společná pozemní hranice mezi členským státem, který v plném rozsahu provádí schengenské acquis, a členským státem, který je vázán povinností toto acquis v plném rozsahu uplatňovat v souladu se svým aktem o přistoupení, pro nějž však rozhodnutí Rady, které ho zmocňuje toto acquis plně uplatňovat, zatím nevstoupilo v platnost;

iii) společná pozemní hranice mezi členskými státy, které jsou vázány povinností uplatňovat schengenské acquis v plném rozsahu v souladu se svými akty o přistoupení, pro něž však rozhodnutí Rady, které je zmocňuje toto acquis plně uplatňovat, zatím nevstoupilo v platnost;

b) „pohraniční oblastí“ se rozumí oblast do vzdálenosti nejvýše 30 kilometrů vzdušnou čarou od hranice. Administrativní celky v rámci této oblasti, které je třeba považovat za součást pohraniční oblasti, mohou dotčené státy podrobněji rozlišovat. Pokud se část takového celku nachází více než 30 kilometrů od hraniční linie, avšak ne více než 35 kilometrů, považuje se přesto za část pohraniční oblasti;

c) „malým pohraničním stykem“ se rozumí pravidelné překračování vnějších pozemních hranic členského státu obyvateli pohraniční oblasti s cílem zůstat v pohraniční oblasti tohoto členského státu po dobu nepřesahující lhůty stanovené v tomto nařízení;

d) „státními příslušníky třetí země požívajícími právo Společenství na volný pohyb“ se rozumějí:

(i) státní příslušníci třetí země, kteří jsou členy rodiny občana Unie, vykonávají své právo na volný pohyb a vztahuje se na ně směrnice 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004[20];

(ii) státní příslušníci třetí země a členové jejich rodiny, bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří požívají práva na volný pohyb rovnocenného s právem občanů Unie, a to na základě dohod mezi Společenstvím a jeho členskými státy na straně jedné a uvedenými zeměmi na straně druhé.

e) „obyvateli pohraniční oblasti“ se rozumí státní příslušníci třetích zemí, kteří mají v pohraniční oblasti země, která s členským státem sousedí, zákonné bydliště po dobu alespoň jednoho roku, s výjimkou kategorií, na něž se vztahuje písmeno d);

f) „vízem“ se rozumí:

- u členských států, které v plném rozsahu provádějí schengenské acquis, vízum zavedené článkem 8;

- u členských států, které schengenské acquis neprovádějí v plném rozsahu, krátkodobé vízum daného členského státu vydané v souladu s vnitrostátními postupy;

g) „schengenským acquis“ se rozumí acquis vymezené v příloze A rozhodnutí Rady 435/1999/ES[21];

h) „Schengenskou úmluvou“ se rozumí Úmluva k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985.

Kapitola IIRežim malého pohraničního styku

Článek 4 Podmínky pro vstup

Odchylně od čl. 5 odst. 1 Schengenské úmluvy mohou obyvatelé pohraniční oblasti překračovat vnější hranice sousedních členských států za účelem malého pohraničního styku, pokud:

a) mají platný doklad nebo doklady, které je k tomu opravňují, jak je uvedeno v článku 5;

b) jsou držiteli víza, je-li takové vízum v daném případě vyžadováno;

c) v případě nutnosti předloží doklady, které prokazují jejich status obyvatel pohraniční oblasti, existenci legitimních důvodů k častému překračování hranic v rámci malého pohraničního styku, jako jsou rodinné vazby, sociální, kulturní či hospodářské motivy, a případně skutečnost, že disponují dostatečnými prostředky na výdaje spojené s pobytem s ohledem na účel takového pobytu;

d) nejsou v schengenském informačním systému (SIS) vedeny jako osoby, kterým má být odepřen vstup;

e) nejsou považovány za osoby, které představují hrozbu pro veřejnou politiku, vnitřní bezpečnost, veřejné zdraví nebo mezinárodní vztahy kteréhokoli z členských států.

Článek 5 Doklady

Za doklady, které obyvatele pohraniční oblasti opravňují k překračování vnějších hranic sousedního členského státu za účelem malého pohraničního styku, se považují:

a) u obyvatel pohraniční oblasti, kteří podléhají vízové povinnosti podle nařízení (ES) č. 529/2001, pas nebo jakýkoli jiný platný doklad, který je opravňuje k překračování vnějších hranic, jak je stanoveno v čl. 17 odst. 3 písm. a) Schengenské úmluvy;

b) u obyvatel pohraniční oblasti, kteří nepodléhají vízové povinnosti podle nařízení (ES) č. 539/2004:

(i) doklady podle výše uvedeného písmene a) nebo

(ii) zvláštní povolení k překračování hranic vydané státem, kde má daná osoba bydliště, a potvrzené příslušnými orgány členského státu, jehož hranice jsou překračovány.

Článek 6 Pobyt v pohraniční oblasti

Pro účely tohoto nařízení mohou obyvatelé pohraniční oblasti pobývat v pohraniční oblasti sousedního členského státu po dobu až sedmi po sobě jdoucích dnů. Celková délka jejich postupně uskutečněných návštěv daného členského státu nesmí překročit tři měsíce v rámci jakéhokoliv půlročního období.

Lhůty mohou být za výjimečných okolností prodlouženy.

Článek 7 Vstupní a výstupní razítka

Členské státy se mohou odchýlit od povinnosti opatřovat cestovní doklady obyvatel pohraniční oblasti překračujících vnější pozemní hranice za účelem malého pohraničního styku vstupními a výstupními razítky, pokud jsou splněny tyto podmínky:

a) držitel cestovního dokladu nepodléhá vízové povinnosti podle nařízení (ES) č. 539/2001;

b) dodržování lhůt stanovených v článku 6 je zajištěno jiným způsobem, který je třeba upřesnit ve dvoustranných dohodách uvedených v článcích 14 a 16.

Kapitola III Víza vydávaná za účelem malého pohraničního styku

Článek 8 Víza vydávaná za účelem malého pohraničního styku

1. Za účelem malého pohraničního styku se zavádějí zvláštní víza vydávaná obyvatelům pohraniční oblasti.

2. Územní platnost víz uvedených v odstavci 1 a vydávaných obyvatelům pohraniční oblasti, kteří podléhají vízové povinnosti podle nařízení (ES) č. 539/2001, je omezena na pohraniční oblast vydávajícího členského státu.

2. Víza uvedená v odstavci 1 opravňují držitele k vícenásobnému překračování vnější pozemní hranice vydávajícího členského státy a k pobytu v pohraniční oblasti uvedeného členského státu až po dobu sedmi po sobě následujících dní.

Celková doba trvání po sobě následujících návštěv uvedeného členského státu nesmí překročit tři měsíce během půlročního období.

Článek 9 Vzor víza

Víza uvedená v článku 8 se vydávají ve formě jednotného vzoru (štítek) v souladu s pravidly a specifikacemi nařízení Rady (ES) č. 1683/95[22], kterým se stanoví jednotný vzor víz. Jednotný vzor vydávaný za tímto účelem obsahuje rozlišovací písmeno „L“ podle oddílu 11 („druh víza“).

Článek 10 Podmínky vydávání

1. Víza uvedená v článku 8 mohou být vydávána obyvatelům pohraniční oblasti, kteří:

(a) jsou držiteli platného dokladu, který je opravňuje překračovat vnější hranice, jak je definováno v čl. 17 odst. 3 a) Schengenské úmluvy;

(b) v případě nutnosti předloží doklady, které prokazují jejich status obyvatel pohraniční oblasti, existenci legitimních důvodů k častému překračování hranic v rámci malého pohraničního styku, jako jsou rodinné vazby, sociální, kulturní či hospodářské motivy, a případně skutečnosti, že disponují dostatečnými finančními prostředky na výdaje spojené s pobytem s ohledem na účel takového pobytu;

(c) nejsou v schengenském informačním systému (SIS) vedeni jako osoby, kterým má být odepřen vstup;

(d) nejsou považováni za osoby, které představují hrozbu pro veřejnou politiku, vnitřní bezpečnost, veřejné zdraví nebo mezinárodní vztahy kteréhokoli z členských států.

2. Víza uvedená v článku 8 nesmějí být vydávána na hranici.

Článek 11 Platnost

Víza uvedená v článku 8 musejí mít minimální platnost v délce jednoho roku a maximální platnost v délce pěti let.

Článek 12 Správní náklady

1. Poplatky odpovídající správním nákladům na vyřízení žádosti o víza uvedená v článku 8 musejí být rovnocenné s poplatky vybíranými za vyřízení žádostí o krátkodobá víza pro více vstupů se stejnou platností.

2. Odchylně od odstavce 1 mohou členské státy rozhodnout o tom, že poplatky odpovídající správním nákladům na vyřízení žádosti o víza uvedená v článku 8 budou sníženy nebo od nich bude upuštěno.

Článek 13 Vztah ke Společné konzulární instrukci

Kromě případů, kde toto nařízení stanoví jinak, a aniž by byl dotčen článek 22, se budou podmínky a postupy pro vydávání víz uvedených v článku 8 řídit Společnou konzulární instrukcí[23].

Kapitola I V Provádění režimu malého pohraničního styku

Článek 14 Dohody mezi členskými státy a třetími zeměmi

1. Za účelem provádění režimu malého pohraničního styku jsou členské státy zmocněny uzavírat se sousedními třetími zeměmi dohody v souladu s pravidly stanovenými v tomto nařízení.

Členské státy mohou rovněž udržovat v platnosti stávající dohody o malém pohraničním styku, které se sousedními třetími zeměmi již uzavřely. Pokud tyto dohody nejsou slučitelné s tímto nařízením, provedou členské státy příslušné úpravy, aby zjištěné nesrovnalosti odstranily.

2. Členské státy před uzavřením nebo změnou jakékoli dohody se sousedními třetími zeměmi o malém pohraničním styku nejprve konzultují Komisi ohledně slučitelnosti dohody s tímto nařízením.

Pokud se Komise domnívá, že dohoda není slučitelná s tímto nařízením, oznámí to dotčenému členskému státu a požádá ho, aby dohodu změnil s cílem odstranit zjištěné nesrovnalosti.

3. Členské státy Komisi zašlou kopii dohod uvedených v odstavci 1, stejně jako jejich případné vypovězení či změny.

Článek 15 Vzájemnost

Členské státy zajistí, aby v dohodách se sousedními třetími zeměmi tyto země občanům Unie, kteří mají zákonné bydliště v pohraniční oblasti členského státu a přejí si cestovat do pohraniční oblasti sousední třetí země, zaručily srovnatelné zacházení, jakého se dostává státním příslušníkům sousední třetí země.

Článek 16 Dohody mezi členskými státy

1. Členské státy uvedené v čl. 3 písm. a) bodech ii) a iii) jsou zmocněny mezi sebou uzavírat dohody o malém pohraničním styku v souladu s pravidly stanovenými v tomto nařízení.

2. Členské státy uvedené v odstavci 1 mohou do doby, než vstoupí v platnost rozhodnutí Rady, které je opravňuje zrušit hraniční kontroly na jejich společných hranicích, mezi sebou udržovat v platnosti stávající dohody o malém pohraničním styku. Pokud tyto dohody nejsou slučitelné s tímto nařízením, provedou členské státy příslušné úpravy, aby zjištěné nesrovnalosti odstranily.

3. Členské státy Komisi zašlou kopii dohod uvedených v odstavcích 1 a 2, stejně jako jejich případné vypovězení či změny.

Článek 17 Usnadnění překračování hranic

1. Dohody uvedené v článku 14 a 16 mohou obsahovat ustanovení pro usnadnění překračování hranic, přičemž členské státy:

a) zřídí zvláštní hraniční přechody otevřené pouze pro obyvatele pohraniční oblasti;

b) vyhradí na řádných hraničních přechodech obyvatelům pohraniční oblasti zvláštní pruhy;

c) existují-li požadavky zvláštní povahy, povolí obyvatelům pohraniční oblasti, kteří nepodléhají vízové povinnosti podle nařízení (ES) č. 539/2001 překračovat hranice na jiných místech než na řádných hraničních přechodech a mimo stanovené hodiny.

2. Pokud se členský stát rozhodne usnadnit obyvatelům pohraniční oblasti překračování hranic v souladu s odstavcem 1, rozšiřuje se daná výhoda automaticky také na jakéhokoli občana Unie, jakož i státní příslušníky třetí země požívající práva Společenství na volný pohyb, včetně státních příslušníků podléhajících vízové povinnosti, kteří mají v pohraniční oblasti bydliště.

3. Odchylně od článku 6 Schengenské úmluvy podléhají na hraničních přechodech uvedených v odst. 1 písm. a), jakož i na pruzích uvedených v odst. 1 písm. b) osoby, které jsou pohraničním strážím známy z důvodu jejich častého překračování hranice, pouze namátkovým kontrolám.

Kapitola V Závěrečná ustanovení

Článek 18 Ceuta a Melilla

Tímto nařízením nejsou dotčena zvláštní ustanovení uplatňovaná ve městech Ceuta a Melilla, jak byla vymezena v prohlášení Španělského království o městech Ceuta and Melilla v závěrečném aktu Dohody o přistoupení Španělského království k Úmluvě k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985[24].

Článek 19 Sankce

1. Členské státy zajistí, aby jakékoli zneužití režimu malého pohraničního styku, jak ho ustavuje toto nařízení a zavádí dvoustranné dohody uvedené v článcích 14 a 16, podléhalo sankcím stanoveným vnitrostátními právními předpisy.

Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a musí působit odrazujícím dojmem; musí zahrnovat možnost zrušení a odejmutí zvláštních povolení k překračování hranic uvedených v čl. 5 písm. b), stejně jako víza vydaného za účelem malého pohraničního styku.

2. Členské státy uchovávají záznam o všech osobách, kterým byly v souladu s odstavcem 1 sankce uloženy. Tato informace se za každé půlroční období předává ostatním členským státům a Komisi.

Článek 20 Zpráva o provádění režimu

Nejpozději dva roky po vstupu tohoto nařízení v platnost Komise předloží Evropskému parlamentu a Radě zprávu o fungování a provádění režimu malého pohraničního styku, jak byl ustaven dvoustrannými dohodami uzavřenými na základě tohoto nařízení a v souladu s tímto nařízením, případně doplněnou příslušnými legislativními návrhy.

Článek 21 Změna Schengenské úmluvy

Ustanovení čl. 136 odst. 3 Schengenské úmluvy se nahrazuje tímto:

„3. Odstavec 2 se nepoužije na dohody o malém pohraničním styku, u kterých se uplatňují ustanovení článku 14 [nařízení č. … tohoto nařízení ].“

Článek 22 Změna Společné konzulární instrukce

Společn á konzulární instrukce se mění takto:

1) V části I bodu 2 se vkládá nový bod 2.3a, který zní:

„2.3a Víza za účelem malého pohraničního styku

V případě státních příslušníků třetích zemí, kteří často potřebují překročit hranici sousedního členského státu za účelem malého pohraničního styku, jak je definován nařízením (ES) č. […]*, se mohou vydávat víza, jejichž územní platnost je omezená na pohraniční oblast vydávajícího členského státu. Taková víza opravňují držitele k vícenásobnému překračování hranice vydávajícího členského státu za předpokladu, že celková délka po sobě následujících pobytů v pohraniční oblasti uvedeného členského státu nepřekročí tři měsíce v jakémkoli půlročním období.

V souladu s [nařízením (ES) č…. tímto nařízením ] musejí mít taková víza minimální platnost v délce jednoho roku a maximální platnost v délce pěti let.

Víza vydávaná za účelem malého pohraničního styku nesmějí být vydávána na hranici.

____________________________________________

* Úř. věst. L …“

2) V části V bodu 1.4 se vkládá nová odrážka, která zní:

- „Doklady, které mohou být vyžadovány před vydáním víza „L“:

- osvědčení prokazující bydliště v pohraniční oblasti;

- jakýkoli doklad odůvodňující potřebu častého překračování hranice za účelem malého pohraničního styku, např. osvědčení prokazující podstatné rodinné vazby, doklady osvědčující vlastnictví majetku za hranicí atd.“

3) V části VI bodu 1.1 se poslední odrážka nahrazuje tímto:

„omezená územní platnost se nemusí uplatnit na určitou část území [ členský stát ], s výjimkou případů víz druhu „L“ vydaných za účelem malého pohraničního styku“;

4) V části IV se bod 1.7 (pole DRUH VÍZA) mění takto:

- první odstavec se nahrazuje tímto:„S cílem usnadnit věc kontrolním orgánům upřesní druh víza použitím písmen A, B, C, D a L následujícím způsobem:“

- po odrážce „D+C […]“ se vkládá odrážka, která zní:„L: víza vydaná za účelem malého pohraničního styku“

5) V části VII se doplňuje nový bod 4, který zní:

„Vybírané poplatky odpovídající správním nákladům na vydání víz za účelem malého pohraničního styku mohou být sníženy nebo od nich může být upuštěno v souladu s [nařízením (ES) č…. tímto nařízením ].“

Článek 23

Toto nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech v souladu se Smlouvou o založení Evropského společenství.

V Bruselu dne […].

Za Evropský parlament Za Radu

předseda/předsedkyně předseda/předsedkyně […] […]

ANNEX COMMENTARY ON THE ARTICLES

Article 1

This Article specifies the purpose of the Regulation, which is to establish a local border traffic regime at the external land borders of the Member States, and to authorise them to conclude or maintain bilateral agreements with neighbouring countries for that purpose.

In order to take into account the situation of those third countries subject to a visa obligation, a specific “L” visa is also established.

Article 2

This Article specifies that the Regulation does not aim at regulating and thus does not affect provisions regulating long-term stays, the exercise of an economic activity, and those related to customs and taxation matters.

Article 3

This Article defines the terms used in the proposal.

(a) The scope of the definition of ‘external land borders’ has already been explained under point 2 of the Explanatory Memorandum. This excludes the borders with those Member States who are not fully implementing, nor bound to implement in full, the Schengen acquis (i.e., the United Kingdom and Ireland).

(b) The maximum width of the border area (30 and, in justified cases, 35 kilometres) is the result of the discussions had within the Council on this issue, when examining the 2003 proposals.

(c) There is as yet no definition of ‘local border traffic’. This definition is therefore derived from existing practice (i.e., bilateral agreements). Two elements seem essential to define ‘local border traffic’: the residence in the border area and the regular crossing of the border in order to stay, for a limited period, in the border area of the neighbouring country.

(d) This point defines those third country nationals enjoying the Community right to free movement, i.e.:

- members of the family of Union citizens in those cases falling under the scope of Directive 2004/38/EC;

- third country nationals, as well as members of their families, of those third countries which have concluded an agreement with the Community and its Member States on the right to free movement (currently, EEA countries and Switzerland).

(e) Two conditions are established in order to be considered as 'border resident': the actual residence in the border area, as defined above under (b), and a minimum residence period of one year in that area. It shall be noted that this definition does not cover EU citizens and third-country nationals enjoying the Community right to free movement, as defined under point (d) (the reasons are given in point 2 of the Explanatory Memorandum).

(f) As regards the definition of ‘visa’, a distinction has been made between the Member States fully implementing the Schengen acquis (and thus issuing the uniform visa) and those not fully implementing the Schengen acquis. This distinction has been made because the latter do not apply the Schengen provisions on the uniform visa (including the Common Consular Instructions) and thus cannot issue the “L” visa until the date when the Council authorises them to fully implement the Schengen acquis.

(g) This point clarifies the scope of the “Schengen acquis”.

(h) This point specifies what is meant by “Schengen Convention”.

Article 4

The conditions listed in this Article for the entry of border residents are, to a great extent, those provided by Article 5(1) of the Schengen Implementing Convention (SIC). The differences concern the following elements:

- the documents valid for crossing the border (see below the commentary on Article 5);

- the need to prove, if necessary, the residence in the border area and the reasons for the frequent crossing of the border on grounds of local border traffic. The assessment of means of subsistence shall be linked to the purpose of stay.

It shall be noted that the reference to “threat to public health” has been introduced in order to ensure consistency with the proposal for a Council Regulation establishing a Community Code on the rules governing the movement of persons across borders (COM(2004)391 of 26.5.2004).

Article 5

Documents valid to cross the external land border of a Member State by a third country national are, generally speaking, a passport or an equivalent international travel document. In the framework of local border traffic, it is proposed to facilitate border crossing to bona fide border residents not requiring a visa by allowing them to cross the external land borders also on the basis of a specific border crossing permit, issued by the State of residence and countersigned by the competent authorities of the Member State whose border is crossed.

Article 6

The maximum duration of stay in the border area of a Member State for the purpose of local border traffic is fixed at seven consecutive days; this figure is inspired by the current practice (bilateral agreements). The maximum duration of the stay in the border area cannot exceed the general time-limit for a short stay, which is three months within any half-year period.

An extension of the above time-limits can be granted only in exceptional cases, such as for humanitarian reasons, illness, accidents etc.

Article 7

This Article derogates from the general obligation of affixing an entry and exit stamp on the travel documents of third country nationals. However, such derogation is only possible for border residents not subject to the visa obligation and provided that Member States are able to ensure by any other means (e.g., through electronic registers) the respect of time limits.

Article 8

This Article establishes the specific visa to be issued to border residents for the purpose of local border traffic (“L” visa) and defines its characteristics.

Article 9

The “L” visa will be issued in the same format (visa sticker) than other uniform visas, as laid down by Regulation No 1683/95 (as last amended by Regulation No 334/2002).

Article 10

The conditions for issuing the “L” visa are equivalent to the general entry conditions as laid down in Article 4 of this Regulation.

It is also specified that “L” visas cannot be issued at the border.

Article 11

This Article specifies the minimum and maximum validity of the “L” visa.

Article 12

This Article provides for the possibility of reducing or waiving the fees related to the issuing of the “L” visa.

Article 13

The provisions of the Common Consular Instructions shall apply to the issuing of the “L” visa, except for those aspects which are regulated differently in the present Regulation.

Article 14

This Article authorises Member States to maintain or conclude agreements with neighbouring third countries on local border traffic, provided that such agreements are compatible with the rules set out in the present Regulation. At the same time, Member States shall eliminate any incompatibility between existing agreements and the rules set in this Regulation.

In order to assess their compatibility with the present Regulation, such agreements, as well as their modification or denunciation, have to be transmitted to the Commission.

Article 15

The establishment of a local border traffic regime with a neighbouring third country aims at facilitating the crossing of the external land border of a Member State for bona fide third country nationals resident in the border area of that neighbouring country. This Article requests Member States to ensure that, at least, an equivalent treatment is reserved to both citizens of the Union and third country nationals, lawfully resident in their border areas, wishing to cross the border and stay in the border area of the neighbouring third country.

Article 16

A regime of local border traffic may also be established at the “temporary external borders” between Member States. The latter are therefore authorised to conclude bilateral agreements between them, provided that they are in compliance with this Regulation.

Article 17

This Article reflects, to a great extent, existing practices. In order to facilitate border crossing to border residents, Member States may, in their bilateral agreements implementing this Regulation, provide for the possibility of:

(a) setting up specific border crossing points open solely for border residents;

(b) reserving specific lanes to border residents;

(c) authorising border residents not subject to the visa obligation to cross the border outside authorised border crossing points and hours, but only where circumstances justify it (for instance, in case of a village situated across the border). It shall be noted that this possibility is already envisaged both in Article 3(1) of the Schengen Implementing Convention and in point 1.3, Part I, of the Common Manual.

The second paragraph automatically extends the above facilitation, whenever granted, to Union citizens residing in the border area, as well as to third country nationals enjoying the Community right to free movement. This provision is needed since they are otherwise excluded from the scope of this Regulation because they already enjoy, under Community law, specific rights related to free movement which, generally speaking, go beyond what is foreseen in the present proposal (for instance, as regards time-limits for stay, or entry conditions).

The third paragraph provides for a less systematic check to be carried out at the border crossing points and at the lanes reserved to border residents. This is justified by the fact that most of the persons crossing the border at those border crossing points/lanes are well known to the border guard, due to the fact that they cross that very same border crossing point every day or, in any case, very frequently. Thus, such persons do not need to be checked every time they cross the border. A similar provision is also contained in the Common Manual (see point 1.3.5.3 of part II).

Article 18

This Article specifies that the border crossing regime currently applied in the Spanish towns of Ceuta and Mellilla is not affected by the present Regulation.

Article 19

This Article obliges Member States to impose penalties against any misuse of the local border traffic regime, as well as to keep record of persons sanctioned. Such information, to be transmitted to the other Member States and to the Commission, will be important in order to monitor the implementation of the regime (Article 20).

Article 20

After two years from the entry into force of this Regulation, an assessment of the implementation of the regime will be made by the Commission, which will have to report on it to the EP and the Council and, if necessary, propose the appropriate legislative adaptations.

Article 21

Article 136, paragraph 3 of the Schengen Implementing Convention – related to the information to be provided to other Member States when concluding bilateral agreements on local border traffic - is replaced by the provisions of Article 14 of this Regulation.

Article 22

This Article amends the Common Consular Instructions in order to introduce the new type of visa (“L”) and specify its characteristics.

Article 23

Standard provision.

[1] Některé členské státy se svými sousedy uzavřely dvoustranné dohody o malém pohraničním styku. Přehled takových dohod lze nalézt v pracovním dokumentu Komise Rozvoj acquis v oblasti malého pohraničního styku, SEC(2002)947 ze dne 9.9.2002.

[2] KOM(2003)502 – 2003/0193 (CNS) o zavedení režimu malého pohraničního styku na vnějších pozemních hranicích členských států a KOM(2003)502 – 2003/0194 (CNS) o zavedení režimu malého pohraničního styku na dočasných vnějších pozemních hranicích mezi členskými státy.

[3] Např. viz rozsudek Soudního dvora ze dne 11. června 1991 ve věci C – 300/89 (Komise v. Rada).

[4] Rozhodnutí Rady 2004/927/ES ze dne 22. prosince 2004, kterým se pro některé oblasti, na něž se vztahuje hlava IV třetí části Smlouvy o založení Evropského společenství, stanoví, že se budou řídit postupem stanoveným v článku 251 Smlouvy (Úř. věst. L 396, 31.12.2004, s. 45).

[5] Úř. věst. C 313, 16.12.2002, s. 1.

[6] Úř. věst. L 176, 10.7.1999, s. 35.

[7] S výjimkou čl. 5 odst. 1 písm. d) Schengenské úmluvy, který se týká konzultace schengenského informačního systému.

[8] S výjimkou příloh 1-3, 7, 8 a 15 Společné konzulární instrukce, která je závazná a rovněž použitelná v nových členských státech od okamžiku přistoupení.

[9] V tomto ohledu je třeba upozornit, že písmena udávající druh vydaného víza („A“, „B“, „C“, „D“ a po vstupu tohoto nařízení v platnost také „L“) netvoří součást jednotného vzoru pro víza. Použití různých písmen pro různé druhy víz je stanoveno ve Společné konzulární instrukci (část VI, bod 1.7), a proto je nové členské státy neuplatní předtím, než budou provádět schengenské acquis v plném rozsahu. Jak však nové členské státy již činí v případě ostatních druhů víz, mohou používat písmeno „L“ pro označení víz vydaných za účelem malého pohraničního styku na základě jejich vnitrostátních právních předpisů.

[10] Úř. věst. C […], […], s. […].

[11] Úř. věst. C […], […], s. […].

[12] KOM (2002) 233 v konečném znění, 7.5.2002.

[13] Úř. věst. L 81, 21.3.2001, s. 1. Nařízení naposledy pozměněné nařízením (ES) č. 453/2003 (Úř. věst. L 69, 13.3.2003, s. 10).

[14] Úř. věst. L 239, 22.9.2000, s. 69.

[15] Úř. věst. L 176, 10.7.1999, s. 36.

[16] Úř. věst. L 176, 10.7.1999, s. 31.

[17] Úř. věst. L 131, 1.6.2000, s. 43.

[18] Úř. věst. L 64, 7.3.2002, s. 20.

[19] Úř. věst. L 370, 17.12.2004, s. 78.

[20] Úř. věst. L 158, 30.4.2004, s. 77.

[21] Úř. věst. L 176, 10.7.1999, s. 1.

[22] Úř. věst. L 164, 14.7.1995, s.1.

[23] Úř. věst C 310, 19.12.2003, s.1.

[24] Úř. věst. L 239, 22.9.2000, s. 69.