25.11.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 294/1

1.1

V rámci procesu zjednodušení legislativy o jednotném trhu, Komise zveřejnila v září 1999 studii vypracovanou pracovní skupinou týkající se práv společností, která se zaměřila zejména na zjednodušení první a druhé směrnice. Skupina na vysoké úrovni odborníků na právo společností ve zprávě „Moderní reglementační rámec evropského práva společností“ zveřejněné v listopadu 2002 zdůraznila, že většina podmětů vyjádřených v legislativě o jednotném trhu by měla být zavedena do směrnice.

1.2

Návrh této směrnice se snaží zjednodušit některé aspekty druhé směrnice, která v současné době vytyčuje následující požadavky:

2.1

Návrh směrnice se opírá o úvahu, že zjednodušení druhé směrnice by přispělo zásadním způsobem ke zvýšení účinnosti a konkurenceschopnosti podniků, aniž by se tím snížila ochrana akcionářů a věřitelů.

2.2

Z tohoto hlediska různé články návrhu směrnice se snaží přímým či nepřímým způsobem:

2.3

Aby se předešlo zneužití trhu, by měly členské státy, za účelem uplatnění této směrnice, vzít na vědomí ustanovení směrnic 2003/6/ES a 2004/72/ES týkajících se uznané tržní praxe a řady ustanovení, která by měla zajistit transparentnost řízení a odpovědnost řídících orgánů

3.1

Výbor souhlasí s cíly stanovenými v návrhu směrnice a se způsoby, jakými jich chce Komise dosáhnout. Je třeba rozlišovat mezi skutečným zjednodušením, které se nedotýká smyslu a dopadu již existujících opatření, a pozměňujícím zjednodušením, které tím, že vypustí některé metody, jež měly původně sloužit jako záruka pro třetí strany, pro trh nebo pro vlastní společnosti, může vést ke změně, ať již zásadní nebo podružné, „ochranného“ charakteru předchozích směrnic.

3.2

Pozměňovací zjednodušení není špatnou variantou, naopak se může ukázat jako velice užitečné, jestliže upravuje opatření pro potřeby trhu a fungování podniků. Avšak s jejím přijetím Komise nemůže překročit hranice svého zmocnění zjednodušit, nikoliv změnit, existující právní úpravu. Jinými slovy, každá změna je přijatelná, jestliže se dá dokázat, že přispěje ke zjednodušení správy podniku (corporate governance) zlepšením konkurenceschopnosti a snížením nákladů společnosti, a naopak není vítaná, jestliže jejím důsledkem je omezení práv třetích osob, zejména minoritních akcionářů nebo věřitelů. EHSV upozorňuje Parlament a Radu na tento bod, který je velmi důležitý, má-li se zabránit tomu, aby měl občan pocit, že proces zjednodušení je využit k zavedení podstatných změn, které nijak nesouvisejí se zjednodušením. EHSV chce v tomto duchu přispět tím, že se omezí pouze na aspekty, které si zaslouží pozornost, přičemž se rozumí, že s ostatními souhlasí.

4.1

Článek 10a odstavec 1 stanovuje, že se členské státy mohou rozhodnout neuplatňovat garanční opatření článku 10, odstavce 1, 2 a 3 směrnice 77/91/ES, pokud nový vklad kapitálu nesestává z hotovosti, ale z kotovaných cenných papírů. Znalecká certifikace může být v takovém případě nahrazena hodnocením provedeným na základě jejich váženého průměru cen za poslední tři měsíce.

4.1.1

Výbor s tímto souhlasí, nicméně poukazuje na to, že výpočet na základě váženého průměru ceny za poslední tři měsíce spočívá na předešlých hodnotách, které nepočítají s budoucími perspektivami, kdy ceny mohou stoupat, ale také klesat. Tato norma by měla být sjednocena tak, aby byl vážený průměr ceny považován za maximum, s možností rozhodujících orgánů učinit odlišné a odůvodněné ocenění.

4.1.2

Úlevy stanovené v odstavci 1 by měly být zavedeny v celé EU. Pokud by byly ponechány na rozhodnutí jednotlivým členským státům, existuje nebezpečí, že k žádanému deregulačnímu efektu v některých zemích nedojde.

4.2

Článek 10a odstavec 2 stanovuje, že členské státy se mohou rozhodnout neuplatňovat garanční opatření zmíněná v odstavci 4.1 v případě, že nový vklad kapitálu nesestává z kotovaných cenných papírů (tedy z nekotovaných cenných papírů, nemovitostí atd.). V takovém případě ale musí být ocenění předem provedeno nezávislým znalcem, který musí mít dostatečné vzdělání a zkušenosti.

4.2.1

Podle názoru Výboru by měl odstavec a), který se týká osoby znalce, bez náhrady odpadnout, protože pojmy „dostatečné odborné znalosti a dostatečné zkušenosti“ jsou příliš neurčité. Pro účely směrnice postačí, bude-li se jednat o nezávislého znalce uznaného příslušnými orgány.

4.2.1.1

V odstavci 2 b), který se týká referenčního období pro ocenění vkladu, by měla být tříměsíční lhůta prodloužena minimálně na 6 měsíců.

4.2.2

Druhá připomínka se týká bodu c), ve kterém se uvádí, že znalec musí provádět posudky „v souladu s principy a normami hodnocení všeobecně uznanými v daném členském státě“: EHSV navrhuje, aby byly účtovací normy uznané zákonem nebo oficiální reglementací explicitně uvedeny.

4.2.3

Odstavec 3 stanovuje možnost nepoužít normy pro oceňování v případech, kdy nepeněžité vklady vyplývají z „účtování“ předcházejícího finančního roku. Je třeba vysvětlit pojem „seznam majetku“. Je nejasné, zda se jedná o bilanční hodnoty.

4.3

V článku 10b) odstavec 1 pododstavec 2 se uvádí, že každý členský stát určí správní nebo soudní orgán, který bude pověřen prověřováním legálnosti nepeněžních vkladů. EHSV poznamenává – ale jde pouze o vlastní formu, že soudní orgán je vždy nezávislý a navrhuje tedy malou úpravu textu. Důležitější je si ale uvědomit, že o tomto orgánu se zmiňuje na několika místech směrnice, pokaždé s poukázáním na jiné funkce, aniž by definovala jeho přesnou roli a stanovila přesný seznam jeho povinností.

4.3.1

Každý členský stát má správní nebo soudní orgány s notářskými, autorizačními a kontrolními funkcemi a nyní se zdá, že alespoň uvnitř členských států se dospělo k ujasnění situace a nalezení definice pro jediný kompetentní orgán („jednotné kontaktní místo“ v souladu se směrnicí o službách) pro otázky reglementace a kontroly společností: rozhodný krok nejen na cestě ke zjednodušení, ale především k realizace vnitřního trhu.

4.4

Článek 19 odstavec 1 ustanovuje, že v zemích, které umožňují společnostem získání vlastní akcie, je povolení k jejich nákupu stanoveno valnou hromadou na dobu maximálně pěti let. EHSV se domnívá, že období pěti let je příliš dlouhé: situace na trhu a v podniku se může radikálně změnit a přimět rozhodující orgány zrušit jejich rozhodnutí. Doba nákupu akcií platná na pět let není pro podniky obvyklá. V zájmu opatrnosti a s cílem poskytnout shromáždění akcionářů větší volnost v rozhodování, by bylo lepší snížit toto období na dva roky, s možností jeho obnovení v ročních nebo dvouročních intervalech.

4.4.1

V článku 23 odst. 1 by se neměl používat pojem „z iniciativy“ správního nebo vedoucího orgánu. Pojem je příliš nejasný a může být myšlen pouze jako příklad. Období 5 let na analýzu cash-flow v 2. pododstavci se zdá být příliš dlouhé a mělo by být zkráceno na 2 roky.

4.5

Článek 23a ustanovuje právo akcionářů na popřít schválení operace nepeněžních vkladů Valnou hromadou a požádat soudní nebo správní kompetentní orgán o rozhodnutí o legálnosti takového schválení. EHSV se domnívá, že usnesení akcionářského shromáždění mají zákonnou hodnotu a že těžko nějaký orgán s výlučně správními pravomocemi bude moci rozhodnout o jeho zrušení nebo pozměnění. Tento aspekt poukazuje na skutečnou nutnost definovat role kompetentních orgánů (viz. výše uvedený bod 4.3.) a vytvořit „jednotné kontaktní místo“, které bude mít také soudní funkce (správní soud).

4.6

Do článku 29 je vložen odstavec, který zprošťuje, správní nebo jiné zplnomocněné orgány, povinnosti uvést písemnou zprávu o omezení nebo vyjmutí z opčního práva v případě zvýšení kapitálu. EHSV nechápe důvod tohoto opatření, které se zdá být proti principům transparentnosti, aniž by na druhou stranu nabídl zjednodušení celého procesu. Kromě toho je nutné poznamenat, že akcionáři „mohou žádat tyto orgány o udání důvodů takového omezení či vyjmutí…“, nicméně neexistuje nařízení, které by počítalo s případným odmítnutím poskytnout informace nebo s případným nesouhlasem akcionářů s obdrženým sdělením. Všeobecný princip by měl být vyvozen z principů práva společností: akcionářské shromáždění je co se týče společností nejvyšším orgánem a má ve všech případech právo být informováno o tom, co bylo uděláno a obdržet zprávu týkající se rozpočtu, jak příjmů, tak výdajů. EHSV navrhuje vypuštění tohoto odstavce.

4.7

Článek 39a nepřináší zjednodušení jako takové, ale podobně jako čl. 15 směrnice o nabídkách na převzetí se snaží kodifikovat v komunitárním právu normu, která existuje pouze v některých zemích: „majoritní akcionář“ (akcionář, který vlastní 90 % nebo více upsaného kapitálu v kotované společnosti) může donutit „minoritní akcionáře“ k tomu, aby mu prodali jejich akcie „za slušnou cenu“. Členské státy mohou zvýšit tuto kvótu maximálně na 95 %. V preambuli k návrhu směrnice se píše o „majoritním akcionáři“ i v případě mnoha akcionářů, zatímco znění článku vede k domněnce, že se tím myslí pouze jediný akcionář. Je nezbytné, aby konečná verze tuto pochybnost odstranila.

4.7.1

Jak bylo uvedeno výše, jedna taková norma již byla kodifikována ve směrnici o zadávání veřejných zakázek, ale tento případ je odlišný. Chybí zde záruky průhlednosti úzce spojené se zadáváním veřejných zakázek a předběžné podmínky, které ho ovlivňují. Zatímco je jasný zájem majoritního akcionáře kontrolovat společnost na 100 %, zejména v přítomnosti obstrukční nebo spory vyhledávající menšiny, minoritní akcionáři mohou mít na tuto otázku jiný pohled, který bude záležet na okolnostech a na jejich individuální situaci. Akcionář, který nemá žádný vliv na chod společnosti, by mohl kladně zvážit možnost postoupení vlastního akcionářského portfolia za nabízenou cenu, která je nicméně vyšší, než je cena akcií obchodovaných na burze. Ale pokud tato akcie přináší zisk nebo může-li její hodnota v budoucnosti stoupnout, může si ji investor/akcionář chtít ponechat a nevidí důvod, proč by ji měl prodávat. Konečně, zatímco na jedné straně 10 % akcionářská menšina obvykle nebrání správě podniku, na druhé straně je třeba uznat úplnou svobodu rozhodování, na kterou má každý akcionář právo. Nelze ale vyloučit okrajové případy, kdy si správa vyžaduje dozor nad všemi akcionáři. Pouze v takových případech a s pověřením dozorčích orgánů by dotyčné pravidlo mělo právo na existenci.

4.8

Článek 39b – ovlivněný článkem 16 směrnice o zadávání veřejných zakázek – je zrcadlovým obrazem předchozího bodu: minoritní akcionáři mohou individuálně nebo společně donutit majoritního akcionáře, aby si odkoupil jejich akcie, stále za onu „slušnou cenu“. Mutatis mutandis tu platí připomínky zmíněné v předešlém odstavci. Také v tomto případě by příslušné orgány měly souhlasit s nuceným prodejem pouze v prokazatelně nezbytných případech, nicméně s výjimkou odprodeje akcionářské účasti v případě, že se společnost vyvíjí nepříznivě.

4.8.1

Závěry Výboru se v obou výše uvedených případech inspirují stejnou koncepcí nestrannosti a vážnosti obecných právních principů: svoboda rozhodování akcionářů musí být plně zachována a nemůže být omezena úvahami cizími jejich zájmům, kromě prokázaných požadavků vyžadujících opak.