28.6.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 157/99

1.1

Snaha o efektivnější rozvojovou pomoc se snížením transakčních nákladů měla dárce k neustálým snahám o úpravy, jež se odrazily v postojích Výboru pro rozvojovou pomoc Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, orgánu, který sdružuje dárce a snaží se sladit jejich strategie.

1.2

Na základě zkušeností načerpaných za několik desítek let všichni jasně uznávají, že praxe spočívající v přímém či nepřímém spojování pomoci se získáváním zboží či služeb dárce je nejen neslučitelná s cíli, o něž usiluje rozvojová pomoc, ale snižuje její účinnost. Skutečnost, že se nákup zboží či služeb musí uskutečnit u státních či soukromých podniků dárcovské země, a to bez jakékoli konkurence, zvyšuje náklady a podporuje korupci. Tato praxe způsobuje celou řadu narušení rovnováhy na vnitřním trhu a odporuje normám EU vztahujícím se na konkurenci, založených na zásadě rovnosti zacházení a nediskriminace.

1.3

Proto byl tento problém během posledních let středem obav dárcovských zemí a zkonkretizoval se v březnu r. 2001, kdy Výbor pro rozvojovou pomoc Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj schválil „Doporučení o uvolnění státní pomoci pro rozvoj pro nejméně rozvinuté země“, na které se od té doby všichni v této oblasti odvolávají. Doporučení Výbor pro rozvojovou pomoc vychází ze snahy snížit transakční náklady na pomoc od 15 do 30 %. Podle údajů Světové banky by celkové uvolnění pomoci umožnilo snížit transakční náklady o 25 %.

1.4

V komunitární oblasti se tento přístup konkretizoval v březnu 2002 na zasedání Rady pro všeobecné záležitosti, které se konalo souběžně se zasedáním Evropské rady v Barceloně jako příprava na mezinárodní konferenci o financování rozvoje organizované v Monterrey. Rada pro všeobecné záležitosti prohlásila, že EU se rozhodla aplikovat doporučení Výboru pro rozvojovou pomoc o uvolnění pomoci na nejméně rozvinuté země při zachování stávajícího systému preferenčních cen v rámci vztahů mezi EU a africkými, karibskými a tichomořskými zeměmi. Rada a později Parlament (Zpráva o sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu pod názvem „Uvolnění prostředků: posílení účinnosti pomoci“ COM(2002) 639 – 2002/2284 (INI)) A5-0190/2003) se zasadili za uvolnění pomoci na základě dodržení tří kritérií: regionální a meziregionální integrace, rozvoje institucí a kapacit zemí přijímajících pomoc a zrušení porušování pravidel soutěže mezi dárcovskými a přijímajícími zeměmi. K tomu je třeba připojit zásadu reciprocity a spolupráce s mezinárodními organizacemi.

1.5

Toto stanovisko bylo rozpracováno v pozdějších sděleních orgánů Společenství, která jsou zmiňována v projednávaném návrhu nařízení. Zbývá stanovit a upřesnit podmínky přístupu k různým nástrojům vnější pomoci Společenství, což je účelem tohoto návrhu.

1.6

Vzhledem k dosud odlišné právní povaze nástrojů Evropského fondu pro rozvoj a nástrojů rozpočtu Společenství se zdá logické, aby byly vytvořeny dva souběžné procesy. Nedávné sdělení Komise s názvem „Budování společné budoucnosti – Výzva pro politiku a rozpočtové prostředky rozšířené EU 2007-2013“ (1) vytváří rámec, do kterého spadá tento návrh nařízení. Je třeba však mít na paměti, že rozpočtový proces Evropského fondu pro rozvoj bude mít dopad do budoucna, pokud bude zařazen do rozpočtu Společenství. Avšak v každém případě se tento návrh nařízení aplikuje pouze v rámci nástrojů, které jsou součástí rozpočtu Společenství. Jakmile bude Evropský fond pro rozvoj zahrnut do rozpočtu Společenství, bude se na něj též vztahovat nařízení projednávané v tomto stanovisku (2).

1.7

Návrh nařízení o přístupu k vnější pomoci Společenství se tedy zdá užitečným a naprosto oprávněným jak z dříve uvedených důvodů o závazcích institucí Společenství, tak v souladu s kritériem subsidiarity a proporcionality, na které odkazuje důvodová zpráva návrhu nařízení.

2.1

EHSV v tomto směru nevznáší žádné námitky a považuje rozsah uplatnění za přiměřený, přičemž je jasné, že se nevztahuje na některé nástroje, jako je např. rozpočtová podpora. Seznam uvedený v příloze I je vhodný.

2.2

EHSV sdílí názor vyjádřený v nařízení, že výklad tohoto nařízení závisí na finančních předpisech a ostatních nástrojích uplatnitelných v rámci obecného rozpočtu Evropských společenství.

2.3

Zdá se logické stanovit odlišné kategorie v závislosti na různých nástrojích. Je též vhodné, aby existovaly specifické nástroje v souvislosti s geografickou charakteristikou, jejichž cílem je zejména posílit regionální kapacitu a integraci. Vzhledem k trendu vázané pomoci, který převažoval desítky let a působil jako brzda, si EHSV přeje zdůraznit, že je nezbytné podporovat účast fyzických a právnických osob z rozvojových zemí nebo zemí v přechodné fázi, které se nacházejí na seznamu Výboru pro rozvojovou pomoc OECD. Uplatnění zásady uvolnění pomoci a umožnění přístupu k veřejným zakázkám musí být prospěšné zemím, které dostávají pomoc Společenství.

2.4

EHSV vychází ze smyslu předchozího článku a proto vítá veškerá vyjasnění v souvislosti se získanými dodávkami a pravidly týkajícími se původu. EHSV si přeje zdůraznit, že je nezbytné být velice náročný na dodržování norem a veškerých mezinárodně platných předpisů týkajících se práce, životního prostředí a lidských práv. V tomto smyslu se již ostatně vyjádřil v minulosti (3). Uvolnění pomoci a otevření trhů se bude muset slučovat s dodržováním vysokých norem pro sociální ochranu a ochranu životního prostředí.

2.5

EHSV je pevně přesvědčen o opodstatněnosti přístupu zvoleného v tomto článku, kde je oceněna nejen oficiální, ale také skutečná reciprocita. Tato základní opatrnost vyplývá ze zkušenosti v této záležitosti a doporučuje se, aby reciprocita byla udělena na základě kritéria transparentnosti, koherence a proporcionality. Použití výrazu „v největší možné míře“ v 5. odstavci v souvislosti se zeměmi přijímajícími pomoc ubírá tomuto odstavci na významu. EHSV navrhuje, aby byl zmíněn princip partnerství, základní pilíř komunitární politiky rozvojové pomoci, jakož i Výboru pro rozvojovou pomoc, aby se u přijímajících zemí vzbudil větší zájem o účast.

2.6

EHSV považuje za logické stanovit v nařízení tohoto druhu výjimky, aby bylo jeho provádění dostatečně pružné. Případy nutnosti či nedostatku zboží a služeb na trzích daných zemí, které jsou vyjmenované v nařízení, se v řádně odůvodněných případech zdají opodstatněné.

2.7

Je třeba se výslovně zmínit o tom, že velká část pomoci prochází přes multilaterální nebo jiné mechanismy a velké množství akcí je spolufinancováno, což je z těchto důvodů vhodné uvést. Zejména v těchto případech je třeba dbát na dodržování zásady rovnosti mezi dárci a zásady reciprocity.

2.8

Specifická povaha humanitární pomoci, jejíž význam na mezinárodní scéně vzrůstá, vysvětluje skutečnost, že již v nařízení 1257/96 byly uznány některé výjimky z ostatních komunitárních pravidel, a nová rámcová smlouva o partnerství, kterou uzavřel Úřad pro humanitární pomoc (ECHO) s finančními orgány, má tutéž logiku. Tento přístup má své opodstatnění ve snaze o pohotovost a účinnost reakce v krizových situacích. Zdá se též oprávněné, aby se toto nařízení aplikovalo v případech, kdy je nezbytné zadat veřejnou zakázku.

2.9

Jak již bylo uvedeno výše, je logické, aby tento druh mechanismu stanovil procedury a kritéria pro výjimečné případy. Pozměnění se týká článku 6(4)(b).

2.10

V souladu se svými cíly nařízení pozměňuje některé části předešlých nařízení, která jsou uvedena v příloze. Upřesnění změn provedených v každém z nich je odůvodněno vznikem mnoha nových nařízení v 90. letech a rozmanitostí nástrojů, které byly takto vytvořeny. Termín „občas“ se však nezdá příliš vhodný.

2.11

EHSV k tomuto článku nemá připomínky.

3.1

Tento návrh nařízení o přístupu k vnější pomoci Společenství odpovídá principu, jenž hlásají dárcovské orgány, a stanoviskům dříve přijatým institucemi Společenství a členskými státy. Proto neobsahuje nic, co by dle názoru EHSV mohlo bránit spolupráci pro rozvoj nebo vnějším akcím Evropské unie či mít na ně negativní vliv. EHSV se naopak domnívá, že přispívá ke zlepšení účinnosti komunitární spolupráce a k dodržování známého „pravidla třech K“ pomoci pro rozvoj: koordinace, komplementarity a koherence.

3.2

EHSV si nicméně přeje zdůraznit jisté hlavní myšlenky a některé prvky, které by bylo možné začlenit s větší důsledností a přesností:

3.3

Je třeba zdůraznit klíčovou úlohu, kterou musí hrát země přijímající pomoc coby nejdůležitější aktéři rozvoje. Uvolnění pomoci nesmí škodit jejich zájmům a v každém případě musí posílit partnerství s těmito zeměmi v souladu s doporučeními výše zmiňovaných mezinárodních textů, jakož i se stanovisky samotných institucí Společenství. EHSV nicméně vyzývá země dostávající pomoc, aby přijaly a uplatňovaly zásadu transparentnosti, rovnosti, vzájemného uznávání a proporcionality při zadávání veřejných zakázek, jakož i metody správné správy, které jim umožní dosáhnout pokroku jako v politické, tak v hospodářské a sociální oblasti.

3.4

Pro účinnější implementaci tohoto nařízení by bylo vhodné provést hloubkovou analýzu procesu komunitární pomoci co do zásobovacích nákladů, reálných dopravních nákladů a mobilizace zdrojů atd., aby se důsledněji poukázalo na brzdy a nedostatky v systému. Ačkoliv nařízení svým smyslem i formulacemi směřuje ke zjednodušení a zlepšení, EHSV se obává, aby nakonec nevytvořilo nové přísné normy, které by zvýšily byrokratické překážky a bránily by rychlému poskytnutí pomoci.

3.5

Dodržování mezinárodních norem v socio-profesních záležitostech a v oblasti životního prostředí musí být základním kamenem všech nařízení a je třeba dbát na to, aby žádné z jeho ustanovení nepodporovalo provádění dumpingu na trhu práce, sociálního dumpingu či dumpingu životního prostředí. Pro respektování klíčové úlohy partnerů zemí přijímajících pomoc Společenství a důraz kladený na zásadu partnerství nesmí být zapomenuto na dodržováních dalších pracovních, ekologických a sociálních norem. Článek 4 tohoto návrhu nařízení by se měl o tomto výslovně zmiňovat.

3.6

Přílišné břemeno povinností spojených s přidělením pomoci je obecně považováno za jedno z omezení modelu spolupráce pro rozvoj, jenž doposud převažoval, což bránilo její účinnosti a dokonce i důvěryhodnosti a proto bylo upřednostňováno zboží a služby „dobrodinců“. Uvolnění pomoci jistě není konečným cílem, ale musí být chápáno jako nástroj a způsob zvýšení efektivnosti pomoci s levnějšími náklady. V tomto smyslu je širší účast zemí přijímajících pomoc klíčovou, pokud se mají stát aktéry vlastního rozvoje tím, že budou podporovat účast různých sociálních, profesních a podnikových organizací v tomto procesu.