DOPORUČENÍ KOMISE (EU) 2017/432

ze dne 7. března 2017

ke zvýšení efektivity navracení při provádění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES

EVROPSKÁ KOMISE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na článek 292 této smlouvy,

vzhledem k těmto důvodům:

(1)	Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES (1) stanoví společné normy a postupy, které se v členských státech používají při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí.

(2)	Díky schengenskému hodnotícímu mechanismu (2) a informacím shromážděným prostřednictvím Evropské migrační sítě (3) lze komplexně posoudit, jak členské státy provádějí návratovou politiku Unie.

(3)	Z hodnocení je patrné, že prostor k uvážení, který členským státům ponechala směrnice 2008/115/ES, vedl k nejednotnému provádění ve vnitrostátních právních předpisech, což se nepříznivě projevilo na účinnosti návratové politiky Unie.

(4)

Od vstupu směrnice 2008/115/ES v platnost a vzhledem k rostoucímu migračnímu tlaku na členské státy lze konstatovat, že se prohloubily problémy, s nimiž se musí návratová politika Unie vyrovnat, a že se tento aspekt evropské komplexní migrační politiky stal jedním z hlavních témat. Ve svých závěrech ze zasedání ve dnech 20. a 21. října 2016 (4) vyzvala Evropská rada k posílení vnitrostátních správních postupů týkajících se navracení.

(5)

V maltském prohlášení hlav států nebo předsedů vlád (5) ze dne 3. února 2017 bylo zdůrazněno, že návratovou politiku EU je třeba revidovat na základě objektivní analýzy toho, jakým způsobem se uplatňují právní, operační, finanční a praktické nástroje, které jsou k dispozici na unijní i vnitrostátní úrovni. V prohlášení byl uvítán záměr Komise urychleně předložit aktualizovaný akční plán EU v oblasti navracení a poskytnout pokyny, aby EU a členské státy mohly navracení provádět operativněji a aby zpětné přebírání osob probíhalo účinně na základě stávajícího acquis.

(6)

S ohledem na stávající nárůst počtu státních příslušníků třetích zemí, kteří neoprávněně vstupují a pobývají v členských státech, a s cílem zajistit odpovídající kapacitu na ochranu osob, které ji potřebují, je nutné beze zbytku uplatňovat flexibilitu stanovenou ve směrnici 2008/115/ES. Účinnější provádění této směrnice by omezilo možnosti zneužití postupů, odstranilo nedostatky a zároveň by byla zajištěna ochrana základních práv, jak jsou zakotvena v Listině základních práv Evropské unie.

(7)	Toto doporučení obsahuje pokyny, jak uplatňovat ustanovení směrnice 2008/115/ES, aby navracení probíhalo účinněji, a vyzývá členské státy, aby přijaly nezbytná opatření k odstranění právních a praktických překážek, které navracení komplikují.

(8)	Aby byla návratová politika Unie efektivní, jsou zapotřebí účinná a přiměřená opatření pro zadržení a identifikaci neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, rychlé vyřízení jejich případů a odpovídající kapacity pro zajištění jejich přítomnosti pro účely návratu.

(9)	K organizaci navracení je třeba, aby na vnitrostátní úrovni byly hladce uspořádány a integrovány víceoborové kompetence. Dále jsou třeba postupy a nástroje k rychlému poskytování informací příslušným orgánům a rovněž spolupráce mezi všemi aktéry, kteří jsou zapojeni do jednotlivých postupů.

(10)

Aby mohly vnitrostátní orgány reagovat na potřeby, zejména v situaci, kdy jsou členské státy značně zatíženy plněním povinnosti navracet neoprávněně pobývající státní příslušníky třetích zemí, potřebují kvalifikované pracovníky, kteří absolvovali víceoborovou odbornou přípravu a jsou náležitě kompetentní. Při realizaci tohoto integrovaného a koordinovaného přístupu by členské státy měly plně využívat dostupné finanční nástroje Unie, programy a projekty v oblasti navracení, a to zejména z Azylového, migračního a integračního fondu. V této souvislosti by členské státy měly zohlednit i migrační tlak, s nímž si příslušné orgány musí poradit.

(11)

V souladu s čl. 6 odst. 1 směrnice 2008/115/ES by členské státy měly systematicky vydávat rozhodnutí o navrácení státním příslušníkům třetích zemí, kteří neoprávněně pobývají na jejich území. V právních řádech a praxi členských států se vždy nedaří této povinnosti beze zbytku dostát, což narušuje účinnost unijního systému navracení. Například některé členské státy v případě zamítavého rozhodnutí o žádosti o azyl nebo o povolení k pobytu nevydávají rozhodnutí o navrácení nebo tato rozhodnutí nevydávají neoprávněně pobývajícím státním příslušníkům třetích zemí, kteří nejsou držiteli platného dokladu totožnosti nebo cestovního dokladu.

(12)

V závislosti na institucionálním uspořádání členských států, zejména je-li do celého procesu zapojeno více orgánů, nemusí být nutně či bezprostředně po přijetí rozhodnutí o navrácení předložena orgánům třetích zemí žádost, aby totožnost neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země ověřily a vydaly mu platný cestovní doklad.

(13)	V souladu s článkem 13 Schengenského hraničního kodexu (6) se osoba, která překročila hranice nezákonně a která nemá právo pobytu na území dotčeného členského státu, zadrží a je proti ní vedeno řízení v souladu se směrnicí 2008/115/ES.

(14)

Směrnice 2008/115/ES stanoví, že při jejím provádění musí být zohledněn zdravotní stav dotčených státních příslušníků třetích zemí a že jim bude v případě neukončeného návratu poskytnuta neodkladná zdravotní péče a základní léčba. Je však nanejvýš nutné zajistit, aby se vyhoštění neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí vymáhalo a byla přijata opatření s cílem zabránit jednání, jehož cílem je návrat zmařit nebo se mu vyhnout, jako jsou například nepravdivá nová tvrzení o zdravotním stavu. Navíc je třeba přijmout opatření, díky nimž bude možné účinně vyřizovat žádosti o azyl, jež byly podány pouze s cílem odložit nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení.

(15)

Směrnice 2008/115/ES sice neoprávněně pobývajícím státním příslušníkům třetích zemí ukládá opustit Unii, vyžaduje však, aby rozhodnutí o navrácení vykonávaly pouze členské státy, které je vydaly. Proces navracení může zahájit každý členský stát, na jehož území je týž neoprávněně pobývající státní příslušník třetí země zadržen. Vzájemné uznávání rozhodnutí o navrácení podle směrnice Rady 2001/40/ES (7) a rozhodnutí Rady 2004/191/ES (8) by proces navracení urychlilo a zabránilo neoprávněnému druhotnému pohybu v rámci Unie.

(16)

Zajištění může být zásadním prvkem ke zvýšení účinnosti unijního systému navracení, který by se však měl v souladu s čl. 15 odst. 1 směrnice 2008/115/ES používat pouze v případě, že nemohou být účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření. Je-li to nutné, zejména pokud hrozí, že se neoprávněně pobývající státní příslušníci třetích zemí mohou skrývat, může jejich zajištění umožnit zdárnou přípravu a organizaci návratových operací.

(17)	Maximální doba trvání zajištění, kterou v současné době používá několik členských států, je podstatně kratší, než doba, kterou povoluje směrnice 2008/115/ES a která je zapotřebí ke zdárnému dokončení navrácení. Takto krátké doby trvání zajištění jsou na překážku účinnému vyhošťování.

(18)

Lhůta pro podání odvolání proti rozhodnutí o navrácení se v členských státech velmi různí, a to od několika dnů do jednoho nebo více měsíců. V souladu se základními právy by lhůta měla poskytovat dostatek času na zajištění přístupu k účinné právní ochraně, přihlédne se však ke skutečnosti, že dlouhé lhůty mohou mít nepříznivý dopad na řízení o navrácení.

(19)	Neoprávněně pobývající státní příslušníci třetích zemí by měli mít právo být vyslechnuti příslušnými orgány ještě před přijetím jakéhokoli opatření, které by se jich mohlo týkat.

(20)

Podle směrnice 2008/115/ES by měl být automatický odkladný účinek odvolání proti rozhodnutí o navrácení přiznán, existuje-li riziko, že by byl dotčený státní příslušník třetí země v případě návratu vystaven reálnému nebezpečí špatného zacházení v rozporu s čl. 19 odst. 2 a článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie, jak je vykládá Soudní dvůr Evropské unie (9).

(21)	Velký počet členských států v průběhu jednotlivých fází azylového řízení a řízení o navrácení opakovaně posuzuje riziko navrácení (refoulement), což může návrat neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí zbytečně protahovat.

(22)

Návrat nezletilé osoby bez doprovodu zpět do třetí země původu a sloučení rodiny může být v nejvlastnějším zájmu dítěte. Zákaz vydávat rozhodnutí o navrácení nezletilých osob bez doprovodu, který je součástí právních předpisů několika členských států, zcela nenaplňuje povinnost členských států brát náležitě v úvahu nejvlastnější zájem dítěte a věnovat pozornost okolnostem každého jednotlivého případu. Tyto zákazy mohou mít v souvislosti s nedovoleným přistěhovalectvím nechtěné důsledky a podněcovat nezletilé osoby bez doprovodu k nebezpečné cestě za dosažením Unie.

(23)	Rozhodnutí o právním statusu a o navrácení nezletilých osob bez doprovodu by se mělo vždy zakládat na konkrétním, víceoborovém a solidním posouzení jejich nejvlastnějšího zájmu včetně pátrání po příbuzných a posouzení rodinné situace. Tato posouzení by měla být náležitě zdokumentována.

(24)

V souladu s článkem 17 směrnice 2008/115/ES, který stanoví podmínky, podle nichž mohou členské státy využívat zajištění nezletilých osob bez doprovodu a rodin s nezletilými dětmi pouze v případě, že neexistuje jiná možnost, a na co nejkratší přiměřenou dobu, by se členské státy měly postarat o to, aby byly alternativy k zajišťování dětí dostupné. Pokud však takové alternativy neexistují, je možné, že absolutním zákazem zajištění v takových případech nebude zcela naplněna povinnost přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění návratu, což povede ke zrušení návratových operací, protože se dotyčná osoba skrývá.

(25)

Dokud nebude přijat návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o využívání Schengenského informačního systému pro navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (10), měly by členské státy beze zbytku využívat možnosti vložit záznam o odepření vstupu podle čl. 24 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1987/2006 (11).

(26)	Toto doporučení by mělo být určeno všem členským státům, které jsou vázány směrnicí 2008/115/ES.

(27)	Členské státy by měly svým vnitrostátním orgánům příslušným k výkonu činností souvisejících s navracením osob uložit, aby při výkonu svých povinností uplatňovaly toto doporučení.

(28)	Toto doporučení je v souladu se základními právy a ctí zásady uznané Listinou základních práv Evropské unie. Jeho cílem je zejména zajistit plné respektování lidské důstojnosti a uplatňování článků 1, 4, 14, 18, 19, 24 a 47 Listiny a v souladu s tím se musí provádět,

PŘIJALA TOTO DOPORUČENÍ:

POSÍLENÍ A NAVÝŠENÍ KAPACIT PRO ÚČELY NAVRACENÍ

S cílem odstranit procedurální, technické a operační překážky bránící účinnějšímu navracení by členské státy měly být do 1. června 2017 schopny ve větší míře vracet neoprávněně pobývající státní příslušníky třetích zemí, a to uplatňováním integrovaného a koordinovaného přístupu.

Cílem integrovaného a koordinovaného přístupu v oblasti navracení by mělo být:

a)	při navracení postupovat rychle a podstatně zvýšit míru navracení;

b)	dle potřeby zapojit donucovací a imigrační orgány a koordinovat opatření s justičními orgány, vězeňskými orgány, poručenskými systémy a zdravotnickými a sociálními službami, aby všechny orgány, které jsou do procesu navracení zapojeny, poskytovaly rychlou a přiměřenou víceoborovou odezvu;

zajistit, aby ve všech orgánech, jejichž působnost se týká postupů při navracení, byl k dispozici dostatečný počet proškolených a kvalifikovaných pracovníků schopných reagovat rychle, v případě potřeby i 24 hodin denně, zejména v situacích, kdy je třeba se vyrovnat s rostoucí zátěží při plnění povinnosti vracet neoprávněně pobývající státní příslušníky třetích zemí;

v závislosti na konkrétní situaci daného členského státu vyslat na vnější hranice Unie další pracovníky s oprávněním a prostředky k přijímání okamžitých opatření ke zjištění a ověření totožnosti a právního postavení státních příslušníků třetích zemí a k okamžitému vydání rozhodnutí o navrácení nebo odepření vstupu osobám, které nemají právo vstoupit na území Unie nebo na něm pobývat.

V rámci integrovaného a koordinovaného přístupu k navracení by měly být splněny zejména tyto úkoly:

a)	provádět rychlé lékařské prohlídky, aby se zamezilo případnému zneužívání v situacích uvedených v bodě 9 písm. b);

b)	udržovat kontakt a vyměňovat si příslušné operační informace s jinými členskými státy a Evropskou agenturou pro pohraniční a pobřežní stráž v zájmu plnění jejich cílů a úkolů;

c)	pro účely včasného získávání informací o totožnosti a právní situaci dotyčných státních příslušníků třetích zemí plně využívat dostupných informačních systémů, jako je Eurodac, Schengenský informační systém (SIS) a Vízový informační systém (VIS).

Členské státy by měly zajistit, aby útvarům nebo orgánům, jejichž úkolem je zajišťovat integrovaný a koordinovaný přístup, byly přiděleny všechny nezbytné lidské, finanční a materiální zdroje.

SYSTEMATICKÉ VYDÁVÁNÍ ROZHODNUTÍ O NAVRÁCENÍ

Aby se zajistilo, že rozhodnutí o navrácení budou systematicky vydávána státním příslušníkům třetích zemí, kteří nemají právo pobývat v Evropské unii nebo toto právo pozbyli, členské státy by měly:

a)	zavést opatření k účinné lokalizaci a zadržení státních příslušníků třetích zemí, kteří na jejich území pobývají neoprávněně;

b)	vydávat rozhodnutí o navrácení bez ohledu na to, zda je neoprávněně pobývající státní příslušník třetí země držitelem dokladu totožnosti nebo cestovního dokladu;

co nejlépe využívat možnosti stanovené v čl. 6 odst. 6 směrnice 2008/115/ES, totiž zkombinovat v rámci jednoho aktu rozhodnutí o ukončení oprávněného pobytu a rozhodnutí o navrácení nebo tato rozhodnutí přijmout společně, za předpokladu, že se u každého jednotlivého rozhodnutí dodrží příslušné záruky a ustanovení.

Členské státy by měly zajistit, aby rozhodnutí o navrácení byla časově neomezená, a bylo je tak možné vymáhat kdykoliv, aniž by se po uplynutí určité doby muselo znovu zahajovat řízení o navrácení. Tímto by neměla být dotčena povinnost zohlednit veškeré změny v individuální situaci dotčených státních příslušníků třetích zemí, včetně rizika navrácení (refoulement).

Aby se odradilo od neoprávněných druhotných pohybů a zabránilo se jim, měly by členské státy v rozhodnutí o navrácení vždy uvádět informaci, že státní příslušníci třetí země musí opustit území členského státu a dostat se do třetí země.

Lze-li tím zajistit účinnější postupy, měly by členské státy využít výjimku stanovenou v čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2008/115/ES, zejména pokud čelí značnému migračnímu tlaku.

ÚČINNÉ VYMÁHÁNÍ ROZHODNUTÍ O NAVRÁCENÍ

Aby byli neoprávněně pobývající státní příslušníci třetích zemí rychle navraceni, členské státy by měly:

v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU (12) přichystat podmínky k promptnímu posuzování žádostí o mezinárodní ochranu ve zrychleném řízení, nebo ve vhodných případech v řízení na hranicích, včetně případů, kdy je žádost o azyl podána pouze s cílem odložit nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení;

podniknout patřičné kroky spočívající například v tom, že příslušný vnitrostátní orgán určí zdravotnický personál, který bude poskytovat objektivní a nezávislé stanovisko, aby se zabránilo možnému zneužívání v souvislosti s nepravdivými novými tvrzeními o zdravotním stavu, jejichž cílem je vyhnout se vyhoštění;

zajistit, aby po rozhodnutích o navrácení neprodleně následovala žádost určená třetí zemi, která bude osoby zpětně přebírat, aby vydala platné cestovní doklady anebo souhlasila s použitím evropského cestovního dokladu pro navracení vydaného v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1953 (13);

d)	používat nástroj pro vzájemné uznávání rozhodnutí o navrácení podle směrnice 2001/40/ES a rozhodnutí 2004/191/ES.

10.

Aby se zajistilo účinné vyhoštění neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, členské státy by měly:

a)	dle potřeby a vhodným způsobem používat zajištění v případech uvedených v čl. 15 odst. 1 směrnice 2008/115/ES, a to zejména, existuje-li nebezpečí skrývání se, jak je stanoveno v 15. a 16. bodě tohoto doporučení;

b)	ve svých vnitrostátních právních předpisech stanovit počáteční maximální dobu zajištění šesti měsíců, kterou justiční orgány mohou upravit s ohledem na okolnosti daného případu, a možnost zajištění prodloužit až na 18 měsíců v případech uvedených v čl. 15 odst. 6 směrnice 2008/115/ES;

c)	přizpůsobit zajišťovací kapacity skutečným potřebám, v nezbytných případech i s využitím odchylky pro mimořádné situace podle článku 18 směrnice 2008/115/ES.

11.

Vůči neoprávněně pobývajícím státním příslušníkům třetích zemí, kteří navracení úmyslně maří, by členské státy měly zvážit možnost použít sankce podle svých právních předpisů. Tyto sankce by měly být účinné, přiměřené a odrazující a neměly by být na překážku splnění cíle směrnice 2008/115/ES.

PROCESNÍ ZÁRUKY A OPRAVNÉ PROSTŘEDKY

12.

Členské státy by měly:

v maximální možné míře sloučit v jeden procesní krok správní slyšení vedená příslušnými orgány k různým účelům, například pro udělení povolení k pobytu, pro navracení nebo zajištění. Měly by se více využívat i moderní způsoby pořádání slyšení se státními příslušníky třetích zemí, například videokonference;

b)	k podání odvolání proti rozhodnutí o navrácení stanovit co nejkratší lhůtu, jakou ve srovnatelných situacích ukládají vnitrostátní právní předpisy, aby se zabránilo zneužívání práv a postupů, zejména podávání odvolání krátce před plánovaným datem vyhoštění;

c)	zajistit, aby byl automatický odkladný účinek odvolání proti rozhodnutí o navrácení přiznán pouze tehdy, je-li to nezbytné k dosažení souladu s čl. 19 odst. 2 a článkem 47 Listiny;

d)	předcházet opakovanému posuzování rizika porušení zásady nenavracení, pokud bylo její dodržování posouzeno již při jiných řízeních, posouzení je konečné a v individuální situaci dotčených státních příslušníků třetích zemí nedošlo ke změně.

RODINA A DĚTI

13.

Aby zajistily dodržování práv dítěte a plně zohlednily nejvlastnější zájem dítěte a rodinný život podle článku 5 směrnice 2008/115/ES, členské státy by měly:

a)	stanovit jasná pravidla týkající se právního postavení nezletilých osob bez doprovodu, která umožní buď těmto osobám vydat rozhodnutí o navrácení a přistoupit k návratu, nebo jim přiznat právo pobytu;

dohlédnout, aby se rozhodnutí o právním postavení nezletilých osob bez doprovodu vždy zakládala na individuálním posouzení jejich nejvlastnějších zájmů. V tomto posouzení by se vždy mělo přihlížet k tomu, zda je návrat nezletilých osob bez doprovodu do země původu a sloučení rodiny v jejich nejvlastnějším zájmu;

c)	zavést cílené politiky pro reintegraci nezletilých osob bez doprovodu;

d)	zajistit, aby posouzení nejvlastnějšího zájmu dítěte příslušné orgány vždy prováděly na základě víceoborového přístupu, nezletilá osoba bez doprovodu byla vyslechnuta a byl řádně zapojen poručník.

14.

Pokud jde o základní práva, jakož i o podmínky stanovené ve směrnici 2008/115/ES, členské státy by ve svých právních předpisech neměly vylučovat možnost nezletilou osobu zajistit, jestliže je to jednoznačně nezbytné k zajištění výkonu konečného rozhodnutí o navrácení a členské státy nemají možnost použít k účinnému návratu mírnější donucovací opatření než zajištění.

NEBEZPEČÍ SKRÝVÁNÍ

15.

Každá z těchto objektivních okolností by měla představovat vyvratitelný předpoklad, že u dané osoby existuje nebezpečí skrývání se:

a)	odmítá spolupracovat při zjišťování totožnosti, používá falešné nebo padělané doklady totožnosti, zničila stávající doklady nebo se jich jiným způsobem zbavila, odmítá poskytnout otisky prstů;

b)	prudce nebo podvodně se brání návratové operaci;

c)	nesplnila opatření, jehož cílem je předcházet nebezpečí skrývání se, uložené podle čl. 7 odst. 3 směrnice 2008/115/ES, například se nehlásí příslušným orgánům nebo nedodržela povinnost pobývat na určitém místě;

d)	nedodržela platný zákaz vstupu;

e)	neoprávněně uskutečnila druhotný pohyb do jiného členského státu.

16.

Členské státy by měly dbát na to, aby se při posuzování toho, zda u neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí existuje nebezpečí skrývání se, byla náležitě zohledněna tato kritéria:

a)	výslovné vyjádření, že se nehodlají podřídit rozhodnutí o navrácení;

b)	nedodrželi lhůtu k dobrovolnému opuštění území;

c)	jsou odsouzeni za spáchání závažného trestného činu na území členských států.

DOBROVOLNÉ OPUŠTĚNÍ ÚZEMÍ

17.

Souhlas k dobrovolnému opuštění území by členské státy měly udělit pouze na základě žádosti podané dotčeným státním příslušníkem třetí země, a přitom zajistit, aby byl o možnosti podání takové žádosti řádně informován.

18.

V rozhodnutí o navrácení by členské státy měly stanovit co nejkratší možnou lhůtu k dobrovolnému opuštění území, jež je nutná k organizaci a provedení návratu, a vzít přitom v úvahu individuální okolnosti daného případu.

19.

Při stanovení délky lhůty k dobrovolnému opuštění území by členské státy měly posoudit individuální okolnosti daného případu, zejména vyhlídky na návrat a skutečnost, nakolik je neoprávněně pobývající státní příslušník třetí země ochoten ve věci návratu spolupracovat s příslušnými orgány.

20.

Lhůta delší sedmi dnů by měla být poskytnuta pouze v případě, že neoprávněně pobývající státní příslušník třetí země ve věci návratu aktivně spolupracuje.

21.

Žádná lhůta k dobrovolnému opuštění území by neměla být poskytnuta v případech uvedených v čl. 7 odst. 4 směrnice 2008/115/ES, a to zejména existuje-li u neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země nebezpečí skrývání se ve smyslu 15. a 16. bodu tohoto doporučení, a v případech předchozího odsouzení za závažné trestné činy v jiných členských státech.

PROGRAMY ASISTOVANÉHO DOBROVOLNÉHO NÁVRATU

22.

Do 1. června 2017 by členské státy měly zavést operační programy asistovaného dobrovolného návratu, jež by měly být v souladu se společnými standardy pro asistovaný dobrovolný návrat a programy reintegrace, které připravila Komise ve spolupráci s členskými státy a které schválila Rada (14).

23.

Ve spolupráci se svými vzdělávacími, sociálními a zdravotnickými službami by členské státy měly přijmout opatření na zdokonalení poskytování informací o dobrovolném návratu a programech asistovaného dobrovolného návratu nelegálně pobývajícím státním příslušníkům třetích zemí.

ZÁKAZ VSTUPU

24.

Aby bylo možné zákaz vstupu plně využívat, členské státy by měly:

zajistit, aby zákazy vstupu platily ode dne, kdy státní příslušníci třetích zemí opustí území EU, a nedocházelo tak k nepřiměřenému krácení jejich skutečné doby platnosti; takto by se mělo postupovat v případech, kdy je vnitrostátním orgánům známo datum opuštění území, zejména v případě vyhoštění a opuštění území v souvislosti s programem asistovaného dobrovolného návratu;

b)	opatřit si prostředky k ověření toho, zda státní příslušník třetí země neoprávněně pobývající v Evropské unii její území opustil ve lhůtě k dobrovolnému opuštění, a v případě, že se tak nestalo, zajistit účinné návazné kroky, včetně vydání zákazu vstupu;

c)	do Schengenského informačního systému druhé generace systematicky vkládat záznamy o odepření vstupu ve smyslu ustanovení čl. 24 odst. 3 nařízení (ES) č. 1987/2006 a

zavést systém pro vydávání rozhodnutí o navrácení v případech, kdy byl neoprávněný pobyt zjištěn při výstupní kontrole. V opodstatněných případech, po individuálním posouzení a při uplatnění zásady proporcionality by měl být zákaz vstupu vydán, aby se vyloučilo riziko neoprávněného pobytu v budoucnosti.

V Bruselu dne 7. března 2017.

Za Komisi

Dimitris AVRAMOPOULOS

člen Komise

(1) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. L 348, 24.12.2008, s. 98).

(2) Nařízení Rady (EU) č. 1053/2013 ze dne 7. října 2013 o vytvoření hodnotícího a monitorovacího mechanismu k ověření uplatňování schengenského acquis a o zrušení rozhodnutí výkonného výboru ze dne 16. září 1998, kterým se zřizuje Stálý výbor pro hodnocení a provádění Schengenu (Úř. věst. L 295, 6.11.2013, s. 27).

(3) Rozhodnutí Rady 2008/381/ES ze dne 14. května 2008 o zřízení Evropské migrační sítě (Úř. věst. L 131, 21.5.2008, s. 7).

(4) Závěry Evropské rady ze zasedání ve dnech 20. až 21. října 2016 (EUCO 31/16).

(5) Tisková zpráva Evropské rady 43/17 ze dne 3. února 2017.

(6) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399 ze dne 9. března 2016, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) (Úř. věst. L 77, 23.3.2016, s. 1).

(7) Směrnice Rady 2001/40/ES ze dne 28. května 2001 o vzájemném uznávání rozhodnutí o vyhoštění státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. L 149, 2.6.2001, s. 34).

(8) Rozhodnutí Rady 2004/191/ES ze dne 23. února 2004 o kritériích a praktických opatřeních k vyrovnání finančních nevyvážeností vzniklých v souvislosti s používáním směrnice 2001/40/ES o vzájemném uznávání rozhodnutí o vyhoštění státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. L 60, 27.2.2004, s. 55).

(9) Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-562/13 ze dne 18. prosince 2014.

(10) COM(2016) 881 final.

(11) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1987/2006 ze dne 20. prosince 2006 o zřízení, provozu a využívání Schengenského informačního systému druhé generace (SIS II) (Úř. věst. L 381, 28.12.2006, s. 4).

(12) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. L 180, 29.6.2013, s. 60).

(13) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1953 ze dne 26. října 2016, kterým se zavádí evropský cestovní doklad pro návrat neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí a zrušuje doporučení Rady ze dne 30. listopadu 1994 (Úř. věst. L 311, 17.11.2016, s. 13).

(14) Závěry Rady ze zasedání ve dnech 9.–10. června 2016.