14.6.2014   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 176/38

(1)

Dopisem ze dne 15. října 2004, zaevidovaným 25. října 2004, obdržela Komise stížnost týkající se údajné nezákonné státní podpory ve prospěch společnosti Frucona Košice, a. s. Stěžovatel zaslal doplňující informace dne 3. února 2005. Setkání se stěžovatelem se uskutečnilo dne 24. května 2005.

(2)

Komise na základě informací poskytnutých stěžovatelem požádala Slovensko dopisem ze dne 6. prosince 2004, aby ji o sporném opatření informovalo. Slovensko odpovědělo dopisem ze dne 4. ledna 2005, zaevidovaným dne 17. ledna 2005, ve kterém informovalo Komisi o možné nezákonné podpoře poskytnuté ve prospěch společnosti Frucona Košice, a. s., v souvislosti s vyrovnáním s věřiteli a požádalo Komisi o schválení této podpory jako podpory na záchranu společnosti ve finančních obtížích. Slovensko předložilo doplňující informace v dopise ze dne 24. ledna 2005 zaevidovaném dne 28. ledna 2005. Komise požádala o doplňující informace dopisem ze dne 9. února 2005, na který obdržela odpověď v dopise ze dne 4. března 2005, zaevidovaném dne 10. března 2005. Setkání se slovenskými orgány se uskutečnilo dne 12. května 2005.

(3)

Dopisem ze dne 5. července 2005 Komise informovala Slovensko, že se ve věci výše uvedené podpory rozhodla zahájit řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU.

(4)

Rozhodnutí Komise zahájit řízení bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie  (3). Komise vyzvala zúčastněné strany, aby předložily připomínky k opatření.

(5)

Slovenské orgány předložily připomínky dopisem ze dne 10. října 2005, zaevidovaným 17. října 2005. Komise obdržela připomínky od jedné zúčastněné strany (od příjemce) v dopise ze dne 24. října 2005, zaevidovaném dne 25. října 2005. Postoupila je Slovensku, které dostalo příležitost reagovat; připomínky Slovenska byly zaslány v dopise ze dne 16. prosince 2005, zaevidovaném dne 20. prosince 2005. Setkání s příjemcem, na kterém dostal příležitost se k záležitosti vyjádřit, se uskutečnilo dne 28. března 2006. Slovensko předložilo doplňující informace v dopise ze dne 5. května 2006, zaevidovaném dne 8.května 2006.

(6)

Komise přijala dne 7. června 2006 rozhodnutí (4), kterým nařídila navrácení podpory. Od tohoto data a v rámci kontaktů Komise se slovenskými orgány v souvislosti s provedením uvedeného rozhodnutí byl Komisi oznámen výsledek vnitrostátního soudního řízení týkajícího se výše dluhu, na niž se má vztahovat vyrovnání s věřiteli. V tomto rozhodnutí by se tyto informace měly zohlednit.

(7)

Společnost Frucona Košice, a.s., se dne 12. ledna 2007 proti rozhodnutí odvolala k Tribunálu. Mimo jiné napadla tvrzení, že odpis daňového dluhu představuje státní podporu, přičemž argumentovala, že uvedené odepsání je v souladu se zásadou věřitele v tržním hospodářství. Rozsudkem ze dne 7. prosince 2010 (věc T-11/07) Tribunál zamítl argumenty žadatele a potvrdil rozhodnutí Komise s odůvodněním, že konkurzní řízení by bylo pro stát výhodnější než vyrovnání s věřiteli.

(8)

Společnost Frucona Košice, a.s., se odvolala proti rozsudku Tribunálu k Soudnímu dvoru, přičemž argumentovala zejména tím, že Tribunál správně neposoudil, jakým způsobem Komise použila kritérium soukromého věřitele, a že se Tribunál nepřípustně snažil vydávat své vlastní odůvodnění, pokud jde o kritérium soukromého věřitele (věc C-73/11 P), za odůvodnění Komise.

(9)

Soudní dvůr dne 24. ledna 2013 rozsudek Tribunálu zrušil. Soudní dvůr dospěl k závěru, že Komise se tím, že v rámci svého posouzení kritéria soukromého věřitele nezohlednila délku trvání konkurzního řízení, dopustila zjevně nesprávného posouzení, nebo pokud Komise tuto okolnost zohlednila, své rozhodnutí dostatečně nezdůvodnila. Věc se vrátila Tribunálu, aby rozhodl o důvodech žaloby společnosti týkajících se daňové exekuce, které před ním byly v řízení vzneseny a o nichž nerozhodl.

(10)

S ohledem na rozsudek Soudního dvora a s cílem napravit jím zjištěné nedostatky Komise proto považuje za vhodné zrušit původní rozhodnutí ze dne 7. června 2006 a nahradit ho tímto rozhodnutím.

(11)

Příjemcem finanční podpory je společnost Frucona Košice, a. s. (dále jen „příjemce“), která v době předmětných událostí působila v oblasti výroby lihu a lihovin, nealkoholických nápojů, konzervovaného ovoce a zeleniny a octa. Po ztrátě licence příjemce líh ani lihoviny již nevyráběl. Nadále však působil v oblasti velkoobchodu s lihem a lihovinami. Společnost se nachází v regionu způsobilém pro poskytnutí regionální podpory podle čl 107 odst. 3 písm. a) SFEU.

(12)

Příjemce v době předmětných událostí zaměstnával přibližně 200 osob. Příjemce ve svých připomínkách k rozhodnutí o zahájení řízení ve věci formálního šetření poskytl Komisi údaje o obratu (včetně spotřebních daní a DPH), které jsou uvedeny v následující tabulce.

Tabulka 1

Obrat v různých odvětvích výroby včetně spotřebních daní a DPH (SKK)

(13)

Tyto údaje se velmi liší od údajů, které Komise obdržela od slovenských orgánů a které byly uvedeny v rozhodnutí o zahájení řízení ve věci formálního šetření (6). Slovenské orgány v reakci na připomínky příjemce po zahájení řízení ve věci formálního šetření nevyslovily námitky proti přesnosti výše uvedených údajů. Podle slovenských orgánů příjemce splňuje kritéria pro střední podnik.

(14)

Sporným opatřením je odpis daňového dluhu Daňovým úřadem Košice IV (dále jen „daňový úřad“) v rámci takzvaného vyrovnání s věřiteli. Tuto činnost upravuje zákon č. 328/91 Z. z. o konkurzu a vyrovnání (dále jen „zákon o konkurzu“).

(15)

Vyrovnání s věřiteli (dále jen „vyrovnání“ nebo „vyrovnací řízení“) je řízení za dohledu soudu, jehož cílem je, podobně jako v případě konkurzního řízení, urovnat finanční situaci společností v úpadku (7). V konkurzním řízení společnost zanikne a její aktiva se buď prodají novému vlastníkovi, nebo se společnost zlikviduje. Na rozdíl od toho ve vyrovnacím řízení společnost v úpadku pokračuje v činnosti beze změny vlastníka.

(16)

Vyrovnací řízení iniciuje společnost v úpadku. Cílem tohoto řízení je dosáhnout dohody s věřiteli (dále jen „vyrovnání s věřiteli“) v tom smyslu, že společnost v úpadku uhradí část svého dluhu a zbytek se odepíše. Tuto dohodu musí schválit soud vykonávající dohled.

(17)

Věřitelé, jejichž pohledávky jsou zajištěné, například zástavním právem, vystupují jako oddělení věřitelé. Aby byl návrh na vyrovnání přijat, musí všichni oddělení věřitelé hlasovat v jeho prospěch, zatímco v případě ostatních věřitelů stačí kvalifikovaná většina. Jinými slovy, oddělení věřitelé hlasují jednotlivě a mají právo návrh vetovat.

(18)

Oddělení věřitelé mají privilegovanou pozici i v konkurzním řízení. Pohledávky oddělených věřitelů je možné uspokojit kdykoliv během konkurzního řízení a výnosy z prodeje zajištěných aktiv v konkurzním řízení by měly být použity výhradně na splacení pohledávek oddělených věřitelů. Pokud není možné z tohoto prodeje pokrýt veškeré pohledávky oddělených věřitelů, zbývající části se zařadí do druhé skupiny k pohledávkám ostatních věřitelů. V druhé skupině se věřitelé uspokojují poměrným způsobem.

(19)

Podle zákona o konkurzu musí společnost, která žádá o vyrovnání s věřiteli, soudu předložit seznam opatření týkajících se reorganizace společnosti a průběžného financování činnosti společnosti po tomto vyrovnání.

(20)

Podle zákona č. 511/92. Z. z. o správě daní a poplatků a o změnách v soustavě územních finančních orgánů (dále jen „zákon o správě daní“) má společnost možnost požádat daňové orgány o odklad platby daní. Z odložené částky se účtuje úrok a odložený dluh musí být zajištěný.

(21)

Zákon o správě daní upravuje i daňovou exekuci, jejíž cílem je uspokojit daňové pohledávky státu prodejem nemovitého majetku, movitého majetku nebo podniku jako celku.

(22)

Příjemce od listopadu 2002 do listopadu 2003 využil možnost odkladu svého závazku zaplatit spotřební daň z lihu, kterou umožňuje zákon o správě daní (8). Odložený dluh celkem dosáhl částky 477 015 759 SKK (12,6 milionu EUR). Než daňový úřad souhlasil s odkladem těchto plateb, zajistil v souladu se zákonem všechny své pohledávky aktivy příjemce. Slovenské orgány uvádějí, že hodnota tohoto zajištění na základě účetní evidence příjemce činila 397 476 726 SKK (10,5 milionu EUR). Příjemce však tvrdí, že hodnota tohoto zajištění představovala podle odhadu znalců z konce roku 2003 částku 193 940 000 SKK (5 milionů EUR). Taková je podle příjemce hodnota zajištěných aktiv (movitého majetku, nemovitostí a pohledávek) vyjádřená v takzvaných znaleckých cenách.

(23)

Od 1. ledna 2004 změněný a doplněný zákon o správě daní omezil možnost žádat o odklad daně na jedenkrát ročně. Příjemce využil této možnosti v případě spotřební daně za prosinec 2003, jež byla splatná v lednu 2004. Nebyl však schopen uhradit nebo odložit spotřební daň za leden 2004, splatnou 25. února 2004. V důsledku toho se příjemce stal společností v úpadku ve smyslu zákona o konkurzu. Příjemce tak přišel o licenci na výrobu a zpracování lihu.

(24)

Dne 8. března 2004 se příjemce obrátil na příslušný krajský soud s návrhem na vyrovnání. Krajský soud povolil vyrovnací řízení usnesením z 29. dubna 2004 poté, co zjistil, že jsou splněny všechny zákonné podmínky potřebné pro tato řízení. Na slyšení dne 9. července 2004 věřitelé hlasovali ve prospěch vyrovnání navrhnutého příjemcem. Vyrovnání bylo potvrzeno dne 14. července 2004 usnesením krajského soudu vykonávajícího dohled.

(25)

V srpnu 2004 se daňový úřad proti tomuto potvrzujícímu usnesení soudu odvolal. Nejvyšší soud usnesením z 25. října 2004 rozhodl, že odvolání není možné, a prohlásil usnesení krajského soudu, kterým krajský soud potvrdil vyrovnání, za právoplatné a vykonatelné ode dne 23. července 2004. Později generální prokurátor proti usnesení krajského soudu podal návrh na zahájení mimořádného dovolacího řízení.

(26)

Věřitelé včetně daňového úřadu se dohodli s příjemcem na tomto vyrovnání: 35 % dluhu zaplatí příjemce do jednoho měsíce od nabytí platnosti dohody s věřiteli a zbývajících 65 % dluhu věřitelé odpustí. Se všemi věřiteli se proto nakládalo stejně. Konkrétní částky pro jednotlivé věřitele jsou uvedeny v následující tabulce.

Tabulka 2

Stav dluhů příjemce před vyrovnacím řízením a po něm (SKK)

(27)

Pohledávky daňového úřadu, které byly zahrnuty do vyrovnacího řízení, představovaly 640 793 831 SKK (16,86 milionu EUR) a tvořily je především neuhrazená spotřební daň za období od května 2003 do března 2004, DPH za období od ledna do dubna 2004 a připočtené pokuty a úroky. Pohledávky odpuštěné daňovým úřadem činily 416 515 990 SKK (11 milionů EUR). Vyrovnání daňovému úřadu přineslo 224 277 841 SKK (5,86 milionu EUR).

(28)

Daňový úřad vystupoval ve vyrovnacím řízení jako oddělený věřitel a jako takový hlasoval samostatně. Aby mohlo dojít k vyrovnání, daňový úřad musel proto hlasovat v jeho prospěch. Privilegované postavení daňového úřadu bylo způsobeno tím, že některé jeho pohledávky byly zajištěné v souvislosti s odkladem daňového dluhu příjemce v letech 2002 a 2003 (viz 17. bod odůvodnění). Všichni ostatní věřitelé hlasovali ve prospěch navrhovaného vyrovnání. Jejich pohledávky byly běžné nezajištěné obchodní pohledávky.

(29)

Příjemce ve svém návrhu na vyrovnání popsal v souladu s požadavky zákona o konkurzu reorganizační opatření týkající se výroby, distribuce a pracovních sil (včetně propuštění přebytečných zaměstnanců).

(30)

V organizační oblasti a v oblasti pracovních sil příjemce plánoval tato opatření: vytvoření univerzální výrobní skupiny pro všechny výrobní činnosti, reorganizaci svých dopravních prostředků vyřazením vozidel s nejnižší zůstatkovou hodnotou a reorganizaci obchodních činností. K těmto opatřením se mělo připojit propuštění 50 zaměstnanců v období od března do května 2004. Dalších 50 zaměstnanců mělo v tomtéž období pracovat s 60 % měsíční sazbou.

(31)

Pokud jde o výrobní a technickou oblast, příjemce uvedl, že jelikož společnost přišla o licenci na výrobu lihu, příslušné výrobní zařízení od dubna 2004 pronajme. Příjemce plánoval snížení nebo ukončení výroby některých nerentabilních nealkoholických nápojů a uvedl, že jakémukoli zavedení nového výrobku v této kategorii bude předcházet analýza ziskovosti jeho výroby.

(32)

Příjemce dále uvádí následující opatření: restrukturalizace nákladů, která by měla být důsledkem nižších výrobních nákladů, protože byla ukončena výroba lihu, a zrušení části vlastní dopravy společnosti; prodej starých zařízení do šrotu.

(33)

Příjemce plánoval i prodej administrativní budovy, prodejny a rekreační budovy a uvedl možnost prodat nebo pronajmout výrobní zařízení na výrobu octa. Slovenské orgány v připomínkách k rozhodnutí zahájit řízení ve věci formálního šetření potvrdily, že prodej administrativní budovy, prodejny a rekreační budovy se neuskutečnil.

(34)

Příjemce plánoval intenzívní prodej svých zásob hotových výrobků (11).

(35)

Podle tohoto návrhu měl příjemce financovat vyrovnání z vlastních zdrojů (prodej zásob) ve výši 110 milionů SKK a prostřednictvím externího financování ve formě úvěru z obchodní banky ve výši 100 milionů SKK. Podle informací předložených příjemcem v reakci na zahájení řízení ve věci formálního šetření byl splatný dluh nakonec pokryt příjmy z emise nových akcií (21 milionů SKK; 0,56 milionu EUR), příjmy z prodeje zásob (110 milionů SKK; 2,9 milionu EUR) a díky dodavatelskému úvěru od společnosti Old Herold, s. r. o. (100 milionů SKK; 2,6 milionu EUR). Splatnost faktur Old Herold, s. r. o., činila 40 dní, což podle příjemce byla vzhledem k jeho kritické situaci dlouhá doba. Tato delší splatnost umožnila příjemci shromáždit potřebnou hotovost.

(36)

Slovenské orgány Komisi informovaly po zahájení řízení ve věci formálního šetření, že na základě dohody s věřiteli byla dne 17. prosince 2004 daňovému úřadu uhrazena částka ve výši 224 277 841 SKK. Slovenské orgány potvrdily, že do ukončení řízení před Evropskou komisí pozastavily odepsání dluhu schválené ve vyrovnacím řízení.

(37)

V rámci kontaktů v souvislosti s provedením rozhodnutí Komise, jímž bylo nařízeno navrácení podpory, slovenské orgány informovaly Komisi o výsledku mimořádného dovolacího řízení uvedeného ve 25. bodě odůvodnění: Nejvyšší soud Slovenské republiky rozhodnutím ze dne 27. dubna 2006 částečně zrušil rozhodnutí příslušného krajského soudu ze dne 14. července 2004, jímž byla potvrzena dohoda s věřiteli, s odůvodněním, že do vyrovnání byly chybně zahrnuty nedoplatky silniční daně ve výši 424 490 SKK Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání zamítl. Rozhodnutím ze dne 18. srpna 2006 příslušný krajský soud rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006 vykonal a stanovil, že opravená částka dluhu splatná daňovému úřadu činí 640 369 341,4 SKK (z čehož 35 % činí částka 224 129 269,1 SKK).

(38)

Komise ve svém rozhodnutí zahájit řízení ve věci formálního šetření vyslovila pochybnosti o tom, že sporné odepsání daně nepředstavuje státní podporu. Komise dospěla k závěru, že postup daňového úřadu v rámci vyrovnacího řízení nesplňuje kritérium věřitele v tržním hospodářství. Komise zejména usoudila, že daňový úřad byl v porovnání s ostatními věřiteli v právně odlišné situaci, jelikož vlastnil zajištěné pohledávky a měl možnost iniciovat daňovou exekuci. Komise vyslovila pochybnost, že vyrovnací řízení, v porovnání s konkurzním řízením nebo daňovou exekucí, vedlo pro stát k nejlepšímu možnému výsledku.

(39)

Komise dále vyslovila pochybnosti o slučitelnosti sporné podpory s vnitřním trhem. Nejprve vyslovila pochybnosti, že podporu je možno považovat za slučitelnou jako podporu na záchranu, jak tvrdily slovenské orgány. Podporou na záchranu může být jen podpora likvidity ve formě úvěrových záruk nebo úvěrů. Sporné opatření je však odepsáním dluhu, což odpovídá nenávratnému grantu. Toto opatření navíc bylo provedeno bez příslibu, že do šesti měsíců od schválení opatření na záchranu příjemce předloží plán restrukturalizace nebo plán likvidace, nebo podporu v celé výši splatí.

(40)

Komise dále zkoumala slučitelnost sporného opatření jakožto pomoci na restrukturalizaci a vyslovila pochybnosti o splnění dvou hlavních podmínek: existence plánu restrukturalizace, který v přiměřené době zajišťuje návrat k dlouhodobé životaschopnosti, a omezení podpory na nezbytné minimum.

(41)

Příjemce kromě informací o skutkovém stavu uvedených v části II předložil následující připomínky.

(42)

Příjemce tvrdí, že důvodem jeho finančních těžkostí na začátku roku 2004 byla změna zákona o správě daní, která omezila možnost požádat o odklad daní pouze na jedenkrát za rok. To byla pro příjemce významná změna, protože se podle svého vyjádření v předchozích letech na tento mechanismus spoléhal.

(43)

Pokud jde o samotný případ, příjemce za prvé tvrdil, že Komise nemá pravomoc zkoumat sporné opatření, neboť toto opatření nabylo účinnosti před datem přistoupení a nebylo po přistoupení uplatitelné. Opatření údajně nabylo účinnosti před přistoupením, protože vyrovnací řízení bylo zahájeno 8. března 2004, a jak tvrdí příjemce, bylo schváleno soudem 29. dubna 2004, tedy před vstupem Slovenské republiky do Evropské unie. Daňové úřady dále údajně v rámci jednání před zahájením vyrovnacího řízení daly najevo souhlas s navrhovaným vyrovnáním. V prosinci 2003 se uskutečnilo setkání s Daňovým ředitelstvím Slovenské republiky a daňový úřad zaslal dne 3. února 2004 příjemci dopis, v němž údajně potvrdil možnost postupu formou vyrovnání.

(44)

Příjemce dále tvrdil, že v případě, že Komise zastává názor, že má pravomoc jednat, nepředstavuje sporné opatření státní podporu, neboť je splněna zásada věřitele v tržním hospodářství.

(45)

Za prvé, příjemce tvrdí, že srovnání vyrovnacího řízení s daňovou exekucí je zavádějící, neboť zahájení prvního vylučuje nebo pozastavuje druhé. Daňový úřad proto nemohl zvolit daňovou exekuci. Příjemce dále tvrdí, že pokud by dobrovolně neinicioval vyrovnací řízení, měl by podle právních předpisů o platební neschopnosti za několik týdnů nebo měsíců zákonnou povinnost zahájit konkurzní nebo vyrovnací řízení.

(46)

Za druhé, příjemce tvrdí, že rozhodnutí státu vyhnout se konkurzu a namísto toho hledat řešení prostřednictvím vyrovnacího řízení bylo splněním kritéria věřitele v tržním hospodářství. Příjemce jako důkaz předkládá potvrzení dvou auditorů a jednoho konkurzního správce, že daňový úřad získá více a rychleji prostřednictvím vyrovnacího řízení, než pokud by se rozhodl pro konkurzní řízení. Příjemce předkládá i další materiály a statistiky, které mají potvrdit, že konkurzní řízení na Slovensku trvá průměrně 3 roky až 7 let a přináší jen velmi omezený výnos z prodeje aktiv (12).

(47)

Příjemce svou analýzu opírá o zprávu auditorské společnosti EKORDA ze dne 7. července 2004, kterou měl daňový úřad údajně k dispozici před hlasováním věřitelů dne 9. července 2004. Nebyl však předložen žádný důkaz, který by to potvrzoval.

(48)

Podle zprávy společnosti EKORDA by příjmy z prodeje aktiv v případě konkurzu činily nanejvýš 204 milionů SKK (5,3 milionu EUR) a po odečtení různých poplatků ve výši 45 milionů SKK pouze 159 milionů SKK (4,2 milionu EUR). Příjemce sám opravil částku poplatků, které by bylo třeba odečíst (36 milionů SKK) a dospěl k částce 168 milionů SKK (4,4 milionu EUR). I kdyby daňový úřad jako jediný oddělený věřitel a jako největší věřitel získal z těchto příjmů většinu, stále by to bylo méně než to, co daňový úřad získal po vyrovnání.

(49)

Společnost EKORDA použila jako základ účetní hodnotu – k 31. březnu 2004 – základního majetku, zásob, hotovosti a upravených krátkodobých pohledávek, přičemž zohlednila jejich nedobytnost a nízkou bonitu. Společnost EKORDA upravila nominální hodnotu aktiv příjemce takzvaným koeficientem zpeněžení pro každou složku aktiv v případě prodeje v rámci konkurzního řízení (45 % u základního jmění, 20 % u zásob a krátkodobých pohledávek a 100 % u hotovosti).

(50)

Společnost EKORDA uvádí budoucí daňové příjmy z činnosti příjemce (13), ale i rozvoj zaměstnanosti v regionu a rozvoj potravinářského průmyslu na Slovensku jako velmi významné faktory ovlivňující rozhodnutí zachovat existenci příjemce.

(51)

Příjemce uvádí ještě další dvě zprávy. Auditorka Marta Kochová dospěla k závěru, že maximální příjem z prodeje aktiv, která však nebyla oceněná, by činil 100 milionů SKK (2,6 milionu EUR), respektive po odečtení poplatků ve výši 22 milionů SKK pouze 78 milionů SKK (2 miliony EUR). Konkurzní správkyně paní Holovačová údajně uvádí, že podle jejího názoru je vyrovnací řízení pro věřitele obecně výhodnější než konkurz. Jedním z aspektů je skutečnost, že věřitel má zájem na tom, aby dlužník pokračoval v hospodářské činnosti (budoucí příjmy z obchodu a z daní).

(52)

Za třetí, příjemce tvrdí, že by se měly zohlednit dlouhodobé aspekty, například budoucí daňové příjmy. Judikatura vylučující společensko-politické aspekty z kritéria věřitele v tržním hospodářství (14) se údajně neuplatňuje, když veřejný orgán zohledňuje výpočet budoucích daňových příjmů. Podle příjemce je tu situace veřejného orgánu analogická se situací věřitele v tržním hospodářství, který je dodavatelem, který má zájem na přežití klienta. Příjemce poté poukazuje na judikaturu týkající se zásady investora v tržním hospodářství.

(53)

Příjemce dospěl k závěru, že kritérium věřitele v tržním hospodářství bylo splněno a sporné opatření nepředstavuje státní podporu.

(54)

Pokud by však Komise dospěla k jinému závěru, příjemce tvrdí, že sporné opatření je slučitelné jako podpora na restrukturalizaci. Tvrdí, že daňový úřad před souhlasem s vyrovnáním prověřil způsobilost obchodního plánu příjemce z hlediska obnovy dlouhodobé životaschopnosti. Absence formálního plánu restrukturalizace je podle vyjádření příjemce v situaci, kdy Komise posuzuje případ ex post, irelevantní, neboť Komise se již může přesvědčit, zda se příjemce skutečně stal životaschopným. Příjemce však též usuzuje, že v situaci posouzení ex ante je podrobný plán restrukturalizace nevyhnutelný. Příjemce dále krátce popisuje přijatá restrukturalizační opatření: zvýšení vlastního kapitálu, propuštění zaměstnanců, prodej zásob. Příjemce zastává názor, že zastavení výroby lihu a lihovin a pronájem výrobních aktiv společnosti Old Herold, s. r. o., vlastně představují restrukturalizační opatření. I když zastavení bylo původně zapříčiněno ztrátou licence, příjemce po vyrovnání nepožádal o novou licenci.

(55)

Podle příjemce byl splněn i požadavek významnosti jeho příspěvku na restrukturalizaci.

(56)

Příjemce dále tvrdí, že skutečnost, že podniká v podporovaném regionu a je jedním z největších regionálních zaměstnavatelů, by se při uplatňování usměrnění vztahujících se na podporu na restrukturalizaci měla rovněž zohlednit.

(57)

Slovenské orgány v reakci na zahájení řízení ve věci formálního šetření vyslovily některé připomínky ke skutkovému stavu, které již byly uvedeny v části II.

(58)

Slovenské orgány potvrdily, že daňový úřad v době hlasování po vyrovnacím řízení nezohlednil aspekt státní podpory. Daňový úřad nepovažoval vyrovnání za formu státní podpory, a proto od příjemce nebylo požadováno předložení plánu restrukturalizace, který je odlišný od obchodního plánu předloženého soudu podle právních předpisů upravujících platební neschopnost.

(59)

V reakci na připomínky předložené příjemcem uvedly slovenské orgány následující připomínky.

(60)

Slovenské orgány by připomínky příjemce o průměrné délce konkurzního řízení a průměrném výnosu z prodeje aktiv v konkurzním řízení nevztahovaly na tento případ. Podle nich, vzhledem k malému počtu věřitelů a existenci majetku s kladnou likvidační hodnotou, která převyšuje sumu uhrazenou státu po vyrovnání, by se konkurzní řízení uskutečnilo v kratší než průměrné lhůtě a výnos daňového úřadu by byl vyšší než v případě vyrovnání. Místní daňový úřad provedl šetření ve společnosti dne 21. června 2004 a zjistil, že k 17. červnu 2004 měl příjemce hotovost ve výši 161,3 milionu SKK, pohledávky ve výši 62,8 milionu SKK, zásoby lihu a lihovin v hodnotě 84 milionů SKK a neoběžný majetek s účetní hodnotou 200 milionů SKK.

(61)

Slovenské orgány zastávají názor, že daňová exekuce byla pro daňový úřad reálnou alternativou. Potvrzují, že daňový úřad měl možnost iniciovat takové řízení před zahájením vyrovnacího řízení, a to i v případě, že by soud odmítl potvrdit vyrovnání (protože daňový úřad by jako oddělený věřitel nehlasoval v jeho prospěch).

(62)

Slovenské orgány nesouhlasí s tvrzením příjemce, že jeho finanční těžkosti byly způsobeny změnou zákona o správě daní. Podle slovenských orgánů byly finanční těžkosti příjemce způsobeny finanční strategií využívání nepřímých daní při vykonávání jeho podnikatelské činnosti. Příjemce měl namísto toho prostě inkasovat daně od svých klientů a odevzdat je do státního rozpočtu.

(63)

Slovenské orgány nesouhlasí s tím, že setkání s Daňovým ředitelstvím Slovenské republiky v prosinci 2003 je důkazem o předběžném souhlasu daňového úřadu s vyrovnáním. Předložily dopis ze dne 6. června 2004 od Daňového ředitelství Slovenské republiky adresovaný daňovému úřadu, v němž se uvádí, že daňový úřad by neměl souhlasit s vyrovnáním navrhovaným příjemcem, neboť není pro stát příznivé. Tento dopis se odvolával na jiný dopis obecnější povahy od ministra financí ze dne 15. ledna 2004 adresovaný Daňovému ředitelství Slovenské republiky, v němž se ředitelství žádá, aby zajistilo, že nebudou schváleny žádné takové návrhy na vyrovnání s věřiteli, které by znamenaly odepsání daňových pohledávek daňovými úřady. Slovenské orgány dále interpretovaly dopis ze dne 3. února 2004, na který poukazoval příjemce (viz 43. bod odůvodnění), jako jasně explicitně nesouhlasící s vyrovnáním ve výši 35 %.

(64)

Slovenské orgány tvrdí, že příjemce nezaplatil spotřební daně ve stanoveném odkladu od ledna 2001 do března 2004 a na své daňové povinnosti pravidelně uplatňoval odklad.

(65)

Podle slovenských orgánů výrazné rozdíly v odhadech dvou auditorských zpráv (viz 48. a 51. bod odůvodnění) vzbuzují pochybnosti o důvěryhodnosti obou zpráv. Orgány mají pochybnosti zejména o koeficientu zpeněžení přiřazeném společností EKORDA oběžným aktivům. Tento koeficient by měl být vyšší než 20 %.

(66)

A nakonec podle slovenských orgánů příjemce nevypracoval realizovatelný plán restrukturalizace a opatření navrhovaná v souvislosti s vyrovnacím řízením nelze považovat za restrukturalizační opatření.

(67)

Vzhledem k tomu, že se část událostí vztahujících se k tomuto případu odehrála před vstupem Slovenské republiky do Evropské unie dne 1. května 2004, Komise nejprve musí určit, zda má v souvislosti se sporným opatřením pravomoc jednat.

(68)

Opatření, která byla uvedena v účinnost před přistoupením a nejsou uplatnitelná po přistoupení, nemůže Komise zkoumat ani na základě takzvaného dočasného mechanismu, který upravuje bod 3 přílohy IV smlouvy o přistoupení, ani podle postupů stanovených v článku 108 SFEU. Smlouva o přistoupení ani Smlouva o fungování Evropské unie nevyžadují, aby Komise taková opatření přezkoumala, ani ji k tomu nezplnomocňují.

(69)

Na druhé straně opatření uvedená v účinnost po přistoupení jasně spadají do pravomoci Komise. Pro určení doby, kdy bylo určité opatření uvedeno v účinnost, se jako relevantní kritérium používá právně závazný čin, kterým příslušný vnitrostátní orgán poskytuje podporu (15).

(70)

Příjemce v tomto případě tvrdil, že sporné opatření bylo uvedeno v účinnost před přistoupením a po přistoupení není uplatnitelné (viz 43. bod odůvodnění).

(71)

Komise nemůže přijmout důvody předložené příjemcem. Návrh na zahájení vyrovnacího řízení není činem orgánu poskytujícího podporu, ale činem příjemce. Rovněž usnesení soudu povolit vyrovnací řízení není činem orgánu poskytujícího podporu. Toto usnesení jen povolilo příjemci a jeho věřitelům pokračovat v jednání, ale evidentně nepředstavovalo vlastní poskytnutí podpory. Neexistuje důkaz, že by Daňové ředitelství Slovenské republiky bylo vyjádřilo souhlas se sporným opatřením na setkání v prosinci 2003. Naopak, slovenské orgány popřely jakýkoliv takový předběžný souhlas. Dopis ze dne 3. února 2004 otevřeně vyjadřuje odmítnutí přijmout návrh na vyrovnání ve výši 35 %.

(72)

Rozhodnutí příslušného orgánu odepsat část pohledávek bylo přijato dne 9. července 2004, kdy daňový úřad souhlasil s vyrovnáním navrženým příjemcem.

(73)

Vzhledem k této skutečnosti je otázka, zda je opatření uplatnitelné po přistoupení, bezpředmětná.

(74)

Komise proto dospěla k závěru, že má pravomoc posuzovat sporné opatření podle článku 108 SFEU.

(75)

V čl. 107 odst. 1 SFEU se uvádí, že podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem.

(76)

Odepsání dluhu vůči veřejnému orgánu, jakým je daňový úřad, představuje formu použití státních prostředků. Opatření, které zvýhodňuje jeden individuální podnik, je selektivní.

(77)

Až do událostí, které měly za následek zahájení řízení v případě platební neschopnosti, příjemce působil na trhu s lihem a lihovinami, nealkoholickými nápoji a konzervovaným ovocem a zeleninou. V roce 2003 byl příjemce třetím výrobcem lihu a lihovin na Slovensku. Po ztrátě licence na výrobu lihu a lihovin v březnu 2004 příjemce působil ve velkoobchodě s lihem a lihovinami vyráběnými jinou společností – Old Herold, s. r. o., jež využívá výrobní zařízení příjemce, která si od něj společnost Old Herold, s. r. o., pronajímá. Všechny oblasti, ve kterých příjemce podnikal před vyrovnacím řízením a ve kterých podniká v současnosti, patří do oblasti obchodu mezi členskými státy.

(78)

V rozhodnutí zahájit řízení ve věci formálního šetření Komise vyjádřila pochybnosti, zda dané opatření nenarušilo hospodářskou soutěž nebo nehrozilo, že ji naruší tím, že poskytlo příjemci výhodu, kterou by za běžných tržních podmínek nebyl schopen získat. Jinými slovy, Komise má pochybnosti, zda se stát k příjemci choval jako věřitel v tržním hospodářství.

(79)

Zjistilo se, že dohoda s věřiteli obsahovala stejné podmínky vyrovnání dluhu pro soukromé věřitele i pro daňový úřad (veřejného věřitele). Věřitelům mělo být uhrazeno 35 % dluhu ve stanovené lhůtě, což příjemce skutečně splnil. Zbývajících 65 % mělo být odepsáno.

(80)

Pozice daňového úřadu jako věřitele však v tomto případě byla neobyčejně silná a nelze ji srovnávat s postavením běžného věřitele v konkurzním řízení. Právní a ekonomická pozice daňového úřadu byla před vyrovnáním s věřiteli výhodnější než pozice soukromých věřitelů. Daňový úřad byl nejenže jasně dominantním a rozhodujícím věřitelem s více než 99 % všech pohledávek registrovaných v konkurzním řízení, ale důležitější je, že byl i odděleným věřitelem. Jeho pohledávky mohly být proto uspokojeny kdykoliv během konkurzního řízení z výnosů prodeje zajištěných aktiv: jak je uvedeno v 18. bodě odůvodnění, tyto výnosy by měly být použity výhradně na splacení pohledávek oddělených věřitelů. Proto je třeba přezkoumat, zda daňový úřad využil všechny pro něj dostupné prostředky na získání nejvyšší možné výše uspokojení svých pohledávek, jak by to učinil věřitel v tržním hospodářství.

(81)

Podmínky, které musí opatření splňovat, aby je bylo možné pro účely článku 107 SFEU považovat za podporu, však nejsou naplněny v případě, kdy podnik příjemce mohl za obvyklých podmínek na trhu získat tutéž výhodu, jakou získal ze státních prostředků (16). Tento přezkum se v zásadě provádí uplatněním kritéria věřitele v tržním hospodářství. Jestliže veřejný věřitel poskytne podniku platební úlevy ohledně splatného dluhu, představují takové platební úlevy státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, pokud by podnik, který je jejím příjemcem, vzhledem k významu hospodářské výhody, která tím byla poskytnuta, zjevně nezískal srovnatelné úlevy od soukromého věřitele nacházejícího se v situaci, která se co možná nejvíce podobá situaci veřejnoprávního věřitele usilujícího o to, aby mu byly zaplaceny částky, které mu dluží dlužník ve finančních obtížích (17).

(82)

Použitelnost kritéria soukromého hospodářského subjektu na trhu závisí na tom, zda dotyčný členský stát poskytl ekonomickou výhodu podniku jinak, než ve svém postavení jako orgán veřejné moci Z toho vyplývá, že pokud se členský stát odvolává v průběhu správního řízení na uvedené kritérium, musí v případě pochybností prokázat jednoznačným způsobem a na základě objektivních a ověřitelných důkazů, že provedené opatření vyplývá z jeho postavení jako soukromého hospodářského subjektu na trhu. Z těchto důkazů musí jasně vyplývat, že dotyčný členský stát přijal rozhodnutí jednat způsobem, jakým jednal, před poskytnutím ekonomické výhody nebo souběžně s ním. V této souvislosti může být třeba předložit důkazy, z nichž vyplývá, že toto rozhodnutí je založeno na ekonomickém posouzení srovnatelném s tím, které by provedl za okolností daného případu racionální soukromý hospodářský subjekt na trhu nacházející se v situaci, která je co nejbližší situaci uvedeného členského státu. Hospodářské hodnocení provedené po poskytnutí uvedené výhody, zpětné konstatování o skutečné výnosnosti postupu dotčeného členského státu ani odůvodnění následující po rozhodnutí o zvoleném postupu však nestačí (18).

(83)

Slovenská republika stručně řečeno tvrdí, že podle jejího názoru dané opatření představuje státní podporu. Uznává, že v době vyrovnání se otázka státní podpory prostě nebrala v úvahu, a požádala, aby se sporné opatření považovalo za podporu na záchranu. Zdá se proto, že požadavky uvedené judikatury nebyly v tomto případě dodrženy a sporné opatření představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

(84)

Příjemce v tomto případě tvrdil, že opatření nepředstavuje podporu, a předkládá uvedené dokumenty, zvláště zprávy dvou auditorů.

(85)

Komise zjistila na základě informací předložených příjemcem i slovenskými orgány následující skutečnosti o finanční situaci příjemce v příslušném roce, a to v rozsahu relevantním na uplatnění kritéria věřitele v tržním hospodářství. Komise nemůže v účetní evidenci příjemce ověřit údaje k 31. březnu 2004 poskytnuté příjemcem, ani údaje k 17. červnu 2004 poskytnuté slovenskými orgány. Komise však nemá důvod o těchto údajích pochybovat.

Tabulka 3

Finanční situace příjemce v letech 2003–2004 (mil. SKK)

(86)

Komise nejprve přezkoumá důkazy předložené příjemcem na podporu jeho tvrzení, že konkurzním řízením by daňový úřad získal méně než vyrovnacím řízením (oddíl 2.1). Poté Komise přezkoumá situaci, pokud jde o daňovou exekuci (oddíl 2.2). Nakonec Komise přezkoumá jiné důkazy předložené slovenskými orgány a příjemcem (oddíl 2.3.)

(87)

Jak je uvedeno v 37. bodě odůvodnění, výška dluhu, na niž se má vztahovat vyrovnání, byla na základě mimořádného dovolacího řízení snížena. Je však třeba uvést, že tento rozsudek byl vynesen několik let po rozhodnutí uzavřít dohodu o vyrovnání. Pro účely kritéria věřitele v tržním hospodářství jsou informace dostupné v té době, kdy by hypotetický věřitel posuzoval, které řízení by bylo nejvhodnější, nadále standardem pro účely hodnocení chování veřejného věřitele. Následující analýza proto vychází z údajů uvedených v dohodě uzavřené 23. července 2004.

(88)

S cílem posoudit, zda byla příjemci skutečně poskytnuta výhoda, Komise musí provést celkové posouzení a zohlednit všechny relevantní důkazy v dané věci, což jí umožní určit, zda by přijímající podnik tyto zvýhodněné podmínky zjevně nezískal od soukromého věřitele (27). Jinými slovy, musí přezkoumat, zda bylo pro daňový úřad výhodnější souhlasit s podmínkami navrženými v rámci vyrovnání nebo zahájit konkurzní řízení.

(89)

Komise zastává názor, že zpráva společnosti EKORDA nepředstavuje důvěryhodný základ pro porovnání navrženého vyrovnání s možným konkurzním řízením. Slovenské orgány v tomto ohledu souhlasí s Komisí.

(90)

Na začátku Komise konstatuje, že společnost EKORDA ve své zprávě ze dne 7. července 2004 (jen dva dny před setkáním věřitelů) použila pro své výpočty stav aktiv příjemce k 31. březnu 2004. Z tabulky 3 jasně vyplývá, že úroveň různých aktiv se po 31. březnu 2004 výrazně měnila. Především byla prodána značná část zásob, což vedlo ke zvýšení hotovosti. Tyto změny mají při uplatnění koeficientů zpeněžení v rozsahu od 20 % pro zásoby a krátkodobé pohledávky po 100 % pro hotovost velký význam. I kdyby koeficienty zpeněžení stanovené společností EKORDA byly správné (s čímž Komise nesouhlasí z důvodů, které jsou uvedeny dále) a použila by se metodika používaná společností EKORDA, následující tabulka uvádí, do jaké míry by byly výsledky výpočtů společnosti EKORDA odlišné, kdyby se opíraly o údaje z 28. dubna 2004 a ze 17. června 2004, tj. ještě stále před setkáním věřitelů dne 9. července 2004.

Tabulka 4

Porovnání pravděpodobného výnosu z prodeje aktiv příjemce v konkurzním řízení (mil. SKK)

(91)

Je třeba uvést, že v obchodním plánu, který příjemce předložil soudu, byl naplánován prodej zásob za 110 milionů SKK v období březen až květen 2004. Společnost EKORDA si proto musela být vědoma, že aktiva příjemce projdou po 31. březnu 2004 podstatnými změnami. Tuto skutečnost nezohlednila.

(92)

Pokud by se zohlednila účetní hodnota aktiv příjemce z 28. dubna 2004, vedlo by to k závěru, že pravděpodobný výnos z prodeje aktiv příjemce by byl v konkurzním řízení vyšší, než se odhadlo ve zprávě (238 milionů SKK nebo 6,3 milionu EUR namísto 204 milionů SKK nebo 5,3 milionu EUR) Analýza s použitím údajů z června 2004 by umožnila dospět k jasnému závěru, že pravděpodobný výnos z prodeje aktiv příjemce v konkurzním řízení (275 mil. SKK; 7,2 milionu EUR) by byl vyšší než výnos navrhovaný v rámci vyrovnání a že daňový úřad by měl použít právo veta a návrh odmítnout, což by vedlo k ukončení vyrovnacího řízení Znovu upozorňujeme, že uvedené výsledky byly získány za použití odhadů a metodiky, které používala společnost EKORDA.

(93)

Komise však nemůže přijmout metodiku, kterou použila společnost EKORDA, a předpoklady příjemců nemůže považovat za důvěryhodné. Tento závěr ještě posilují pochybnosti vyjádřené slovenskými orgány a uvedené v 60. a 65. bodě odůvodnění.

(94)

Společnost EKORDA v prvé řadě ve své zprávě nevysvětluje, jakým způsobem stanovila tři koeficienty zpeněžení. Účelem koeficientů zpeněžení je vypočítat zůstatkovou hodnotu aktiv prodaných v konkurzním řízení s přihlédnutím k povaze prodeje (např. aktiva se prodávají samostatně, v časové tísni atd.). Z tohoto důvodu se předpokládá, že hodnota z prodeje aktiv v rámci likvidace je obvykle nižší než účetní hodnota v závislosti na druhu aktiv. Procentuální vyjádření podílu hodnoty z prodeje aktiv v rámci likvidace na účetní hodnotě je koeficient zpeněžení.

(95)

Koeficient zpeněžení ve výši 45 % pro neoběžný majetek se též zdá být příliš nízký. Podle samotného příjemce hodnota jeho aktiv zastavených ve prospěch daňového úřadu činila 194 milionů SKK (31). Tato hodnota je podle příjemce vyjádřená v cenách odhadnutých nezávislými znalci na přelomu roků 2003 a 2004. Podle názoru Komise by tato „znalecká cena“ měla obvykle vyjadřovat obecnou hodnotu aktiv, která vyjadřuje, za jakou cenu je v daném čase možno aktivum prodat. Je třeba připomenout, že znalecká hodnota těchto aktiv byla stanovena s cílem zjistit jejich hodnotu pro účely zajištění odkladu daňového dluhu příjemce pro slovenské orgány, které vyžaduje zákon o správě daní Společnost EKORDA neposkytuje žádné vysvětlení, proč by výnos z prodeje neoběžného majetku v konkurzu dosáhl pouze 45 % jejich účetní hodnoty 205 milionů SKK, zatímco sám příjemce uvedl mnohem vyšší hodnotu těchto aktiv.

(96)

K tvrzení příjemce, že by bylo těžké najít kupce, když je většina zastavených strojů a zařízení určena jen na výrobu lihu a lihovin, nealkoholických nápojů nebo konzervovaných výrobků, má Komise tyto dvě připomínky. Za prvé, je třeba uvést, že „znalecká cena“ zastavených nemovitostí činila 105 milionů SKK, což je samo o sobě vyšší suma než celkový výnos předpokládaný společností EKORDA (92 milionů SKK). Za druhé, ze skutečného vývoje společnosti vyplývá, že některá její výrobní aktiva rychle našla nového uživatele – Old Herold, s. r. o. Poté, co příjemce přišel o licenci na výrobu lihu a lihovin, si jeho výrobní zařízení pronajala společnost Old Herold. Zdá se proto, že o toto výrobní zařízení měl bezprostřední zájem konkurenční podnik.

(97)

Pokud jde o zásoby, samy slovenské orgány zastávají názor, že koeficient zpeněžení by měl být vyšší než 20 %.

(98)

Příjemce byl schopen získat v roce 2004 z prodeje svých zásob 110 milionů SKK (viz 35. bod odůvodnění), tj. více než 50 % účetní hodnoty zásob, z níž vycházelo hodnocení společnosti EKORDA. To významně naznačuje, že koeficient zpeněžení ve výši 20 % byl příliš nízký. Vývoj rozvahy v roce 2004, pokud jde o zásoby, tento závěr podporuje. Kromě toho sám příjemce ve svém obchodním plánu odhadl výnos z prodeje zásob v období března až května 2004 na 110 milionů SKK (viz 35. bod odůvodnění). Společnost EKORDA tento odhad ignorovala. Z povahy činností příjemce lze předpokládat, že zásoby byly tvořeny hotovými výrobky nebo polotovary, které mohly být snadno prodány přímo distributorům nebo spotřebitelům, což ještě více podporuje použití vyššího koeficientu zpeněžení.

(99)

Komise je toho názoru, že koeficient zpeněžení by měl být v případě zásob 52 %. Tento údaj vychází z odhadu příjemce, pokud jde o výnos, který by získal z prodeje zásob pro účely financování vyrovnání (tj. 110 milionů SKK). S přihlédnutím k účetní hodnotě v té době (209 milionů SKK) byl proto jediným možným koeficientem zpeněžení v případě zásob koeficient alespoň ve výši 52 % (52 % z 209 milionů představuje 110 milionů).

(100)

Pokud jde o krátkodobé pohledávky, společnost EKORDA dvakrát upravila jejich hodnotu. Nejdříve upravila jejich účetní hodnotu koeficientem 59 % (účetní hodnota činila 166 milionů SKK a hodnota, kterou Společnost EKORDA použila ve svých výpočtech, 98 milionů SKK) a použila nízký koeficient zpeněžení ve výši 20 %. Tato metodika je sporná. Lze akceptovat úpravu účetní hodnoty pohledávek na vyjádření jejich skutečné hodnoty v daném čase. Společnost EKORDA však neposkytuje žádné vysvětlení, proč by výnos v případě konkurzu/likvidace představoval jen jednu pětinu (20 milionů SKK) sumy, o které sám příjemce předpokládal, že ji bude schopen získat od svých dlužníků (98 milionů SKK).

(101)

Účetní hodnota krátkodobých pohledávek založená na údajích z března 2004 (166 milionů SKK) byla společností EKORDA upravena na 98 milionů SKK, aby odrážela nevymahatelnost nebo nízkou kvalitu pohledávek. Kromě toho však společnost EKORDA použila na upravenou účetní hodnotu koeficient zpeněžení pouze ve výši 20 %. Výsledkem uplatnění koeficientu úpravy účetní hodnoty krátkodobých pohledávek společnosti EKORDA ve výši 59 % na účetní hodnotu založenou na údajích z června 2004 (63 milionů SKK) je 37 milionů SKK. Podle informací, které předložily slovenské orgány, byly však pohledávky ve výši 63 milionů SKK vymahatelné. Proto je sporné, zda je jakákoli úprava jejich účetní hodnoty skutečně potřebná.

(102)

V každém případě neexistuje žádný zřejmý důvod, proč by měla být likvidační hodnota ještě nižší než upravený údaj. Komise proto zastává názor, že očekávaný výnos z krátkodobých pohledávek určitě není nižší než upravený údaj 37 milionů SKK.

(103)

Na základě výše uvedených skutečností Komise upravila odhady předložené společností EKORDA a provedla nové posouzení, v jehož rámci použila údaje z června 2004. Z tohoto posouzení je zřejmé, že pravděpodobný výnos z prodeje aktiv příjemce v konkurzním řízení by byl mnohem vyšší než výnos, se kterým se počítalo ve zprávě společnosti EKORDA. Číselné údaje jsou shrnuty v následující tabulce.

Tabulka 5

Pravděpodobný výnos z prodeje aktiv příjemce v konkurzním řízení

Údaje společnosti EKORDA ve srovnání s opravenými údaji Komise (v milionech SKK)

(104)

Podle připomínek příjemce k úvodnímu rozhodnutí by náklady na konkurzní řízení měly představovat 18 % odhadované hodnoty výnosů z prodeje aktiv příjemce v konkurzním řízení. Podle příjemce je vzhledem ke zprávě Světové banky z roku 2004 to přiměřená sazba (36). Použitím tohoto procentuálního podílu na opravenou hodnotu pravděpodobného výnosu z prodeje aktiv příjemce, jak ji stanovila Komise, by proto náklady na konkurzní řízení dosáhly 78,3 milionu SKK. Když se tato částka odečte od opraveného výnosu z prodeje aktiv příjemce, výsledek je vyšší než částka, kterou získal daňový úřad v rámci vyrovnání (435 milionů – 78,3 milionu = 356,7 milionu; částka dohodnutá v rámci vyrovnání byla 224,3 milionu SKK).

(105)

Jak je uvedeno v tabulce 5, pravděpodobný výnos z prodeje aktiv příjemce byl 435 milionů SKK. Vzhledem k tomu, že daňový úřad by byl získal téměř 100 % výnosů z prodeje (37), i kdyby náklady na konkurzní řízení dosáhly až 18 % z těchto výnosů ve smyslu tvrzení příjemce, daňový úřad by byl i tak získal o 132,4 milionu SKK více než v rámci vyrovnání.

(106)

Kromě toho, i kdyby se na hodnotu aktiv příjemce k červnu 2004 uplatnily velmi nízké koeficienty zpeněžení, které uvedla EKORDA, pravděpodobný výnos z prodeje těchto aktiv (po odečtení nákladů na konkurzní řízení – 18 %) by byl 225,5 milionu SKK, což je stále více než částka schválená daňovým úřadem v rámci vyrovnání (38).

(107)

Konečně je třeba konstatovat, že slovenské orgány nepodpořily nepodložené tvrzení příjemce, že daňový úřad měl zprávu společnosti EKORDA k dispozici před setkáním věřitelů 9. července 2004, a proto ji mohl použít při svém rozhodování. Na druhé straně daňový úřad měl výsledky své kontroly z června 2004, které prokazovaly, že Frucona měla značná aktiva, jak je uvedeno v tabulce 3. Na základě těchto údajů Daňové ředitelství Slovenské republiky v dopise ze dne 6. července 2004 adresovaném místnímu daňovému úřadu uvedlo, že místní daňový úřad by neměl souhlasit s vyrovnáním navrhovaným příjemcem, neboť není příznivé pro stát.

(108)

Pokud jde o znalecké zprávy, které předložil příjemce, je třeba poznamenat, že nesplňovaly požadavek prokázat, zda bylo splněno kritérium věřitele v tržním hospodářství. Především se v žádné ze zpráv neuvádí, na jakém základě byly určeny koeficienty zpeněžení, které byly v některých případech výjimečně nízké. Kromě toho si lze všimnout, pokud jde o zprávu paní Kochové, jejíž závěry byly výrazně odlišné od závěrů společnosti EKORDA, že není zřejmé, k jakému účelu byla tato zpráva vypracována a z jakého období a odhadů vycházela. Pokud jde o zprávu konkurzní správkyně paní Holovačové, v té se pouze všeobecně konstatuje, že vyrovnací řízení je pro věřitele výhodnější než konkurz. Proto žádnou z informací obsažených v každé z těchto dvou zpráv nelze použít na podporu ani vyvrácení tvrzení příjemce, že bylo splněno kritérium věřitele v tržním hospodářství.

(109)

Pokud jde o argumenty předložené ve vztahu k trvání konkurzního řízení, při zvažování vlivu možné délky konkurzního řízení na rozhodovací proces hypotetického soukromého věřitele je třeba zohlednit okolnosti tohoto případu.

(110)

Dalším důležitým aspektem tohoto případu je skutečnost, že stát byl v porovnání s jinými věřiteli ve zvýhodněné pozici vzhledem ke skutečnosti, že jeho dluh byl zajištěný proti neoběžnému majetku příjemce. Soud ve věci HAMSA potvrdil, že pozice zajištěného věřitele je důležitým faktorem, který je třeba zohlednit při použití kritéria věřitele v tržním hospodářství (39). V souladu s § 31 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu pohledávky věřitele oddělené podstaty lze uspokojit kdykoli během konkurzního řízení z prodeje aktiv, která jsou zajištěna. Proto pokud jde o aktiva zastavená pro daňový úřad, trvání celého konkurzního řízení bylo podle názoru Komise nepodstatné, protože tyto pohledávky mohly být uspokojeny nezávisle na postupu uvedeného řízení.

(111)

I kdyby byla zohledněna hodnota zajištěných aktiv, kterou určil příjemce, pohledávky daňového úřadu se mohly uspokojit spíše prodejem zajištěných aktiv ve výši nejméně 194 milionů SKK, což tvoří 86 % částky navrhované v rámci vyrovnání s věřiteli. Daňový úřad by byl musel zvažovat, zda je výhodné čekat do konce konkurzního řízení, pouze pokud by existovala možnost, že by nedosáhl plné částky dohodnuté v rámci vyrovnání. Navíc při konečném vyplacení věřitelů by daňový úřad byl získal přibližně 99 % výnosu z prodeje zbývajících aktiv (185 milionů SKK v nejhorším případě, tedy při uplatnění koeficientů zpeněžení společnosti EKORDA, viz tabulka 4). Daňovému úřadu mělo být jasné, že výsledný vrácený dluh by byl mnohem vyšší než částka nabízená v rámci vyrovnání a že čekání by se týkalo pouze malé části této částky ve srovnání s vyrovnáním.

(112)

Proto lze vyvodit závěr, že informace týkající se trvání konkurzního řízení na Slovensku by významným způsobem neovlivnily rozhodnutí hypotetického soukromého věřitele.

(113)

Kromě toho v každém případě měl příjemce v době vyrovnacího řízení i) velmi nízký počet věřitelů a ii) aktiva s likvidační hodnotou vyšší než činila částka schválená státem v rámci vyrovnacího řízení (jak je uvedeno v tabulce 5, pravděpodobný výnos ze samotného prodeje nezajištěných aktiv byl 241 milionů SKK).

(114)

Pokud jde o nízký počet věřitelů, vyrovnání se opravdu zúčastnilo jen 5 věřitelů. Z těchto pěti věřitelů byli čtyři věřitelé soukromými subjekty a jejich podíl na celkovém dluhu byl jen 0,6 % (3 797 608 SKK z částky 644 166 949 SKK), jak je uvedeno v tabulce 2. Stát tak představoval největšího věřitele s 99,4 % celkového objemu pohledávek. Tyto okolnosti by ve značné míře snížily riziko neshod mezi věřiteli a z nich vyplývajícího soudního sporu, což by pravděpodobně vedlo ke kratšímu konkurznímu řízení.

(115)

S přihlédnutím k argumentu příjemce, který vychází ze zprávy Světové banky s názvem Doing business in 2004, že konkurzní řízení na Slovensku trvá v průměru 4,8 roku, je třeba uvést, že tato zpráva se týká obecného „ukazatele ukončení činnosti podniku“, kterým se měří celkový čas potřebný k uskutečnění konkurzního řízení, jakož i na uplatnění soudních pravomocí v rámci konkurzního řízení. Tuto délku proto nelze striktně zaměňovat s průměrnou délkou trvání konkurzního řízení. Samy slovenské orgány vyjádřily názor, že vzhledem k okolnostem tohoto případu by konkurzní řízení trvalo kratší dobu než průměrné řízení (viz 60. bod odůvodnění). Toto posouzení slovenských orgánů je obzvláště významné, protože uvedené řízení by se konalo v souladu se slovenskými právními předpisy a obvyklými postupy uplatňovanými při úpadku. Věřitelem příjemce byla navíc sama slovenská vláda.

(116)

Kromě toho se délka konkurzního řízení ve zprávách předložených příjemcem značně liší, a to od dvou let do více než šesti let (40). Proto posouzení délky trvání konkurzního řízení na Slovensku, která příjemce předložil Komisi, byla obecné povahy a nezohledňovala znaky projednávaného případu. Některá z těchto posouzení měla přibližný charakter a do určité míry nebyla navzájem v souladu.

(117)

Pokud jde o konkrétní příklad slovenské společnosti ve stejném odvětví jako příjemce, jejíž konkurzní řízení trvalo déle než pět let, je třeba upozornit, že příjemce nebyl schopen prokázat, jak se uvedený příklad týká tohoto případu a zejména zda uvedená společnost byla ve stejné nebo ve velmi podobné právní a věcné situaci jako příjemce (41). Vzhledem ke skutečnosti, že příjemce měl jednoho velkého věřitele ve zvýhodněné pozici – stát – a množství aktiv oceněných značnou hodnotou, konkurzní řízení u příjemce se mohlo uzavřít relativně rychlým způsobem a největší věřitel – stát – by byl takovému postupu dal přednost.

(118)

Konečně i za předpokladu, že úpadkové řízení by trvalo čtyři až pět let ve smyslu tvrzení příjemce, rozdíl mezi pravděpodobně zpět získanými částkami a částkami dohodnutými v rámci vyrovnání by byl tak velký, že délka takového řízení by při rozhodování soukromého věřitele o přijetí předmětného vyrovnání nehrála důležitou roli. Pokud se vezme v úvahu diskontní sazba 5,14 % (42), současná hodnota budoucích peněžních toků ve výši 356,7 milionu SKK je i po pěti letech 277,6 milionu SKK, tj. značně více než částka dohodnutá v rámci vyrovnání. Za těchto okolností by konkurz musel trvat více než 9 let, aby byla současná hodnota nižší než částka dohodnutá v rámci vyrovnání. Žádný soukromý hospodářský subjekt na trhu by takovéto dlouhé konkurzní řízení v tomto případě nebyl považoval za pravděpodobné. Kromě toho by se současná hodnota celkových částek, které mají být vráceny, dále snížila, kdyby se zohlednila značná část dluhu, která by byla pravděpodobně splacena spíše prostřednictvím prodeje zajištěných aktiv (viz 111. bod odůvodnění).

(119)

Na základě dostupných důkazů lze dospět k závěru, že soukromý věřitel by nebyl souhlasil s vyrovnáním za takových podmínek, s jakými v tomto případě souhlasil daňový úřad; pokud vezmeme v úvahu skutečnost, že pohledávky daňového úřadu mohly být uspokojeny odděleně kdykoliv během konkurzního řízení a že by byl kromě toho získal 99 % výnosu vyplaceného věřitelům (vzhledem k velikosti jeho pohledávek v porovnání s ostatními věřiteli), lze konstatovat, že téměř celý výnos získaný v rámci konkurzního řízení by získal daňový úřad a, jak již bylo uvedeno, tento výnos by byl vyšší než částka dohodnutá v rámci vyrovnání mezi věřiteli.

(120)

Daňový úřad byl na rozdíl od soukromých věřitelů oprávněn zahájit z vlastního podnětu daňovou exekuci prodejem nemovitostí, strojů a zařízení, nebo společnosti jako celku. Ve smyslu judikatury citované v 82. bodě odůvodnění nebyl předložen žádný důkaz o tom, že daňový úřad takový postup zvažoval a dospěl k závěru, že by byl méně výhodný než souhlas s vyrovnáním.

(121)

Komise v každém případě považuje argument příjemce, že vyrovnací řízení chrání společnosti před daňovou exekucí, za irelevantní. Jak potvrdily slovenské orgány, daňová exekuce byla pro daňový úřad skutečnou alternativou, buď před zahájením vyrovnacího řízení, nebo po vetování navrhovaného vyrovnání daňovým úřadem. Je proto třeba přezkoumat tuto možnost při uplatnění kritéria věřitele v tržním hospodářství. Příjemce neporovnává navrhované vyrovnání s možným výsledkem daňové exekuce.

(122)

Komise se ve své analýze opírá o údaje poskytnuté příjemcem i slovenskými orgány. V této souvislosti je třeba uvést, že slovenské orgány potvrdily, že zajištění ve prospěch daňového úřadu představovalo 397 milionů SKK, jak se uvádí v rozhodnutí o zahájení řízení ve věci formálního šetření. Tato hodnota byla údajně získána z účetní evidence příjemce. Příjemce na druhé straně tvrdí, že hodnota zastavených aktiv vyjádřená ve „znaleckých cenách“ je 194 milionů SKK (viz 22. bod odůvodnění). I když Komise nemusí zjišťovat, který údaj je správný, může vyvodit následující závěry.

(123)

Za prvé, zajištění bylo protihodnotou odkladu daňového dluhu příjemce, kterou vyžaduje zákon o správě daní. Pokud hodnota aktiv příjemce ve skutečnosti dosahovala pouze poloviny hodnoty zajištění, jak uvádí znalecký posudek předložený příjemcem, znamená to, že zajištění požadované státem při těchto odkladech nebylo dostatečné. Za těchto okolností daňové odklady povolené daňovým úřadem mezi listopadem 2002 a listopadem 2003 v celkové výši 477 milionů SKK tedy se vší pravděpodobností nesplňovaly kritérium věřitele v tržním hospodářství. Pokud jde o tento případ, není třeba, aby Komise zjišťovala, zda tato opatření představovala státní podporu. Jestliže však již předcházející odklady představovaly státní podporu, nelze již poukazovat na zásadu věřitele v tržním hospodářství, když je takto odložený dluh později (zčásti) odepsaný.

(124)

Za druhé, i kdyby se při výpočtu výnosů z daňové exekuce použily nižší údaje předložené příjemcem, věřitel v tržním hospodářství by, pokud by měl takovou možnost, této exekuci dal přednost před vyrovnacím řízením.

(125)

Při daňové exekuci může daňový úřad přímo prodat aktiva (pohledávky a jiná oběžná aktiva, movitý majetek, nemovitosti) dlužníka. V době, kdy daňový úřad hlasoval pro vyrovnání, měl příjemce zásoby v hodnotě 43 milionů SKK, vymahatelné pohledávky ve výši nejméně 37 milionů SKK a hotovost 161 milionů SKK (viz tabulka 5). Uvádí se, že sama hodnota těchto oběžných aktiv (241 milionů SKK; 6,3 milionu EUR) (43) by převýšila výnos získaný ve vyrovnání (224,3 milionu SKK 5,93 milionu EUR). Kromě toho měl příjemce další, neoběžná aktiva, jejichž hodnota činila přinejmenším 194 milionů SKK.

(126)

Daňová exekuce by dále nepřinesla správní poplatky, které vznikají při konkurzním řízení. Jedná se o řízení, které zahájí a řídí samotný daňový úřad, dá se proto také předpokládat, že by se realizovalo rychle.

(127)

Komise proto dospěla k závěru, že daňová exekuce aktiv příjemce by vedla k vyššímu výnosu než vyrovnání.

(128)

Komise bere v úvahu dopis předložený slovenskými orgány, který zaslal ředitel Daňového ředitelství Slovenské republiky svému podřízenému, řediteli příslušného daňového úřadu (viz 63. bod odůvodnění). Tento dopis je jasným důkazem, že Daňové ředitelství Slovenské republiky (které mělo předcházející přímé kontakty s příjemcem) bylo proti navrhovanému vyrovnání a dalo místnímu daňovému úřadu jasně najevo, že by neměl hlasovat pro toto vyrovnání. Důvodem uvedeným v dopise bylo, že navrhované vyrovnání „není výhodné“ pro stát.

(129)

Slovenské orgány též prokázaly, že existoval jasný pokyn pro daňové úřady vydaný na začátku roku 2004 ministerstvem financí, aby nepřijímaly vyrovnání v případech návrhů na odepsání pohledávek daňových úřadů (44). Toto politické rozhodnutí bylo oznámeno v souvislosti se změnou a doplněním zákona o správě daní z 1. ledna 2004 ve snaze zvýšit disciplínu, pokud jde o výběr daní.

(130)

Dále je třeba uvést, že sám daňový úřad se již 2. srpna 2004, tj. ani ne měsíc po souhlasu s vyrovnáním, proti tomuto vyrovnání odvolal.

(131)

Příjemce uvedl, že daňový úřad dal najevo souhlas s vyrovnáním ještě před tím, než příjemce zahájil řízení. Komise zastává názor, že důkazy předložené příjemcem naznačují pravý opak. Ředitel daňového úřadu v dopise ze dne 3. února 2004 příjemci píše, že i když v zásadě není proti uplatnění vyrovnacího řízení, nesouhlasí s návrhem příjemce na vyrovnání se splacením dluhu do výše 35 %.

(132)

Na základě tohoto důkazu může Komise vyvodit pouze jediný závěr, a to že slovenské orgány byly proti vyrovnání, které navrhoval příjemce, a byly proti ještě před zahájením vyrovnacího řízení dne 8. března 2004, před hlasováním věřitelů dne 9. července 2004 a i po schválení vyrovnání soudem.

(133)

Příjemce tvrdil, že by se měly zohlednit dlouhodobé aspekty, například pokračování daňových příjmů ve prospěch státu (viz 52. bod odůvodnění).

(134)

Za prvé, je třeba zdůraznit, že kritérium věřitele v tržním hospodářství je odlišné od kritéria investora v tržním hospodářství. Zatímco investor v tržním hospodářství je ve stavu, kdy rozhoduje, zda vstoupí do vztahu s příslušnou společností a bude se řídit dlouhodobou strategickou perspektivou získání přiměřeného výnosu ze své investice (45), „věřitel v tržním hospodářství“, který už je v obchodním nebo veřejnoprávním vztahu s platebně neschopnou společností, se bude snažit dosáhnout splacení dlužných sum (46) za co nejvýhodnějších podmínek z hlediska úrovně a lhůty splacení. Motivace hypotetického věřitele v tržním hospodářství a investora v tržním hospodářství bude proto odlišná. Judikatura proto stanovila pro tyto dvě situace samostatné testy.

(135)

Za druhé, pokud jde o analogii s věřitelem-dodavatelem, je důležité uvést, že povaha pohledávek takového věřitele a povaha pohledávek státu se podstatně liší. Protože vztahy dodavatele s platebně neschopnou společností mají výhradně smluvní základ, dodavatel by mohl ztrátou obchodního partnera skutečně utrpět. Pokud je platebně neschopná společnost zlikvidována nebo prodána, dodavatel bude muset hledat nového klienta nebo uzavřít smlouvu s novým vlastníkem. Riziko je vyšší, pokud je jeho závislost na platebně neschopné společnosti značná. Takový věřitel bude skutečně uvažovat do budoucnosti. Naproti tomu vztahy státu s platebně neschopnou společností se zakládají na veřejném právu, proto nejsou závislé na vůli stran. Každý nový vlastník, který přebere aktiva zlikvidované společnosti, bude automaticky povinen platit daně. Kromě toho stát není nikdy závislý na jednom daňovém poplatníkovi. Na závěr, nejdůležitějším argumentem je, že stát se při výběru daní nikdy neřídí výhledem na zisk a nejedná při tom komerčně a s komerčními pohnutky. Uvedená analogie proto není opodstatněná.

(136)

Komise zastává názor, že situaci státu v tomto případě nelze porovnávat se situací hypotetického investora v tržním hospodářství nebo situací hypotetického závislého věřitele v tržním hospodářství. V každém případě ztrátu budoucích daní nelze při uplatňování zásady věřitele v tržním hospodářství zohledňovat (47).

(137)

Z přehledu daní předloženého příjemcem vyplývá, že velká většina daní zaplacených příjemcem od roku 1995 byly nepřímé daně (spotřební daně a DPH). Vzhledem k tomu, že tyto daně platí koneční spotřebitelé, likvidace příjemce by neměla vliv na jejich výběr, neboť spotřebitelé by dále kupovali zdaněné výrobky (v tomto případě především lihoviny a líh) od jiných výrobců. Argument příjemce týkající se budoucí značné ztráty daní proto není hodnověrný.

(138)

Komise dospěla k závěru, že žádný z dalších důkazů, které předložil příjemce, nenasvědčuje tomu, že by ovlivnil chování hypotetického soukromého věřitele. Proto nic v tomto oddíle nemění hodnocení Komise takového chování v oddílech 2.1 nebo 2.2.

(139)

Na základě uvedených důkazů Komise usuzuje, že v tomto případě nebylo splněno kritérium věřitele v tržním hospodářství a stát poskytl příjemci výhodu, kterou by tento nebyl schopen v tržních podmínkách získat.

(140)

Komise proto dospěla k závěru, že odepsání dluhu odsouhlasené místním daňovým úřadem v rámci vyrovnání představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

(141)

Primárním cílem opatření je poskytnout pomoc společnosti v obtížích. V takových případech je možno uplatnit výjimku podle čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU, která umožňuje povolit státní podporu na usnadnění rozvoje určitých hospodářských odvětví, pokud nemění podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem, a pokud jsou splněny příslušné podmínky.

(142)

Z hlediska výrobního portfolia příjemce Komise hodnotila, zda se v tomto případě uplatňují zvláštní pravidla použitelná pro zemědělské odvětví. Komise na základě informací o obratu příjemce předložených slovenskými orgány dospěla ve svém rozhodnutí o zahájení formálního šetření k závěru, že většina výrobků příjemce nejsou výrobky definované v příloze I SFEU, proto se na ně neuplatňují obecná pravidla o státní podpoře.

(143)

Příjemce ve svých připomínkách k rozhodnutí o zahájení formálního šetření vyjádřil námitky vůči údajům o obratu poskytnutým dříve slovenskými orgány (viz tabulka 1), ale nevyjádřil námitky vůči rozhodnutí Komise opírat své hodnocení o obecná pravidla o státní podpoře. Bez snahy zjišťovat, zda údaje poskytnuté příjemcem jsou přesné (48), Komise ověřila, zda by uvedený závěr obstál při zohlednění nových údajů. Komise dospěla k závěru, že obrat příjemce tvoří výrobky, které nepatří mezi výrobky definované v příloze I SFEU. Proto se na ně uplatňují obecná, nikoli odvětvová pravidla týkající se státní podpory.

(144)

Podpora na záchranu a restrukturalizaci společností v obtížích se v současnosti řídí pokyny Společenství pro státní podporu na záchranu a restrukturalizaci podniků v obtížích (49) (dále jen „nové pokyny“), které nahrazují předcházející znění přijaté v roce 1999 (50) (dále jen „pokyny z roku 1999“).

(145)

V přechodných ustanoveních nových pokynů se stanoví, že nové pokyny se uplatňují na hodnocení jakékoli podpory na záchranu či restrukturalizaci poskytnutou bez schválení Komise (nezákonná podpora), pokud je část nebo celá podpora poskytnuta po 1. říjnu 2004, tedy po dni zveřejnění nových pokynů v Úředním věstníku Evropské unie (bod 104 první pododstavec). Pokud však podpora byla nezákonně poskytnuta před 1. říjnem 2004, šetření se vede na základě pokynů platných v době, kdy byla podpora poskytnuta (bod 104 druhý pododstavec).

(146)

Je třeba uvést, že schválení vyrovnání daňovým úřadem bylo vystaveno dne 9. července 2004 a nabylo účinnosti dne 23. července 2004. Podpora byla proto nezákonně poskytnuta před 1. říjnem 2004. Uplatňují se tedy pokyny z roku 1999 použitelné v době, kdy byla podpora poskytnuta.

(147)

Je potřeba uvést, že příjemce je střední podnik ve smyslu nařízení Komise (ES) č. 70/2001 o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na státní podpory malým a středním podnikům (51).

(148)

Podnik se podle bodu 5 písm. c) pokynů z roku 1999 považuje za podnik v obtížích, pokud splňuje podmínky vnitrostátního práva pro zahájení kolektivního úpadkového řízení.

(149)

Příjemce byl účastníkem vyrovnacího řízení, které se ve smyslu definice zákona o konkurzu může uplatňovat pouze u insolventních společností. Je proto způsobilý získat podporu na záchranu a podporu na restrukturalizaci.

(150)

Sporné opatření slovenské orgány původně popsaly jako podporu na záchranu. Podle pokynů z roku 1999 Komise vznesla pochybnosti o slučitelnosti podpory jako podpory na záchranu z důvodů uvedených v části III.

(151)

Slovenské orgány ani příjemce nevyslovili k těmto pochybnostem připomínky. Komisi v tomto ohledu nebyly předloženy žádné nové skutečnosti.

(152)

Vzhledem k tomu, že uvedené pochybnosti nebyly odstraněny, Komise dospěla k závěru, že podpora není slučitelná jako podpora na záchranu ve smyslu pokynů z roku 1999.

(153)

Komise vyslovila pochybnosti, zda podpora byla slučitelná jako podpora na restrukturalizaci ve smyslu pokynů z roku 1999 z důvodů uvedených v části III.

(154)

Komise uvádí, že slovenské orgány, jejichž povinností je dokázat, že státní podpora je slučitelná s vnitřním trhem, nepředložily žádné nové skutečnosti na podporu tohoto závěru. Komise řádně zohlednila připomínky předložené příjemcem.

(155)

Podle pokynů z roku 1999 musí poskytnutí podpory na restrukturalizaci souviset s prováděním realizovatelného a uceleného plánu restrukturalizace na obnovu dlouhodobé životaschopnosti podniku a být jeho prováděním podmíněno. Členský stát se k tomuto plánu, který musí být schválen Komisí, zavazuje. Neschopnost podniku realizovat plán se považuje za zneužití podpory.

(156)

Plán restrukturalizace musí příjemci umožnit obnovit dlouhodobou životaschopnost v přijatelném časovém rámci a na základě realistických předpokladů, pokud jde o podmínky budoucího fungování. Tento plán by měl popsat okolnosti, které způsobily obtíže podniku, a uvést přiměřená opatření na řešení těchto obtíží. Restrukturalizační operace nemohou být omezeny na finanční pomoc určenou na vyrovnání dluhů a minulých ztrát, aniž by se zabývaly důvody způsobujícími tyto obtíže.

(157)

Pro společnosti, které se nacházejí v podporovaných oblastech, a pro malé a střední podniky pokyny z roku 1999 stanoví, že podmínky pro schvalování podpory mohou být méně přísné, co se týče provádění kompenzačních opatření a obsahu monitorovacích zpráv. Tyto okolnosti však takové společnosti nezbavují potřeby vypracovat plán restrukturalizace a členské státy závazku poskytnout podporu na restrukturalizaci pouze za podmínky provedení plánu restrukturalizace.

(158)

Po zahájení řízení ve věci formálního šetření slovenské orgány potvrdily, že obchodní plán, který byl příjemce povinen vypracovat jako podmínku pro zahájení vyrovnacího řízení, přezkoumal jen příslušný soud, tj. ne orgán poskytující podporu, a že soud ani daňový úřad provádění plánu nesledovaly.

(159)

Příjemce v rozporu s tímto tvrzením uvedl, že daňový úřad prostudoval způsobilost obchodního plánu obnovit dlouhodobou životaschopnost ještě před schválením vyrovnání, tvrzení však nepodložil žádným důkazem.

(160)

Příjemce dále tvrdil, že absence plánu restrukturalizace není v situaci ex post hodnocení podpory Komisí relevantní, neboť Komise se již může přesvědčit, zda se příjemce stal skutečně životaschopným. Podle příjemce se formální plán restrukturalizace může vyžadovat pouze v případě hodnocení ex ante a jen na takové hodnocení se mohou uplatňovat pokyny z roku 1999.

(161)

Tato argumentace není správná. Pokyny z roku 1999 se uplatňují na hodnocení slučitelnosti jak oznámené, tak i nezákonné podpory. Při hodnocení vždy platí podmínka, že podpora na restrukturalizaci se váže na realizovatelný plán restrukturalizace. Komise musí vypracovat hodnocení na základě informací dostupných v době, kdy byla podpora poskytnuta.

(162)

Je možné vyvodit závěr, že daňový úřad jako orgán poskytující podporu neměl příležitost vyhodnotit plán restrukturalizace a podmínit odepsání svých pohledávek jeho prováděním, které by bylo řádně monitorováno. Z toho vyplývá, že nebyla splněna první, formální podmínka, která je v plné míře uplatnitelná i na hodnocení ex post.

(163)

Pokud jde o obsah obchodního plánu, slovenské orgány nepředložily žádné informace, které by odstranily pochybnosti Komise o tom, zda plán představuje skutečný plán restrukturalizace vyžadovaný podle pokynů z roku 1999.

(164)

Komise musí trvat na svém závěru, který uvedla v rozhodnutí o zahájení formálního šetření. Předložený obchodní plán je plán, který se zabývá jen akutním problémem příjemce, který se týkal růstu veřejného dluhu. Tento plán žádným způsobem neanalyzuje okolnosti, které vedly k obtížím příjemce, ani finanční situaci společnosti v té době a její finanční perspektivy. Vzhledem k tomu, že tato analýza chyběla, příjemce nenavrhl konkrétní kroky k řešení jednotlivých důvodů, které vedly k obtížím. Jediným opatřením, které je podrobně popsáno, je navrhovaná finanční restrukturalizace prostřednictvím vyrovnání s věřiteli.

(165)

V plánu se vůbec neuvádí navýšení vlastního kapitálu příjemce, které příjemce uvedl jako jedno z restrukturalizačních opatření. Žádné z údajů ve spise nenasvědčují tomu, že navýšení kapitálu společností Hydree Slovakia by mělo být považováno za opatření, které má zabezpečit, že příjemce v dlouhodobém časovém horizontu nebude opakovat svou strategii financování výroby prostřednictvím dluhu na DPH a spotřebních daních, která nakonec vedla k jeho obtížím. Slovenské orgány potvrdily, že navýšení kapitálu nijak nesnížilo riziko opakování finančních problémů. Tyto pochybnosti jsou silnější, když uvážíme, že navýšení kapitálu představovalo 21 milionů SKK a restrukturalizovaný dluh 644 milionů SKK.

(166)

Samotné navýšení kapitálu není důkazem důvěry trhu v obnovení dlouhodobé životaschopnosti příjemce. Komise poznamenává, že příjemci se navzdory aktivnímu úsilí nepodařilo získat úvěr od soukromé banky.

(167)

Dále je třeba uvést, že pronájem výrobních zařízení konkurentovi příjemce, společnosti Old Herold, s. r. o., bylo jasně vynuceno skutečností, že příjemce přišel o licenci na výrobu lihu a lihovin, a ne skutečností, že uvedená výroba by byla ztrátová, a tedy vyžadující restrukturalizaci. Pravdou je, že sám příjemce mohl po skončení vyrovnání požádat o novou licenci, a neučinil tak. Komise však poznamenává, že příjemce nadále prodává výrobky vyráběné společností Old Herold na zařízeních příjemce a pod značkou příjemce, a dokonce plánuje zvýšit tento prodej, jak se uvádí ve výroční zprávě za období od 29. dubna 2004 do 30. prosince 2004. Pronájem těchto výrobních zařízení proto nelze považovat za restrukturalizační opatření, protože na základě všech dostupných důkazů nebylo potřebné tuto část výroby restrukturalizovat.

(168)

Pokud jde o zbývající opatření navrhovaná v obchodním plánu, pochybnosti Komise nebyly odstraněny. Tato opatření jsou prostě činnosti v rámci běžné obchodní činnosti, nikoli racionalizační opatření (prodej starých zařízení nebo vozidel). Dvě navrhovaná strukturální opatření (ukončení výroby nerentabilních nealkoholických nápojů a prodej některých nemovitostí) byla popsána velmi vágně, bez uvedení konkrétních výrobků a časového rámce. Slovenské orgány potvrdily, že nemovitosti určené k prodeji (administrativní budova, prodejna a rekreační budova) nebyly k 10. říjnu 2005 prodány, tj. že toto plánované opatření nebylo provedeno tak, jak bylo oznámeno.

(169)

Na základě absence formálního plánu restrukturalizace spolu s chybějící skutečnou analýzou obtíží, opatření potřebných k řešení těchto obtíží a tržních podmínek a perspektiv dospěla Komise k závěru, že obchodní plán předložený příjemcem není skutečným plánem restrukturalizace, který se vyžaduje v pokynech z roku 1999 (52). Pochybnosti Komise, že příjemce obnoví dlouhodobou životaschopnost, proto nebyly odstraněny.

(170)

Závěr Komise, že vzhledem k absenci skutečného plánu restrukturalizace její pochybnosti o dlouhodobé životaschopnosti přetrvávají, i sám o sobě postačuje k závěru, že podpora není slučitelná s vnitřním trhem. Navzdory tomu Komise také posoudí další ústřední kritérium obsažené v pokynech z roku 1999, a to, že podpora musí být omezena jen na nutné minimum.

(171)

Podle bodu 40 pokynů z roku 1999 se musí výše a intenzita podpory omezit na úplné minimum, které by umožnilo uskutečnit restrukturalizaci vzhledem ke stávajícím finančním zdrojům příjemce. Příjemce by měl na restrukturalizaci poskytnout významný příspěvek z vlastních zdrojů.

(172)

Náklady na restrukturalizaci dosáhly celkové výše restrukturalizačních dluhů prostřednictvím vyrovnání. Příjemce zaplatil 35 % této částky.

(173)

Slovenské orgány neposkytly další vysvětlení ohledně pochybností, které Komise v této souvislosti vyjádřila. Příjemce vysvětil, jak financoval splácení dluhu zbylého po vyrovnání (viz 30. až 35. bod odůvodnění). Podle vyjádření příjemce činil jeho příspěvek 231 milionů SKK (6,1 milionu EUR).

(174)

Za prvé, výše zdrojů, kterou měl příjemce k dispozici, přesahovala částku dluhu zbylého po vyrovnání. Z toho vyplývá, že pomoc nebyla omezená na nutné minimum.

(175)

Ještě důležitější však je, že Komise dospěla k závěru, že úvěr poskytnutý společností Old Herold nesplňuje podmínky vlastního příspěvku příjemce ve smyslu pokynů z roku 1999. Závazky představují trvalý zdroj financování činnosti podniku. Jsou to krátkodobé úvěry, které je však zapotřebí splatit. Podnik má k dispozici dodatečné zdroje na restrukturalizaci, pouze pokud se dodavatelé zaváží k poskytnutí delší doby splatnosti plateb, než je obvyklé. Takový odklad plateb je znamením, že trh věří, že je reálné obnovit životaschopnost podniku.

(176)

Příjemce nijak neprokázal, že odklad platby ze strany společnosti Old Herold byl výrazně delší, než je běžná obchodní praxe mezi příjemcem a dodavateli. Splatnost v délce 40 dní lze považovat za obvyklou praxi, zejména s ohledem na skutečnost, že byla příjemci poskytnuta po vyrovnání. Příjemce již proto nebyl ve finančních obtížích. Hlavním účelem vyrovnání přitom bylo pomoci příjemci překonat finanční obtíže.

(177)

Komise proto dospěla k závěru, že tuto delší dobu splatnosti nelze považovat za příspěvek na restrukturalizaci pocházející z vnějších zdrojů.

(178)

Bez tohoto odkladu činí vlastní příspěvek příjemce ve smyslu pokynů z roku 1999 celkem 131 milionů SKK (3,4 milionu EUR), a odpovídá tedy 20 % nákladů na restrukturalizaci.

(179)

Pokyny z roku 1999 neobsahovaly žádné prahové hodnoty, podle kterých by byl příspěvek příjemce považován za významný.

(180)

Pokud zohledníme praxi, kterou Komise uplatňuje v souvislosti s pokyny z roku 1999, jakož i změnu v politice Komise, pokud jde o toto kritérium, která vedla k zavedení prahových hodnot v nových pokynech (53), Komise považuje příspěvek příjemce ve výši 20 % za poměrně nízký. Takový příspěvek by mohl být přijatelný podle pokynů z roku 1999 pouze v případě, že by byly splněny všechny ostatní podmínky pro schválení podpory. Komise by například kromě jiných zvláštností daného případu zohlednila skutečnost, zda je příjemce aktivní v podporované oblasti, do jaké míry odpovídají zdroje financování důvěře trhu – kromě samotného příjemce a jeho akcionářů – v dlouhodobou životaschopnost podniku.

(181)

Vzhledem k výše uvedenému Komise nemůže v tomto případě souhlasit s tím, že příspěvek příjemce byl významný. Komise dospěla k závěru, že její pochybnosti o tom, zda byl vlastní příspěvek příjemce významný či zda se pomoc omezila pouze na nutné minimum, nebyly rozptýleny.

(182)

Komise dospěla k závěru, že podpora není slučitelná s vnitřním trhem ani jako podpora na záchranu ani jako podpora na restrukturalizaci. Kromě toho se na tento případ nevztahuje žádná výjimka stanovená v SFEU.

(183)

Komise dospěla k závěru, že Slovenská republika protiprávně poskytla odpis daňového dluhu ve prospěch podniku Frucona Košice, a. s., a porušila tak čl. 108 odst. 3 SFEU. Tato podpora není slučitelná s vnitřním trhem na základě žádné výjimky stanovené v SFEU.

(184)

Přestože daňový úřad odložil realizaci odpisu, dokud Komise v této věci nepřijme rozhodnutí, Komise dospěla k názoru, že pro příjemce vznikla výhoda v okamžiku, kdy se daňový úřad rozhodl, že se vzdá části svých pohledávek, a poskytne tak příjemci podporu. Tímto okamžikem byl vstup v platnost dohody s věřiteli dne 23. července 2004. Výhoda, kterou příjemce získal oproti svým soutěžitelům, spočívá ve skutečnosti, že od něj daňový úřad nevymáhal své daňové pohledávky.

(185)

Aby se obnovil stav před poskytnutím podpory, musí být daná státní podpora požadována zpět. Vzhledem ke skutečnosti, že výhoda byla poskytnuta v okamžiku vstupu v platnost dohody s věřiteli dne 23. července 2004, odpovídá výše podpory, kterou je nutné požadovat zpět, plné výši odepsaného daňového dluhu podle uvedené dohody.

(186)

Nejvyšší soud Slovenské republiky však rozhodl, že nedoplatky silniční daně ve výši 424 490 SKK byly do vyrovnání zahrnuty chybně. V důsledku tohoto rozhodnutí byl hlavní dluh v rámci dohody o tuto částku snížen a zbylý dluh vůči daňovému úřadu, který byl do dohody zahrnut v opravené výši, činil 640 369 341 SKK.

(187)

Nedoplatky silniční daně, které byly doposud považované za odepsané, byly dne 2. srpna 2006 doplaceny v plné výši. Tato platba by se měla zohlednit při výpočtu výše podpory a souvisejících úroků, které je ještě třeba vymáhat,