1.01

Evropský systém účtů (dále jen „ESA 2010“ nebo „ESA“) je mezinárodně porovnatelný účetní rámec pro systematický a podrobný popis celkového hospodářství (tj. regionu, země nebo skupiny zemí), jeho jednotlivých složek a jeho vztahů s ostatními hospodářskými celky.

1.02

Předchůdce systému ESA 2010, Evropský systém účtů (systém ESA 95) byl zveřejněn v roce 1996 (1). Metodika ESA 2010 tak, jak je uvedená v této příloze, má stejnou strukturu jako publikace ESA 95, co se týče prvních třinácti kapitol, ale kromě toho obsahuje jedenáct nových kapitol podrobně rozebírajících ty aspekty systému, které odrážejí poslední vývoj v oblasti měření moderních ekonomik nebo při používání systému ESA 95 v Evropské unii (EU).

1.03

Struktura této příručky je tato: Kapitola 1 pojednává o základních rysech systému, pokud jde o pojetí, stanovuje zásady systému ESA a popisuje základní statistické jednotky a jejich seskupení. Poskytuje přehled o posloupnosti účtů a podává stručný popis klíčových souhrnných ukazatelů a úlohy tabulek dodávek a užití a soustavy tabulek vstupů a výstupů (tzv. „input-output tabulek“). Kapitola 2 popisuje institucionální jednotky používané při měření hospodářství a vysvětluje, jak se tyto jednotky zatřiďují do sektorů a jiných skupin, aby bylo možno provádět analýzu. Kapitola 3 popisuje všechny transakce, pokud jde o produkty (výrobky a služby) i nevyráběná aktiva v systému. Kapitola 4 popisuje všechny transakce v hospodářství, které slouží k rozdělování a přerozdělování důchodů a majetku v hospodářství. Kapitola 5 popisuje finanční transakce v hospodářství. Kapitola 6 popisuje změny, kterým může podléhat hodnota aktiv v důsledku mimohospodářských událostí nebo změn cen. Kapitola 7 popisuje rozvahy a schéma klasifikace aktiv a závazků. Kapitola 8 stanovuje posloupnost účtů a vyrovnávací položky související s každým účtem. Kapitola 9 popisuje tabulky dodávek a užití a jejich úlohu při slaďování měr důchodů, produkce a výdajů v hospodářství. Popisuje rovněž input-output tabulky, které lze odvodit z tabulek dodávek a užití. Kapitola 10 popisuje koncepční základ pro cenové a objemové míry v souvislosti s nominálními hodnotami uváděnými v účtech. Kapitola 11 popisuje míry týkající se obyvatelstva a trhu práce, jež lze používat spolu s mírami národních účtů při ekonomické analýze. Kapitola 12 stručně popisuje čtvrtletní národní účty a vysvětluje, jak se liší od ročních účtů v tom, na co kladou důraz.

1.04

Kapitola 13 popisuje účely, pojetí a problémy související se sestavováním souboru regionálních účtů. Kapitola 14 se zabývá měřením finančních služeb poskytovaných finančními zprostředkovateli a financovaných prostřednictvím čistých úrokových příjmů a odráží dlouholetý výzkum a vývoj členských států, jehož cílem je získat míru, která je dostatečně robustní a harmonizovaná ve všech členských státech. Kapitola 15 o smlouvách, pronájmech a licencích je nezbytná k popisu oblasti, která získává v národních účtech stále větší význam. Kapitoly 16 a 17, věnované pojištění, sociálnímu pojištění a penzím, popisují, jak je tato problematika ošetřena v národních účtech, jelikož otázkám přerozdělování se s postupným stárnutím obyvatelstva věnuje stále větší pozornost. Kapitola 18 se zabývá účty nerezidentů, které v systému národních účtů odpovídají účtům systému měření u platební bilance. Kapitola 19 o evropských účtech je také nová a věnuje se těm aspektům národních účtů, kde evropská institucionální a obchodní uspořádání vyvolávají otázky, jejichž řešení vyžaduje harmonizovaný přístup. Kapitola 20 popisuje účty sektoru vládních institucí, což je oblast, jíž je věnována zvláštní pozornost, jelikož otázky fiskální obezřetnosti ze strany členských států jsou i nadále rozhodující při provádění hospodářské politiky v EU. Kapitola 21 popisuje vazby mezi podnikovým účetnictvím a národními účty, což je oblast, která nabývá na významu, neboť nadnárodní korporace zaujímají ve všech zemích stále vyšší podíl na hrubém domácím produktu (HDP). Kapitola 22 popisuje vztah mezi satelitními účty a hlavními národními účty. Kapitoly 23 a 24 mají orientační účel; kapitola 23 uvádí klasifikace používané pro sektory, činnosti a produkty v ESA 2010, zatímco kapitola 24 uvádí úplnou posloupnost účtů pro každý sektor.

1.05

Struktura ESA 2010 je v souladu s celosvětovými platnými zásadami národního účetnictví, Systémem národních účtů z roku 2008 (SNA 2008), kromě určitých rozdílů ve způsobu popisu a větší přesnosti určitých pojetí uvedených v ESA 2010 užívaných pro zvláštní účely EU. Tyto zásady byly vypracovány v rámci společné odpovědnosti a spolupráce Organizace spojených národů (OSN), Mezinárodního měnového fondu (MMF), Statistického úřadu Evropské unie (Eurostat), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Světové banky. Systém ESA 2010 je zaměřen na situaci a potřeby údajů v EU. Stejně jako SNA 2008 je i systém ESA 2010 sladěn s pojetím a klasifikacemi používanými v mnoha jiných společenských a ekonomických statistikách (například ve statistice zaměstnanosti, statistice zpracovatelského průmyslu a statistice zahraničního obchodu). ESA 2010 tudíž slouží jako ústřední rámec pro společenské a ekonomické statistiky EU a jejích členských států.

1.06

Rámec ESA obsahuje dva hlavní soubory tabulek:

1.07

Sektorové účty poskytují systematický popis různých etap ekonomického procesu, jako je výroba, tvorba důchodů, rozdělování a přerozdělování důchodů, užití důchodů a finanční a nefinanční akumulace, a to v členění podle institucionálních sektorů. Sektorové účty rovněž zahrnují rozvahy, které popisují stavy aktiv, závazků a čistého jmění k začátku a ke konci účetního období.

1.08

Soustava input-output tabulek prostřednictvím tabulek dodávek a užití podrobněji popisuje výrobní proces (strukturu nákladů, vytvořený důchod a zaměstnanost) a toky výrobků a služeb (produkci, dovoz, vývoz, konečnou spotřebu, mezispotřebu a tvorbu kapitálu podle skupin produktů). V této soustavě se odrážejí dvě důležitá účetní pravidla: součet důchodů vytvořených v určitém odvětví se rovná přidané hodnotě vytvořené tímto odvětvím a u každého produktu nebo skupiny produktů se nabídka rovná poptávce.

1.09

ESA 2010 zahrnuje rovněž i pojetí obyvatelstva a zaměstnanosti. Tato pojetí jsou důležitá pro sektorové účty, účty podle odvětví a soustavu tabulek dodávek a užití.

1.10

ESA 2010 se neomezuje jen na roční národní účetnictví, nýbrž se používá i pro čtvrtletní účty nebo účty za kratší či delší období. Používá se i pro regionální účty.

1.11

ESA 2010 existuje vedle SNA 2008 kvůli možnostem využití měr z národních účtů v EU. Členské státy odpovídají za shromažďování údajů a předložení svých národních účtů za účelem popisu hospodářské situace své země. Členské státy také sestavují soubor účtů, které jsou předkládány Komisi (Eurostatu) v rámci programu předávání regulačních údajů pro klíčové účely v oblasti sociální, hospodářské a fiskální politiky v Unii. Mezi tyto účely patří určení peněžních příspěvků členských států do rozpočtu EU prostřednictvím „čtvrtého zdroje“, podpora regionů EU prostřednictvím programu strukturálních fondů a dohled nad hospodářskou výkonností členských států v rámci postupu při nadměrném schodku a Paktu o stabilitě a růstu.

1.12

Aby se odvody a dávky rozdělovaly podle měr sestavených a předkládaných zcela jednotným způsobem, musí se hospodářské statistiky používané k těmto účelům sestavovat podle stejných pojetí a pravidel. ESA 2010 je nařízení stanovující pravidla, konvence, definice a klasifikace, jež se mají používat při vypracovávání národních účtů v členských státech, které mají být součástí programu předávání údajů, jak je uvedeno v příloze B tohoto nařízení.

1.13

Vzhledem k velmi vysokým částkám, o které se v rámci systému příspěvků a dávek používaného v EU jedná, je nezbytné, aby se systém měření používal ve všech členských státech jednotně. Za těchto okolností je důležité uplatňovat obezřetný přístup k odhadům částek, jež nelze zjistit přímo na trhu, a vyhnout se při odhadu měr v národních účtech používání postupů založených na modelech.

1.14

Pojetí ESA 2010 je v některých případech konkrétnější a přesnější než v SNA 2008, aby byl zajištěn co největší soulad mezi mírami v členských státech odvozenými od národních účtů. Tento rozhodující požadavek robustních jednotných odhadů vedl k určení základního souboru národních účtů v EU. V případech, kdy je úroveň jednotnosti měření v různých členských státech nedostatečná, zahrnují se takové odhady obvykle do takzvaných vedlejších účtů, mezi něž patří doplňkové tabulky a satelitní účty.

1.15

Příkladem oblasti, kde se považovala za nutnou obezřetnost při vypracovávání ESA 2010, jsou penzijní závazky. Důvod pro měření těchto položek v rámci ekonomických analýz je velmi pádný, avšak rozhodující požadavek, aby byly v rámci EU sestavovány účty, které jsou soudržné v čase i prostoru, si vyžádal obezřetný přístup.

1.16

V důsledku stále globálnější povahy hospodářské činnosti se rozšířil rozsah mezinárodního obchodu ve všech jeho formách a zvětšily se rovněž problémy, s nimiž se jednotlivé země potýkají při zaznamenávání výsledků svých tuzemských hospodářství v národních účtech. Globalizace je dynamický a mnohorozměrný proces, v jehož rámci se zvyšuje mobilita národních zdrojů v mezinárodním měřítku, zatímco se stále více zvyšuje vzájemná provázanost národních hospodářství jednotlivých zemí. Charakteristickým rysem globalizace, která může u národních účtů způsobovat většinu problémů s měřením, je rostoucí podíl mezinárodních transakcí uskutečňovaných nadnárodními korporacemi, kde k přeshraničním transakcím dochází mezi mateřskou firmou, dceřinými společnostmi a pobočkami. Existují však i jiné výzvy; úplnější přehled problémů týkajících se údajů následuje:

1.17

Všechny tyto stále častější aspekty globalizace způsobují, že zachycování a přesné měření přeshraničních toků představuje pro národní statistiky čím dál větší problém. I při komplexním a robustním systému sběru údajů a měření pro položky v sektoru nerezidentů (a tudíž i v mezinárodních účtech, které se vyskytují v platební bilanci) bude globalizace zvyšovat potřebu zvláštního úsilí k zachování kvality národních účtů za všechna hospodářství a jejich seskupení.

1.18

Rámec ESA lze používat pro analýzu a hodnocení:

1.19

Pro EU a její členské státy hrají údaje z ESA významnou úlohu při formulování a sledování jejich sociálních a hospodářských politik.

Možnosti využití rámce ESA dokládají tyto příklady:

1.20

Pro zajištění rovnováhy mezi potřebami údajů a možnostmi poskytování údajů má pojetí ESA 2010 několik důležitých vlastností. Systém ESA se vyznačuje tím, že účty jsou:

1.21

Pojetí v ESA 2010 je mezinárodně porovnatelné, neboť:

1.22

Pojetí v ESA 2010 je harmonizováno s pojetím v jiných sociálních a hospodářských statistikách, neboť ESA 2010 používá pojetí a klasifikace (např. Statistická klasifikace ekonomických aktivit v Evropské unii NACE Rev. 2 (2)), které se rovněž používají pro jiné sociální a hospodářské statistiky členských států, např. ve statistice zpracovatelského průmyslu, statistice zahraničního obchodu a statistice zaměstnanosti, přičemž pojmové rozdíly byly omezeny na minimum. Dále jsou toto pojetí v ESA 2010 a klasifikace používané v EU sladěny s pojetími a klasifikacemi používanými v rámci OSN.

Toto sladění se sociálními a hospodářskými statistikami napomáhá vzájemnému propojení a porovnatelnosti údajů, takže může být zajištěna kvalita údajů v národních účtech. Kromě toho lze informace obsažené v těchto zvláštních statistikách lépe vztahovat k celkovým statistickým údajům za národní hospodářství.

1.23

Společné pojetí používané v celém rámci národního účetnictví a v ostatních sociálních a ekonomických statistických systémech umožňuje odvození sourodých měr. Lze vypočítat například tyto poměrové ukazatele:

Vnitřní sourodost pojetí umožňuje odvodit odhady jako reziduální položky, např. úspory lze odhadnout jako rozdíl mezi disponibilním důchodem a výdaji na konečnou spotřebu.

1.24

Pojetí v ESA 2010 se používá s ohledem na shromažďování údajů a měření. Sestavitelnost se v pokynech k sestavování účtů projevuje několika způsoby:

1.25

Údaje potřebné pro statistiky národních účtů však nemusí být snadné shromažďovat přímo, jelikož základní pojetí se obvykle liší od pojetí, z nichž vycházejí administrativní zdroje údajů. Mezi příklady administrativních zdrojů údajů patří podnikové účty, záznamy o různých druzích daní (DPH, dani z příjmů fyzických osob, dovozních dávkách apod.), údaje o sociálním zabezpečení a údaje z bankovního dohledu a dozoru nad pojišťovnami. Tyto administrativní údaje často slouží jako vstupy pro sestavování národních účtů. Obvykle se přetvářejí tak, aby byly v souladu s ESA.

Pojetí ESA se obvykle liší od svých administrativních protějšků, a to takto:

1.26

Administrativní zdroje údajů nicméně vyhovují potřebám údajů národních účtů a jiných statistik velmi dobře, neboť:

1.27

Hlavní pojetí v ESA jsou dlouhodobě zavedená a ustálená, neboť:

Tato koncepční návaznost omezuje potřebu přepočítávat časové řady. Dále omezuje zranitelnost pojetí národními a mezinárodními politickými tlaky. Z těchto důvodů mohou údaje z národních účtů sloužit jako objektivní databáze pro hospodářskou politiku a analýzu.

1.28

Pojetí ESA 2010 se soustřeďuje na popis ekonomického procesu v peněžním a snadno pozorovatelném vyjádření. Stavy a toky, které nelze snadno pozorovat v peněžním vyjádření nebo které nemají jasně stanovené peněžní protipoložky, se v systému ESA nezaznamenávají.

Tato zásada se neuplatňuje striktně, protože je nutno přihlížet rovněž k požadavku souladnosti a k potřebám uživatelů. Souladnost například vyžaduje, aby se hodnota kolektivních služeb poskytovaných vládními institucemi zaznamenávala jako produkce, protože placení náhrad zaměstnancům a nákupy všech druhů výrobků a služeb vládními institucemi jsou snadno pozorovatelné v peněžním vyjádření. Pro účely ekonomické analýzy a politiky navíc sledování kolektivních služeb vládních institucí ve vztahu k ostatním částem národního hospodářství zvyšuje užitečnost národních účtů jako celku.

1.29

Rozsah pojetí ESA lze doložit zvážením některých důležitých mezních případů.

Do rámce výroby v ESA se zaznamenávají tyto případy (viz odstavce 3.07 až 3.09):

1.30

Do rámce výroby nepatří a v ESA se nezaznamenávají:

1.31

ESA zaznamenává veškerou produkci, která je výsledkem výroby v rámci vymezení výroby. Produkce pomocných činností se však nezaznamenává. Všechny vstupy spotřebovávané v rámci pomocné činnosti se považují za vstupy do hlavní činnosti, jíž tato pomocná činnost slouží. Pokud závod, který vykonává pouze pomocné činnosti, je statisticky sledovatelný, tzn. že jsou snadno dostupné samostatné účty za jeho výrobu, nebo pokud se nachází v zeměpisně odlišném místě než závod, kterému poskytuje své služby, musí se zaznamenat jako samostatná jednotka a účetně zařadit do odvětvové klasifikace, která odpovídá jeho hlavní činnosti, a to jak v národních, tak v regionálních účtech. Pokud nejsou k dispozici vhodné základní údaje, lze produkci pomocné činnosti odhadnout sečtením nákladů.

1.32

Pokud se činnosti považují za výrobu a jejich produkce se zaznamenává, pak se zaznamenává rovněž odpovídající důchod, zaměstnanost, konečná spotřeba atd. Jelikož se například poskytování služeb bydlení ve vlastní režii vlastníky domů a bytů zaznamenává jako výroba, zaznamenává se i důchod a výdaje na konečnou spotřebu, které pro tyto vlastníky produkuje. Jelikož do služeb obydlí poskytovaných jimi jejich vlastníkům z povahy věci nevstupuje práce, zaměstnanost se nezaznamenává. Tento postup zachovává soulad se systémem statistiky práce, ve kterém se u vlastnictví domů a bytů nezaznamenává žádná zaměstnanost. Jestliže se činnosti nezaznamenávají jako výroba, platí to opačně: domácí služby poskytované a spotřebované v téže domácnosti nevytvářejí důchod ani výdaje na konečnou spotřebu a nesouvisí s nimi žádná zaměstnanost.

1.33

ESA rovněž stanoví konvence týkající se:

1.34

Sektorové účty se vytvářejí zařazením jednotek do sektorů, což umožňuje popisovat transakce a vyrovnávací položky účtů v členění podle sektorů. Popis podle sektorů odhaluje mnoho klíčových ukazatelů pro účely hospodářské a fiskální politiky. Hlavními sektory jsou domácnosti, vládní instituce, korporace (finanční podniky a nefinanční instituce), neziskové instituce sloužící domácnostem (NISD) a nerezidenti.

Důležité je rozlišení mezi tržní a netržní činností. Subjekt kontrolovaný vládními institucemi, u něhož se ukáže, že se jedná o tržní korporaci, se zatřídí do sektoru korporací, mimo sektor vládních institucí. Úrovně schodku a zadlužení korporace tudíž nebudou součástí vládního deficitu a dluhu.

1.35

Je důležité stanovit jasná a jednoznačná kritéria pro zatříďování subjektů do jednotlivých sektorů.

Veřejný sektor je tvořen všemi institucionálními jednotkami, které jsou rezidenty v daném hospodářství a které jsou kontrolovány vládními institucemi. Soukromý sektor je tvořen všemi ostatními rezidentskými jednotkami.

Tabulka 1.1 uvádí kritéria používaná k rozlišení mezi veřejným a soukromým sektorem a dále v rámci veřejného sektoru mezi sektorem vládních institucí a sektorem veřejných korporací a v rámci soukromého sektoru mezi sektorem neziskových institucí sloužících domácnostem a sektorem soukromých korporací.

Tabulka 1.1

1.36

Kontrola je definována jako schopnost určovat obecnou politiku nebo program institucionální jednotky. Podrobnosti k definici kontroly je uvedena v odstavcích 2.35 až 2.39.

1.37

Rozlišení mezi tržními a netržními subjekty, a tudíž u subjektů veřejného sektoru jejich klasifikace do sektoru vládních institucí nebo do sektoru korporací, se provádí podle následujícího pravidla:

Činnost se považuje za tržní, pokud se s příslušnými výrobky a službami obchoduje za těchto podmínek:

1.38

Úroveň podrobnosti koncepčního rámce ESA umožňuje pružnost: některá pojetí se v systému ESA explicitně nevyskytují, ale přesto z něho mohou být snadno odvozena. Příkladem je vytvoření nových sektorů přeskupením subsektorů definovaných v rámci ESA.

1.39

Pružnost je dána také možností zavádět doplňková kritéria, která nejsou v rozporu s logikou systému. Tato kritéria mohou například umožnit sestavení účtů jednotlivých subsektorů podle stupně zaměstnanosti u výrobních jednotek nebo velikosti důchodů u domácností. U zaměstnanosti lze zavést ještě dílčí klasifikaci podle úrovně vzdělání, podle věku a podle pohlaví.

1.40

Pro některé potřeby údajů by se měly sestavovat samostatné satelitní účty.

Mezi příklady patří:

1.41

Satelitní účty slouží pro tyto potřeby údajů tím, že:

1.42

Matice sociálního účetnictví je maticové zobrazení, které vytváří vazby mezi tabulkami dodávek a užití a sektorovými účty. Matice sociálního účetnictví poskytuje doplňkové informace o úrovni a struktuře zaměstnanosti pomocí dalšího rozčlenění náhrad zaměstnancům podle druhů zaměstnaných osob. Toto další členění se používá jednak u využití práce podle odvětví, jak je zobrazeno v tabulkách užití, a jednak u nabídky práce podle sociálněekonomických podskupin, která je zachycena na účtu rozdělení prvotních důchodů pro jednotlivé subsektory sektoru domácností. Tímto způsobem se systematicky zobrazuje nabídka a užití různých kategorií práce.

1.43

V satelitních účtech musí být zachována všechna základní pojetí a klasifikace ústředního rámce ESA 2010. Změny v pojetí se zavádějí pouze tehdy, pokud je to účelem daného satelitního účtu. V takových případech musí satelitní účet zahrnovat rovněž tabulku zobrazující vazbu mezi hlavními souhrnnými ukazateli satelitního účtu a odpovídajícími ukazateli ústředního rámce. Tímto způsobem si ústřední rámec zachovává úlohu doporučeného rámce a současně jsou řádně zohledněny konkrétnější potřeby.

1.44

Obecně ústřední rámec nezahrnuje míry stavů a toků, které nejsou snadno pozorovatelné v peněžním vyjádření (nebo které nemají jasně stanovenou peněžní protipoložku). Vzhledem k jejich povaze také k analýze takových stavů a toků obvykle dobře slouží sestavování statistik v nepeněžním vyjádření, např.:

1.45

Satelitní účty umožňují provázat tyto statistiky v nepeněžním vyjádření s ústředním rámcem národních účtů. Toto provázání je umožněno tím, že se na tyto nepeněžní statistiky aplikuje klasifikace používaná v ústředním rámci, například klasifikace podle druhu domácnosti nebo klasifikace podle odvětví. Tímto způsobem lze sestavit soudržný rozšířený rámec. Tento rámec pak může sloužit jako databáze pro analýzu a vyhodnocení všech druhů vzájemného působení mezi proměnnými v ústředním rámci a odpovídajícími proměnnými v rozšířené části.

1.46

Ústřední rámec a jeho hlavní souhrnné ukazatele nepopisují změny blahobytu. Rozšířené účty mohou být navrženy tak, aby zahrnovaly také imputované peněžní hodnoty, jako například:

1.47

Rozšířené účty mohou rovněž překlasifikovat konečné výdaje na některé politováníhodné potřeby (například výdaje na obranu) do mezispotřeby, tj. do výdajů, které nepřispívají k blahobytu. Podobně škody způsobené povodněmi a jinými přírodními pohromami lze klasifikovat jako mezispotřebu, tj. jako snížení (absolutního) blahobytu. Tímto způsobem lze zkonstruovat velmi hrubý a velmi nedokonalý ukazatel změn blahobytu. Avšak blahobyt má mnoho rozměrů, z nichž pro většinu není peněžní vyjádření nejvhodnější. Lepším řešením pro měření blahobytu je proto použít pro každý rozměr samostatné ukazatele a jednotky měření. Ukazatelem může být například dětská úmrtnost, naděje dožití, gramotnost dospělých a národní důchod na obyvatele. Tyto ukazatele by mohly být zahrnuty do satelitního účtu.

1.48

Za účelem získání soudržného, mezinárodně slučitelného rámce se v ESA nepoužívají administrativní pojetí. Nicméně pro všechny účely národních účtů může být získávání údajů založených na administrativním pojetí velmi užitečné. Například pro odhady daňových výnosů jsou nezbytné statistiky zdanitelných důchodů. Tyto statistiky lze vytvořit provedením určitých úprav ve statistice národních účtů.

1.49

Podobný přístup lze zvolit u pojmů používaných v národohospodářské politice, například u:

Satelitní účty nebo doplňkové tabulky mohou takové potřeby údajů uspokojovat.

1.50

ESA 2010 vychází z pojetí SNA 2008, který stanoví pravidla pro sestavování národních účtů pro všechny země světa. Přesto však mezi ESA 2010 a SNA 2008 existuje několik rozdílů:

1.51

ESA 2010 se od ESA 95 liší svým rozsahem i pojetím. Většina rozdílů odpovídá rozdílům mezi SNA 1993 a SNA 2008. Mezi hlavní rozdíly patří:

1.52

Změny v ESA 2010 oproti ESA 95 se neomezují jen na koncepční úpravy. Velké rozdíly jsou v rozsahu, jaký systém pokrývá: byly do něj doplněny nové kapitoly o satelitních účtech, účtech vládních institucí a účtech nerezidentů. Došlo také k významnému rozšíření kapitol o čtvrtletních účtech a regionálních účtech.

1.53

Hlavními charakteristickými rysy systému jsou:

1.54

Systém ESA 2010 využívá dva druhy jednotek a dva odpovídající způsoby členění hospodářství, které jsou zcela rozdílné a slouží k odlišným analytickým účelům.

1.55

První účel, který spočívá v popisu důchodů, výdajů, finančních toků a rozvah, je splněn tím, že jsou institucionální jednotky seskupeny do sektorů na základě svých hlavních funkcí, chování a cílů.

1.56

Druhý účel, který spočívá v popisu výrobních procesů a poskytování údajů pro analýzu vstupů a výstupů, je splněn tím, že systém seskupuje místní činnostní jednotky do odvětví podle druhů jejich činnosti. Činnost je charakterizována vstupem produktů, výrobním procesem a výstupem produktů.

1.57

Institucionální jednotky jsou ekonomické celky, které jsou schopné vlastnit výrobky a aktiva, vstupovat do závazků a samostatně se na svůj účet zapojovat do hospodářských činností a transakcí s ostatními jednotkami. Pro účely systému ESA 2010 jsou institucionální jednotky seskupeny do pěti vzájemně se vylučujících tuzemských institucionálních sektorů, jimiž jsou:

Těchto pět sektorů dohromady představuje celé tuzemské hospodářství. Každý sektor je také rozdělen do subsektorů. Systém ESA 2010 umožňuje sestavit úplnou soustavu tokových účtů a rozvah za každý sektor a subsektor i za celkové hospodářství. Nerezidentské jednotky mohou s těmito pěti tuzemských sektory vstupovat do kontaktu a jejich vzájemné vztahy se uvádějí jako interakce mezi pěti tuzemských sektory a šestým institucionálním sektorem, kterým je sektor nerezidentů.

1.58

Provádějí-li institucionální jednotky více než jednu činnost, je nutno je rozdělit s ohledem na druh činnosti. To umožňují tzv. místní činnostní jednotky.

Místní činnostní jednotka seskupuje v případě institucionální jednotky jakožto výrobce všechny její části, které se nacházejí na jednom místě nebo na několika sousedících místech a které přispívají k výkonu činnosti na úrovni třídy (čtyřmístné číslo) klasifikace NACE Rev. 2.

1.59

Místní činnostní jednotky jsou evidovány pro každou vedlejší činnost; pokud však nejsou k dispozici účetní doklady nezbytné k tomu, aby bylo možno popisovat tyto činnosti zvlášť, zkombinuje se v rámci místní činnostní jednotky několik vedlejších činností. Skupina všech místních činnostních jednotek provozujících stejný nebo podobný druh činnosti tvoří odvětví.

Institucionální jednotka zahrnuje jednu nebo více místních činnostních jednotek; každá místní činnostní jednotka patří pouze do jedné institucionální jednotky.

1.60

Pro analýzu výrobního procesu se používá analytická výrobní jednotka. Tato jednotka je pozorovatelná pouze tehdy, když místní činnostní jednotka vyrábí jeden druh produktu bez jakýchkoli vedlejších činností. Tato jednotka se označuje jako jednotka se stejnorodou produkcí. Seskupení těchto jednotek tvoří homogenní odvětví.

1.61

Celkové hospodářství je vymezeno pomocí rezidentských jednotek. Jednotka je rezidentskou jednotkou země, pokud je její převažující ekonomický zájem soustředěn na ekonomickém území této země, tzn. pokud se po delší dobu (jeden rok nebo déle) zabývá hospodářskými činnostmi na tomto území. Institucionální sektory zmíněné v odstavci 1.57 jsou skupinami rezidentských institucionálních jednotek.

1.62

Rezidentské jednotky se účastní transakcí s nerezidentskými jednotkami (tj. s jednotkami, které jsou rezidenty v jiných hospodářstvích). Tyto transakce jsou vnějšími transakcemi hospodářství a jsou seskupeny v účtu nerezidentů. Nerezidenti tak hrají podobnou úlohu jako institucionální sektor, ačkoliv jsou nerezidentské jednotky začleněny pouze do té míry, v jaké se účastní transakcí s rezidentskými institucionálními jednotkami.

1.63

Fiktivní rezidentské jednotky, uvažované v systému ESA 2010 jako institucionální jednotky, jsou vymezeny jako:

1.64

Zaznamenávají se dva základní druhy informací: toky a stavy.

Toky se týkají působení a následků událostí, k nimž došlo v daném období, zatímco stavy se týkají situace v určitém okamžiku.

1.65

Toky odrážejí tvorbu, přeměnu, výměnu, převod nebo zánik ekonomické hodnoty. Týkají se změn hodnoty aktiv nebo závazků institucionální jednotky. Ekonomické toky jsou dvojího druhu: transakce a ostatní změny aktiv.

Transakce se objevují ve všech účtech a tabulkách, kde se toky vyskytují, kromě účtu ostatních změn objemu aktiv a účtu přecenění. Ostatní změny aktiv se zaznamenávají pouze na těchto dvou účtech.

Základní transakce a ostatní toky jsou podle své povahy seskupeny do poměrně malého počtu druhů.

1.66

Transakce je ekonomický tok, který představuje vzájemné působení mezi institucionálními jednotkami na základě vzájemné dohody nebo úkon v rámci institucionální jednotky, který je užitečné považovat za transakci, protože jednotka působí ve dvou rozdílných funkcích. Transakce se dělí do čtyř hlavních skupin:

1.67

Většina transakcí je vzájemným působením mezi dvěma nebo více institucionálními jednotkami. Přesto však systém ESA 2010 zaznamenává některé činnosti v rámci institucionálních jednotek jako transakce. Účelem záznamu těchto transakcí uvnitř jednotek je podat analyticky užitečnější obraz o produkci, konečném užití a nákladech.

1.68

Spotřeba fixního kapitálu, která je v systému ESA 2010 zachycena jako náklad, představuje transakci uvnitř jednotky. Většinu ostatních transakcí uvnitř jednotek představují transakce s produkty, které se obvykle zaznamenávají tehdy, když se institucionální jednotky, které působí jako výrobci i jako koneční spotřebitelé, rozhodnou spotřebovat něco z produkce, kterou samy vyrobily. Týká se to často domácností a vládních institucí.

1.69

Zaznamenává se veškerá produkce ve vlastní režii použitá pro konečné užití v rámci téže institucionální jednotky. Produkce ve vlastní režii použitá na mezispotřebu v rámci téže institucionální jednotky se zaznamenává pouze v případě, kdy k výrobě a mezispotřebě dochází v rozdílných místních činnostních jednotkách v rámci téže institucionální jednotky. Produkce vyrobená a použitá jako mezispotřeba v rámci téže místní činnostní jednotky se nezaznamenává.

1.70

Transakce jsou peněžními transakcemi, jestliže zúčastněné jednotky poukazují nebo přijímají platby nebo vstupují do závazků nebo získávají aktiva vyjádřená v měnových jednotkách.

Transakce, které nezahrnují výměnu za peníze ani aktiva či závazky vyjádřené v měnových jednotkách, jsou nepeněžními transakcemi. Transakce uvnitř jednotky jsou nepeněžními transakcemi. Nepeněžní transakce, které se týkají více než jedné institucionální jednotky, se vyskytují mezi transakcemi s produkty (směna produktů), rozdělovacími transakcemi (odměny v naturáliích, naturální transfery atd.) a ostatními transakcemi (výměna nevyráběných nefinančních aktiv). Systém ESA 2010 zaznamenává všechny transakce v peněžním vyjádření. Hodnoty, které mají být u nepeněžních transakcí zaznamenány, musí být tudíž měřeny nepřímo nebo odhadovány jinak.

1.71

Transakce týkající se více než jedné jednotky jsou dvou druhů. Mohou být typu „něco za něco“, tzn. transakce s protiplněním, nebo typu „něco za nic“, tzn. transakce bez protiplnění. Transakce s protiplněním jsou výměnou mezi institucionálními jednotkami, například poskytnutí výrobků, služeb nebo aktiv za protihodnotu, například peníze. Transakce bez protiplnění jsou obvykle platbami v penězích nebo v naturální formě, kdy jedna institucionální jednotka platí druhé jednotce bez získání protihodnoty. Transakce s protiplněním se vyskytují ve všech čtyřech skupinách transakcí, zatímco transakce bez protiplnění jsou hlavně rozdělovací transakce, například daně, dávky sociální pomoci nebo dary. Tyto transakce bez protiplnění se nazývají transfery.

1.72

Transakce se zaznamenávají stejným způsobem, jako k nim dochází v zúčastněných institucionálních jednotkách. Některé transakce jsou však přeskupeny, aby se jasněji ukázaly ekonomické vztahy, na nichž jsou založeny. Transakce lze přeskupit třemi způsoby: přesměrováním, štěpením a rozpoznáním hlavního účastníka transakce.

1.73

Transakce, která se zúčastněným jednotkám jeví jako transakce uskutečňovaná přímo mezi jednotkou A a C, může být v účtech zaznamenána jako transakce uskutečňovaná nepřímo prostřednictvím třetí jednotky B. Jediná transakce mezi jednotkami A a C je tudíž zaznamenána jako dvě transakce: jedna mezi jednotkami A a B a jedna mezi jednotkami B a C. V tomto případě je transakce přesměrována.

1.74

Příkladem přesměrování je způsob, jakým jsou na účty zaznamenávány příspěvky zaměstnavatele na sociální pojištění placené přímo zaměstnavateli do fondů sociálního pojištění. V systému se tyto platby zaznamenávají jako dvě transakce: zaměstnavatelé platí příspěvky zaměstnavatele na sociální pojištění zaměstnancům a zaměstnanci platí tytéž příspěvky do fondů sociálního pojištění. Jako u každého přesměrování je účelem zdůraznit ekonomickou podstatu, na níž transakce spočívá, což v tomto případě znamená ukázat, že příspěvky zaměstnavatele na sociální pojištění jsou placeny ve prospěch zaměstnanců.

1.75

Jiným typem přesměrování je přesměrování transakcí, které jsou zachyceny jako transakce uskutečňované mezi dvěma nebo více institucionálními jednotkami, ačkoliv podle účastníků k žádné transakci vůbec nedochází. Příkladem je zaúčtování důchodu z vlastnictví získaného od určitých pojišťovacích fondů, který si ponechají v držení pojišťovny. V systému se tento důchod z vlastnictví zaznamená jako zaplacený pojišťovnami pojistníkům, kteří pak zaplatí tutéž částku zpět pojišťovnám jako doplňkové pojistné.

1.76

Jestliže se transakce, kterou účastníci vnímají jako jedinou transakci, zaznamená jako dvě nebo více různě klasifikovaných transakcí, jedná se o štěpenou transakci. Štěpení obvykle neznamená zahrnutí dalších jednotek do transakcí.

1.77

Typickou štěpenou transakcí je placení pojistného za neživotní pojištění. Ačkoliv pojistníci a pojišťovatelé považují tyto platby za jednu transakci, v systému ESA 2010 se dělí na dvě zcela rozdílné transakce: platby za poskytnuté služby neživotního pojištění a čisté pojistné na neživotní pojištění. Dalším příkladem štěpení je zaznamenání prodeje produktu jako prodeje produktu samotného a prodeje obchodního rozpětí.

1.78

Uskutečňuje-li jednotka transakci jménem jiné (hlavní) jednotky, která ji financuje, zaznamená se tato transakce pouze v účtech hlavní jednotky. Tato zásada by se neměla obcházet, například tak, že by se daně či dotace za přijetí určitých předpokladů přiřadily konečným plátcům či konečným příjemcům.

Příkladem je výběr daní jednou vládní jednotkou jménem jiné jednotky. Daň se přiřadí vládní jednotce, která má úřední moc vybírat daň (buď jako hlavní účastník, nebo v přenesené pravomoci od hlavního účastníka) a může dle vlastního uvážení určovat a měnit sazbu daně.

1.79

Z definice transakce vyplývá, že vzájemné působení mezi institucionálními jednotkami je podle vzájemné dohody. Je-li transakce uskutečněna podle vzájemné dohody, vyplývá to z toho, že institucionální jednotky ji předem znají a souhlasí s ní. Platby daní, pokut a penále se uskutečňují podle vzájemné dohody v tom smyslu, že plátcem je občan, který podléhá právu dané země. Konfiskace aktiv bez náhrady se však za transakci nepovažuje, ani když je uložena zákonem.

Nezákonné hospodářské činnosti se považují za transakce tehdy, pokud se na nich všechny zúčastněné jednotky podílejí podle vzájemné dohody. Nákup, prodej nebo výměnné obchody s nezákonnými drogami a ukradeným majetkem jsou tedy transakcemi, zatímco krádež transakcí není.

1.80

Ostatní změny aktiv zachycují změny, které nejsou výsledkem transakcí. Jsou to buď:

1.81

Ostatní změny objemu aktiv a závazků zachycují změny rozdělené do tří hlavních kategorií:

1.82

Příklady změn v rámci kategorie podle odstavce 1.81. písm. a) jsou objevy nebo vyčerpání podzemních ložisek a přirozený přírůstek nepěstovaných biologických zdrojů. Příklady změn v kategorii podle odstavce 1.81 písm. b) jsou ztráty aktiv v důsledku přírodních pohrom, válek nebo závažných zločinů. Do kategorie b) patří rovněž jednostranné zrušení dluhu a konfiskace aktiv bez náhrady. Příkladem změn v kategorii podle odstavce 1.81 písm. c) je reklasifikace institucionální jednotky z jednoho sektoru do jiného.

1.83

K ziskům a ztrátám z držby dochází, když se mění ceny aktiv. Vyskytují se u všech druhů finančních i nefinančních aktiv a u závazků. Zisky a ztráty z držby vznikají vlastníkům aktiv a závazků čistě jako výsledek držby aktiv nebo závazků v průběhu určitého období, aniž došlo k jakékoli jejich přeměně.

1.84

Zisky a ztráty z držby měřené na základě běžných tržních cen se nazývají nominální zisky a ztráty z držby. Lze je rozložit na neutrální zisky a ztráty z držby, které odrážejí změny ve všeobecné cenové úrovni, a na reálné zisky a ztráty z držby, které odrážejí změny cen aktiv mimo všeobecnou změnu cen.

1.85

Stavy jsou hodnoty držených aktiv a závazků k určitému okamžiku. Stavy se sledují k začátku a ke konci každého účetního období. Účty, které zobrazují stavy, se nazývají rozvahy.

1.86

Stavy se rovněž sledují u obyvatelstva a zaměstnanosti. Tyto stavy se však zaznamenávají jako průměrné hodnoty za účetní období. Stavy se zaznamenávají za všechna aktiva v mezích systému: tj. za finanční aktiva a závazky a za vyrobená i nevyráběná nefinanční aktiva. Sledování je však omezeno pouze na ta aktiva, která se využívají v hospodářské činnosti a která jsou předmětem vlastnických práv.

1.87

Stavy se tedy nezaznamenávají u takových aktiv, jako je lidský kapitál a přírodní zdroje, která nejsou vlastněna.

V rámci svého vymezení je systém ESA 2010 vyčerpávající, co se týče toků i co se týče stavů. Z toho vyplývá, že všechny změny stavů lze zcela vysvětlit zaznamenanými toky.

1.88

Účet zachycuje změny hodnoty připadající na jednotku nebo sektor v závislosti na povaze hospodářských toků uvedených na daném účtu. Jedná se o tabulku se dvěma sloupci. Běžné účty jsou účty, které ukazují produkci, tvorbu a přidělování důchodů, rozdělení a přerozdělení důchodů a jejich užití. Účty akumulace jsou kapitálové a finanční účty a účty ostatních změn objemu.

1.89

V systému ESA 2010 jsou „zdroje“ vykazovány na pravé straně běžných účtů, kde se objevují transakce, které zvyšují ekonomickou hodnotu jednotky nebo sektoru. Levá strana účtů zobrazuje „užití“, tzn. transakce, které snižují ekonomickou hodnotu. Pravá strana účtů akumulace ukazuje „změny závazků a čistého jmění“ a levá strana ukazuje „změny aktiv“. V rozvaze se sledují „závazky a čisté jmění“ (rozdíl mezi aktivy a závazky) na pravé straně a „aktiva“ na levé straně. Porovnání dvou po sobě následujících rozvah ukazuje změny závazků a čistého jmění a změny aktiv.

1.90

V ESA se rozlišuje mezi právním vlastnictvím a ekonomickým vlastnictvím. Kritériem pro zaznamenání převodu výrobků z jedné jednotky na jinou je přechod ekonomického vlastnictví z jedné jednotky na druhou. Právním vlastníkem je jednotka, která je ze zákona oprávněna užívat výhod plynoucích z vlastnictví. Právní vlastník však může uzavřít smlouvu s jinou jednotkou, že tato přijme rizika a prospěch plynoucí z používání výrobků ve výrobě a za to mu poukáže dohodnutou platbu. Smlouva je svou povahou finančním leasingem, kdy platby odrážejí pouze poskytnutí aktiva k dispozici vypůjčovateli poskytovatelem. Například když banka právně vlastní letadlo, ale uzavře smlouvu o finančním leasingu s leteckou společností, která bude letadlo provozovat, pak je tato letecká společnost považována za vlastníka letadla, pokud jde o transakce zachycené na účtech. Ve stejném okamžiku, kdy se u letecké společnosti vykáže nákup letadla, se na její účet imputuje půjčka od banky odrážející dlužné částky v budoucnosti za používání letadla.

1.91

Co se týče jednotek nebo sektorů, je národní účetnictví založeno na principu podvojného zápisu. Každá transakce se zaznamená dvakrát, jednou jako zdroj (nebo změna závazků) a jednou jako užití (nebo změna aktiv). Úhrn transakcí zaznamenaných jako zdroje nebo změny závazků se musí rovnat úhrnu transakcí zaznamenaných jako užití nebo změny aktiv, což dovoluje kontrolu soudržnosti účtů.

1.92

Národní účty – se všemi jednotkami a všemi sektory – jsou založeny na principu čtverného zápisu, jelikož se většina transakcí týká dvou institucionálních jednotek. Každou transakci zaznamenají oba její účastníci dvakrát. Například peněžní sociální dávka, kterou vládní jednotka vyplatí domácnosti, se zaznamená na účtu vládních institucí jako užití v transferech a jako záporná položka v pořízení aktiv v položce oběživo a vklady; v účtech sektoru domácností se zaznamená jako zdroj v transferech a jako pořízení aktiv v položce oběživo a vklady.

1.93

Transakce v rámci jedné jednotky (například spotřeba produkce toutéž jednotkou, která ji vyrobila) vyžaduje pouze dva zápisy, jejichž hodnoty je nutno odhadnout.

1.94

S výjimkou některých proměnných týkajících se obyvatelstva a práce se v systému ESA 2010 uvádějí všechny toky a stavy v peněžním vyjádření. Toky a stavy se měří podle jejich směnné hodnoty, tzn. hodnoty, za kterou se toky a stavy skutečně směňují nebo by mohly být směněny za peníze. Při oceňování se ESA tudíž odvolává na tržní ceny.

1.95

V případě peněžních transakcí, držby peněz a peněžních závazků jsou potřebné hodnoty přímo dostupné. Ve většině ostatních případů je nejlepší metodou ocenění podle tržních cen obdobných výrobků, služeb nebo aktiv. Tato metoda se užívá například pro ocenění směn a služeb obydlí poskytovaných jimi jejich vlastníkům. Pokud tržní ceny podobných produktů nejsou k dispozici, například v případě netržních služeb vyrobených vládními institucemi, provede se ocenění ve výši součtu nákladů na výrobu. Neexistuje-li tržní cena, ze které by bylo možné vycházet, a nejsou k dispozici ani náklady, pak lze toky a stavy ocenit za použití diskontované současné hodnoty očekávaných budoucích výnosů. Tato metoda se použije až jako poslední možnost.

1.96

Stavy se oceňují v běžných cenách období, k němuž se vztahuje rozvaha, a nikoli v cenách období, kdy byly výrobky nebo aktiva, jež tyto stavy tvoří, vyrobeny nebo pořízeny. Stavy je nutno oceňovat odhadnutou zůstatkovou běžnou pořizovací cenou nebo výrobními náklady.

1.97

Výrobce a uživatel určitého produktu obvykle vnímají jeho hodnotu odlišně z důvodu dopravních nákladů, obchodních rozpětí a daní snížených o dotace na produkty. Aby byla hlediska účastníků transakcí zohledněna co nejblíže, zachycuje se v systému ESA 2010 veškeré užití v kupních cenách, které zahrnují dopravní náklady, obchodní rozpětí a daně z produktů snížené o dotace na produkty, zatímco produkce se zaznamenává v základních cenách, které uvedené složky nezahrnují.

1.98

Dovoz a vývoz produktů se zaznamenává v cenách na hranici. Celkový dovoz a vývoz se oceňuje v cenách na celní hranici vývozce nebo „free on board“ (FOB). Zahraniční doprava a služby pojištění mezi hranicemi dovozce a vývozce se nezahrnují do ceny produktů, ale zaznamenávají se jako služby. Jelikož se může stát, že není možné získat ceny FOB v podrobném členění podle produktů, ukazují tabulky obsahující údaje o zahraničním obchodu dovoz oceněný za použití hodnoty na celní hranici dovozce (hodnota CIF). Veškerá doprava a služby pojištění až po hranici dovozce jsou zahrnuty do hodnoty dovážených produktů. Pokud se tyto služby týkají domácích služeb, provede se v této prezentaci celková úprava mezi FOB a CIF.

1.99

Ocenění ve stálých cenách znamená ocenění toků a stavů za určité účetní období v cenách předchozího období. Účelem ocenění ve stálých cenách je rozložit změny hodnot toků a stavů v čase na změny cen a změny objemu. Vyjádření toků a stavů ve stálých cenách se označuje jako objemové vyjádření.

1.100

Mnoho toků a stavů, například důchod, nemá svůj vlastní cenový a objemový rozměr. Kupní sílu těchto proměnných však lze zjistit deflováním běžných hodnot za použití vhodného cenového indexu, například cenového indexu pro konečné užití v národním hospodářství při vyloučení změn zásob. Vyjádření deflovaných toků a stavů se označuje jako reálné vyjádření. Příkladem je reálný disponibilní důchod.

1.101

Toky se zaznamenávají na základě časového rozlišení (na akruální bázi), tj. v okamžiku, kdy se ekonomická hodnota vytváří, přeměňuje se nebo mizí nebo když pohledávky a závazky vznikají, přeměňují se nebo se ruší.

1.102

Produkce se zaznamenává v okamžiku, kdy je vyrobena, a nikoli když za ni kupující zaplatí. Prodej aktiva se zaznamenává v okamžiku změny majitele, a nikoli při provedení příslušné platby. Úrok se zaznamenává v tom účetním období, kdy na něj vzniká nárok, bez ohledu na to, zda je či není v tom období zaplacen. Zaznamenávání na základě časového rozlišení se týká všech toků peněžních i nepeněžních, uvnitř jednotky i mezi jednotkami.

1.103

Tento přístup může být nutné zmírnit u daní a dalších toků, jež se týkají vládních institucí a jež se často zaznamenávají na účtech vládních institucí na základě pokladních příjmů. Jelikož může být obtížné provést přesný převod těchto toků z pokladních příjmů na základ časového rozlišení, lze použít metodu aproximace.

1.104

Jako výjimka z obecných pravidel, jimiž se řídí zaznamenávání daní a sociálních příspěvků placených vládním institucím, se mohou tyto daně a sociální příspěvky buď zaznamenávat očištěné o část, jejíž výběr je nepravděpodobný, nebo je-li tato část zahrnuta, neutralizuje se ve stejném účetním období kapitálovým transferem od vládních institucí příslušným sektorům.

1.105

Každý tok se zaznamenává ve stejném okamžiku u všech zúčastněných institucionálních jednotek a na všech příslušných účtech. Institucionální jednotky nepoužívají vždy stejná účetní pravidla. Dokonce i pokud je používají, mohou se při skutečném zachycení vyskytnout rozdíly z praktických důvodů, jako je například zpoždění při komunikaci. Transakce tak mohou být u zúčastněných stran zachyceny v různých okamžicích. Tyto nesrovnalosti je nutno vyloučit prostřednictvím úprav.

1.106

Při konsolidaci se z užití i zdrojů vyloučí transakce, k nimž dochází mezi jednotkami, když se jednotky seskupují, a také se při ní vyloučí vzájemná finanční aktiva a závazky. K tomu běžně dochází, když se slučují účty subsektorů sektoru vládních institucí.

1.107

V rámci subsektorů nebo sektorů nesmí být toky a stavy mezi jednotkami, jimiž jsou dané subsektory a sektory tvořeny, zásadně konsolidované.

1.108

Konsolidované účty mohou být nicméně vytvořeny pro doplňkové přehledy a analýzy. Informace o transakcích těchto sektorů či subsektorů s ostatními sektory a o odpovídající „vnější“ finanční pozici mohou být významnější než celkové hrubé údaje.

1.109

Účty a tabulky zobrazující vztahy mezi věřiteli a dlužníky navíc poskytují podrobný pohled na financování hospodářství a považují se za velmi užitečné pro pochopení kanálů, pomocí nichž se finanční přebytky přesunují od konečných věřitelů ke konečným dlužníkům.

1.110

Jednotlivé jednotky nebo sektory mohou mít stejný druh transakcí jak na straně užití, tak na straně zdrojů (obě strany například platí i získávají úrok) a stejný druh finančních nástrojů jako aktivum i jako závazek. V ESA se používá přístup založený na zaznamenávání v hrubém vyjádření („brutto“), s výjimkou stupně očištění daného samotnou klasifikací.

1.111

Očišťování je implicitním rysem různých kategorií transakcí, přičemž nejvýraznějším příkladem jsou „změny zásob“, které podtrhují analyticky významný pohled na celkovou tvorbu kapitálu namísto sledování denních přírůstků a úbytků. Podobně, pouze s malými výjimkami, se na finančním účtu a na účtech ostatních změn aktiv zaznamenává zvýšení aktiv a závazků v čistém vyjádření („netto“), čímž se odhalí konečné důsledky těchto druhů toků na konci účetního období.

1.112

U jednotek nebo skupin jednotek se na různých účtech zachycují transakce, které souvisí s určitou stránkou hospodářského života (například s výrobou). V případě účtu výroby nejsou transakce na straně užití a na straně zdrojů v rovnováze, není-li zavedena vyrovnávací položka. Podobně je nutno zavést vyrovnávací položku (čisté jmění) rovněž mezi úhrnem aktiv a úhrnem závazků institucionální jednotky nebo sektoru. Vyrovnávací položky jsou samy o sobě významnými ukazateli ekonomického výkonu. Sečteny za celkové hospodářství tvoří významné souhrnné ukazatele.

1.113

Systém ESA 2010 je založen na posloupnosti vzájemně propojených účtů. Celková posloupnost účtů za institucionální jednotky a sektory se skládá z běžných účtů, účtů akumulace a rozvah.

1.114

Běžné účty se týkají výroby, tvorby, rozdělení a přerozdělení důchodů a užití těchto důchodů v podobě konečné spotřeby. Účty akumulace zahrnují změny aktiv a závazků a změny čistého jmění (rozdíl mezi aktivy a závazky u každé institucionální jednotky nebo skupiny jednotek). Rozvahy ukazují stavy aktiv a závazků a čistého jmění.

1.115

Posloupnost účtů u místních činnostních jednotek a odvětví je zkrácena na první běžné účty: účet výroby a účet tvorby důchodů, jejichž vyrovnávací položkou je provozní přebytek.

1.116

Účet výrobků a služeb za celkové hospodářství nebo za skupiny produktů ukazuje celkové zdroje (produkci a dovoz) a užití výrobků a služeb (mezispotřebu, konečnou spotřebu, změny zásob, tvorbu hrubého fixního kapitálu, čisté pořízení cenností a vývoz). Tento účet není účtem ve stejném smyslu jako ostatní účty v posloupnosti a nevytváří vyrovnávací položku, která se přenáší na další účet v posloupnosti. Jedná se spíše o prezentaci ve formě tabulky, která dokládá účetní pravidlo, že u všech produktů a skupin produktů v hospodářství se nabídka rovná poptávce.

1.117

Účet nerezidentů zachycuje transakce mezi rezidentskými a nerezidentskými institucionálními jednotkami a související stavy aktiv a závazků.

Jelikož nerezidenti mají v účetní struktuře podobnou úlohu jako institucionální sektor, je účet nerezidentů sestaven z hlediska nerezidentů. Zdroj u nerezidentů představuje užití u celkového hospodářství, a naopak. Pokud je vyrovnávací položka kladná, znamená to přebytek u nerezidentů a schodek u celkového hospodářství, a naopak, pokud je vyrovnávací položka záporná.

Účet nerezidentů se liší od jiných sektorových účtů tím, že nezobrazuje všechny účetní transakce v zahraničních hospodářstvích, nýbrž pouze ty, jež mají protějšek v tuzemském hospodářství, které je měřeno.

1.118

Vyrovnávací položka se získá odečtením celkové hodnoty položek na jedné straně účtu od celkové hodnoty na druhé straně.

Vyrovnávací položky obsahují značné množství informací a zahrnují některé z nejdůležitějších položek na účtech, jak je patrné z těchto příkladů vyrovnávacích položek: přidaná hodnota, provozní přebytek, disponibilní důchod, úspory, čisté půjčky a čisté výpůjčky.

Na následujícím obrázku je znázorněna posloupnost účtů v podobě vývojového diagramu – každá vyrovnávací položka je uvedena tučně.

Diagram posloupnosti účtů

1.119

Prvním účtem v posloupnosti je účet výroby, který zaznamenává produkci a vstupy výrobního procesu, takže vyrovnávací položkou je přidaná hodnota.

1.120

Přidaná hodnota se převede na další účet, kterým je účet tvorby důchodů. Zde se zaznamenávají náhrady zaměstnancům ve výrobním procesu a daně pro vládní instituce související s výrobou, takže jako vyrovnávací položku pro každé odvětví lze odvodit provozní přebytek (nebo smíšený důchod za osoby samostatně výdělečně činné v rámci sektoru domácností). Tento krok je nutný, aby bylo možno změřit přidanou hodnotu, která byla ve výrobním sektoru ponechána jako provozní přebytek nebo smíšený důchod.

1.121

Pak se přidaná hodnota rozčleněná na náhrady zaměstnancům, daně a provozní přebytek / smíšený důchod převede v tomto členění na účet rozdělení prvotních důchodů. Toto rozčlenění umožňuje zaúčtovat důchod související s každým činitelem do přijímajícího sektoru, na rozdíl od vyrábějícího sektoru. Například všechny náhrady zaměstnancům se rozdělí mezi sektor domácností a sektor nerezidentů, zatímco provozní přebytek zůstává v sektoru korporací, kde byl vytvořen. Na tomto účtu se také zaznamenávají toky důchodů z vlastnictví do sektoru a ze sektoru, takže vyrovnávací položkou je saldo prvotních důchodů, které do sektoru přitékají.

1.122

Další účet zachycuje přerozdělení těchto důchodů prostřednictvím transferů – jedná se o účet druhotného rozdělení důchodů. Mezi hlavní nástroje přerozdělování patří daně vybírané vládními institucemi od sektoru domácností a sociální dávky poskytované sektoru domácností. Vyrovnávací položkou je disponibilní důchod.

1.123

Hlavní posloupnost účtů pokračuje účtem užití disponibilního důchodu, což je účet významný pro sektor domácností, jelikož právě zde se zaznamenávají výdaje na konečnou spotřebu domácností, takže vyrovnávací položkou jsou úspory domácností.

1.124

Současně je vytvořen souběžný účet, kterým je účet přerozdělení naturálních důchodů. Zvláštním účelem tohoto účtu je ukazovat naturální sociální transfery jako imputované transfery ze sektoru vládních institucí do sektoru domácností, tak aby důchod domácností mohl vzrůst o hodnotu individuálních služeb poskytovaných vládními institucemi. V dalším účtu (účtu užití upraveného disponibilního důchodu) se užití disponibilního důchodu domácnostmi zvýší o stejnou částku, jako kdyby sektor domácností nakupoval individuální služby poskytované vládními institucemi. Tyto dvě imputace se navzájem vyruší, takže vyrovnávací položkou jsou úspory stejné jako úspory v hlavní posloupnosti účtů.

1.125

Úspory se převedou na kapitálový účet, kde se použijí k financování tvorby kapitálu, což umožňuje kapitálové transfery do sektorů a ze sektorů. Nižší nebo vyšší vynaložení prostředků na pořízení reálných (nefinančních) aktiv má za následek vznik vyrovnávací položky, kterou jsou čisté půjčky nebo výpůjčky. Čisté půjčky představují přebytek poskytnutý jako půjčky, zatímco čisté výpůjčky představují financování schodku.

1.126

Nakonec přicházejí finanční účty, kde je uveden podrobný přehled půjček a výpůjček každého sektoru, z čehož vyplyne vyrovnávací položka v podobě čistých půjček nebo výpůjček. Ty by měly přesně odpovídat čistým půjčkám nebo výpůjčkám, které jsou vyrovnávací položkou kapitálového účtu, a případný rozdíl musí být způsoben nesrovnalostí v měření mezi nefinančními a finančními záznamy o hospodářské činnosti.

1.127

Co se týče spodního řádku diagramu, účet na levé straně je počáteční rozvaha, která ukazuje úroveň všech nefinančních i finančních aktiv a závazků na začátku daného období. Bohatství hospodářství se měří podle jeho čistého jmění (objemu aktiv po odečtení závazků), které je uvedeno v dolní části rozvahy.

1.128

Při postupu zleva doprava od počátečních zůstatků se zaznamenávají různé změny aktiv a závazků, k nimž došlo během období, k němuž se účet vztahuje. Kapitálový účet ukazuje změny v důsledku transakcí s nefinančními aktivy a finanční účet ukazuje změny v důsledku transakcí s finančními aktivy a závazky. V případě neexistence jiných vlivů by díky tomu mělo být možné okamžitě spočítat konečný stav přičtením změn k počátečnímu stavu.

1.129

Avšak změny mohou nastávat mimo hospodářský cyklus výroby a spotřeby a tyto změny budou mít vliv na hodnotu aktiv a závazků na konci daného období. Jedním druhem změn je změna objemu aktiv – skutečné změny fixního kapitálu způsobené událostmi, které nejsou součástí hospodářství. Příkladem by mohly být ztráty způsobené přírodní katastrofou – velkým zemětřesením, kdy bylo značné množství aktiv zničeno nikoli prostřednictvím hospodářské transakce směny nebo převodu. Tato ztráta se musí zaznamenat do účtu ostatních změn objemu aktiv, aby bylo zohledněno to, že aktiva mají nižší hodnotu, než jakou by bylo možno očekávat čistě při pohledu na hospodářské události. Druhý způsob, jakým se může hodnota aktiv (a závazků) měnit nikoli v důsledku ekonomických transakcí, spočívá ve změně ceny, což vede k ziskům a ztrátám z držby ve stavu držených aktiv. Tato změna se zachycuje na účtech přecenění. Zohlednění těchto dvou zvláštních dopadů na hodnoty stavu aktiv a závazků umožňuje odhadnout hodnoty konečné rozvahy, a to tak, že se počáteční stav upraví o změny na tokových účtech uvedených na spodním řádku diagramu.

1.130

Souhrnné ukazatele jsou složené hodnoty, které měří výsledek činnosti celkového hospodářství, například produkci, přidanou hodnotu, disponibilní důchod, konečnou spotřebu, úspory, tvorbu kapitálu atd. Ačkoliv výpočet souhrnných ukazatelů není jediným účelem systému ESA, jsou tyto veličiny důležitými ukazateli pro účely makroekonomické analýzy a porovnávání v čase a prostoru.

1.131

Rozlišují se dva druhy souhrnných ukazatelů:

1.132

Ukazatele národních účtů přepočtené na jednoho obyvatele mají řadu důležitých využití. Pro obsáhlé souhrnné ukazatele, jako je HDP nebo národní důchod či konečná spotřeba domácností, je společně používaným jmenovatelem celkový počet obyvatel (rezidentů). Pro další rozčlenění účtů podle subsektorů nebo rozčlenění části účtů sektoru domácností se použijí údaje o počtu domácností a počtu osob patřících do každého subsektoru.

1.133

HDP je jedním z klíčových souhrnných ukazatelů v ESA. HDP je mírou celkové ekonomické činnosti probíhající na ekonomickém území, která vede k tomu, aby produkce uspokojovala konečnou poptávku hospodářství. Existují tři způsoby měření HDP v tržních cenách:

1.134

Tyto tři přístupy k měření HDP také odrážejí odlišné způsoby, jak lze na HDP pohlížet, pokud jde o jeho složky. Přidanou hodnotu lze rozčlenit podle institucionálních sektorů a podle druhů činnosti nebo odvětví, jež přispívají k celkovému výsledku, například zemědělství, zpracovatelský průmysl, stavebnictví, služby atd.

Konečné výdaje lze rozčlenit podle druhů takto: výdaje domácností, konečné výdaje NISD, konečné výdaje vládních institucí, změny zásob, tvorba fixního kapitálu a vývoz po odečtení nákladů na dovoz.

Celkové získané důchody lze rozčlenit podle druhů důchodů na náhrady zaměstnancům a provozní přebytek.

1.135

Za účelem dosažení co nejlepšího odhadu HDP je osvědčenou praxí zavést prvky těchto tří přístupů do rámce dodávek a užití. To umožňuje uvést do souladu přidanou hodnotu s odhady důchodů podle odvětví a vybilancovat nabídku produktů a poptávku po nich. Tento integrovaný přístup zaručuje soudržnost mezi složkami HDP a lepší odhad úrovně HDP než při použití pouze jednoho z uvedených tří přístupů. Odečtením spotřeby fixního kapitálu od HDP se získá čistý domácí produkt v tržních cenách.

1.136

Soustava input-output tabulek slučuje složky hrubé přidané hodnoty, vstupy a produkci odvětví, nabídku produktů a poptávku po nich a skladbu užití a zdrojů v různých institucionálních sektorech v rámci hospodářství. Tato soustava člení hospodářství za účelem zobrazení transakcí s veškerými výrobky a službami mezi odvětvími a konečnými spotřebiteli za jedno období (například za čtvrtletí nebo za rok). Informace lze předkládat dvěma způsoby:

1.137

Tabulky dodávek a užití zobrazují celkové hospodářství v členění podle odvětví (například odvětví motorových vozidel) a produktů (například sportovní výrobky). Tabulky zobrazují vazby mezi složkami hrubé přidané hodnoty, vstupy a výstupy odvětví a nabídku produktů a poptávku po nich. Tabulky dodávek a užití propojují různé institucionální sektory hospodářství (například veřejné korporace) s podrobnými údaji o dovozu a vývozu výrobků a služeb, výdajích vládních institucí, výdajích domácností a neziskových institucí sloužících domácnostem a tvorbě kapitálu.

1.138

Vypracování tabulek dodávek a užití umožňuje zkoumat vzájemný soulad a soudržnost jednotlivých součástí národních účtů v jediném podrobném rámci a tím, že v sobě zahrnuje prvky ze všech tří přístupů k měření HDP (tj. výrobního, důchodového a výdajového), umožňuje stanovit jednotný odhad HDP.

1.139

Při integrovaném vyvážení zajišťují tabulky dodávek a užití také potřebnou soudržnost a vzájemný soulad při propojování složek tří účtů, jimiž jsou:

1.140

Symetrické input-output tabulky se odvozují z údajů v tabulkách dodávek a užití a dalších doplňkových zdrojů, aby tvořily teoretický základ pro následné analýzy.

1.141

Tato soustava obsahuje symetrické tabulky (produkt na produkt nebo odvětví na odvětví), Leontěvovu inverzi a jiné diagnostické analýzy, jako například multiplikátory produkce. Tyto tabulky odděleně zobrazují spotřebu výrobků a služeb vyrobených v tuzemsku a dovezených výrobků a služeb, čímž vytvářejí teoretický rámec pro další strukturální analýzu hospodářství včetně analýzy jeho složení a také vlivu změn konečné poptávky na hospodářství.

2.01

Hospodářství země je systém, ve kterém na sebe instituce a lidé navzájem působí prostřednictvím výměn a převodů výrobků, služeb a prostředků pro placení (například peněz) za účelem výroby a spotřeby výrobků a služeb.

Jednotky, které na sebe v hospodářství vzájemně působí, jsou hospodářské subjekty schopné vlastnit aktiva, vstupovat do závazků a zapojovat se do hospodářských činností a transakcí s jinými subjekty. Nazývají se institucionální jednotky.

Vymezení jednotek používané v národních účtech slouží různým účelům. Za prvé, jednotky jsou základními stavebními kameny při vymezení hospodářství ze zeměpisného hlediska, například jednotlivých zemí, regionů a seskupení zemí, jako jsou měnové nebo politické unie. Za druhé, jsou to základní stavební kameny pro seskupování jednotek do institucionálních sektorů. Za třetí, jsou nezbytné pro vymezení toho, jaké toky a stavy se mají zaznamenávat. Transakce mezi různými částmi téže institucionální jednotky se v zásadě v národních účtech nezaznamenávají.

2.02

Jednotky a seskupení jednotek používané v národních účtech se vymezují ve vztahu k druhu ekonomické analýzy, pro niž jsou určeny, a nikoli ve vztahu k druhům jednotek obvykle používaným při statistickém šetření. Tyto poslední zmíněné jednotky (například podniky, holdingové společnosti, činnostní jednotky, místní jednotky, resorty vládních institucí, neziskové instituce, domácnosti atd.) nemusí vyhovovat účelům národních účtů, protože jsou založeny na kritériích právní, správní nebo účetní povahy.

Statistikové musí brát v úvahu definice analytických jednotek stanovené v ESA 2010, aby se při zjišťování, jehož prostřednictvím se sbírají údaje, postupně zavedly všechny prvky informací, které jsou potřebné pro sestavení údajů na základě analytických jednotek užívaných v ESA 2010.

2.03

Charakteristickým rysem soustavy ESA 2010 je používání druhů jednotek, které odpovídají třem způsobům členění hospodářství:

Institucionální jednotky se vymezují tak, aby splňovaly první z těchto cílů. Vztahy týkající se chování, uvedené v bodě 1, vyžadují jednotky, které odrážejí veškerou jejich institucionální hospodářskou činnost.

Výrobní procesy, technicko-ekonomické vztahy a regionální analýzy zmíněné v bodech 2 a 3 vyžadují takové jednotky, jako jsou například místní činnostní jednotky. Tyto jednotky jsou popsány dále v této kapitole.

Před vymezením jednotek používaných v ESA 2010 je nutné vymezit hranice národního hospodářství.

2.04

Jednotky, které tvoří hospodářství určité země a jejichž toky a stavy se zaznamenávají v ESA 2010, jsou rezidentské jednotky. Institucionální jednotka sídlí v zemi, pokud na ekonomickém území této země soustředí převažující ekonomický zájem. Tyto jednotky se nazývají rezidentské jednotky, a to bez ohledu na státní příslušnost, právní formu a přítomnost na ekonomickém území v době, kdy provádějí transakci.

2.05

Ekonomické území se skládá z:

Rybářské lodě, ostatní lodě, plovoucí plošiny a letadla se v ESA pojímají jako mobilní zařízení, které je buď vlastněno, nebo provozováno rezidentskými jednotkami dané země, nebo je ve vlastnictví nerezidentských jednotek, ale je provozováno jednotkami rezidentskými. Transakce týkající se vlastnictví (tvorba hrubého fixního kapitálu) a užívání (pronájem, pojištění apod.) mobilního zařízení se přisuzují hospodářství té země, ve které je vlastník nebo provozovatel rezidentem. V případech finančního leasingu se předpokládá změna vlastnictví.

Ekonomické území může být oblast, která je větší nebo menší než výše vymezené území. Příkladem větší oblasti je měnová unie, jako je evropská měnová unie; příkladem menší oblasti je část země, jako je region.

2.06

Ekonomické území nezahrnuje extrateritoriální enklávy.

Vyloučeny jsou rovněž části vlastního zeměpisného území země využívané těmito organizacemi:

Území využívaná orgány a institucemi Evropské unie a mezinárodními organizacemi jsou zvláštní ekonomická území. Charakteristickým rysem takových území je to, že jedinými rezidenty jsou dané instituce.

2.07

„Soustředění převažujícího ekonomického zájmu“ znamená, že na ekonomickém území země existuje místo, kde se jednotka zabývá hospodářskými činnostmi a transakcemi významného rozsahu, a to buď na neurčito, nebo po určitou, ale dlouhou dobu (rok nebo déle). Vlastnictví půdy a budov na ekonomickém území se považuje za dostatečné, aby se mělo za to, že se tam soustřeďuje převažující ekonomický zájem vlastníka.

Podniky jsou téměř vždy spojeny jen s jedním hospodářstvím. Daně a jiné právní požadavky obvykle vedou k využívání samostatné právnické osoby pro operace v každé jurisdikci. Kromě toho se pro statistické účely vymezuje samostatná institucionální jednotka v případě, že jedna právnická osoba významně působí na dvou nebo více územích (například u poboček, vlastnictví půdy a podniků působících na více územích). V důsledku rozdělení takových právnických osob je sídlo každého z následně vymezených podniků zřejmé. „Soustředění převažujícího ekonomického zájmu“ neznamená, že by se subjekty s významným působením na dvou nebo více územích neměly dělit.

V případě neexistence jakéhokoli fyzického rozměru podniku se jeho sídlo určuje podle ekonomického území, podle jehož práva je podnik zapsán do obchodního rejstříku.

2.08

Jednotky považované za rezidenty určité země lze dále rozčlenit na:

2.09

U jiných jednotek než domácností lze v souvislosti se všemi jejich transakcemi s výjimkou těch, které se týkají vlastnictví půdy a budov, rozlišit tyto dva případy:

Rezidentská institucionální jednotka může být fiktivní rezidentskou jednotkou, pokud jde o činnost prováděnou po dobu jednoho roku nebo déle jednotkou, která je rezidentem v jiné zemi. Pokud je činnost prováděna po dobu kratší než jeden rok, zůstává součástí činností institucionální jednotky výrobce a žádná samostatná institucionální jednotka se nerozeznává. Pokud je činnost zanedbatelná, přestože trvá déle než jeden rok, a také v případě instalace zařízení v zahraničí se žádná samostatná jednotka nerozeznává a činnosti se zaznamenávají jako činnosti vyrábějící institucionální jednotky.

2.10

S výjimkou činností, které provádějí jako vlastníci půdy a budov, jsou domácnosti rezidentskými jednotkami ekonomického území, na němž je soustředěn jejich převažující ekonomický zájem. Jsou rezidenty bez ohledu na období působení v zahraničí kratší než jeden rok. Patří mezi ně zejména:

Studenti se vždy považují za rezidenty bez ohledu na délku jejich studia v zahraničí.

2.11

Všechny jednotky v postavení vlastníků půdy nebo budov, které tvoří součást ekonomického území, jsou rezidentskými jednotkami nebo fiktivními rezidentskými jednotkami země, ve které se dotyčná půda nebo budovy nacházejí.

2.12

Definice: Institucionální jednotka je hospodářský subjekt charakterizovaný samostatností v rozhodování při výkonu své hlavní funkce. Rezidentská jednotka se považuje za institucionální jednotku na ekonomickém území, na kterém se soustředí její převažující ekonomický zájem, jestliže má samostatnost v rozhodování a buď vede úplný soubor účtů, nebo je schopna jej sestavit.

Aby měl subjekt samostatnost v rozhodování v souvislosti se svou hlavní funkcí, musí být:

2.13

Nemají-li subjekty charakteristiky institucionální jednotky, uplatní se tyto zásady:

2.14

Vedení podniků a holdingové společnosti jsou institucionálními jednotkami. Rozlišují se dva druhy:

2.15

Velké skupiny korporací vznikají, když mateřská společnost ovládá několik dceřiných společností, které mohou zase ovládat své vlastní dceřiné společnosti, a tak dále. Každý člen skupiny je považován za samostatnou institucionální jednotku, pokud splňuje definici institucionální jednotky.

2.16

Výhoda toho, že se skupiny korporací nepovažují za jednotlivé institucionální jednotky, spočívá v tom, že skupiny nejsou vždy stabilní v čase ani snadno identifikovatelné v praxi. Může být obtížné získávat údaje o skupinách, jejichž činnosti nejsou úzce integrovány. Mnohé skupiny jsou příliš velké a nesourodé, než aby mohly být považovány za jedinou jednotku, a jejich velikost a složení se může v průběhu času měnit v důsledku fúzí a převzetí.

2.17

Jednotka pro speciální účel („special purpose entity“ nebo „special purpose vehicle“) je obvykle společností s ručením omezeným nebo komanditní společností založenou za účelem plnění úzkého okruhu specifických nebo dočasných cílů a vyčlenění určitého finančního rizika, specifického zdanění nebo regulačního rizika.

2.18

Žádná obecná definice jednotek pro speciální účel neexistuje, ale jako typické lze označit tyto charakteristiky:

2.19

Ať už má jednotka všechny nebo žádné z těchto charakteristik a ať je označována za jednotku pro speciální účel nebo jinak podobně či nikoliv, musí se s ní zacházet stejně jako s jakoukoli jinou institucionální jednotkou, tzn. že se musí zatřídit do sektoru nebo odvětví podle své hlavní činnosti, pokud se ovšem nejedná o situaci, kdy jednotka pro speciální účel nemá žádné právo samostatně jednat.

2.20

Kaptivní finanční instituce, umělé dceřiné společnosti a jednotky pro speciální účel vládních institucí bez práva samostatně jednat se tak zatřiďují do sektoru, kam patří subjekt, jenž je ovládá. Výjimkou je situace, kdy jsou nerezidenty; v takovém případě jsou vykazovány odděleně od subjektu, který je ovládá. Ale v případě vládních institucí se činnosti dceřiné společnosti odrážejí na účtech vládních institucí.

2.21

Jedním z příkladů kaptivních finančních institucí je holdingová společnost, která jen vlastní aktiva dceřiných společností. Dalšími příklady jednotek, které jsou rovněž považovány za kaptivní finanční instituce, jsou jednotky s výše uvedenými charakteristikami jednotek pro speciální účel, včetně investičních a penzijních fondů a jednotek využívaných k držbě a správě majetku pro jednotlivce nebo rodiny, k vydávání dluhových cenných papírů jménem společností ve spojení (taková společnost může být označována jako fiktivní společnost) a k plnění dalších finančních funkcí.

2.22

Míru nezávislosti na mateřské společnosti lze prokázat tím, že jednotka podstatným způsobem kontroluje svá aktiva a závazky v takovém rozsahu, že nese rizika a využívá přínosy s těmito aktivy a závazky související. Takové jednotky se zatřiďují do sektoru finančních institucí.

2.23

Subjekt tohoto typu, který nemůže jednat nezávisle na své mateřské společnosti a je pouze pasivním držitelem aktiv a závazků (někdy se říká, že funguje v režimu autopilota), není považován za samostatnou institucionální jednotku, pokud ovšem není rezidentem v jiném hospodářství než jeho mateřská společnost. Pokud je rezidentem ve stejném hospodářství jako jeho mateřská společnost, považuje se za „umělou dceřinou společnost“, jak je popsána níže.

2.24

Dceřiná společnost, která je zcela ve vlastnictví mateřské společnosti, může být založena za tím účelem, aby poskytovala služby mateřské společnosti nebo jiným korporacím ve stejné skupině s cílem vyhnout se daním, minimalizovat závazky v případě úpadku nebo získat jiné technické výhody podle daňových nebo obchodněprávních předpisů platných v dané zemi.

2.25

Obecně platí, že tyto druhy subjektů nesplňují definici institucionální jednotky, protože nemohou jednat nezávisle na své mateřské společnosti a jejich možnosti držet aktiva uvedená v jejich rozvahách nebo s nimi nakládat mohou být omezeny. Jejich úroveň produkce a cenu, kterou za ni dostávají, určuje mateřská společnost (případně s dalšími korporacemi ve stejné skupině), která je jejich jediným zákazníkem. Nepovažují se tedy za samostatné institucionální jednotky, nýbrž za nedílnou součást mateřské společnosti a jejich účty se konsolidují s účty mateřské společnosti, pokud ovšem nejsou rezidentem na jiném hospodářském území než mateřská společnost.

2.26

Je třeba rozlišovat mezi právě popsanými umělými dceřinými společnostmi a jednotkami, které vykonávají pouze pomocné činnosti. Pomocné činnosti jsou rozsahem omezeny na druh funkcí souvisejících se službami, které prakticky všechny podniky v nějaké míře potřebují, jako je například úklid prostor, vedení mzdového účetnictví nebo poskytování infrastruktury informačních technologií pro podnik (viz kapitola 1 odstavec 1.31).

2.27

Vládní instituce mohou rovněž zřizovat speciální účelově zaměřené jednotky, jejichž charakteristiky a funkce jsou podobné jako u kaptivních finančních institucí a umělých dceřiných společností. Tyto jednotky nemají pravomoc jednat nezávisle a jsou omezeny, co se týče rozsahu transakcí, do nichž se mohou zapojovat. Nenesou rizika a nevyužívají přínosy související s aktivy a závazky, které mají v držení. Jsou-li tyto jednotky rezidenty, považují se za nedílnou součást vládních institucí, a nikoli za samostatné jednotky. Jestliže jsou nerezidenty, považují se za samostatné jednotky. Veškeré transakce, které uskuteční v zahraničí, se odrážejí v odpovídajících transakcích s vládními institucemi. Na jednotku, která si půjčí v zahraničí, se pak tedy pohlíží tak, jako by zapůjčila stejnou částku vládním institucím, a to za stejných podmínek jako při původní výpůjčce.

2.28

Lze tedy shrnout, že účty jednotek pro speciální účel, které nemají právo samostatně jednat, se konsolidují s účty mateřské společnosti, pokud ovšem nejsou rezidenty v jiném hospodářství než mateřská společnost. Jedinou výjimkou z tohoto obecného pravidla je případ, kdy je nerezidentská jednotka pro speciální účel zřízena vládní institucí.

2.29

Fiktivní rezidentské jednotky se vymezují jako:

Fiktivní rezidentské jednotky se bez ohledu na to, zda vedou pouze částečné účty a zda mají samostatnost v rozhodování, považují za institucionální jednotky.

2.30

Za institucionální jednotky se považují:

2.31

Při makroekonomické analýze se neposuzují činnosti jednotlivých institucionálních jednotek odděleně – posuzují se úhrnné činnosti podobných institucí. Jednotky se tedy spojí do skupin zvaných institucionální sektory, z nichž některé se dělí na subsektory.

Tabulka 2.1 –   Sektory a subsektory

2.32

Každý sektor a subsektor zahrnuje institucionální jednotky, které mají podobný druh ekonomického chování.

Diagram 2.1 –   Zařazení jednotek do sektorů

2.33

Institucionální jednotky jsou seskupeny do sektorů na základě druhu výrobce, podle své hlavní činnosti a funkce, které se považují za určující pro jejich ekonomické chování.

2.34

Diagram 2.1 znázorňuje, jak se jednotky zatřiďují do hlavních sektorů. Za účelem určení sektoru jednotky, která je rezidentem a není domácností, je podle diagramu třeba určit, zda je kontrolována vládními institucemi či nikoli a zda se jedná o tržního nebo netržního výrobce.

2.35

Kontrola nad finanční institucí nebo nefinančním podnikem se vymezuje jako schopnost určovat obecnou politiku korporace, například výběrem vhodných ředitelů, je-li to třeba.

2.36

Institucionální jednotka (jiná korporace, domácnost, nezisková instituce nebo vládní jednotka) si jako jediná zabezpečí kontrolu nad korporací nebo kvazikorporací tím, že vlastní více než polovinu podílů s hlasovacím právem nebo jiným způsobem kontroluje více než polovinu hlasovacích práv podílníků.

2.37

Aby institucionální jednotka mohla kontrolovat více než polovinu hlasovacích práv podílníků, nemusí sama vlastnit žádný podíl s hlasovacím právem. Daná korporace, korporace C, by mohla být dceřinou společností jiné korporace B, ve které třetí korporace A vlastní většinu podílů s hlasovacím právem. Korporace C se považuje za dceřinou společnost korporace B, jestliže korporace B buď kontroluje více než polovinu hlasovacích práv podílníků v korporaci C, nebo korporace B je podílníkem v korporaci C s právem jmenovat nebo odvolávat většinu ředitelů korporace C.

2.38

Vládní instituce si zabezpečují kontrolu nad korporací na základě zvláštních právních předpisů, výnosu nebo nařízení, které jim umožňují určovat politiku korporace. Jako hlavní faktory při posuzování toho, zda je korporace kontrolována vládními institucemi, je třeba vzít v úvahu tato kritéria:

V některých případech může k prokázání kontroly stačit jediný ukazatel, ale v jiných případech může o kontrole společně svědčit více jednotlivých ukazatelů.

2.39

U neziskových institucí uznaných za nezávislé právnické osoby je nutno zvažovat těchto pět ukazatelů kontroly:

Stejně jako u korporací může v některých případech k prokázání kontroly stačit jediný ukazatel, ale v jiných případech může o kontrole společně svědčit více jednotlivých ukazatelů.

2.40

Rozlišení mezi tržními a netržními subjekty, a tudíž zatřídění subjektů veřejného sektoru do sektoru vládních institucí nebo do sektoru korporací, závisí na kritériích stanovených v odstavci 1.37.

2.41

Sektor se dělí do subsektorů podle kritérií vhodných pro daný sektor; například sektor vládních institucí lze rozdělit na ústřední, národní a místní vládní instituce a na fondy sociálního zabezpečení. To umožňuje přesněji popsat hospodářské chování jednotek.

Účty sektorů a subsektorů zaznamenávají všechny hlavní i vedlejší činnosti institucionálních jednotek, které jsou v daném sektoru zahrnuty.

Každá institucionální jednotka patří pouze do jednoho sektoru nebo subsektoru.

2.42

Je-li hlavní funkcí institucionální jednotky výroba výrobků a služeb, je za účelem jejího zařazení do některého ze sektorů nezbytné nejprve rozlišit, ke kterému druhu výrobců patří.

2.43

Tabulka 2.2 znázorňuje druhy výrobců a základní činnosti a funkce, které charakterizují každý sektor:

Tabulka 2.2 –   Druh výrobce a hlavní činnosti a funkce klasifikované podle sektorů

2.44

Sektor nerezidentů (S.2) se vztahuje k tokům a stavům mezi rezidentskými a nerezidentskými jednotkami – nerezidentské jednotky nejsou charakterizovány podobnými cíli a druhy chování, ale rozeznávají se pouze podle jejich toků a stavů s rezidentskými jednotkami.

2.45

Definice: Sektor nefinančních podniků (S.11) je tvořen institucionálními jednotkami, které jsou samostatnými právnickými osobami a tržními výrobci a jejichž hlavní činností je výroba výrobků a nefinančních služeb. Sektor nefinančních podniků zahrnuje také nefinanční kvazikorporace (viz odstavec 2.13 písm. f)).

2.46

Jedná se o tyto institucionální jednotky:

2.47

„Nefinanční kvazikorporace“ jsou všechny subjekty bez právního statusu, které jsou tržními výrobci, převážně se zabývají výrobou výrobků a nefinančních služeb a splňují podmínky, které je kvalifikují jako kvazikorporace (viz odstavec 2.13 písm. f)).

Nefinanční kvazikorporace musí vést dostatek údajů umožňujících sestavit úplný soubor účtů a fungují, jako kdyby to byly korporace. Faktický vztah kvazikorporace k vlastníkovi je stejný jako vztah korporace k jejím podílníkům.

Nefinanční kvazikorporace, které jsou ve vlastnictví domácností, vládních jednotek nebo neziskových institucí, jsou seskupeny spolu s nefinančními podniky v sektoru nefinančních podniků, a nikoli v sektoru svého vlastníka.

2.48

Existence úplného souboru účtů včetně rozvah není dostatečnou podmínkou pro to, aby byli tržní výrobci považováni za institucionální jednotky, jako jsou například kvazikorporace. Společenství a veřejní výrobci jiní než ti, kteří jsou uvedeni v odstavci 2.46 písm. a), b), c) a f), a individuální vlastníci – i v případě, že vedou úplný soubor účtů – se obvykle nepovažují za samostatné institucionální jednotky, protože nemají samostatnost v rozhodování a jejich vedení je pod kontrolou domácností, neziskových institucí nebo vládních institucí, které je vlastní.

2.49

Mezi nefinanční podniky patří fiktivní rezidentské jednotky, které se považují za kvazikorporace.

2.50

Sektor nefinančních podniků je rozdělen do tří subsektorů:

2.51

Definice: Subsektor veřejných nefinančních podniků zahrnuje všechny nefinanční podniky, kvazikorporace a neziskové instituce uznané za nezávislé právnické osoby, jež jsou tržními výrobci pod kontrolou jednotek vládních institucí.

2.52

Veřejné kvazikorporace jsou kvazikorporace přímo vlastněné vládními jednotkami.

2.53

Definice: Subsektor národních soukromých nefinančních podniků zahrnuje všechny nefinanční podniky, kvazikorporace a neziskové instituce, které jsou uznány za nezávislé právnické osoby a jsou tržními výrobci, jež nejsou pod kontrolou vládních jednotek nebo nerezidentských institucionálních jednotek.

Tento subsektor zahrnuje korporace a kvazikorporace, jež jsou předmětem přímých zahraničních investic a jež nejsou zatříděny do subsektoru nefinančních podniků pod zahraniční kontrolou (S.11003).

2.54

Definice: Subsektor nefinančních podniků pod zahraniční kontrolou zahrnuje všechny nefinanční podniky a kvazikorporace, které jsou ovládány nerezidentskými institucionálními jednotkami.

Do tohoto subsektoru patří:

2.55

Definice: Sektor finančních institucí (S.12) zahrnuje institucionální jednotky, které jsou nezávislými právnickými osobami a tržními výrobci a jejichž hlavní činností je produkce finančních služeb. Mezi tyto institucionální jednotky patří všechny korporace a kvazikorporace, které se převážně zabývají:

Patří sem rovněž institucionální jednotky poskytující finanční služby, pokud se s většinou jejich aktiv nebo závazků neobchoduje na otevřených trzích.

2.56

Finanční zprostředkování je činnost, při které institucionální jednotka pořizuje finanční aktiva a přijímá závazky na vlastní účet tím, že se na trhu zapojuje do finančních transakcí. Aktiva a závazky finančních zprostředkovatelů se v procesu finančního zprostředkování transformují nebo přeskupují v poměru např. k době splatnosti, rozsahu, riziku apod.

Pomocné finanční činnosti jsou činnosti související s finančním zprostředkováním, které však samy nezahrnují finanční zprostředkování.

2.57

V procesu finančního zprostředkování se převádějí prostředky mezi třetími osobami s přebytkem prostředků a třetími osobami s nedostatkem prostředků. Finanční zprostředkovatel nepůsobí mezi jinými institucionálními jednotkami jen jako prostředník, nýbrž se sám vystavuje riziku tím, že pořizuje finanční aktiva a přijímá závazky na vlastní účet.

2.58

V procesu finančního zprostředkování mohou být zahrnuty všechny kategorie závazků s výjimkou kategorie ostatních závazků (AF.8). Finanční aktiva zapojená do procesu finančního zprostředkování lze zatřídit do kterékoli kategorie s výjimkou kategorie pojistných, penzijních a standardizovaných záručních programů (AF.6), ale včetně kategorie ostatních pohledávek. Finanční zprostředkovatelé mohou své prostředky investovat do nefinančních aktiv včetně nemovitostí. Aby byla korporace považována za finančního zprostředkovatele, měla by vstupovat na trhu do závazků a transformovat finanční prostředky. Realitní korporace nejsou finančními zprostředkovateli.

2.59

Funkce pojišťovacích společností a penzijních fondů spočívá ve sdílení rizik. Závazky těchto institucí jsou pojistné, penzijní a standardizované záruční programy (AF.6). Protipoložkami závazků jsou investice pojišťovacích společností a penzijních fondů, které působí jako finanční zprostředkovatelé.

2.60

Investiční fondy, dále jen „fondy peněžního trhu“ a „fondy nepeněžního trhu“, především vstupují do závazků emitováním akcií nebo podílových listů investičních fondů (AF.52). Tento kapitál pak přeměňují pořizováním finančních aktiv nebo nemovitostí. Investiční fondy se klasifikují jako finanční zprostředkovatelé. Jakákoli změna hodnoty jejich aktiv a závazků jiných než jejich vlastních akcií se odráží v jejich vlastním kapitálu (viz odstavec 7.07). Jelikož se výše vlastního kapitálu rovná hodnotě akcií nebo podílových listů investičních fondů, promítne se každá změna hodnoty aktiv a závazků fondu do tržní hodnoty těchto akcií nebo podílových listů. Investiční fondy, které investují do nemovitostí, jsou finančními zprostředkovateli.

2.61

Finanční zprostředkování je omezeno na pořizování aktiv a přijímání závazků ve vztahu k široké veřejnosti nebo k jejím určeným a poměrně velkým podskupinám. V případě, že se činnost omezuje na malé skupiny osob nebo rodiny, k žádnému finančnímu zprostředkování nedochází.

2.62

Ze všeobecného omezení finančního zprostředkování na tržní finanční transakce mohou existovat výjimky. Příkladem jsou obecní úvěrové banky a spořitelny, které spoléhají na příslušnou obec, nebo finanční leasingové společnosti, které při pořizování nebo investování prostředků závisí na mateřské skupině společností. Jejich úvěrová činnost nebo přijímání úspor musí být nezávislé na dotyčné obci nebo na mateřské skupině, pokud jde o jejich klasifikaci jako finančních zprostředkovatelů.

2.63

Pomocné finanční činnosti zahrnují pomocné činnosti při realizaci transakcí s finančními aktivy a závazky nebo při přeměně a přeskupování kapitálu. Pomocné finanční instituce samy nenesou rizika pořizováním finančních aktiv nebo vstupem do závazků. Usnadňují finanční zprostředkování. Pomocnými finančními institucemi jsou vedení podniků, jejichž všechny dceřiné společnosti nebo většina z nich jsou finančními institucemi.

2.64

Jiné finanční instituce než finanční zprostředkovatelé a pomocné finanční instituce jsou institucionální jednotky poskytující finanční služby, pokud se s většinou jejich aktiv nebo závazků neobchoduje na otevřených trzích.

2.65

Sektor finančních institucí (S.12) zahrnuje tyto institucionální jednotky: