20.9.2008   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 252/17

(1)

Poté, co se Komise dozvěděla o podpoře, jež je předmětem tohoto rozhodnutí, požádala nejdříve o informace francouzské orgány v dopisech ze dne 2. prosince 1998 a 4. června 1999. Francouzské orgány vyjádřily své připomínky v dopisech ze dne 12. května 1999 (A33654) a 19. srpna 1999 (A/36449).

(2)

S ohledem na tyto informace Komise zahájila rozhodnutím ze dne 2. prosince 1999 (3) formální vyšetřovací řízení stanovené v čl. 88 odst. 2 Smlouvy ohledně určitých podpor poskytnutých na stavbu výletní lodi Le Levant.

(3)

V návaznosti na toto rozhodnutí vyjádřily francouzské orgány své připomínky v dopisech ze dne 12. ledna 2000 (A/30357), 14. června 2000 (A/34964), 30. dubna 2001 (A/33440) a 11. června 2001 (A/34609). Komise rovněž obdržela připomínky od zúčastněné strany Compagnie des Iles du Levant (dále jen „CIL“), jež předala francouzským orgánům, které na ně odpověděly.

(4)

Rozhodnutím Komise 2001/882/ES ze dne 25. července 2001 o státní podpoře poskytnuté Francií formou rozvojové pomoci pro parník Le Levant postavený Alstom Leroux Naval a určený k provozování na Saint-Pierre-et-Miquelon (4) bylo vyšetřovací řízení uzavřeno s tím, že se jedná o státní podporu neslučitelnou se společným trhem, a Francii bylo přikázáno, aby „přijala veškerá nezbytná opatření za účelem přerušení [podpory] poskytnuté příjemcům a vymáhání jejího navrácení od investorů, kteří jsou přímými příjemci podpory a stávajícími vlastníky parníku“.

(5)

Rozsudkem Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 22. února 2006 (5) bylo rozhodnutí Komise 2001/882/ES zrušeno. Soud se zejména domníval, že rozhodnutí Komise bylo nedostatečně odůvodněno, takže nemohl ověřit, zda existují skutečnosti zakládající státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy.

(6)

V návaznosti na rozsudek Soudu zůstává vyšetřovací řízení, zahájené rozhodnutím ze dne 2. prosince 1999, otevřené.

(7)

Komise s ohledem na odůvodnění rozsudku Soudu a na nově získané informace usoudila, že bude vhodné znovu vyzvat francouzské orgány a zúčastněné strany k podání připomínek v souladu s čl. 88 odst. 2 Smlouvy. Rozhodnutí ze dne 2. prosince 1999 o zahájení formálního vyšetřovacího řízení bylo tak doplněno rozhodnutím ze dne 6. prosince 2006 (6).

(8)

V návaznosti na toto rozhodnutí francouzské orgány nejdříve požádaly o prodloužení lhůty na odpověď, v čemž jim bylo vyhověno, a vyjádřily své připomínky v dopisech ze dne 16. března 2007 (A/32335) a 12. prosince 2007 (A/40301). Své připomínky vyjádřily i zúčastněné strany, a to CIL, v dopise, který byl zaevidován dne 21. března 2007 (A/32446), a investoři, bývalí společníci podílnických společností, podporovaní bankou (7), v dopisech, které byly zaevidovány dne 1. března 2007 (A/31951) a 7. března 2007 (A/32026).

(9)

Zákon ze dne 11. července 1986 o zákoně o státním rozpočtu po provedených změnách na rok 1986, ve znění pozdějších úprav, stanovil daňové úlevy pro určité investice ve francouzských zámořských územích a departementech (tzv. „Ponsův zákon“).

(10)

Francie oznámila tato opatření Komisi za účelem přezkumu jejich slučitelnosti s ustanoveními práva Společenství v oblasti státních podpor. V dopise ze dne 27. ledna 1993 Komise Francii informovala, že se po přezkumu těchto opatření rozhodla nevznést námitky podle článků 92 a 93 Smlouvy (nyní články 87 a 88). Komise nicméně upřesnila, že se na poskytování předmětných podpor vztahují pravidla a právní rámec Společenství týkající se určitých odvětví činnosti.

(11)

V tomto rozhodnutí se odkazování na „Ponsův zákon“ týká ustanovení čl. 238a HA I a IIIc Code Général des Impôts [francouzského Obecného daňového zákoníku (dále jen „ODZ“)], platných ke dni 23. listopadu 1996, která lze shrnout následovně.

(12)

Podle článku 238a HA I ODZ si podniky mohou odečíst ze zdanitelných příjmů částku rovnající se celkové výši produktivních investic uskutečněných v určitých francouzských zámořských departementech a územích, jako je například Saint-Pierre-et-Miquelon (8). Tento článek obsahuje odchylku od obecného režimu ODZ, jenž nepřipouští odpočet těchto částek za účelem stanovení zdanitelných příjmů podniku.

(13)

Článek 238a HA IIIb ODZ upřesňuje, že investování do určitých odvětví jako například výletní plavby opravňuje k odpočtům podle odstavce I uvedeného článku pouze za podmínky předběžného schválení ministerstvem pro státní rozpočet. Tato výjimka „může být udělena po podání žádosti o stanovisko ministerstva pro zámořské departementy a území k otázkám, zda investice představuje hospodářský zájem departementu, v němž má být realizována, zda je v souladu s politikou místního územního plánování a životního prostředí a zda zaručuje ochranu investorů a třetích osob“.

(14)

ODZ stanoví, že fyzické osoby platí daň z příjmu. Tato daň se vztahuje na celkový čistý příjem poplatníka, který je tvořen souhrnem čistých příjmů v určitém počtu příjmových kategorií. Obecně platí, že čistý příjem v různých kategoriích tvoří majetek, kapitál, plat atd. poplatníků, a příjmy z výdělečných operací, které podnikají, po odpočtu zejména zjištěných ztrát v daném roce v určité příjmové kategorii.

(15)

Pokud se nicméně jedná o kategorii „příjmů z průmyslové a obchodní činnosti“, čl. 156 odst. 1a ODZ stanoví, že není dovolen odpočet „ztrát přímo či nepřímo plynoucích z činností přinášejících příjmy z průmyslové nebo obchodní činnosti, jestliže se na provádění úkonů potřebných k této činnosti nepodílí stále, osobně a přímo člen domácnosti jakožto zdanitelné jednotky. To se týká zejména případů, kdy je právní či faktické řízení činnosti svěřeno na základě zmocnění, pracovní smlouvy nebo jakékoliv jiné dohody, osobě, která není členem domácnosti jakožto zdanitelné jednotky“.

(16)

Odchylně od této zásady článek 238a HA IIIc ODZ stanoví, že ustanovení čl. 156 odst. 1a nelze použít na ztráty plynoucí z odpočtu investic podle ustanovení odst. I uvedeného čl. 238a HA, a z jejich provozování, pokud jsou tyto investice realizovány po 1. lednu 1996 a jsou předem schváleny ministerstvem pro rozpočet za podmínek uvedených v čl. 238a HA IIIb.

(17)

V roce 1996 Banka a Compagnie des Iles du Ponant (dále jen „CIP“) vytvořily plán způsobu financování stavby a provozu menší luxusní výletní lodi (přibližně pro 95 cestujících a 55 členů posádky) s názvem „Le Levant“. Toto ujednání bylo stvrzeno protokolem o shodě ze dne 9. prosince 1996 mezi Bankou, CIP a CIL, dceřinou společností CIP vytvořenou pro potřeby tohoto projektu (9).

(18)

Jednotlivé skutečnosti tohoto způsobu financování lze shrnout následovně.

(19)

Banka a CIL založily námořní společenství spoluvlastníků (ve smyslu zákona č. 67-5 ze dne 3. ledna 1967 o statutu lodí a jiných námořních plavidel, ve znění pozdějších úprav) s názvem „společenství spoluvlastníků lodi Le Levant“ a se správním sídlem v Nantes. Podle stanov společenství spoluvlastníků bylo jeho předmětem „financování, koupě, stavba a provozování výletní lodi s názvem ‚Le Levant‘“. Společenství bylo rozděleno na 740 podílů na vlastnictví lodi, tzv. „quirats“, z nichž CIL upsalo dva a Banka zbývajících 738.

(20)

Bylo stanoveno, že společenství spoluvlastníků loď objedná v loděnici Leroux & Lotz Naval ve Francii za cenu 228 550 000 francouzských franků (FRF) (tedy přibližně 35 milionů EUR (10). Loď měla být dodána v roce 1998.

(21)

CIL byla jmenována správcem společenství spoluvlastníků a z tohoto titulu měla za finanční odměnu dohlížet na stavbu lodi a zajistit její provozování poté, co bude dodána.

(22)

Banka převedla svých 738 podílů na investory, povinné k dani z příjmu, kteří měli zájem o daňové výhody plynoucí z Ponsova zákona. Za účelem této operace každý investor založil podnik, jehož byl jediným společníkem a jehož předmětem činnosti byla koupě podílů na vlastnictví lodi a provozování lodi ve společném vlastnictví („podílnické společnosti“). Tyto společnosti měly status jednočlenné společnosti s ručením omezeným (neboli „EURL“).

(23)

Je třeba upřesnit, že EURL, jejímž jediným společníkem je fyzická osoba, je z daňového hlediska transparentní. Společník zahrnuje do zdanění svého příjmu (v kategorii příjmů z průmyslové a obchodní činnosti) společenský zisk EURL. Může také případně odečíst ztrátu společnosti od svých ostatních příjmů, pokud jsou stejného druhu. Podle ustanovení čl. 156 odst. 1a ODZ však může v zásadě odečítat ztráty z výdělečných průmyslových a obchodních činností, pouze pokud se na provádění úkonů potřebných k této činnosti osobně podílí člen domácnosti jakožto zdanitelné jednotky.

(24)

Každý investor měl koupit alespoň dva podíly. Cena byla 636 216 FRF (přibližně 100 000 EUR) za každé dva podíly. Podílnické společnosti financovaly koupi podílů následovně (za každé dva podíly):

(25)

Po převedení všech podílů držených Bankou bylo námořní společenství spoluvlastníků tvořeno podílnickými společnostmi vlastnícími loď a společností CIL (jakožto držitelkou dvou podílů).

(26)

Podle mechanismu způsobu financování měla být loď Le Levant od svého dodání do konce roku 2003 provozována jako výletní loď. Ve smyslu stanov společenství spoluvlastníků se podílnické společnosti podílely na provozním zisku a na ztrátách v poměru ke svým podílům na lodi. Je třeba nicméně zdůraznit, že se způsob financování zakládal na předpokladu velkých ztrát v prvních pěti letech provozování Le Levant (11).

(27)

Potřeby hotovosti podílnických společností vyplývaly:

(28)

Tyto potřeby hotovosti museli krýt investoři, kteří se formálně zavázali, že budou formou navýšení základního kapitálu svých příslušných podílnických společností každý rok reinvestovat daňové úspory získané odpočtem ztrát z operace financování lodi ve společném vlastnictví (s výjimkou posledního provozního období, za které měly daňové úspory zůstat investorům). Tyto reinvestice daňových úspor představovaly jediný zdroj financování podílnických společností v období provozování lodi.

(29)

Vzájemnými přísliby se podílnické společnosti zavázaly, že Bance své podíly prodají (a Banka se zavázala, že je koupí) za celkovou cenu 124 861 905 FRF (tedy přibližně 19 milionů EUR) na konci období provozování lodi. Tato cena, takzvaná „základní cena“ se však mohla změnit podle předem daného vzorce v závislosti na skutečných sazbách zdanění použitých podle nejvyšší sazby daně z příjmu v letech 1997–2003. Základní cena byla snížena o pasiva podílnických společností ke dni převodu podílů (v podstatě odpovídala záruce CIL s kapitálově zhodnocenými úroky). Čistá cena byla odhadována na 56 494 213 FRF (přibližně 8,7 milionu EUR), tedy 153 101 FRF (přibližně 23 500 EUR) za každé dva podíly. Předpokládalo se, že k tomuto převodu dojde nejpozději 29. února 2004.

(30)

Banka a CIL byly zavázány vzájemnými přísliby, podle nichž měla CIL koupit všechny podíly držené Bankou za cenu odpovídající ceně, kterou Banka zaplatila. Tento převod, po kterém by se CIL stala zákonným vlastníkem Le Levant, se měl uskutečnit nejpozději 29. února 2004.

(31)

Banka a CIP předložily ke schválení francouzským orgánům návrh financování shrnutý v části 2, kteréžto schválení bylo nezbytné za účelem poskytnutí daňového zvýhodnění podle Ponsova zákona.

(32)

Ve schválení ze dne 26. listopadu 1996, uděleném s použitím čl. 238a HA IIIb a c ODZ, ministr pro rozpočet rozhodl, že:

(33)

Francouzské úřady ve schválení výslovně vzaly na vědomí určité prvky operace, a to zejména že CIP a Banka „zaručí … držitelům podílů ve společnostech založených za účelem koupě podílů odkup jejich podílů na konci pátého provozního roku za hodnotu ve výši 56,756 milionů franků“.

(34)

Schválení bylo spojeno s podmínkou, že si podílnické společnosti ponechají své spoluvlastnické podíly po dobu pěti let od dodání lodi a že tato loď bude používána po dobu pěti let k provozování v zámoří, a to zejména s naloděním na Saint-Pierre-et-Miquelon. Po stejnou dobu si společníci měli ponechat své podíly v podílnických společnostech.

(35)

Z žádosti o schválení ostatně vyplývá, že si Banka a CIP byly vědomy toho, že požadované daňové zvýhodnění představuje státní podporu ve smyslu článku 87 Smlouvy (12). Banka a CIP nicméně uskutečnily projekt financování, i když rozhodnutí o schválení neuvádělo nic o případném oznámení této podpory Komisi v souladu s článkem 88 Smlouvy nebo o její slučitelnosti se společným trhem.

(36)

Podle informací, které má Komise k dispozici, byla operace financování lodi Le Levant provedena v souladu se způsobem financování shrnutým v části 2.

(37)

Jednotlivé přísliby prodeje a koupě, jimiž byly účastníci svázáni s projektem, byly údajně splněny, jak bylo stanoveno, takže CIL se stala vlastníkem všech podílů Le Levant v lednu 2004 za cenu 17 825 989 EUR.

(38)

Komise uvádí, že podle francouzského práva sloučení všech podílů na vlastnictví lodi v rukou jednoho vlastníka vede ke zrušení námořního společenství spoluvlastníků. Podílnické společnosti se údajně zrušily a vymazaly z obchodního rejstříku v květnu a v červenci 2004 (13).

(39)

V rozhodnutích o zahájení řízení ze dne 2. prosince 1999 a 6. prosince 2006 měla Komise zato, že použití Ponsova zákona na způsob financování Le Levant přináší zvýhodnění společníkům podílnických společností (dále jen „investoři“) a společnosti CIL a že toto zvýhodnění, jež vede ke snížení daňových příjmů, je poskytováno ze státních prostředků. Co se týká selektivity tohoto zvýhodnění, Komise zjistila, že působnost Ponsova zákona je selektivní, jelikož jsou jeho ustanovení používána pouze na investice do určitých francouzských zámořských správních celků. Komise také měla zato, že podpora může narušit hospodářskou soutěž na trhu okružních plaveb, pro který je charakteristické obchodování mezi členskými státy. Komise tedy konstatovala, že předmětné opatření zakládá státní podporu.

(40)

Co se týká slučitelnosti této podpory se společným trhem, Komise se domnívala, že se zdá, že nesplňuje podmínky rozvojové pomoci stanovené v čl. 4 odst. 7 směrnice 90/684/EHS. Komise vyjádřila své pochybnosti zejména o podmínce, podle níž skutečný vlastník lodi musí mít bydliště na území způsobilém k poskytování rozvojové pomoci, a o existenci skutečné „složky rozvoje“.

(41)

V důsledku toho Komise zahájila formální vyšetřovací řízení.

(42)

Komise obdržela připomínky CIL a zástupců investorů, podporovaných Bankou.

(43)

CIL v prvé řadě zpochybnila působnost směrnice 90/684/EHS. CIL se domnívá, že předmětem směrnice 90/684/EHS je stanovit pravidla pro podpory, jejichž přímými či nepřímými příjemci by mohly být loděnice usazené ve Společenství. Vyvozuje z toho, že tuto směrnici lze použít pouze na podpory ve prospěch loděnice. Jelikož Komise takový prospěch neprokázala, podle CIL nemůže zakládat svou analýzu podpory na směrnici 90/684/EHS.

(44)

CIL dále zpochybňuje existenci státní podpory s ohledem na kritéria čl. 87 odst. 1 Smlouvy. Co se týče zvýhodnění, které bylo údajně poskytnuto CIL při koupi podílů na vlastnictví lodi držených investory, CIL upozorňuje, že odkoupila podíly na vlastnictví lodi od podílnických společností za cenu 17 825 989 EUR. Tato cena je podle ní vyšší než tržní hodnota lodi, kterou renomovaný lodní zprostředkovatel Barry Rogliano Salles v červnu 2004 odhadl na 14,5 až 16,1 milionu EUR. Je údajně také vyšší než cena, za kterou CIL loď prodala v červnu 2004 (15 322 581 milionů EUR). Tvrzení Komise, podle níž CIL využila zvýhodnění při odkupu podílů držených investory za nižší cenu, by tedy nemělo být přesné.

(45)

Co se týká zvýhodnění, jež CIL údajně získala z provozování Le Levant, CIL vyjádřila tři připomínky. Domnívá se především, že není správné mít zato, že CIL loď provozovala, protože ve skutečnosti vystupovala pouze jako správce na účet společenství spoluvlastníků, skutečného provozovatele lodi. CIL se také domnívá, že Komise neprokázala, že podpora umožnila provozovat Le Levant za výhodnějších podmínek, než jaké měli ostatní podnikatelé, jelikož Komise nevyhodnotila důležitost poskytnutého zvýhodnění.

(46)

Co se týče ovlivňování obchodu mezi členskými státy, CIL poukazuje na to, že Le Levant je menší loď, která nikdy během prvních pěti let svého provozování nebyla provozována ve vodách Společenství, že v tomto období měla převážně zákazníky severoamerické, a tudíž nikoliv zákazníky ze Společenství, a že ve své specifické části trhu nemá žádného evropského konkurenta. CIL pochybuje, že by bylo možné se domnívat, že provozování lodi Le Levant by mohlo ovlivňovat obchod mezi členskými státy.

(47)

CIL ostatně nepřijímala podporu jakožto podílník, vezmeme-li v úvahu, že jakožto společnost usazená jinde než v kontinentální Francii neplatila daně ve Francii, a tudíž nemohla využívat žádných slev na dani.

(48)

Investoři se především domnívají, že řízení vedené Komisí vykazuje nesrovnalosti. Rozsudkem Soudu ze dne 22. února 2006 podle nich pozbylo účinnosti rozhodnutí o zahájení řízení ze dne 2. prosince 1999, jelikož bylo neoddělitelně spojeno se zrušeným závěrečným rozhodnutím, takže Komise nemohla právoplatně doplnit toto rozhodnutí svým rozhodnutím ze dne 6. prosince 2006. V souladu s postupem řízení měla Komise přijmout nové rozhodnutí o zahájení řízení, takže její doplňující rozhodnutí ze dne 2. prosince 2006 má být chápáno jako zahájení řízení ex novo.

(49)

Investoři se také domnívají, že doplňující rozhodnutí ze dne 6. prosince 2006 obsahuje řadu vad a nedostatků, jež odpovídají mezerám, na něž Soud poukázal ve svém rozsudku ze dne 22. února 2006 a týkají se zejména povahy hospodářských vztahů mezi investory, Bankou a CIL.

(50)

Investoři zdůrazňují, že podepsali smlouvu o přistoupení k projektu, kterou navrhla Banka a jejímž účelem bylo stát se příjemci režimu daňové optimalizace. Zdůrazňují ostatně, že nemají žádnou kvalifikaci k provozování okružních plaveb, jelikož většina z nich jsou vedoucí pracovníci, příslušníci svobodných povolání (lékaři, farmaceuti, advokáti, exekutoři, notáři) nebo důchodci. Jestliže je formálně správné, že se stali společníky podílnických společností, tyto společnosti, jejichž jedinými aktivy jsou podíly na vlastnictví lodi, nikdy nebyly podniky ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy. Investoři pak tedy nebyli hospodářskými subjekty nesoucími rizika spojená s hospodářskou činností, ale pouhými plátci finančního produktu s minimálním výnosem zaručeným předkladateli projektu financování. To znamená, že ani investoři ani jejich podílnické společnosti nebo společenství, které je sdružovalo, nemohli být příjemci státních podpor, jelikož nevykonávali hospodářskou činnost.

(51)

Investoři se také domnívají, že se Komise dopustila nesprávného použití směrnice 90/684/EHS na předmětnou podporu. Jsou totiž toho názoru, že se uvedená směrnice vztahuje pouze na podpory poskytnuté staviteli lodi (tedy loděnici), což v tomto případě Komise údajně vyloučila. V tomto ohledu se investoři ostatně domnívají, že tento závěr Komise vychází z povrchní analýzy a že pozornější rozbor skutečností by ukázal, že udělená podpora přinesla zvýhodnění loděnici. Získání smlouvy tak podle jejich názoru představovalo pro loděnici, která měla finanční obtíže, skutečnou „kyslíkovou bombu“. Jelikož by nebylo možné loď postavit bez finančního mechanismu, který Ponsův zákon umožňoval, dotčená daňová zvýhodnění rozhodně přinesla loděnici finanční výhody bez poskytnutí protihodnoty.

(52)

V rámci svých připomínek francouzské orgány především upozornily na to, že skutečným účelem Ponsova zákona je pomoci zámořským provozovatelům v rozvoji jejich činnosti, aby se tak vyrovnaly zvláštní nevýhody, s nimiž se setkávají. Podle nich se tedy vůbec nejedná o podporu pro lodní společnosti a v rámci projektu ostatně nebyla poskytnuta žádná přímá podpora stavbě lodi.

(53)

V této souvislosti francouzské orgány také upozorňují, že pokud financování lodi pomocí Ponsova zákona vyžaduje použití schématu externalizace s účastí investorů sdružených v námořním společenství spoluvlastníků, kteří předají loď k dispozici skutečnému provozovateli, pak se zde tito investoři účastní pouze jako plátci finančního produktu „na klíč“ s daňovým zvýhodněním a s podporou pro provozovatele, jenž je jejím skutečným příjemcem, jelikož mu tento systém umožňuje nakonec nabýt vlastnictví lodi za výhodných podmínek. Francouzské orgány tedy formálně zpochybňují, že by status příjemce státní podpory mohl být přiznán investorům.

(54)

Co se týká selektivity podpory, francouzské orgány zpochybňují argument, jenž Komise pro úplnost vyvozuje z diskreční pravomoci orgánů při vydávání schválení nezbytných pro poskytnutí daňového zvýhodnění podle Ponsova zákona. Francouzské orgány především uplatňují, že tento aspekt je součástí Ponsova zákona, který Komise bez výhrad schválila. Francouzské orgány se podivují, že kritéria pro schvalování lze považovat za „neurčitá“, i když byla upřesněna správním pokynem a jsou stejná jako kritéria stanovená v tzv. Paulově zákoně a Girardinově zákoně, což jsou režimy státní podpory, které byly oba schváleny Komisí v tomto bodě bez výhrad (14).

(55)

Francouzské orgány také uplatňují, že použití směrnice 90/684/EHS není na místě, protože z podpory nemělo prospěch lodní stavitelství (a zejména z ní neměla prospěch loděnice, která postavila Le Levant).

(56)

Francouzské orgány se domnívají, že pokud by se tato podpora nicméně analyzovala ve světle směrnice 90/684/EHS, existují podmínky k tomu, aby mohla být předmětná podpora považována za slučitelnou s rozvojovou pomocí na základě čl. 4 odst. 7 uvedené směrnice. V této souvislosti francouzské orgány předkládají zejména následující argumenty.

(57)

Pokud jde o podmínku, podle které musí mít skutečný vlastník sídlo či bydliště v přijímající zemi a podnik příjemce podpory nesmí být nečinnou dceřinou společností zahraniční společnosti, francouzské orgány s odkazem na analýzu Komise v podobném případě „Renaissance“ (15) upozorňují, že společnost CIL musí být považována za skutečného vlastníka lodi a za skutečného příjemce podpory. Jelikož je CIL usazena na Wallis-et-Futuna, na území způsobilém pro poskytnutí rozvojové pomoci, je podmínka pobytu splněna. Jelikož navíc CIL zajišťuje veškeré aspekty provozování lodi, není nečinnou dceřinou společností.

(58)

Pokud jde o otázku „složky rozvoje“, francouzské orgány vyjádřily následující připomínky:

(59)

Francouzské orgány se také domnívají, že přiměřenost podpory by se neměla posuzovat v absolutních, ale v relativních hodnotách. Účinky podpory je třeba hodnotit vzhledem k velikosti hospodářství souostroví a jeho hospodářského potenciálu.

(60)

Připomínky třetích zúčastněných stran byly předány francouzským orgánům, které k nim nevyjádřily další připomínky.

(61)

Je třeba především vyvrátit výtky vznesené investory týkající se nedostatků řízení.

(62)

Komise nemůže souhlasit se stanoviskem, podle něhož účinkem soudního zrušení rozhodnutí 2001/882/ES byla neplatnost rozhodnutí o zahájení řízení ze dne 2. prosince 1999. Podle ustálené judikatury zrušení aktu orgánu Společenství nutně nezrušuje přípravné akty, jež vedly k jeho přijetí (16).

(63)

Orgánu, jehož akt byl zrušen, náleží, aby přijal veškerá opatření, která jsou s ohledem na výrok a na odůvodnění rozsudku o zrušení potřebná k odstranění vad, jež vedly ke zrušení. V předmětném případě Soud zrušil rozhodnutí 2001/882/ES z toho důvodu, že Komise porušila právo na obhajobu a povinnost uvést odůvodnění svých závěrů týkajících se existence státní podpory podle čl. 87 odst. 1 Smlouvy.

(64)

Pokud jde o předběžné úkony před konečným rozhodnutím v projednávaném případě, rozsudek Soudu ukládá Komisi, aby přijala potřebná vyšetřovací opatření za účelem plného zachování práva na obhajobu členského státu a zúčastněných stran. To však neznamená, že by se rozhodnutí ze dne 2. prosince 1999 o zahájení řízení mělo považovat za neplatné a mělo by se z tohoto řízení vyloučit, jak se nejspíš domnívají investoři. Je dostačující, aby bylo uvedené rozhodnutí v neúplných částech upraveno a doplněno tak, aby francouzské orgány a zúčastněné strany mohly patřičně předložit své připomínky v souladu s čl. 88 odst. 2 Smlouvy (17). Tohoto výsledku je zcela dosaženo doplňujícím rozhodnutím ze dne 6. prosince 2006.

(65)

V návaznosti na formální vyšetřovací řízení a s přihlédnutím k argumentům předloženým v této souvislosti francouzskými orgány a zúčastněnými stranami se Komise domnívá, že daňové zvýhodnění poskytnuté v souvislosti se stavbou a provozováním Le Levant zakládá státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy, podle kterého „Podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné se společným trhem“.

(66)

K označení vnitrostátního opatření za státní podporu musejí být splněny následující kumulativní podmínky, a to: 1) dotčené opatření poskytuje zvýhodnění ze státních prostředků, 2) toto zvýhodnění je selektivní, to znamená, že zvýhodňuje určité podniky, a 3) dotčené opatření narušuje nebo může narušit hospodářskou soutěž a může ovlivnit obchod mezi členskými státy (18).

(67)

Je nutno přednést důvody, které dovolují se domnívat, že výše popsaná daňová opatření přijatá v souvislosti se stavbou Le Levant splňují tyto podmínky.

(68)

Ustanovení Ponsova zákona použitá na dotčený způsob financování zakládají výjimku z obecného daňového zákona a přinášejí zvýhodnění poplatníkům, pro které se použijí, jelikož umožňují větší odpočty než obecná norma. Poskytováním tohoto zvýhodnění se Francie vzdává daňových příjmů, což vede ke snížení jejích prostředků. Zvýhodnění je tedy poskytováno ze státních prostředků.

(69)

Aktem poskytnutí tohoto zvýhodnění je rozhodnutí o schválení ministra pro rozpočet ze dne 23. listopadu 1996. Podle schválení je výsada čl. 238a HA IIIb a d ODZ poskytována „námořnímu společenství spoluvlastníků lodi Le Levant“.

(70)

Výsledky společenství spoluvlastníků jsou však zdanitelné na úrovni podílnických společnostní, které ho tvoří, a jsou to tytéž společnosti, které si mohou ze svých daňových výsledků odečíst částku uhrazenou za nabytí vlastnických podílů (na základě čl. 238a HA I ODZ).

(71)

Výjimka z čl. 156 odst. 1a ODZ, poskytnutá na základě čl. 238a HA IIIc ODZ přináší prospěch investorům, jimž budou zdaněny výsledky podílnických společností (daní z příjmu) ve smyslu daňové transparentnosti podílnických společností. Výhody poskytnuté schválením mají tudíž okamžité finanční účinky pro investory, a to formou daňových úspor v důsledku odpisů provedených díky odchylnému režimu Ponsova zákona.

(72)

Je však třeba uvést, že tyto daňové úspory nezůstávají k dispozici investorům, ale podle způsobu financování, který schválily francouzské orgány v rozhodnutí o schválení, bylo předem určeno jejich použití. Investoři jsou totiž podle ustanovení o investici, k níž se upsali, povinni reinvestovat téměř veškeré daňové úspory do společenství spoluvlastníků formou navýšení kapitálu svých příslušných podílnických společností za účelem pokrytí nákladů na financování nabytí lodi Le Levant a ztrát z jejího provozování (viz 27. bod odůvodnění).

(73)

K určení příjemců je třeba důkladný přezkum vztahů mezi subjekty spojenými s nabytím a provozováním Le Levant.

(74)

Je třeba především připomenout, že samotným cílem způsobu financování, jak vyplývá z žádosti o schválení předložené společností CIP, bylo „nabytí parníku“ (19).

(75)

Avšak, „CIP nedisponuje finančními prostředky potřebnými k uhrazení kupní ceny Le Levant v rámci klasického financování (hypoteční úvěr)“. CIP tedy navrhuje, že bude svou loď financovat „v rámci financování s využitím daňových podpor investicím v zámořských oblastech“, opírajícím se o „schéma financování založené na vytvoření námořního společenství spoluvlastníků“. Za tímto účelem Banka „svým klientům ke koupi nabídne podíly společenství spoluvlastníků“ a „provede veřejnou výzvu k upisování …“ (20).

(76)

Je tedy jasné, že účelem tohoto způsobu financování bylo umožnit CIP nabytí lodi, jejímž vlastníkem by byla společnost CIP, a že se účast investorů z řad klientů Banky omezovala na financování tohoto nabytí.

(77)

Způsob financování zvolený za tímto účelem je velice běžný v rámci „nezdaněného“ investování v zámořských oblastech (21), a to jako „externalizace“, kdy společnost se zájmem o nabytí dlouhodobého hmotného majetku, která nemůže z důvodu nedostatku prostředků tuto investici realizovat z vlastních zdrojů, vyzve externí investory, kteří hmotný majetek koupí a dají ho k dispozici podnikateli, jenž ho používá a na konci doby jeho provozování stanovené zákonem se stává jeho vlastníkem. Při způsobu financování tohoto typu je daňové zvýhodnění částečně převedeno na nabyvatele, zatímco další část tohoto zvýhodnění si ponechá investor, který si tak zajistí návratnost své investice. Převedení výhody na nájemce se nejčastěji uskutečňuje snížením nájemného, které je vybíráno po dobu provozního období („nájemního“ způsobu financování).

(78)

Komise již zkoumala aspekty státních podpor těchto způsobů financování výletních lodí díky zvýhodněním podle Ponsova zákona ve věcech „Club Med“ (22) a „Renaissance“ (23). Posledně jmenovaná věc je zvláště relevantní pro svou podobnost s operací financování Le Levant. V obou případech se totiž jedná o investory, jejichž daňová situace umožňuje využívat osvobození od daně, kteří vytvořili společenství spoluvlastníků, kupují výletní lodě, jež mají být po určitou dobu provozovány v zámořských oblastech nájemcem (Renaissance nebo CIL), jenž se vůči investorům zavázal, že loď na konci provozního období odkoupí.

(79)

Ve věci „Renaissance“ byla loď pronajata nájemci a daňová úleva poskytovaná investorům podle Ponsova zákona na něj byla převedena snížením nájemného klasickým postupem nájemního způsobu financování, jenž je popsán v 77. bodě odůvodnění. Francouzské orgány upozornily, že tento způsob financování umožňuje „skutečné postoupení daňové podpory provozovateli“. Komise (která ve svém rozhodnutí o zahájení řízení konstatovala, že investoři jsou „přímými příjemci“ a „příjemci kvantifikovatelné podpory“ (24) konstatovala, že „RF [Renaissance] je skutečným příjemcem podpory a může být považována za skutečného vlastníka lodí, jelikož je povinna je odkoupit“. Komise tedy rozlišovala investory, přímé příjemce podpory a „skutečného“ příjemce (ve smyslu pravidel ve věci státní podpory), na kterého byly daňové výhody částečně převedeny prostřednictvím nižšího nájemného, než je tržní hodnota lodi (25).

(80)

V případě Le Levant byl převod daňových výhod investorů (přímých příjemců) na CIL zajištěn odlišným mechanismem. Ve věci „Renaissance“ totiž investoři provozovateli lodě pronajímali, zatímco v projednávané věci CIL disponuje lodí formálně pouze ze své funkce správce společenství spoluvlastníků, která je sama na svůj účet formálním provozovatelem lodi. A priori tedy neexistuje nájemní vztah, který by umožnil postoupit výhodu snížením nájemného.

(81)

Převedení výhody na CIL je konkrétně provedeno následovně.

(82)

Náklady na nabytí lodi a její provozní ztráty se projevují jako ztráty podílnických EURL. Díky daňovým zvýhodněním uděleným podle Ponsova zákona investoři mohou odepsat tyto ztráty ze svých ostatních příjmů zdanitelných daní z příjmu, takže získají daňovou úsporu, která je zhmotněním jejich daňového zvýhodnění a která je z tohoto důvodu poskytována ze státních prostředků ve smyslu práva Společenství. Investoři se však místo toho, aby si tyto daňové úspory ponechaly, zavázali, že jejich většinu použijí k navýšení kapitálu, který má pokrýt ztráty EURL.

(83)

Podle logických pravidel rentability by se investor snažil zvyšovat efektivnost svých investic (v tomto případě lodi) a zajistil by si takovou návratnost investic, která by pokryla jeho výdaje na jejich nabytí a zahrnovala by uspokojivé ziskové rozpětí. Ve scénáři nájemního způsobu financování ve věcech „Club Med“ a „Renaissance“ je tento výsledek dosažen prostřednictvím nájemného placeného nájemcem (toto nájemné je nicméně pro nájemce výhodné, jelikož část daňového zvýhodnění je mu přenechána formou nižšího nájemného než za tržní cenu).

(84)

V obvyklém scénáři by tyto náklady (jako je platba nájemného nebo krytí veškerých ztrát) nesla společnost CIL, a nikoliv investor. V dotčeném způsobu financování však tyto náklady nesou společnosti EURL a prostřednictvím mechanismu navýšení kapitálu jsou vyrovnány daňovými úsporami, které jsou státními prostředky ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy. CIL je ve stejném rozsahu osvobozena od nákladů spojených s provozováním lodi, které by běžně měla nést. Na základě všech těchto důvodů Komise konstatuje, že se zde jedná o převod zvýhodnění z investorů na CIL. Je třeba nicméně poznamenat, že na CIL není převáděna celá daňová výhoda. Podle tohoto způsobu financování si totiž investoři ponechají na svůj účet daňové úspory za rok 2003, poslední provozní rok.

(85)

Bez ohledu na tento technický rozdíl způsobu financování se účinky neliší od účinků způsobu financování ve věci „Renaissance“. Stejně jako ve věci „Renaissance“ totiž CIL obdržela skutečné požívací právo k lodi Le Levant po jejím dodání, které předcházelo formálnímu vlastnictví lodi, kterého skutečně nabyla po ukončení tohoto způsobu financování. Stejně tak jako ve věci „Renaissance“ je loď dána k dispozici společnosti CIL, aniž by tato za ni musela nést skutečné náklady, protože od ní není požadována žádná finanční protihodnota. Náklady, které by běžně CIL nesla při provozování lodi, jsou sníženy, což představuje výhodu pro CIL.

(86)

Investoři mohou dát loď k dispozici společnosti CIL bezplatně díky daňovým výhodám, které jsou jim uděleny podle Ponsova zákona a které jim umožňují, aby prostřednictvím svých EURL odečetli ze svých zdanitelných příjmů kupní cenu lodi i ztráty svých EURL, zahrnující zejména roční náklady na kapitál a na úroky z půjčky poskytnuté Bankou na koupi podílů. Odpočty z příjmů EURL zahrnují také jejich příslušné podíly na provozním výsledku Le Levant do výše zaručené společností CIL.

(87)

Cílem tohoto způsobu financování a krytí finančních a alespoň částečně i provozních nákladů Le Levant ze strany investorů prostřednictvím mechanismu povinného navyšování kapitálu EURL je zajistit společnosti CIL prospěch z výhod poskytnutých podle Ponsova zákona. Tento mechanismus převodu podpory byl podmínkou stanovenou v žádosti o schválení a jako takový byl odsouhlasen francouzskými orgány. Tento převod prostředků od investorů na společenství spoluvlastníků umožňuje dotovat provozování Le Levant společností CIL. Bez tohoto mechanismu by provozování lodi poluečností CIL nebylo ekonomicky únosné.

(88)

Investoři budou mít hmatatelný výnos z financování na konci operace, až budou jejich podíly odkoupeny a oni si budou moci ponechat na svůj účet daňové úspory za rok 2003, tedy za poslední provozní rok (který není použit na půjčku povinným navýšením kapitálu).

(89)

Tímto způsobem jsou rozděleny státní prostředky (tvořené daňovými úsporami investorů) mezi společnost CIL, na níž je převedena téměř celá část podpory, a investory. Výhody převedené na CIL tvoří částka, o kterou je navýšen kapitál EURL, po výzvě, na niž reagovali investoři.

(90)

Připomínky CIL, podle nichž Komise neprokázala, že podpora umožňovala provozovat Le Levant za výhodnějších podmínek, je tedy třeba zamítnout.

(91)

Pokud jde o prodejní cenu Le Levant pro CIL v lednu 2004, s ohledem na informace, které má Komise k dispozici, se zdá, že neobsahuje darovací prvek ve prospěch společnosti CIL. Podle CIL totiž nezávislý lodní zprostředkovatel odhadl, že prodejní cena je vyšší než tržní hodnota lodi. Komise nemá k dispozici jiné skutečnosti, které by vyvrátily tyto informace.

(92)

Další podmínkou k označení za státní podporu je zvýhodnění určitých podniků (nebo určitých odvětví výroby). Pojem podnik ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy se vztahuje na všechny subjekty vykonávající hospodářskou činnost bez ohledu na právní status tohoto subjektu a jeho způsob financování. Jakákoliv činnost spočívající v nabízení zboží nebo poskytování služeb na daném trhu představuje hospodářskou činnost (26).

(93)

Soudní dvůr Evropských společenství ve věci Cassa di Risparmio, kde musel rozlišovat mezi osobou „hospodářského subjektu v přímém kontaktu s trhem a nepřímo jiného subjektu ovládajícího tento subjekt v rámci jedné hospodářské jednotky, kterou společně tvoří“ měl naopak zato, že „pouhé držení podílů, dokonce majoritních, pokud umožňuje pouze výkon práv spojených s postavením akcionáře nebo společníka, jakož i případně přijímání dividend, pouhých plodů z vlastnictví zboží, nepostačuje k určení hospodářské činnosti subjektu vlastnícího tyto podíly“ (27).

(94)

Judikatura tedy uvádí, že se označení podnik musí kromě právní formy zakládat na analýze hospodářské reality příslušného případu. Označení CIL a investorů jako podnik se tedy musí zakládat na analýze hospodářských vztahů spojených se způsobem financování, aby bylo možné určit, jak je fakticky prováděna hospodářská činnost spočívající v provozování Le Levant jako výletní lodi.

(95)

Je třeba především uvést, že podle formálních pravidel způsobu financování vystupují jako vlastníci a provozovatelé lodi na vlastní účet investoři prostřednictvím svých EURL, přičemž se úloha CIL omezuje na správu lodi „na účet a riziko společenství spoluvlastníků“ (28). Samozřejmě lze jednoznačně předpokládat, že vlastník-provozovatel svěří běžnou správu své hospodářské činnosti správci, aniž by se tím vymykal z označení podnik ve smyslu pravidel ve věci státních podpor, avšak za podmínky, že splňuje určující kritéria stanovená judikaturou, tedy že se zabývá činností nabízející zboží a služby na daném trhu a že se neomezuje na držení podílů a přijímání dividend.

(96)

V projednávaném případě Komise zjistila, že podle stanov společenství spoluvlastníků bude každý investor vykonávat svá práva k lodi prostřednictvím svých podílů, přičemž tato práva lze vykonávat pouze kolektivně (každý podíl dává také právo na poměrnou část příjmů z provozování). Investoři vykonávají svá práva v rámci valné hromady spoluvlastníků, kdy má každý podílník hlasovací právo v poměru ke svému spoluvlastnickému podílu. Z tohoto hlediska je situace investorů srovnatelná s akcionáři či společníky.

(97)

Investoři nejsou ani aktivně zapojeni do hospodářské činnosti Le Levant, která je zcela svěřena společnosti CIL. Z mandátu ke správě totiž vyplývá, že společnosti CIL jsou svěřeny veškeré aspekty provozování lodi a že má veškeré potřebné pravomoci, takže je vyloučeno jakékoliv zapojení investorů do provozování. Je tedy třeba konstatovat toto:

(98)

Vyvázání se investorů z provozování nevyplývá z obchodní volby, pro niž by se mohli svobodně rozhodnout, ale je dáno samotnou konstrukcí způsobu financování. Podle jejich investičních smluv totiž každou podílnickou společnost řídí dva spolusprávci, kteří jsou pracovníky Banky. Veškeré praktické aspekty založení a provozování těchto podílnických společností mají na starost tito správci nebo osoby pracující pro Banku a podílnické společnosti jsou na valné hromadě společenství spoluvlastníků (kde by investoři mohli teoreticky vykonávat svá práva k lodi a k jejímu provozování) zastoupeni těmito správci, a nikoliv svými společníky. Investor však nemůže jmenovat jiné správce nebo dokonce sám na sebe převzít řízení své EURL, ledaže by se zřekl „příslibu koupě“ podílů ze strany Banky, který je zárukou výnosu jeho investice. Co se týká výběru správce společenství spoluvlastníků a obsahu jeho mandátu, společnost CIL byla jmenována ve stanovách společenství (sepsaných Bankou a společností CIP) a prakticky může být odvolána pouze z důvodu závažného nebo úmyslného pochybení. Komise tedy konstatuje, že ve způsobu financování není žádný mechanismus umožňující skutečné zapojení společenství spoluvlastníků do provozování Le Levant jako výletní lodi, to znamená do samotné hospodářské činnosti, která je výlučnou záležitostí CIL. Z výše uvedeného lze tedy dojít k závěru, že investoři podepsali smlouvu o přistoupení k projektu, jejíž podmínky nemohli svobodně určit.

(99)

Je také důležité uvést, že ve vztahu mezi vlastníkem-provozovatelem a správcem nese hospodářské riziko spojené s provozováním majetku obvykle vlastník, přičemž správce pobírá odměnu za své služby a není zainteresován na provozních hospodářských výsledcích. V případě Le Levant však na sebe investoři, kteří dostali záruku výnosu od předkladatelů projektu, neberou skutečná rizika spojená s provozováním Le Levant. Tato rizika nese ve skutečnosti CIL, která sice disponuje pouze dvěma ze 740 podílů společenství spoluvlastníků, ale přistoupila na to, že na sebe vezme veškerou odpovědnost za ztráty přesahující předpokládanou výši ztrát podle výhledů provozování na období 1996–2003. Komise konstatuje, že toto rozdělení rizik, které se liší od obvyklého vztahu mezi provozovatelem a správcem, vypovídá o skutečnosti, že obchodní činnost spočívá pouze na společnosti CIL.

(100)

Je tedy správné, že projekt Le Levant byl potenciálním investorům popsán nikoliv jako nabídka k účasti na organizaci a obchodování s okružními plavbami na lodi Le Levant, ale jako „výnosná investice, bez rizika a bez starostí se správou“ (29). O skutečných vztazích mezi CIL a investory také jasně vypovídá, že je „CIP v podobě své dceřiné společnosti CIL“ označena jako „rejdařská společnost a správce společenství spoluvlastníků“ (30).

(101)

Taková organizace dokonale odráží cíl způsobu financování, podle něhož má CIL získat loď a investoři mají vystupovat pouze za účelem jejího financování, aniž by měli zájem o účast na jejím provozování. Skutečnost, že investoři jsou prostřednictvím svých společností formálními vlastníky lodi, vyplývá pouze z daňové struktury způsobu financování, ale neodpovídá skutečné účasti na jejím obchodním provozování.

(102)

Činnost investorů se omezuje na účast z pohledu výnosu, bez jakékoliv skutečné účasti na provozování Le Levant. CIL, formálně pouhý správce, má naopak zaručeno, že po ukončení tohoto způsobu financování získá výhradní vlastnictví lodi za cenu, jejíž způsob výpočtu byl stanoven předem, a po dobu, než jsou jeho práva k lodi právně formalizována, nezávisle (vůči investorům) rozhoduje o způsobu jejího provozování. Co se týká veškerého obchodního provozování Le Levant, CIL tedy jedná jako skutečný vlastník lodi.

(103)

Co se týká provozování Le Levant, pouze společnost CIL lze označit jako podnik ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy. Jelikož investoři nejsou podnikem v tomto smyslu, výhody, které získali ze státních prostředků v rámci způsobu financování Le Levant nezakládají státní podporu.

(104)

Co se týká statusu loděnice, Komise konstatuje, že připomínky zúčastněných stran v tomto ohledu nepřinášejí žádný důkaz o výhodě financované ze státních prostředků ve prospěch loděnice. Formální vyšetřovací řízení tedy neodhalilo žádný důkaz, který by umožňoval mít loděnici za příjemce podpory.

(105)

Specifičnost státního opatření, a to jeho selektivní povaha, zakládá jednu z charakteristik pojmu státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy. Z tohoto důvodu je důležité ověřit, zda dotčené daňové opatření obsahuje zvýhodnění výhradně pro určité podniky nebo určitá odvětví výroby, či nikoliv (31).

(106)

Aby mohlo být opatření v zásadě označeno za státní podporu, podniky jejích příjemců musí náležet do skupiny přesně vymezené právním nebo faktickým použitím kritéria zavedeného daným opatřením (32). V projednávané věci postačuje uvést, že zkoumané opatření je použitím Ponsova zákona, jelikož daňový režim se týká pouze investic prováděných v určitých francouzských zámořských správních celcích a jehož selektivní povahu Komise uznala již ve svém rozhodnutí ze dne 27. ledna 1993, že nebude vznášet námitky proti režimu státní podpory zavedenému Ponsovým zákonem (33).

(107)

Komise se domnívá, že selektivní povaha dotčeného režimu je dostatečně prokázána skutečností, že vyplývá z použití selektivního režimu Ponsova zákona, a že tudíž není třeba, aby zaujímala stanovisko vůči povaze posuzování náležejícího francouzským orgánům při schvalování ve smyslu článku 238a HA IIIb ODZ, kterýžto aspekt Komise uplatnila pouze pro úplnost.

(108)

Francouzské orgány a CIL uplatnily, že loď Le Levant byla provozována ze Saint-Pierre-et-Miquelon, tedy na velmi omezeném trhu, kde nepůsobila žádná jiná společnost provozující okružní plavby. CIL také uvedla, že kapacita Le Levant je malá a že její nabídka byla zaměřena převážně na severoamerické zákazníky. Z těchto důvodů francouzské orgány a CIL zpochybňují, že by zvýhodnění udělené společnosti CIL mohlo mít účinek narušování hospodářské soutěže a ovlivňovat obchod mezi členskými státy.

(109)

V této souvislosti je třeba připomenout, že podpora zaměřená na osvobození podnikatelského subjektu od nákladů, které by jinak musel nést v rámci svého běžného provozu nebo své běžné činnosti, v zásadě narušují hospodářskou soutěž (34). Soud totiž již rozhodl, že každé poskytnutí podpory podniku, který vykonává svou činnost na trhu Společenství, může způsobit narušování hospodářské soutěže a ovlivnit obchod mezi členskými státy (35).

(110)

Komise se domnívá, že není správné považovat okružní plavby s místem nalodění na Saint-Pierre-et-Miquelon za samostatný trh. Je pravděpodobné, že spotřebitel, který by měl v úmyslu se vydat na okružní plavbu v této oblasti, by mohl vzít v úvahu i okružní plavby do jiných destinací nebo z jiných přístavů, a že jeho volbu by určovala řada faktorů, mezi nimiž je i cena, která by mohla být ovlivněna zkoumaným opatřením. Okružní plavby jsou tedy součástí většího trhu a pokud dotčené daňové zvýhodnění osvobozuje CIL od nákladů, které by jinak nesla při financování své hospodářské činnosti, podpora může způsobit narušování hospodářské soutěže na tomto trhu.

(111)

Co se týká ovlivňování obchodu mezi členskými státy, Komise zaznamenala, že nabídka Le Levant byla zaměřena převážně na severoamerické zákazníky a že CIL za tímto účelem spolupracovala s americkou cestovní kanceláří, která zajišťovala reklamu a prodej okružních plaveb. Komise přesto poukazuje na to, že není vyloučeno, že by podpora mohla narušovat hospodářskou soutěž i v případech, kdy příjemce vyváží téměř celou svou výrobu mimo Společenství (36). Navíc bylo zjištěno, že okružní plavby byly předmětem i určitého obchodování v Evropě.

(112)

Dotčené opatření tedy může narušit hospodářskou soutěž a může ovlivnit obchod mezi členskými státy.

(113)

Komise se domnívá, že podpora představuje veškeré daňové úspory, jež investoři převáděli na své podílnické společnosti za účelem navyšování kapitálu, k němuž se zavázali v rámci svého přistoupení ke způsobu financování Le Levant.

(114)

Francouzské orgány prohlásily, že nejsou schopny vyčíslit daňové úspory bez individuálního přezkumu daňové situace každého investora.

(115)

Komise se každopádně necítí povinna přesně vyčíslit výši podpory, ale jen upřesnit základy tohoto výpočtu. Nicméně uvádí, aniž je dotčen výpočet celkové výše podpory, že podle odhadů Banky založených na profilu „typického investora“ (37), by daňové úspory vytvořené díky odpočtu pouhé kupní ceny lodi umožnily vklad kapitálu ve výši 278 506 FRF za každé dva podíly, to znamená, celkem 102 490 200 FRF za 729 podílů prodaných investorům, což představuje intenzitu v poměru k ceně lodi přibližně 44,8 %.

(116)

Poté, co Komise konstatovala, že dotčené opatření zakládá státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy, je třeba přezkoumat její slučitelnost se společným trhem. V tomto ohledu Komise uvedla ve svých rozhodnutích o zahájení řízení, že se domnívá, že podpora musí být zkoumána ve světle směrnice 90/684/EHS a zejména, co se týká účelu podpory, čl. 4 odst. 7 uvedené směrnice (38). Relevantnost tohoto právního základu zpochybnily francouzské orgány a zúčastněné strany z důvodů uvedených v částech IV. a V. Je tedy třeba především odůvodnit volbu tohoto právního základu.

(117)

Komise ve svém rozhodnutí ze dne 27. ledna 1993 nevznést námitky ve věci státní podpory týkající se Ponsova zákona výslovně stanovila, že se „na poskytování předmětných podpor vztahují pravidla a právní rámec Společenství týkající se určitých odvětví průmyslové činnosti“. Uvedené rozhodnutí se tudíž nevztahuje na zkoumanou podporu, pokud tato podpora spadá do působnosti směrnice 90/684/EHS.

(118)

Francie a zúčastněné strany tvrdí, že směrnice 90/684/EHS se použije pouze na podpory ve prospěch stavitele lodí a že pokud Komise nezjistila výhodu poskytnutou loděnici, která postavila Le Levant, směrnici 90/684/EHS nelze v projednávané věci použít. Komise nemůže s tímto argumentem souhlasit. Ze samotného znění čl. 3 odst. 1 směrnice 90/684/EHS totiž vyplývá, že se použije na „všechny formy pomoci poskytované rejdařům a třetím osobám, které jsou poskytovány jako podpora na stavbu nebo přestavbu lodí“. Pro použití směrnice 90/684/EHS, jejímž záměrem je podpora „lodního stavitelství“, a nikoliv stavitelů lodí, je tedy určující účel podpory, a nikoliv druh příjemce. Tento výklad nachází podporu v rozhodnutí Soudního dvora, který v reakci na argument, podle něhož by měly být v rámci směrnice 90/684/EHS zohledněny pouze podpory poskytované na výrobu lodí, a nikoliv na jejich provozování, soudil, že její ustanovení lze použít „nejen na všechny formy podpory výroby stanovené v čl. 3 odst. 2 posledně jmenované směrnice týkající se všech forem podpor poskytovaných rejdařským společnostem nebo třetím osobám, pokud jsou tyto podpory skutečně použity na stavbu nebo přestavbu lodí v loděnicích Společenství“ (39).

(119)

Komise tudíž potvrzuje, že je nutné posoudit slučitelnost podpory se společným trhem podle směrnice 90/684/EHS.

(120)

Ve smyslu čl. 4 odst. 7 směrnice 90/684/EHS podpory spojené s lodním stavitelstvím a přestavbou lodí, poskytované rozvojové zemi jako rozvojová pomoc mohou být považovány za slučitelné se společným trhem, jsou-li v souladu s ustanoveními přijatými za tímto účelem pracovní skupinou č. 6 OECD v její dohodě týkající se výkladu článků 6, 7 a 8 dohody o exportních úvěrech pro lodě nebo veškerých změn uvedené dohody (dále jen „kritéria OECD“).

(121)

Jak Komise informovala členské státy v dopise SG (89) D/311 ze dne 3. ledna 1989, projekty rozvojové pomoci musí splňovat následující kritéria OECD:

(122)

Poskytovaná podpora musí také obsahovat darovací prvek ve výši nejméně 25 %.

(123)

Jak již bylo tedy uvedeno, Komise musí také ověřit, že projekt zahrnuje skutečnou „složku rozvoje“. Soudní dvůr (40) se totiž domníval, že Komise je povinna ověřit odděleně složku „rozvoje“ projektu a dodržování kritérií OECD. Komise tedy musí za účelem jejího posouzení ověřit, že projekty skutečně sledují rozvojový cíl a že by bez pomoci nebyly životaschopné (to znamená, že je tato podpora nezbytná).

(124)

Jak již Komise uvedla ve svých rozhodnutích o zahájení řízení, dotčená podpora splňuje kritéria OECD z následujících důvodů:

(125)

Komise musí ještě ověřit „složku rozvoje“, tedy ujistit se, že podpora může přispět k rozvoji přijímajícího území. Tato analýza musí přihlížet ke zvláštním okolnostem a potřebám dotčeného území. Francouzské orgány v tomto ohledu zdůraznily, že se hospodářství Saint-Pierre-et-Miquelon v okamžiku poskytování podpory nacházelo ve zvláště obtížné situaci. Souostroví totiž bylo historicky závislé na průmyslovém rybolovu. Náhlý a masivní propad tohoto průmyslu v roce 1993 v návaznosti na pro Francii nevýhodné urovnání sporu s Kanadou týkajícího se rybolovného práva a kanadského moratoria na rybolov tresky vyvolal naléhavou potřebu změnit zaměření hospodářství na tomto území. Vzhledem k malé velikosti souostroví a nízkému počtu jeho obyvatel, jeho relativní izolovanosti a úzkému prostoru jeho hospodářství, kteréžto důvody značně snižovaly možnosti ke změně jeho zaměření, se diverzifikace pomocí cestovního ruchu, kterou by se zhodnotila zachovalá příroda území a jeho blízkost severoamerickému kontinentu, zdála být nejzajímavějším odvětvím. Jelikož Saint-Pierre-et-Miquelon nemohl nabízet dlouhodobé turistické pobyty, zdálo se rozumné pokusit se o rozvoj souostroví jako přístavu pro okružní plavby.

(126)

V připomínkách vyjádřených v návaznosti na rozhodnutí o zahájení řízení ze dne 2. prosince 1999 francouzské orgány uplatnily, že provozování Le Levant může přispět k rozvoji Saint-Pierre-et-Miquelon, a to zejména vytvořením pracovních míst a díky výdajům, které by její provozování na toto území přineslo.

(127)

Komise však v rozhodnutí 2001/882/ES dospěla k závěru, že „složka rozvoje“ chybí (42). Toto posouzení se opíralo zejména o následující závěry týkající se hospodářských dopadů podpory:

(128)

Tyto závěry se zjevně zakládaly na informacích, které Komise měla v době svého rozhodnutí. Jak také jasně vyplynulo z rozsudku Soudního dvora v návaznosti na žalobu pro neplatnost ve výše uvedené věci C-394/01 (43), Komise mohla své rozhodnutí zakládat pouze na skutečnostech, s nimiž byla obeznámena v rámci formálního vyšetřovacího řízení, jež bylo zahájeno jejím rozhodnutím ze dne 2. prosince 1999, což vylučuje určité informace, které francouzské orgány podaly až ve stadiu řízení u Soudního dvora.

(129)

Francouzské orgány a zúčastněné strany v nových připomínkách vyjádřených v návaznosti na doplňující rozhodnutí Komise ze dne 6. prosince 2006 podaly informace, jež Komise neměla k dispozici, když přijímala rozhodnutí 2001/882/ES, a které vytvářejí odlišný obraz hospodářských dopadů provozování Le Levant.

(130)

Pokud jde tedy o pracovní místa, z připomínek francouzských orgánů vyplývá, že od roku 1999 do 25. července 2001 bylo na palubě Le Levant zaměstnáno nejméně 14 osob původem ze Saint-Pierre-et-Miquelon. K těmto pracovním místům na moři je třeba přičíst pracovní místa na souši, která vznikla díky používání místních dodavatelů a poskytovatelů služeb. Francouzské orgány se domnívají, že provozování Le Levant vytvořilo na souši nejméně 10 pracovních míst od roku 1999 do 25. července 2001 (44).

(131)

Podle týchž informací poskytnutých francouzskými orgány provozování Le Levant přineslo v období let 1999–2001 (45) na Saint-Pierre-et-Miquelon 1,66 milionu EUR přímých výdajů (spojených se zásobováním lodi, s přepravou cestujících atd.).

(132)

Na rozdíl od informací, které měla Komise k dispozici v roce 2001, tyto nové informace tedy dovolují konstatovat kvantifikovaný dopad na tvorbu pracovních míst. Tento účinek nelze považovat za zanedbatelný s ohledem na úzký prostor pracovního trhu v tomto území a na jeho porovnání s počtem žadatelů o zaměstnání (409 osob v roce) (46). Z těchto informací je také patrné, že přímé výdaje na Saint-Pierre-et-Miquelon spojené s provozováním Le Levant jsou přibližně dvakrát vyšší než částky uvedené Komisí v odůvodnění rozhodnutí 2001/882/ES (47).

(133)

Tyto nové informace dovolují konstatovat, že podpora pro Le Levant měla hospodářské dopady, které byly sice malé, ale přesto mohly přispět k hospodářskému rozvoji Saint-Pierre-et-Miquelon.

(134)

Francouzské orgány rovněž uplatnily, že podpora může obecněji přispět k rozvoji Saint-Pierre-et-Miquelon stimulováním potřebné diverzifikace jeho hospodářství. Z tohoto pohledu vyšetřovací řízení Komisi dovolilo konstatovat, že pro hospodářství Saint-Pierre-et-Miquelon bylo charakteristické, že do roku 1993 záviselo na průmyslovém rybolovu a později na veřejném sektoru a na veřejných zakázkách (48).

(135)

Komise připouští, že taková závislost na velmi omezeném počtu zdrojů pracovních míst a příjmů může být brzdou rozvoje tohoto území. S ohledem na geografickou specifičnost Saint-Pierre-et-Miquelon a na omezené možnosti jeho vnitřního trhu Komise připouští, že hospodářská diverzifikace byla užitečná pro jeho rozvoj a že cestovní ruch mohl vytvořit slibnou cestu diverzifikace v době poskytování podpory. Komise také souhlasí s připomínkami francouzských orgánů, podle nichž velikost souostroví snižuje možnosti nabídek turistiky založené na dlouhodobých pobytech, a že se jeho poloha naopak nabízí k rozvoji činnosti okružních plaveb.

(136)

Komise uvádí, že podle informací podaných francouzskými orgány počet turistů, kteří souostroví navštívili za účelem okružní plavby v letech před poskytnutím podpory a zprovozněním Le Levant značně kolísal, ale že se jejich počet zjevně ustálil na relativně vysoké úrovni po roce 2000 (49).

(137)

I když je tento přínos pro rozvoj Saint-Pierre-et-Miquelon skutečný, může se zdát malý, a to zejména v porovnání s intenzitou podpory. Komise se však domnívá, že při posuzování slučitelnosti podpory se společným trhem musí být porovnán přínos, který podpora může mít pro rozvoj Saint-Pierre-et-Miquelon, s rozsahem narušení obchodu mezi členskými státy, které může způsobit. Komise se v tomto ohledu domnívá, že podpora může mít určitý negativní účinek na obchod mezi členskými státy, jak bylo prokázáno v části 2.4, ale je nicméně pravděpodobné, že tento účinek je velmi omezený vzhledem ke zvláštním okolnostem projednávané věci. V této souvislosti Komise uvádí zejména následující:

(138)

S přihlédnutím k výše uvedenému Komise konstatuje, že dotčená podpora může mít přínos pro rozvoj Saint-Pierre-et-Miquelon vytvořením pracovních míst a diverzifikací jeho hospodářství a že i když je tento přínos skromný, je větší než narušení obchodu mezi členskými státy, které by podpora mohla způsobit.

(139)

Komise také konstatuje, že tato pomoc byla potřebná. Perspektivy výnosnosti provozování lodi s místem nalodění na Saint-Pierre-et-Miquelon podle návrhu způsobu financování, který schválily francouzské orgány, totiž mohly být zajištěny pouze díky podpoře. Projekt na stavbu a provozování Le Levant by se tedy bez podpory nemohl realizovat.

(140)

Z výše uvedených důvodů Komise tedy konstatuje, že podpora lodi Le Levant obsahuje „složku rozvoje“.

(141)

Komise konstatuje, že Francie protiprávně zavedla předmětnou podporu, přičemž porušila znění čl. 88 odst. 3 Smlouvy. Komise se však domnívá, že podpora zakládá rozvojovou pomoc ve smyslu čl. 4 odst. 7 směrnice 90/684/EHS a že je tudíž slučitelná se společný trhem,