Směrnice Rady

ze dne 16. června 1983,

kterou se mění směrnice 70/220/EHS o sbližování právních předpisů členských států týkajících se opatření proti znečišťování ovzduší plyny zážehových motorů motorových vozidel

(83/351/EHS)

RADA EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ,

s ohledem na Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství, a zejména na článek 100 této smlouvy,

s ohledem na návrh Komise [1],

s ohledem na stanovisko Evropského parlamentu [2],

s ohledem na stanovisko Hospodářského a sociálního výboru [3],

vzhledem k tomu, že první akční program Evropského společenství pro životní prostředí schválený Radou dne 22. listopadu 1973 vyzval k využití nejnovějších vědeckých poznatků v boji proti znečišťování ovzduší plyny z motorových vozidel a tomu odpovídajícím změnám dříve přijatých směrnic;

vzhledem k tomu, že směrnice 70/220/EHS [4] stanoví mezní hodnoty emisí oxidu uhelnatého a nespálených uhlovodíků z motorů těchto vozidel; že tyto mezní hodnoty byly poprvé sníženy směrnicí 74/290/EHS [5] a dále doplněny směrnicí 77/102/EHS [6] o mezní hodnoty pro přípustné emise oxidů dusíku; že mezní hodnoty pro tyto tři znečišťující látky byly sníženy směrnicí 78/665/EHS [7];

vzhledem k tomu, že pokrok v konstrukci motorových vozidel nyní umožňuje snížení těchto mezních hodnot; že to se jeví jako žádoucí opatření proti možným nepříznivým účinkům na životní prostředí; že v průběhu uvažovaného období toto snížení neohrozí cíle politiky Společenství v jiných oblastech, zejména v oblasti racionálního využívání energie;

vzhledem k tomu, že se zřetelem ke vzrůstajícímu používání vznětových motorů v osobních automobilech a lehkých nákladních vozidlech je žádoucí snížit nejen emise částic, na které se vztahuje směrnice 72/306/EHS [8], ale též emise oxidu uhelnatého, nespálených uhlovodíků a oxidů dusíku z těchto motorů; že zahrnutí těchto motorů do oblasti působnosti směrnice 70/220/EHS znamená změnu ve znění článků uvedené směrnice; že tato změna má též účinek na obsah technických příloh; že Komise navrhla Radě, aby v této směrnici přijala současně, odchylně od článku 5 směrnice 70/220/EHS, změny technických příloh,

PŘIJALA TUTO SMĚRNICI:

Článek 1

Směrnice 70/220/EHS se mění takto:

1) Název směrnice se nahrazuje tímto:

"Směrnice 70/220/EHS o sbližování právních předpisů členských států týkajících se opatření proti znečišťování ovzduší emisemi z motorových vozidel"

.

2) Článek 1 se nahrazuje tímto:

"Článek 1

Pro účely této směrnice "vozidlem" se rozumí každé vozidlo se zážehovým motorem nebo se vznětovým motorem určené k provozu na pozemních komunikacích, s karoserií nebo bez karoserie, které má nejméně čtyři kola, maximální přípustnou hmotnost nejméně 400 kg a maximální konstrukční rychlost 50 km/h nebo více, s výjimkou zemědělských traktorů a strojů a strojů pro veřejné práce."

3) Přílohy se nahrazují přílohami této směrnice.

Článek 2

1. Od 1. prosince 1983 nesmějí členské státy z důvodů týkajících se znečišťování ovzduší plyny

- odmítnout udělit schválení typu nebo vydat doklad uvedený v čl. 10 odst. 1 druhé odrážce směrnice Rady 70/156/EHS nebo odmítnout udělit vnitrostátní schválení typu pro typ motorového vozidla, ani

- zakázat první uvedení do provozu vozidla,

pokud úroveň plynných znečišťujících látek emitovaných z tohoto typu motorového vozidla nebo z tohoto vozidla splňují požadavky směrnice 70/220/EHS ve znění této směrnice.

2. Od 1. října 1984 členské státy

- nesmějí již vydat doklad uvedený v čl. 10 odst. 1 druhé odrážce směrnice 70/156/EHS pro typ motorového vozidla, jehož emise plynných znečišťujících látek nesplňují požadavky směrnice 70/220/EHS ve znění této směrnice, a

- mohou odmítnout udělit vnitrostátní schválení typu pro typ motorového vozidla, jehož emise plynných znečišťujících látek nesplňují požadavky směrnice 70/220/EHS ve znění této směrnice;

3. Od 1. října 1986 mohou členské státy zakázat první uvedení do provozu vozidla, jehož emise znečišťujících látek nesplňují požadavky směrnice 70/220/EHS ve znění této směrnice.

Článek 3

Členské státy uvedou v účinnost předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 30. listopadu 1983. Neprodleně o nich uvědomí Komisi.

Článek 4

Tato směrnice je určena členským státům.

V Lucemburku dne16. června 1983.

Za Radu

předseda

C. D. Spranger

[1] Úř. věst. C 181, 19.7.1982, s. 30.

[2] Stanovisko ze dne 10. června 1983 (dosud nezveřejněné v Úředním věstníku).

[3] Úř. věst. C 346, 31.12.1982, s. 2.

[4] Úř. věst. L 76, 6.4.1970, s. 1.

[5] Úř. věst. L 159, 15.6.1974, s. 61.

[6] Úř. věst. L 32, 3.2.1977, s. 32.

[7] Úř. věst. L 223, 14.8.1978, s. 48.

[8] Úř. věst. L 190, 20.8.1972, s. 1.

--------------------------------------------------

PŘÍLOHA I

OBLAST PŮSOBNOSTI, DEFINICE, ŽÁDOST O EHS SCHVÁLENÍ TYPU, EHS SCHVÁLENÍ TYPU, POŽADAVKY A ZKOUŠKY, ROZŠÍŘENÍ EHS SCHVÁLENÍ TYPU, SHODNOST VÝROBY, PŘECHODNÁ USTANOVENÍ

1. OBLAST PŮSOBNOSTI

Tato směrnice se vztahuje na emise plynných znečišťujících látek ze všech motorových vozidel vybavených zážehovými motory a z vozidel kategorií M1 a N1 [1] vybavených vznětovými motory zahrnutými v článku 1.

2. DEFINICE

Pro účely této směrnice se rozumí:

2.1 "typem vozidla" s ohledem na emise plynných znečišťujících látek z motoru kategorie motorových vozidel, která se neliší v takových zásadních hlediscích, jako jsou:

2.1.1 ekvivalentní setrvačná hmotnost stanovená ve vztahu k referenční hmotnosti, jak je předepsáno v bodu 5.1 přílohy III, a

2.1.2 vlastnosti motoru a vozidla podle definice v bodu 1 až 6 a 8 přílohy II a v příloze VII;

2.2 "referenční hmotností" hmotnost vozidla v provozním stavu, bez jednotné hmotnosti řidiče 75 kg, ale zvýšená o jednotnou hmotnost 100 kg;

2.2.1 "hmotností vozidla v provozním stavu" hmotnost definovaná v bodu 2.6 přílohy I směrnice 70/156/EHS;

2.3 "maximální hmotností" hmotnost definovaná v bodu 2.7 přílohy I směrnice 70/156/EHS;

2.4 "plynnými znečišťujícími látkami" emise oxidu uhelnatého, uhlovodíků (vyjádřených jako ekvivalent C1H1,85) a oxidů dusíku vyjádřených jako ekvivalent oxidu dusičitého NO2 obsažené ve výfukových plynech;

2.5 "klikovou skříní motoru" prostory uvnitř nebo vně motoru, které jsou spojeny s jímkou oleje vnitřními nebo vnějšími kanály, kterými mohou plyny a páry unikat;

2.6 "zařízením pro studený start" zařízení, které dočasně obohacuje směs vzduch/palivo v motoru tak, aby se usnadnilo startování motoru;

2.7 "pomocným startovacím zařízením" zařízení pomáhající motoru při startování bez obohacování směsi vzduch/palivo, například žhavicí svíčka, úpravy časování vstřiku,

3. ŽÁDOST O EHS SCHVÁLENÍ TYPU

3.1 Žádost o schválení typu vozidla z hlediska emisí plynných znečišťujících látek z jeho motoru podává výrobce vozidla nebo jeho pověřený zástupce.

3.2 Žádost se dokládá následujícími dokumenty v trojím vyhotovení a následujícími údaji:

3.2.1 popisem typu motoru obsahujícím všechny údaje uvedené v příloze II;

3.2.2 výkresy spalovací komory a pístu, včetně pístních kroužků;

3.2.3 maximálním zdvihem ventilů a úhly otvírání a zavírání vzhledem k úvratím.

3.3 Pro zkoušky popsané v bodu 5 této přílohy se technické zkušebně předloží vozidlo představující typ vozidla, který má být schválen.

4. EHS SCHVÁLENÍ TYPU

4.1 K certifikátu EHS schválení typu se musí připojit údaje na formuláři podle vzoru v příloze VII.

5. POŽADAVKY A ZKOUŠKY

5.1 Obecně

Konstrukční části, které mohou ovlivnit emise plynných znečišťujících látek, musí být konstruovány, vyráběny a smontovány tak, aby umožnily vozidlu při běžném užívání splňovat požadavky této směrnice, navzdory vibracím, kterým mohou být vystaveny.

5.2 Popis zkoušek

5.2.1 Vozidlo musí projít, podle jeho kategorie, projít různými typy zkoušek, jak je uvedeno dále. Tyto zkoušky jsou:

- typu I, II a III, je-li vozidlo poháněno zážehovým motorem, a

- typu I, je-li poháněno vznětovým motorem.

5.2.1.1 Zkouška typu I (ověřující průměrné emise plynných škodlivin po studeném startu).

5.2.1.1.1 Tato zkouška se musí provést u všech vozidel uvedených v bodu 1 s celkovou hmotností nepřevyšující 3,5 tun.

5.2.1.1.2 Vozidlo se umístí na vozidlový dynamometr vybavený prostředky k simulaci zatížení a setrvačné hmotnosti. Zkouška trvající celkem 13 minut a obsahující dva cykly se vykoná bez přerušení. Každý cyklus obsahuje 15 fází (volnoběh, zrychlení, ustálená rychlost, zpomalení atd.). Při zkoušce se ředí výfukové plyny a v jednom nebo více vacích se shromažďuje proporcionální vzorek. Výfukové plyny zkoušeného vozidla se ředí, jímají a analyzují podle dále popsaného postupu; změří se celkový objem zředěného výfukového plynu.

5.2.1.1.3 Zkouška se vykoná postupem popsaným v příloze III. Ke sběru a analýze plynů se musí použít předepsané metody. Jiné analytické metody mohou být schváleny, prokáže-li se, že poskytují rovnocenné výsledky.

5.2.1.1.4 S výhradou požadavků uvedených v bodech 5.2.1.1.4.2 a 5.2.1.1.5 se zkouška opakuje třikrát. Pro vozidlo dané referenční hmotnosti musí být hmotnost oxidu uhelnatého a součet hmotností uhlovodíků a oxidů dusíku změřená při zkoušce nižší než hodnoty v následující tabulce:

Referenční hmotnost RW (kg) | Hmotnost oxidu uhelnatého L1 (g/zkouška) | Součet hmotností uhlovodíků a oxidů dusíku L2 (g/zkouška) |

| |

| RW ≤ 1020 | 58 | 19,0 |

1020 < | RW ≤ 1250 | 67 | 20,5 |

1250 < | RW ≤ 1470 | 76 | 22,0 |

1470 < | RW ≤ 1700 | 84 | 23,5 |

1700 < | RW ≤ 1930 | 93 | 25,0 |

1930 < | RW ≤ 2150 | 101 | 26,5 |

2150 < | RW | 110 | 28,0 |

5.2.1.1.4.1 Pro každou znečišťující látku uvedenou v bodu 5.2.1.1.4 však může být u jedné ze tří výsledných hmotností předepsaná mezní hodnota překročena o nejvýše 10 % za předpokladu, že aritmetický průměr ze tří výsledků je pod předepsanou mezní hodnotou. Jestliže jsou předepsané mezní hodnoty překročeny u více než jedné znečišťující látky (tj. oxidu uhelnatého a součtu hmotností uhlovodíků a oxidů dusíku), je nepodstatné, zda se to stane u téže zkoušky, nebo u různých zkoušek [2].

5.2.1.1.4.2 Počet zkoušek předepsaných v bodu 5.2.1.1.4 se může na žádost výrobce zvětšit na 10 za předpokladu, že aritmetický průměr (

x

x

— < L).

5.2.1.1.5 Počet zkoušek předepsaných v bodu 5.2.1.1.4 se zmenší za dále definovaných podmínek, kdy V1 je výsledek první zkoušky a V2 výsledek druhé zkoušky pro každou znečišťující látku uvedenou v bodu 5.2.1.1.4.

5.2.1.1.5.1 Provede se jen jedna zkouška, jestliže výsledek pro oxid uhelnatý nebo pro součet emisí uhlovodíků a oxidů dusíku je roven 0,7 L nebo menší.

5.2.1.1.5.2 Provedou se jen dvě zkoušky, jestliže výsledky jak pro oxid uhelnatý, tak pro součet hmotností uhlovodíků a oxidů dusíku jsou V1 ≤ 0,85 L a jestliže zároveň jedna z těchto hodnot je V1 > 0,70 L. Kromě toho udané hodnoty jak pro oxid uhelnatý, tak pro součet hmotností uhlovodíků a oxidů dusíku musí splňovat požadavek, aby V1 + V2 ≤ 1,70 a V2 ≤ L.

+++++ TIFF +++++

Postupový diagram evropského postupu zkoušky pro schválení typu (viz bod 5.2)

5.2.1.2 Zkouška typu II (zkouška emisí oxidu uhelnatého při volnoběžných otáčkách)

5.2.1.2.1 Tato zkouška se vykoná u všech vozidel uvedených v bodu 1, s výjimkou vozidel poháněných vznětovými motory.

5.2.1.2.2 Objemový obsah oxidu uhelnatého ve výfukových plynech motoru při volnoběžných otáčkách, nesmí přesahovat 3,5 %. Když se zkouší podle přílohy IV za podmínek provozu, které se neshodují s normami doporučenými výrobcem (konfigurace seřizovacích prvků), nesmí maximální změřený objemový obsah přesahovat 4,5 %.

5.2.1.2.3 Shoda s posledním požadavkem se kontroluje zkouškou používající postup popsaný v příloze IV.

5.2.1.3 Zkouška typu III (ověření emisí plynů z klikové skříně)

5.2.1.3.1 Tato zkouška se musí vykonat u všech vozidel uvedených v bodu 1, s výjimkou vozidel se vznětovými motory.

5.2.1.3.2 Systém odvětrávání klikové skříně motoru nesmí dovolit emise žádných plynů z klikové skříně do atmosféry.

5.2.1.3.3 Shoda s posledním požadavkem se kontroluje zkouškou používající postup popsaný v příloze V.

6. ROZŠÍŘENÍ EHS SCHVÁLENÍ TYPU

6.1 Typy vozidel s rozdílnými referenčními hmotnostmi

6.1.1 Schválení typu vozidla smí být rozšířeno za následujících podmínek na typy vozidel, které se liší od schváleného typu pouze svými referenčními hmotnostmi.

6.1.1.1 Schválení typu smí být rozšířeno na typy vozidel s referenční hmotností vyžadující pouze použití nejblíže vyšší nebo nejblíže nižší ekvivalentní setrvačné hmotnosti.

6.1.1.2 Jestliže referenční hmotnost typu vozidla, pro který se požaduje rozšíření, vyžaduje použití setrvačníku s ekvivalentní setrvačnou hmotností větší, než je hmotnost, která byla použita pro již schválený typ vozidla, udělí se rozšíření schválení typu.

6.1.1.3 Jestliže referenční hmotnost typu vozidla, pro který se požaduje rozšíření, vyžaduje použití setrvačníku s ekvivalentní setrvačnou hmotností menší, než je hmotnost, která byla použita pro již schválený typ vozidla, rozšíření schválení typu se udělí, jestliže hmotnosti znečišťujících látek naměřené u již schváleného typu vozidla jsou menší než mezní hodnoty předepsané pro vozidlo, pro které se žádá rozšíření schválení typu.

6.2 Typy vozidel s rozdílnými celkovými převodovými poměry

6.2.1 Schválení typu vozidla smí být rozšířeno za následujících podmínek na typy vozidel, které se liší od schváleného typu pouze jejich celkovými převodovými poměry.

6.2.1.1 E =

V

− V

V

1kde V1 a V2 jsou rychlosti při otáčkách motoru 1000 min.-1 schváleného typu, resp. typu, pro který se žádá rozšíření schválení typu.

6.2.2 Je-li pro každý převodový poměr E ≤ 5 %, udělí se rozšíření bez opakování zkoušky typu I.

6.2.3 Jestliže je alespoň pro jeden převodový poměr E > 5 % a je-li pro každý převodový poměr E ≤ 10 %, opakují se zkoušky typu I, avšak mohou se vykonat v technické zkušebně zvolené výrobcem za podmínky, že ji schválí schvalovací orgán. Zkušební protokol se zašle schválené technické zkušebně.

6.3 Typy vozidel s rozdílnými referenčními hmotnostmi a s rozdílnými celkovými převody

Schválení typu udělená pro typ vozidla mohou být rozšířena na typy vozidel, které se liší od schváleného typu pouze jejich referenčními hmotnostmi a jejich celkovými převody, jestliže jsou splněny všechny požadavky stanovené v bodech 6.1 a 6.2.

6.4 Poznámka

Jestliže byl typ vozidla schválen podle bodů 6.1 až 6.3, nemůže být toto schválení typu rozšířeno na jiné typy vozidel.

7. SHODNOST VÝROBY

7.1 Jako obecné pravidlo se ověřuje shodnost výroby vozidel ze série z hlediska omezení emisí plynných znečišťujících látek z motoru na základě popisu ve zprávě uvedené v příloze VII, a kde je to nutné, na základě všech nebo některých ze zkoušek typů I, II a III popsaných v bodu 5.2.

7.1.1 Shodnost vozidla u zkoušky typu I se ověřuje takto:

7.1.1.1 Ze série se odebere vozidlo a podrobí se zkoušce popsané v bodu 5.2.1.1. Mezní hodnoty uvedené v bodu 5.2.1.1.4. se však nahrazují následujícími hodnotami:

Referenční hmotnost RW (kg) | Hmotnost oxidu uhelnatého L1 (g/zkouška) | Součet hmotností uhlovodíků a oxidů dusíku L2 (g/zkouška) |

| |

| RW ≤ 1020 | 70 | 23,8 |

1020 < | RW ≤ 1250 | 80 | 25,6 |

1250 < | RW ≤ 1470 | 91 | 27,5 |

1470 < | RW ≤ 1700 | 101 | 29,4 |

1700 < | RW ≤ 1930 | 112 | 31,3 |

1930 < | RW ≤ 2150 | 121 | 33,1 |

2150 < | RW | 132 | 35,0 |

7.1.1.2 Jestliže vozidlo odebrané ze série nesplňuje požadavky bodu 7.1.1.1, může výrobce žádat o vykonání měření na vzorku vozidel odebraných ze série, včetně původně odebraného vozidla. Výrobce stanoví velikost n vzorku. Vozidla jiná než původně odebrané vozidlo se podrobí jediné zkoušce typu I.

Výsledek, který se bere v úvahu pro původně zkoušené vozidlo, je aritmetický průměr ze tří zkoušek typu I vykonaných s vozidlem. Aritmetický průměr výsledků naměřených na vzorku a směrodatná odchylka S [3] se musí určit jak pro oxid uhelnatý tak pro součet emisí uhlovodíků a oxidů dusíku. Série se pak pokládá za vyhovující, je-li splněna tato podmínka:

x

+ k · S ≤ L

,

kde

L je mezní hodnota stanovená v bodu 7.1.1.1 pro oxid uhelnatý a pro součet emisí uhlovodíků a oxidů dusíku;

n | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 |

k | 0,973 | 0,613 | 0,489 | 0,421 | 0,376 | 0,342 | 0,317 | 0,296 | 0,279 | 0,265 | 0,253 | 0,242 | 0,233 | 0,224 | 0,216 | 0,210 | 0,203 | 0,198 |

jestliže n ≥ 20, | k = 0,8602n |

k 7.1.2 Při zkoušce typu II nebo typu III prováděné na vozidle odebraném ze série musí být splněny podmínky stanovené v bodech 5.2.1.2.2 a 5.2.1.3.2.

7.1.3 Nehledě na požadavky bodu 3.1.1 přílohy III může technická zkušebna odpovědná za ověřování shodnosti výroby vykonat se souhlasem výrobce zkoušky typu I, II a III s vozidly, s nimiž bylo ujeto méně než 3000 km.

8. PŘECHODNÁ USTANOVENÍ

8.1 Pro schvalování typu a ověřování shodnosti výroby vozidel jiných než vozidel kategorie M1, jakož i vozidel kategorie M1 určených k dopravě více než 6 osob včetně řidiče jsou mezními hodnotami pro součet emisí uhlovodíků a oxidů dusíku mezní hodnoty, které se získají vynásobením hodnot L2 uvedených v tabulkách v bodech 5.2.1.1.4 a 7.1.1.1 faktorem 1,25.

8.2 Pro ověření shodnosti výroby vozidel, jejichž typ byl schválen z hlediska emisí znečišťujících látek před 1. říjnem 1984 podle směrnice 70/220/EHS, ve znění směrnice 78/665/EHS, zůstává použitelná uvedená směrnice použitelná do doby, kdy členské státy použijí čl. 2 odst. 3 této směrnice.

[1] Podle definice v bodě 0.4 přílohy I směrnice 70/156/EHS (Úř. věst. L 42, 23.2.1970, s. 1).

[2] Pokud jeden ze tří výsledků změřených u každé ze znečišťujících látek převyšuje mezní hodnotu předepsanou v bodu 5.2.1.1.4 o více než 10 %, může zkouška pro toto vozidlo pokračovat podle bodu 5.2.1.1.4.2.

[3] S2 = ∑ x − x-2n − 1, kde x je kterýkoliv z jednotlivých výsledků zjištěných na vzorku n.

--------------------------------------------------

PŘÍLOHA II

+++++ TIFF +++++

+++++ TIFF +++++

+++++ TIFF +++++

+++++ TIFF +++++

--------------------------------------------------

PŘÍLOHA III

ZKOUŠKA TYPU I

(ověření průměrných emisí z výfuku po studeném startu)

1. ÚVOD

Tato příloha popisuje postup zkoušky typu I definované v bodu 5.2.1.1 přílohy I.

2. ZKUŠEBNÍ CYKLUS NA VOZIDLOVÉM DYNAMOMETRU

2.1 Popis cyklu

Zkušební cyklus na vozidlovém dynamometru je popsán v následující tabulce a je znázorněn na grafu v dodatku 1. Rozpis podle operací je také v tabulce v uvedeném dodatku.

2.2 Obecné podmínky, při kterých se vykoná zkušební cyklus

Pokud je nutné určit, jak nejlépe pracovat s ovládači akcelerátoru a brzdy tak, aby se dosáhlo cyklu přibližujícímu se teoretickému cyklu v předepsaných limitech, provedou se předběžné zkušební cykly.

2.3 Užití převodovky

2.3.1 Pokud je maximální rychlost, která může být dosažena při prvním rychlostním stupni, nižší než 15 km/h, užije se druhého, třetího a čtvrtého rychlostního stupně. Druhý, třetí a čtvrtý rychlostní stupeň mohou být užity, jestliže pokyny pro řízení vozidla doporučují rozjezd na rovině na druhý rychlostní stupeň nebo je-li první rychlostní stupeň v pokynech definován jako stupeň vyhrazený pro terénní jízdu, jízdu plíživou rychlostí nebo pro tažení přívěsů.

2.3.2 Vozidla vybavená poloautomatickými převodovkami se zkoušejí s užitím rychlostních stupňů, jichž se obvykle užívá k jízdě, a rychlostní stupně se řadí podle návodu výrobce.

2.3.3 Vozidla vybavená automatickými převodovkami se zkoušejí se zařazeným nejvyšším převodovým stupněm (drive). Akcelerátor musí být užit takovým způsobem, aby bylo dosaženo pokud možno rovnoměrného zrychlení umožňujícího zařazení jednotlivých rychlostních stupňů v obvyklém sledu. Navíc neplatí body řazení rychlostních stupňů vyznačené v dodatku 1 této přílohy; zrychlování musí probíhat v periodě představované úsečkou spojující konec každé periody volnoběhu s počátkem následující příští periody stálé rychlosti. Dovolené odchylky uvedené v bodu 2.4 platí.

2.3.4 Vozidla vybavená rychloběhem, který řidič může řadit, se zkoušejí s rychloběhem vyřazeným z činnosti.

2.4 Dovolené odchylky

2.4.1 Je dovolena odchylka ± 1 km/h měřené rychlosti od teoretické rychlosti při zrychlování, při konstantní rychlosti a při zpomalování za použití brzd vozidla. Pokud vozidlo zpomaluje bez použití brzd rychleji, platí pouze požadavky bodu 6.5.3. Odchylky rychlosti větší než předepsané se akceptují během změn fáze cyklu za předpokladu, že nejsou nikdy překročeny po dobu delší než 0,5 s.

2.4.2 Dovolené odchylky času jsou ± 0,5 s. Výše uvedené dovolené odchylky platí rovněž pro začátek a pro konec každé periody řazení [1].

Zkušební cyklus na vozidlovém dynamometru

Číslo ope-race | Operace | Fáze | Akcelerace (m/s2) | Rychlost (km/h) | Doba trvání | Celko-vá doba (s) | Zařazený rychlostní stupeň u ručně řazené převodovky |

operace (s) | fáze (s) |

1 | Volnoběh | 1 | 11 | 11 | 11 | 6 s PM + 5 s K1 [2] |

2 | Zrychlování | 2 | 1,04 | 0-15 | 4 | 4 | 15 | 1 |

3 | Ustálená rychlost | 3 | | 15 | 9 | 8 | 23 | 1 |

4 | Zpomalování | 4 | -0,69 | 15-10 | 2 | 2 | 25 | 1 |

5 | Zpomalování, spojka vypnuta | -0,92 | 10-0 | 3 | 3 | 28 | K1 [2] |

6 | Volnoběh | 5 | | | 21 | 21 | 49 | 16 s PM + 5 s K1 [2] |

7 | Zrychlování | 6 | 0,83 | 0-15 | 5 | 12 | 54 | 1 |

8 | Změna rychlostního stupně | | | 2 | 56 | |

9 | Zrychlování | 0,94 | 15-32 | 5 | 61 | 2 |

10 | Ustálená rychlost | 7 | | 32 | 24 | 24 | 85 | 2 |

11 | Zpomalování | 8 | -0,75 | 32-10 | 8 | 11 | 93 | 2 |

12 | Zpomalování, spojka vypnuta | -0,92 | 10-0 | 3 | 96 | K2 [2] |

13 | Volnoběh | 9 | | | 21 | 21 | 117 | 16 s PM + 5 s K1 [2] |

14 | Zrychlování | 10 | 0,83 | 0-15 | 5 | 26 | 122 | 1 |

15 | Změna rychlostního stupně | | | 2 | 124 | |

16 | Zrychlování | 0,62 | 15-35 | 9 | 133 | 2 |

17 | Změna rychlostního stupně | | | 2 | 135 | |

18 | Zrychlování | 0,52 | 35-50 | 8 | 143 | 3 |

19 | Ustálená rychlost | 11 | | 50 | 12 | 12 | 155 | 3 |

20 | Zpomalování | 12 | -0,52 | 50-35 | 8 | 8 | 163 | 3 |

21 | Ustálená rychlost | 13 | | 35 | 13 | 13 | 176 | 3 |

22 | Změna rychlostního stupně | 14 | | | 2 | 12 | 178 | |

23 | Zpomalování | -0,86 | 32-10 | 7 | 185 | 2 |

24 | Zpomalování, spojka vypnuta | -0,92 | 10-0 | 3 | 188 | K2 [2] |

25 | Volnoběh | 15 | | | 7 | 7 | 195 | 7 s PM [2] |

2.4.3 Dovolené odchylky rychlosti a času se kombinují podle dodatku 1 této přílohy.

3. VOZIDLO A PALIVO

3.1 Zkušební vozidlo

3.1.1 Vozidlo musí být předvedeno v dobrém mechanickém stavu. Vozidlo musí být zajeté a musí mít před zkouškou najeto alespoň 3000 km.

3.1.2 Výfukové zařízení nesmí vykazovat žádnou netěsnost, která by vedla ke snížení množství odebíraného plynu, jehož množství musí odpovídat množství vycházejícímu z motoru.

3.1.3 Je třeba ověřit těsnost systému sání, aby se zajistilo, že zplynování není ovlivněno náhodným přisáváním vzduchu.

3.1.4 Seřízení motoru a ovládacích orgánů vozidla musí odpovídat předpisu výrobce. Tento požadavek platí obzvláště pro seřízení volnoběhu (otáčky a obsah oxidu uhelnatého ve výfukových plynech), pro zařízení pro studený start a pro systém pro snížení emisí znečišťujících látek výfukových plynů.

3.1.5 Vozidlo určené ke zkoušce se v případě potřeby vybaví zařízením umožňujícím měření charakteristických parametrů potřebných k seřízení vozidlového dynamometru podle bodu 4.1.1.

3.1.6 Technická zkušebna může ověřit, zda výkonové vlastnosti vozidla odpovídají údajům výrobce, zda může být vozidlo užito pro běžný provoz a zvláště zda je schopno startovat za studena i za tepla.

3.1.7 Vozidlo, které je vybaveno katalyzátorem, musí být zkoušeno s namontovaným katalyzátorem, jestliže výrobce prohlásí, že takto vybavené vozidlo a dodané s palivem o obsahu olova nejvýše 0,4 gramů/litr je schopno splňovat požadavky této směrnice po dobu života katalyzátoru stanovenou výrobcem vozidla.

3.2 Palivo

Pro zkoušení musí být použito vhodné referenční palivo definované v příloze VI.

4. ZKUŠEBNÍ ZAŘÍZENÍ

4.1 Vozidlový dynamometr

4.1.1 Dynamometr musí být schopen simulovat jízdní zatížení jedním z následujících způsobů:

- dynamometr se stanovenou křivkou zatížení, tj. dynamometr, jehož fyzikální charakteristiky dávají stanovený průběh křivky zatížení,

- dynamometr s regulovatelnou křivkou zatížení, tj. dynamometr alespoň se dvěma parametry jízdního zatížení, kterými může být křivka zatížení regulována.

4.1.2 Seřízení dynamometru nesmí být ovlivněno časem. Dynamometr nesmí vyvolávat jakékoli vibrace znatelné ve vozidle, které by mohly zhoršit běžnou činnost vozidla.

4.1.3 Dynamometr musí být vybaven prostředky k simulaci setrvačné hmotnosti a jízdního zatížení. Simulátory jsou v případě dvouválcového dynamometru připojeny k přednímu válci.

4.1.4 Přesnost

4.1.4.1 Musí být možno měřit a číst indikované zatížení s přesností ± 5 %.

4.1.4.2 V případě dynamometru se stanovenou křivkou zatížení musí být při 50 km/h zatížení seřízeno s přesností ± 5 %.V případě dynamometru s regulovatelnou křivkou zatížení musí být shoda zatížení na dynamometru s jízdním zatížením seřízena s přesností 5 % při (30, 40 a 50) km/h a 10 % při 20 km/h. Při nižších rychlostech musí být údaj o pohlcení výkonu dynamometrem kladný.

4.1.4.3 Celková setrvačná hmotnost rotujících částí (včetně simulované setrvačné hmotnosti, připadá-li v úvahu) musí být známa a musí ležet v rozmezí ± 20 kg třídy setrvačné hmotnosti pro zkoušku.

4.1.4.4 Rychlost vozidla se měří rychlostí otáčení válce (předního válce v případě dvouválcového dynamometru). Při rychlostech nad 10 km/h se rychlost musí měřit s přesností ± 1 km/h.

4.1.5 Seřízení zatížení a setrvačné hmotnosti

4.1.5.1 Dynamometr se stanovenou křivkou zatížení: simulátor zatížení se seřídí tak, aby pohltil výkon působící na hnací kola při ustálené rychlosti 50 km/h. Metody, kterými je toto zatížení stanoveno a seřízeno, jsou popsány v dodatku 3.

4.1.5.2 Dynamometr s regulovatelnou křivkou zatížení: simulátor zatížení se seřídí pro pohlcení výkonu působícího na hnací kola při ustálených rychlostech (100, 80, 60, 40 a 20) km/h. Způsoby, kterými jsou tato zatížení stanovena a seřízena, jsou popsány v dodatku 3.

4.1.5.3 Setrvačná hmotnost

U dynamometrů s elektrickou simulací setrvačné hmotnosti se musí prokázat, že jsou rovnocenné se systémy mechanické setrvačné hmotnosti. Způsoby, jimiž se rovnocennost stanoví, jsou popsány v dodatku 4.

4.2 Systém odběru vzorku výfukových plynů

4.2.1 Systém odběru vzorku výfukových plynů musí umožnit změření skutečných množství znečišťujících látek emitovaných ve výfukových plynech, které se mají měřit. Užije se systém odběru vzorku plynů s konstantním objemem (CVS). To vyžaduje, aby se výfukové plyny vozidla nepřetržitě ředily okolním vzduchem za řízených podmínek. V koncepci měření s odběrem vzorku s konstantním objemem musí být splněny dvě podmínky: celkový objem směsi výfukových plynů a ředicího vzduchu musí být měřen a proporcionální vzorek tohoto objemu nepřetržitě odebírán pro analýzu. Množství emitovaných znečišťujících látek se stanoví z koncentrací vzorku korigovaných o obsah znečišťujících látek v okolním vzduchu a z úhrnného průtoku po dobu zkušební periody.

4.2.2 Průtok systémem musí být natolik dostatečný, aby se vyloučila kondenzace vody za všech podmínek, které mohou nastat při zkoušce, jak je popsáno v dodatku 5.

4.2.3 Na obrázku 1 je znázorněno celkové koncepční schéma. Dodatek 5 uvádí příklady tří typů systému odběru plynů s konstantním objemem, které splňují požadavky stanovené v této příloze.

4.2.4 Směs plynu a vzduchu pro odběr vzorku musí být v místě sondy S2 homogenní.

4.2.5 Sonda musí odebírat reprezentativní vzorek ředěných výfukových plynů.

4.2.6 Systém musí být plynotěsný. Konstrukce a materiály musí být takové, aby systém neovlivnil koncentraci znečišťujících látek v zředěných výfukových plynech. V případě, že některá část (výměník tepla, dmychadlo atd.) mění koncentraci jakékoli znečišťující látky ve zředěném plynu, musí být vzorek této znečišťující látky odebrán před touto částí, pokud to nelze řešit jinak.

4.2.7 Je-li vozidlo, které se má zkoušet, vybaveno výfukovým potrubím obsahujícím více větví, musí být jejich spojovací trubky připojeny co možno nejblíže k vozidlu.

4.2.8 Kolísání statického tlaku u koncové části výfukové trubky (výfukových trubek) vozidla musí být zachováno v rozmezí ± 1,25 kPa vůči kolísání statického tlaku naměřenému při jízdním cyklu dynamometru v době, kdy koncová část (koncové části) není připojena (nejsou připojeny) k aparatuře. Jestliže výrobce zdůvodní písemnou žádostí na správní orgán, který uděluje schválení typu, potřebu užšího rozmezí dovolené odchylky, užijí se systémy odběru schopné udržovat statický tlak v toleranci ± 0,25 kPa. Protitlak musí být měřen ve výfukovém potrubí co možno nejblíže k jeho konci nebo v jeho prodloužení, které má tentýž průměr.

+++++ TIFF +++++

Schéma systému odběru vzorku výfukových plynů

4.2.9 Různé ventily užívané k usměrnění výfukových plynů musí být rychle seřiditelného a rychločinného typu.

4.2.10 Vzorky plynů se shromažďují ve vacích pro jímání vzorků s odpovídající kapacitou. Tyto vaky musí být vyrobeny z takových materiálů, které po 20 minutách skladování nemění obsah plynné znečišťující látky o více než ± 2 %.

4.3 Analytické přístroje

4.3.1 Požadavky

4.3.1.1 Plynné znečišťující látky musí být analyzovány následujícími přístroji:

Analýza oxidu uhelnatého CO a oxidu uhličitého CO2:

Analyzátor oxidu uhelnatého a oxidu uhličitého musí být typu NDIR (nedisperzní analyzátor s absorpcí v infračerveném pásmu).

Analýza uhlovodíků HC – zážehové motory:

Analyzátor uhlovodíků musí být typu FID (plamenoionizační detektor), kalibrovaný propanem vyjádřeným ekvivalentem atomů uhlíku C1.

Analýza uhlovodíků HC – vznětové motory:

Analyzátor uhlovodíků musí být typu HFID (vyhřívaný plamenoionizační detektor), s detektorem, ventily, potrubím atd. vyhřívanými na (190 ± 10) oC. Musí být kalibrován propanem vyjádřeným ekvivalentem atomů uhlíku C1.

Analýza oxidů dusíku NOx:

Analyzátor oxidů dusíku musí být buď typu CLA (chemoluminiscenční analyzátor), nebo typu NDUVR (nedisperzní analyzátor s rezonanční absorpcí v ultrafialovém pásmu), oba typy s konvertorem NOx–NO;

4.3.1.2 Přesnost

Analyzátory musí mít měřicí rozsah slučitelný s přesností vyžadovanou pro měření koncentrace znečišťujících látek ve vzorku výfukových plynů.

Chyba měření nesmí přesahovat ± 3 % bez ohledu na skutečnou hodnotu kalibračních plynů.

U koncentrací menších než 100 ppm nesmí chyba měření přesahovat ± 3 ppm. Vzorek okolního vzduchu musí být měřen týmž analyzátorem a v témž rozsahu jako odpovídající vzorek zředěného výfukového plynu.

4.3.1.3 Ledový filtr

Před analyzátory nesmí být použito žádné zařízení k vysoušení plynů, pokud se neprokáže, že nemá vliv na obsah znečišťujících látek v proudu plynů.

4.3.2 Zvláštní požadavky na vznětové motory

Pro plynulou analýzu uhlovodíků HC musí být užito plamenoionizačního detektoru s vyhřívaným vedením odběru vzorku HFID a zapisovacího přístroje R. Průměrná koncentrace měřených uhlovodíků musí být stanovena integrací. Po dobu zkoušky musí být teplota vyhřívaného vedení (potrubí) odběru vzorku udržována na (190 ± 10) °C. Vyhřívané vedení vzorku musí být opatřeno vyhřívaným filtrem Fh s účinností 99 % na částice ≥ 0,3 ìm, kterým se odloučí všechny pevné částice z plynulého proudu plynu určeného k analýze. Doba odezvy systému odběru vzorku (od sondy k vstupu do analyzátoru) nesmí být delší než čtyři sekundy.

Pokud není zajištěno kompenzování kolísání proudění v CFV (critical flow venturi = kritické proudění Venturiho trubicí) nebo v CFO (constant flow by orifice = konstantní proudění otvorem nebo clonou), musí být k zajištění reprezentativního vzorku užito analyzátoru typu HFID se systémem konstantního proudění (výměníkem tepla).

4.3.3 Kalibrace

Každý analyzátor musí být kalibrován tak často, jak je nutné, a v každém případě v měsíci před zkouškou pro schválení typu a alespoň každých šest měsíců pro ověřování shodnosti výroby. Metoda kalibrace, která se užije, je pro analyzátory uvedené v bodu 4.3.1 popsána v dodatku 6.

4.4 Měření objemu

4.4.1 Metoda měření celkového objemu zředěných výfukových plynů obsažených v systému odběru vzorků s konstantním objemem musí být taková, aby přesnost měření byla ± 2 %.

4.4.2 Kalibrace systému odběru vzorků s konstantním objemem

Zařízení k měření objemu v systému odběru vzorků s konstantním objemem musí být kalibrováno metodou zajišťující předepsanou přesnost, a to s frekvencí dostačující pro takovou přesnost.

Příklad kalibračního postupu zajišťujícího požadovanou přesnost je uveden v dodatku 6. Metoda užívá zařízení k měření průtoku, které je dynamické a vhodné pro vysoké průtokové rychlosti, jaké se vyskytují při zkoušení s užitím systému odběru vzorků s konstantním objemem. Zařízení musí mít přesnost ověřenou podle vnitrostátní nebo mezinárodní normy.

4.5 Plyny

4.5.1 Čisté plyny

Pro kalibraci a pro pracovní užití musí být v případě potřeby k dispozici následující čisté plyny:

- čištěný dusík (čistota ≤ 1 ppm C, ≤ 1 ppm CO, ≤ 400 ppm CO2, ≤ 0,1 ppm NO),

- čištěný syntetický vzduch (čistota ≤ 1 ppm C, ≤ 1 ppm CO, ≤ 400 ppm CO2, ≤ 0,1 ppm NO); obsah kyslíku v rozmezí od 18 % do 21 % objemových,

- čištěný kyslík (čistota ≤ 99,5 % objemových O2),

- čištěný vodík (a směs obsahující vodík) (čistota ≤ 1 ppm C, ≤ 400 ppm CO2).

4.5.2 Kalibrační plyny

Musí být k dispozici plyny, jejichž směsi mají následující chemické složení:

- C3H8 a čištěného syntetického vzduchu (bod 4.5.1),

- CO a čištěného dusíku,

- CO2 a čištěného dusíku,

- NO a čištěného dusíku.

(Množství NO2 obsaženého v tomto kalibračním plynu nesmí přesáhnout 5 % obsahu NO).

Skutečná koncentrace kalibračního plynu musí být v mezích ± 2 % stanovené hodnoty.

Koncentrace uvedená v dodatku 6 smí být dosažena také pomocí směšovače-dávkovače plynu, zřeďováním s čištěným N2 nebo s čištěným syntetickým vzduchem. Přesnost mísicího zařízení musí být taková, aby koncentrace zředěných kalibračních plynů mohla být stanovena v rozmezí ± 2 %.

4.6 Doplňkové vybavení

4.6.1 Teploty

Teploty uvedené v dodatku 8 se měří s přesností ± 1,5 °C.

4.6.2 Tlak

Atmosférický tlak musí být měřitelný s přesností v rozmezí ± 0,1 kPa.

4.6.3 Absolutní vlhkost

Absolutní vlhkost H musí být měřitelná v rozmezí ± 5 %.

4.7 Systém odběru vzorků výfukových plynů musí být ověřen metodou popsanou v oddílu 3 dodatku 7. Maximální dovolená odchylka přiváděného plynu a množství měřeného plynu je 5 %.

5. PŘÍPRAVA ZKOUŠKY

5.1 Nastavení setrvačných hmot podle translační setrvačné hmotnosti vozidla

Použije se simulátor setrvačných hmot, který umožňuje dosažení celkové setrvačné hmotnosti rotujících hmot odpovídající referenční hmotnosti v rámci těchto hodnot:

Referenční hmotnost vozidla RW (kg) | Ekvivalentní setrvačná hmotnost I (kg) |

| | |

| RW≤ | 750 | 680 |

750 < | RW ≤ | 850 | 800 |

850 < | RW ≤ | 1020 | 910 |

1020 < | RW ≤ | 1250 | 1130 |

1250 < | RW ≤ | 1470 | 1360 |

1470 < | RW ≤ | 1700 | 1590 |

1700 < | RW ≤ | 1930 | 1810 |

1930 < | RW ≤ | 2150 | 2040 |

2150 < | RW ≤ | 2380 | 2270 |

2380 < | RW ≤ | 2610 | 2270 |

2610 < | RW | | 2270 |

5.2 Seřízení dynamometru

Zatížení se seřídí postupy popsanými v bodu 4.1.4.

Užitá metoda a získané hodnoty (ekvivalentní setrvačná hmotnost – charakteristický seřizovací parametr) se zaznamenají ve zprávě o zkoušce.

5.3 Stabilizace vozidla

5.3.1 Před zkouškou musí být vozidlo v prostoru, v němž teplota zůstává relativně konstantní mezi 20 °C a 30 °C. Tato stabilizace musí být provedena po dobu nejméně šest hodin a musí pokračovat, dokud motorový olej a popřípadě chladivo nedosáhnou teplotu v rozmezí ± 2 °C teploty prostoru.

Vyžádá-li si to výrobce, musí zkouška proběhnout nejpozději do 30 hodin poté, kdy vozidlo jelo při své běžné teplotě.

5.3.2 Huštění pneumatik musí odpovídat pokynu výrobce a hodnotě, která se užila při předběžné silniční zkoušce pro seřízení brzdy. Huštění pneumatik smí být zvýšeno až o 50 % nad výrobcem doporučené huštění v případě dvouválcového dynamometru. Skutečné užité huštění se zaznamená ve zkušebním protokolu.

6. POSTUP PRO ZKOUŠKY NA DYNAMOMETRU

6.1 Speciální podmínky pro cyklus

6.1.1 V průběhu zkoušky musí být teplota zkušebny v rozsahu od 20oC do 30 oC. Absolutní vlhkost H buď vzduchu zkušebny, nebo nasávaného vzduchu motoru musí být:

5,5 ≤ H ≤ 12,2 g H

O/kg

suchého vzduchu.

6.1.2 Při zkoušce musí být vozidlo přibližně ve vodorovné poloze, aby se vyloučila jakákoli abnormální distribuce paliva.

6.1.3 Zkouška musí být vykonána se zvednutou kapotou (u motoru), pokud to není technicky nemožné. Pomocné ventilační zařízení působící na chladič (vodní chlazení) nebo na přívod vzduchu (chlazení vzduchem) se smí použít, je-li nutno udržet běžnou teplotu motoru.

6.1.4 Aby mohla být ověřena správnost cyklů, zaznamenává se při zkoušce rychlost vozidla v závislosti na čase.

6.2 Spouštění motoru

6.2.1 Motor se musí spouštět zařízením určeným pro tento účel podle návodu výrobce v příručce pro řidiče sériově vyrobených vozidel.

6.2.2 Motor se musí udržovat ve volnoběhu po dobu 40 sekund. První cyklus musí začít na konci těchto 40 sekund volnoběhu.

6.3 Volnoběh

6.3.1 Převodovka s přímým (ručním) řazením nebo poloautomatická převodovka

6.3.1.1 Během period volnoběhu musí být spojka zapnuta a převodovka v neutrálu.

6.3.1.2 Aby se usnadnilo zrychlování podle obvyklého cyklu, musí být vozidlo řazeno na první rychlostní stupeň s vypnutou spojkou 5 sekund před zrychlováním následujícím po uvažované periodě volnoběhu.

6.3.1.3 První perioda volnoběhu na začátku cyklu sestává ze šesti sekund volnoběhu při neutrálu se zapnutou spojkou a z pěti sekund s prvním rychlostním stupněm s vypnutou spojkou.

6.3.1.4 Pro periody volnoběhu při každém cyklu jsou odpovídající doby 16 sekund v neutrálu a 5 sekund s řazeným prvním rychlostním stupněm a s vypnutou spojkou.

6.3.1.5 Perioda volnoběhu mezi dvěma za sebou následujícími cykly zahrnuje 13 sekund v neutrálu a se zapnutou spojkou.

6.3.2 Automatická převodovka

Po počátečním zařazení volicí páky se s ní již v průběhu zkoušky nesmí manipulovat s výjimkou případu uvedeného v bodu 6.4.3.

6.4 Zrychlování

6.4.1 Zrychlovat se musí tak, aby zrychlení bylo po celou dobu této fáze pokud možno konstantní.

6.4.2 Pokud nelze zrychlit v předepsaném čase, odvodí se čas potřebný navíc, je-li to možné, od času povoleného pro změnu rychlostního stupně, anebo se odvodí z následující periody s konstantní rychlostí.

6.4.3 Automatické převodovky

Pokud nelze zrychlit v předepsaném čase, manipuluje se s volicí pákou podle požadavků pro ručně řazené převodovky.

6.5 Zpomalování

6.5.1 Vždy se zpomaluje úplným sejmutím nohy z akcelerátoru (pedálu plynu), přičemž spojka zůstává zapnuta. Při rychlosti 10 km/h se spojka vypne bez změny řazení převodovky.

6.5.2 Je-li perioda zpomalení delší, než je předepsáno pro odpovídající fázi, užijí se pro splnění časového rozvrhu cyklu brzdy vozidla.

6.5.3 Je-li perioda zpomalení kratší, než je předepsána pro odpovídající fázi, časový rozvrh teoretického cyklu se dodrží vsunutím periody konstantní rychlosti nebo periody volnoběhu, na kterou naváže následující operace.

6.5.4. Na konci periody zpomalení (zastavení vozidla na válcích) se zařadí neutrál a zapne spojka.

6.6 Konstantní rychlosti

6.6.1 Při přechodu ze zrychlení na následující konstantní rychlost musí být vyloučeno přidávání nebo ubírání na poloze akcelerátoru.

6.6.2 Periody konstantní rychlosti se dosáhnou udržováním stálé polohy akcelerátoru.

7. ODBĚR A ANALÝZA VZORKŮ PLYNŮ A ČÁSTIC

7.1 Odběr vzorků

Odběr vzorků začíná na začátku zkušebního cyklu podle bodu 6.2.2 a končí závěrem poslední periody volnoběhu po čtvrtém cyklu.

7.2 Analýza

7.2.1 Výfukové plyny obsažené ve vaku pro jímání vzorku musí být analyzovány co nejdříve a v každém případě nejpozději do 20 minut po skončení zkušebního cyklu.

7.2.2 Před každou analýzou odebraných vzorků musí být rozsah analyzátoru pro každou znečišťující látku nastaven na nulu vhodným nulovacím plynem.

7.2.3 Analyzátory se pak nastaví na kalibrační křivky pomocí kalibračních plynů jmenovitých koncentrací od 70 % do 100 % rozsahu.

7.2.4 Potom se ověří nuly analyzátorů. Jestliže se údaje liší o více než 2 % rozsahu stupnice od hodnoty stanovené podle bodu 7.2.2, postup se opakuje.

7.2.5 Odebrané vzorky se pak analyzují.

7.2.6 Po analýze se ověří nulový bod a kalibrační body za užití stejných plynů. Jestliže jsou výsledky této kontroly v rozmezí ± 2 % od hodnot nastavených podle bodu 7.2.3, považuje se analýza za přijatelnou.

7.2.7 Při operacích podle všech bodů tohoto oddílu musí být průtokové rychlosti a tlaky rozličných plynů tytéž jako při kalibraci analyzátorů.

7.2.8 Hodnota, která je považována za koncentraci každé znečišťující látky naměřené ve výfukových plynech, je hodnota, kterou po ustálení indikuje měřicí zařízení. Hmotnost emisí uhlovodíků vznětových motorů se vypočítává z integrovaného záznamu analyzátoru typu HFID korigovaného v případě nutnosti na kolísání průtoku podle dodatku 5.

8. STANOVENÍ MNOŽSTVÍ EMITOVANÝCH PLYNNÝCH ZNEČIŠŤUJÍCÍCH LÁTEK

8.1 Uvažovaný objem

Uvažovaný objem se koriguje na podmínky tlaku 101,33 kPa a teploty 273,2 K.

8.2 Celková hmotnost emitovaných plynných znečišťujících látek

Za výše zmíněných referenčních podmínek se hmotnost M každé z plynných znečišťujících látek emitovaných vozidlem v průběhu zkoušky stanoví jako součin objemové koncentrace a objemu uvažovaného plynu, s patřičným přihlédnutím k následujícím hustotám:

- v případě oxidu uhelnatého (CO): d = 1,25 g/l,

- v případě uhlovodíků (CH1,85): d = 0,619 g/l,

- v případě oxidu dusíku (NO2): d = 2,05 g/l.

Dodatek 8 uvádí výpočty a příklady užívané ke stanovení hmotnostních emisí plynných znečišťujících látek.

[1] Je třeba poznamenat, že dovolená doba dvou sekund zahrnuje čas pro řazení rychlostních stupňů, a jestliže je potřebné, určitou vůli k udržení cyklu.

[2] PM = převodovka v neutrálu, spojka zapnuta.K1, K2 = zařazen 1. nebo 2. rychlostní stupeň, spojka vypnuta.

--------------------------------------------------

PŘÍLOHA IV

ZKOUŠKA TYPU II

(Zkouška emisí oxidu uhelnatého při volnoběžných otáčkách)

1. ÚVOD

Tato příloha popisuje postup zkoušky typu II definované v bodu 5.3.2 přílohy I.

2. PODMÍNKY MĚŘENÍ

2.1 Palivem musí být referenční palivo, jehož vlastnosti jsou uvedeny v příloze VI.

2.2 Zkouška typu II se musí provést bezprostředně po dokončení čtvrtého dílčího cyklu (část 1) zkoušky typu I, s motorem ve volnoběžných otáčkách a bez použití zařízení pro studený start. Bezprostředně před každým měřením obsahu oxidu uhelnatého se projede jízdní cyklus popsaný v příloze III bodu 2.1.

2.3 U vozidel s ručně řazenými nebo poloautomatickými převodovkami se zkouška musí provést s řadicí pákou v poloze "neutrál" a se zapnutou spojkou.

2.4 U vozidel s automatickou převodovkou se zkouška provede se selektorem v poloze buď "neutrál", nebo "parkování".

2.5 Seřizovací prvky volnoběžných otáček

2.5.1. Definice

Pro účely této směrnice znamenají "seřizovací prvky volnoběžných otáček" prvky, kterými se mění podmínky volnoběhu motoru a kterými může snadno manipulovat mechanik užívající pouze nástroje popsané v bodu 2.5.1.1. Za seřizovací prvky se nepovažují zejména zařízení pro kalibraci průtoku paliva a vzduchu, jestliže jejich seřízení vyžaduje odstranění nastavovacích zarážek, což je operace, kterou může běžně vykonávat jen profesionální mechanik.

2.5.1.1 Nástroje, které smějí být užity u seřizovacích prvků volnoběhu: šroubováky (obyčejné nebo s křížovou hlavou), klíče (trubkové, otevřené nebo stavitelné), kleště, klíče pro hlavy šroubů s vnitřním šestihranem.

2.5.2 Stanovení měřicích bodů

2.5.2.1 Nejdříve se měří při seřízení užitém pro zkoušku typu I.

2.5.2.2 Pro každý seřizovací prvek s plynulou regulací se stanoví dostatečný počet charakteristických poloh.

2.5.2.3 Obsah oxidu uhelnatého ve výfukových plynech se měří pro všechny možné polohy seřizovacích prvků, avšak u prvků s plynulou regulací se využije jen poloh definovaných v bodu 2.5.2.2.

2.5.2.4 Výsledek zkoušky typu II se považuje za vyhovující, je-li splněna alespoň jedna ze dvou následujících podmínek:

2.5.2.4.1 žádná z naměřených hodnot podle bodu 2.5.2.3 nepřesahuje mezní hodnoty;

2.5.2.4.2 maximální obsah při plynulé regulaci jednoho ze seřizovacích prvků nepřekračuje mezní hodnotu, přičemž nastavení ostatních prvků zůstává nezměněné; tato podmínka musí být splněna při různých nastaveních seřizovacích prvků jiných než prvků s plynulým nastavováním.

2.5.2.5 Možné polohy seřizovacích prvků jsou omezeny:

2.5.2.5.1 jednak větší z těchto dvou hodnot: nejnižší volnoběžné otáčky, jichž motor může dosáhnout; otáčky doporučené výrobcem snížené o 100 otáček za minutu,

2.5.2.5.2 jednak nejmenší z těchto tří hodnot: nejvyšší otáčky, které může motor dosáhnout působením na prvek k regulaci volnoběhu; otáčky doporučené výrobcem plus 250 otáček za minutu; otáčky při zapínání automatických spojek.

2.5.2.6 Navíc jako seřízení pro měření nesmějí být užita seřízení, která neumožňují správný běh motoru. Zejména je-li motor vybaven více karburátory, musí mít všechny karburátory totéž seřízení.

3. ODBĚR VZORKU PLYNŮ

3.1 Sonda pro odběr vzorku se umístí co možno nejblíže výfuku v trubce spojující výfuk s vakem pro jímání vzorků.

3.2 Koncentrace CO (CCO) a CO2 (CCO2) se stanoví užitím odpovídajících kalibračních křivek ze záznamů nebo údajů měřicího přístroje.

3.3 Korigovaná koncentrace CO u čtyřdobých motorů je:

C

corr = C

C

+ C

CO2

3.4 Koncentraci v CCO (viz bod 3.2) měřenou podle vzorce v bodu 3.3 není třeba korigovat, jestliže celková hodnota měřených koncentrací u čtyřdobých motorů (CCO + CCO2) je alespoň 15.

--------------------------------------------------

PŘÍLOHA V

ZKOUŠKA TYPU III

(Ověření emisí plynů z klikové skříně)

1. ÚVOD

Tato příloha popisuje postup zkoušky typu III definované v bodu 5.2.1.3 přílohy I.

2. OBECNÁ USTANOVENÍ

2.1 Zkouška typu III se musí provést na vozidlech s benzinovými motory podrobovaných zkouškám typu I a typu II.

2.2 Ve zkoušených motorech musí být zahrnuty i utěsněné motory, s výjimkou motorů konstruovaných tak, že i nepatrná netěsnost může způsobit nepřijatelné provozní závady (např. motory typu "flat-twin").

3. ZKUŠEBNÍ PODMÍNKY

3.1 Volnoběh se seřídí podle doporučení výrobce.

3.2 Měření se vykonají v následujících třech souborech podmínek provozu motoru:

Podmínka číslo | Rychlost vozidla (km/h) |

1 | Volnoběh |

2 | 50 ± 2 (ve 3. rychlostním stupni nebo v nejvyšším převodovém stupni "drive") |

3 | 50 ± 2 (ve 3. rychlostním stupni nebo v nejvyšším převodovém stupni "drive") |

Podmínka číslo | Výkon pohlcený brzdou |

1 | Žádný |

2 | výkon odpovídající seřízení pro zkoušky typu I |

3 | týž jako pro podmínku č. 2, násobený faktorem 1,7 |

4. POSTUP ZKOUŠKY

4.1 Za provozních podmínek uvedených v bodu 3.2 se musí ověřit spolehlivá funkce systému větrání klikové skříně.

5. ZPŮSOB OVĚŘOVÁNÍ SYSTÉMU VĚTRÁNÍ KLIKOVÉ SKŘÍNĚ

5.1 Otvory motoru musí být ponechány v nezměněném stavu.

5.2 Na vhodném místě se změří tlak v klikové skříni. Měří se otvorem pro měřidlo hladiny oleje manometrem se skloněnou trubicí.

5.3 Vozidlo se považuje za vyhovující, jestliže za každé podmínky měření definované v bodu 3.2 nepřesahuje tlak naměřený v klikové skříni atmosférický tlak, který je v době měření.

5.4 Při zkoušce výše popsanou metodou se tlak ve sběrném potrubí sání měří s přesností ± 1 kPa.

5.5 Rychlost vozidla, kterou udává dynamometr, se měří s přesností ± 2 km/h.

5.6 Tlak v klikové skříni se měří s přesností ± 0,01 kPa.

5.7 Jestliže při jedné z podmínek měření definovaných v bodu 3.2 přesahuje tlak naměřený v klikové skříni atmosférický tlak a požaduje-li to výrobce, provede se doplňková zkouška podle definice v odstavci 6.

6. POSTUP DOPLŇKOVÉ ZKOUŠKY

6.1 Otvory motoru musí být ponechány v nezměněném stavu.

6.2 K otvoru měřidla hladiny oleje se připojí pružný, pro plyny v klikové skříni nepropustný vak o kapacitě přibližně 5 l. Vak musí být před každým měřením prázdný.

6.3 Před každým měřením se vak uzavře. Musí být otevřen do klikové skříně po dobu pěti minut při každé z podmínek měření předepsaných v bodu 3.2.

6.4 Vozidlo se posuzuje jako vyhovující, jestliže za žádné z podmínek měření definovaných v bodu 3.2 nedojde k viditelnému naplnění vaku.

6.5 Poznámka

6.5.1 Je-li konstrukční uspořádání motoru takové, že zkouška nemůže být vykonána podle metod popsaných v bodu 6, musí se měření uskutečnit toutéž metodou, avšak s těmito změnami:

6.5.2 před zkouškou se uzavřou všechny otvory jiné než otvor vyžadovaný pro zpětné získání plynů;

6.5.3 vak se připojí na vhodnou odbočku, která nezpůsobuje přídavné ztráty tlaku a je namontována v recirkulačním okruhu zařízení, přímo u otvoru pro spojení s motorem.

+++++ TIFF +++++

Zkouška typu III

--------------------------------------------------

PŘÍLOHA VI

VLASTNOSTI REFERENČNÍCH PALIV

1. TECHNICKÉ VLASTNOSTI REFERENČNÍHO PALIVA URČENÉHO KE ZKOUŠKÁM VOZIDEL S BENZINOVÝM MOTOREM

CEC referenční palivo RF-01-A-80

Druh: Olovnatý benzin Premium

| Mezní hodnoty a jednotky | Metoda ASTM |

Oktanové číslo podle výzkumné metody | min. 98,0 | 2699 |

Hustota při 15 °C | min. 0,741 kg/l | 1298 |

max.. 0,755 |

Tlak par podle Reida | min. 0,56 bar | 323 |

max. 0,64 |

Destilace: | | 86 |

počáteční bod varu | min. 24 °C |

max. 40 °C |

bod 10 % objem. | min. 42 °C |

max. 58 °C |

bod 50 % objem. | min. 90 °C |

max. 110 °C |

bod 90 % objem. | min. 150 °C |

max. 170 °C |

konečný bod varu | min. 185 °C |

max. 205 °C |

Zbytek | max. 2 % objem. |

Analýza uhlovodíků | | 1319 |

olefíny | max. 20 % objem. |

aromatické látky | max. 45 % objem. |

nasycené látky | zůstatek |

Oxidační stabilita | min. 480 minut | 525 |

Pryskyřičné látky | max. 4 mg/100 ml | 381 |

Obsah síry | max.0,04 % hmot. | 1266, 2622 nebo 2785 |

Obsah olova | min. 0,10 g/l | 3341 |

max. 0,40 g/l |

Druh čištění | motorová směs | |

Druh alkylu olova | nespecifikováno | |

2. TECHNICKÁ DATA REFERENČNÍHO PALIVA URČENÉHO KE ZKOUŠKÁM VOZIDEL SE VZNĚTOVÝM MOTOREM

CEC - referenční palivo RF-03-A-80

Druh: Motorová nafta

| Mezní hodnoty a jednotky | Metoda ASTM |

Hustota při 15 °C | min. 0,835 kg/l | 1298 |

max.. 0,845 kg/l |

Cetanové číslo | min. 51 | 976 |

max. 57 |

Destilace: | | 86 |

– bod 50 % objem. | min. 245 °C |

– bod 90 % objem. | min. 320 °C |

max. 340 °C |

– konečný bod varu | max 370 °C |

Viskozita při 40 °C | min. 2,5 cst (mm2/s) | 445 |

max. 3,5 |

Obsah síry | min. 0,20 % hmotn. | 1266, 2622 nebo 2785 |

max. 0,50 |

Bod vzplanutí | min. 55 °C | 93 |

Bod ucpání filtru za studena (CFPP) | max. -5 °C | CEN draft prEN116 nebo IP309 |

Coradsonovo uhlíkové reziduum v 10 % destilačním zbytku | max. 0,30 % hmotn. | 189 |

Obsah popela | max. 0,01 % hmotn. | 482 |

Obsah vody | max. 0,05 % hmotn. | 95 nebo 1744 |

Koroze mědi při 100 °C | max. 1 | 130 |

Neutralizační číslo (číslo kyselosti) | max. 0,20 mg KOH/g | 974 |

[1] Budou přijaty rovnocenné metody ISO, jakmile budou vydány pro všechny vyjmenované vlastnosti.

[2] Uvedená čísla udávají celkově odpařená množství (% získané zpět + % ztrát).

[3] Mísení tohoto paliva musí zahrnovat pouze používání běžných evropských rafinačních komponentů.

[4] Palivo smí obsahovat inhibitory oxidace a kovové dezaktivátory běžně používané ke stabilizování toků benzínu v rafinériích, avšak nesmějí se přidávat detergentní a disperzní přísady a rozpouštěcí oleje.

[5] Hodnoty uvedené v požadavcích jsou "skutečné hodnoty". Při stanovení jejich mezí byly aplikovány podmínky ASTM D 3244 "Definování výchozích podkladů při sporech o jakostropných výrobků" a při určení minimální hodnoty byl vzat v úvahu nejmenší rozdíl 2R nad nulou; při určení maximální a minimální hodnoty je minimální rozdíl 4R (R = reprodukovatelnost).Nehledě na toto opatření, které je nezbytné ze statistických důvodů, měl by se výrobce paliva snažit o dosažení hodnoty nula, je-li stanovena maximální hodnota 2R, a o dosažení střední hodnoty, je-li udána maximální a minimální mezní hodnota.Je-li třeba objasnit otázku, zda palivo splňuje požadavky, platí podmínky ASTM D 3244.

--------------------------------------------------

PŘÍLOHA VII

VZOR

+++++ TIFF +++++

+++++ TIFF +++++

--------------------------------------------------