►B

SMĚRNICE RADY

ze dne 21. prosince 1988

o sbližování právních předpisů členských států týkajících se určitých konstrukčních částí a vlastností kolových zemědělských a lesnických traktorů

(89/173/EHS)

(Úř. věst. L 067, 10.3.1989, p.1)

Úřední věstník

  No

page

date

►M1

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 97/54/ES ze dne 23. září 1997,

  L 277

24

10.10.1997

►M2

SMĚRNICE KOMISE 2000/1/ES Text s významem pro EHP ze dne 14. ledna 2000,

  L 21

16

26.1.2000

►M3

SMĚRNICE KOMISE 2006/26/ES Text s významem pro EHP ze dne 2. března 2006,

  L 65

22

7.3.2006

►A1

Akt o přistoupení Rakouska, Švédska a Finska

  C 241

21

29.8.1994

►A2

Akt o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie

  L 236

33

23.9.2003

1.1

„Délkou“ se rozumí

1.2

„Šířkou“ se rozumí

1.3

„Výškou“ se rozumí

1.4

hmotnost, kterou může určitý typ traktoru táhnout. Může např. sestávat z jednoho nebo více přívěsů nebo zemědělských a lesnických strojů. Je třeba rozlišovat mezi technicky přípustnou přípojnou hmotností podle údaje výrobce a přípustnou přípojnou hmotností ve smyslu níže uvedeného bodu 2.2.

1.5

konstrukční část na traktoru konstruovaná pro mechanické propojení traktoru s taženým vozidlem.

1.6

hmotnost definovaná v bodu 2.4 přílohy I směrnice 74/150/EHS.

1.7

2.1.1

: délka : 12 m

2.1.2

: šířka : ►M2  2,55 m (jakékoli vydutí části pneumatik, která je v dotyku s vozovkou, se zanedbává) ◄

2.1.3

: výška : 4 m

2.1.4

Pro kontrolu těchto rozměrů se měří:

2.2.1

Přípustná přípojná hmotnost nesmí překročit:

2.2.2

Pokud některý z členských států uplatní čl. 2 odst. 2, musí být přípojné hmotnosti uvedeny v technickém průkazu traktoru.

1.1

Pokud je regulátor otáček výrobcem standardně montován, musí být montován a konstruován tak, aby traktor vyhověl požadavkům směrnice 74/152/EHS ( 8 ) z hlediska maximální konstrukční rychlosti.

2.1.1

Konstrukční části pohonu, výčnělky a kola traktoru musí být konstruovány, montovány nebo chráněny tak, aby se zabránilo zranění osob při obvyklých podmínkách užívání.

2.1.2

Požadavky bodu 2.1.1 se považují za splněné, pokud jsou splněny požadavky bodu 2.3. Řešení odlišná od bodu 2.3 jsou přípustná, pokud výrobce předloží důkaz, že je jejich účinek přinejmenším rovnocenný požadavkům bodu 2.3.

2.1.3

Ochranná zařízení musí být s traktorem pevně spojena. Pevně spojeno znamená, že ochranné zařízení lze odstranit pouze s užitím nástrojů.

2.1.4

Věnce, kryty a kapoty, jejichž prudké zavření by mohlo vést ke zranění, musí být provedeny tak, aby se zabránilo jejich neúmyslnému zavření (např. zajišťovacími zařízeními nebo vhodnou montáží nebo konstrukcí).

2.1.5

Několik nebezpečných míst může být zajištěno jedním společným ochranným zařízením. Pokud jsou však zařízení pro montáž, údržbu nebo zařízení proti rušivým zásahům – která je možno uvést do chodu pouze při běžícím motoru – umístěna pod jediným ochranným zařízením, musí být namontována další ochranná zařízení.

2.1.6

Zajišťovací prvky (např. pružinové spony nebo záklopky)

musí být pevně spojeny buď s částí traktoru, nebo s ochranným zařízením.

2.2.1

„Ochranným zařízením“ se rozumí zařízení určené k ochraně nebezpečného místa. Ochranná zařízení ve smyslu této směrnice zahrnují clony, kryty nebo zábrany.

2.2.2

„Nebezpečným místem“ se rozumí kterékoliv místo, které vzhledem k uspořádání nebo konstrukci pevných nebo pohyblivých částí traktoru vytváří nebezpečí poranění. Nebezpečnými místy jsou zejména místa s nebezpečím uskřípnutí, střihnutí, říznutí, bodnutí, roztržení, zachycení, vtažení a vypadnutí.

2.2.3

„Dosahem“ se rozumí maximální vzdálenost, do které mohou lidé nebo části jejich těla dosáhnout směrem vzhůru, směrem dolů, dovnitř určitého prostoru, přes konstrukční díl vozidla, při kruhovém pohybu a při pohybu napříč konstrukce bez pomoci jakýchkoliv předmětů (obrázek 1).

2.2.4

„Bezpečnou vzdáleností“ se rozumí vzdálenost odpovídající dosahu nebo tělesným rozměrům zvětšeným o bezpečnostní přídavek (obrázek 1).

2.2.5

„Ovládačem“ se rozumí jakékoliv zařízení, jehož bezprostřední ovládání umožňuje změnit stav nebo způsob funkce traktoru nebo některého zařízení připojeného na traktor.

2.2.6

„Běžný provoz“ znamená používání traktoru za účelem, který zamýšlel výrobce, ze strany provozovatele, který je obeznámen s vlastnostmi traktoru a který dodržuje informace o provozu, obsluze a bezpečnostních postupech obsažené v návodu k obsluze od výrobce nebo v nápisech na traktoru.

2.2.7

„Neúmyslným kontaktem“ se rozumí neplánovaný styk mezi osobou a nebezpečným místem v důsledku pohybů osoby prováděných při běžném provozu a obsluze traktoru.

2.3.1

Bezpečná vzdálenost se měří u těch míst, kterých lze dosáhnout při ovládání, obsluze a kontrole traktoru, jakož i ze země. Pod pojmem obsluha a kontrola se rozumí jen takové práce, které provádí zpravidla sám řidič traktoru podle návodu k obsluze. Při stanovení bezpečných vzdáleností je základní zásadou, aby traktor byl ve stavu, pro který je zkonstruován, a aby se žádným způsobem nedosáhlo na nebezpečné místo.

Bezpečné vzdálenosti jsou stanoveny v bodech 2.3.2.1 až 2.3.2.5. Pro určité oblasti nebo pro určité konstrukční části je zajištěna přiměřená bezpečnost tehdy, pokud traktor odpovídá požadavkům bodů 2.3.2.6 až 2.3.2.14.

2.3.2

2.3.2.1 Při dosahování směrem vzhůru

U zpříma stojící osoby musí bezpečná vzdálenost při dosahování nahoru činit 2 500 mm (viz obrázek 1).

Obrázek 1

2.3.2.2   Při dosahování směrem dolů a přes konstrukční díl vozidla

Při dosahování přes zábranu je míra bezpečnosti dána:

Obrázek 2

Při dosahování směrem dolů a přes konstrukční díl je třeba dodržet bezpečné vzdálenosti uvedené v tabulce 1

2.3.2.3   Dosah při kruhovém pohybu

Nemá-li příslušná část těla dosáhnou na nebezpečné místo, musí být dodrženy minimální bezpečné vzdálenosti podle následující tabulky 2. Při uplatnění bezpečných vzdáleností je třeba vycházet z předpokladu, že příslušný hlavní kloub těla pevně přiléhá k okraji ochranného zařízení. Teprve když je zajištěno, že další postup nebo průnik příslušné části těla není možný, považují se bezpečné vzdálenosti za dodržené.

2.3.2.4   Dosah dovnitř určitého prostoru, průnik

Pokud je možno dosáhnout k nebezpečným místům otvorem, musí být dodrženy minimální bezpečné vzdálenosti obsažené v tabulkách 3 a 4.

Konstrukční díly pohybující se navzájem proti sobě nebo pohybující se proti pevným částem se nepovažují za nebezpečná místa za předpokladu, že rozteč mezi nimi nepřesahuje 8 mm.

a je nejmenší šířka otvoru

b je bezpečná vzdálenost od nebezpečného místa

a je průměr nebo délka strany otvoru

b je bezpečná vzdálenost od nebezpečného místa

2.3.2.5   Bezpečné vzdálenosti od místa uskřípnutí

Místo uskřípnutí se nepovažuje za nebezpečné místo pro uvedenou část těla, pokud nejsou vzdálenosti menší, než jsou vzdálenosti uvedené v tabulce 5, a když se zajistí, že přilehlá rozměrnější část těla nemůže vniknout.

2.3.2.6   Ovládače

Mezera mezi dvěma pedály a otvory pro průchod ovladačů se nepovažují za místa s nebezpečím uskřípnutí nebo střihnutí.

2.3.2.7   Zadní tříbodový závěs

2.3.2.8   Přední tříbodový závěs

2.3.2.9   Sedadlo řidiče a jeho okolí

Pokud je řidič na místě svého sedění, musí být veškeré body uskřípnutí a střihnutí mimo dosah jeho rukou a nohou. Tyto požadavky se považují za splněné při dodržení následujících podmínek:

2.3.2.10   Sedadlo spolujezdce (pokud existuje)

2.3.2.11   Úzkorozchodné traktory (traktory s rozchodem kol podle definice v druhé odrážce článku 1 směrnice 87/402/EHS).

2.3.2.12   Rozmístění a označení ohebných hadic hydrauliky

2.3.2.13   Řízení a výkyvná náprava

Navzájem se pohybující díly nebo díly pohybující se vůči pevným částem musí být ochráněny, pokud leží v oblasti definované v bodech 2.3.2.9 a 2.3.2.10.

Pokud je vozidlo řízeno kloubově, musí být v oblasti dotčené vzájemným pohybem obou částí vozidla trvalé a zřetelné označení, které obrázkovými značkami nebo textem upozorňuje, že je nepřípustné vstupovat do nechráněné oblasti vzájemného pohybu obou částí vozidla. Odpovídající údaje musí být uvedeny v návodu pro obsluhu.

2.3.2.14   Hnací hřídele spojené s traktorem

Hnací hřídele (např. k náhonu na všechna kola), které se mohou otáčet pouze za jízdy, je třeba ochránit, pokud jsou umístěny v oblasti definované v bodech 2.3.2.9 a 2.3.2.10.

2.3.2.15   Volný prostor u zakrytí kol

Volný prostor menší než podle obrázku 9 a tabulky 6 je přípustný jako doplněk k oblastem podle bodů 2.3.2.9 a 2.3.2.10 u úzkorozchodných traktorů, pokud podběhy kol slouží i ke stírání ulpělé zeminy.

▼M3

2.3.2.16   Horké plochy

Horké plochy, na které může obsluha dosáhnout při běžném provozu traktoru, musí být zakryty nebo izolovány. Platí to pro horké plochy nacházející se poblíž schůdků, madel, držadel a nedílných součástí traktoru, které slouží k nastupování a jichž je možné se nechtěně dotknout.

2.3.2.17   Kryt kontaktů baterie

Neuzemněné kontakty musí být chráněny před neúmyslným zkratem.

▼B

1.1

Zemědělské a lesnické traktory mohou být volitelně výrobcem vybaveny:

▼M3

▼B

2.1

„tabulí tvrzeného skla“ tabule skla sestávající z jediné vrstvy skla, které bylo podrobeno speciálnímu zpracování určenému ke zvýšení jeho mechanické pevnosti a k dosažení jeho určité fragmentace při rozbití;

2.2

„vrstveným sklem“ nejméně dvě vrstvy skla spojené spolu nejméně jednou vrstvou z plastického materiálu, který je vložen mezi ně; toto vrstvené sklo může být:

2.3

„bezpečnostním sklem s plastickým povlakem“ sklo podle definice v bodu 2.1 nebo 2.2 s povlakem z plastického materiálu na jeho vnitřním povrchu;

2.4

„skloplastovým bezpečnostním sklem“ vrstvené sklo mající jedinou vrstvu ze skla a jednu nebo více vrstev z plastu položených jedna na vrch druhé, z nichž alespoň jedna slouží jako mezivrstva; když je sklo namontováno na traktor, je vrstva z plastu umístěna na vnitřním povrchu;

2.5.

„skupinou čelních skel“ skupina sestávající z čelních skel, která mají odlišné tvary a rozměry a která jsou předmětem zkoušek jejich mechanických vlastností, způsobu fragmentace a jejich vlastností při zkouškách odolnosti proti vlivům vnějšího prostředí,

2.6

„dvojitým oknem“ ” jednotka sestávající ze dvou tabulí montovaných odděleně do téhož otvoru traktoru;

2.7

„dvojitým zasklením“ celek skládající se ze dvou tabulí smontovaných v továrně trvalým způsobem a oddělených od sebe stejnoměrnou mezerou;

2.8

„hlavní vlastností“ vlastnost, která význačně mění optické nebo mechanické vlastnosti tabule skla se zřetelem k funkci, kterou má toto sklo na vozidle; tento pojem též zahrnuje obchodní název nebo výrobní značku;

2.9

„vedlejší vlastností“ vlastnost, která může změnit optické nebo mechanické vlastnosti tabule skla způsobem významným pro funkci, pro kterou je určena na vozidlo; významnost takové změny se posuzuje pomocí indexů obtížnosti;

2.10

„indexy obtížnosti“ dvoustupňové hodnocení, které se užije pro každou vedlejší vlastnost k posouzení změn v praxi; přechod z indexu 1 na index 2 znamená potřebu další zkoušky;

2.11

„rozvinutou plochou čelního skla“ plocha nejmenšího obdélníku, z níž lze vytvořit čelní sklo;

2.12

„úhlem sklonu čelního skla“ úhel tvořený svislou čarou a přímkou spojující horní a dolní okraj čelního skla, přičemž tyto přímky leží ve svislé rovině procházející podélnou osou vozidla;

2.13

„výškou segmentu h“ maximální vzdálenost mezi vnitřním povrchem skla a rovinou procházející okraji této tabule skla; tato vzdálenost se měří ve směru, který je prakticky kolmý k tabuli skla (viz příloha III N obrázek 1);

2.14

„typem tabule skla“ sklo definované v bodech 2.1 až 2.4, které nevykazuje žádné podstatné rozdíly, zvláště pokud jde o hlavní a vedlejší vlastnosti zmíněné v přílohách III D až III L;

2.15

„zakřivením r“ přibližnou hodnotu nejmenšího poloměru oblouku změřenou v nejvíce dovnitř zakřivené části čelního skla.

3.1

Žádost o EHS schválení typu konstrukční části pro typ tabule skla podává výrobce vozidla nebo jeho pověřený zástupce.

3.2

Pro každý typ bezpečnostního skla musí být žádost doložena těmito doklady v trojím vyhotovení a těmito dalšími údaji:

3.3

Dále žadatel předloží dostatečný počet zkušebních vzorků hotových tabulí skla uvažovaných provedení, jejichž počet se v případě potřeby dohodne s technickou zkušebnou provádějící zkoušky pro schválení typu.

3.4

Než udělí schválení typu konstrukční části, ověří příslušný správní orgán existenci dostatečných opatření pro zajištění účinné kontroly shodnosti výroby.

4.1

Všechny tabule bezpečnostního skla včetně zkušebních vzorků předložených ke schválení typu konstrukční části musí mít vyznačen výrobní nebo obchodní značku výrobce. Označení musí být jasně čitelné a nesmazatelné.

5.1

Typu tabule bezpečnostního skla je uděleno schválení typu konstrukční části, jestliže jeho vzorky předložené ke schválení typu plní požadavky bodů 5 až 7.

5.2

Každému typu definovanému v přílohách III E, III G, III K a III L nebo v případě čelních skel každé schválené skupině se přidělí číslo schválení typu konstrukční části. První dvě číslice (nyní 00 pro směrnici v jejím původním znění) udávají číslo série změn odpovídající nejnovějším podstatným změnám této směrnice ke dni, kdy je schválení typu konstrukční části uděleno. Členský stát nesmí přidělit totéž číslo jinému typu nebo skupině tabulí bezpečnostního skla.

5.3

Schválení nebo rozšíření nebo odmítnutí schválení typu tabule bezpečnostního skla podle této směrnice se oznámí členským státům na formuláři podle vzoru uvedeného v příloze III B této směrnice a v jejích dodatcích.

5.4

Na všechny tabule bezpečnostního skla a na celky s dvojitým zasklením odpovídající typu schválenému podle této směrnice se k označení předepsanému v bodu 4.1 kromě toho vyznačí na nápadném místě značka schválení typu konstrukční části. Na každou tabuli celku s dvojitým zasklením se může vyznačit též jakákoliv zvláštní značka schválení typu konstrukční části.

Tato značka schválení typu konstrukční části se skládá z:

5.5

Vedle značky EHS schválení typu konstrukční části zmíněné výše se připojí následující doplňující značky:

5.6

Značka EHS schválení typu konstrukční části a přídavná značka musí být jasně čitelné a nesmazatelné.

5.7

Dodatek této přílohy uvádí příklady značek schválení typu konstrukční části.

6.1

Všechny tabule skel a zvláště ty, které jsou uvažovány pro výrobu čelních skel, musí mít dostatečnou jakost, aby se co nejvíce omezilo riziko tělesného poranění při roztříštění skla. Sklo musí být dostatečně odolné proti příhodám, které se mohou vyskytnout v obvyklém provozu, proti atmosférickým a tepelným, chemickému působení, hoření a otěru.

6.2

Navíc musí být bezpečnostní sklo dostatečně průhledné, nesmí způsobovat jakékoliv poznatelné zkreslení předmětů pozorovaných čelním sklem a nesmí způsobovat jakékoliv změny barev užitých v silničním provozu a u silničních signálů. Při roztříštění čelního skla musí být řidič stále schopen vidět dostatečně jasně silnici tak, aby byl schopen bezpečně brzdit a zastavit traktor.

7.1

tvrzená čelní skla – požadavky přílohy III D;

7.2

tabule rovnoměrně tvrzeného skla jiné než čelní skla – požadavky přílohy III E;

7.3

normální vrstvená čelní skla – požadavky přílohy III F;

7.4

tabule normálního vrstveného skla jiné než čelní skla – požadavky přílohy III G;

7.5

čelní skla z upraveného vrstveného skla – požadavky přílohy III H;

7.6

bezpečnostní skla s plastickým povlakem – k výše uvedeným odpovídajícím požadavkům navíc požadavky přílohy III I;

7.7

skloplastová čelní skla – požadavky přílohy III J;

7.8

skloplastové tabule jiné než čelní skla – požadavky přílohy III K,

7.9

celky s dvojitým zasklením – požadavky přílohy III L.

8.1

Jsou předepsány následující zkoušky:

8.1.1   Zkouška fragmentace

Účelem této zkoušky je:

8.1.2   Mechanická pevnost

8.1.2.1   Zkouška nárazem koule

Tyto zkoušky jsou dvě, jedna prováděná s koulí 227 g a druhá prováděná s koulí 2 260 g.

8.1.2.2   Zkouška nárazem makety hlavy

Účelem této zkoušky je ověřit, zda tabule skla splní požadavky na omezení zranění při nárazu hlavy na čelní sklo, na tabuli vrstveného skla nebo skloplastovou tabuli jinou než čelní sklo nebo na celek s dvojitým zasklením užitý pro boční okno.

8.1.3   Odolnost proti vlivům vnějšího prostředí

8.1.3.1   Zkouška odolnosti proti oděru

Účelem této zkoušky je ověřit, zda odolnost tabule bezpečnostního skla proti oděru přesahuje stanovenou hodnotu.

8.1.3.2   Zkouška odolnosti proti vysoké teplotě

Účelem této zkoušky je ověřit, zda se nevyskytnou bubliny nebo jiné závady v mezivrstvě vrstveného skla nebo u skloplastové tabule, jsou-li tato skla po delší dobu vystavena vysokým teplotám.

8.1.3.3   Zkouška odolnosti proti záření

Účelem této zkoušky je stanovit, zda se propustnost světla u vrstveného skla, u skloplastu a u tabulí skla s plastickým povlakem vystavených po delší dobu záření významně sníží nebo zda se výrazně změní barva skla.

8.1.3.4   Zkouška odolnosti proti vlhkosti

Účelem této zkoušky je stanovit, zda vrstvené sklo, skloplast a tabule skla s plastickým povlakem odolají bez výrazného zhoršení vlastností delšímu působení atmosférické vlhkosti.

8.1.3.5   Zkouška odolnosti proti změnám teploty

Účelem této zkoušky je stanovit, zda plastické materiály užité u bezpečnostního skla podle definice v bodu 2.3 a 2.4 odolají bez výrazného zhoršení vlastností účinkům delšího vystavení extrémním teplotám.

8.1.4   Optické vlastnosti

8.1.4.1   Zkouška propustnosti světla

Účelem této zkoušky je stanovit, že normální propustnost světla u tabulí bezpečnostního skla přesahuje určenou hodnotu.

8.1.4.2   Zkouška optického zkreslení

Účelem této zkoušky je ověřit, zda zkreslení předmětů pozorovaných čelním sklem není takového rozsahu, aby mohlo vadit řidiči.

8.1.4.3   Zkouška oddělování sekundárního obrazu

Účelem této zkoušky je ověřit, že úhlové oddělování sekundárního obrazu od primárního obrazu nepřesahuje určenou hodnotu.

8.1.4.4   Zkouška rozlišování barev

Účelem této zkoušky je ověřit, zda není nebezpečí záměny barev při průhledu čelním sklem.

8.1.5   Zkouška odolnosti proti hoření

Účelem zkoušky je ověřit, zda vnitřní strana tabule bezpečnostního skla definovaného v bodech 2.3 a 2.4 má dostatečně nízkou rychlost hoření.

8.1.6   Zkouška odolnosti proti chemikáliím

Účelem této zkoušky je stanovit, zda vnitřní povrch tabule bezpečnostního skla definovaného v bodech 2.3 a 2.4 odolá bez zhoršení vlastností účinkům chemických činitelů, které mohou být přítomny nebo užity ve vozidle (např. čisticí prostředky).

8.2

9.1

Každá změna typu tabule bezpečnostního skla nebo v případě čelního skla každé přiřazení čelního skla do skupiny musí být oznámeny příslušnému orgánu státní správy, který udělil schválení typu konstrukční části pro tento typ tabule bezpečnostního skla. Tento orgán může pak buď:

9.2

10.1

Bezpečnostní zasklení schválené jako typ podle této a následujících příloh musí být vyráběno tak, aby odpovídalo schválenému typu, a musí splňovat požadavky bodů 6, 7 a 8.

10.2

K ověření, že požadavky bodu 10.1 byly splněny, se trvale provádí průběžná kontrola výroby.

10.3

Držitel schválení typu konstrukční části musí zejména:

10.4

Orgán státní správy může kdykoli ověřit metody kontroly shodnosti, které se uplatňují v každé výrobní jednotce (viz bod 1.3 přílohy III O).

11.1

Schválení typu konstrukční části pro tabule bezpečnostního skla podle této směrnice může být odejmuto, nejsou-li splněny požadavky bodu 10.1.

11.2

Jestliže některý členský stát odejme schválení typu konstrukční části, které předtím udělil, informuje o tom ihned ostatní členské státy kopií podepsaného a datovaného certifikátu schválení typu konstrukční části, v němž je velkými písmeny uvedeno „SCHVÁLENÍ TYPU KONSTRUKČNÍ ČÁSTI ODEJMUTO“.

1.1

Tabule skla, která se má zkoušet, nesmí být pevně upnuta, smí však být uchycena na identickou skleněnou tabuli lepicí páskou přilepenou po celém okraji.

1.2

K dosažení fragmentace se užije kladiva o hmotnosti zhruba 75 g nebo nějakého jiného zařízení dávajícího rovnocenné výsledky. Poloměr zakřivení špičky musí být (0,2 ± 0,05) mm.

1.3

V každém z předepsaných bodů nárazu se zkouší jednou.

1.4

Úlomky se prohlédnou na kontaktním fotografickém papíře, přičemž exponování začíná nejpozději 10 sekund po nárazu a končí nejdéle 3 minuty po nárazu. V úvahu se berou pouze nejtmavší čáry představující počáteční strukturu lomu. Fotografické reprodukce dosažené fragmentace laboratoř uchovává.

2.1.1.1

Kalená ocelová koule o hmotnosti (227 ± 2) g o průměru přibližně 38 mm.

2.1.1.2

Zařízení pro volné upuštění koule ze stanovené výšky nebo zařízení, které uděluje kouli rychlost rovnající se rychlosti získané volným pádem. Užije-li se zařízení k vrhání koule, musí se rychlost rovnat rychlosti dosažené volným pádem s dovolenou odchylkou ±1 %.

2.1.1.3

Nosný přípravek podle obrázku 1 sestávající ze dvou ocelových rámů s 15 mm širokými obrobenými na sebe přiléhajícími obrubami opatřenými pryžovým obložením tloušťky přibližně 3 mm, šířky 15 mm a tvrdosti 50 IRHD.

Spodní rám spočívá na ocelové skříni vysoké přibližně 150 mm. Zkoušená tabule je přidržována horním rámem, jehož hmotnost je přibližně 3 kg. Nosný rám je přivařen k ocelové desce o tloušťce okolo 12 mm spočívající na podlaze a pod tuto desku je vložena pryžová deska tloušťky přibližně 3 mm a tvrdosti 50 IRHD.

Obrázek 1

Nosný přípravek pro zkoušky nárazem koule

2.2.1.1

Kalená ocelová koule s hmotností (2 260 ± 20) g o průměru přibližně 82 mm.

2.2.1.2

Zařízení pro volné upuštění koule ze stanovené výšky nebo zařízení, které uděluje kouli rychlost rovnající se rychlosti dosažené volným pádem. Užije-li se zařízení k vrhání koule, musí se rychlost rovnat rychlosti dosažené volným pádem s dovolenou odchylkou ±1 %.

2.2.1.3

Nosný přípravek podle obrázku 1 s popisem v bodu 2.1.1.3.

3.1.1

Maketa hlavy kulového nebo polokulového tvaru zhotovená z tvrdé překližky, potažená vyměnitelnou plstí, s dřevěným příčníkem nebo bez něho. Mezi kulovou částí a příčníkem je vložen kus tvaru krku.

Rozměry jsou uvedeny v obrázku 2.

Celková hmotnost makety je (10 ± 0,2) kg. rozměry v mm

Obrázek 2

Maketa hlavy

3.1.2

Zařízení k volnému upuštění makety hlavy ze stanovené výšky nebo zařízení, které uděluje maketě hlavy rychlost rovnající se rychlosti dosažené volným pádem.

Užije-li se zařízení k vrhání makety hlavy, musí se rychlost rovnat rychlosti dosažené volným pádem s dovolenou odchylkou ±1 %.

3.1.3

Nosný přípravek pro zkoušení plochých zkušebních kusů podle obrázku 3. Přípravek sestává ze dvou ocelových rámů s 50 mm širokými obrobenými a k sobě přiléhajícími obrubami opatřenými pryžovým obložením tloušťky přibližně 3 mm, šířky (15 ± 1) mm a tvrdosti 70 IRHD.

Horní rám je ke spodnímu upnut nejméně osmi šrouby.

3.2.1

3.2.2

3.2.3

4.1.1

Přístroj pro odírání ( 15 ) je schematicky naznačen na obrázku 4 a sestává z:

Otočná deska přístroje pro odírání se musí otáčet pravidelně, přibližně v jedné rovině (odchylka od této roviny nesmí být větší než ±0,05 mm na vzdálenost 1,6 mm od obvodu otočné desky). Kotouče musí být namontovány takovým způsobem, aby se ve styku s rotujícím zkušebním kusem točily v opačných smyslech tak, že při každém otočení zkušebního kusu vykonají dvakrát stlačující a odírací akci podél zakřivených čar na prstencové ploše o velikosti cca 30 cm2.

4.1.2

Odírací kotouče ( 16 ), každý o průměru 45 mm až 50 mm a tloušťce 12,5 mm, jsou tvořeny zvláštním jemně prosátým abrazivem zapuštěným do středně tvrdé pryže. Kotouče musí mít tvrdost (72 ± 5) IRHD, měřeno ve čtyřech rovnoměrně rozložených bodech na střednici odírajícího povrchu, přičemž tlak působí svisle podél průměru kotouče; údaje se zjišťují 10 sekund po plném působení tlaku.

Odírací kotouče musí být připraveny k užití při velmi pomalém otáčení ve styku s tabulí plochého skla, aby se zajistilo, že jejich povrch je úplně rovný.

4.1.3

Světelný zdroj tvoří žárovka s vláknem ležícím v rovnoběžnostěnu o rozměrech (1,5 × 1,5 × 3) mm. Napětí na vlákně musí být stabilizováno s dovolenou odchylkou ±1/1 000. Přístroj užitý k ověření napětí musí mít příslušnou přesnost.

4.1.4

Optický systém, který má čočku s ohniskovou vzdáleností f alespoň 500 mm korigovanou pro chromatické aberace. Plné otevření čočky nesmí být větší než f/20. Vzdálenost mezi čočkou a světelným zdrojem musí být seřízena tak, aby se dosáhlo svazku v podstatě rovnoběžných paprsků světla. K omezení průměru svazku světelných paprsků na (7 ± 1) mm se vkládá clona. Tato clona se umístí ve vzdálenosti (100 ± 50) mm od čočky na straně odlehlé od zdroje světla.

4.1.5

Zařízení pro měření rozptýleného světla (viz obrázek 5), které se skládá z fotoelektrického článku s integrující koulí o průměru 200 mm až 250 mm. Koule musí být opatřena otvory pro vstup a výstup světla. Vstupní otvor musí být kruhový a musí mít průměr alespoň dvojnásobku průměru svazku paprsků světla. Výstupní otvor koule musí být opatřen buď světelnou zádrží, nebo etalonem odrazivosti, podle postupu popsaného v bodu 4.4.3 níže. Světelná zádrž musí absorbovat veškeré světlo, není-li do svazku světelných paprsků vložen žádný zkušební kus.

Osa svazku světelných paprsků musí procházet středem otvorů pro vstup a výstup. Průměr b výstupního otvoru světla musí být roven 2a.tg 4 o, kde a je průměr koule. Fotoelektrický článek se montuje takovým způsobem, aby nemohl být zasažen světlem přicházejícím přímo od vstupního otvoru nebo od etalonu odrazivosti.

Povrchy vnitřku integrující koule a etalonu odrazivosti musí mít v podstatě stejnou odrazivost a musí být matné a neselektivní. Výstup fotoelektrického článku musí být lineární s přesností ±2 % v rozsahu užitých intenzit světla.

Konstrukce přístroje musí být taková, aby nedošlo k vychýlení ručičky galvanometru, když je koule temná. Celý přístroj musí být v pravidelných intervalech ověřován etalony definovaného rozptylu světla. Jestliže se měření rozptylu světla provádí užitím jiných přístrojů nebo metod, než jaké jsou popsány výše, musí být výsledky korigovány tak, aby byly uvedeny do souladu s výsledky získanými výše popsaným přístrojem.

Obrázek 5

Zařízení k měření rozptýleného světla

4.2.1

teplota: (20 ± 5) oC,

4.2.2

tlak: od 860 mbar do 1 060 mbar,

4.2.3

relativní vlhkost: (60 ± 20) %.

4.4.1

Bezprostředně před odíráním a po něm se zkušební kusy očistí takto:

Jakékoli užití ultrazvuku je nutno vyloučit. Po očištění mohou být zkušební kusy uchopeny pouze za okraje a musí být uloženy tak, aby se zabránilo poškození nebo znečištění jejich povrchů.

4.4.2

Zkušební kusy se stabilizují minimálně 48 hodin při (20 ± 5) oC a (60 ± 20) % relativní vlhkosti.

4.4.3

Zkušební kus se umístí bezprostředně ke vstupnímu otvoru integrující koule. Úhel mezi kolmicí k povrchu zkušebního kusu a osou svazku světelných paprsků nesmí přesahovat 8o.

Potom se provedou čtyři měření a údaje se zapíší do následující tabulky:

Měření T1, T2, T3, T4 se opakují s jinými stanovenými polohami zkušebního kusu, aby se zjistila jeho stejnorodost.

Vypočte se součinitel celkové propustnosti T t = T 2/T 1

Vypočte se součinitel propustnosti pro rozptýlené světlo Td podle vzorce:

Vypočte se procento snížení průhlednosti vlivem rozptylu světla takto:

Změří se počáteční snížení průhlednosti u zkušebního kusu nejméně ve čtyřech bodech rovnoměrně rozložených v neodírané oblasti podle výše uvedeného vzorce. U každého zkušebního kusu se stanoví průměr z výsledků. Namísto čtyř měření lze průměrnou hodnotu získat rovnoměrným otáčením kusu třemi otáčkami za sekundu nebo většími.

Pro každou tabuli bezpečnostního skla se při tomtéž zatížení zkouší třikrát. Snížení průhlednosti se užije jako měřítko oděru spodní vrstvy povrchu po vykonání zkoušky odolnosti zkušebního kusu proti oděru.

Podle výše uvedeného vzorce se nejméně ve čtyřech bodech rovnoměrně rozložených v odřeném úseku změří rozptýlené světlo. U každého zkušebního kusu se stanoví průměr z výsledků. Místo čtyřmi měřeními lze průměrnou hodnotu získat rovnoměrným otáčením kusu třemi otáčkami za sekundu nebo většími.

4.5

Odolnost proti oděru se zkouší pouze podle uvážení zkušební laboratoře s přihlédnutím k informacím, které má již k dispozici, např. změny v mezivrstvách nebo v tloušťce materiálu běžně nevyžadují další zkoušky.

4.6

Žádné vedlejší vlastnosti se neuvažují.

5.3.1

Výsledek zkoušky odolnosti proti vysoké teplotě se považuje za kladný, jestliže se nevytvoří bubliny nebo jiné vady dále než 15 mm od neodříznutého okraje nebo 25 mm od odříznutého okraje zkušebního kusu nebo vzorku, nebo dále než 10 mm od jakékoli trhliny, která může vzniknout v průběhu zkoušky.

5.3.2

Sada zkušebních kusů nebo vzorků předložených ke schválení typu konstrukční části se považuje z hlediska zkoušky odolnosti proti vysoké teplotě za vyhovující, jestliže je splněna některá z následujících podmínek:

6.1.1.1

Zdroj záření skládající se ze středotlaké rtuťové výbojky s trubicovou křemíkovou baňkou bezozonového typu. Osa baňky musí být ve svislé poloze. Jmenovité hodnoty výbojky musí být: délka 360 mm, průměr 9,5 mm, délka oblouku (300 ± 4) mm, příkon (750 ± 50) W.

Může být užit jakýkoli jiný zdroj záření, který dává tentýž účinek jako výše specifikovaná výbojka. K ověření, že účinky jiného zdroje jsou tytéž, se provede srovnávací měření množství emitované energie v rozmezí vlnových délek od 300 nm do 450 nm, přičemž ostatní vlnové délky se odstraní vhodnými filtry. Alternativní zdroj se pak užívá s těmito filtry.

U tabule bezpečnostního skla, pro kterou není uspokojivá korelace mezi zkouškou a podmínkami užívání, bude nutno upravit zkušební podmínky.

6.1.1.2

Napájecí transformátor a kondenzátor způsobilý dodávat výbojce (bod 6.1.1.1) špičkové zapalovací napětí minimálně 1100 V a provozní napětí (500 ± 50) V.

6.1.1.3

Zařízení pro uchycení a otáčení zkušebních vzorků rychlostí 1 až 5 otáček/min kolem centrálně umístěného zdroje záření za účelem zajištění rovnoměrné expozice.

6.1.2.1

Rozměr zkušebních vzorků musí být (76 × 300) mm

6.1.2.2

Zkušební vzorky musí být odříznuty laboratoří z horní části tabulí takovým způsobem, že:

6.1.4

Každý zkušební kus nebo vzorek (celkový počet tři kusy) je výše popsaným postupem vystaven na každý bod zkušebního kusu nebo vzorku záření tak, že záření má na užitou mezivrstvu týž účinek, jaký by mělo sluneční záření 1 400 W/m2 po dobu 100 hodin.

6.3.1

Výsledek zkoušky odolnosti proti záření se považuje za kladný, jestliže jsou splněny tyto podmínky:

6.3.2

Sada zkušebních kusů nebo vzorků předložených ke schválení typu se považuje za uspokojivou z hlediska odolnosti proti záření, jestliže je splněna některá z následujících podmínek:

7.3.1

Bezpečnostní sklo se považuje za vyhovující z hlediska odolnosti proti vlhkosti, jestliže není po pobytu v trvání 2 hodin v okolní atmosféře u normálních neupravených vrstvených skel a 48 hodin v okolní atmosféře u skloplastů a tabulí skel s plastickým povlakem pozorována význačná změna dále než 10 mm od neřezaných okrajů a dále než 15 mm od řezaných okrajů.

7.3.2

Sada zkušebních kusů nebo vzorků předložených ke schválení typu se považuje za vyhovující z hlediska odolnosti proti vlhkosti, je-li splněna některá z následujících podmínek:

9.1.1.1

9.1.1.2

Optický systém sestávající z čočky s ohniskovou vzdáleností alespoň 500 mm korigovanou pro chromatické aberace. Plné otevření čočky nesmí být větší než f/20. Vzdálenost mezi čočkou a světelným zdrojem musí být seřízena tak, aby se dosáhlo svazku v podstatě rovnoběžných paprsků světla.

K omezení průměru svazku světelných paprsků na (7 ± 1) mm se vkládá clona. Tato clona se umístí ve vzdálenosti (100 ± 50) mm od čočky na straně odlehlé od zdroje světla. Měření se provádí v bodě, který leží ve středu svazku světelných paprsků.

9.1.1.3

Měřicí zařízení ( 18 )

Přijímač musí mít relativní spektrální citlivost v podstatě shodnou s relativní spektrální světelnou účinností ICI pro fotopické vidění. Citlivý povrch přijímače musí být pokryt rozptylujícím médiem a musí mít průřez rovný alespoň dvojnásobku průřezu rovnoběžného svazku paprsků světla emitovaného optickým systémem. Užije-li se integrující koule, musí mít otvor koule plochu příčného řezu alespoň dvojnásobnou, než je průřez rovnoběžné části paprsků. Linearita přijímače a příslušného měřicího přístroje musí být lepší než 2 % účinné části stupnice.

9.1.2.1

U čelních skel se mohou užít alternativní metody užívající buď zkušební kus odříznutý z nejplošší části čelního skla, nebo zvlášť připravený plochý čtverec mající charakteristiky materiálu a tloušťku jako u skutečného čelního skla, přičemž se měří kolmo k tabuli skla.

9.1.2.2

Zkouší se v zóně I podle bodu 9.2.5.2 této přílohy.

9.1.2.3

U traktorů, u kterých není možné stanovit zónu I, se zkouší v zóně I’ podle bodu 9.2.5.3 této přílohy.

9.1.4.1

Normální propustnost světla měřená podle bodu 9.1.2 nesmí u čelních skel být nižší než 75 % a u tabulí skla jiných než čelní skla nesmí být nižší než 70 %.

9.1.4.2

U skel namontovaných v místech, která nejsou podstatná pro pole výhledu řidiče (např. zasklená střecha), smí být normální součinitel propustnosti světla nižší než 70 %. Tabule skla, jejichž normální součinitel propustnosti světla je nižší než 70 %, musí být označeny příslušnou doplňující značkou.

9.2.1.1.1

Optická odchylka: úhel mezi skutečným a zdánlivým směrem bodu pozorovaného skrz tabuli bezpečnostního skla, přičemž velikost úhlu je funkcí úhlu dopadu záměrné přímky, tloušťky a sklonu tabule skla a poloměru zakřivení v bodě dopadu.

9.2.1.1.2

Optické zkreslení ve směru MM’: algebraický rozdíl úhlové odchylky měřené mezi dvěma body M a M’ na povrchu tabule bezpečnostního skla; vzdálenost mezi oběma body je taková, že jejich průměty na rovině kolmé ke směru pozorování mají od sebe danou vzdálenost Δx (viz obrázek 6).

Odchylka proti smyslu otáčení hodinových ručiček se považuje za kladnou a ve smyslu otáčení ručiček za zápornou.

9.2.1.1.3

Optické zkreslení v bodě M: maximální optické zkreslení pro všechny směry MM’ od bodu M.

Δα = α1 – α2,

tj. optické zkreslení ve směru MM’.

Δx = MC,

tj. vzdálenost mezi dvěma přímkami rovnoběžnými se směrem pozorování a procházejícími body M a M’.

9.2.1.2.1

Promítací zařízení dobré kvality s bodovým zdrojem světla vysoké intenzity mající například tyto vlastnosti:

Obrázek 8

Zvětšená část diapozitivu

Promítací zařízení je schematicky znázorněno na obrázku 7. Clona Φ 8 mm je umístěna přibližně 10 mm od přední čočky.

9.2.1.2.2

Obrázek 9

Uspořádání přístroje pro zkoušku optického zkreslení

9.2.1.2.3

Držák skla, pokud možno takový, aby umožňoval svislé a vodorovné snímání i otáčení tabule bezpečnostního skla.

9.2.1.2.4

Kontrolní šablona k měření změn v rozměrech, kde je žádoucí rychlé hodnocení. Vhodné provedení je znázorněno na obrázku 10.

Obrázek 10

Provedení vhodné kontrolní šablony

9.2.1.6

Vzdálenost Δx musí být 4 mm.

9.2.1.7

Čelní sklo musí být namontováno s týmž úhlem sklonu, jako je na traktoru.

9.2.1.8

Osa projekce ve vodorovné rovině musí být přibližně kolmá ke stopě čelního skla v této rovině.

9.2.2

Měří se v zóně I podle bodu 9.2.5.2 této přílohy.

9.2.3

9.2.3.1   Druh materiálu

9.2.3.2   Jiné vedlejší vlastnosti

Jiné vedlejší vlastností se neuvažují.

9.2.4

Ke zkoušce se předloží čtyři vzorky.

9.2.5

9.2.6

Typ čelního skla se pokládá za vyhovující z hlediska optického zkreslení, jestliže u čtyř vzorků předložených ke zkoušení nepřekročí optická zkreslení v žádné ze zón I nebo I’ maximální hodnotu 2 obloukových minut.

1.

baňka žárovky

2.

apertura kondenzoru > 8,6 mm

3.

apertura matnice > apertura kondenzoru

4.

barevný filtr se středovým otvorem přibližně 0,3 mm v průměru, průměr > 8,6 mm

5.

destička se soustavou polárních souřadnic, průměr > 8,6 mm

6.

achromatická čočka, f ≥ 86 mm, apertura 10 mm

7.

achromatická čočka, f ≥ 86 mm, apertura 10 mm

8.

černá skvrna o průměru přibližně 0,3 mm

9.

achromatická čočka, f = 20 mm, apertura ≤ 10 mm

9.3.1.2.2

Když je mezi dalekohled a kolimátor vložen zkušební kus, který dává sekundární obraz, objeví se v jisté vzdálenosti od středu systému polárních souřadnic druhý, méně jasný bod. Úhel oddělování sekundárního obrazu může být zjištěn ze vzdáleností mezi body viděnými pozorovacím dalekohledem (viz obrázek 14). (Vzdálenost mezi tmavou skvrnou a jasným bodem ve středu systému polárních souřadnic udává optickou odchylku).

9.3.1.2.3

Tabule bezpečnostního skla se nejprve zkoumá jednoduchým ohledáním, aby se nalezla plocha s největším sekundárním obrazem. Tato plocha se pak přezkoumá systémem s kolimačním dalekohledem při vhodném úhlu dopadu. Pak se změří maximální oddělování sekundárního obrazu.

9.3.1.3

Směr pozorování ve vodorovné rovině musí být přibližně kolmý ke stopě čelního skla v této rovině.

9.3.2

Podle kategorie traktorů se měří v zónách definovaných v bodu 9.2.2 výše.

9.3.2.1   Typ traktoru

Zkouška se musí opakovat, jestliže se má čelní sklo montovat na typ traktoru, který má dopředné pole výhledu odlišné od typu traktoru, pro který již bylo čelní sklo schváleno.

9.3.3

9.3.3.1   Druh materiálu

9.3.3.2   Jiné vedlejší vlastnosti

Žádné jiné vedlejší vlastnosti se neuvažují.

9.3.4

Ke zkoušce se předloží čtyři vzorky.

9.3.5

Typ čelního skla se pokládá za vyhovující z hlediska oddělování sekundárního obrazu, jestliže u čtyř vzorků předložených ke zkoušení nepřekročí oddělování primárního a sekundárního obrazu maximální hodnotu 15 obloukových minut.

10.2.1

Rychlost hoření: podíl prohořelé vzdálenosti změřené podle této metody a doby, kterou trvalo prohoření na tuto vzdálenost.

Je vyjádřena v milimetrech za minutu.

10.2.2

Kompozitní materiál: materiál, který sestává z více vrstev stejných nebo různých materiálů spojených na jejich povrchu tmelením, lepením, plátováním, svařováním atd. Když jsou různé materiály spojeny přerušovaně (například šitím, nýtováním, vysokofrekvenčním svařováním atd.) tak, že je možný odběr individuálních vzorků podle bodu 10.5, nepovažují se takové materiály za kompozitní.

10.2.3

Exponovaná strana: strana, která je obrácena směrem k prostoru pro cestující, když je materiál namontován na traktor.

10.4.1

Spalovací komora (viz obrázek 15), pokud možno z nerezavějící oceli, která má rozměry uvedené na obrázku 16. Přední část komory má ohnivzdorné pozorovací okénko, které může tvořit celou přední stěnu a které může sloužit jako vstupní dvířka.

Dno spalovací komory má větrací otvory a strop má kolem dokola větrací štěrbinu.Spalovací komora je umístěna na čtyřech patkách 10 mm vysokých.

Komora může mít na jednom konci otvor pro vsunutí držáku vzorku se vzorkem, na protější straně je otvor pro přívodní plynové potrubí. Roztavený materiál se zachycuje na pánvičce (viz obrázek 17) umístěné na dně komory mezi větracími otvory, aniž by je kdekoli zakrývala.

Obrázek 15

Příklad spalovací komory s držákem vzorku a odkapávací pánvičkou

Obrázek 16

Příklad spalovací komory

Obrázek 17

Typická odkapávací pánvička

10.4.2

Držák vzorků sestávající ze dvou kovových desek tvaru U nebo rámů z nekorodujícího materiálu. Rozměry udává obrázek 18.

Spodní deska je opatřena kolíky a horní má odpovídající otvory, aby se zajistilo pevné uchycení vzorku. Kolíky slouží též jako měřicí body na počátku a na konci dráhy hoření.

S držákem vzorků se musí dodat podpěrná síť tvořená ohnivzdornými dráty o průměru 0,25 mm, které jsou napnuty mezi rameny dolní desky držáků vzorků ve vzdálenostech 25 mm (viz obrázek 19).

Obrázek 18

Příklad držáku vzorků

Obrázek 19

Příklad konstrukce sekce spodní desky tvaru U pro vytvoření vhodného uchycení podpěrných drátů

Dolní strana vzorku musí být 178 mm nad deskou dna, vzdálenost předního okraje držáku vzorku od stěny komory musí být 22 mm, vzdálenost podélných stran držáku vzorku od boků komory musí být 50 mm (všechny rozměry vnitřní) (viz obrázky 15 a 16).

10.4.3

Plynový hořák: Zapalovací plamínek se vytváří Bunsenovým hořákem s vnitřním průměrem 9,5 mm. Je umístěn ve zkušební komoře tak, aby střed jeho trysky byl 19 mm pod středem spodního okraje volného konce vzorku (viz obrázek 16).

10.4.4

Plyn pro zkoušku: Plyn, který napájí hořák, musí mít výhřevnost okolo 38 MJ/m3 (např. zemní plyn).

10.4.5

Kovový hřeben alespoň 110 mm dlouhý, se sedmi až osmi hladce zaoblenými zuby na každých 25 mm délky.

10.4.6

Stopky s přesností 0,5 s.

10.4.7

Digestoř: Spalovací komora může být umístěna v digestoři za předpokladu, že vnitřní objem digestoře je alespoň 20násobně, ne však více než 110násobně větší než objem spalovací komory, a za předpokladu, že žádný jednotlivý výškový, šířkový nebo délkový rozměr digestoře není větší než 2,5násobek některého z obou druhých rozměrů.

Před zkouškou se změří svislá rychlost vzduchu v digestoři 100 mm před místem určeným pro spalovací komoru a za ním. Musí být mezi 0,10 m/s a 0,30 m/s, aby obsluha nebyla obtěžována spalinami. Je možné užít digestoř s přirozeným větráním a vhodnou rychlostí vzduchu.

10.6.1

Vzorky s vlasovými nebo chomáčovitými povrchy se umístí na rovnou plochu a hřebenem (viz bod 10.4.5) se přejedou dvakrát proti vlasu.

10.6.2

Vzorek se položí do držáku vzorku (bod 10.4.2) tak, že exponovaná (zkoušená) strana směřuje dolů k plameni.

10.6.3

Plamen plynového hořáku se pomocí značky na komoře seřídí na výšku 38 mm, přičemž přívod vzduchu k hořáku je uzavřen. K ustálení musí plamen hořet aspoň jednu minutu, než se zahájí první zkouška.

10.6.4

Držák vzorku se vsune do spalovací komory tak, aby byl konec vzorku vystaven plameni, a po 15 sekundách se uzavře přívod plynu.

10.6.5

Měření doby hoření začíná v okamžiku, kdy čelo plamene míjí první měřicí bod. Pozoruje se šíření plamene na té straně (horní nebo spodní), která hoří rychleji.

10.6.6

Měření doby hoření končí v okamžiku, kdy plamen dospěje k poslednímu měřicímu bodu nebo když plamen zhasne před dosažením tohoto bodu. Jestliže plamen nedosáhne posledního měřicího bodu, měří se prohořelá dráha až k bodu, kde plamen zhasl. Prohořelá dráha je ta část vzorku, která byla zničena hořením na povrchu nebo uvnitř.

10.6.7

Nevznítí-li se vzorek, nebo pokud po zhasnutí hořáku hoření nepokračuje, nebo pokud plamen zanikne před dosažením prvního měřicího bodu, takže se nenaměří žádná doba hoření, zaznamená se do zkušební zprávy, že rychlost hoření je 0 mm/min.

10.6.8

Když se provádí série zkoušek nebo když se zkouška opakuje, je nutno se před zahájením každé zkoušky přesvědčit, že teplota spalovací komory a držáku vzorku nepřesahuje 30 oC.

11.1.1

neodírající mýdlový roztok: 1 % hmotnosti draselného oleátu v deionizované vodě;

11.1.2

prostředek k čištění oken: vodní roztok isopropanolu a dipropylenglykol-monometyletheru, každý v koncentraci 5 % až 10 % hmotnostních, a hydroxid amonný v koncentraci 1 % až 5 % hmotnostních;

11.1.3

neředěný denaturovaný alkohol: 1 objemový díl methylalkoholu v 10 objemových dílech ethylalkoholu;

11.1.4

referenční směs: směs 50 % objemových toluenu, 30 % objemových trimethylpentanu 2,2,4, 15 % objemových trimethyl-1-pentanu 2,4,4 a 5 % objemových ethylalkoholu;

11.1.5

referenční kerosin: směs 50 % objemových oktanu a 50 % objemových n-dekanu.

11.4.1

Zkouška odolnosti proti chemikáliím se považuje za vyhovující, jestliže zkušební vzorky nevykazují měknutí, mazlavost, povrchové trhliny nebo zjevnou ztrátu průhlednosti.

11.4.2

Série zkušebních vzorků předložených k schválení typu konstrukční části se považuje za vyhovující z hlediska odolnosti proti chemikáliím, jestliže byla splněna některá z následujících podmínek:

1.1.1

obchodní název nebo značka;

1.1.2

tvar a rozměry.

Tvrzená čelní skla se z hlediska fragmentace a mechanických vlastností zařazují do jedné ze dvou skupin, tj.:

1.1.3

Třída tloušťky, k níž patří nominální tloušťka e, u níž je přípustná výrobní odchylka ± 0,2 mm:

1.2.1

druh materiálu (leštěné sklo, plavené sklo, tabulové sklo),

1.2.2

zbarvení (bezbarvé nebo zbarvené),

1.2.3

vodiče jsou/nejsou vloženy,

1.2.4

ztemňující pruhy na skle jsou/nejsou.

2.1.1

Uvažuje se pouze druh materiálu.

2.1.2

U plaveného a u tabulového skla se uvažují shodné indexy obtížnosti.

2.1.3

Zkouška fragmentace se musí opakovat po přechodu od leštěného skla na plavené nebo tabulové sklo nebo naopak.

2.1.4

Zkoušky se musí opakovat, pokud jsou užity jiné než zbarvené ztemňující pruhy.

2.3.1

zóna F I: obvodová zóna jemné fragmentace nejméně 7 cm široká, která probíhá kolem okraje čelního skla a zahrnuje vnější pruh široký 2 cm, který se nehodnotí;

2.3.2

zóna F II: průhledová zóna s proměnlivou fragmentací, která vždy zahrnuje obdélníkovou část o výšce nejméně 20 cm a o délce nejméně 50 cm.

2.3.3

zóna F III: mezilehlá zóna mezi zónami F I a F II, která není širší než 5 cm.

2.5.1

Body nárazu se volí takto:

2.5.2

Zkouška fragmentace se provede v každém bodu 1, 2, 3, 3’, 4 a 5.

2.6.1

Výsledek zkoušky se považuje za vyhovující, jestliže fragmentace splňuje podmínky uvedené níže v bodech 2.6.1.1, 2.6.1.2 a 2.6.1.3.

2.6.1.1   Zóna F I

2.6.1.2   Zóna F II

2.6.1.3   Zóna F III

Úlomky v této zóně musí mít vlastnosti, které leží mezi vlastnostmi úlomků přípustných v obou sousedících zónách (F I a F II).

2.6.2

Čelní sklo předložené ke schválení typu konstrukční části se považuje za vyhovující z hlediska fragmentace, jestliže je splněna alespoň jedna z následujících podmínek:

2.6.3

Jakékoliv výše uvedené odchylky musí být zmíněny ve zkušební zprávě, k níž se připojí fotografie příslušných částí čelního skla.

3.2.1

Pro každou kategorii tloušťky čelního skla se ke zkoušce předloží čtyři zkušební vzorky s přibližně nejmenší rozvinutou plochou a čtyři zkušební vzorky s přibližně největší rozvinutou plochou, přičemž všech osm vzorků musí být téhož typu jako typ vybraný pro zkoušku fragmentace (viz bod 2.2).

3.2.2

Alternativně lze na základě rozhodnutí zkušební laboratoře pro každou kategorii tloušťky čelního skla podrobit zkoušce šest kusů, jejichž rozměry jsou (1 100 × 500) mm + 5/–2 mm.

3.3.1

Užije se postup podle bodu 3 přílohy III C.

3.3.2

Výška pádu činí 1,50 m + 0/–5 mm.

3.4.1

Výsledek zkoušky se považuje za vyhovující, jestliže se čelní sklo nebo zkušební vzorek rozbije.

3.4.2

Série zkušebních vzorků předložených k schválení typu konstrukční části se pokládá za vyhovující z hlediska zkoušky nárazem makety hlavy, jestliže je splněna alespoň jedna z následujících podmínek:

1.1.1

obchodní název nebo značka;

1.1.2

druh procesu tvrzení (termální nebo chemický);

1.1.3

kategorie tvaru; rozlišují se dvě kategorie:

1.1.4

Třída tloušťky, do níž patří nominální tloušťka e, u níž je přípustná výrobní odchylka ± 0,2 mm:

1.2.1

druh materiálu (leštěné sklo, plavené sklo, tabulové sklo),

1.2.2

zbarvení (bezbarvé nebo zbarvené),

1.2.3

vodiče jsou/nejsou vloženy.

2.2.1

Z každé kategorie tvaru a z každé třídy tloušťky se vyberou obtížně vyrobitelné vzorky podle těchto kriterií:

2.2.2

Zkoušky na vzorcích odpovídajících největší ploše S se považují za použitelné na jakoukoli jinou plochu menší než S + 5 %.

2.2.3

Jestliže předložené vzorky mají úhel γ menší než 30o, považují se zkoušky za použitelné na všechny vyráběné tabule s úhlem větším než (γ – 5)o.

Jestliže předložené vzorky mají úhel γ rovný 30o nebo větší, považují se zkoušky za použitelné na všechny vyráběné tabule s úhlem rovným 30o nebo větším.

2.2.4

Jestliže je výška segmentu h předložených vzorků větší než 100 mm, považují se zkoušky za použitelné na všechny vyráběné tabule s výškou segmentu menší než (h + 30) mm.

Jestliže je výška segmentu h předložených vzorků rovna 100 mm nebo menší, považují se zkoušky za použitelné na všechny vyráběné tabule s výškou segmentu rovnou 100 mm nebo menší.

2.4.1

Užije se postup podle bodu 1 přílohy III C.

2.5.1

Pro ploché a zakřivené tabule skla musí být body nárazu znázorněné jednak na obrázcích 3a a 3b přílohy III N, a jednak na obrázku 3c přílohy III N tyto:

2.5.2

V každém předepsaném bodu nárazu se zkouší jednou.

2.6.1

Výsledek zkoušky se považuje za vyhovující, jestliže fragmentace splňuje tyto podmínky:

2.6.2

Sada vzorků předložených k schválení typu konstrukční části se považuje za vyhovující z hlediska fragmentace, jestliže je splněna alespoň jedna z následujících podmínek:

2.6.3

Jakékoliv výše uvedené odchylky musí být uvedeny ve zkušební zprávě, k níž se připojí fotografie příslušných částí tabule.

3.1.3.1

Užije se postup podle bodu 2.1 přílohy III C.

3.1.3.2

Výšku pádu (od spodku koule k hornímu povrchu zkušebního kusu) podle tloušťky tabule skla uvádí následující tabulka:

3.1.4.1

Výsledek zkoušky se považuje za vyhovující, jestliže se zkušební vzorek nerozbije.

3.1.4.2

Série zkušebních vzorků předložených k schválení typu konstrukční části se pokládá za vyhovující z hlediska mechanické pevnosti, jestliže je splněna alespoň jedna z následujících podmínek:

4.1

Pro koeficient normální propustnosti světla rovnoměrně tvrzených tabulí skla nebo částí tabulí skla umístěných v místech podstatných pro řidičův výhled platí požadavky uvedené v bodu 9.1 přílohy III C.

1.1.1

obchodní název nebo značka;

1.1.2

tvar a rozměry.

Čelní skla vyrobená z normálního vrstveného skla patří z hlediska zkoušek mechanických vlastností a zkoušek odolnosti proti vlivům vnějšího prostředí do jedné skupiny;

1.1.3

počet vrstev skla;

1.1.4

jmenovitá tloušťka e čelního skla; připouští se výrobní odchylka (± 0,2 n) mm od jmenovité hodnoty, přičemž n je počet vrstev skla v čelním skle;

1.1.5

jmenovitá tloušťka mezivrstvy nebo mezivrstev;

1.1.6

druh a typ mezivrstvy nebo mezivrstev (např. PVB nebo jiné plastické materiály).

1.2.1

druh materiálu (leštěné sklo, plavené sklo, tabulové sklo);

1.2.2

zbarvení (celkové nebo částečné) mezivrstvy nebo mezivrstev (bezbarvé nebo zbarvené),

1.2.3

zbarvení skla (bezbarvé nebo zbarvené),

1.2.4

vodiče jsou/nejsou vloženy,

1.2.5

ztemňující pruhy na skle jsou/nejsou.

2.1

U normálních vrstvených čelních skel se s výjimkou zkoušek nárazem makety hlavy (bod 3.2) a zkoušek optických vlastností zkoušejí ploché zkušební vzorky, které jsou buď vyříznuty ze skutečných čelních skel, nebo které jsou zvlášť pro tento účel vyrobeny. V obou případech musí zkušební vzorky ve všech ohledech přesně reprezentovat čelní skla, pro která se žádá schválení typu konstrukční části.

2.2

Před každou zkouškou musí být zkušební vzorky uloženy na dobu alespoň čtyř hodin při teplotě (23 ± 2) oC. Zkouší se co nejdříve po vyjmutí zkušebních vzorků z prostoru, ve kterém byly uloženy.

3.2.2.1

Užije se postup podle bodu 3.3.2 přílohy III C.

3.2.2.2

Výška pádu je 1,5 m + 0 mm/–5 mm.

3.2.3.1

Zkouška se považuje za zkoušku s vyhovujícím výsledkem, jsou-li splněny tyto podmínky:

3.2.3.2

Sada zkušebních vzorků podrobených zkoušce schválení typu konstrukční části se považuje za vyhovující z hlediska chování při nárazu makety hlavy, je-li splněna jedna z těchto podmínek:

3.3.2.1

Užije se postup podle bodu 3.3.1 přílohy III C.

3.3.2.2

Výška pádu je 4 m + 25 mm/–0 mm.

3.3.3.1

Výsledek zkoušky se považuje za vyhovující, jsou-li splněny tyto podmínky:

3.3.3.2

Sada zkušebních vzorků podrobených zkoušce schválení typu konstrukční části se považuje za vyhovující z hlediska chování při zkoušce nárazem makety hlavy, jestliže je splněna jedna z těchto podmínek:

4.2.2.1

Užije se postup podle bodu 2.2 přílohy III C.

4.2.2.2

Výška pádu (od spodní strany koule k hornímu povrchu zkušebního kusu) je 4 m + 25 mm/–0 mm.

4.2.3.1

Výsledek zkoušky se považuje za vyhovující, jestliže koule do pěti sekund od okamžiku nárazu nepronikne tabulí skla.

4.2.3.2

Sada zkušebních vzorků podrobených zkoušce schválení typu konstrukční části se z hlediska zkoušky nárazem koule 2 260 g považuje za vyhovující, jestliže je splněna jedna z následujících podmínek:

4.3.3.1

Užije se postup podle bodu 2.1 přílohy III C. Deset vzorků se podrobí zkoušce při teplotě (+40 ± 2) oC a deset při teplotě (–20 ± 2) oC.

4.3.3.2

Výšky pádu pro různé kategorie tlouštěk a hmotnosti oddělených úlomků jsou uvedeny v následující tabulce:

4.3.4.1

Výsledek zkoušky se považuje za vyhovující, jsou-li splněny tyto podmínky:

4.3.4.2

Sada zkušebních vzorků dodaných ke zkoušce pro schválení typu se z hlediska zkoušky nárazem koule 227 g považuje za vyhovující, je-li splněna jedna z následujících podmínek:

5.3.2

Platí požadavky uvedené v bodu 6 přílohy III C.

1.1.1

obchodní název nebo značka;