[pic] | EVROPSKÁ KOMISE |

V Bruselu dne 9.3.2010

KOM(2010)77 v konečném znění

PRACOVNÍ DOKUMENT KOMISE

Budoucnost „navracení cla“ v pravidlech původu v dohodách EU o volném obchodu

PRACOVNÍ DOKUMENT KOMISE

Budoucnost „navracení cla“ v pravidlech původu v dohodách EU o volném obchodu

Ve středu 7. října 2009 proběhla diskuse v kolegiu o dohodě o volném obchodu mezi EU a Koreou. Předseda v této souvislosti vyzval GŘ Trade a GŘ Taxud, aby vypracovala společný dokument obsahující úvahy o budoucnosti „navracení cla“.

I. Úvod

„Navracením cla“ se podle definice v protokolech o pravidlech původu obsažených v preferenčních obchodních dohodách rozumí částečná či úplná náhrada, prominutí nebo neplacení cel nebo rovnocenných poplatků ze zahraničních surovin, meziproduktů nebo součástí, které se použijí při výrobě konečného produktu vyváženého do třetí země[1].

Navracení cla používá EU a mnohé (ne-li všechny) další země v nepreferenčním prostředí . Zajišťuje se tím stejné postavení pro vyvážející průmyslová odvětví v různých zemích bez ohledu na rozdílnou úroveň dovozního cla. Na straně dovozu si jednotlivé země ponechávají možnost chránit svůj domácí trh prostřednictvím cla podle doložky nejvyšších výhod. Navracení cla je povoleno na základě ustanovení dohody WTO o subvencích.

V preferenčním prostředí EU v mnoha svých dohodách o volném obchodu tradičně navracení cla zakazuje[2], i když v případě mnoha rozvojových zemí je částečně nebo úplně povolila[3]. Některé partnerské země jednající s EU o dohodě o volném obchodu však s tímto zákazem nesouhlasí a, jak tomu bylo nedávno v případě Korey, úprava v oblasti navracení cla se stává jedním ze zásadních prvků těchto jednání. Proto je zapotřebí prozkoumat politiku EU v otázce navracení cla a cílem tohoto dokumentu je poskytnout některé základní úvahy a doporučení pro politický postup v této otázce, o němž se poté bude diskutovat s Radou, Evropským parlamentem a zúčastněnými stranami.

II. Dopady zákazu či povolení navracení cla v dohodách o volném obchodu

a) Negativní účinky navracení cla

Liberalizace mezinárodního obchodu tradičně představuje zmírnění nebo úplné odstranění stávajících omezení obchodu. Obecné odstranění stávajících překážek obchodu na základě zásady erga omnes je nejpřímější cestou k zajištění volného obchodu, odstranění a snížení cel, ochraně investic, otevření trhu služeb atd. Mnohé země daly před úplnou liberalizací obchodu přednost postupným krokům, jako je povolení navracení cla, s cílem upravit dopad dovozního cla na vývoz, a tím jej podpořit.

Na navracení cla lze skutečně pohlížet jako na ohrožení liberalizace obchodu, jelikož na ni má určité negativní účinky. Přestože v odborné ekonomické literatuře nepanuje jednotný názor, některé ekonomické studie zjistily, že navracení cla snižuje motivaci vyvážejících výrobců k tomu, aby se bránili vysokým celním sazbám na jejich dovážené zboží, což má protichůdný účinek na volný obchod. Navracení cla může přispívat k přetrvávání protekcionismu: může určité zemi umožnit dále chránit své výrobce meziproduktů a zároveň tuto ochranu selektivně omezovat, aby podpořila svůj vývoz konečných produktů. Navracení cla sice může mít pozitivní účinek na konkurenceschopnost vývozu určité země, ale mohlo by vést k vývozu s nízkou domácí hodnotou a relativně vysokým zahraničním podílem.

Navracení cla je však ještě spornější, pokud se zachovává během procesu úplné liberalizace v rámci dohody o volném obchodu. Nejznámější negativní důsledek povolení navracení cla je pravděpodobně tento: pokud je navracení cla povoleno v zóně volného obchodu, výrobce partnerské země A dohody o volném obchodu může získávat zdroje z třetích zemí osvobozené od cla pro vývoz do partnerské země B dohody o volném obchodu, zatímco jeho konkurenti v zemi B jsou povinni platit platná cla podle doložky nejvyšších výhod, pokud získávají zdroje z třetích zemí pro výrobky prodávané na jejich domácím trhu.

Příklad: společnost z partnerské země dohody o volném obchodu, která vyváží textilie do EU, by využívala navracení cla z vláken, která dováží z třetí země za účelem výroby svých textilií; naopak výrobce textilií v EU prodávající v EU by nevyužíval náhrady cla zaplaceného za vlákna, která může za účelem výroby těchto textilií dovážet z třetích zemí. Pokud podíl těchto dovezených vláken činí u výrobce z EU například 25 % hodnoty textilií, potenciální konkurenční výhoda uvedeného vývozce do EU (vyjádřená jako procentní podíl celkové ceny konečné textilie výrobce z EU) by byla výsledkem vynásobení sazby dovozního cla těchto vláken v EU (4 %) 25 %, tj. asi 1 % hodnoty textilie[4].

Navracení cla proto může vést k nevyvážené hospodářské soutěži na trhu dovážející země, což může mít negativní účinky na domácí průmyslové odvětví a důsledky pro zaměstnanost. Kromě toho by povolení navracení cla umožnilo třetím zemím mít určitým způsobem prospěch z dohody o volném obchodu, pokud jde o obchod s meziprodukty a materiály. Zákaz navracení cla by podpořil využívání meziproduktů a materiálů z partnerských zemí dohody o volném obchodu ve vyšší míře, a sice díky možnosti kumulace, zatímco povolení navracení cla by umožnilo rovnocennou úpravu vstupů ze třetích zemí a vstupů pocházejících z dohody o volném obchodu: oba druhy vstupů by ve skutečnosti přicházely do partnerské země dohody o volném obchodu s nulovou celní sazbou, pokud by byly znovu vyvezeny po začlenění do konečného produktu. Z toho vyplývá, že i když navracení cla z právního hlediska nepředstavuje „vývozní subvenci“, nemělo by se na ně pohlížet jako na vývozní pobídku, kterou by zóna volného obchodu měla podporovat.

b) Parametry určující dopad navracení cla

Navracení cla je komplexní ekonomický nástroj. Dopad povolení nebo zákazu navracení cla na vývozce, hospodářskou soutěž na trhu dovážející země a na obchod s meziprodukty závisí na mnoha faktorech, jež jsou uvedeny níže[5].

a) Pokud jde o dopad na konkurenční postavení výrobců konečných produktů , zásadním faktorem jsou cla podle doložky nejvyšších výhod , která vyvážející země ukládá na meziprodukty, spolu se stupněm čerpání zdrojů ze zahraničí v téže zemi: čím vyšší jsou cla podle doložky nejvyšších výhod a čím větší je míra využívání zahraničních vstupů (v závislosti na pravidlech původu v rámci dohody o volném obchodu), tím větší dopad by mohlo mít navracení cla na vyvážený konečný produkt. To je jedním z hlavních důvodů, proč například tradičně ve většině asijských zemí, kde jsou cla podle doložky nejvyšších výhod relativně vysoká, hraje povolení navracení cla mnohem důležitější roli než v USA nebo v EU, kde jsou cla podle doložky nejvyšších výhod ve srovnání s uvedenými zeměmi relativně nízká.

Příklad: Ruritánie uplatňuje 14% celní sazbu na dovoz vláken ze třetích zemí. Pokud podíl dovezených vláken činí 25 % hodnoty textilií vyvezených ruritánskou společností, hodnota cla zaplaceného za tato dovezená vlákna by činila 3,5 % (25 % ze 14 %) hodnoty textilií ruritánského vývozce. Na základě tohoto příkladu by pro vývozce z EU hodnota cla uloženého na dovoz těchto vláken činila 1 % ceny jeho vlastních textilií.

b) Pokud jde o dopad na hospodářskou soutěž na trhu s konečnými produkty v dovážející zemi , nejdůležitějším aspektem je clo podle doložky nejvyšších výhod, které dovážející země ukládá na meziprodukty: čím vyšší jsou cla podle doložky nejvyšších výhod, která preferenční země ukládá na dovoz meziproduktů, a čím vyšší je míra využití těchto materiálů dovezených ze třetích zemí domácími výrobci, tím větší je potenciální konkurenční znevýhodnění domácích výrobců konečných produktů ve srovnání s vývozci z partnerské země dohody o volném obchodu, kteří využívají navracení cla.

Když použijeme výše uvedený příklad, výrobce textilií v EU, který dováží vlákna ze třetích zemí, by musel z těchto vláken zaplatit dovozní clo odpovídající 1 % jeho prodejní ceny bez ohledu na to, zda je navracení cla povoleno nebo zakázáno. Avšak v případě, že navracení cla je na základě dohody o volném obchodu povoleno, konkurenční výhoda vývozce z partnerské země dohody o volném obchodu, například Ruritánie, nad domácím výrobcem z EU by představovala 1 % hodnoty textilií.

Pokud jde o situaci v Ruritánii, ruritánský výrobce textilií, který dováží ze třetích zemí totéž množství vláken, by musel zaplatit clo z dovezených vláken ve výši 3,5 % hodnoty textilií: to by představovalo výhodu pro výrobce z EU vyvážejícího tyto textilie do Ruritánie v případě, že by navracení cla bylo povoleno.

Pokud by však navracení cla bylo na základě dohody o volném obchodu mezi EU a Ruritánií zakázáno, pro ruritánského vývozce do EU by to znamenalo znevýhodnění ve výši 2,5 % hodnoty textilií (3,5 % představuje clo, které by zaplatil za vlákna dovezená ze třetích zemí, minus 1 %, které představuje clo zaplacené za tatáž vlákna jeho konkurentem v EU). Naopak vývozce z EU vyvážející do Ruritánie by měl v Ruritánii konkurenční výhodu ve výši 2,5 % (3,5 % představuje clo, které zaplatil ruritánský výrobce, minus 1 %, které za tento dovoz zaplatili vývozci z EU).

c) Když přejdeme od obchodu s konečnými produkty k obchodu s meziprodukty, zásadním faktorem, který určuje dopad na obchod s meziprodukty a součástmi mezi EU a jejími partnerskými zeměmi v dohodách o volném obchodu , je výše dovozního cla uloženého na obou stranách na tyto materiály a součásti, které bude na základě dohody o volném obchodu odstraněno: čím vyšší je toto clo, tím více se podpoří obchod s těmito meziprodukty mezi partnerskými zeměmi dohody o volném obchodu, a sice v neprospěch dodavatelů z třetí země.

Pokračujme s výše uvedeným příkladem: kdyby navracení cla bylo zakázáno, pro ruritánskou společnost dovážející vlákna z třetích zemí za účelem výroby textilií pro vývoz do EU by to znamenalo dodatečné náklady ve výši 3,5 %. Tyto náklady by ji motivovaly k tomu, aby použila domácí vlákna nebo vlákna z EU, a nikoli z třetích zemí. Kdyby navracení cla bylo povoleno, tato motivace by zanikla.

Dalším faktorem, který hraje roli v otázce dopadu navracení cla, je míra restriktivnosti či shovívavosti pravidel původu na základě dohody o volném obchodu: pravidla původu týkající se konkrétního výrobku, která stanoví „dostatečné opracování nebo zpracování“, které musí být provedeno na nepůvodních materiálech, aby byl získán „původní“ výrobek, pro nějž lze využít preferenční sazební zacházení, určují přípustnou úroveň čerpání zdrojů ze zahraničí, a tedy maximální clo, které lze požadovat nebo navracet při vývozu konečného produktu.

Příklad: v případě textilií je standardním preferenčním pravidlem původu EU výroba z vláken, která předpokládá dva typy přeměny, a sice spřádání a tkaní/pletení, které běžně představují tři čtvrtiny přidané hodnoty textilie a musí být provedeny na území EU. Tím je omezeno čerpání zdrojů ze zahraničí, a tedy i působnost a dopad povolení či zákazu navracení cla. Dopad povolení navracení cla by však byl výraznější v odvětvích, kde je toto pravidlo uvolněnější, například u některých chemických látek, kovů nebo strojního zařízení, kde materiály z třetích zemí mohou tvořit až 40–50 % hodnoty výrobku, a přesto se výrobek stále považuje za produkt domácí výroby. V uvedených případech by zákaz navracení cla mohl představovat další zásadní omezení možností získávání zdrojů, které pravidlo původu teoreticky umožňuje.

Význam navracení cla závisí rovněž na hospodářství dané země . Pokud jde o obchod s konečnými produkty, je dopad povolení navracení cla pro EU skutečně relativně malý, jelikož EU obecně uplatňuje velmi nízké celní sazby na dovoz meziproduktů, a díky velké různorodosti průmyslové základny EU nejsou často výrobci příliš závislí na čerpání zdrojů ze zahraničí, přestože globalizace jejich závislost na externích dodavatelích zvyšuje. Tento dopad by mohl být výraznější pro obchodní partnery EU, kteří často ukládají vyšší dovozní cla a kteří se z důvodu své velikosti musí více spoléhat na dovezené materiály. Jinými slovy, na uzavřených ochranářských trzích s vysokými cly podle doložky nejvyšších výhod, pokud jde o součásti, a na trzích, kde čerpání zdrojů ze zahraničí hraje důležitou roli, má povolení navracení cla výraznější dopad než na liberálnějším celním území s integrovaným hospodářstvím.

Když shrneme výše uvedené skutečnosti, možný negativní dopad povolení navracení cla představuje opodstatněný důvod pro snahu navracení cla v zónách volného obchodu v rámci obecného přístupu zakázat .

c) Problémy související se zákazem navracení cla

Přestože zákaz navracení cla se v kontextu dohod o volném obchodu stále jeví jako upřednostňovaná varianta, uplatňování tohoto přístupu může způsobovat problémy.

Předtím, než se vytvoří preferenční režim, uskutečňuje se mezinárodní obchod mezi budoucími partnerskými zeměmi v zóně volného obchodu v nepreferenčních podmínkách. V rámci těchto obchodních vztahů se navracení cla uplatňuje vždy, nebo je alespoň umožněno. Pokud tato situace vyústí v zákaz navracení cla v zóně volného obchodu, maximální přínosy, jež se dají očekávat od snížení celních sazeb sjednaných v rámci dohody o volném obchodu, by mohly být výrazně nižší .

Přestože zákaz navracení cla by znamenal menší přínos ve srovnání s jeho povolením, navracení cla samo o sobě nepředstavuje pro partnerskou zemi dohody o volném obchodu další přínos navíc k odstranění dovozních cel. Například při uplatňování úpravy podle doložky nejvyšších výhod činí clo, které je třeba zaplatit za dovoz automobilu do EU, 10 %. Pokud je dovozní cena automobilu 10 000 EUR, ve srovnání se stávající doložkou nejvyšších výhod by se se na základě dohody o volném obchodu ušetřilo clo ve výši 1 000 EUR. Avšak za předpokladu, že automobil vyrobený například v Ruritánii obsahuje 20 % součástí dovezených z nepreferenčních třetích zemí, a jelikož dovozní clo na tyto součásti činí v Ruritánii průměrně 16 %, clo zaplacené za tyto součásti by mělo hodnotu 320 EUR. V případě, že dohoda o volném obchodu navracení cla zakazuje, čistý přínos pro vývozce by činil 680 EUR (1 000 EUR – 320 EUR) místo 1 000 EUR, čili by se jednalo o zmenšení přínosu plynoucího z odstranění cla o 32 %. Kdyby podíl dovezených součástí použitých ruritánským výrobcem automobilů tvořil maximum povolené standardními pravidly původu EU (40 %), čistý přínos by byl snížen na o něco více než jednu třetinu dovozního cla EU (1 000 EUR – 640 EUR = 360 EUR)[6].

V případě některých výrobků by výrobci z partnerské země dokonce mohli dávat přednost používání celní sazby podle doložky nejvyšších výhod , protože náklady na zřeknutí se navracení cla by mohly být vyšší než platné clo podle doložky nejvyšších výhod.

Stupeň závažnosti, kterého tyto problémy mohou dosáhnout, a jejich relativní význam ve srovnání s dopadem povolení navracení cla závisí, jak bylo naznačeno výše, na nejrůznějších ekonomických parametrech, jako jsou příslušné sazby podle doložky nejvyšších výhod v obou zemích, úroveň snížení/odstranění celních sazeb v rámci dohody o volném obchodu a míra „shovívavosti“ „pravidel původu“, tedy na maximálním povoleném zahraničním obsahu a na stavu hospodářství obou partnerských zemí.

Zatímco zákaz navracení cla by v případě dohody o volném obchodu odstranil některé nepříznivé účinky navracení cla na hospodářskou soutěž na domácím trhu a podpořil by dvoustranný obchod s meziprodukty, v preferenčních obchodních dohodách s rozvojovou zemí by dodatečný rozvojový cíl mohl podnítit další úvahy. Zákaz navracení cla, pokud jde o rozvojové země, skutečně nemusí být vždy žádoucí. Například by bylo obtížné předpokládat, že rozvojová země by na jedné straně umožnila bezcelní přístup na svůj trh nejméně rozvinuté zemi, aby pomohla a podpořila její hospodářství, ale na druhé straně by omezila hospodářský přínos plynoucí z tohoto volného přístupu zákazem navracení cla za zahraniční vstupy používané výrobci z nejméně rozvinuté země v případě, že by obě partnerské země uzavřely dohodu o volném obchodu.

K tomu by například mohlo dojít, kdyby EU uzavřela dohodu o volném obchodu se skupinou zemí, která by zahrnovala nejméně rozvinuté země. Nejméně rozvinuté země, na něž se vztahuje režim EBA („vše kromě zbraní“), mohou vyvážet do EU bezcelně a využívají navracení cla. Kdyby tato dohoda o volném obchodu navracení cla zakázala, vývozci z dotčených nejméně rozvinutých zemí by museli platit clo za vstupy dovezené ze třetích zemí, které jsou součástí jejich výrobků vyvážených bezcelně do EU, což režim EBA nepředpokládá.

Jelikož podíl vývozu rozvojových zemí do EU, na který se vztahují dovozní cla EU, je relativně malý[7], zákaz navracení cla, který by představoval omezení přínosu odstranění dovozního cla, by rovněž dále snížil jejich motivaci k uzavření dohody o volném obchodu s EU.

Kromě toho mají rozvojové země v současnosti nárok žádat o navracení cla u veškerého svého dovozu do EU, a to na základě jednostranných preferencí (GSP). Ve skutečnosti je již velká část vývozu z mnoha rozvojových zemí do EU osvobozená od cla nebo se na ně podle všeobecného systému preferencí vztahují jen velmi nízké celní sazby (někdy nazývané „zbytková cla“) a zároveň tyto země využívají navracení cla. V těchto případech by výsledná situace na základě dohody o volném obchodu byla horší pro výrobky, na něž se podle všeobecného systému preferencí vztahuje nulové clo[8].

Například: clo EU podle doložky nejvyšších výhod pro motory motorových vozidel činí 4,2 %, ale po snížení cla na základě předpisu o všeobecném systému preferencí se toto clo sníží pro všechny rozvojové země na nulu. Rozvojová země tedy může tyto motory podle všeobecného systému preferencí vyvážet do EU bezcelně a s navracením cla. Kdyby bylo navracení cla na základě dohody o volném obchodu s rozvojovou zemí zakázáno, úprava podle dohody o volném obchodu by pro vývozce motorů z této rozvojové země byla horší než současná úprava: za předpokladu, že hodnota motoru činí 2 000 EUR a podíl dovezených součástí na výrobu motoru 20 %, pak jestliže průměrné dovozní clo na tyto součásti činilo například 16 %, u motorů vyvážených z této rozvojové země na základě dohody o volném obchodu by došlo ke zvýšení nákladů o 64 EUR ve srovnání s vývozem podle stávajících pravidel (20 % z 2 000 EUR x 16 % = 64 EUR, což by byla částka rovnocenná 3,2% clu na motor). Kdyby podíl dovezených použitých součástí dosáhl maxima povoleného na základě standardních pravidel původu EU (40 %), pak by dodatečné náklady činily dvojnásobek, tj. 128 EUR, což se rovná 6,4 % hodnoty vývozu, a tato částka je vyšší než dovozní clo EU podle doložky nejvyšších výhod.

III. Závěry

Povolení navracení cla je v zóně volného obchodu problematické, jelikož by mohlo narušit konkurenceschopnost mezi zúčastněnými zeměmi, avšak zboží a služby by měly být na příslušných trzích upraveny na základě komparativních výhod. Proto existují opodstatněné důvody pro snahu navracení cla v zónách volného obchodu v rámci obecného přístupu zakázat.

Protože by však zákaz navracení cla mohl rovněž způsobit problémy při jeho uplatňování v partnerských zemích, lze zvážit určité omezené úlevy z tohoto obecného přístupu výměnou za náležité úlevy druhé strany a pod podmínkou, že „pravidla původu“ budou odpovídat potřebám průmyslového odvětví EU. Lze tedy počítat s omezenou možností výjimek založených na komplexním posouzení těchto kritérií:

a) Nakolik jsou pravidla původu v rámci dohody o volném obchodu pro EU a pro její průmyslová odvětví uspokojivá? Existence správných pravidel původu týkajících se konkrétního výrobku může mít z hospodářského hlediska skutečně stejný nebo větší význam než zákaz navracení cla. Na jedné straně by pravidla původu v našich dohodách o volném obchodu měla vyžadovat náležitou úroveň transformace a/nebo přidané hodnoty, aby se zajistilo, že přínosů plynoucích z dohody o volném obchodu budou využívat zejména partnerské země dohody o volném obchodu. Na druhé straně by bylo velmi žádoucí, aby dohody o volném obchodu obsahovaly tatáž nebo podobná pravidla původu, a pro průmyslová odvětví EU není proveditelné, aby přizpůsobovala své čerpání zdrojů ze zahraničí různým pravidlům v závislosti na trhu určení. Avšak přijetí pravidel původu co možná nejpodobnějších standardním pravidlům původu EU je důležitým a nezanedbatelným faktorem, který by měl být zvážen. Jakmile jsou schválena přijatelná pravidla původu, která obecně odpovídají potřebám průmyslových odvětví EU, mohla by být poskytnuta určitá flexibilita ohledně navracení cla, ovšem pokud možno s určitými omezeními s přihlédnutím k dalším níže uvedeným kritériím.

b) Pravděpodobný dopad povolení nebo zákazu navracení cla, pokud jde o podmínky hospodářské soutěže na trhu EU i u vývozců EU , by měl být posuzován a mělo by k němu být přihlíženo při hodnocení celkové vyváženosti dohody. Tato analýza včetně kvantitativního posouzení, jež by mělo být zahájeno v rané fázi procesu jednání a v každém případě by mělo být ukončeno před rozhodnutím o uzavření dohody o volném obchodu, prověří dopad na obchod, výrobu, investice a zaměstnanost, na využití možností kumulace na základě dohody o volném obchodu a na příslušné rozvojové země.

c) Cíle dohody o volném obchodu, pokud jde o přístup na trh, a nakolik odpovídá zájmům průmyslových odvětví EU. Mezi prvky, které lze u jednotlivých případů za účelem posouzení této flexibility zvážit, patří otázka, do jaké míry převezmou vyspělejší země ambiciózní závazky v oblasti liberalizace obchodu vyplývající z dohody o volném obchodu, které představují celkově uspokojivý výsledek pro průmyslová odvětví EU. Rovněž by měly být zajištěny náležité podmínky přístupu na trh pro vývozce meziproduktů z EU, kteří by jinak nemohli využívat některých přínosů plynoucích z dohody o volném obchodu.

d) Problematika rozvoje včetně toho, do jaké míry již partnerská země jednající o dohodě o volném obchodu vyváží bezcelně (nebo s tzv. „zbytkovým clem“) do EU s navracením cla, dopadu zákazu navracení cla na přínos a její motivaci uzavřít dohodu o volném obchodu a důsledků povolení navracení cla pro využívání meziproduktů domácí výroby. V úvahu by se měl vzít i stupeň rozvoje dané třetí země.

Pokud jde o možné úlevy v oblasti navracení cla, příkladem omezené flexibility by mohlo být omezení navracení cla na rozdíl mezi průměrnými sazbami podle doložky nejvyšších výhod platnými pro dovoz meziproduktů v partnerské zemi a v EU, pokud jsou celní sazby podle doložky nejvyšších výhod budoucí partnerské země relativně vysoké a v EU relativně nízké. To by se dalo uplatnit obecně nebo jen pro některá odvětví (či podle potřeby jen pro některé výrobky), kde by dopad navracení cla mohl být z důvodu rozdílných sazeb podle doložky nejvyšších výhod výraznější. Cílem by bylo zachovat v rámci zóny volného obchodu rovné podmínky pro průmyslová odvětví obou zemí. V jiných případech by se dalo uvažovat o časovém či jiném omezení. V případě rozvojových zemí by z hlediska politiky napomáhající rozvoji byl oprávněný i shovívavější postoj (stupeň shovívavosti by mohl záviset na tom, zda se jedná o nejméně rozvinutou zemi nebo o zemi GSP+ či nikoli) s přihlédnutím k tomu, že již využívají navracení cla ze svého vývozu do EU v rámci všeobecného systému preferencí.

[1] Pro ilustraci si můžeme představit, že na japonský motor je při vstupu do Korey uloženo clo ve výši 10 %. Pokud je tento motor namontován do korejského automobilu, který se poté vyveze do EU, korejský výrobce automobilů by mohl požádat o „navrácení“ 10% cla, které zaplatil za zahraniční součást – japonský motor.

[2] EU není jediným členem WTO, který uplatňuje v dohodách o volném obchodu zákaz navracení cla. Jiné země mají v některých svých dohodách o volném obchodu tento zákaz rovněž, ovšem někdy v závislosti na partnerských zemích: například Mexiko a Chile navracení cla někdy zakazují a jindy povolují. V rámci Mercosuru je navracení cla zakázáno v případě některých automobilů. Pokud jde o USA, nejdůležitější dohodou o volném obchodu je NAFTA (Dohoda o severoamerické zóně volného obchodu), která navracení cla zakazuje. Po politických diskusích v roce 2003 rozhodují USA o této otázce v posledních letech podle jednotlivých případů a navracení cla povolují v dohodách o volném obchodu, které jsou výsledkem vyjednávání, s výjimkou dohody o volném obchodu mezi USA a Chile, která navracení cla zakazuje. Je však třeba poznamenat, že většina těchto dohod o volném obchodu se týkala rozvojových zemí (např. Maroka, Ománu, Bahrajnu, smluvních stran dohody CAFTA, Kolumbie, Jordánska, Peru), s výjimkou Izraele a Austrálie a dohody o volném obchodu mezi USA a Koreou, která ještě nebyla přijata, a EU v minulosti rovněž uplatňovala flexibilitu pro rozvojové země. V dohodě o volném obchodu mezi USA a Singapurem nemá navracení cla žádné skutečné ekonomické důsledky, jelikož doložka nejvyšších výhod činí pro většinu výrobků 0.

[3] Navracení cla je s výjimkou přechodných ustanovení zakázáno v dohodách o volném obchodu s rozvojovými zeměmi, jako je Mexiko a Chile, a ve všech evropsko-středomořských dohodách o volném obchodu. Bylo však povoleno v obchodních preferencích souvisejících s rozvojovými účely: podle pravidel GSP vztahujících se na všechny rozvojové země a na základě dohody z Cotonou pro země AKT, v dohodách o hospodářském partnerství a v Dohodě o obchodu, rozvoji a spolupráci (TDCA) s Jihoafrickou republikou.

[4] Je třeba uvědomit si, že u většiny ostatních průmyslových odvětví a výrobků mohou pravidla původu umožňovat větší podíl zahraničního obsahu (v některých případech až 50 %), a proto by čísla mohla být vyšší a dopad povolení nebo zákazu navracení cla by mohl být zásadnější v závislosti na konkrétním využití možností čerpání zdrojů ze zahraničí.

[5] Pro zjednodušení se v uvedených příkladech nepřihlíží k žádným dalším faktorům, jako například k tomu, zda materiály dovážené ze třetích zemí pochází z preferenčních zemí, na něž se nepoužijí dovozní cla, nebo k možnosti kumulace. Výpočet hodnoty navráceného cla byl rovněž pro zjednodušení proveden z ceny dovozu konečného produktu, a nikoli z nákladů na výrobu, a proto je mírně nadsazen.

[6] Dalo by se ovšem namítnout (viz oddíl II písm. a)), že na základě dohody o volném obchodu je oprávněné bránit vývozcům prostřednictvím zákazu navracení cla v tom, aby plně využívali odstranění cla, protože v opačném případě by vývozci měli lepší postavení než jejich konkurenti působící na domácím trhu dovážející země.

[7] Na zhruba tři čtvrtiny vývozu z rozvojových zemí, s nimiž EU v současnosti jedná o dohodách o volném obchodu, je v EU uloženo nulové nebo velmi nízké clo, a sice na základě doložky nejvyšších výhod a všeobecného systému preferencí (GSP). V roce 2008 bylo 58 % veškerého dovozu z Indie dovezeno do EU bezcelně a dalších 7 % se zbytkovým clem (≤ 3%); 65 % dovozu ze zemí ASEAN bylo dovezeno bezcelně a dalších 5,6 % se clem nižším než 3 %; 80 % dovozu ze střední Ameriky bylo dovezeno rovněž bezcelně; 77 % vývozů z Kolumbie a 95 % vývozů z Peru bylo dovezeno bezcelně. Zákaz navracení cla by tedy představoval omezení přínosů plynoucích z dohody o volném obchodu asi u jedné čtvrtiny vývozů těchto zemí do EU. To se však týká vývozu výrobků, na něž se v EU vztahují nejvyšší celní sazby a jež jsou zpravidla choulostivější.

[8] Podíl tohoto vývozu, na nějž se podle všeobecného systému preferencí vztahuje nulové clo, činil v roce 2008: 24 % pro Indii, 10 % pro země ASEAN, 20 % pro střední Ameriku, 13 % pro Kolumbii a 23 % pro Peru. Pro tyto země by úprava podle dohody o volném obchodu v případě zákazu navracení cla představovala zhoršení.