—

za M. Orsiho V. Di Vaiem, avvocato,

—

za L. Baldettiho V. Di Vaiem a V. D’Amorem, avvocati,

—

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s G. Galluzzo, avvocato dello Stato,

—

za českou vládu J. Vláčilem a M. Smolkem, jako zmocněnci,

—

za francouzskou vládu par G. de Berguesem, D. Colasem, F. X. Bréchotem, E. de Moustier a S. Ghiandoni, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komisi F. Tomat, M. Owsiany-Hornung a H. Krämerem, jako zmocněnci,

1

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu článku 50 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a článku 4 protokolu č. 7 k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“).

2

Tyto žádosti byly předloženy v rámci dvou trestních řízení zahájených proti M. Orsimu a proti L. Baldettimu z důvodu trestných činů, kterých se měli dopustit v oblasti daně z přidané hodnoty (DPH).

3

Článek 4 protokolu č. 7 k EÚLP, nadepsaný „Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“, stanoví:

„1.   Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.

2.   Ustanovení předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci.

3.   Od tohoto článku nelze odstoupit podle článku 15 Úmluvy.“

4

Článek 2 odst. 1 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. 2006, L 347, s. 1) určuje, která plnění podléhají DPH.

5

Podle článku 273 této směrnice platí:

„Členské státy mohou uložit další povinnosti, které považují za nezbytné k správnému výběru daně a k předcházení daňovým únikům, dostojí-li požadavku rovného zacházení s domácími plněními i plněními mezi členskými státy uskutečňovanými osobami povinnými k dani, a za podmínky, že tyto povinnosti nevedou při obchodu mezi členskými státy k formalitám spojeným s překračováním hranic.

[…]“

6

Článek 13 odst. 1 decreto legislativo n. 471, Riforma delle sanzioni tributarie non penali in materia di imposte dirette, di imposta sul valore aggiunto e di riscossione dei tributi, a norma dell’articolo 3, comma 133, lettera q), della legge 23 dicembre 1996, n. 662 (legislativní nařízení č. 471, o změně daňových netrestních sankcí ve vztahu k přímým daním, k dani z přidané hodnoty a k výběru daní, v souladu s čl. 3 odst. 133 písm. q) zákona č. 662 ze dne 23. prosince 1996), ze dne 18. prosince 1997 (běžný dodatek ke GURI č. 5, ze dne 8. ledna 1998), zní:

„Každému, kdo nezaplatí ve stanovené lhůtě zcela nebo zčásti zálohy, pravidelné platby, vyrovnávací platbu nebo zbývající část daně vyplývající z přiznání, přičemž se v tomto případě odečtou částky pravidelných plateb a záloh, i když nebyly zaplaceny, může být uložena správní sankce ve výši až 30 % z každé nezaplacené částky, i když se v důsledku opravy věcných chyb nebo chyb ve výpočtu zjištěných při kontrole ročního přiznání ukáže, že daň je vyšší nebo že nadměrný odpočet je nižší. […]“

7

Článek 10a decreto legislativo n. 74, Nuova disciplina dei reati in materia di imposte sui redditi e sul valore aggiunto, a norma dell’articolo 9 della legge 25 giugno 1999, n. 205 (legislativní nařízení č. 74, o trestných činech v oblasti přímých daní a daně z přidané hodnoty podle článku 9 zákona ze dne 25. června 1999, č. 205), ze dne 10. března 2000 (GURI č. 76, ze dne 31. března 2000, s. 4, dále jen „legislativní nařízení č. 74/2000“), stanoví:

„Kdo ve lhůtě pro podání ročního daňového přiznání stanovené pro daňové zástupce nezaplatí srážkové daně vyplývající z potvrzení vystaveného plátcům daně, jež zastupuje, bude v případě, že daná částka přesahuje padesát tisíc eur za každé zdaňovací období, potrestán trestem odnětí svobody od šesti měsíců do dvou let.“

8

Článek 10b tohoto nařízení, nadepsaný „Nezaplacení DPH“, stanoví:

„Ustanovení článku 10a se vztahuje v rozsahu v něm stanoveném i na toho, kdo nezaplatí daň z přidané hodnoty splatnou na základě ročního přiznání ve lhůtě pro zaplacení záloh za nadcházející zdaňovací období“.

9

Ve zdaňovacích obdobích dotčených ve věcech v původním řízení byl M. Orsi statutárním orgánem společnosti S. A. COM Servizi Ambiente e Commercio Srl a L. Baldetti statutárním orgánem společnosti Evoluzione Maglia Srl.

10

Proti M. Orsimu a L. Baldettimu je u Tribunale di Santa Maria Capua Vetere (Soud v Santa Maria Capua Vetere, Itálie) vedeno trestní stíhání pro trestný čin upravený a reprobovaný článkem 10b ve spojení s článkem 10a legislativního nařízení č. 74/2000, protože jako statutární orgány těchto společností údajně neodvedli v zákonem stanovených termínech DPH dlužnou na základě ročního přiznání k této dani za zdaňovací období dotčená ve věcech v původním řízení. Částka nezaplacené DPH má v obou případech přesahovat jeden milion eur.

11

Tato trestní řízení byla zahájena poté, co Agenzia delle Entrate (daňový úřad) podal k Procura della Repubblica (státní zastupitelství) trestní oznámení pro tyto trestné činy. V průběhu těchto trestních řízení bylo provedeno předběžné zajištění majetku M. Orsiho i majetku L. Baldettiho, kteří proti rozhodnutím o těchto zajištěních podali návrh na přezkum.

12

Před zahájením shora zmíněných trestních řízení vydal daňový úřad na částky DPH dotčené ve věcech v původním řízení platební výměry, kterými nejen stanovil daňovou povinnost, ale uložil společnostem S. A. COM Servizi Ambiente e Commercio a Evoluzione Maglia i peněžitou daňovou sankci ve výši 30 % částky dlužné z titulu DPH. Po dohodě týkající se těchto platebních výměrů nabyly tyto výměry právní moci a nebyl proti nim podán opravný prostředek.

13

Za těchto podmínek se Tribunale di Santa Maria Capua Vetere (Soud v Santa Maria Capua Vetere) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je ve smyslu článku 4 protokolu č. 7 k EÚLP a článku 50 Listiny v souladu s unijním právem takové ustanovení, jako je článek 10b legislativního nařízení č. 74/2000, jenž dovoluje posouzení trestní odpovědnosti osoby, vůči které již byl pro tentýž skutek (nezaplacení DPH) vydán daňovou správou dotyčného státu pravomocný platební výměr s uložením správní sankce […]?“

14

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 50 Listiny a článek 4 protokolu č. 7 k EÚLP vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená ve věcech v původním řízení, která umožňuje vedení trestního stíhání pro nezaplacení DPH poté, co za tytéž skutky byla pravomocně uložena daňová sankce.

15

Vzhledem k tomu, že předkládající soud odkazuje nejen na článek 50 Listiny, ale i na článek 4 protokolu č. 7 k EÚLP, je třeba připomenout, že i když jsou základní práva, která jsou přiznaná EÚLP – jak potvrzuje čl. 6 odst. 3 SEU – součástí unijního práva jakožto obecné zásady a čl. 52 odst. 3 Listiny stanoví, že v ní obsažená práva odpovídající právům zaručeným EÚLP mají stejný smysl a stejný rozsah, jaký jim přikládá uvedená Úmluva, nepředstavuje tato Úmluva právní nástroj formálně začleněný do unijního právního řádu, dokud k ní Unie nepřistoupí (rozsudky ze dne 26. února 2013, Åkerberg Fransson, C‑617/10, EU:C:2013:105, bod 44, jakož i ze dne 15. února 2016, N., C‑601/15 PPU, EU:C:2016:84, bod 45 a citovaná judikatura). Položenou otázkou se bude tedy nutné zabývat jen z pohledu základních práv zaručeným Listinou (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. července 2016, Conseil des ministres, C‑543/14, EU:C:2016:605, bod 23 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 6. října 2016, Paoletti a další, C‑218/15, EU:C:2016:748, bod 22).

16

V souvislosti s článkem 50 Listiny je nutno poukázat na to, že takové daňové sankce a taková trestní řízení, jejichž předmětem jsou trestné činy v oblasti DPH a jejichž cílem je zajistit správný výběr této daně a předcházet daňovým únikům, jako jsou řízení a sankce dotčené v původních řízeních, představují provedení článků 2 a 273 směrnice 2006/112, jakož i článku 325 SFEU, a tedy uplatnění unijního práva ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. února 2013, Åkerberg Fransson, C‑617/10, EU:C:2013:105, body 24 až 27, jakož i ze dne 8. září 2015, Taricco a další, C‑105/14, EU:C:2015:555, body 49, 52 a 53). Taková ustanovení vnitrostátního práva, která upravují trestní stíhání a jejichž předmětem jsou trestné činy v oblasti DPH, jako jsou ustanovení dotčená v původních řízeních, tudíž spadají do působnosti článku 50 Listiny.

17

Uplatnění zásady ne bis in idem, zaručené článkem 50 Listiny, předpokládá především, jak podotkl generální advokát v bodě 32 svého stanoviska, aby posuzované sankce i trestní stíhání byly namířeny vůči téže osobě.

18

Ze samotného znění citovaného článku, podle kterého „[n]ikdo nesmí být stíhán nebo potrestán v trestním řízení za čin, za který již byl v Unii osvobozen nebo odsouzen konečným trestním rozsudkem podle zákona“, totiž vyplývá, že tento článek zakazuje stíhat či potrestat v trestním řízení více než jednou za týž trestný čin tutéž osobu.

19

Tento výklad článku 50 Listiny je podepřen vysvětleními k Listině základních práv (Úř. věst. 2007, C 303, s. 17), ke kterým se musí přihlížet při jejím výkladu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. února 2013, Åkerberg Fransson, C‑617/10, EU:C:2013:105, bod 20). V části týkající se tohoto článku odkazují vysvětlení na judikaturu Soudního dvora týkající se zásady ne bis in idem, která byla coby obecná zásada unijního práva uznána již před vstupem Listiny v platnost. Podle této judikatury v každém případě nemůže dojít k porušení této zásady, jestliže za totéž protiprávní jednání nebyla více než jednou potrestána tatáž osoba (v tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, EU:C:2004:6, bod 338, jakož i ze dne 18. prosince 2008, Coop de France bétail et viande a další v. Komise, C‑101/07 P a C‑110/07 P, EU:C:2008:741, bod 127).

20

Soudní dvůr uvedenou judikaturu potvrdil po vstupu Listiny v platnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. února 2013, Åkerberg Fransson, C‑617/10, EU:C:2013:105, bod 34).

21

V projednávaných věcech plyne z informací uvedených v předkládacích rozhodnutích a potvrzených informacemi založenými do spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, jakož i italskou vládou na jednání před Soudním dvorem, že daňové sankce dotčené ve věcech v původním řízení byly uloženy dvěma společnostem s právní osobností právnické osoby, a sice S. A. COM Servizi Ambiente e Commercio a Evoluzione Maglia, kdežto trestní řízení dotčená ve věcech v původním řízení byla vedena proti M. Orsimu a L. Baldettimu, tedy fyzickým osobám.

22

Vše tedy nasvědčuje tomu, jak podotkl generální advokát v bodě 36 svého stanoviska, že v obou trestních řízeních dotčených ve věcech v původním řízení se peněžitá daňová sankce a trestní stíhání vztahovaly na odlišné osoby – a sice ve věci C‑217/15 na společnost S. A. COM Servizi Ambiente e Commercio, které byla uložena daňová sankce, a na M. Orsiho, vůči kterému je vedeno trestní řízení, a ve věci C‑350/15 na společnost Evoluzione Maglia, které byla uložena daňová sankce, a na L. Baldettiho, vůči kterému bylo zahájeno trestní řízení – takže jedna z podmínek pro uplatnění zásady ne bis in idem, podle které musí být posuzované sankce i trestní stíhání namířeny vůči téže osobě, není podle všeho splněna, což ovšem musí ověřit daný soud.

23

Závěr učiněný v předchozím bodě nemůže být v tomto ohledu zpochybněn okolností, že M. Orsi a L. Baldetti jsou trestně stíháni za skutky, jichž se dopustili jako statutární orgány společností, kterým byly uloženy peněžité daňové sankce.

24

Vzhledem k tomu, že článek 50 Listiny obsahuje právo odpovídající právu stanovenému v článku 4 protokolu č. 7 k EÚLP, je třeba v souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny ještě ověřit, že výše uvedený výklad článku 50 nenarušuje úroveň ochrany zaručenou EÚLP (obdobně viz rozsudek ze dne 15. února 2016, N., C‑601/15 PPU, EU:C:2016:84, bod 77).

25

Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva přitom uložení daňových i trestních sankcí zároveň nepředstavuje porušení článku 4 protokolu č. 7 k EÚLP, vztahují-li se předmětné sankce na osoby, fyzické nebo právnické, s odlišnou právní osobností (rozsudek ESLP ze dne 20. května 2014, Pirttimäki v. Finsko, CE:ECHR:2014:0520JUD00353211, § 51).

26

Vzhledem k tomu, že podmínka, podle které musí být posuzované sankce i trestní stíhání namířeny vůči téže osobě, není ve věcech v původních řízeních splněna, není třeba se zabývat ostatními podmínkami pro uplatnění článku 50 Listiny.

27

Na položenou otázku je tedy třeba odpovědět, že článek 50 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která umožňuje vedení trestního stíhání pro nezaplacení DPH poté, co za tytéž skutky byla pravomocně uložena daňová sankce, byla-li tato sankce uložena společnosti s právní osobností právnické osoby, kdežto trestní stíhání bylo zahájeno proti fyzické osobě.

28

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

Článek 50 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která umožňuje vedení trestního stíhání pro nezaplacení daně z přidané hodnoty poté, co za tytéž skutky byla pravomocně uložena daňová sankce, byla-li tato sankce uložena společnosti s právní osobností právnické osoby, kdežto trestní stíhání bylo zahájeno proti fyzické osobě.