ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA

9. března 1978 (*)

„Nepoužití zákona, který je v rozporu s právem Společenství, vnitrostátním soudem“

Ve věci 106/77,

jejímž předmětem je žádost předložená Soudnímu dvoru na základě čl. 177 Smlouvy o EHS Pretore de Susa (Itálie) a směřující k získání, ve sporu probíhajícím před tímto soudem mezi

Amministrazione delle Finanze dello Stato

a

Simmenthal SpA, se sídlem v Monza,

rozhodnutí o předběžné otázce o výkladu článku 189 Smlouvy o EHS a konkrétněji o důsledcích přímé použitelnosti práva Společenství v případě rozporu s případnými odporujícími ustanoveními vnitrostátního zákona,

SOUDNÍ DVŮR,

ve složení: H. Kutscher, předseda, M. Sørensen a G. Bosco, předsedové senátů, A. M. Donner, P. Pescatore, A. J. Mackenzie Stuart a A. O’Keeffe, soudci,

generální advokát: G. Reischl

vedoucí soudní kanceláře: A. Van Houtte

vydává tento

Rozsudek

1        Usnesením ze dne 28. července 1977, došlým Soudnímu dvoru dne 29. srpna 1977, Pretore de Susa (soud v Susa) na základě článku 177 Smlouvy o EHS položil dvě předběžné otázky týkající se zásady přímé použitelnosti práva Společenství, jak je uvedena v článku 189 Smlouvy, s cílem určit důsledky této zásady v případě rozporu pravidla práva Společenství a pozdějšího ustanovení vnitrostátního zákona.

2        Je třeba připomenout, že v dřívějším stadiu sporu Pretore předložil Soudnímu dvoru předběžné otázky, které mu měly umožnit posoudit slučitelnost se Smlouvou a některými nařízeními – zejména s nařízením Rady č. 805/68 ze dne 27. června 1968 o společné organizaci trhu s hovězím a telecím masem (Úř. věst. L 148, s. 24) – veterinárních a hygienických poplatků, vybíraných při dovozu hovězího a telecího masa na základě „úplného znění“ italských veterinárních a hygienických zákonů, jejichž výše byla naposledy stanovena stupnicí přiloženou k zákonu č. 1239 ze dne 30. prosince 1970 (Gazzetta Ufficiale č. 26  ze dne 1. února 1971).

3        V důsledku odpovědí podaných Soudním dvorem v rozsudku 35/76 ze dne 15. prosince 1976 (Recueil, s. 1871) Pretore posoudil vybírání předmětných poplatků jako neslučitelné s ustanoveními práva Společenství a vydal vůči Amministrazione delle Finanze dello Stato (ústřední daňové správě) platební rozkaz na vrácení neprávem vybraných poplatků, zvýšených o úroky.

4        Tento platební rozkaz byl předmětem odporu ze strany Amministrazione delle Finanze (daňové správy).

5        Vzhledem k argumentům předloženým účastníky během řízení, které následovalo po tomto odporu, Pretore konstatoval, že je postaven před otázku rozporu mezi některými normami Společenství a pozdějším vnitrostátním zákonem, konkrétně zákonem č. 1239/70.

6        Připomněl, že pro řešení takové otázky se podle nedávné judikatury italského ústavního soudu (rozsudky 232/75 a 205/75, usnesení 206/76) vyžaduje, aby byla otázka, zda je sporný zákon protiústavní podle článku 11 ústavy, předložena samotnému Ústavnímu soudu.

7        Pretore se s ohledem jednak na zavedenou judikaturu Soudního dvora ohledně použitelnosti práva Společenství v právních řádech členských států, a jednak na nevýhody, které mohou vyplynout ze situací, ve kterých soudce místo toho, aby z vlastní pravomoci rozhodl o nepoužitelnosti zákona, který brání plnému účinku práva Společenství, musí vznést otázku ústavnosti, obrátil na Soudní dvůr, aby mu předložil dvě takto formulované otázky:

a)      Vzhledem k tomu, že podle článku 189 Smlouvy o EHS a ustálené judikatury Soudního dvora Evropských společenství musí mít přímo použitelná ustanovení práva Společenství, i přes jakoukoli vnitřní normu nebo praxi členských států, plný účinek v právních řádech těchto států a být v nich jednotně používaná, aby byla zaručena subjektivní práva založená ve prospěch jednotlivců, vyplývá z toho, že dosah těchto norem musí být chápán v tom smyslu, že případná pozdější vnitrostátní ustanovení, která by byla v rozporu s těmito normami Společenství, je třeba pokládat za bez dalšího nepoužitelná, aniž by bylo nezbytné čekat na jejich odstranění samotným vnitrostátním zákonodárcem (zrušení) nebo jinými ústavními orgány (prohlášení protiústavnosti), zejména pokud se má za to, co se týče této druhé možnosti, že až do doby, než je vydáno příslušné prohlášení, je vnitrostátní zákon plně použitelný, takže normy Společenství nemohou mít účinky, a jejich plné a jednotné použití tudíž není zaručeno, stejně jako nejsou chráněna subjektivní práva založená ve prospěch jednotlivců?

b)      V souvislosti s předchozí otázkou za předpokladu, že by právo Společenství připouštělo, že ochrana subjektivních práv založených „přímo použitelnými“ ustanoveními práva Společenství může být odložena až do okamžiku skutečného zrušení případných vnitrostátních opatření, která jsou v rozporu s těmito normami Společenství, příslušnými vnitrostátními orgány, musí mít toto zrušení ve všech případech plnou zpětnou účinnost, aby se zabránilo tomu, že subjektivní práva utrpí jakoukoli újmu?

 K otázkám předloženým Soudnímu dvoru

8        Ve svém ústním vyjádření zástupce italské vlády upozornil Soudní dvůr na rozsudek Ústavního soudu č. 163/77 ze dne 22. prosince 1977, vydaný na základě otázek o ústavnosti vznesených soudy v Miláně a Římě, který prohlásil protiústavnost některých ustanovení zákona č. 1239 ze dne 30. prosince 1970, mezi nimi i těch, které se týkají sporu probíhajícího před Pretore de Susa.

9        Jelikož byla zpochybňovaná ustanovení odstraněna v důsledku prohlášení protiústavnosti, otázky položené Pretore tím ztrácejí svůj význam, a proto na ně již není třeba odpovídat.

10      K tomu je třeba připomenout, že v souladu se svou ustálenou praxí Soudní dvůr pokládá žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, podanou na základě článku 177, za předloženou tak dlouho, dokud žádost není vzata zpět soudem, který ji podal, nebo zrušena soudem vyššího stupně na základě opravného prostředku.

11      Takový účinek z uvedeného rozsudku nevyplývá, neboť byl vynesen v rámci řízení, které nesouviselo se sporem, který vedl k předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru a jeho účinek vůči třetím osobám Soudnímu dvoru nepřísluší posoudit.

12      Předběžnou námitku vznesenou italskou vládou tedy nelze přijmout.

 K věci samé

13      První otázka se ve své podstatě týká upřesnění důsledků přímé použitelnosti ustanovení práva Společenství v případě neslučitelnosti s pozdějším ustanovením zákonodárství členského státu.

14      Z tohoto pohledu přímá použitelnost znamená, že pravidla práva Společenství musí působit plně a jednotným způsobem účinky ve všech členských státech od svého vstupu v platnost a po celou dobu své platnosti.

15      Tato ustanovení jsou tak bezprostředním zdrojem práv a povinností pro všechny, kterých se týkají, ať se jedná o členské státy, nebo o jednotlivce, kteří jsou účastníky právních vztahů, na které se vztahuje právo Společenství.

16      Tento účinek se rovněž týká každého soudce, který má v rámci své pravomoci, jakožto orgán členského státu, za úkol chránit práva přiznaná jednotlivcům právem Společenství.

17      Navíc na základě zásady přednosti práva Společenství mají ustanovení Smlouvy a přímo použitelné akty orgánů ve svých vztazích s vnitrostátním právem členských států za následek nejen to, že pouhým svým vstupem v platnost činí bez dalšího nepoužitelným jakékoli ustanovení vnitrostátního práva, které by s nimi bylo v rozporu, ale nadto – ježto tyto ustanovení a akty jsou nedílnou součástí, ovšem s vyšší právní silou, právního řádu platného na území každého členského státu – brání platnému vytváření nových vnitrostátních zákonů v rozsahu, v němž by byly neslučitelné s normami Společenství.

18      Uznání jakékoli právní účinnosti vnitrostátních zákonů, které zasahují do oblasti, v níž Společenství vykonává legislativní pravomoc, nebo jsou jinak neslučitelné s ustanoveními práva Společenství, by totiž znamenalo popření efektivního charakteru závazků bezpodmínečně a neodvolatelně přijatých členskými státy na základě Smlouvy, a zpochybnilo by tak samotné základy Společenství.

19      Totéž pojetí vyplývá ze stavby článku 177 Smlouvy, podle kterého má každý vnitrostátní soud možnost obrátit se na Soudní dvůr pokaždé, když usoudí, že rozhodnutí o předběžné otázce ohledně výkladu nebo platnosti vztahující se k právu Společenství, je nezbytné k tomu, aby mohl vydat svůj rozsudek.

20      Užitečný účinek tohoto ustanovení by byl oslaben, pokud by soudci bylo zabráněno použít právo Společenství okamžitě a v souladu s rozhodnutím nebo judikaturou Soudního dvora.

21      Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že každý vnitrostátní soudce, který rozhoduje v rámci své pravomoci, má povinnost plně používat právo Společenství a chránit práva, která toto právo poskytuje jednotlivcům, tím, že ponechá nepoužité jakékoli ustanovení vnitrostátního zákona, které by případně bylo s právem Společenství v rozporu, ať už by takové ustanovení předcházelo pravidlu Společenství, nebo bylo vůči němu pozdější.

22      S požadavky vlastními samotné povaze práva Společenství by tudíž bylo neslučitelné jakékoli ustanovení vnitrostátního právního řádu, či jakákoli právní, správní nebo soudní praxe, které by měly za následek oslabení účinnosti práva Společenství tím, že by odmítaly soudci příslušnému pro použití tohoto práva pravomoc učinit v samotném okamžiku tohoto použití vše, co je nezbytné, pro to, aby byly ponechány stranou vnitrostátní legislativní ustanovení případně tvořící překážku pro plnou účinnost norem Společenství.

23      Tak by tomu bylo, kdyby v případě rozporu mezi ustanovením práva Společenství a pozdějším vnitrostátním zákonem bylo řešení tohoto střetu vyhrazeno jinému orgánu, majícímu vlastní posuzovací pravomoc, než je soudce, který má zajistit použití práva Společenství, byť by z toho vyplývající překážka pro plnou účinnost tohoto práva byla jen dočasná.

24      Na první otázku je tedy třeba odpovědět tak, že vnitrostátní soudce pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství má povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátního zákonodárství, byť by bylo pozdějšího data, aniž by musel žádat nebo čekat na předchozí odstranění tohoto ustanovení legislativní cestou nebo jakýmkoli jiným ústavním postupem.

25      Druhá otázka v podstatě směřuje k tomu, zda – za předpokladu, že by bylo připuštěno, že ochrana práv poskytovaných ustanoveními Společenství může být odložena až do okamžiku skutečného odstranění případných odporujících vnitrostátních opatření příslušnými vnitrostátními orgány – musí mít toto odstranění ve všech případech plnou zpětnou účinnost, aby se zabránilo tomu, že předmětná práva utrpí jakoukoli újmu.

26      Z odpovědi na první otázku vyplývá, že vnitrostátní soudce má povinnost zajistit ochranu práv poskytnutých ustanoveními právního řádu Společenství, aniž by musel žádat nebo čekat na skutečné odstranění k tomu oprávněnými vnitrostátními orgány, případných vnitrostátních opatření, která by bránila přímému a okamžitému použití pravidel Společenství.

27      Druhá otázka je tedy bezpředmětná.

 Náklady řízení

28      Náklady vlády Italské republiky, jakož i náklady Komise Evropských společenství, které předložily Soudními dvoru svá vyjádření, se nenahrazují.

29      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před Pretore de Susa, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný Pretore de Susa.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

o otázkách, které mu byly předloženy usnesením Pretore de Susa ze dne 28. července 1977, rozhodl takto:

Vnitrostátní soudce pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství má povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátního zákonodárství, byť by bylo pozdějšího data, aniž by musel žádat nebo čekat na předchozí odstranění tohoto ustanovení legislativní cestou nebo jakýmkoli jiným ústavním postupem.

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 9. března 1978.

* Jednací jazyk: italština.