1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

9.1

10.

10.1

10.1.1

10.1.1.1

10.1.1.2

10.1.2

10.1.2.1

10.1.2.2

10.1.3

10.1.3.1

10.1.3.2

10.2

10.2.1

10.2.2

10.2.3

11.

11.1

11.1.1

11.1.1.1

11.1.2

11.1.2.1

11.1.2.2

11.1.2.3

11.1.3

11.1.3.1

11.1.3.2

11.1.3.3

11.1.3.4

11.1.4

11.1.4.1

11.1.4.2

11.1.4.3

11.1.4.4

11.1.4.5

11.1.4.6

11.1.4.7

11.1.4.8

11.1.5

11.1.5.1

11.1.5.2

11.1.5.3

12.

a)

zařízení s celními závěrami a jejich ochrana;

b)

zařízení pro připoutání plachty a jejich ochrana;

c)

zařízení indikující poškození pneumatiky;

d)

přečnívající pružné části systému proti rozstřiku;

e)

osvětlovací zařízení;

f)

u autobusů: nástupní rampy v provozním stavu, zvedací plošiny a podobná zařízení v provozním stavu, pokud jejich rozměr nepřesahuje 10 mm od boku vozidla a dopředu nebo dozadu směřující rohy ramp jsou zaobleny poloměrem nejméně 5 mm; hrany musí být zaobleny poloměrem nejméně 2,5 mm;

g)

zařízení pro nepřímý výhled;

h)

ukazatele tlaku v pneumatikách;

i)

zasouvatelné schody;

j)

vyboulená část boku pneumatiky bezprostředně nad místem styku se zemí.

Poznámka:

1.1

1.1.2

1.1.3

1.1.4

1.1.5

2.1

Přístroj se skládá ze zdroje světla, držáku zkoušeného vzorku, přijímače s fotosnímačem a indikátorem (viz obrázek 1) a z prostředků k potlačení účinku vnějšího světla.

Přijímač může obsahovat Ulbrichtovu kouli usnadňující měření odrazivosti nerovinných (vypuklých) zrcátek (viz obrázek 2).

2.2

Světelným zdrojem je standardní zdroj CIE A spojený s optickým systémem zajišťujícím téměř rovnoběžný svazek světelných paprsků. K udržování stálého napětí na žárovce za provozu přístroje se doporučuje použít stabilizátor napětí.

Přijímač musí obsahovat fotosnímač se spektrální odezvou úměrnou fotopické světelné účinnosti standardního kolorimetrického pozorovacího přístroje CIE (1931) (viz tabulka). Lze použít též jinou kombinaci osvětlovacího zdroje s filtrem a přijímačem, která poskytuje celkově rovnocenné výsledky jako standardní osvětlovací zdroj CIE A a fotopické vidění. Používá-li se v přijímači Ulbrichtova koule, musí být vnitřní povrch koule opatřen povlakem matné (difuzní) spektrálně neselektivní bílé barvy.

2.3

Svazek dopadajících světelných paprsků musí svírat s kolmicí na zkoušený povrch pokud možno úhel (θ) 0,44 ± 0,09 rad (neboli 25 ± 5°) a nesmí překročit horní mezní hodnotu (tj. 0,53 rad neboli 30°). Osa přijímače musí s touto kolmicí svírat úhel (θ) rovnající se úhlu dopadajícího svazku světelných paprsků (viz obrázek 1). Svazek dopadajících světelných paprsků musí mít při dopadu na zkušební povrch průměr nejméně 13 mm (0,5 palce). Odražený svazek paprsků nesmí být širší než citlivá plocha fotosnímače, nesmí pokrývat méně než 50 % této plochy a musí pokud možno pokrývat stejnou část plochy jako svazek paprsků použitý při kalibraci přístroje.

Používá-li se v přijímači Ulbrichtova koule, musí být její průměr nejméně 127 mm (5 palců). Otvory ve stěně koule pro vzorek a dopadající svazek paprsků musí být dostatečně velké, aby umožňovaly plný průchod dopadajícího i odraženého svazku paprsků. Fotosnímač musí být umístěn tak, aby přímo nezachycoval světlo dopadajícího ani odraženého svazku paprsků.

2.4

Výstup fotosnímače udávaný indikátorem musí být lineární funkcí svítivosti na fotocitlivé ploše. Musí být zajištěny prostředky (elektrické a/nebo optické) k usnadnění nulovacího a kalibračního seřizování. Tyto prostředky nesmí ovlivnit linearitu nebo spektrální charakteristiky přístroje. Přesnost soustavy přijímač-indikátor musí být v rozmezí ±2 % plného rozsahu nebo ±10 % měřené hodnoty, podle toho, která hodnota je menší.

2.5

Tento mechanismus musí umožňovat umístění zkušebního vzorku tak, aby se osy ramene zdroje a přijímače protínaly na odrazném povrchu. Tento odrazný povrch může být uvnitř vzorku zrcátka nebo na některé z jeho stran podle toho, zda jde o typ zrcátka s prvním povrchem, druhým povrchem nebo o hranolové zrcátko sklopného typu.

3.1

U metody přímé kalibrace se jako porovnávací etalon používá vzduch. Tato metoda se používá u přístrojů konstruovaných tak, že dovolují kalibraci v rozsahu 100 % stupnice zapojením přijímače přímo do osy světelného zdroje (viz obrázek 1).

V některých případech může být žádoucí (např. při měření povrchů s malou odrazivostí) používat při této metodě mezilehlý kalibrační bod (v rozmezí od 0 % do 100 % rozsahu stupnice). V těchto případech je zapotřebí zařadit do optické dráhy neutrální filtr se známou prostupností a seřizovat kalibrační systém, dokud měřič neukazuje procento prostupnosti neutrálního filtru. Před zahájením měření odrazivosti se tento filtr vyjme.

3.2

Metoda nepřímé kalibrace se používá u přístrojů s pevnou geometrií zdroje a přijímače. Je zapotřebí vhodně kalibrovaný a udržovaný etalon odrazivosti. Tímto porovnávacím etalonem má být pokud možno rovinné zrcátko s hodnotou odrazivosti co nejbližší zkoušeným vzorkům.

3.3

Odrazivost vzorků rovinných zrcátek lze měřit na přístrojích, u nichž se používá přímá nebo nepřímá metoda kalibrace. Hodnota odrazivosti se přímo odečte na stupnici indikátoru.

3.4

Měření odrazivosti nerovinných (vypuklých) zrcátek vyžaduje použití přístrojů s Ulbrichtovou koulí v přijímači (viz obrázek 2). Ukazuje-li indikátor přístroje u etalonového zrcátka s odrazivostí E % počet dílků ne, pak u zrcátka s neznámou odrazivostí bude počet dílků nx odpovídat odrazivosti X % podle vzorce:

Obrázek 1

Zobecněné schéma reflektometru se znázorněním seřízení pro dvě kalibrační metody

Obrázek 2

Zobecněné schéma reflektometru s Ulbrichtovou koulí v přijímači

*

C

=

přijímač

D

=

clona

E

=

vstupní okénko

F

=

měřicí okénko

L

=

objektiv

M

=

okénko na objekt měření

S

=

zdroj světla

(S)

=

Ulbrichtova koule

1.1

Použije se „sférometr“ podobný zařízení znázorněnému na obrázku 1 v této příloze, na kterém jsou uvedeny vzdálenosti mezi vyhledávacím hrotem měřicího přístroje a pevnými rameny zkušební tyčky.

1.2

1.2.1

1.2.2

rp1

=

poloměr zakřivení v prvním měřicím bodu,

rp2

=

poloměr zakřivení v druhém měřicím bodu,

rp3

=

poloměr zakřivení v třetím měřicím bodu.

Poznámka:

Poznámka:

Poznámka:

1.1

1.2

U vozidel pro pravostranný provoz se slovem „vlevo“ rozumí „vpravo“.

X (m)

:

je hranice oblasti mimo kontrolu, tj. vzdálenost mezi středem válce dotýkajícího se předního okraje mrtvého úhlu a středem válce, který se dotýká jeho zadního okraje.

L (m)

:

je bod nacházející se uvnitř mrtvého úhlu vytvářeného sloupkem A nebo vnějším zpětným zrcátkem. Vzdálenost mezi zadním okrajem válce dotýkajícího se zadního okraje mrtvého úhlu a předním okrajem zadního kola.

1.1

Zkušební předmět musí odpovídat bodu 7.1 normy ISO 17386:2010. Rychlost větru při zkoušce nesmí překročit 1 m/s. Teplota činí 20 ± 5 °C a vlhkost je na úrovni 60 ± 25 %. Nesmí pršet ani sněžit. Zkouška se provádí na plochém a suchém asfaltovém nebo betonovém povrchu. Zkouška nesmí být ovlivněna odrazem zvukových nebo elektromagnetických vln od případných stěn, pomocných zkušebních zařízení nebo jiných předmětů v okolí.

1.2

Použije se jeden zkušební předmět. Umístění zkušebního předmětu vybere výrobce, aby byla zajištěna detekce zkušebního předmětu. Zkušební předmět se umístí do detekovatelných mřížek v předním a bočním vodorovném pásmu podle bodu 1.3.1 této přílohy. Zkušební vozidlo se na začátku nachází ve stavu parkování. Stav parkování v tomto případě znamená, že řízení je v neutrální poloze a u vozidel s automatickou převodovkou je volič v poloze P, kdežto u vozidel s manuální převodovkou není zařazen rychlostní stupeň a parkovací brzda je zatažena.

Při zkoušení vozidlo stojí a osoba (o hmotnosti 75 kg) sedící na sedadle řidiče provede úkon, kterým aktivuje detekční systém tak, jak je popsáno v pokynech od výrobce nebo v příručce uživatele.

1.3

1.3.1

Detekční pole se dělí na tři oblasti: přední, rohovou a boční. Zkušební metody pro přední, rohovou a boční detekci jsou uvedeny v bodech 1.3.1.1, 1.3.1.2 a 1.3.1.3.

Zkušební předmět se při zkoušce přesunuje uvnitř detekčního pole, dokud nedosáhne prvního pole mřížky, v němž nebyl detekován (viz obrázek 1).

Při zkoušce se zkušební předměty rozestaví 100 mm od sebe; aby se avšak snížil počet měření, mohou být zkušební předměty při zkoušce rozestaveny v intervalech 200 mm, a narazí-li se v mřížce na pole, které není detekováno, provede se zkouška pro obě sousedící pole.

Pro překrývající se plochy mezi mřížkou zkušebních bodů uvedenou v bodě 1.3.1.2 a mřížkou zkušebních bodů uvedenou v bodě 1.3.1.1 nebo 1.3.1.3 je možné použít kteroukoli z výše uvedených metod.

Obrázek 1

Detekční pole

1.3.1.1

Detekční pole před vozidlem je znázorněno na obrázku 2.

W_f je šířka vozidla změřená podél přední nápravy.

W_test se rovná polovině hodnoty W_f zaokrouhlené na nejbližších 100 mm a vynásobené dvěma.

Přední pásmo se vymezí takto: obdélník vycentrovaný na střednici vozidla, jehož delší strana je kolmá na střednici vozidla a tečná k přednímu okraji vozidla, přičemž šířka obdélníku je W_test a délka směrem vpřed 300 mm. V tomto pásmu se poté narýsuje na zemi mřížka s poli o velikosti 100 mm x 100 mm.

Mezi oběma pomyslnými rohy vozidla se narýsuje křivka, která opisuje obrys vozidla (svislý průmět na vozovku, jak je znázorněno na obrázku 2). Křivka musí probíhat ve vzdálenosti 200 mm před obrysem vozidla. Na úrovni pomyslných rohů vozidla doplňují křivku přímky kolmé ke střednici vozidla, aby byla zachycena celá šířka vozidla (W_test). Geometrické sestrojení pomyslných rohů viz bod 1.3.1.2. Střed zkušebního předmětu se umístí na průsečík mřížky, který je před křivkou a je k ní nejblíže, a to v každé řadě mřížky rovnoběžné se střednicí vozidla.

Při pohledu shora opisuje první křivka mezi dvěma pomyslnými rohy vozidla tvar předního nárazníku, ale v úsecích za pomyslnými rohy přechází v přímku kolmou na střednici vozidla.

Obrázek 2

Detekční pole před vozidlem

1.3.1.2

Detekční pole kolem rohů vozidla je znázorněno na obrázku 3.

Stejný postup se zopakuje i pro druhý roh.

Obrázek 3

Detekční pole kolem rohů vozidla

1.3.1.3

Detekční pole na bocích vozidla je znázorněno na obrázku 4.

L_f je vzdálenost od středu bočního zrcátka k přídi vozidla, měřeno rovnoběžně se střednicí vozidla.

L_test je hodnota L_f zaokrouhlená na nejbližších 100 mm.

Boční pásma se vymezí takto: dva obdélníky umístěné symetricky ke střednici vozidla, jejichž delší strany jsou se střednicí vozidla rovnoběžné a tečné k bokům vozidla a jeho přednímu okraji, přičemž délka obdélníku je L_test a šířka 300 mm. V tomto pásmu se poté narýsuje na zemi mřížka s poli o velikosti 100 mm x 100 mm.

Narýsuje se křivka, která opisuje obrys vozidla (svislý průmět na vozovku, jak je znázorněno na obrázku 4). Od obrysu vozidla je křivka vzdálena 200 mm. Na úrovni pomyslných rohů vozidla doplňují křivku přímky kolmé ke střednici vozidla, aby byla zachycena celá šířka vozidla (W_test).

Střed zkušebního předmětu se umístí na průsečík mřížky, který je před křivkou a je k ní nejblíže, a to v každé řadě mřížky rovnoběžné se střednicí vozidla.

Před pomyslnými rohy vede první křivka při pohledu shora přímo a rovnoběžně se střednicí vozidla, kdežto za pomyslnými rohy vede po stranách vozidla a podél předního nárazníku.

Obrázek 4

Detekční pole na bocích vozidla

1.3.2

V detekčním poli se nesmí nacházet nedetekovaná oblast o velikosti větší než dvě sousedící pole.

Jestliže zní výstraha nepřetržitě po dobu delší než pět sekund, má se za to, že je zkušební předmět detekován. Provede se jedna detekční zkouška pro každý zkušební předmět. Je-li to však nutné, může se výrobce s technickou zkušebnou dohodnout na tom, že zkušební předmět je detekován, pokud upozornění zaznělo ve čtyřech z pěti zkoušek.

1

nezkouší se

2

povinné

3

nezkouší se

4

nezkouší se

5

není povoleno

6

nezkouší se

7

nezkouší se