Lisabonská smlouva

 

PŘEHLED DOKUMENTU:

Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství

CO JE CÍLEM TÉTO SMLOUVY?

• Reformuje fungování orgánů EU a proces rozhodování, aby to bylo výhodné pro EU, která se po úspěšném rozšíření rozrostla na 28 členů.
• Reformuje vnitřní a vnější politiky EU a tím, že Evropskému parlamentu dává další zákonodárnou moc, zajišťuje větší demokracii při rozhodování EU.

KLÍČOVÉ BODY

Institucionální změny

Evropský parlament

• je nyní složen ze zástupců občanů EU, a nikoli jako předtím národů zemí EU, a vytváří tak silnější demokratickou vazbu mezi poslanci Evropského parlamentu a voliči,
• požívá větší legislativní moc na základě řádného legislativního postupu. Lisabonská smlouva to rozšiřuje na 40 nových oblastí politiky a zvyšuje celkový počet na 73 v případech, kdy Parlament a Rada rovnocenně přijímají právní předpisy,
• volí předsedu Evropské komise většinou svých členů,
• má maximálně 751 členů.

Evropská rada

Skládá se z hlav států nebo vlád a to dává EU větší kontinuitu a soudržnost. Je formálně uznávána jako orgán EU, který vytyčuje obecné politické směry a priority EU.

Volí většinou hlasů předsedu s třicetiměsíčním mandátem, který lze jednou obnovit a který nahrazuje předchozí roli střídání po šesti měsících.

Rada

Uplatňuje nová pravidla pro většinové hlasování při schvalování právních předpisů. Pro zajištění většiny je vyžadováno nejméně 55 % zemí EU zastupujících alespoň 65 % obyvatelstva EU. Pro zablokování návrhu musí být proti alespoň čtyři země.

Při diskusi a hlasování o návrzích právních předpisů se schází na veřejném zasedání.

Evropská komise

Předseda Evropské komise je:

• vybírán a volen na základě výsledku evropských voleb,
• odpovědný za jmenování komisařů, rozdělení portfolia a může požádat o rezignaci konkrétního komisaře.

Soudní dvůr Evropské unie

Jeho jurisdikce je rozšířena na všechny oblasti politiky EU kromě společné zahraniční a bezpečnostní politiky.

Evropská centrální banka (ECB)

ECB je nyní formálně uznávána jako orgán EU, jelikož je uvedena v článku 13 Smlouvy o Evropské unii (SEU).

Společná zahraniční a bezpečnostní politika

Smlouva:

• vytváří novou funkci místopředsedy Komise a vysokého představitele Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Tato osoba předsedá Radě pro zahraniční věci (článek 18 SEU),
• vytváří Evropskou službu pro vnější činnost, jejíž pracovníci pocházejí z Komise, Rady a vnitrostátních diplomatických služeb,
• zavádí ustanovení o vzájemné obraně, podle kterého si musí všechny země EU pomáhat / musí pomoci jiné zemi EU, pokud je napadena.

Další změny

Politiky EU

Struktura předchozího pilíře je nahrazena novým rozdělením pravomocí:

• výhradní: oblasti, kde právní předpisy vydává pouze EU a členské země provádějí (článek 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU)),
• sdílené: oblasti, kde země EU mohou vytvářet právní předpisy a přijímat právně závazná opatření, pokud tak neučinila EU (článek 4 SFEU),
• podpůrné: oblasti, kde EU přijímá opatření EU na podporu, koordinaci nebo doplnění vnitrostátních politik (článek 6 SFEU),
• navíc se všechny politiky o hraničních kontrolách, azylu, přistěhovalectví a soudní a policejní spolupráci stávají pravomocí EU, místo toho, aby spadaly do mezivládní působnosti jako předtím.

Posilování demokracie

Smlouva:

• potvrzuje tři základní zásady demokratické rovnosti*, zastupitelské demokracie* a participativní demokracie*,
• zavádí občanskou iniciativu, což je jedna z hlavních inovací Lisabonské smlouvy. Na základě této iniciativy může nejméně jeden milion občanů (za určité podmínky) vyzvat Komisi k předložení návrhu (článek 11 SEU),
• stanovuje, že Listina základních práv je právně závazná a že má stejnou právní hodnotu jako Smlouvy (článek 6 SEU)
• dává národním parlamentům větší slovo při rozhodování EU (článek 12 SEU),
• řádný legislativní postup (dříve spolurozhodování) je nyní standardním legislativním procesem, v němž má Evropský parlament rovnocenné postavení jako Rada coby společný normotvůrce (článek 294 SFEU),
• zavádí rozdělení mezi legislativními a nelegislativními akty v závislosti na jejich procesu rozhodování (článek 297 SFEU),
• zavádí akty v přenesené pravomoci (článek 290 SFEU) a prováděcí akty (článek 291 SFEU). Akty v přenesené pravomoci dávají Komisi pravomoc přijímat nelegislativní akty s obecnou působností, jimiž se doplňují legislativní akty (nikoli však prvky, které nejsou podstatné). Prováděcí akty poskytují rámec pro kroky Komise v dřívějších oblastech postupu vyjednávání ve výborech.

Odchod z EU

Smlouva poprvé stanoví formální postup, pokud některá země EU chce z EU vystoupit (článek 50 SEU – viz shrnutí Jednání se Spojeným královstvím (1) o článku 50).

ODKDY TATO SMLOUVA PLATÍ?

Smlouva byla podepsána 13. prosince 2007 a vstoupila v platnost 1. prosince 2009.

KONTEXT

Lisabonská smlouva je z velké části inspirována Smlouvou o Ústavě pro Evropu. Ústava měla nahradit zakládající smlouvy EU jedním jediným zněním. Byla podepsána 29. října 2004 v Římě. Aby mohla vstoupit v platnost, muselo ji ratifikovat všech (tehdejších) 27 zemí EU (17 ji ratifikovalo). Byla však zamítnuta ve vnitrostátních referendech ve Francii a v Nizozemsku v roce 2005.

Lisabonská smlouva naopak tyto smlouvy mění stejně jako kdysi Amsterodamská smlouva a Niceská smlouva. Vytváří většinu institucionálních reforem a reforem politik, které předpokládala ústavní smlouva.

KLÍČOVÉ POJMY

HLAVNÍ DOKUMENT

Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, podepsaná v Lisabonu dne 13. prosince 2007 (Úř. věst. C 306, 17.12.2007, s. 1–271)

Poslední aktualizace 15.12.2017

---

(1) Spojené království vystupuje z Evropské unie a od 1. února 2020 se stane tzv. třetí zemí (státem mimo EU).