1

Svým kasačním opravným prostředkem se Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 14. dubna 2021, The KaiKai Company Jaeger Wichmann v. EUIPO (Tělocvičné nebo sportovní přístroje a zařízení) (T‑579/19, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2021:186), kterým Tribunál zrušil rozhodnutí třetího odvolacího senátu EUIPO ze dne 13. června 2019 (věc R 573/2019-3), týkající se přihlášky tělocvičných nebo sportovních přístrojů a zařízení k zápisu jako (průmyslových) vzorů Společenství, pro niž je uplatněno právo přednosti mezinárodní patentové přihlášky podané na základě smlouvy o patentové spolupráci uzavřené ve Washingtonu dne 19. června 1970 a naposledy změněné dne 3. října 2001 (Recueil des traités des Nations unies, svazek 1160, č. 18336, s. 231).

2

Podle čl. 58a prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie se kasační opravný prostředek proti rozhodnutí Tribunálu, které se týká rozhodnutí nezávislého odvolacího senátu EUIPO, projedná, pouze pokud jej Soudní dvůr uzná přijatelným.

3

Podle čl. 58a třetího pododstavce tohoto statutu se kasační opravný prostředek uzná zcela nebo zčásti přijatelným v souladu s pravidly upřesněnými v jednacím řádu Soudního dvora, pokud nastoluje otázku významnou pro jednotu, soulad nebo další vývoj unijního práva.

4

Článek 170a odst. 1 jednacího řádu stanoví, že v případech uvedených v čl. 58a prvním pododstavci uvedeného statutu přiloží navrhovatel ke kasačnímu opravnému prostředku návrh na uznání jeho přijatelnosti, v němž popíše otázku významnou pro jednotu, soulad nebo další vývoj unijního práva, kterou kasační opravný prostředek nastoluje, a v němž musí být obsaženy všechny nezbytné skutečnosti, aby mohl Soudní dvůr o tomto návrhu rozhodnout.

5

V souladu s čl. 170b odst. 1 a 3 tohoto jednacího řádu rozhodne Soudní dvůr o návrhu na uznání přijatelnosti kasačního opravného prostředku co možná nejdříve usnesením s odůvodněním.

6

Na podporu svého kasačního opravného prostředku navrhovatel uplatňuje jediný důvod vycházející z porušení čl. 41 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. prosince 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství (Úř. věst. 2002, L 3, s. 1; Zvl. vyd. 13/27, s. 142).

7

Tento důvod kasačního opravného prostředku se skládá ze tří částí.

8

V první z těchto částí navrhovatel Tribunálu vytýká, že měl v bodech 56, 57 a 64 až 66 napadeného rozsudku neprávem za to, že okolnost, že čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 nestanoví, že patent může sloužit jako základ pro uplatnění práva přednosti pro pozdější (průmyslový) vzor Společenství, představuje legislativní mezeru. Podle navrhovatele tato okolnost ve skutečnosti odráží volbu unijního normotvůrce omezit uplatnění práva přednosti pouze na starší průmyslové vzory nebo užitné vzory.

9

Ze znění tohoto ustanovení totiž podle něj jasně vyplývá, že toto ustanovení stanoví jak povahu práv průmyslového vlastnictví, na kterých může být založeno uplatnění práva přednosti, a sice starší (průmyslový) vzor nebo užitný vzor, tak délku lhůty, ve které může být takové právo přednosti uplatněno, a sice šest měsíců ode dne podání první přihlášky. Skutečnost, že uvedené ustanovení neodkazuje na přihlášky patentů, musí být podle něj nutně chápána jako vyloučení těchto přihlášek. Kromě toho, ačkoli by mezinárodní přihláška podaná na základě Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví, podepsané v Paříži dne 20. března 1883, naposledy revidované ve Stockholmu dne 14. července 1967 a pozměněné dne 28. září 1979 (Recueil des traités des Nations unies, sv. 828, č. 11851, s. 305, dále jen „Pařížská úmluva“) mohla založit právo přednosti v souladu s článkem 41 nařízení č. 6/2002, bylo by to možné pouze v rozsahu, v němž se taková přihláška týká užitného vzoru.

10

Ve druhé částí jediného důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatel uvádí, že Tribunál tím, že uznal právo přednosti v délce dvanácti měsíců, v bodech 75 až 86 napadeného rozsudku čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 jednoduše nevyložil v souladu s článkem 4 Pařížské úmluvy, jelikož takový konformní výklad nelze rozšířit natolik, že by přiznal lhůtu přednosti, kterou jasné a bezpodmínečné ustanovení unijního práva nestanoví. Tribunál tak ve skutečnosti v uvedených bodech odmítl použít zmíněný článek 41 a nahradil jej tímto článkem 4. Tribunál tím podle navrhovatele posledně uvedenému ustanovení přiznal přímý účinek. Článek 4 Pařížské úmluvy přitom podle něj jednak nesplňuje podmínky stanovené judikaturou v oblasti přímé použitelnosti mezinárodního práva v unijním právu, vzešlou zejména z rozsudku ze dne 3. června 2008, Intertanko a další (C‑308/06, EU:C:2008:312, bod 45), která vyžaduje, aby dotčené ustanovení bylo jasné, přesné a bezpodmínečně, a jednak je uznání takového přímého účinku tohoto článku 4 v rozporu s článkem 25 Pařížské úmluvy a judikaturou vzešlou z rozsudku ze dne 25. října 2007, Develey v. OHIM (C‑238/06 P, EU:C:2007:635, body 37 až 44), podle nichž uvedený článek 4 v podstatě nemá přímé účinky.

11

Ve třetí části jediného důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatel Tribunálu vytýká, že čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 nahradil článkem 4 Pařížské úmluvy, a to nesprávným výkladem posledně uvedeného článku. Na rozdíl od toho, co uvedl Tribunál v bodech 77 až 84 napadeného rozsudku, totiž Pařížská úmluva nestanoví žádné obecné pravidlo, podle kterého povaha staršího práva určuje lhůtu pro uplatnění práva přednosti, která je s ním spojena. Obecné pravidlo podle něj stanoví spíše to, že dřívější přihláška zakládající právo přednosti musí mít stejný předmět jako pozdější přihláška. Článek 4 oddíl E odst. 1 Pařížské úmluvy stanoví pouze jako výjimku, že přihláška, jejímž předmětem je užitný vzor, může založit právo přednosti pro pozdější přihlášku (průmyslového) vzoru, přičemž tato přihláška má tedy předmět odlišný od předmětu dřívější přihlášky. Závěr Tribunálu, podle kterého lhůta použitelná na uplatnění práva přednosti přihlášky patentu pro pozdější přihlášku (průmyslového) vzoru činí dvanáct měsíců, tak postrádá právní základ.

12

Na podporu svého návrhu na uznání přijatelnosti kasačního opravného prostředku navrhovatel uvádí, že jeho jediný důvod kasačního opravného prostředku nastoluje otázku významnou pro jednotu, soulad a další vývoj unijního práva.

13

V tomto ohledu zaprvé uvádí, že důsledky nesprávného výkladu článku 4 Pařížské úmluvy překračují rámec práva (průmyslových) vzorů. Vzhledem k obecné povaze zásady uvedené v bodech 77 až 80 a 85 napadeného rozsudku, podle níž je pro určení délky lhůty přednosti určující povaha staršího práva, by totiž tato zásada mohla ovlivnit režim uplatnění práva přednosti použitelný na jiná práva duševního vlastnictví, než jsou (průmyslové) vzory, jako jsou ochranné známky Evropské unie.

14

Zadruhé nesprávný výklad článku 4 Pařížské úmluvy by byl závazný jednak pro unijního normotvůrce, který by jej nemohl vyvrátit prostřednictvím změny nařízení č. 6/2002 nebo jiných ustanovení unijního práva týkajících se uplatnění práva přednosti, a jednak i pro členské státy, které jsou vzhledem k tomu, že jsou všechny smluvní stranou Pařížské úmluvy, na základě unijního práva vázány touto úmluvou, jak je vykládána unijním soudem, jak vyplývá z rozsudku ze dne 16. června 1998, Hermès (C‑53/96, EU:C:1998:292, bod 32).

15

Zatřetí uznání práva pro jednotlivce dovolávat se přímo ustanovení Pařížské úmluvy, pokud jde o uplatnění práva přednosti, ze strany Tribunálu by představovalo precedens pro budoucí věci a omezovalo by rozhodovací prostor unijního normotvůrce v této oblasti. Rozhodnutí Soudního dvora je tak podle něj nezbytné pro určení povahy a rozsahu povinností, které Pařížská úmluva ukládá Unii a členským státům.

16

Začtvrté napadený rozsudek tím, že článku 4 Pařížské úmluvy přiznává přímý účinek, a tím se tak odchyluje od judikatury Soudního dvora, narušuje nejen institucionální rovnováhu Unie a autonomii jejího právního systému, ale má i systémové důsledky, které jsou v rozporu s cíli Pařížské úmluvy a Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, která je přílohou 1 C Marrákešské dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO), jež byla schválena rozhodnutím Rady 94/800/ES ze dne 22. prosince 1994 o uzavření dohod jménem Evropského společenství s ohledem na oblasti, které jsou v jeho pravomoci, v rámci Uruguayského kola mnohostranných jednání (1986–1994) (Úř. věst. 1994, L 336, s. 1; Zvl. vyd. 11/21, s. 80).

17

Napadený rozsudek podle navrhovatele jednak vytváří neodůvodněnou diskriminaci mezi přihláškami (průmyslových) vzorů, které by zakládaly právo přednosti v délce šesti měsíců, a přihláškami patentů, které by zakládaly právo přednosti v délce dvanácti měsíců, což by mohlo vést hospodářské subjekty k tomu, aby podávaly v první řadě přihlášky patentů za účelem obejití lhůty šesti měsíců stanovené v čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002, pokud jde o přihlášky (průmyslových) vzorů.

18

Dále pak napadený rozsudek vyvolává právní nejistotu a nedostatek vzájemnosti v některých třetích státech. Navrhovatel uvádí příklad Spojených států amerických, ve kterých jsou (průmyslové) vzory chráněny v rámci patentového práva (design patent). Pokud by délku lhůty přednosti určovala povaha staršího práva, přihlašovatelé design patent ve Spojených státech by požívali lhůty přednosti v délce dvanácti měsíců ve vztahu k pozdějšímu (průmyslovému) vzoru Společenství, zatímco přihlašovatelům (průmyslových) vzorů Společenství by byla poskytnuta ve vztahu k pozdější přihlášce design patent lhůta přednosti pouze v délce šesti měsíců.

19

Zapáté napadený rozsudek může podle navrhovatele vést k nerovnováze, pokud jde o meritorní posouzení novosti (průmyslového) vzoru Společenství, jelikož z 18 na 24 měsíců rozšiřuje dobu, během níž se podle čl. 7 odst. 2 písm. b) nařízení č. 6/2002 nesmí přihlížet ke zpřístupnění veřejnosti samotným přihlašovatelem, pokud je uplatnění práva přednosti založeno na přihlášce patentu.

20

Úvodem je třeba poukázat na to, že je na navrhovateli, aby prokázal, že otázky, které nastoluje jeho kasační opravný prostředek, jsou významné pro jednotu, soulad nebo další vývoj unijního práva (usnesení ze dne 24. října 2019, Porsche v. EUIPO, C‑613/19 P, EU:C:2019:905, bod 13 a citovaná judikatura).

21

Jak kromě toho vyplývá z čl. 58a třetího pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, ve spojení s čl. 170a odst. 1 a čl. 170b odst. 4 jednacího řádu, musí návrh na uznání přijatelnosti kasačního opravného prostředku obsahovat všechny skutečnosti nezbytné k tomu, aby mohl Soudní dvůr rozhodnout o přijatelnosti kasačního opravného prostředku a v případě, že bude uznán přijatelným zčásti, mohl určit důvody kasačního opravného prostředku nebo jeho části, k nimž se musí kasační odpověď vztahovat. Vzhledem k tomu, že mechanismus předchozího uznávání přijatelnosti kasačních opravných prostředků uvedený v článku 58a tohoto statutu má za cíl omezit přezkum Soudního dvora na otázky, které mají význam pro jednotu, soulad nebo další vývoj unijního práva, je totiž Soudní dvůr v řízení o kasačním opravném prostředku povinen zkoumat pouze ty důvody uváděné navrhovatelem, které takové otázky nastolují (viz zejména usnesení ze dne 24. října 2019, Porsche v. EUIPO, C‑613/19 P, EU:C:2019:905, bod 14, jakož i ze dne 11. listopadu 2021, Sun Stars & Sons v. EUIPO, C‑425/21 P, nezveřejněné, EU:C:2021:927, bod 13).

22

Návrh na uznání přijatelnosti kasačního opravného prostředku tak musí v každém případě jasně a přesně uvádět důvody, o které se kasační opravný prostředek opírá, označit stejně přesným a jasným způsobem právní otázku, kterou každý z těchto důvodů nastoluje, upřesnit, zda je tato otázka významná pro jednotu, soulad nebo další vývoj unijního práva, a konkrétním způsobem popsat, proč je uvedená otázka z hlediska uplatněného kritéria významná. Pokud jde konkrétně o důvody kasačního opravného prostředku, musí návrh na uznání přijatelnosti kasačního opravného prostředku upřesnit ustanovení unijního práva nebo judikaturu, které měly být v rozsudku nebo usnesení napadeném kasačním opravným prostředkem porušeny, stručně popsat, v čem spočívá nesprávné právní posouzení, jehož se měl Tribunál údajně dopustit, a uvést, v jakém rozsahu toto pochybení ovlivnilo výsledek rozsudku nebo usnesení napadeného kasačním opravným prostředkem. Pokud namítané nesprávné právní posouzení vyplývá z porušení judikatury, musí být v návrhu na uznání přijatelnosti kasačního opravného prostředku stručně, ale jasně a přesně uvedeno zaprvé, kde se tvrzený rozpor nachází, spolu s označením bodů rozsudku nebo usnesení napadeného kasačním opravným prostředkem, které navrhovatel zpochybňuje, a bodů rozhodnutí Soudního dvora nebo Tribunálu, které měly být porušeny, a zadruhé proč konkrétně takový rozpor nastoluje otázku významnou pro jednotu, soulad nebo další vývoj unijního práva (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 24. října 2019, Porsche v. EUIPO, C‑613/19 P, EU:C:2019:905, bod 15 a citovaná judikatura).

23

V projednávané věci z bodu 56 napadeného rozsudku citovaného navrhovatelem vyplývá, že Tribunál měl za to, že čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 neupravuje situaci, kdy je přihláška (průmyslového) vzoru podána při uplatnění práva přednosti založeného na přihlášce patentu, a neupravuje lhůtu pro uplatnění takového práva přednosti. Jak je uvedeno v bodě 66 napadeného rozsudku, který navrhovatel rovněž cituje, cílem použití Pařížské úmluvy je vyplnit mezeru v uvedeném nařízení, které neupravuje lhůtu přednosti vyplývající z mezinárodní patentové přihlášky. Tribunál tedy Pařížskou úmluvu vyložil, a jak připomíná navrhovatel, v bodě 85 napadeného rozsudku rozhodl, že pro určení délky lhůty přednosti je určující povaha staršího práva.

24

Je přitom třeba zaprvé uvést, že navrhovatel přesně popisuje svůj jediný důvod kasačního opravného prostředku, když upřesňuje, že Tribunál nesprávně vyložil článek 41 nařízení č. 6/2002 v tom smyslu, že uvedené nařízení obsahuje mezeru s ohledem na lhůtu přednosti pro přihlášku (průmyslových) vzorů Společenství odkazující na dřívější mezinárodní patentovou přihlášku a tuto mezeru vyplnil tím, že v rozporu s relevantní judikaturou přiznal článku 4 Pařížské úmluvy přímý účinek, přičemž navíc toto ustanovení vyložil nesprávně.

25

Pokud jde zejména o argument, podle kterého Tribunál v rozporu s judikaturou Soudního dvora (rozsudek ze dne 25. října 2007, Develey v. OHIM, C‑238/06 P, EU:C:2007:635, body 37 až 44), přiznal článku 4 Pařížské úmluvy přímý účinek, jak je uvedeno v bodě 10 tohoto usnesení, je třeba zdůraznit, že navrhovatel upřesnil, kde se tvrzený rozpor nachází, když označil jak body napadeného rozsudku, tak body rozhodnutí Soudního dvora, které měly být porušeny.

26

Zadruhé navrhovatel Tribunálu vytýká, že rozhodl, že čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 povoluje lhůtu přednosti v délce dvanácti měsíců pro pozdější (průmyslový) vzor Společenství, a v důsledku toho zrušil rozhodnutí odvolacího senátu EUIPO, které lhůtu pro uplatnění práva přednosti mezinárodní patentové přihlášky omezilo na šest měsíců. Z návrhu na uznání přijatelnosti kasačního opravného prostředku tak jasně vyplývá, že údajné porušení čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 ovlivnilo výsledek napadeného rozsudku. Pokud by totiž na rozdíl od toho, co uvedl Tribunál, byla lhůta přednosti šest měsíců namísto dvanácti měsíců, žaloba by musela být zamítnuta.

27

Zatřetí v souladu s důkazním břemenem, které nese osoba podávající návrh na uznání přijatelnosti kasačního opravného prostředku, musí navrhovatel prokázat, že nezávisle na právních otázkách, které uplatňuje ve svém kasačním opravném prostředku, tento kasační opravný prostředek nastoluje jednu či více otázek významných pro jednotu, soulad nebo další vývoj unijního práva, přičemž rozsah tohoto kritéria překračuje rámec rozsudku napadeného kasačním opravným prostředkem, a v konečném důsledku i rámec jeho kasačního opravného prostředku (usnesení ze dne 4. května 2021, Dermavita v. EUIPO, C‑26/21 P, nezveřejněné, EU:C:2021:355, bod 16).

28

Toto prokázání samo o sobě vyžaduje doložení jak existence, tak významu takových otázek prostřednictvím konkrétních skutečností, které jsou pro konkrétní případ charakteristické, a nikoli pouze argumentů obecné povahy (usnesení ze dne 4. května 2021, Dermavita v. EUIPO, C‑26/21 P, nezveřejněné, EU:C:2021:355, bod 20).

29

Navrhovatel přitom otázku vznesenou v jediném důvodu kasačního opravného prostředku identifikuje jako otázku, která v podstatě spočívá v tom, zda případná legislativní mezera v aktu unijního práva může být vyplněna prostřednictvím přímého použití ustanovení mezinárodního práva, které nesplňuje podmínky vyžadované judikaturou Soudního dvora k tomu, aby vyvolávalo přímé účinky.

30

Navrhovatel pak dále uvádí konkrétní důvody, proč je taková otázka významná pro jednotu, soulad a další vývoj unijního práva.

31

V tomto ohledu navrhovatel nejprve zdůrazňuje, že právní otázka, kterou nastoluje jeho kasační opravný prostředek, přesahuje rámec tohoto kasačního opravného prostředku, jelikož údajně nesprávný výklad čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 bude mít dopad na přípustnost uplatnění práva přednosti pro (průmyslové) vzory Společenství, jakož i na posouzení novosti (průmyslového) vzoru Společenství. Pokud jde o posledně uvedený aspekt, navrhovatel předkládá konkrétní skutečnosti k prokázání potenciální nerovnováhy, která by vyplývala z rozšíření doby, během níž se podle čl. 7 odst. 2 písm. b) nařízení č. 6/2002 nesmí přihlížet ke zpřístupnění veřejnosti samotným přihlašovatelem, pokud je uplatnění práva přednosti založeno na přihlášce patentu, z 18 na 24 měsíců.

32

Dále navrhovatel uvádí, že jeho kasační opravný prostředek překračuje rovněž rámec práva (průmyslových) vzorů Společenství, jelikož zásada stanovená v napadeném rozsudku může určit režim uplatnění práva přednosti použitelný na jiné druhy práva duševního vlastnictví. V tomto ohledu uvádí konkrétní příklady důsledků, které by mohl mít napadený rozsudek pro přihlašovatele patentů, a upozorňuje na nebezpečí právní nejistoty a chybějící vzájemnosti v některých třetích státech vyplývající z uznání lhůty přednosti v délce dvanácti měsíců pro (průmyslové) vzory Společenství, pokud je uplatnění práva přednosti založeno na přihlášce patentu.

33

Konečně navrhovatel zdůrazňuje systémové důsledky uznání přímého účinku článku 4 Pařížské úmluvy, jimiž je narušena jednota, soulad a další vývoj unijního práva, jelikož by jednak výklad tohoto článku unijním soudem byl závazný pro unijního normotvůrce, jakož i pro členské státy Unie, a jednak by toto uznání bylo v rozporu s cíli Pařížské úmluvy a dohody zmíněné v bodě 16 tohoto usnesení.

34

S ohledem na odůvodnění poskytnuté navrhovatelem je třeba konstatovat, že jím předložený návrh prokazuje právně dostačujícím způsobem, že kasační opravný prostředek nastoluje otázku významnou pro jednotu, soulad a další vývoj unijního práva.

35

S ohledem na výše uvedené úvahy, jakož i na okolnost, že kasační opravný prostředek je založen na jediném důvodu a tento důvod se skládá ze tří částí, které jsou vzájemně spojeny, je třeba uznat, že je kasační opravný prostředek v plném rozsahu přijatelný.

36

Článek 170b odst. 4 jednacího řádu stanoví, že je-li kasační opravný prostředek uznán jako celek nebo zčásti přijatelným z hlediska kritérií uvedených v čl. 58a třetím pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie, pokračuje se v řízení v souladu s články 171 až 190a tohoto jednacího řádu.

37

Podle článku 137 jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, se o nákladech řízení rozhoduje v rozsudku nebo usnesení, jímž se končí řízení.

38

Vzhledem k tomu, že návrhu na uznání přijatelnosti kasačního opravného prostředku bylo vyhověno, je třeba o nákladech řízení rozhodnout později.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (senát rozhodující o přijatelnosti kasačních opravných prostředků) rozhodl takto: