–

za Evropskou komisi: F. Moro a I. Zaloguin, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 22 odst. 7 a článků 29 a 44 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (Úř. věst. 2013, L 269, s. 1, dále jen „celní kodex Unie“), článku 4 rámcového rozhodnutí Rady 2005/212/SVV ze dne 24. února 2005 o konfiskaci výnosů a majetku z trestné činnosti a nástrojů trestné činnosti (Úř. věst. 2005, L 68, s. 49) a článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi JP EOOD, obchodní společností založenou podle bulharského práva, a Otdel „Mitničesko razsledvane i razuznavane“/MRR/v TD „Mitnica Burgas“ (oddělení „Celní vyšetřování a stíhání“ na územním ředitelství Celního úřadu v Burgasu, Bulharsko) ve věci rozhodnutí, které přijalo uvedené oddělení a jímž byl ve prospěch bulharského státu zajištěn dopravní prostředek náležející společnosti JP, jenž byl použit k pašování zboží.

3

Bod 1 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2005/212 uvádí:

„Hlavním motivem přeshraniční organizované trestné činnosti je finanční prospěch. Aby byly veškeré snahy v oblasti předcházení této trestné činnosti a boje proti ní účinné, musí se zaměřit na vysledování, zmrazení, zajištění a konfiskaci výnosů z trestné činnosti. To však ztěžují mimo jiné rozdíly mezi právními předpisy členských států v této oblasti.“

4

Článek 1 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Definice“, ve čtvrté odrážce uvádí:

„Pro účely tohoto rámcového rozhodnutí se rozumí:

[…]

5

Článek 2 uvedeného rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Konfiskace“, stanoví:

„1.   Každý členský stát přijme nezbytná opatření, která mu umožní uložit úplnou nebo částečnou konfiskaci nástrojů trestných činů a výnosů z trestných činů, za něž lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby přesahující jeden rok, nebo majetku, jehož hodnota odpovídá těmto výnosům.

[…]“

6

Článek 4 téhož rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Právní prostředky“, zní:

„Každý členský stát přijme nezbytná opatření, kterými zajistí, aby mohly všechny zúčastněné osoby dotčené opatřeními podle článků 2 a 3 podávat účinné právní prostředky k hájení svých práv.“

7

Článek 5 celního kodexu Unie, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely [celního] kodexu [Unie] se rozumí:

[…]

[…]“

8

Článek 22 tohoto kodexu, nadepsaný „Rozhodnutí přijatá na žádost“, v odstavci 7 uvádí:

„Rozhodnutí, kterým je nepříznivě dotčen žadatel, je s uvedením důvodů a obsahuje [musí být odůvodněno a obsahovat] poučení o právu na odvolání [podání opravného prostředku] podle článku 44.“

9

Článek 29 uvedeného kodexu, nadepsaný „Rozhodnutí přijatá bez předchozí žádosti“, uvádí:

„S výjimkou případů, kdy celní orgán jedná jako justiční orgán, se čl. 22 odst. 4, 5, 6 a 7, čl. 23 odst. 3 a články 26, 27 a 28 použijí rovněž v případě rozhodnutí přijatých celními orgány bez předchozí žádosti dotyčné osoby.“

10

Článek 42 téhož kodexu, nadepsaný „Uplatnění sankcí“, uvádí:

„1.   Každý členský stát stanoví sankce za porušení celních předpisů. Tyto sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

2.   Uplatňují-li se správní sankce, mohou mít mimo jiné jednu z těchto forem, případně obě formy:

3.   Do 180 dní ode dne použitelnosti tohoto článku stanoveného v souladu s čl. 288 odst. 2 sdělí členské státy [Evropské k]omisi platné vnitrostátní právní předpisy podle odstavce 1 tohoto článku a neprodleně jí oznamují veškeré pozdější změny, které se těchto předpisů dotýkají.“

11

Článek 43 celního kodexu Unie, nadepsaný „Rozhodnutí soudního orgánu“, uvádí:

„Články 44 a 45 se nepoužijí na opravné prostředky podané s cílem prohlásit za neplatné, zrušit nebo změnit rozhodnutí v rámci celních předpisů přijaté justičním [soudním] orgánem nebo celními orgány jednajícími jako justiční [soudní] orgány.“

12

Článek 44 tohoto kodexu, nadepsaný „Právo na podání opravného prostředku“, uvádí:

„1.   Každá osoba má právo podat opravný prostředek proti jakémukoli rozhodnutí celních orgánů v rámci celních předpisů, jež se jí přímo a osobně dotýká.

[…]

2.   Opravný prostředek lze podat nejméně ve dvou stupních:

3.   Opravný prostředek se podává ve členském státě, v němž bylo rozhodnutí přijato nebo o ně bylo požádáno.

4.   Členské státy zajistí, aby řízení o opravném prostředku umožnilo rychlé potvrzení nebo opravu rozhodnutí celních orgánů.“

13

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. dubna 2014 o zajišťování [o zmrazení] a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii (Úř. věst. 2014, L 127, s. 39), v článku 2, nadepsaném „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]“

14

Článek 14 této směrnice, nadepsaný „Nahrazení společné akce 98/699/SVV a některých ustanovení rámcových rozhodnutí 2001/500/SVV a 2005/212/SVV“, v odstavci 1 uvádí:

„[…] články 3 a 4 rámcového rozhodnutí [Rady] 2001/500/SVV [ze dne 26. června 2001 o praní peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů trestné činnosti a výnosů z ní (Úř. věst. 2001, L 182, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 158)] a článek 1 první čtyři odrážky a článek 3 rámcového rozhodnutí 2005/212/SVV se touto směrnicí nahrazují ve vztahu k členským státům, které jsou vázány touto směrnicí, aniž jsou dotčeny povinnosti členských států týkající se lhůt pro provedení těchto rámcových rozhodnutí ve vnitrostátním právu.“

15

Článek 231 zakon za mitnicite (celní zákon) (DV č. 15 ze dne 6. února 1998), ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení (dále jen „ZM“), stanoví:

„Rozhodnutí o uložení správní sankce vydává ředitel Celního úřadu nebo jím určení úředníci.“

16

Článek 232 ZM stanoví:

„(1)   Je-li pachatel neznámý, protokol podepíše osoba, která jej sepsala, a svědek a protokol se nedoručuje. V takovém případě je vydáno rozhodnutí o uložení správní sankce, které nabývá právní moci okamžikem vydání.

[…]“

17

Článek 233 tohoto zákona uvádí:

„(1)   Každému, kdo bez vědomí nebo povolení celních orgánů přepraví nebo převeze zboží přes hranice státu, nebo se o to pokusí, je v případě, že spáchaný čin není trestným činem, uložena pokuta za pašování ve výši 100 až 200 % celní hodnoty při dovozu nebo hodnoty zboží při vývozu.

[…]

(8)   Dopravní prostředky nebo kontejnery použité k přepravě nebo převozu zboží, které je předmětem pašování, jsou zajištěny ve prospěch státu bez ohledu na jejich majitele, ledaže jejich hodnota zjevně neodpovídá hodnotě pašovaného zboží.“

18

Článek 59 zakon za administrativnite narušenia i nakazania (zákon o správních deliktech a sankcích) (DV č. 92 ze dne 28. listopadu 1969), ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení (dále jen „ZANN“), uvádí:

„(1)   Proti rozhodnutí o uložení správní sankce a elektronickému záznamu lze podat opravný prostředek k [Rajonen sad (okresní soud)] v okrese, kde byl delikt spáchán či dokončen, a v případě deliktů spáchaných v zahraniční lze opravný prostředek podat k [Sofijski rajonen sad (okresní soud v Sofii)].

(2)   Pachatel deliktu a osoba, která se domáhá náhrady škody, mohou podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek do sedmi dnů od jeho doručení, zatímco státní zastupitelství má právo podat proti tomuto rozhodnutí odpor do dvou týdnů od jeho vydání.“

19

Dne 11. července 2020 zaznamenaly bulharské celní orgány pokus přepravit bez povolení automobilové vstřikovače, které byly naloženy na nákladním vozidle a připojeném návěsu, z Turecka do Bulharska.

20

Okražna prokuratura – Chaskovo (Krajské státní zastupitelství v Chaskovu, Bulharsko) zahájilo vyšetřování činu pašování závažné povahy. Rozhodnutím ze dne 15. prosince 2020 však státní zástupce krajského státního zastupitelství v Chaskovu trestní stíhání pro nedostatek důkazů zastavil.

21

Spis byl současně předán útvaru celního vyšetřování a stíhání, aby posoudil účelnost podání žaloby na určení trestně-správní odpovědnosti podle ZM.

22

Vzhledem k tomu, že vedoucí oddělení územního ředitelství Celního úřadu v Burgasu nebyl schopen určit pachatele deliktu, vydal dne 22. února 2021 rozhodnutí o uložení správní sankce vůči neznámému pachateli na základě čl. 232 odst. 1 ZM. Podle posledně uvedeného ustanovení platí, že je-li pachatel neznámý, rozhodnutí o uložení správní sankce nabývá právní moci okamžikem vydání.

23

Tímto rozhodnutím bylo neznámému pachateli odňato vlastnictví automobilových vstřikovačů, které byly zajištěny ve prospěch bulharského státu. V souladu s čl. 233 odst. 8 ZM bulharské celní orgány uvedeným rozhodnutím zajistily ve prospěch státu nákladní vozidlo a připojený návěs, jejichž celková hodnota činila 111604, 20 bulharských leva (BGN) (přibližně 57300 eur) a jež byly oba ve vlastnictví společnosti JP.

24

Tato společnost podala proti témuž rozhodnutí žalobu k Rajonen sad Svilengrad (okresní soud ve Svilengradu, Bulharsko), který usnesením ze dne 20. dubna 2021 tuto žalobu odmítl jako nepřípustnou z důvodu, že uvedená společnost nemá právní zájem na podání žaloby.

25

Uvedený soud měl za to, že právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí dotčenému v původním řízení má podle čl. 59 odst. 2 ZANN pachatel deliktu a osoba, která se domáhá náhrady škody, zatímco státní zastupitelství má právo podat odpor. Dále rozhodl, že vzhledem k tomu, že dotyčné rozhodnutí o uložení správní sankce bylo vydáno vůči neznámému pachateli, nabylo podle čl. 232 odst. 1 ZM právní moci okamžikem vydání a nebylo možné proti němu podat opravný prostředek.

26

Společnost JP podala proti tomuto usnesení odvolání k předkládajícímu soudu Administrativen sad – Chaskovo (správní soud v Chaskovu, Bulharsko) a tvrdila, že ačkoli je třetí osobou, která není účastníkem trestně-správního řízení, byla jí při zajištění jejího majetku způsobena majetková újma, aniž jí bylo skutečně umožněno hájit svá práva a oprávněné zájmy.

27

Uvedený soud potvrzuje, že bulharské právo nestanoví právo podat opravný prostředek, pokud je – stejně jako ve věci v původním řízení – rozhodnutí o uložení správní sankce vydáno proti neznámému pachateli. V takovém případě totiž z čl. 232 odst. 1 ZM podle uvedeného soudu jasně vyplývá, že proti takovému rozhodnutí nelze podat opravný prostředek.

28

Uvedený soud má tedy pochybnosti o slučitelnosti vnitrostátní právní úpravy s celním kodexem Unie a s rámcovým rozhodnutím 2005/212 za předpokladu, že se toto rámcové rozhodnutí vztahuje i na situace, kdy spáchaný čin není trestným činem.

29

Za těchto podmínek se Administrativen sad – Chaskovo (správní soud v Chaskovu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

30

Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda článek 44 celního kodexu Unie musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, jež právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí o uložení správní sankce nepřiznává osobě, jejíž majetek byl na základě takového rozhodnutí zajištěn, ale která není v tomto rozhodnutí považována za pachatele správního deliktu, za nějž byla sankce uložena.

31

V tomto ohledu je třeba uvést, že článek 44 tohoto kodexu stanoví, že každá osoba má právo podat opravný prostředek proti jakémukoli rozhodnutí celních orgánů v rámci celních předpisů, jež se jí přímo a osobně dotýká.

32

Pokud jde o pojem „rozhodnutí“, na který toto ustanovení odkazuje, je tento pojem v čl. 5 bodě 39 uvedeného kodexu definován jako „akt vydaný celním orgánem vztahující se k celním předpisům, kterým se rozhoduje v jednotlivém případě a má právní účinky vůči jedné nebo více dotčeným osobám“, přičemž je třeba upřesnit, že podle bodu 2 tohoto článku zahrnují celní předpisy mimo jiné celní kodex Unie a ustanovení, která tento kodex doplňují nebo provádějí, přijatá na vnitrostátní úrovni.

33

V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutí o uložení správní sankce dotčené v původním řízení, které bylo přijato celními orgány rozhodujícími o konkrétním případu pašování, má právní účinky vůči společnosti JP, jelikož byl zajištěn majetek této právnické osoby jakožto „dotčené osoby“. Z toho plyne, že se jedná o „rozhodnutí“ ve smyslu čl. 5 bodu 39 celního kodexu Unie.

34

Zaprvé je třeba dodat, že čl. 42 odst. 1 tohoto kodexu uvádí, že členské státy jsou povinny stanovit sankce za porušení celních předpisů, takže rozhodnutí uložit takovou sankci, tedy zejména zajištění majetku, v případě takového pašování, jaké bylo zjištěno ve věci v původním řízení, představuje rozhodnutí v rámci celních předpisů ve smyslu článku 44 uvedeného kodexu.

35

Zadruhé, i když se jeví, že rozhodnutí o uložení správní sankce dotčené v původním řízení nebylo formálně určeno společnosti JP, což je okolnost, kterou musí ověřit předkládající soud, nic to nemění na tom, že toto rozhodnutí má přímé právní účinky na tuto společnost, jelikož její majetek byl na základě tohoto rozhodnutí zajištěn. Je tudíž třeba mít za to, že uvedené rozhodnutí se společnosti JP přímo a osobně dotýká ve smyslu článku 44 téhož kodexu.

36

Z toho plyne, že proti takovému rozhodnutí o uložení správní sankce, o jaké se jedná v původním řízení, musí být v souladu s článkem 44 celního kodexu Unie možné podat opravný prostředek, takže tento kodex brání vnitrostátní právní úpravě, která právo podat opravný prostředek proti takovému rozhodnutí nepřiznává osobě, jež se toto rozhodnutí přímo a osobně dotýká.

37

S ohledem na všechny tyto důvody je třeba na první a druhou otázku odpovědět, že článek 44 celního kodexu Unie musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí o uložení správní sankce nepřiznává osobě, jejíž majetek byl na základě takového rozhodnutí zajištěn, ale jež není v tomto rozhodnutí považována za pachatele správního deliktu, za který byla sankce uložena.

38

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda článek 4 rámcového rozhodnutí 2005/212 musí být vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na rozhodnutí týkající se činu, který není trestným činem, a pokud tomu tak je, zda brání vnitrostátní právní úpravě, jež stanoví, že třetí osoba, jejíž majetek může být zajištěn v rámci trestně-správního řízení, nemá právo podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek.

39

V tomto ohledu je třeba uvést, že článek 2 tohoto rámcového rozhodnutí, na který odkazuje jeho článek 4, stanoví, že každý členský stát musí přijmout nezbytná opatření, jež mu umožní uložit úplnou nebo částečnou konfiskaci nástrojů trestných činů a výnosů z trestných činů, za něž lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby přesahující jeden rok, nebo majetku, jehož hodnota odpovídá těmto výnosům.

40

Ze znění tohoto článku vyplývá, že věcná působnost uvedeného rámcového rozhodnutí je – jak to vyplývá rovněž ze samotného názvu téhož rámcového rozhodnutí, který odkazuje na „konfiskaci výnosů a majetku z trestné činnosti a nástrojů trestné činnosti“, a bodu 1 jeho odůvodnění, jenž odkazuje na „organizovan[ou] trestn[ou] činnost“, – omezena na trestné činy, takže totéž rámcové rozhodnutí se nevztahuje na rozhodnutí, které nespadá do rámce řízení, jež se týká jednoho nebo více trestných činů, nebo na něj nenavazuje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. března 2020, Agro In 2001, C‑234/18, EU:C:2020:221, bod 61).

41

Tatáž působnost je rovněž omezena v tom smyslu, že se týká pouze trestných činů určité závažnosti, a sice trestných činů, za které lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby přesahující jeden rok.

42

Pokud jde o pojem „konfiskace“, je třeba odkázat nikoli na definici obsaženou v čl. 1 čtvrté odrážce rámcového rozhodnutí 2005/212, ale na definici uvedenou v čl. 2 bodě 4 směrnice 2014/42, neboť tato směrnice nahradila podle svého čl. 14 odst. 1 mimo jiné první čtyři odrážky článku 1 tohoto rámcového rozhodnutí (rozsudek ze dne 10. listopadu 2022, DELTA STROY 2003, C‑203/21, EU:C:2022:865, bod 30).

43

Podle čl. 2 bodu 4 této směrnice se „konfiskací“ rozumí „trvalé odnětí majetku nařízené soudem v souvislosti s trestným činem“.

44

Postačí přitom konstatovat, že ve věci v původním řízení bylo rozhodnutí o uložení správní sankce vydáno v návaznosti na řízení správní povahy, které se netýkalo jednoho nebo více trestných činů, natož pak trestného činu, za nějž lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby přesahující jeden rok, jak vyžaduje článek 2 rámcového rozhodnutí 2005/212.

45

Dále ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, rovněž vyplývá, že toto rozhodnutí bylo přijato bulharskými celními orgány, a nikoli soudem, jak vyžaduje čl. 2 bod 4 směrnice 2014/42.

46

Do věcné působnosti rámcového rozhodnutí 2005/212 proto nespadá situace, kdy spáchaný čin není trestným činem.

47

Vzhledem k tomu, že věcná působnost tohoto rámcového rozhodnutí je jasně definována a toto rámcové rozhodnutí bylo přijato za účelem zavedení společných minimálních pravidel v přesně vymezené oblasti, která se ostatně týká spolupráce v trestních věcech, toto rámcové rozhodnutí nemůže být z hlediska věcné působnosti ani analogicky použitelné na takovou situaci, o jakou se jedná v původním řízení.

48

S ohledem na všechny tyto důvody je třeba na třetí otázku odpovědět, že článek 4 rámcového rozhodnutí 2005/212 musí být vykládán v tom smyslu, že se nevztahuje na rozhodnutí týkající se činu, který není trestným činem.

49

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto: