1.

Opatření určená k usnadnění automatického uznávání změn osobního stavu v celé Evropské unii jsou nepochybným přínosem pro občany EU, kteří uplatňují práva na volný pohyb přiznaná Smlouvami. Ruku v ruce s tím, jak unijní normotvůrce rozšiřuje oblasti, na které se tato opatření vztahují, naráží jejich výklad a uplatňování na aspekty práva upravujícího osobní stav osob v různých členských státech. Skutečnost, že se názory na to, co spadá do působnosti daného opatření a mimo něj, liší, by tedy neměla být překvapující. V tomto případě se věc týká nesporného rozvodu uskutečněného mimosoudním postupem podle italského práva a jeho automatického uznání v Německu. Přesněji řečeno, touto žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce se Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) Soudního dvora dotazuje, zda nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 ( 2 ) zavazuje členské státy, aby bez dalších požadavků uznaly rozhodnutí o rozvodu vydané orgány s občanskoprávní působností jiného členského státu na základě mimosoudního postupu založeného na dohodě mezi manžely.

2.

Článek 1 nařízení č. 2201/2003 je nadepsán „Oblast působnosti“. Článek 1 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení stanoví, že toto nařízení se bez ohledu na druh soudu vztahuje na občanskoprávní věci týkající se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné.

3.

Pro účely nařízení č. 2201/2003 vymezuje článek 2 v odstavcích 1, 2 a 4 tyto pojmy:

[…]

4.

Podle článku 21 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 jsou rozhodnutí vydaná v některém členském státě v ostatních členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení. Článek 21 odst. 2 rovněž stanoví, že se nevyžaduje žádné zvláštní řízení v případě aktualizace záznamů o osobním stavu v jednom členském státě na základě rozhodnutí týkajících se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné, která byla vydána v jiném členském státě a proti kterým podle práva tohoto jiného členského státu není možné podat opravný prostředek.

5.

Článek 22 písm. a) nařízení č. 2201/2003 stanoví, že se rozhodnutí týkající se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné neuzná, je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá.

6.

A konečně podle článku 46 nařízení č. 2201/2003, nadepsaného „Veřejné listiny a dohody“, veřejné listiny přijaté a vykonatelné v jednom členském státě a dohody stran vykonatelné v členském státě původu jsou uznávány a prohlašovány za vykonatelné za stejných podmínek jako rozhodnutí.

7.

Ustanovení § 97 odst. 1 věta druhá Gesetz über das Verfahren in Familiensachen und in den Angelegenheiten der freiwilligen Gerichtsbarkeit ze dne 17. prosince 2008 (zákon o řízení v rodinných věcech a v záležitostech fakultativní soudní pravomoci; dále jen „FamFG“) stanoví:

„Ustanovení obsažená v právních předpisech Evropské unie nejsou dotčena.“

8.

Ustanovení § 107 odst. 1 FamFG stanoví:

„Rozhodnutí vydaná v zahraničí, kterými zaniká manželství, prohlašuje se neplatnost manželství či se manželství ruší, se uznávají až poté, co orgány soudní správy spolkové země potvrdí, že jsou splněny podmínky pro uznání. Pokud soud nebo orgán státu, jehož byli oba manželé státními příslušníky ke dni rozhodnutí, již rozhodl, nezávisí uznání rozhodnutí na potvrzení orgánů soudní správy spolkové země.“

9.

Ustanovení § 3(1) Personenstandsgesetz (zákon o osobním stavu) ze dne 19. února 2007 (BGBI. 2007 I, s. 122; dále jen „PStG“) stanoví, že matriční úřad v rámci své působnosti vede sňatkovou matriku. Podle § 5 odst. 1 PStG se záznamy v matrice doplní a opraví v souladu s jeho ustanoveními. Podle § 161 odst. 3 PStG se v záznamu týkajícím se manželství uvedou následné úkony týkající se prohlášení manželství za neplatné nebo rozvodu.

10.

Článek 12 Decreto Legge č. 132 – Misure urgenti di degiurisdizionalizzazione ed altri interventi per la definizione dell'arretrato in materia di processo civile, ze dne 12. září 2014 (nařízení s mocí zákona č. 132 o neodkladných opatřeních pro mimosoudní řešení a jiné zásahy ke snížení průtahů v občanskoprávním řízení; „nařízení s mocí zákona č. 132/2014“) ( 6 ), který byl prostřednictvím Legge č. 162 (zákon č. 162) ze dne 10. listopadu 2014 se změnami převeden do formy zákona, stanoví:

„1.   Manželé mohou v souladu s článkem 1 výnosu prezidenta republiky č. 396 ze dne 3. listopadu 2000 před starostou obce bydliště jednoho z nich nebo obce, v níž je manželství zapsáno, jednajícím v postavení matričního úředníka uzavřít případně i za asistence právníka dohodu o rozluce nebo v případech uvedených v prvním pododstavci čl. 3 odst. 2 písm. b) zákona č. 898 ze dne 1. prosince 1970 uzavřít dohodu týkající se zrušení manželství nebo zániku občanskoprávních účinků manželství nebo dohodu o změně podmínek rozluky nebo rozvodu.

2.   Ustanovení tohoto článku se nepoužijí, pokud manželé mají nezletilé děti nebo zletilé děti, které jsou nezpůsobilé, mají těžké zdravotní postižení ve smyslu čl. 3 odst. 3 zákona č. 104 ze dne 5. února 1992 nebo nejsou finančně nezávislé.

3.   Matriční úředník obdrží od každé ze stran osobně či případně za asistence právníka prohlášení, že si přeje rozluku nebo ukončení občanskoprávních účinků manželství nebo si přeje nechat manželství rozvést v souladu s podmínkami, na kterých se mezi sebou strany dohodly. Totéž platí pro jakoukoli změnu podmínek rozluky nebo rozvodu. Dohoda nesmí obsahovat ujednání o převodu majetku. Dokument obsahující dohodu se vypracuje a podepíše bezprostředně po učinění prohlášení uvedených v tomto odstavci. V případech uvedených v odstavci 1 dohoda nahrazuje usnesení soudu o ukončení řízení o rozluce, ukončení občanskoprávních účinků manželství, zrušení manželství a změně podmínek rozluky nebo rozvodu.

V případě rozluky nebo ukončení občanskoprávních účinků manželství nebo zrušení manželství dohodou vyzve matrikář manžele, jakmile obdrží jejich prohlášení, aby se k němu nejdříve třicet dnů po obdržení prohlášení dostavili za účelem potvrzení dohody, jakož i za účelem dohod uvedených v odstavci 5. Nedostaví-li se, dohoda není potvrzena.

[…]“

11.

Z ustanovení čl. 43 odst. 1 a čl. 71 odst. 2 Decreto del Presidente della Repubblica No 445/2000 – Testo unico delle disposizioni legislative e regolamentari in materia di documentazione amministrativa (výnos prezidenta republiky č. 445/2000 – Konsolidované znění zákonů a nařízení týkajících se správních dokumentů) vyplývá, že matrikář musí ověřit, zda jsou splněny příslušné zákonné podmínky.

12.

Z článku 7 a článku 95 Decreto del Presidente della Repubblica č. 396 – Regolamento per la revisione e la semplificazione dell’ordinamento dello stato civile, a norma dell’articolo 2 comma 12 della legge 15 maggio 1997, No 127 (výnos prezidenta republiky č. 396 – Nařízení o revizi a zjednodušení zákona o osobním stavu v souladu s čl. 2 odst. 12 zákona č. 127 ze dne 15. května 1997) vyplývá, že matrikář rozvod odmítne, nejsou-li splněny příslušné zákonné podmínky. Manželé mohou toto odmítnutí napadnout u soudu.

13.

Podle Circolare No 6/15 – Articoli 6 e 12 del decreto-legge 12 settembre 2014, No 132 – Chiarimenti applicativi (oběžník č. 6/15 – články 6 a 12 nařízení s mocí zákona č. 132 ze dne 12. září 2014), by měla být třetí věta čl. 12 odst. 3 nařízení s mocí zákona č. 132/2014 vykládána v tom smyslu, že brání manželům zahrnout do tohoto typu rozvodového řízení jakékoli ujednání o převodu vlastnického práva mezi nimi.

14.

Z výše uvedeného vyplývá, že podle postupu stanoveného článkem 12 nařízení s mocí zákona č. 132/2014 učiní každý z manželů před matrikářem osobní prohlášení, že se chtějí rozvést. Matrikář tuto dohodu potvrdí nejdříve po třiceti dnech a poté, co ověřil, zda byly splněny zákonem požadované podmínky pro zrušení manželství, tedy že manželé nemají nezletilé děti nebo zletilé děti, které jsou nezpůsobilé nebo těžce zdravotně postižené nebo ekonomicky závislé, a dohoda mezi nimi neobsahuje ujednání o převodu majetku mezi nimi. Rozvod provedený matrikářem má stejné právní účinky jako rozvod provedený příslušným soudem.

15.

TB má německou a italskou státní příslušnost. Dne 20. září 2013 se při civilním obřadu v Berlíně provdala za RD, italského státního příslušníka. Berlínský matriční úřad zapsal toto manželství do sňatkové matriky.

16.

Dne 30. března 2017 manželé před matrikářem v Parmě v Itálii oznámili svůj záměr odloučit se. Potvrdili, že nemají žádné nezletilé děti ani zletilé děti, které by byly nezpůsobilé nebo těžce zdravotně postižené nebo ekonomicky závislé. Dále uvedli, že v rámci rozluky neuzavřeli žádnou dohodu o převodu majetku. Následně svá prohlášení potvrdili před matrikářem.

17.

Na základě svých prohlášení ze dne 30. března 2017 se manželé dostavili k matričnímu úřadu a dne 15. února 2018 oznámili úmysl se rozvést. Následně potvrdili svá prohlášení před matrikářem, který dne 2. července 2018 vydal osvědčení o rozvodu s účinností od 15. února 2018.

18.

TB poté požádala berlínský matriční úřad, aby rozvod zapsal do sňatkové matriky. S ohledem na pochyby, zda by rozvod měl být zapsán do sňatkové matriky nebo zda má být předmětem uznání podle § 107 odst. 1 FamFG, podal berlínský matriční úřad návrh na zahájení řízení k Amtsgericht Berlin (Okresní soud v Berlíně, Německo). Dne 1. července 2019 Amtsgericht Berlin (Okresní soud v Berlíně) rozhodl, že zápis rozvodu do sňatkové matriky je podmíněn jeho uznáním postupem podle § 107 odst. 1 FamFG. Senatsverwaltung für Justiz, Verbraucherschutz und Antidiskriminierung Berlin (Ministerstvo spravedlnosti, ochrany spotřebitele a boje proti diskriminaci spolkové země Berlín, Německo) však zastávalo názor, že rozvod by měl být uznán automaticky. Proto odmítlo postup podle § 107 odst. 1 FamFG uplatnit ( 7 ).

19.

TB podala ke Kammergericht Berlin (Vrchní zemský soud v Berlíně) proti usnesení Amtsgericht Berlin (Obvodní soud v Berlíně) ze dne 1. července 2019 odvolání. Odvolací soud rozhodl v její prospěch a berlínskému matričnímu úřadu uložil bez dalšího řízení zapsat rozvod do matriky. Senatsverwaltung für Inneres und Sport (ministerstvo vnitra a sportu spolkové země Berlín, Německo), kterému náleží dozor nad matričními úřady, proti rozhodnutí Kammergericht Berlin (Vrchní zemský soud v Berlíně) podal kasační opravný prostředek k Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo). Ministerstvo spravedlnosti, ochrany spotřebitelů a boje proti diskriminaci spolkové země Berlín a ministerstvo vnitra a sportu spolkové země Berlín mají na tuto záležitost zjevně odlišné názory.

20.

Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) má za to, že za účelem rozhodnutí o tomto kasačním opravném prostředku musí rozhodnout, zda rozvod, o jehož uznání TB usiluje, je rozhodnutím ve smyslu článku 2 a článku 21 nařízení č. 2201/2003, přičemž v tom případě by § 97 FamFG nevyžadoval pro jeho zápis do sňatkové matriky dodatečné uznání.

21.

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že názory německé právní doktríny na tuto otázku se liší. Někteří autoři se domnívají, že nařízení č. 2201/2003 se vztahuje na rozvod provedený v Itálii v souladu s postupem stanoveným v článku 12 nařízení s mocí zákona č. 132/2014 a matrikář je pro účely nařízení č. 2201/2003 „soudcem“. Připomínají, že cílem tohoto nařízení je usnadnit vzájemné uznávání rozhodnutí o rozvodu v rámci Evropské unie a že v členských státech narůstá tendence k rozvodovým řízením, která nevyžadují zapojení soudních orgánů ( 8 ). Jiní autoři se domnívají, že nesporný rozvod provedený matrikářem, jako je rozvod, který je předmětem této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, do působnosti nařízení č. 2201/2003 nespadá.

22.

Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) se přiklání ke druhému názoru. Má za to, že rozvod provedený matrikářem v souladu s článkem 12 nařízení s mocí zákona č. 132/2014 je soukromým rozvodem, který nespadá do působnosti nařízení č. 2201/2003. Na podporu tohoto tvrzení předkládající soud uvádí, že pouze rozhodnutí o rozvodu vydané orgánem veřejné moci, které má konstitutivní účinky, může chránit „slabšího manžela nebo manželku“ před nevýhodami rozvodu, protože ten, kdo rozhoduje, může vydání rozhodnutí odmítnout. Čistě formální zásah matrikáře, který nemá pravomoc podmínky rozvodu měnit, nemůže takovou ochranu poskytnout. Takové rozhodnutí o rozvodu tedy podle něj není „rozhodnutím“ ve smyslu nařízení č. 2201/2003.

23.

Za těchto podmínek se Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) rozhodl přerušit řízení. Soudnímu dvoru Evropské unie položil dvě předběžné otázky:

24.

Písemná vyjádření předložily německá, estonská, francouzská a italská vláda a Evropská komise. Na jednání dne 8. února 2022 přednesly německá, francouzská a polská vláda a Komise ústní vyjádření a odpověděly na otázky Soudního dvora.

25.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda rozvod manželství zákonem stanoveným postupem, v jehož rámci každý z manželů učiní osobní prohlášení, že se chtějí rozvést, před matrikářem, který nejdříve po třiceti dnech v jejich přítomnosti tuto dohodu potvrdí poté, co ověřil, že jsou splněny zákonem požadované podmínky pro zánik manželství, tj. že manželé nemají nezletilé děti nebo zletilé děti, které jsou nezpůsobilé nebo těžce zdravotně postižené nebo ekonomicky závislé, a že dohoda mezi nimi neobsahuje ujednání o převodu majetku, představuje rozhodnutí o rozvodu pro účely nařízení č. 2201/2003.

26.

Německá vláda, podporovaná na jednání polskou vládou, tvrdí s odkazem na znění, strukturu a účel nařízení č. 2201/2003, jakož i na záměr unijního normotvůrce, že na tuto otázku je třeba odpovědět záporně.

27.

Německá vláda nejprve poznamenává, že definice rozhodnutí v čl. 2 odst. 4 nařízení č. 2201/2003 neuvádí přesnou povahu nebo intenzitu zásahu orgánu veřejné moci při rozvodu. Nicméně použití slov „vydané soudem“ k popisu způsobu, jakým má být rozvod proveden, naznačuje, že zásah orgánu veřejné moci musí mít to, co německá vláda popisuje jako konstitutivní účinek, totiž že zásah orgánu veřejné moci zakládá nový právní stav. Tato podmínka není splněna, pokud se funkce orgánu veřejné moci v řízení omezuje na uznání a registraci nesporného rozvodu.

28.

Zadruhé ze struktury nařízení č. 2201/2003 vyplývá, že aby bylo rozhodnutí o rozvodu v jiných členských státech uznáno bez zvláštního postupu podle čl. 21 odst. 1 uvedeného nařízení, toto rozhodnutí musí být výsledkem aktu soudu nebo orgánu veřejné moci s konstitutivními účinky. Jinak nařízení č. 2201/2003 vyžaduje, aby členské státy automaticky uznávaly soukromé dohody o rozvodu uzavřené v jiných členských státech bez zásahu veřejného orgánu.

29.

Pokud jde o účel nařízení č. 2201/2003, německá vláda zatřetí tvrdí, že vzájemné uznávání a vzájemná důvěra, o které se toto nařízení opírá, vyžaduje za účelem toho, aby členský stát automaticky uznal akt soudu nebo orgánu veřejné moci jiného členského státu, aby tento akt zahrnoval výkon veřejné moci a měl konstitutivní účinky. Tyto požadavky nejsou splněny v případě, kdy orgán veřejné moci pouze uzná a zaznamená soukromou dohodu o rozvodu.

30.

Začtvrté unijní normotvůrce neměl v úmyslu zahrnout rozvod provedený matrikářem do působnosti nařízení č. 2201/2003, protože v době přijetí tohoto nařízení právní předpisy členských států rozvod provedený v mimosoudním řízení neupravovaly. Tento stav potvrzuje i skutečnost, že nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí ( 9 ) výslovně počítá s automatickým uznáváním mimosoudních rozvodových řízení. Tyto změny by byly zbytečné, pokud by automatické uznávání rozhodnutí o rozvodu vydávaných v rámci takového postupu stanovilo již nařízení č. 2201/2003. Nařízení č. 2019/1111 se však na skutkové okolnosti projednávané věci ratione temporis nevztahuje.

31.

Italská vláda podporovaná estonskou vládou a Komisí tvrdí, že odpověď na první otázku by měla být kladná, jelikož rozvod, o jehož uznání se v Německu žádá, není soukromým rozvodem. Komise konkrétně uvádí, že hlavním cílem nařízení č. 2201/2003 je zajistit vzájemné uznávání soudních rozhodnutí jako základního kamene pro vytvoření skutečného soudního prostoru. Z tohoto důvodu musí být všechna rozhodnutí přijatá v členském státě, která spadají do oblasti působnosti nařízení č. 2201/2003, uznávána na celém území členských států, aniž je za tímto účelem vyžadován formální postup uznávání.

32.

Klíčem k odpovědi na první otázku je význam, který je pro účely nařízení č. 2201/2003 třeba přisuzovat pojmům „soud“, „soudce“ a „rozhodnutí“, jak jsou definovány v článku 2 uvedeného nařízení.

33.

V souladu s ustálenou judikaturou je při výkladu ustanovení unijního práva třeba zohlednit znění dotčených ustanovení, kontext, do kterého spadá, a cíle sledované právní úpravou, jejíž jsou součástí ( 10 ).

34.

Článek 2 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 vymezuje pojem „soud“ tak, že zahrnuje všechny orgány členských států příslušné k rozhodování ve věcech spadajících do působnosti tohoto nařízení. Jasný význam těchto slov je, že „soud“ je jakýkoli orgán, jemuž zákony členského státu svěřují příslušnost v občanskoprávních věcech, včetně rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné.

35.

Tento výklad je potvrzen definicí „soudce“ v čl. 2 odst. 2 nařízení č. 2201/2003, která zahrnuje úředníka s pravomocemi rovnocennými soudcovským v občanskoprávních věcech týkajících se rozvodu. Z toho vyplývá, že pokud členský stát přiznává soudcům příslušnost ve věcech spadajících do působnosti nařízení, jmenovitě v občanskoprávních věcech týkajících se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné, a svěřuje rovnocenné pravomoci jiným úředníkům, spadají tito úředníci pro účely nařízení č. 2201/2003 do definice „soudce“.

36.

Článek 2 odst. 4 nařízení č. 2201/2003, který definuje pojem „rozhodnutí“, kontext doplňuje; podle tohoto nařízení je rozhodnutí, rozsudek, usnesení nebo nařízení vydané orgánem, kterému členský stát svěří pravomoc rozhodnout o rozvodu, rozhodnutím vydaným v tomto členském státě. Podle čl. 21 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 „jsou“ rozhodnutí vydaná v některém členském státě v ostatních členských státech uznávána, aniž je vyžadováno zvláštní řízení. Rozhodnutí, která jsou v celé Evropské unii automaticky uznávána, proto zahrnují rozhodnutí o rozvodu učiněná úředníkem, kterému členský stát svěřil příslušnost v občanskoprávních věcech týkajících se rozvodu.

37.

Oblast působnosti nařízení č. 2201/2003, jak je popsaná v článku 1 uvedeného nařízení, poskytuje kontext pro výklad článku 2. Článek 1 odst. 1 stanoví, že nařízení č. 2201/2003 se použije v občanskoprávních věcech týkajících se mimo jiné rozvodu. Vzhledem k tomu, že pro tyto účely je „soud“ definován tak, jak je popsáno v čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení, je zřejmé, že výše uvedené definice se uplatní v souvislosti s uznáváním rozhodnutí, rozsudků, usnesení a nařízení o rozvodu vydaných v jiných členských státech, než ve kterých se o uznání takových rozhodnutí usiluje.

38.

Pokud jde o cíle, které nařízení č. 2201/2003 sleduje, z bodů jeho odůvodnění vyplývá, že jeho cílem je zajistit soudní spolupráci v občanských věcech týkajících se rozvodu, rozluky a prohlášení manželství za neplatné a je založeno na zásadě vzájemného uznávání soudních rozhodnutí jako základu pro vytvoření skutečného soudního prostoru ( 11 ). Jak uvedl Soudní dvůr, nařízení č. 2201/2003 je založeno na vzájemné důvěře, která vyžaduje vzájemné uznávání soudních rozhodnutí ( 12 ). Navíc je vzájemné uznávání soudních rozhodnutí nezbytné pro předcházení překážkám bránícím řádnému fungování vnitřního trhu ( 13 ), protože odmítnutí uznání soudních rozhodnutí v občanských věcech, včetně rozvodu, může bránit občanům Unie ve výkonu práv na volný pohyb přiznaných unijním právem.

39.

Článek 21 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 proto stanoví, že rozhodnutí vydané v některém členském státě se v ostatních členských státech uznává, aniž je za tímto účelem vyžadováno zvláštní řízení. Nařízení č. 2201/2003 tak zavádí systém automatického uznávání definovaných kategorií nástrojů ze strany členských států. Ačkoliv rozvodové právo není v rámci členských států harmonizováno, podle nařízení č. 2201/2003 se tedy na rozvod, který byl uskutečněn v členském státě a odpovídá definicím obsaženým v tomto nařízení, vztahuje automatické uznání ve všech ostatních členských státech s výhradou omezeného počtu výjimek.

40.

Vzhledem k tomu, že projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se jeví být první příležitostí, kterou Soudní dvůr k výkladu článku 2 nařízení č. 2201/2003 za účelem použití čl. 21 odst. 1 uvedeného nařízení má, stojí za to analyzovat rozsudek ve věci Sahyouni ( 14 ). Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla podána v souvislosti s uznáním rozvodu, k němuž došlo na základě jednostranného prohlášení vůle manžela učiněného před náboženským soudem v Sýrii, v Německu ( 15 ). Případ vyvolal otázky stran výkladu nařízení (EU) č. 1259/2010 ze dne 20. prosince 2010, kterým se zavádí posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky ( 16 ), které se vztahuje na rozvod a rozluku v situacích, kdy dochází ke kolizi právních předpisů ( 17 ). Soudní dvůr ve svém rozsudku poukázal na bod 10 odůvodnění nařízení č. 1259/2010, který uvádí, že oblast věcné působnosti a ustanovení tohoto nařízení by měly být slučitelné s nařízením č. 2201/2003 ( 18 ). Po analýze čl. 1 odst. 1 písm. a) a čl. 2 odst. 4 nařízení č. 2201/2003 rozhodl Soudní dvůr, že by bylo nekoherentní definovat pojem „rozvod“ použitý v obou nařízeních rozdílně, a dát tak těmto předpisům jiný rozsah působnosti ( 19 ). Vzhledem k tomu, že pojem „rozvod“ v nařízení č. 2201/2003 zahrnuje rozhodnutí o rozvodu vydaná vnitrostátním soudem nebo orgánem veřejné moci nebo pod jejich dohledem, Soudní dvůr rozhodl, že oblast působnosti nařízení č. 1259/2010 je omezena stejným způsobem, takže rozvody prohlášené bez účasti státního orgánu do působnosti posledně uvedeného nařízení nespadají ( 20 ).

41.

Rozsudek ve věci Sahyouni objasňuje, že systém automatického uznávání zavedený nařízením č. 2201/2003 se vztahuje pouze na rozhodnutí o rozvodu vydaná vnitrostátním soudem nebo orgánem veřejné moci nebo pod jeho dohledem. Potvrzuje tak platnost teze, že podle nařízení č. 2201/2003 může být rozhodnutí o rozvodu vydané orgánem veřejné moci, který není nadán soudní pravomocí, nebo pod jeho dohledem, může být automaticky uznáno v jiném členském státě. Dodal bych, že podle mého názoru nebyl Soudnímu dvoru předložen žádný argument, který by odůvodňoval rozlišování mezi rozvodovým řízením vedeným před vnitrostátním soudem a rozvodovým řízením vedeným před úředníkem, jako je matrikář, za okolností, kdy pár usiluje o rozvod na základě dohody. Ve všech těchto případech je úkolem osoby vedoucí řízení ověřit, zda každý z manželů s rozvodem manželství vyslovil platný souhlas a zda jsou pro zrušení manželství splněny všechny zákonné požadavky.

42.

V této souvislosti bych poznamenal, že řízení před matričním úřadem v Itálii podle článku 12 nařízení s mocí zákona č. 132/2014 je možné využít v situacích, kdy je nepravděpodobné, že by matrikář musel zvažovat jednotlivé zájmy, protože pravomoc manžele rozvést lze uplatnit pouze v případě, že je prokázáno, že manželé nemají nezletilé děti nebo zletilé děti, které by byly nezpůsobilé, těžce zdravotně postižené nebo ekonomicky závislé, a že dohoda mezi manžely neobsahuje ujednání o převodu majetku. Za těchto okolností nemá skutečnost, že matrikář nemá pravomoc podmínky dohody mezi manžely měnit, velký význam, protože s ohledem na vzájemný souhlas manželů musí matrikář manžele rozvést, jakmile jsou splněny podmínky stanovené zákonem. Ačkoli může otázka ochrany „slabšího manžela/manželky“ vyvolávat oprávněné obavy, jak naznačuje předkládající soud, není zdaleka jasné, že by postup stanovený článkem 12 nařízení s mocí zákona č. 132/2014 tyto obavy nezohledňoval s ohledem na omezený okruh okolností, za kterých je možné ho uplatnit, požadavek na vzájemný souhlas manželů a povinnost matriky ověřit manželi uváděné skutečnosti.

43.

Německá vláda tvrdí, že i když rozhodnutí o rozvodu vydané jiným veřejným orgánem než soudem vykonávajícím soudní pravomoc může být automaticky uznáno podle nařízení č. 2201/2003, musí mít toto rozhodnutí to, co popisuje jako konstitutivní účinek. Podle názoru německé vlády je role matrikáře při rozvodu manželství čistě pasivní, což znamená, že pouze zaznamenává soukromoprávní dohody manželů o rozvodu. Takový případ tak do působnosti nařízení č. 2201/2003 nespadá, jak Soudní dvůr za poněkud odlišných skutkových okolností uvedl v rozsudku ve věci Sahyouni ( 21 ).

44.

Ve světle znění článku 2 a článku 21 nařízení č. 2201/2003 a přístupu Soudního dvora k definici pojmu rozvod v kontextu nařízení č. 1259/2010 lze s jistotou dospět k závěru, že úloha matrikáře, kterou při rozvodu manželství v rámci postupu popsaného v článku 12 nařízení s mocí zákona č. 132/2014 vykonává, zařazuje rozvody provedené podle tohoto nařízení s mocí zákona do působnosti nařízení č. 2201/2003.

45.

V tomto ohledu je možné poznamenat, že nic v článku 21 nařízení č. 2201/2003 nepodporuje myšlenku, že k tomu, aby rozhodnutí mohlo být v jiném členském státě automaticky uznáno, musí mít kromě požadavků v něm obsaženým mít nějaký další znak. V rozsahu, v němž se německá vláda opírá o slovo „vydané“ v definici pojmu „rozhodnutí“ v čl. 2 odst. 4 nařízení č. 2201/2003, mi připadá výstižný jeden z významů tohoto slova, a sice „prohlášené“. Prohlásit existenci daného stavu věcí znamená uznat jeho existenci. Povaze prohlášení není vlastní ani to, že by osoba, která jej činí, musela předmět tohoto prohlášení vždy vytvořit. Uznání vzájemné vůle manželů rozvést manželství ze strany matriky, jsou-li splněny určité zákonem předepsané podmínky, je zjevně prohlášením, a potažmo prohlášením o jeho rozvedení.

46.

Aby mohl matrikář manželství podle článku 12 nařízení s mocí zákona č. 132/2014 rozvést, musí se v každém případě ujistit, že jsou splněny zákonné požadavky v něm obsažené, jinak musí rozvod odmítnout. Matrikář se musí přesvědčit, zda jsou splněny zákonné požadavky pro výkon pravomocí, které mu zákon svěřuje. Domnívám se, že tento postup zahrnuje rozhodnutí matrikáře o existenci souboru zákonem stanovených požadavků, které mají za následek rozvod manželství, přičemž toto rozhodnutí má ze své podstaty pro osobní stav dotčených osob konstitutivní účinky.

47.

Z toho vyplývá, že rozhodnutí o rozvodu získané postupem popsaným v bodě 14 tohoto stanoviska není soukromým rozvodem. I když je základem pro rozvod manželství dohoda stran, manželství nebude rozvedeno, pokud matrikář není přesvědčen, že byly splněny příslušné zákonné požadavky. Bez tohoto zjištění zůstávají manželé z právního hlediska oddáni bez ohledu na jakoukoli dohodu, kterou mezi sebou případně uzavřeli. Osvědčení matrikáře, že příslušné podmínky byly splněny, a vydání osvědčení o rozvodu, které tuto skutečnost potvrzuje, má tedy konstitutivní účinky.

48.

Kromě toho je možné poznamenat, že ve všech členských státech včetně Německa, se má za to, že akt uznání vůle páru uzavřít manželství ze strany matrikáře má konstitutivní účinky zakládající manželství, a to opět za předpokladu, že jsou splněny požadované právní požadavky. Manželství jsou totiž téměř vždy uznávána nebo konstituována veřejnými činiteli vykonávajícími výkonnou moc státu, a nikoli soudci vykonávajícími moc soudní. Jestliže tedy formální uznání souhlasu stran se vstupem do manželství ze strany veřejného činitele má z pohledu zákona pro vznik manželství konstitutivní účinky, nevidím logický důvod, proč by formální uznání souhlasu stran s rozvodem manželství týmž úředníkem nebylo stejně způsobilé mít konstitutivní účinky pro rozvod.

49.

Na podporu svého postoje se německá a polská vláda snažily vyvodit analogie s rozsudky Soudního dvora ve věcech Mærsk Olie & Gas ( 22 ), respektive Solo Kleinmotoren ( 23 ), které oba zahrnovaly výklad Bruselské úmluvy ( 24 ). V rozsudku ve věci Mærsk Olie & Gas ( 25 ) byla ve smluvním státě podána žaloba o náhradu škody, jejímž předmětem bylo předběžné opatření nařizující žalované zřídit fond pro omezení odpovědnosti, které vydal soud v jiném smluvním státě. Soudní dvůr rozhodl, že pro účely Bruselské úmluvy musí být „rozhodnutí“ vydáno soudním orgánem smluvního státu, který rozhoduje z vlastní pravomoci o sporných věcech mezi účastníky řízení ( 26 ). Rozsudek ve věci Solo Kleinmotoren ( 27 ) nastolil otázku, zda lze soudní smír dosažený před soudem ve smluvním státě považovat za „rozhodnutí“, které lze v jiném smluvním státě uznat. Soud rozhodl, že smír není rozhodnutím, ačkoliv je ho dosaženo před soudem a ukončuje soudní řízení, protože má smluvní povahu ( 28 ).

50.

Skutkový stav ani právní úprava dotčená ve věci v původním řízení nejsou podobné těm, které vyvstaly ve výše uvedených rozsudcích. Pokud jde o rozsudek ve věci Mærsk Olie & Gas ( 29 ), rozsah aktů, které lze uznat podle nařízení č. 2201/2003, je výslovně definován šířeji než rozsah aktů, které lze uznat podle Bruselské úmluvy. Ve vztahu k rozsudku ve věci Solo Kleinmotoren ( 30 ) nelze rozvod na základě dohody přirovnat ke smíru uzavřenému v rámci soudního řízení. Ve druhém případě se smlouvou mezi stranami ukončuje soudní řízení, přičemž soud tuto právně závaznou dohodu pouze vezme na vědomí za účelem ukončení před ním řešeného sporu. Naproti tomu v případě manželů, kteří se chtějí rozvést na základě vzájemné dohody, je k tomu, aby měl rozvod právně závazný účinek, nutný akt orgánu veřejné moci.

51.

Polská vláda se rovněž snažila vycházet z rozsudku ve věci WB ( 31 ), ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že notáři nejsou „soudci“ pro účely nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení ( 32 ). Ustanovení, která vedla k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci WB, se podstatně liší od ustanovení, o jejichž výklad je Soudní dvůr žádán v tomto případě. Zaprvé čl. 3 odst. 1 písm. g) a odst. 2 nařízení č. 650/2012 vyžaduje, aby příslušné orgány nabízely záruky nestrannosti a práva všech stran být vyslechnut, a jejich rozhodnutí musí být možné podrobit odvolání nebo soudnímu přezkumu. Nařízení č. 2201/2003 nestanoví žádné podobné požadavky, z nichž některé by na okolnosti nesporného rozvodu bylo každopádně obtížné přenést. Zadruhé případ WB se týkal notáře, který měl vyhotovit osvědčení o dědictví, které se svou povahou i účinky od rozhodnutí o rozvodu vydaného matrikářem liší. Zatřetí v tomto rozsudku Soudní dvůr uvedl, že notáři vykonávají svobodné povolání, v jehož rámci poskytují několik samostatných služeb za úplatu ( 33 ), na rozdíl od projednávaného případu, který se týká veřejných činitelů vykonávajících pravomoci rovnocenné pravomocem soudce.

52.

Německá vláda rovněž tvrdí, že nařízení č. 2201/2003 se na rozvodové řízení typu, který stanoví článek 12 nařízení s mocí zákona č. 132/2014, nevztahuje, protože v době přijetí nařízení č. 2201/2003 právní předpisy členských států mimosoudní rozvodové řízení tohoto typu nepřipouštěly. Jak ukazují body 32 až 38 tohoto stanoviska, nic ve znění a kontextu nařízení č. 2201/2003 nebo jeho cílech nepodporuje závěr, že unijní normotvůrce měl v úmyslu takové postupy ze systému automatického uznávání vytvořeného nařízením č. 2201/2003 vyloučit: tyto indikátory ukazují spíše opačným směrem.

53.

Ve stejném duchu německá vláda tvrdí, že vzhledem k tomu, že změny nařízení č. 2201/2003 zavedené nařízením č. 2019/1111 byly k zařazení mimosoudních rozvodových řízení do působnosti prvně jmenovaného nařízení nezbytné, přičemž tyto změny se použijí od 1. srpna 2022, nejsou ratione temporis použitelné na skutkové okolnosti případu projednávaného před předkládajícím soudem.

54.

K těmto argumentům mám tři poznámky. Zaprvé normotvůrce hovoří prostřednictvím textů, které přijímá. Jsou-li pojmy, které používá, zjevně otevřeny určitému výkladu, je povinností soudní moci tak učinit. Zadruhé není nijak neobvyklé, že jsou unijní soudy vyzvány k výkladu právních předpisů v kontextu skutkových nebo právních okolností, které nastanou po přijetí těchto právních předpisů. Jak připomněl generální advokát Melchior Wathelet opírající se o stanoviska několika svých předchůdců unijní právo musí být vykládáno v kontextu aktuálních okolností. Právo nemůže odděleno od společenské reality a nemůže být vyjmuto z nutnosti přizpůsobovat se této realitě co nejrychleji, protože by jinak hrozilo, že bude prosazovat zastaralé názory a akceptovat statickou úlohu ( 34 ) V souladu s tímto názorem je třeba unijní právo vykládat dynamicky, aby se zabránilo jeho „fosilizaci“. Zatřetí není možné vykládat ustanovení unijního práva ve světle změn obsažených v později přijatých právních předpisech ( 35 ). Jak uznává sama německá vláda, nařízení č. 2019/1111 se na projednávaný případ ratione temporis nepoužije. Nelze z něj tedy vyvozovat žádné závěry pro účely výkladu nařízení č. 2201/2003.

55.

Pro úplnost se zaměřím na rozsah výhrady veřejného pořádku ve vztahu k automatickému uznávání rozhodnutí o rozvodu vydaných v jiných členských státech a upravených nařízením č. 2201/2003, o které se při jednání do jisté míry opírala polská vláda. Článek 22 nařízení č. 2201/2003 obsahuje taxativní výčet výjimek ze zásady vzájemného uznávání stanovené článkem 21. Podle čl. 22 písm. a) nařízení č. 2201/2003 se rozhodnutí ve věci rozvodu neuzná, je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá.

56.

Soudní dvůr uvedl, že nařízení č. 2201/2003 je založeno na koncepci, podle níž mají být uznání a výkon rozhodnutí vydaných v členském státě založeny na zásadě vzájemné důvěry ( 36 ). V důsledku toho by měly být důvody pro neuznání rozhodnutí omezeny na nezbytné minimum ( 37 ). Neuznání rozhodnutí z důvodů rozporu s veřejným pořádkem je tedy třeba vykládat striktně, neboť je překážkou dosažení jednoho ze základních cílů nařízení č. 2201/2003 ( 38 ). Veřejný pořádek je tedy k odmítnutí uznání rozhodnutí možno použít jen ve výjimečných případech ( 39 ).

57.

Ačkoli je členským státům v zásadě ponechána volnost určit obsah pojmu „veřejný pořádek“, jeho meze jsou vymezeny odkazem na čl. 22 písm. a) nařízení č. 2201/2003 ( 40 ). Soudní dvůr tak může přezkoumat meze, v jejichž rámci mohou orgány členského státu tento pojem použít za účelem odmítnutí uznání rozhodnutí vydaného příslušným soudem nebo orgánem v jiném členském státě ( 41 ). Použití výjimky veřejného pořádku tak přichází v úvahu pouze v případě, že by uznání rozhodnutí vydaného v jiném členském státě nepřijatelným způsobem narušovalo právní řád členského státu, v němž se o uznání žádá, nebo pokud, jinými slovy, představuje zjevné porušení právní normy považované za zásadní v právním řádu členského státu, v němž se o uznání žádá ( 42 ). Rozsah výjimky veřejného pořádku je rovněž omezen článkem 25 nařízení č. 2201/2003, podle kterého nesmí být uznání rozhodnutí odmítnuto z toho důvodu, že právo členského státu, v němž se o uznání žádá, rozvod, rozluku nebo prohlášení manželství za neplatné nepřipouští na základě týchž skutečností.

58.

V této souvislosti může být relevantní rozsudek Soudního dvora ve věci Coman ( 43 ). Povinnost členského státu uznat manželství mezi osobami stejného pohlaví zákonně uzavřené v jiném členském státě za účelem udělení práva pobytu státnímu příslušníkovi třetí země nenarušuje institut manželství v prvním členském státě tím, že by se po druhém členském státě vyžadovalo umožnění sňatku mezi osobami stejného pohlaví. Povinnost uznat manželství zákonně uzavřené v jiném členském státě existuje proto, aby jednotlivci mohli uplatňovat svá práva podle práva EU ( 44 ). Povinnost členského státu taková manželství uznat tedy nemůže pro jeho veřejný pořádek představovat hrozbu, i když právo daného členského státu manželství osob stejného pohlaví zakazuje ( 45 ).

59.

Členský stát se tedy podle všeho nemůže dovolávat výjimky z veřejného pořádku podle článku 22 nařízení č. 2201/2003, aby ospravedlnil neuznání rozhodnutí o rozvodu vydaného v jiném členském státě na základě toho, že postup, v jehož rámci bylo rozhodnutí vydáno, neexistuje v podobné nebo totožné formě v právním systému členského státu, ve kterém se o uznání žádá.

60.

Konečně je třeba zdůraznit, že z výše uvedeného pro členské státy nevyplývá povinnost umožnit rozvod prostřednictvím mimosoudního řízení.

61.

Proto navrhuji, aby Soudní dvůr na první otázku předkládajícího soudu odpověděl tak, že rozvod manželství zákonem stanoveným postupem, v jehož rámci každý z manželů učiní osobní prohlášení, že se chtějí rozvést, před matrikářem, který nejdříve po třiceti dnech v jejich přítomnosti tuto dohodu potvrdí poté, co ověřil, že jsou splněny zákonem požadované podmínky pro zánik manželství, tj. že manželé nemají nezletilé děti nebo zletilé děti, které jsou nezpůsobilé nebo jsou těžce zdravotně postižené nebo ekonomicky závislé, a že dohoda mezi nimi neobsahuje ujednání o převodu majetku, představuje rozhodnutí o rozvodu pro účely nařízení č. 2201/2003.

62.

V případě, že by Soudní dvůr odpověděl na první otázku záporně, se předkládající soud táže, zda je možné ustanovení o veřejných listinách a dohodách v článku 46 nařízení č. 2201/2003 použít na rozhodnutí o rozvodu vydané postupem popsaným v bodě 14 tohoto stanoviska.

63.

Německá vláda se domnívá, že na tuto otázku je třeba odpovědět záporně, protože dohoda o rozvodu mezi manželi není podle italského práva vykonatelnou dohodou, jak článek 46 nařízení č. 2201/2003 vyžaduje pro účely toho, aby mohla být uznána v rámci systému automatického uznávání stanoveného v tomto nařízení.

64.

Francouzská vláda, která své připomínky omezila na druhou otázku, za podpory estonské vlády uvádí, že dotčená dohoda je veřejnou listinou nebo dohodou mezi stranami, která za předpokladu, že je podle italského práva vykonatelná, měla být jako taková uznána. S ohledem na navrhovanou odpověď na první otázku se Komise domnívá, že na druhou otázku není třeba odpovídat.

65.

Jak vyplývá z mé navrhované odpovědi na první otázku, zastávám názor, že rozhodnutí o rozvodu vydané postupem popsaným v bodě 14 tohoto stanoviska je pro účely nařízení č. 2201/2003 rozhodnutím o rozvodu. Z toho vyplývá, že rozvod, který je předmětem předkládacího rozhodnutí, není ani veřejnou listinou ani dohodou mezi stranami ve smyslu článku 46 nařízení č. 2201/2003.

66.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) odpověděl následovně:

„Rozvod manželství zákonem stanoveným postupem, v jehož rámci každý z manželů učiní osobní prohlášení, že se chtějí rozvést, před matrikářem, který nejdříve po třiceti dnech v jejich přítomnosti tuto dohodu potvrdí poté, co ověřil, že jsou splněny zákonem požadované podmínky pro zánik manželství, tj. že manželé nemají nezletilé děti nebo zletilé děti, které jsou nezpůsobilé nebo jsou těžce zdravotně postižené nebo ekonomicky závislé, a že dohoda mezi nimi neobsahuje ujednání o převodu majetku, představuje rozhodnutí o rozvodu pro účely nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti.“