1.

Je za účelem zajištění plné účinnosti ochrany zdraví a bezpečnosti pracovníků, což jsou cíle sledované směrnicí 2003/88/ES ( 2 ), nezbytné, aby členské státy stanovily, že běžná délka noční práce příslušníků hasičského sboru je kratší než stanovená běžná doba denní práce? Je s ustanoveními Listiny základních práv slučitelná taková vnitrostátní právní úprava, která stanoví maximální délku noční práce na 7 hodin pouze pro pracovníky v soukromém sektoru? Konečně, je nezbytné, aby členské státy výslovně stanovily běžnou délku noční práce i pro pracovníky ve veřejném sektoru?

2.

Takové jsou v zásadě otázky vznesené v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Rajonen sad Lukovit (okresní soud v Lukovitu, Bulharsko), které jsou předmětem tohoto řízení, a které Soudnímu dvoru nabízejí příležitost rozvést, s odkazem na směrnici 2003/88, ale také některá ustanovení „Listiny“ (zejména články 20 a 31), otázku omezení noční práce, zejména s ohledem na právní úpravy platné v členských státech pro soukromý a veřejný sektor.

3.

V tomto stanovisku uvedu důvody, proč se domnívám, že směrnice 2003/88 zajišťuje členským státům široký prostor pro uvážení při právní úpravě noční práce, s výhradou minimálních požadavků stanovených samotnou směrnicí, jejímž cílem je zajistit plnou účinnost ochrany zdraví a bezpečnosti pracovníků.

4.

Článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že Listina „má stejnou právní sílu jako Smlouvy“.

5.

Článek 20 Listiny stanoví:

„Před zákonem jsou si všichni rovni.“

6.

Článek 31, nadepsaný „Slušné a spravedlivé pracovní podmínky“, stanoví:

„1.   Každý pracovník má právo na pracovní podmínky respektující jeho zdraví, bezpečnost a důstojnost.

2.   Každý pracovník má právo na stanovení maximální přípustné pracovní doby, na denní a týdenní odpočinek a na každoroční placenou dovolenou.“

7.

Podle sedmého, osmého a desátého bodu odůvodnění směrnice 2003/88 platí následující:

[…]

8.

Článek 8 směrnice 2003/88, nadepsaný „Délka noční práce“, zní následovně:

„Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby

Pro účely písmene b) vymezují práci spojenou se zvláštními riziky nebo těžkou fyzickou nebo duševní námahu vnitrostátní právní předpisy nebo zvyklosti nebo kolektivní smlouvy či dohody uzavřené mezi sociálními partnery, s přihlédnutím ke zvláštním účinkům a rizikům spojeným s noční prací.“

9.

Článek 12 směrnice 2003/88, nadepsaný „Bezpečnost a ochrana zdraví“, stanoví:

„Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby

10.

Podle článku 140 Kodeks na truda (zákoník práce) platí, že:

„(1)   Běžná délka týdenní noční práce v případě pětidenního pracovního týdne nesmí překročit 35 hodin. Běžná délka noční práce v případě pětidenního pracovního týdne nesmí překročit 7 hodin.

(2)   Noční prací se rozumí práce vykonávaná mezi 22:00 hod. a 6:00 hod., která se u pracovníků mladších 16 let prodlužuje na období od 20:00 hod. do 6:00 hod.

[…]“

11.

Článek 142 Zakona za Ministerstvo na vatrešnite raboti (zákon o ministerstvu vnitra, DV č. 53 ze dne 27. června 2014, dále jen „ZMVR“) stanoví:

„(1)   . Zaměstnanci ministerstva vnitra jsou:

[…]

(5)   Postavení zaměstnanců zaměstnaných na základě soukromoprávní pracovní smlouvy se řídí ustanoveními zákoníku práce a tímto zákonem.“

12.

Podle článku 187 ZMVR:

„(1)   Běžná pracovní doba státních zaměstnanců ministerstva vnitra činí 8 hodin denně a 40 hodin týdně v případě pětidenního pracovního týdne.

[…]

(3)   Délka pracovní doby státních zaměstnanců se počítá v pracovních dnech na denním základě, zatímco u osob, které pracují na 8, 12 nebo 24 hodinové směny, se počítá na základě období tří měsíců. V případě práce na směny lze noční práci vykonávat od 22:00 hod. do 6:00 hod., ale průměrná pracovní doba nesmí překročit 8 hodin za 24 hodin.

[…]

(9)   Postupy pro organizaci a rozvržení pracovní doby státních zaměstnanců a její účtování, odměňování práce vykonané státními zaměstnanci mimo běžnou pracovní dobu, systém služeb, odpočinku a přestávek státních zaměstnanců jsou stanoveny vyhláškou ministra vnitra.

[…]“

13.

Článek 188 odst. 2 ZMVR zní následovně:

„Státní zaměstnanci, kteří pracují mezi 22:00 a 6:00, požívají zvláštní ochrany poskytované zákoníkem práce“.

14.

Vyhlášky vydané ministrem vnitra na základě čl. 187 odst. 9 ZMVR stanoví podrobnosti organizace a rozvržení pracovní doby, odměňování za práci vykonanou mimo běžnou pracovní dobu a způsoby odpočinku a přestávek v práci státních zaměstnanců ministerstva vnitra.

15.

Vyhláška č. 8121z-407 ze dne 11. srpna 2014 (DV č. 69 ze dne 19. srpna 2014, dále jen „vyhláška z roku 2014“) tedy v čl. 31 odst. 2 stanovila přepočet noční pracovní doby na denní pracovní dobu pomocí uplatnění multiplikátoru; hodiny odpracované mezi 22:00 a 6:00 tedy musely být vynásobeny koeficientem 0,143 a výsledek musel být přidán k celkovému počtu hodin odpracovaných v daném období.

16.

Tato vyhláška byla zrušena vyhláškou č. 8121h-592 ze dne 25. května 2015 (DV č. 40 ze dne 2. června 2015) a následně vyhláškou č. 8121h-776 ze dne 29. července 2016 (DV č. 60 ze dne 2. srpna 2016), která již nestanoví systém hodnocení noční pracovní doby stanovený v čl. 31 odst. 2 vyhlášky z roku 2014.

17.

Pokud jde o pracovníky mimo ministerstvo vnitra, čl. 9 odst. 2 vyhláška o struktuře a organizaci odměny za práci (DV č. 9 ze dne 26. ledna 2007) zní následovně:

„Podle způsobů výpočtu souhrnu pracovní doby se hodiny noční pracovní doby převádějí na hodiny denní pracovní doby pomocí koeficientu, který odráží poměr mezi délkou běžné denní práce a délkou noční práce a stanoví se na základě denní evidence pracovní doby pro dané pracovní místo.“

18.

VB je zaměstnancem Okresního úřadu města Lukovit (Bulharsko) u generálního ředitelství „Požární bezpečnosti a ochrany obyvatelstva“ ministerstva vnitra (dále jen „ředitelství“) na pracovní pozici „vedoucí směny“.

19.

Během sporného období – od 3. října 2016 do 3. října 2019 – VB vykonával dvaceti čtyř hodinové pracovní pohotovosti, které byly vyúčtovávány souhrnně za jednotlivá tříměsíční období. Za každé čtvrtletí byly VB vyúčtovány a vyplaceny všechny přesčasy odpracované nad rámec běžné pracovní doby za příslušné období.

20.

Noční služba, kterou VB vykonával do 25. května 2015, byla na základě tehdy platných vnitrostátních ustanovení (vyhláška ministra vnitra z roku 2014) vynásobena koeficientem 0,143 a výsledek byl připočten k celkovému počtu hodin odpracovaných v zúčtovacím období, přičemž tímto způsobem bylo sedm hodin noční práce započteno jako osm hodin vykonané práce.

21.

Následná vyhláška z roku 2015 již ustanovení tohoto typu neobsahuje. Ředitelství proto tuto právní úpravu přepočtu hodin noční práce na hodiny denní práce při vyúčtování vykonané práce od 25. května 2015, a tudíž během sporného období, již nepoužilo.

22.

VB podal žalobu k Rajonen sad Lukovit (okresní soud v Lukovitu), soud prvního stupně v rámci vnitrostátního systému, který je předkládajícím soudem, a touto žalobou se domáhal toho, aby byla ředitelství uložena povinnost zaplatit mu odměnu ve výši 1683,74 leva (BGN) za odpracované a nezaplacené hodiny přesčasu spolu se zákonnými úroky z prodlení.

23.

Tvrdí, že za období od 3. října 2016 do 3. října 2019 vykonával noční práci v rozsahu celkem 1784 hodin, které ředitelství mělo přepočítat s pomocí koeficientu 1,143 na odpracované hodiny denní služby.

24.

Podle jeho názoru ředitelství mělo za tímto účelem postupovat podle čl. 9 odst. 2 vyhlášky o struktuře a organizaci odměny za práci ( 3 ), podle kterého se v případě souhrnného zúčtování pracovní doby přepočítají hodiny noční práce s pomocí koeficientu, který odpovídá poměru mezi běžnou denní prací a noční prací na příslušném pracovním místě, na hodiny denní práce.

25.

V této souvislosti předkládající soud přerušil původní řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

26.

O projednání věci v naléhavém řízení požádal předkládající soud z důvodu velkého počtu věcí projednávaných u bulharských soudů, které jsou podobné nyní projednávané věci, a odlišných řešení přijatých těmito soudy.

27.

Avšak jelikož se projednávaná věc netýká jedné z oblastí, na něž se vztahuje hlava V třetí části SFEU, týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva, nelze v tomto případě použít čl. 107 odst. 1 jednacího řádu.

28.

Směrnice 2003/88, založená na čl. 153 odst. 2 SFEU, upravuje pouze některé aspekty úpravy pracovní doby s cílem zajistit ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků a podle odstavce 5 téhož článku se nepoužije na odměňování pracovníků, s výjimkou specifického případu týkajícího se placené dovolené za kalendářní rok, který je uveden v čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88; tato směrnice se tedy v zásadě na odměňování pracovníků nevztahuje ( 4 ).

29.

V původním řízení se otázka týká určení počtu hodin přesčasů odpracovaných žalobcem v noci za účelem stanovení jeho odměny a dosažení zaplacení nezaplacených hodin.

30.

Podle předkládajícího soudu závisí výsledek původního řízení na tom, jak Soudní dvůr vyloží pojem „délka noční práce“ uvedený v článcích 8 a 12 směrnice 2003/88, a to v kontextu ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků.

31.

Jak správně uvedla Komise, hlavním cílem předběžných otázek položených Soudnímu dvoru je zjistit, zda právní předpisy použitelné na zaměstnance ministerstva vnitra a týkající se běžné délky noční práce musí být vykládány ve světle ustanovení zákoníku práce stanovených pro pracovníky v soukromém sektoru, která stanoví běžnou délku noční práce na sedm hodin (to by znamenalo přeměnu noční práce na práci denní, což by mělo dopad na odměnu žalobce). Existuje tedy souvislost mezi předběžnými otázkami a předmětem sporu.

32.

Skutečnost, že se spor v původním řízení týká odměňování, je irelevantní, neboť rozhodnout tuto otázku ve sporu v původním řízení přísluší vnitrostátnímu soudu, a nikoli Soudnímu dvoru ( 5 ).

33.

S ohledem na domněnku relevantnosti předběžných otázek se tedy domnívám, že otázky položené Soudnímu dvoru v této žádosti o předběžné otázce vyžadují meritorní odpověď.

34.

Cílem směrnice 2003/88 je stanovit minimální požadavky určené ke zlepšení ochrany zdraví a bezpečnosti na pracovišti, přičemž tohoto cíle je dosahováno mimo jiné pomocí sbližování vnitrostátních právních předpisů týkajících se délky pracovní doby ( 6 ).

35.

Pro účely dosažení výše uvedených cílů stanoví ustanovení směrnice 2003/88 minimální doby denního a týdenního odpočinku, čtyřiceti osmi hodinový strop pro průměrnou délku týdenní pracovní doby (včetně přesčasů), jakož i maximální délku noční pracovní doby.

36.

Těmito ustanoveními se provádí článek 31 Listiny základních práv, který nejprve v odstavci 1 uznává, že „[k]aždý pracovník má právo na pracovní podmínky respektující jeho zdraví, bezpečnost a důstojnost“, a v odstavci 2 stanoví, že „[k]aždý pracovník má právo na stanovení maximální přípustné pracovní doby, na denní a týdenní odpočinek a na každoroční placenou dovolenou“. Toto právo je přímo spojeno s dodržováním lidské důstojnosti, která je rozsáhle chráněna v hlavě I Listiny ( 7 ).

37.

Právě v tomto systematickém rámci Soudní dvůr potvrdil, že pravidla stanovená směrnicí 2003/88 představují obzvláště důležitá pravidla sociálního práva Unie, z nichž má mít prospěch každý pracovník, jelikož jsou minimálním požadavkem nutným k zajištění ochrany a bezpečnosti jeho zdraví ( 8 ).

38.

V rámci těchto ochran není stanovení maximální délky noční práce ( 9 ) jen v individuálním zájmu pracovníka, ale také v zájmu jeho zaměstnavatele a v obecném zájmu ( 10 ). Sedmý a desátý bod odůvodnění směrnice 2003/88 zejména zdůrazňují potenciálně škodlivé důsledky noční práce a nutnost omezit její délku, aby byla zajištěna vyšší úroveň ochrany bezpečnosti a zdraví zaměstnanců.

39.

Soudní dvůr upřesnil, že je nezbytné, aby užitečný účinek práv udělených pracovníkům směrnicí 2003/88 byl zajištěn v plném rozsahu, což nutně vede k povinnosti členských států zajistit dodržování všech minimálních požadavků stanovených touto směrnicí. Tento výklad je totiž jediným výkladem, který je slučitelný s cílem směrnice 2003/88, jímž je zaručit účinnou ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků tím, že mohou účinným způsobem uplatňovat práva, která jim směrnice přiznává ( 11 ).

40.

Požadavky stanovené ve směrnici 2003/88, jak jsou popsány výše, ukládají členským státům povinnost dosáhnout výsledků, aby byla zaručena účinnost práv přiznaných pracovníkům touto směrnicí.

41.

Z uvedené směrnice, a zejména z bodu 15 jejího odůvodnění, však plyne, že poskytuje členským státům určitou pružnost při provádění jejích ustanovení ( 12 ).

42.

Z toho vyplývá, že členské státy mají určitý prostor pro uvážení, pokud jde o způsoby provádění těchto minimálních požadavků, přičemž však vždy mají povinnost, jak vyplývá výslovně z téhož bodu odůvodnění směrnice 2003/88, zajistit dodržování zásady ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků ( 13 ).

43.

Ze znění žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že v členském státě, z něhož tato žádost pochází, probíhá diskuse na několika soudních stupních ohledně pravidel použitelných na noční práci státních zaměstnanců ministerstva vnitra, a zejména hasičů, tedy kategorie, do níž patří žalobce v původním řízení.

44.

Skutkové okolnosti užitečné pro právní analýzu, které podle mého názoru mohu ze spisu vyvodit, jsou následující.

45.

Žalobce v původním řízení je členem hasičského sboru, což je kategorie, která je patrně zahrnuta mezi státní zaměstnance – policisté a příslušníci hasičského sboru a civilní ochrany ministerstva vnitra podle článku 142 ZMVR.

46.

V Bulharsku existuje obecná právní úprava pro noční práci stanovená zákoníkem práce a zvláštní právní úprava pro státní zaměstnance ministerstva vnitra (ZMVR).

47.

ZMVR upravuje pracovněprávní vztah zaměstnanců ministerstva vnitra, kterými jsou: policisté a příslušníci hasičského sboru a civilní ochrany, státní zaměstnanci, smluvní zaměstnanci. Postavení smluvních zaměstnanců se řídí ustanoveními zákoníku práce a ZMVR (článek 142).

48.

Právní úprava pracovní doby (i noční) státních zaměstnanců (kam podle mého názoru spadá i kategorie hasičů, do níž patří žalobce v původním řízení) je výslovně upravena článkem 187 ZMVR, který v podrobnostech odkazuje na konkrétní vyhlášku ministerstva vnitra.

49.

Předkládající soud zdůrazňuje, že podle čl. 187 odst. 1 ZMVR je běžná délka pracovní doby zaměstnanců ministerstva osm hodin denně. Tento zvláštní zákon, který se vztahuje na státní zaměstnance ministerstva vnitra, neobsahuje žádné výslovné ustanovení stanovující běžnou délku noční služby, ale pouze upravuje časový úsek, který je považován za noc, konkrétně od 22:00 hod. do 6:00 hod., obdobně jak stanoví zákoník práce.

50.

Předkládající soud však uvádí, že čl. 188 odst. 2 ZMVR výslovně odkazuje na ochranu stanovenou zákoníkem práce, který stanoví kratší délku noční práce, a sice nanejvýš v rozsahu sedm hodin.

51.

Předkládající soud kromě toho uvádí, že ustanovení čl. 187 odst. 3 ZMVR nestanoví běžnou délku noční práce v rozsahu osm hodin, ale pouze upřesňuje, že v případě služby rozdělené na jednotlivé směny tak, jako je tomu v projednávané věci, je přípustná i noční práce od 22:00 hod. do 6:00 hod., přičemž průměrná pracovní doba nesmí přesáhnout osm hodin za dvacet čtyři hodin.

52.

Předkládající soud má tedy za to, že běžná délka noční práce pro státní zaměstnance ministerstva vnitra by měla být sedm hodin, aby s nimi nebylo zacházeno méně příznivě než se zaměstnanci v soukromém sektoru.

53.

Výše uvedený výklad vnitrostátního práva byl, jak uvádí předkládající soud, odmítnut odvolacím soudem (Okražen sad Lovech – krajský soud v Lovechu, Bulharsko), který je podle všeho v takovém případě, jako je případ, o který se jedná ve věci v původním řízení, soudem posledního stupně ve vnitrostátním právním systému.

54.

Hlavní názor odvolacího soudu, který je vyjádřen v jeho rozsudcích týkajících se stejných nároků uplatňovaných policisty a hasiči, se zakládá na dvou hlavních argumentech.

55.

První úvaha spočívá v tom, že neexistence právní úpravy, která stanoví přepočet hodin noční práce na hodiny denní práce v poměru 7: 8, v podzákonných právních normách, které byly vydány po zrušení vyhlášky z roku 2014, odráží rozhodnutí zákonodárce a nepředstavuje mezeru v právní úpravě. Kromě toho je upřesněno, že sporná povaha takového právního řešení by mohla být podnětem pro zákonodárce, aby od ní do budoucna upustil nebo ji změnil, avšak nemůže představovat argument pro obdobné použití právních předpisů.

56.

Druhý argument spočívá v tom, že čl. 188 odst. 2 ZMVR není přímo použitelný, protože odkazuje na zvláštní ochranu stanovenou zákoníkem práce.

57.

Příslušná bulharská judikatura je tudíž, jak uvádí předkládající soud, nejednotná, a proto bylo na návrh ministra spravedlnosti zahájeno řízení o výkladu právních předpisů před Varhoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud, Bulharsko), který však dosud nerozhodl.

58.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, ačkoli prošla, jak bylo uvedeno výše, testem přípustnosti, neumožňuje úplnou znalost stavu výše uvedené diskuse za účelem ověření plné slučitelnosti platného vnitrostátního práva, jak je vykládáno vnitrostátními soudy, s unijním právem.

59.

Kromě toho dodávám, že analýza spisu mě vede k přesvědčení, že se v projednávané věci jedná především o právní otázku týkající se vnitrostátního práva, neboť unijní právo v rozsahu, který upřesním, jednoznačně neukládá jedno nebo druhé řešení z řešení navrhovaných různými soudy tohoto členského státu.

60.

V následujících úvahách se omezím na návrh odpovědi na předběžné otázky na základě toho, co mohu vyvodit ze spisu, s přihlédnutím k tomu, že výklad předkládajícího soudu je v řadě bodů nedostatečný.

61.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 12 písm. a) směrnice 2003/88 vyžaduje, aby byla běžná délka noční práce policistů nebo příslušníků hasičského sboru kratší než běžná délka denní práce.

62.

Účel směrnice 2003/88 je definován, jak bylo uvedeno, v čl. 1 odst. 1, který stanoví minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví v oblasti úpravy pracovní doby.

63.

Pokud jde zejména o noční práci, v bodě 7 odůvodnění směrnice jsou zohledněna rizika spojená s tímto obdobím činnosti, podle něhož „[v]ýzkum prokázal, že lidský organismus je v noci citlivější na rušivé vnější vlivy a také na určité ztížené způsoby organizace práce a že dlouhá doba noční práce může škodit zdraví pracovníků a může ohrozit bezpečnost na pracovišti“.

64.

Článek 12 písm. a) směrnice tedy vyžaduje, aby členské státy přijaly nezbytná opatření, aby byla nočním pracovníkům a pracovníkům na směny poskytnuta ochrana bezpečnosti a zdraví odpovídající povaze jejich práce.

65.

Minimální požadavky na délku noční práce jsou stanoveny v článku 8 směrnice 2003/88, který ukládá členským státům přijmout nezbytná opatření, aby běžná pracovní doba pro noční pracovníky nepřesahovala v průměru osm hodin za dvacet čtyři hodin.

66.

Směrnice 2003/88 však neobsahuje žádné údaje o vztahu mezi délkou noční práce a denní prací. Článek 8 směrnice tedy nebrání vnitrostátnímu ustanovení, které stanoví stejnou délku denní i noční práce, pokud není překročen limit osmi hodin za dvacet čtyři hodin (písmeno a).

67.

Zejména pokud jde o policisty a hasiče, v případě, že lze tyto kategorie pracovníků, jak lze důvodně očekávat ( 14 ), podřadit pod „noční pracovníky, jejichž práce je spojena se zvláštními riziky nebo těžkou fyzickou nebo duševní námahou“, čl. 8 písm. b) směrnice 2003/88, jenž specifikuje to, co je obsaženo v písmenu a), upřesňuje, aby tito pracovníci „nepracovali více než 8 hodin za období 24 hodin, během kterého vykonávají noční práci“. Ani pro tyto konkrétní pracovníky tedy směrnice nestanoví žádný vztah mezi maximální délkou noční práce a denní prací.

68.

Pokud jde dále o povinnost stanovenou v čl. 12 písm. a) směrnice, vzhledem k tomu, že toto ustanovení neuvádí žádné podrobnosti, je třeba mít za to, že směrnice ponechává členským státům široký prostor pro uvážení, pokud jde o vhodná opatření, která mají být přijata ( 15 ).

69.

Tento prostor pro uvážení je samozřejmě třeba využívat takovým způsobem, aby byl zajištěn užitečný účinek směrnice a bylo zajištěno dosažení cílů ochrany stanovených samotnou směrnicí. Vzhledem k tomu, že noční práce je namáhavější než denní, mohlo by zkrácení průměrné nebo maximální délky noční práce ve srovnání s denní prací samozřejmě být správným řešením, které by členské státy měly přijmout za účelem ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků.

70.

Souhlasím však s argumentem Komise, že zkrácení délky noční práce ve vztahu k délce denní práce je pouze jedním z možných řešení, jak splnit požadavky čl. 12 písm. a). K ochraně zdraví a bezpečnosti pracovníků by mohlo přispět například poskytnutí dodatečné doby odpočinku nebo volna.

71.

Mám tedy za to, že při neexistenci konkrétní povinnosti stanovené ve směrnici 2003/88 a s ohledem na povahu minimální harmonizace směrnice, její účel a prostor pro uvážení, který je ponechán členským státům, nelze z obecné povinnosti uložené v čl. 12 písm. a) směrnice vyvodit konkrétní požadavek, aby členské státy stanovily limit běžné délky noční práce, který by byl nižší než limit denní práce.

72.

Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda zásada rovného zacházení zakotvená v článcích 20 a 31 Listiny základních práv Evropské unie vyžaduje, aby se běžná délka noční práce upravená ve vnitrostátních právních předpisech pro pracovníky v soukromém sektoru v trvání sedmi hodin vztahovala i na pracovníky ve veřejném sektoru, včetně policistů a příslušníků hasičského sboru.

73.

Jak správně uvedla Komise, článek 31 Listiny se netýká zásady rovnosti, ale zakotvuje „právo na slušné a spravedlivé pracovní podmínky“.

74.

Souhlasím tedy s návrhem Komise přeformulovat druhou předběžnou otázku následovně: „vyžaduje článek 20 Listiny, který stanoví zásadu rovnosti, a článek 31 této Listiny, aby se běžná pracovní doba v trvání sedmi hodin vztahovala i na pracovníky ve veřejném sektoru, včetně policistů a příslušníků hasičského sboru?“

75.

Otázka, kterou je třeba vyřešit, se tedy týká slučitelnosti vnitrostátních právních předpisů, které podle výkladu vnitrostátních soudů stanoví odlišná pravidla pro běžnou délku noční práce pro soukromý sektor a pro určitou kategorii pracovníků ve veřejném sektoru (zaměstnanci ministerstva vnitra, v projednávané věci hasiči), s unijním právem.

76.

Především je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora se základní práva zaručená unijním právním řádem uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem ( 16 ).

77.

Je tedy nezbytné nejprve posoudit, zda vnitrostátní ustanovení platná v členském státě představují provedení unijního práva (ve smyslu článku 51 Listiny).

78.

Směrnice 2003/88 nestanoví opatření k harmonizaci délky noční práce, ale pouze v článku 8 stanoví minimální požadavky omezující délku této práce: běžná pracovní doba nočních pracovníků nesmí v průměru překročit osm hodin za dvacet čtyři hodin. Unijní normotvůrce tedy stanoví „průměrný“ limit „běžné“ pracovní doby nočních pracovníků.

79.

Pouze v případě, že je práce spojena „se zvláštními riziky nebo těžkou fyzickou nebo duševní námahou“, se limit stanovený v čl. 8 písm. b) stane limitem „maximálním“: pracovníci „nepracují více než 8 hodin za období 24 hodin“.

80.

Článek 140 odst. 1 bulharského zákoníku práce naopak stanoví, že „běžná délka noční práce v případě pětidenního pracovního týdne nesmí překročit 7 hodin“. Toto ustanovení, jak připomněl předkládající soud, se vztahuje na pracovníky v soukromém sektoru.

81.

Lze mít za to, že prostřednictvím tohoto ustanovení zavádějí vnitrostátní právní předpisy příznivější režim, než jaký stanoví směrnice?

82.

Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, zejména z rozsudku TSN ( 17 ), minimální požadavky stanovené směrnicí nemohou bránit členskému státu v přijetí přísnějších ochranných opatření, než ty, jež jsou předmětem zásahu unijního normotvůrce, za předpokladu, že nezpochybňují soudržnost uvedeného zásahu.

83.

Stanovením běžné délky noční práce na 7 hodin zákoník práce provádí povinnost stanovenou v článku 8 směrnice, přičemž zohledňuje prostor pro uvážení poskytnutý na základě minimálních požadavků stanovených v tomto ustanovení. Listina základních práv je tedy uplatňována v souladu s jejím článkem 51 ( 18 ).

84.

Jak podle mého názoru správně argumentuje Komise, nyní projednávaná věc se liší od věci v rozsudku TSN ( 19 ), jelikož ve věci TSN bylo možné rozlišit mezi nároky na dovolenou za kalendářní rok vyplývajícími z uplatňování článku 7 směrnice (jak byl proveden příslušnými vnitrostátními právními předpisy) a dalšími nároky vyplývajícími z podnikové kolektivní smlouvy, takže bylo možné jasně určit, které pravidlo vyplývá z uplatňování unijního práva a které spadá pod vnitrostátní právo. To v projednávané věci není možné, neboť ačkoli čl. 140 odst. 1 zákoníku práce stanoví příznivější režim, než je maximální délka stanovená v článku 8 směrnice, zavádí minimální požadavek stanovený směrnicí, aniž by bylo možné určit, co přesně vyplývá z minimálních požadavků směrnice a co jde nad její rámec.

85.

To však nevylučuje, jak bude uvedeno, aby se provedení povinnosti stanovené v článku 8 směrnice 2003/88 ve vztahu k práci v soukromém sektoru odchýlilo ve vztahu k jiné a zvláštní kategorii pracovníků. To znamená, že skutečnost, že článek 140 zákoníku práce provádí minimální požadavek stanovený směrnicí, neznamená, že členský stát již nemá pravomoc uplatnit prostor pro vlastní uvážení a stanovit jiné omezení délky noční práce pro ostatní pracovníky z důvodu objektivních charakteristik vykonávané funkce, aniž je dotčeno dodržení minimálních požadavků stanovených směrnicí 2003/88.

86.

Zásady vyjádřené v článcích 20 a 31 Listiny je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti a slouží jako kritéria pro ověření, zda vnitrostátní legislativní zásahy zajišťují slušné a spravedlivé pracovní podmínky pro všechny pracovníky.

87.

Zásada rovného zacházení je obecnou zásadou unijního práva, která je zakotvena v článku 20 Listiny, a zásada zákazu diskriminace uvedená v čl. 21 odst. 1 Listiny je jejím zvláštním vyjádřením. Tato zásada unijnímu normotvůrci ukládá, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně ( 20 ).

88.

Rozdílné zacházení je odůvodněno, pokud je založeno na objektivním a důvodném kritériu, tedy pokud je v souladu s oprávněným cílem sledovaným dotčenou právní úpravou a pokud je tato rozdílnost přiměřená cíli sledovanému dotčeným zacházením ( 21 ).

89.

Posouzení srovnatelnosti těchto situací musí být poté provedeno nikoli globálním a abstraktním způsobem, ale způsobem specifickým a konkrétním s ohledem na veškeré prvky, které je charakterizují, zejména ve světle předmětu a cíle vnitrostátní právní úpravy, která dotčené rozlišování zavádí, a případně zásad a cílů oblasti, do níž tato vnitrostátní právní úprava spadá ( 22 ).

90.

V projednávané věci je obtížné analyzovat srovnatelnost situací, neboť předkládající soud navrhuje srovnání abstraktních kategorií, jako jsou státní zaměstnanci a pracovníci v soukromém sektoru, aniž poskytuje jakékoli informace o pracovních podmínkách platných pro noční pracovníky v rámci obou režimů, které by umožnily přesnou analýzu.

91.

Výklad ustanovení vnitrostátního práva, jak jsou uvedena ve spisu, neumožňuje vyloučit různé, ale s unijním právem slučitelné výklady.

92.

Podle mého názoru se totiž jedná o zákonná ustanovení (zákoník práce a zákon o ministerstvu vnitra), která částečně odlišně upravují organizaci práce v soukromém a veřejném sektoru. Zákon o ministerstvu vnitra poté ohledně podrobné právní úpravy odkazuje na podzákonná ustanovení (vyhlášky).

93.

Odkaz jednoho ustanovení na druhé, který se podle předkládajícího soudu jeví jako rozhodující, je velmi široký a neumožňuje jednoznačný výklad: čl. 188 odst. 2 ZMVR stanoví, že státní zaměstnanci vykonávající noční práci „požívají zvláštní ochrany stanovené zákoníkem práce“. Podle mého názoru však toto ustanovení samo o sobě neumožňuje použití ustanovení zákoníku práce týkajících se pracovníků v soukromém sektoru na všechny pracovníky ve veřejném sektoru bez ohledu na jejich funkci, a to z několika důvodů.

94.

Zaprvé z důvodu neurčitosti odkazu a zadruhé proto, že je obsažen v opatření, které obsahuje ustanovení, jež mohou vést k různým výkladům: výše uvedený čl. 187 odst. 1, který stanoví běžnou pracovní dobu státních zaměstnanců ministerstva na osm hodin denně, aniž rozlišuje mezi denní a noční prací, přičemž v odstavci 3 upřesňuje, že v případě noční práce „průměrná pracovní doba nesmí přesáhnout 8 hodin za 24 hodin“.

95.

Článek 187 odst. 9 patrně odkazuje na vyhlášky ministra vnitra za účelem stanovení podrobností organizace a rozvržení pracovní doby, odměňování za práci konanou mimo běžnou pracovní dobu a způsobů odpočinku a přestávek v práci státních zaměstnanců ministerstva vnitra.

96.

Poslední citované ustanovení zřejmě potvrzuje vůli zákonodárce členského státu uplatnit v mezích povolených směrnicí 2003/88 svůj prostor pro uvážení v oblasti pracovní doby této zvláštní kategorie pracovníků, kteří jsou státní zaměstnanci ministerstva vnitra, včetně hasičů, přičemž odkazuje na podzákonná ustanovení ohledně podrobné právní úpravy, která zohledňuje konkrétní vykonávané funkce a specifické způsoby výkonu práce.

97.

Vzniklý rámec, který je útržkovitý a nejednoznačný, se tudíž patrně týká otázek vnitrostátního práva, které musí vyřešit výhradně vnitrostátní soud.

98.

Mám tedy za to, že nelze vyloučit, že některý z předložených výkladů může být v zásadě neslučitelný s unijním právem: pokud se otázka týká pouze aspektu odměňování (přepočet sedmi hodin noční práce na vyšší počet hodin denní práce pomocí multiplikátoru), nespadá do oblasti působnosti směrnice 2003/88 a obecně do platných unijních ustanovení o pracovní době.

99.

Pokud se naopak otázka týká ochrany pracovníka s cílem zabránit tomu, aby nadměrná doba noční práce ohrozila jeho zdraví, jsou všechny výklady v souladu s unijním právem, které, jak bylo uvedeno, se omezuje na stanovení maximální hranice osmi hodin práce za dvacet čtyři hodin, a to pokud je práce vykonávána mezi 22:00 hod. a 6:00 hod.

100.

Pokud se naopak otázka týká rovného zacházení a zásady rovnosti mezi pracovníky, jak již bylo uvedeno, musí být srovnání provedeno konkrétním a přesným způsobem, přičemž je třeba vzít v úvahu nejen obecný status (pracovník ve veřejném nebo soukromém sektoru), ale konkrétní způsoby výkonu práce, účel ustanovení, která stanoví rozdílné zacházení, s přihlédnutím k veřejným zájmům, které je třeba sladit s potřebami ochrany pracovníků.

101.

Toto srovnání, jak je uvedeno v odpovědi na první předběžnou otázku, musí zohlednit celou právní úpravu organizace práce, neboť délka noční práce je pouze jednou ze složek vhodných pro posouzení účinné ochrany zdraví pracovníků ( 23 ). Aniž je totiž dotčena vnější hranice stanovená článkem 8 směrnice 2003/88, mohlo by k ochraně zdraví a bezpečnosti pracovníků přispět například poskytnutí dodatečné doby odpočinku nebo volna.

102.

Na druhé straně je právním základem směrnice článek 153 SFEU a jeho cílem, jak je uvedeno v bodě 2 odůvodnění, je podporovat a doplňovat činnost členských států v oblasti zlepšování pracovního prostředí, aby bylo chráněno zdraví a bezpečnost pracovníků. V důsledku toho mohou k zajištění určité úrovně ochrany přispět i další kritéria, jako je délka odpočinku nebo počet dnů dovolené za kalendářní rok, což ukazuje, že srovnání pracovní doby nemůže být jediným relevantním prvkem pro zajištění dosažení cíle sledovaného směrnicí.

103.

Vnitrostátní soud navíc z hlediska srovnatelnosti situací neuvádí, zda mezi zaměstnanci pracujícími jako hasiči nebo policisté v Bulharsku existují smluvní zaměstnanci přijatí do zaměstnání na základě zákoníku práce, kteří plní stejné úkoly jako státní zaměstnanci ministerstva vnitra.

104.

Tato flexibilita poskytnutá směrnicí ostatně členským státům umožňuje v rámci vnitrostátních právních předpisů, které provádějí tuto směrnici, zohlednit požadavky související s ochranou zájmů obecné povahy, jako je ochrana veřejného pořádku, nebo specifika určitých činností, které vyžadují určitý stupeň pružnosti při úpravě pracovní doby ( 24 ).

105.

Jde o to, aby byla na jedné straně vyvážena kontinuita výkonu některých profesí, jako jsou policisté a hasiči, a na druhé straně efektivita jejich práce v nočních hodinách, a to právě z důvodu vysokého rizika, které je pro tyto profese charakteristické.

106.

Toto vyvážení zájmů je vyjádřeno v čl. 2 odst. 2 směrnice 89/391 ( 25 ), který vylučuje určité činnosti z oblasti působnosti této směrnice a nepřímo z oblasti působnosti směrnice 2003/88. Použité kritérium není založeno na tom, zda pracovníci patří do některého ze sektorů veřejné služby, na který se vztahuje toto ustanovení, ale výhradně na zvláštní povaze určitých konkrétních úkolů, které pracovníci vykonávají v oblasti zdraví, bezpečnosti a veřejného pořádku. Tato povaha odůvodňuje odchylku od pravidel o ochraně bezpečnosti a zdraví pracovníků z důvodu absolutní nutnosti zajistit účinnou ochranu společenství ( 26 ).

107.

Pokud se srovnání těchto situací jeví jako možné, přísluší v každém případě předkládajícímu soudu, který je jediný příslušný k posouzení skutkových okolností, aby určil, zda dotčený cíl může odůvodnit rozdílné zacházení a zda opatření, které vede k rozdílnému zacházení, nepřekračuje rámec toho, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle ( 27 ). Jak bylo uvedeno, rozdílné zacházení je odůvodněno, pokud je založeno na objektivním a důvodném kritériu, tedy pokud je v souladu s oprávněným cílem sledovaným dotčenou právní úpravou a pokud je tato rozdílnost přiměřená cíli sledovanému dotčeným zacházením ( 28 ).

108.

Neexistence objektivního odůvodnění rozhodnutí zákonodárce uplatňovat rozdílné zacházení v oblasti noční práce mezi různými kategoriemi srovnatelných pracovníků by mohla vést k rozporu s unijním právem a případně k povinnosti vnitrostátního soudu upustit od uplatnění ustanovení vnitrostátního práva, na němž je rozdílné zacházení založeno.

109.

Jinými slovy, zásada konformního výkladu vnitrostátnímu soudu umožnuje, aby vzal v úvahu veškeré vnitrostátní právní předpisy a použil metody výkladu jimi uznané, aby zajistil plnou účinnost unijního práva a došel k výsledku, který bude v souladu s cílem sledovaným unijním právem ( 29 ).

110.

Jsem tedy toho názoru, že článek 20 Listiny, který stanoví zásadu rovnosti, a článek 31 Listiny, který stanoví právo na slušné a spravedlivé pracovní podmínky, nevyžadují, aby se běžná pracovní doba v trvání sedmi hodin, která je v jednom členském státě stanovena pro pracovníky v soukromém sektoru, vztahovala i na pracovníky ve veřejném sektoru, včetně policistů a příslušníků hasičského sboru. Je na uvážení členského státu, aby stanovil jinou délku trvání, vždy v rámci maximálních limitů stanovených v článku 8 směrnice 2003/88, za předpokladu, že existuje objektivní odůvodnění pro rozhodnutí zákonodárce uplatnit rozdílné zacházení v oblasti noční práce mezi různými kategoriemi pracovníků, kteří jsou specifickým a konkrétním způsobem srovnatelní.

111.

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda dosažení cíle uvedeného v osmém bodě odůvodnění směrnice 2003/88, tedy omezení délky noční práce, vyžaduje, aby vnitrostátní právní úprava výslovně stanovila běžnou délku noční práce, a to i pro pracovníky ve veřejném sektoru.

112.

Je třeba zdůraznit, jak uvedla Komise, že body odůvodnění nejsou samy o sobě závazné. V projednávané věci je cílem tohoto bodu odůvodnění vyjasnit obsah článku 8 směrnice, který stanoví maximální délku noční práce na osm hodin za dvacet čtyři hodin.

113.

Sdílím tedy návrh Komise přeformulovat třetí předběžnou otázku takto: „vyžaduje článek 8 směrnice ve spojení s osmým bodem odůvodnění to, aby vnitrostátní právní úprava výslovně stanovila běžnou délku noční práce, a to i pro pracovníky ve veřejném sektoru?“

114.

Článek 8 směrnice členským státům ukládá, aby nepřekročily pevně stanovenou délku noční práce, tedy osm hodin za dvacet čtyři hodin. Nevyžaduje však, aby členské státy stanovily běžnou délku noční práce. V tomto ohledu musí být slova „je nutné omezit délku noční práce“ uvedená v bodě 8 odůvodnění směrnice vykládána v tom smyslu, že směrnice musí uvádět maximální délku noční práce.

115.

Směrnice tudíž ponechává na členských státech, aby rozhodly, zda stanoví běžnou délku noční práce a zda ji budou uplatňovat na některé pracovníky nebo na všechny pracovníky v závislosti na povaze dané činnosti. Členské státy mohou o této délce rozhodnout na základě předchozí studie o jejím dopadu na zdraví a bezpečnost v souladu s minimálními požadavky unijního práva. Z tohoto posledně uvedeného hlediska směrnice 2003/88 pouze vyžaduje, aby byly dodrženy minimální požadavky na délku noční práce stanovené v článku 8 směrnice.

116.

Jak bylo uvedeno výše, směrnice navíc ponechává členským státům široký prostor pro uvážení právě proto, aby mohly zohlednit specifické potřeby různých odvětví. Existují totiž významné rozdíly mezi odvětvími, která vyžadují provoz dvaceti čtyř hodin denně, tedy bez přerušení, nebo alespoň během noci nebo části noci, a odvětvími, která naopak takovou nepřetržitost provozu nevyžadují.

117.

Z tohoto hlediska se tedy článek 187 ZMVR zdá být v souladu s minimálními požadavky směrnice 2003/88.

118.

Článek 8 směrnice ve spojení s bodem 8 odůvodnění tedy podle mého názoru nevyžaduje, aby vnitrostátní právní úprava výslovně stanovila běžnou délku noční práce také pro zaměstnance ve veřejném sektoru.

119.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podanou Rajonen sad Lukovit (okresní soud v Lukovitu, Bulharsko) následovně: