—

zrušil rozhodnutí Komise C(2019) 6099 final ze dne 12. srpna 2019 (Věc AT.40459), kterým byla zamítnuta stížnosti žalobkyně podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 773/2004 (1), a

—

uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

1.

První žalobní důvod vycházející z porušení podstatných procesních náležitostí

Podle žalobkyně Komise porušila čl. 7 odst. 1 a 2 nařízení č. 1/2003 (2) a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 773/2004, ve spojení s čl. 41 odst. 1 a odst. 2 písm. c) Listiny základních práv Evropské unie, a to porušením zásady přiměřené lhůty, neboť své rozhodnutí vydala téměř dva roky po oznámení ze dne 13. září 2017, kterým byla žalobkyně informována o zamýšleném zamítnutí stížnosti, což mělo vliv na výsledek řízení. Komise se rovněž dopustila porušení práva žalobkyně na projednání její záležitosti a podrobně neodůvodnila zamítnutí stížnosti, což se odrazilo v obecnosti oznámení ze dne 13. září 2017, kterým byla informována o zamýšleném zamítnutí stížnosti, a v lakonickém odůvodnění napadeného rozhodnutí.

2.

Druhý žalobní důvod vycházející z porušení Smluv

Podle žalobkyně Komise porušila právo na účinnou soudní ochranu, konkrétně článek 2 SEU, ve spojení s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU a článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie, když shledala, že předseda úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a spotřebitele (Urząd Ochrony Konkurencji i Konsumentów, Polsko) „se jeví být zvlášť vhodným orgánem pro posouzení otázek nastolených […] ve stížnosti“ (bod 21 napadeného rozhodnutí), a pominula tak přinejmenším důvodné pochybnosti o zachování právního státu v Polsku, potažmo o nezávislosti soudů a předsedy úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a spotřebitele. Komise zejména pominula otázku reorganizace soudního systému v Polsku a skutečnost, že věci z oblasti hospodářské soutěže a ochrany spotřebitele jsou projednávány před novým senátem Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy, Polsko) pro mimořádnou kontrolu a věci veřejného práva, pro který platí stejná pravidla jmenování jako pro kárný senát.

3.

Třetí žalobní důvod vycházející z porušení Smluv

Podle žalobkyně se Komise dopustila porušení článku 102 SFEU, ve spojení s čl. 17 odst. 1 druhou větou SFEU, čl. 7 odst. 2 nařízení č. 773/2004 a čl. 7 odst. 1 a 2 nařízení č. 1/2003, v důsledku zjevného pochybení při posuzování zájmu Unie a při vymezení relevantního trhu. Komise shledala, že trh, na němž k tvrzenému protiprávnímu jednání došlo, je „zásadně omezen na vnitrostátní železniční trh, i když by se tvrzené protiprávní jednání mohlo týkat rovněž podniků registrovaných v zahraničí“. Komise rovněž nezajistila užitečný účinek článku 102 SFEU.