EUR-Lex Access to European Union law

Back to EUR-Lex homepage

This document is an excerpt from the EUR-Lex website

Document 62019CC0819

Stanovisko generálního advokáta M. Bobek přednesené dne 6. května 2021.

ECLI identifier: ECLI:EU:C:2021:373

Prozatímní vydání

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MICHALA BOBKA

přednesené dne 6. května 2021(1)

Věc C819/19

Stichting Cartel Compensation,

Equilib Netherlands BV

proti

Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV,

Martinair Holland NV,

Deutsche Lufthansa AG,

Lufthansa Cargo AG,

British Airways plc,

Société Air France SA,

Singapore Airlines Ltd,

Singapore Airlines Cargo Pte Ltd,

Swiss International Air Lines AG,

Air Canada,

Cathay Pacific Airways Ltd,

Scandinavian Airlines System Denmark-Norway-Sweden
SAS AB
SAS Cargo Group A/S

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu, Nizozemsko)]

„Řízení o předběžné otázce – Článek 101 SFEU a článek 53 Dohody o EHP – Prováděcí pravidla článku 103 SFEU – Přechodný režim podle článků 104 a 105 SFEU – Dohody a jednání ve vzájemné shodě ve vztahu k několika složkám cen za služby letecké nákladní dopravy (zavedení palivových a bezpečnostních příplatků, odmítnutí uhradit provizi z příplatků) – Žaloba na náhradu škody ‐ Přímý účinek – Pravomoc vnitrostátních soudů“






I.      Úvod

1.        Stichting Cartel Compensation a Equilib Netherlands BV (dále jen „žalobkyně“) se domáhají vydání deklaratorního rozsudku a náhrady škody proti žalovaným(2) za porušení čl. 101 odst. 1 SFEU a čl. 53 odst. 1 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (dále jen „Dohoda o EHP“) tím, že žalované koordinovaly různé složky ceny, která měla být účtována za služby letecké nákladní dopravy u letů mezi letišti v rámci Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru (dále jen „EHP“), jakož i z Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru.

2.        K této praxi údajně docházelo v době, kdy Rada ještě nepřijala prováděcí ustanovení ve vztahu k některým částem odvětví letecké dopravy, aby zajistila „úplné provedení“ zásad zakotvených v článku 101 SFEU. Z tohoto důvodu žalované tvrdí, že pravomoc vymáhat článek 101 SFEU zůstala výlučně správním orgánům členských států a Evropské komisi na základě „přechodného režimu“ upraveného v článcích 104 a 105 SFEU.

3.        Projednávaná věc nastoluje otázku pravomoci vnitrostátních soudů uplatnit čl. 101 odst. 1 SFEU a čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP na protisoutěžní jednání, k nimž došlo v době trvání tohoto „přechodného režimu“. Tato možná technická otázka vázaná na časově omezené období ovšem následně vyvolává zásadnější otázku týkající se (vzájemné) závislosti veřejnoprávního (správního) a soukromoprávního (soudního) vymáhání unijních pravidel hospodářské soutěže.

II.    Právní rámec

A.      SFEU

4.        Články 101 až 105 SFEU zakotvují pravidla upravující hospodářskou soutěž. Pro projednávanou věc jsou relevantní následující ustanovení:

„Článek 101

(bývalý článek 81 Smlouvy o ES)

1.      S vnitřním trhem jsou neslučitelné, a proto zakázané, veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu, zejména ty, které

[…]

2.       Dohody nebo rozhodnutí zakázané podle tohoto článku jsou neplatné od počátku.

3.       Odstavec 1 však může být prohlášen za neúčinný pro:

–        dohody nebo kategorie dohod mezi podniky,

–        rozhodnutí nebo kategorie rozhodnutí sdružení podniků a

–        jednání ve vzájemné shodě nebo jejich kategorie,

které přispívají ke zlepšení výroby nebo distribuce výrobků anebo k podpoře technického či hospodářského pokroku, přičemž vyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho vyplývajících, a které

a)       neukládají příslušným podnikům omezení, jež nejsou k dosažení těchto cílů nezbytná;

b)       neumožňují těmto podnikům vyloučit hospodářskou soutěž ve vztahu k podstatné části výrobků tímto dotčených.

[…]

Článek 103

(bývalý článek 83 Smlouvy o ES)

1.       Nařízení nebo směrnice potřebné k provedení zásad uvedených v článcích 101 a 102 přijímá Rada na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem.

2.       Cílem předpisů uvedených v odstavci 1 je zejména:

[…]

b)      určit prováděcí pravidla k čl. 101 odst. 3 s přihlédnutím k nutnosti zajistit účinný dozor při co největším zjednodušení správní kontroly;

c)      podrobněji vymezit v případě potřeby rozsah uplatňování článků 101 a 102 v jednotlivých hospodářských odvětvích;

[…]

Článek 104

(bývalý článek 84 Smlouvy o ES)

Dokud nenabudou platnosti předpisy vydané podle článku 103, rozhodují o přípustnosti dohod, rozhodnutí a jednání ve vzájemné shodě a o zneužívání dominantního postavení na vnitřním trhu orgány členských států v souladu s vnitrostátními právními předpisy a s ustanoveními článku 101, zejména odstavce 3, a článku 102.

Článek 105

(bývalý článek 85 Smlouvy o ES)

1.       Aniž je dotčen článek 104, dbá Komise na provádění zásad vytyčených v článcích 101 a 102. Na žádost členského státu nebo z úřední povinnosti a v součinnosti s příslušnými orgány členských států, které jí budou nápomocny, vyšetřuje případy domnělého porušení uvedených zásad. Zjistí-li, že k porušení došlo, navrhne prostředky vhodné k jeho odstranění.

2.       Trvá-li porušení i nadále, Komise konstatuje porušení zásad zdůvodněným rozhodnutím. Komise může své rozhodnutí zveřejnit a zmocnit členské státy, aby přijaly potřebná opatření k nápravě, jejichž podmínky a podrobnosti Komise určí.

3.       Komise může přijmout nařízení týkající se kategorií dohod, o nichž Rada přijala nařízení nebo směrnici podle čl. 103 odst. 2 písm. b).“

B.      Dohoda o EHP

5.        Cílem Dohody o EHP je „podpořit trvalé a vyvážené posilování hospodářských a obchodních vztahů mezi smluvními stranami za rovných podmínek hospodářské soutěže a dodržování těchto pravidel za účelem vytvoření stejnorodého [EHP] […]“(3).

6.        Článek 6 Dohody o EHP stanoví:

„Aniž je dotčen další vývoj judikatury, jsou ustanovení této dohody v míře, v jaké jsou v podstatě totožná s odpovídajícími pravidly Smlouvy [o fungování Evropské unie] a Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli a s akty přijatými na základě těchto dvou smluv, při svém provádění a uplatňování vykládána v souladu se související judikaturou Soudního dvora [Evropské unie] vydanou přede dnem podpisu této dohody.“

7.        Článek 53 Dohody o EHP je v podstatě totožný s článkem 101 SFEU.

8.        Článek 55 Dohody o EHP stanoví:

„1.       Aniž jsou dotčena ustanovení provádějící články 53 a 54 uvedená v protokolu 21 a v příloze XIV, zajišťují Komise ES a Kontrolní úřad ESVO zřízený čl. 108 odst. 1 uplatňování zásad vytyčených v článcích 53 a 54.

Příslušný kontrolní úřad podle článku 56 z vlastního podnětu nebo na žádost některého státu na dotčeném území nebo na žádost druhého kontrolního úřadu vyšetřuje případy domnělého porušení uvedených zásad. Příslušný kontrolní úřad provádí tato šetření v součinnosti s příslušnými orgány členských států na dotčeném území, jakož i s druhým kontrolním úřadem, které mu budou nápomocny v souladu se svými vnitřními předpisy.

Pokud zjistí, že došlo k porušení zásad, navrhne vhodná opa[t]ření k ukončení této situace.

2.      Trvá-li porušení i nadále, zaznamená příslušný kontrolní úřad porušení zásad v odůvodněném rozhodnutí.

Příslušný kontrolní úřad může své rozhodnutí zveřejnit a zmocnit členské státy, aby na svém území přijaly potřebná opatření k nápravě, jejichž podmínky a podrobnosti úřad určí. Může také požádat druhý kontrolní úřad, aby zmocnil státy na svém území, aby taková opatření přijaly.“

III. Skutkový stav, vnitrostátní řízení a předběžná otázka

9.        Dne 9. listopadu 2010 přijala Evropská komise rozhodnutí C(2010) 7694 final týkající se řízení podle článku 101 [SFEU], článku 53 Dohody o EHP a článku 8 Dohody mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o letecké dopravě(4) (věc COMP/39258 – Letecká nákladní doprava, dále jen „rozhodnutí z roku 2010“)(5).

10.      V článcích 1 až 4 rozhodnutí z roku 2010 bylo konstatováno, že řada dopravců se podílela na koordinaci některých složek ceny, jež měly být účtovány u služeb letecké nákladní dopravy u letů mezi letišti v rámci Unie nebo EHP; mezi letišti v rámci Unie nebo EHP a třetími zeměmi; a mezi letišti v rámci Unie a Švýcarska, v rozporu s článkem 101 SFEU, článkem 53 Dohody o EHP a článkem 8 Dohody se Švýcarskem, pro různá období (dále jen „dotčené jednání“). Podle rozhodnutí z roku 2010 trvalo toto protiprávní jednání celkově od prosince 1999 do února 2006.

11.      V rozsudcích ze dne 16. prosince 2015 Tribunál Evropské unie částečně zrušil rozhodnutí z roku 2010 ve vztahu k žalobkyním ve věcech, které mu byly předloženy(6). Tribunál v podstatě konstatoval, že rozhodnutí z roku 2010 je stiženo rozpory mezi jeho odůvodněním a výrokem(7).

12.      Dne 17. března 2017 přijala Komise rozhodnutí C(2017) 1742 final týkající se řízení podle článku 101 SFEU, článku 53 Dohody o EHP a článku 8 Dohody se Švýcarskem (věc AT.39258 – Nákladní letecká doprava, dále jen „rozhodnutí z roku 2017“)(8). Rozhodnutí z roku 2017 potvrdilo meritum rozhodnutí z roku 2010. Rovněž potvrdilo celkovou dobu trvání protiprávního jednání od prosince 1999 do února 2006.

13.      Podle souhrnné zprávy o rozhodnutí z roku 2017 Komise konstatovala, že se řada dopravců účastnila kartelové dohody týkající se dotčeného jednání. Tímto jednáním porušovali tito dopravci článek 101 SFEU, článek 53 Dohody o EHP a článek 8 Dohody se Švýcarskem. Toto jednání se týkalo i) letů mezi letišti v rámci Unie (dále jen „lety v rámci EU“); ii) letů mezi letišti v rámci Unie a letišti mimo EHP (dále jen „lety mezi EU a třetími zeměmi“); iii) letů mezi letišti v rámci EHP (dále jen „lety v rámci EHP“); iv) letů mezi letišti nacházejícími se v zemích, které jsou smluvními stranami Dohody o EHP, ale nejsou členskými státy Evropské unie, a letišti nacházejícími se ve třetích zemích (dále jen „lety mezi zeměmi EHP, které nejsou členskými státy EU, a třetími zeměmi“); a v) letů mezi letišti v Unii a letišti ve Švýcarsku (dále jen „lety mezi EU a Švýcarskem“).

14.      Souhrnná zpráva o rozhodnutí z roku 2017 upřesňuje protiprávní jednání a uložení pokut ve vztahu k různým obdobím, pokud jde o jednotlivé kategorie letů, následujícím způsobem:

–        Pokud jde o lety v rámci EU, Komise měla pravomoc konstatovat protiprávní jednání a uložit pokuty za jednání týkající se letecké dopravy mezi letišti v rámci Unie před 1. květnem 2004. Před 1. květnem 2004 totiž nařízení (EHS) č. 3975/87(9) svěřovalo Komisi prováděcí pravomoci k uplatňování článku 101 SFEU pouze ve vztahu k letecké dopravě mezi letišti v rámci Unie. Letecká doprava mezi letišti v rámci Unie a letišti ve třetích zemích však byla z oblasti působnosti tohoto nařízení vyloučena.

–        Pokud jde o lety mezi EU a třetími zeměmi, pravomoc Komise byla ze stejných důvodů omezena na jednání, k němuž došlo po 1. květnu 2004.

–        Pokud jde o lety v rámci EHP, Komise měla pravomoc konstatovat protiprávní jednání a uložit pokuty za celé období trvající od roku 1999 do roku 2006.

–        Pokud jde o lety mezi zeměmi EHP, které nejsou členskými státy EU, a třetími zeměmi, rozhodnutí č. 130/2004(10) a rozhodnutí č. 40/2005(11) vstoupila v platnost dne 19. května 2005. Počínaje tímto dnem se stala v rámci Dohody o EHP použitelná nařízení (ES) č. 411/2004(12) a nařízení (ES) č. 1/2003(13). Komise tedy nekonstatovala protiprávní jednání ani neuložila pokuty za jednání týkající se letů mezi zeměmi EHP, které nejsou členskými státy EU, a třetími zeměmi, k nimž došlo před 19. květnem 2005.

15.      Rozhodnutí z roku 2017 bylo také napadeno před Tribunálem(14). V těchto věcech dosud nebylo rozhodnuto.

16.      Současně zahájily žalobkyně občanskoprávní řízení proti žalovaným u Rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu, Nizozemsko). Tento soud uvádí, že žalující společnosti byly založeny specificky za účelem vymáhání pohledávek na náhradu škody vzniklé ze zjištění Komise týkajících se porušení práva hospodářské soutěže, které jim byly postoupeny.

17.      Žalobkyně se domáhají vydání deklaratorního rozsudku a náhrady škody. Zaprvé navrhují, aby bylo konstatováno, že se žalované dopouštěly protiprávního jednání v období od roku 1999 do roku 2006. To znamená i před i) 1. květnem 2004 (pokud jde o lety mezi EU a třetími zeměmi); ii) 19. květnem 2005 (pokud jde o lety mezi zeměmi EHP, které nejsou členskými státy EU, a třetími zeměmi); a iii) 1. červnem 2002, pokud jde o lety mezi EU a Švýcarskem (dále jen „sporná období“). Zadruhé navrhují, aby předkládající soud uložil žalovaným za dotčené protisoutěžní jednání povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody s úroky.

18.      Podle předkládajícího soudu se žalobkyně ve svých podáních opírají o přímý účinek článku 101 SFEU pro účely určení pravomoci vnitrostátního soudu, pokud jde o sporná období, bez ohledu na správní vymáhání práva hospodářské soutěže.

19.      Ve svém usnesení dospěl předkládající soud k závěru, že má pravomoc použít článek 101 SFEU na dotčené jednání a sporná období. Předkládající soud však výslovně uvádí, že jeho postoj se odchyluje od rozsudku vydaného High Court of Justice (England and Wales) [Vrchní soud (Anglie a Wales), Spojené království] ve věci Emerald Supplies Ltd v. British Airways Plc(15), jak byl potvrzen Court of Appeal (England and Wales) [odvolací soud (Anglie a Wales), Spojené království] ve věci La Gaitana Farms SA a další v. British Airways Plc(16).

20.      Vzhledem k pochybnostem Rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu) ohledně jeho pravomoci uplatnit na sporná období čl. 101 odst. 1 SFEU a čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP se tento soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Mají vnitrostátní soudy ve sporu mezi poškozeným (v projednávané věci zasilatelé, odběratelé služeb letecké nákladní přepravy) a leteckou společností pravomoc – buď na základě přímého účinku článku 101 SFEU či alespoň článku 53 Dohody o EHP, nebo na základě (přímého účinku) článku 6 nařízení č. 1/2003 – neomezeně uplatňovat článek 101 SFEU nebo alespoň článek 53 Dohody o EHP na dohody leteckých společností nebo na jejich jednání ve vzájemné shodě ohledně přepravních služeb u letů realizovaných před 1. květnem 2004 mezi letišti v rámci EU a letišti mimo EHP příp. u letů realizovaných před 19. květnem 2005 mezi Islandem, Lichtenštejnskem a Norskem a letišti mimo EHP, příp. u letů realizovaných před 1. červnem 2002 mezi letišti v rámci EU a Švýcarskem, ačkoliv se jedná o období, v němž platil přechodný režim podle článků 104 a 105 SFEU, nebo tomu tento přechodný režim brání?“

21.      Písemná vyjádření předložily žalobkyně, žalované, norská vláda, Kontrolní úřad ESVO, jakož i Komise. Tito účastníci řízení s výjimkou norské vlády rovněž přednesli ústní vyjádření na jednání konaném dne 21. ledna 2021.

IV.    Analýza

22.      Toto stanovisko je strukturováno následovně. Nejprve se budu zabývat právním kontextem projednávané věci (A). Následně přikročím k otázce uplatnění čl. 101 odst. 1 SFEU předkládajícím soudem (B). Poté se budu zabývat ekvivalentními pravidly upravenými v Dohodě o EHP (C). Nakonec uvedu obecnější poznámky k soudnímu vymáhání pravidel hospodářské soutěže (D).

A.      Rámec Smlouvy a „přechodný režim“

23.      Vzhledem k významu rámcové úpravy ve Smlouvě týkající se pravidel hospodářské soutěže v projednávané věci považuji za nezbytné předestřít na úvod tohoto stanoviska jednotlivé aspekty článku 101 SFEU a podrobně posoudit údajnou „přechodnost“ režimu vymáhání zakotveného v článcích 104 a 105 SFEU (1). Poté stručně shrnu argumentaci účastníků řízení a zasadím ji do kontextu otázky položené předkládajícím soudem (2).

1.      „Přechodnost“ vzhledemčemu?

24.      Článek 101 SFEU má jednoduchou strukturu. Jeho první odstavec zakazuje veškeré dohody, jejichž účelem nebo důsledkem je omezení hospodářské soutěže. Druhý odstavec upřesňuje důsledky tohoto zákazu: všechny dohody spadající do rámce prvního odstavce jsou neplatné od počátku. Třetí odstavec pak stanoví výjimku ze zákazu dle prvního odstavce: v určitých případech „[o]dstavec 1 […] může být prohlášen za neúčinný“.

25.      Článek 101 SFEU je ve své podstatě úplné a samostatné ustanovení. Je formulováno obecně. Neodkazuje na žádná prováděcí opatření a ze znění článku 101 SFEU neplyne nic, co by naznačovalo, že má omezený rozsah nebo působnost. Pro projednávanou věc je pak nejdůležitější, že článek 101 SFEU nikterak nerozlišuje mezi jednotlivými orgány. Neupřednostňuje jeden orgán (či druh orgánů) před jiným. V tomto ohledu lze znění tohoto ustanovení porovnat s čl. 65 odst. 4 Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli. V uvedeném ustanovení bylo uvedeno, že „Komise [je] výlučně příslušná“ rozhodovat o souladu zakázané dohody s tímto ustanovením.

26.      Již na základě samotného jeho znění je tedy obtížné tvrdit, že by měl být článek 101 SFEU uplatňován jinak než jakékoli jiné ustanovení Smlouvy odkazující na orgán, který uplatňuje unijní právo, ať již by se jednalo o orgán členského státu, nebo o orgán Unie.

27.      Teprve až prostřednictvím článků 103 až 105 SFEU jsou do uplatňování článku 101 SFEU vneseny aspekty rozlišování a „přechodnosti“.

28.      Článek 103 SFEU tak ve svém prvním odstavci upřesňuje, že pravomoc přijímat „[n]ařízení nebo směrnice potřebné k provedení zásad uvedených v“ článku 101 SFEU náleží Radě. Druhý odstavec uvádí demonstrativní výčet příkladů toho, jakým způsobem může být tato pravomoc vykonávána. Pro účely projednávané věci jsou nejzajímavější písmena b) a c). V písmenu b) jsou zmíněna „prováděcí pravidla k čl. 101 odst. 3 s přihlédnutím k nutnosti zajistit účinný dozor při co největším zjednodušení správní kontroly“ a v písmenu c) vymezení „rozsah[u] uplatňování článk[u] 101 [SFEU] v jednotlivých hospodářských odvětvích“. Jinými slovy, článek 103 SFEU ukládá Radě povinnost určit oblast působnosti článku 101 SFEU a správní dohled nad tímto ustanovením.

29.      S přihlédnutím ke shora uvedenému je však nutno se ptát, co se děje před tím, než se Rada rozhodne vykonat své pravomoci zakotvené v článku 103 SFEU?

30.      A právě v tom bodě jsou relevantní články 104 a 105 SFEU. Tato ustanovení zavádějí „přechodný režim“. V rámci tohoto režimu byly (správní) orgány členských států pověřeny uplatňováním zásad (nyní) obsažených v článku 101 SFEU. To zahrnovalo i udělování výjimek podle čl. 101 odst. 3 SFEU. Během doby uplatňování tohoto systému hrála Komise při vymáhání pravidel hospodářské soutěže pouze menší roli, a pouze „aniž by byly dotčeny“ úkoly vnitrostátních orgánů členských států.

31.      Vzhledem k tomuto ústavnímu rámci je pojem „přechodného“ režimu poněkud nepatřičný. Je pravda, že článek 87 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (dále jen „Smlouva o EHS“) ve svém původním znění stanovil, že Rada musí vykonat své pravomoci dle (nynějšího) článku 103 SFEU do tří let. Tato lhůta uplynula, aniž Rada tyto pravomoci vykonala. Amsterodamská smlouva nicméně nahradila (tehdy již obsoletní) odkaz na uvedenou tříletou prováděcí lhůtu obecnou povinností Rady přijmout nařízení nebo směrnice potřebné k „provedení“ (nynějšího) článku 101 SFEU(17). Tím de iure potvrdila to, co již nějakou dobu platilo de facto, a údajná „přechodnost“ „přechodného“ režimu zavedeného (nynějšími) články 104 a 105 SFEU přestala existovat.

32.      Z tohoto pohledu článek 104 SFEU skutečně zakotvil obecné pravidlo upravující to, jakým způsobem je nutno se vypořádat s přípustností dohod spadajících do oblasti působnosti článku 101 SFEU. Podle tohoto ustanovení by měly orgány členských států pravomoc zajistit dodržování pravidel hospodářské soutěže stanovených ve Smlouvě po dobu neurčitou až do okamžiku, kdy Rada přijme opatření v podobě zavedení odlišného správního mechanismu vymáhání pravidel hospodářské soutěže obsažených ve Smlouvě.

33.      Jinými slovy, tento „přechodný“ režim byl sice původně zaveden na omezenou dobu, postupem času se však stával stále méně „přechodným“, neboť nedošlo k žádnému „přechodu“ z jedné situace na druhou v obecném slova smyslu. Tento režim byl naopak spíše „potenciálně modulární“, pokud jde o specifické aspekty decentralizace (a přerozdělení) pravomoci vymáhat některé části článku 101 SFEU. Posledně uvedený bod je potvrzen i vývojem celého systému, který se v průběhu let posouval tam a zpět: od úplné decentralizace k centralizaci některých aspektů a poté opět zpátky k částečné decentralizaci, přičemž pravidla pro určení příslušnosti stanovená v čl. 103 odst. 2 SFEU tyto změny absorbovala do svého znění bez jakýchkoli problémů.

2.      Úloha vnitrostátních soudůrámci tohoto „přechodného režimu“

34.      Články 103 až 105 SFEU nehovoří o úloze vnitrostátních soudů při uplatňování článku 101 SFEU, ať již v kontextu onoho „přechodného“ režimu či jinak. To je právě předmětem projednávané věci. Předkládající soud si de facto klade otázku, zda zákaz zakotvený v čl. 101 odst. 1 SFEU může být vnitrostátními soudy uplatňován, pokud k dotčeným protisoutěžním praktikám došlo z větší části v době uplatňování „přechodného režimu“.

35.      Na první pohled by bylo možno nabýt dojmu, že se tato diskuze týká doby dávno minulé. Všichni účastníci projednávané věci se shodují na tom, že nařízení (ES) č. 1/2003 vnitrostátním soudům buď přiznalo pravomoc uplatňovat článek 101 SFEU v plném rozsahu, nebo alespoň potvrdilo její existenci. Z praktického hlediska se však vyřešení otázky položené Rechtbank Amstedam (soud v Amsterodamu) dotkne širší problematiky uplatňování soukromých práv, jehož cílem je dosáhnout přiznání náhrady škody za ztráty způsobené jednáním, které mohlo omezit nebo narušit hospodářskou soutěž – bez ohledu na okamžik, kdy k tomuto jednání došlo, a bez ohledu na to, který správní orgán toto jednání vyšetřoval.

36.      Žalobkyně ve věci v původním řízení se pokoušejí o uplatnění soukromých práv právě tímto způsobem. Komise totiž ve svém rozhodnutí z roku 2017 nalezla důkazy o trvající praxi koordinování cen v období let 1999 až 2006 v odvětví letecké nákladní dopravy. Nicméně vzhledem k systému sekundární právní úpravy přijatému Radou na základě článku 103 SFEU omezila Komise svá zjištění týkající se porušení čl. 101 odst. 1 SFEU, resp. čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP na lety mezi EU a třetími zeměmi, které se uskutečnily dne 1. května 2004 či později, a na lety mezi zeměmi EHP, které nejsou členskými státy EU, a třetími zeměmi, které se uskutečnily dne 19. května 2005 či později. Pokud by tedy bylo námitkám žalovaných proti příslušnosti vnitrostátního soudu vyhověno, období předcházející těmto datům by byla de facto vyloučena z rozsahu soukromých žalob na náhradu újmy způsobené protisoutěžním chováním podle čl. 101 odst. 1 SFEU.

37.      Základní a obecnou otázkou v projednávané věci je tedy do značné míry to, zda uplatnění čl. 101 odst. 1 SFEU vnitrostátními soudy může být sekundární právní úpravou, která omezuje správní vymáhání unijních pravidel hospodářské soutěže, omezeno nebo zcela vyloučeno.

38.      Ve vyjádřeních zúčastněných se odpověď na tuto otázku skrývá pod mnoha vrstvami judikatury a sekundárního práva. Žalobkyně, Kontrolní úřad ESVO a norská vláda v podstatě vysvětlují, že „přechodný režim“ omezil vymáhání zásad, na nichž je založen čl. 101 odst. 1 SFEU, pouze stran vymáhání „správní cestou“. Nebyl však omezen přímý účinek čl. 101 odst. 1 SFEU a čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP při jejich uplatňování před vnitrostátními soudy, tj. nezávislou „soudní cestou“.

39.      Žalované, podporované z větší části Komisí, tuto tezi zpochybňují. Podle jejich názoru neměly vnitrostátní soudy pravomoc k uplatňování čl. 101 odst. 1 SFEU, a to ze dvou důvodů. Zaprvé Rada, jednající na základě článku 103 SFEU, omezila působnost ratione materiae článku 101 SFEU. Odvětví letecké dopravy tedy nebylo plně vystaveno „zásadám“ obsaženým v tomto ustanovení přede dnem zahájení používání nařízení č. 1/2003. Zadruhé podle tohoto „přechodného režimu“ mohl pouze vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž, a v některých případech Komise, zaujmout stanovisko ke slučitelnosti protisoutěžní dohody s článkem 101 SFEU. S ohledem na tato omezení článku 101 odst. 1 SFEU zásada stejnorodosti vyžaduje, aby byl přímý účinek čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP omezen stejným způsobem.

40.      Správná odpověď na tento názor vyplývá podle mého mínění přímo z článku 101 SFEU, článku 53 Dohody o EHP a pravidel hospodářské soutěže obecně. Nyní tedy přikročím k analýze této otázky.

B.      Uplatnění čl. 101 odst. 1 SFEU předkládajícím soudem v projednávané věci

41.      Obecně je potřeba zabývat se v souvislosti s uplatňováním čl. 101 odst. 1 SFEU vnitrostátními soudy třemi otázkami. Zaprvé případnými omezujícími účinky „přechodného režimu“ zakotveného v článcích 104 a 105 SFEU na článek 101 SFEU, pokud jde o obvyklé pravomoci vnitrostátních soudů (1). Zadruhé rozsahem, v jakém se účastník řízení, který usiluje o vymožení svých práv před vnitrostátními soudy, dovolává přímého účinku zásad, které jsou nyní obsaženy v čl. 101 odst. 1 SFEU (2). Zatřetí působností ratione materiae čl. 101 odst. 1 SFEU v konkrétní projednávané věci, a sice v oblasti letecké dopravy (3). Těmto otázkám se budu nyní postupně věnovat.

1.      Účinek „přechodného režimu“ na článek 101 SFEU

42.      Žalované ve svých vyjádřeních v podstatě tvrdí, že „přechodný režim“ obsažený v článcích 104 a 105 SFEU zbavuje vnitrostátní soudy pravomoci uplatňovat článek 101 SFEU. V odpovědi na otázku položenou Soudním dvorem zaujala Komise stejný postoj. Dle jejího vyjádření mohlo být účinkem článků 104 a 105 SFEU „pozastavení“ pravomoci vnitrostátních soudů uplatňovat článek 101 SFEU za určitých okolností.

43.      S touto tezí nesouhlasím.

44.      Ve formulaci článků 104 a 105 SFEU nenacházím nic, co by představovalo „tlačítko pozastavit“, pokud jde o pravomoc vnitrostátních soudů. Žádné z těchto dvou ustanovení ve skutečnosti neomezuje použití článku 101 SFEU, pokud jde o vnitrostátní soudy. Články 104 a 105 SFEU pouze stanoví, jak by mělo probíhat správní vymáhání článku 101 SFEU v době, kdy se Rada dosud nerozhodla postupovat podle článku 103 SFEU. Tento postup se však nezabývá soudním uplatňováním článku 101 SFEU vnitrostátními soudy.

45.      Přesněji řečeno: podle mého názoru soudní uplatňování čl. 101 odst. 1 SFEU přirozeně není omezeno na soudní přezkum správních rozhodnutí, jimiž byla předtím uplatňována a vymáhána unijní pravidla hospodářské soutěže. Přezkum správního rozhodnutí, kterým je uplatňován čl. 101 odst. 1 SFEU, je zajisté jedním ze způsobů, jehož prostřednictvím mohou být vnitrostátní soudy povolány k použití tohoto ustanovení. Existují však i jiné oblasti práva nebo jiné prostředky nápravy, jejichž prostřednictvím by možná mohly být vnitrostátní soudy na základě unijního nebo vnitrostátního práva povolány toto ustanovení použít: jako příklad lze uvést jiné druhy správního přezkumu, občanskoprávní žaloby, či dokonce trestní stíhání.

46.      Považuji za důležité zdůraznit tento aspekt hned na úvod. Ve vyjádřeních žalovaných a Komise totiž patrně existuje v tomto ohledu určitá zřetelná tendence ke zjednodušování. Podle jejich názoru v podstatě platí, že „uplatňování“ článku 101 SFEU znamená „vymáhání“ tohoto ustanovení, což je následně spojeno s „šetřením a ukládáním správních sankcí“. Tato úloha byla svěřena pouze Komisi nebo vnitrostátním správním orgánům. Tato argumentace by vedla k závěru, že vnitrostátním soudům by byla implicitně svěřena pravomoc na základě „přechodného režimu“ pouze v případě, že by byly požádány o soudní přezkum správního vymáhání provedeného vnitrostátním správním orgánem.

47.      S touto tezí nesouhlasím. Pokud by byl vnitrostátní soud povolán k uplatnění čl. 101 odst. 1 SFEU v rámci své pravomoci a probíhajícího řízení před tím, než Rada přijala sekundární právní úpravu, aby „provedla“ zásady, na nichž je založen článek 101 SFEU, pak by byl samozřejmě tento vnitrostátní soud povinen zajistit plný účinek tohoto ustanovení(18).

48.      Výše uvedené názorně ilustruje jistý společný rys, který článek 101 SFEU sdílí s řadou dalších ustanovení Smlouvy, jako jsou články 45 a 46 SFEU (volný pohyb pracovníků), článek 49 a čl. 50 odst. 2 SFEU (svoboda usazování) a článek 157 SFEU (zásada stejné odměny za stejnou práci). Ve všech těchto případech, jakož i v jiných, formuluje dotčené ustanovení Smlouvy nejprve danou zásadu a poté označí příslušný orgán nebo orgány Unie, které této zásadě „dodají obsah“ přijetím dodatečných, konkrétních pravidel, která někdy dokonce přesně uvádějí, na co by se tato „prováděcí“ pravidla měla vztahovat. Desítky let však byl přístup Soudního dvora takový, že i v případech, kdy požadovaná „prováděcí“ pravidla ještě nebyla přijata, „základní zásada“, jak je stanovena v ustanovení Smlouvy, musí být, pokud je sama přímo účinná, uplatňována nezávisle všemi příslušnými vnitrostátními orgány, včetně zejména vnitrostátních soudů, jsou-li povolány k použití těchto ustanovení na věci, které jim byly předloženy.

49.      Článek 157 SFEU a zásada stejné odměny za stejnou práci by mohla být v tomto ohledu poměrně ilustrativní: i v době předcházející přijetí sekundární právní úpravy v tomto smyslu unijním normotvůrcem bylo nepochybné, že vnitrostátní soudy měly povinnost zajistit plnou účinnost této zásady a byly povinny tuto zásadu uplatňovat na (občanskoprávní) věci, které jim byly předloženy, nezávisle na jakémkoli „správním vymáhání“(19). Tento závěr by neměl být překvapivý: podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že neexistence prováděcích opatření bez ohledu na formu nebrání tomu, aby se jednotlivec dovolával ustanovení unijního práva majících přímý účinek(20).

50.      Ze strukturálního hlediska Smlouvy tedy byla použitelnost (nynějšího) článku 101 SFEU vnitrostátními soudy dána ode dne vstupu Smlouvy o EHS v platnost. Navíc první a druhý odstavec (nynějšího) článku 101 SFEU vyvolávaly plné účinky ještě před tím, než Rada jednala na základě „zmocnění“ zakotveného v čl. 103 odst. 1 SFEU(21).

51.      V tomto kontextu je nicméně nutno posoudit, do jaké míry byl čl. 101 odst. 1 SFEU skutečně přímo účinný před tím, než Rada přijala „prováděcí pravidla k čl. 101 odst. 3 SFEU“.

2.      Přímý účinek čl. 101 odst. 1 SFEU

52.      V odpovědi na otázku položenou Soudním dvorem měly žalované a Komise za to, že čl. 101 odst. 1 SFEU neměl přímý účinek před tím, než Rada přijala opatření na základě čl. 103 odst. 2 písm. b) SFEU. Nelze učinit žádný jiný závěr, neboť již v roce 1962 vyložil Soudní dvůr článek 101 SFEU tak, že představuje „nedílný celek“(22). Dále je důkazem potřebnosti předchozího jednání Rady rozsudek Soudního dvora ve věci Courage a Crehan(23), neboť v této věci byla de facto uznána existence přímého účinku teprve poté, co Rada přijala ve vztahu k článku 101 SFEU prováděcí opatření. Toto ustanovení tak nemohlo mít samo o sobě přímý účinek.

53.      Žalobkyně naopak tento postoj zpochybňují, přičemž se dovolávají především rozhodnutí ve věci SABAM(24), když tvrdí, že přímý účinek čl. 101 odst. 1 SFEU nevyžaduje žádná předchozí prováděcí opatření.

54.      Souhlasím s názorem žalobkyň. Domnívám se, že žalované a Komise svým přístupem obrazně „zapřahají koně za vůz“.

55.      Podle ustálené judikatury musí být přímý účinek posouzen s přihlédnutím k povaze, systematice a znění dotčeného ustanovení(25). Ustanovení má přímý účinek, pokud je dostatečně jasné a přesné(26) a bezpodmínečné(27). Přitom není nutné, aby celé ustanovení bylo přímo účinné a přímo doslovně použitelné. Soudní dvůr naopak postupuje s pomocí extrakce: snaží se zjistit, zda lze z (pravděpodobně delšího a složitějšího) ustanovení unijního práva vyvodit konkrétní, použitelné pravidlo chování(28).

56.      Rozsudky ve věci SABAM a ve věci Courage a Crehan jsou vhodnými příklady tohoto „relačního“ přístupu k institutu přímého účinku. Ve věci SABAM Soudní dvůr judikoval, že zákaz zakotvený v čl. 85 odst. 1 Smlouvy o EHS (nyní čl. 101 odst. 1 SFEU) může být použit jako „štít“ ve vztahu ke zvláštním právům autora písně na to, aby vůči němu nebyla uplatněna doložka o výhradním postoupení zakotvená ve smlouvě uzavřené se společností pro výběr autorských odměn(29). Podobně ve věci Courage a Crehan Soudní dvůr rozhodl, že totéž ustanovení lze použít jako „meč“ ve vztahu k nároku na náhradu škody vzniklé ze smluvního ujednání, které je v rozporu s článkem 85 Smlouvy o EHS (nyní článek 101 SFEU)(30). V obou věcech tak Soudní dvůr extrahoval z článku 101 SFEU jako celku tu část ustanovení, která má přímý účinek mezi jednotlivci: zákaz některých protisoutěžních dohod zakotvený v prvním odstavci tohoto ustanovení(31).

57.      Tento zákaz je jednoznačný, stanoví jasnou a vymahatelnou právní povinnost: „neuzavřeš kartelovou dohodu“. S tímto příkazem není spojena žádná podmínka: jakékoli takové dohody mezi podniky jsou „neslučitelné s vnitřním trhem“. Je to právě toto právo s přímým účinkem, které jednotlivci vyvozují přímo ze Smlouvy, jehož se mohou dovolávat za účelem uplatnění svého nároku a které musí vnitrostátní soudy chránit(32).

58.      Na rozdíl od toho, co tvrdila Komise na jednání, není povaha práv chráněných čl. 101 odst. 1 SFEU dotčena procesním určením orgánu podle čl. 103 odst. 2 písm. b) SFEU, který může procesně „schválit“ dohodu na základě čl. 101 odst. 3 SFEU. Je totiž zjevné, že v určitých případech soud k přiznání občanskoprávní náhrady škody v případě protisoutěžní činnosti jednoduše pouze potřebuje použít čl. 101 odst. 1 SFEU(33). Podobně platí, že soudu stačí použít pouze čl. 101 odst. 2 SFEU, aby rozhodl o oddělení neslučitelných smluvních ujednání(34). Jinými slovy, vzhledem ke zvláštní povaze některých nároků uplatněných u vnitrostátního soudu mohou být jednotlivé složky článku 101 SFEU docela dobře oddělitelné. Za takových okolností se vnitrostátní soudy nemusí dovolávat čl. 101 odst. 3 SFEU.

59.      Rozsudky ve věci SABAM a ve věci Courage a Crehan de facto výborně ilustrují vztah nezávislosti mezi prvním a třetím odstavcem článku 101 SFEU. Spory v obou těchto věcech vznikly v období, kdy Rada vykonala pravomoci, které jí přiznává čl. 103 odst. 2 písm. b) SFEU, a svěřila Komisi výlučnou pravomoc přijmout rozhodnutí podle čl. 85 odst. 3 Smlouvy o EHS (nyní čl. 101 odst. 3 SFEU). Skutečnost, že jiný orgán, Komise, byl pověřen rozhodováním o použitelnosti tehdejšího čl. 85 odst. 3 Smlouvy o EHS, nepředstavovala pro vymahatelnost práv zakotvených v čl. 85 odst. 1 Smlouvy o EHS žádný problém(35).

60.      Tento závěr není dotčen kvalifikací článku 85 Smlouvy o EHS jako „nedílného celku“ v rozhodnutí ve věci de Geus(36). V uvedené věci se německý distributor chladniček Bosch ve své žalobní odpovědi dovolával článku 85 Smlouvy o EHS za účelem zrušení ujednání o „zákazu vývozu“ obsaženého ve smlouvě o autorizovaném prodeji uzavřené se společností Bosch. Skutkové okolnosti této věci však nastaly před vstupem nařízení č. 17/62 v platnost. To znamenalo, že neprobíhalo žádné správní řízení, které by se zabývalo účinky vyplývajícími z čl. 85 odst. 1 a 2 Smlouvy o EHS (nyní čl. 101 odst. 1 a 2 SFEU). Za těchto okolností neměl Soudní dvůr jinou možnost než i nadále přiznávat dotčené dohodě účinky, dokud nebude probíhat správní řízení, které by se zabývalo případným použitím čl. 85 odst. 3 Smlouvy o EHS (nyní čl. 101 odst. 3 SFEU)(37).

61.      V rámci takto vymezeného skutkového stavu pak Soudní dvůr rozhodl, že článek 85 Smlouvy o EHS je „nedílným celkem“(38). Opačný výklad by vedl k nepřípustnému výsledku: „zneplatnění smluv od počátku ještě předtím, než bude vůbec možné určit, na které dohody se článek 85 jako celek vztahuje“(39).

62.      Rozsudek  ve věci de Geus tak byl vydán ve světle institucionálního pochybení spočívajícího v nezajištění správního mechanismu, který by se zabýval účinky „použitelnosti [článku 85 Smlouvy o EHS] od vstupu Smlouvy v platnost“(40). Jak správně uvádí Kontrolní úřad ESVO, v uvedené době nevyvstala otázka přímého účinku (a tedy individuálního dovolání se čl. 85 odst. 1 Smlouvy o EHS před vnitrostátními soudy), neboť rozhodnutí ve věci de Geus bylo vydáno dříve, než Soudní dvůr poprvé objasnil pojem přímého účinku ustanovení Smlouvy o EHS(41).

63.      Ze všech těchto důvodů dovozuji, že z rozsudku Soudního dvora vydaného v roce 1962 za velmi odlišných právních a ústavních okolností lze čerpat pouze velmi omezené poznatky. A sice, při neexistenci jakéhokoli přímého účinku ustanovení Smlouvy by totiž přirozeně byla rozhodující pouze otázka výslovně přiznané pravomoci správního vymáhání, resp. její neexistence.

64.      Nepřesvědčily mne ani argumenty žalovaných, pokud jde o rozhodnutí ve věcech Asjes a další(42) a Saeed Flugreisen a Silver Line Reisebüro(43), kterých se žalované dovolávají na podporu svého postoje k otázce přímého účinku čl. 101 odst. 1 SFEU. Tyto věci nebyly rozhodnuty za situace, kdy by se účastník řízení dovolával přímého účinku tohoto ustanovení. Dotčená otázka se naopak týkala automatické neplatnosti státem schválených tarifů leteckých společností podle čl. 85 odst. 2 Smlouvy o EHS před tím, než správní orgán rozhodl o jejich slučitelnosti s čl. 85 odst. 3 Smlouvy o EHS, ať již na základě systému použitelného v „přechodném období“ uvedeného v článcích 88 a 89 Smlouvy o EHS (nyní články 104 a 105 SFEU), nebo na základě nařízení č. 3975/87(44). Vzhledem k tomu, že ani „orgány členských států“(45), ani Komise(46) nerozhodly o použitelnosti článku 85 Smlouvy o EHS na dotčené dohody, Soudní dvůr rozhodl, že tyto dohody nelze považovat za neplatné od počátku pouze z toho důvodu, že by článek 85 Smlouvy o EHS na dotčené dohody použitelný být mohl.

65.      Rozsudky ve věcech Asjes a další a Saeed Flugreisen a Silver Line Reisebüro jsou tak rovněž chyceny v pasti tehdy použitelné logiky: v případech, kdy orgány členských států ani Komise nepřijaly žádné správní rozhodnutí týkající se dané údajně protisoutěžní dohody nebo praxe podle čl. 85 odst. 3 Smlouvy o EHS, ale stále existovala možnost jejího budoucího retroaktivního schválení v rámci tehdy existujícího režimu, bylo zjevné, že hospodářské subjekty musely mít možnost v dobré víře předpokládat, že platnost jejich obchodních vztahů nebyla automaticky ukončena, dokud dotčené správní orgány o jejich dohodách nebo praxi nerozhodly(47).

66.      V projednávané věci je ještě důležitější skutečnost, že se žalované nemohou dovolávat rizika střetu vyplývajícího z případného retroaktivního schválení dotčeného jednání. Systém „vynětí“ dle nařízení č. 1/2003, ve znění pozdějších změn, které zrušilo předchozí režim podle nařízení č. 17/62 a č. 3975/87, totiž neumožňuje přijetí opatření se zpětným účinkem. Jak dále názorně dokazuje čl. 34 odst. 1 nařízení č. 1/2003, dohody, které skutečně spadaly do oblasti působnosti nařízení č. 17/62 a č. 3975/87 a které byly Komisi oznámeny, pozbyly platnosti s účinností od 1. května 2004. Jinými slovy, i kdyby žalované oznámily své dohody Komisi(48), tato oznámení by v žádném případě nefungovala jako „zarážka“, pokud jde o další osud uvedených dohod v rámci systému zavedeného nařízením č. 1/2003.

67.      Opět je tedy na místě zdůraznit především to, že za okolností daných v projednávané věci není dána klíčová vnitřní soudržnost „kogentního pravidla dle článku 101 SFEU“ ani potřeba právní jistoty hospodářských subjektů. Tato možnost již delší dobu neexistuje.

68.      Souhrnně lze uvést, že je tedy zřejmé, že čl. 101 odst. 1 SFEU a jemu předcházející ustanovení byly přímo použitelné od vstupu Smlouvy o EHS v platnost. Tato ustanovení si zachovala přímý účinek po celou tuto dobu, aby jednotlivci mohli uplatňovat svá práva u příslušných vnitrostátních soudů. A především tato nezávislá pravomoc svěřená vnitrostátním soudům spočívající v právu uplatňovat čl. 101 odst. 1 SFEU v souladu s touto pravomocí a v souladu s typem řízení, které je před nimi na základě vnitrostátního práva vedeno nebyla ve skutečnosti Radou nikdy omezena prostřednictvím aplikace ustanovení, které je nyní článkem 103 SFEU.

69.      Stále však chybí odpověď na otázku, zda existují nebo existovala nějaká omezení, pokud jde o uplatnění ratione materiae čl. 101 odst. 1 SFEU na konkrétní věc týkající se odvětví letecké dopravy.

3.      Působnost ratione materiae  čl. 101 odst. 1 SFEU

70.      Žalované a Komise tvrdí, že jelikož Rada nevykonala pravomoc podle čl. 103 odst. 2 písm. c) SFEU, aby celé odvětví letecké dopravy otevřela pravidlům hospodářské soutěže obsaženým ve Smlouvě, nemohly vnitrostátní soudy při projednávání žaloby podané na základě čl. 101 odst. 1 SFEU prohlásit tyto dohody za neslučitelné. A to, i kdyby byl k dispozici přímý účinek. Tyto účastnice řízení zdůrazňují specifické vyloučení celého odvětví letecké dopravy z působnosti nařízení č. 17/62 a pouze částečné otevření pravidel hospodářské soutěže pro leteckou dopravu spočívající v „letech v rámci EU“ prostřednictvím nařízení č. 3975/87. Teprve od 1. května 2004, data použitelnosti nařízení č. 1/2003, ve znění pozdějších změn, by bylo bývalo odvětví letecké dopravy otevřeno pravidlům unijního práva hospodářské soutěže(49).

71.      S touto argumentací se neztotožňuji.

72.      Na základě čl. 103 odst. 1 SFEU je Rada pověřena, aby přijímala „[n]ařízení nebo směrnice potřebné k provedení zásad uvedených v“ článku 101 SFEU. Článek 103 odst. 2 SFEU dále uvádí příklady toho, jakým způsobem může Rada toto cíle dosáhnout. V písmenu c) se uvádí, že Rada může „podrobněji vymezit v případě potřeby rozsah uplatňování článk[u] 101 [SFEU] v jednotlivých hospodářských odvětvích“.

73.      Výslovně dispozitivní povaha takového postupu je to, co písmeno c) odlišuje od písmena b) čl. 103 odst. 2 SFEU a požadavku na „dodání obsahu“ čl. 101 odst. 3 SFEU. Odkaz na slova „v případě potřeby“(50) v písmenu c) tohoto článku totiž jasně naznačuje, že oblast působnosti zásad obsažených v článku 101 SFEU měla, coby obecné pravidlo, pokrývat celé hospodářství, přičemž Rada má rozhodovat o tom, zda se od tohoto obecného stavu odchýlit v rámci jeho konkrétních odvětví.

74.      Požadavek jednotného trhu, z něhož tento mechanismus vychází, je zvláštní: oblast působnosti článku 101 SFEU přirozeně mohla být koncipována s cílem postupně, po „stravitelných“ kouscích, rozšířit oblast působnosti unijního práva hospodářské soutěže. Tímto způsobem, pokud jde o konkrétní odvětví dopravy, stejně jak to bylo učiněno v případě společné zemědělské politiky, mohla být dána přednost těmto odvětvovým (specifickým) přístupům před (obecnými) pravidly hospodářské soutěže(51).

75.      To se však nestalo(52). Podle mého názoru, a zejména ve světle struktury článků 101 a 103 SFEU, je tak východiskem Smlouvy použití pravidel hospodářské soutěže v plném rozsahu na všechna odvětví hospodářství. Aby bylo tohoto cíle dosaženo, stanovila Smlouva obecně neomezenou působnost ratione materiae článku 101 SFEU v zájmu uskutečnění fungujícího jednotného trhu(53), podřízenou pouze oné možnosti „v případě potřeby“, kdy by došlo ke specifickému odvětvovému vyloučení zakotvenému v čl. 103 odst. 2 písm. c) SFEU.

76.      Na rozdíl od toho, co tvrdí žalované a Komise, nařízení č. 17/62 a č. 3975/87 nejsou dokladem toho, že Rada usilovala o omezení působnosti ratione materiae čl. 101 odst. 1 SFEU. Nařízení č. 17/62 totiž v zásadě zavedlo procesní systém pro uplatňování (tehdejšího) čl. 85 odst. 1 a 3 Smlouvy o EHS (nyní čl. 101 odst. 1 a 3 SFEU) Komisí(54). Neuvádělo nic o působnosti ratione materiae čl. 101 odst. 1 SFEU. Podobně i nařízení Rady (EHS) č. 141/62, kterým se mění nařízení č. 17/62, pouze stanovilo, že správní systém zavedený nařízením č. 17/62 se nevztahuje na odvětví dopravy (a tedy na leteckou dopravu)(55). Toto vyloučení se však netýká působnosti ratione materiae čl. 101 odst. 1 SFEU při uplatňování tohoto ustanovení na odvětví letecké dopravy vnitrostátními soudy.

77.      Nařízení č. 3975/87 konečně částečně „zapojilo“ odvětví letecké dopravy, a to pouze pokud jde o správní uplatňování unijních pravidel hospodářské soutěže. Jak je vysvětleno v druhém bodě odůvodnění uvedeného nařízení, toto částečné zapojení letecké dopravy bylo nezbytné vzhledem k tomu, že „Komise [neměla] prostředky pro přímé šetření případů v letecké dopravě, ve kterých je podezření z porušení článků 85 a 86 Smlouvy“(56). Opět je však nutno podotknout, že toto nařízení neobsahuje žádné omezení oblasti působnosti čl. 101 odst. 1 SFEU v rámci soukromoprávní žaloby na náhradu škody podané u vnitrostátních soudů.

78.      Jinými slovy, celý mechanismus údajného vyloučení odvětví letecké dopravy z (nynějšího) článku 101 SFEU byl omezen na správní vymáhání zásad obsažených v tomto ustanovení(57). Nařízení č. 17/62 a č. 3975/87 neměla vliv na soudní uplatňování zásad, které jsou nyní obsaženy v čl. 101 odst. 1 SFEU, vnitrostátními soudy v rámci příslušných pravomocí, kterými disponovaly nezávisle na základě vnitrostátního práva(58). V tomto ohledu se totiž ztotožňuji se stanoviskem žalobkyň a Kontrolního úřadu ESVO: tato „paralelní cesta“ možného vymáhání zákazu stanoveného v čl. 101 odst. 1 SFEU zůstala sekundární právní úpravou přijatou Radou nedotčena.

79.      Neexistence jakéhokoli specifického pravidla ve vnitrostátním právu, kterým by bylo upraveno uplatňování článku 101 SFEU soudy, tak nemůže bránit tomu, aby Rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu) použil čl. 101 odst. 1 SFEU na odvětví letecké dopravy, pokud se tohoto ustanovení některý z účastníků řízení před tímto soudem dovolává v rámci své žaloby na vydání deklaratorního rozsudku a přiznání náhrady škody vzniklé z protisoutěžního jednání žalovaných v souvislosti s lety mezi EU a třetími zeměmi uskutečněnými před 1. květnem 2004.

C.      Vztah mezi článkem 53 Dohody o EHP a pravidly hospodářské soutěže stanovenými primárním unijním právem

80.      Norská vláda a Kontrolní úřad ESVO tvrdí, že jelikož článek 53 Dohody o EHP je v podstatě totožný s článkem 101 SFEU, vyžaduje zásada stejnorodosti jednotný výklad těchto dvou ustanovení. Na jednání Kontrolní úřad ESVO rovněž upřesnil, že neexistence ustanovení rovnocenného článku 104 SFEU v Dohodě o EHP nebude mít dopad na takovýto stejnorodý výklad článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP, neboť v každém případě platí, že článek 104 SFEU neomezuje článek 101 SFEU.

81.      Komise souhlasí s tím, že článek 101 SFEU a článek 53 Dohody o EHP musí být vykládány ve vzájemném souladu. Na jednání však zpochybnila to, zda by neexistence ustanovení rovnocenného článku 104 SFEU neměla na plnění tohoto úkolu vliv zejména z důvodu, že by články 104 a 105 SFEU měly za následek odnětí pravomoci vnitrostátních soudů uplatnit přímo čl. 101 odst. 1 SFEU.

82.      Žalované zastávají v tomto ohledu v zásadě stejný postoj jako Komise. Podle jejich názoru „přechodný režim“ podle článků 104 až 105 SFEU bránil přímému účinku čl. 101 odst. 1 SFEU, takže čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP musí být rovněž vykládán tak, že neměl přímý účinek před tím, než Smíšený výbor prohlásil nařízení č. 1/2003 za použitelné v EHP od 19. května 2005.

83.      Ve světle závěrů učiněných v oddílu B tohoto stanoviska sdílím názor norské vlády a Kontrolního úřadu ESVO.

84.      Je nesporné, že Dohoda o EHP je nedílnou součástí unijního práva(59). Ustanovení Dohody o EHP, která jsou bezpodmínečná a dostatečně přesná, mají v členských státech přímý účinek(60). Soudní dvůr rovněž rozhodl, že podle zásady stejnorodosti platí(61), že ustanovení Dohody o EHP, která jsou v podstatě totožná s ustanoveními Smlouvy, musí být vykládána jednotně(62).

85.      Článek 101 SFEU i článek 53 Dohody o EHP stanoví zákaz, účinek tohoto zákazu a případné výjimky z tohoto zákazu. S ohledem na zásadu stejnorodosti tak musí být tato dvě ustanovení vykládána jednotně(63). Stejně jako je tomu v případě čl. 101 odst. 1 SFEU, tak musí být i v případě čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP konstatováno, že toto ustanovení má přímý účinek a zakládá práva dotčeným jednotlivcům, která musí vnitrostátní soudy chránit(64).

86.      S ohledem na rovnocennost účinků článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP neshledávám jako přípustnou možnost, aby se mé závěry specifikované v bodech 55 až 68 tohoto stanoviska a týkající se čl. 101 odst. 1 SFEU jakkoli lišily od závěrů vyvozených ve vztahu k čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP. Vnitrostátní soudy tedy mohou použít čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP za účelem konstatování neslučitelnosti určitých protisoutěžních jednání s tímto ustanovením.

87.      Z důvodů obdobných důvodům týkajícím se článku 101 SFEU je třeba rovněž odmítnout argumenty žalovaných týkající se omezené působnosti ratione materiae čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP. Je pravda, že článek 1 protokolu 21 Dohody o EHP upřesňuje, že Kontrolní úřad ESVO musí nejprve „provádět zásady uvedené v“ článku 53 Dohody o EHP. Přinejmenším v tomto smyslu toto ustanovení odráží článek 103 SFEU. Žádná skutečnost ve spise však nenasvědčuje tomu, že byl článek 1 protokolu 21 Dohody o EHP použit k omezení buď oblasti působnosti článku 53 Dohody o EHP, nebo pravomoci vnitrostátních soudů toto ustanovení uplatňovat. Jak jsem totiž vysvětlil v bodech 76 až 78 tohoto stanoviska, jednotlivé akty sekundárního práva přijaté Radou na základě čl. 103 odst. 2 písm. c) SFEU a začleněné do Dohody o EHP ode dne jejího oznámení nikdy neměly za následek omezení působnosti ratione materiae článku 53 Dohody o EHP.

88.      Neexistence ustanovení rovnocenného článku 104 SFEU v Dohodě o EHP nemá na tento závěr vliv. Jak jsem vysvětlil v bodě 44 tohoto stanoviska, účinkem článku 104 SFEU není omezení strukturální působnosti nebo uplatnění článku 101 SFEU. Neexistence takového ustanovení tak nemůže ovlivnit oblast působnosti ani uplatnění článku 53 Dohody o EHP. Smyslem článku 104 SFEU v každém případě bylo překlenout období mezi vstupem v platnost pravidel hospodářské soutěže ve Smlouvě a okamžikem, kdy Rada přijme opatření, aby zavedla správní mechanismus, který by se zabýval článkem 101 SFEU a zejména jeho třetím odstavcem(65).

89.      Takové přechodné období však v případě Dohody o EHP nikdy ani nenastalo. Nařízení č. 17/62, č. 141/62 a č. 3975/87 se podle přílohy XIV stala součástí Dohody o EHP ode dne oznámení této dohody. Podobně ani článek 56 Dohody o EHP nemá na tento závěr vliv, neboť toto ustanovení pouze stanoví sdílenou (a duopolizovanou) pravomoc mezi Komisí a Kontrolním úřadem ESVO k uplatňování článku 53 Dohody o EHP(66).

90.      Podle mého názoru tedy neexistují ani žádná omezení působnosti ratione materiae čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP, která by bránila možnosti žalobkyň dovolávat se přímého účinku čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP před předkládajícím soudem v rámci jejich žaloby na vydání deklaratorního rozsudku a přiznání náhrady škody ve vztahu k jednání žalovaných, které spočívalo v koordinaci různých složek ceny, jež měly být účtovány u služeb letecké nákladní dopravy u letů mezi zeměmi EHP, které nejsou členskými státy EU, a třetími zeměmi, před 19. květnem 2005.

D.      Z širší perspektivy: veřejnoprávní a soukromoprávní vymáhání pravidel hospodářské soutěže

91.      Přestože je to též součástí otázky položené předkládajícím soudem, nedomnívám se s ohledem na závěry, které jsem již v tomto stanovisku učinil, že by bylo nutné věnovat se samostatně povaze článku 6 nařízení č. 1/2003. Jak je totiž uvedeno v předchozích oddílech, soudy členských států mají vždy pravomoc uplatňovat čl. 101 odst. 1 SFEU (resp. věcný zákaz obsažený v tomto ustanovení) v rámci svých příslušných pravomocí a pro účely řízení, která jsou u nich vedena. Soudní dvůr tak nemusí v kontextu projednávané věci posuzovat, zda a od kterého konkrétního okamžiku existoval i v rámci sekundárního práva „zdroj“ zmocnění dle článku 6 nařízení č. 1/2003.

92.      Opětovně bych chtěl zdůraznit slova „v rámci svých ‚příslušných pravomocí‘ “, které tyto vnitrostátní soudy již požívají na základě vnitrostátního práva. Jak správně podotýkají žalované a Komise, „přechodný režim“ dle článků 103 a 104 SFEU nepřiznal vnitrostátním soudům žádné výslovné pravomoci. Vnitrostátní soudy totiž nemohou při neexistenci výslovné vnitrostátní právní úpravy v tomto ohledu odvozovat z čl. 101 odst. 1 SFEU nebo čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP pravomoci k provádění šetření nebo stíhání, které by byly obdobné těm, jež jsou svěřeny příslušným správním orgánům členských států, které jsou obvykle pověřeny vyšetřováním porušení práva hospodářské soutěže v rámci specifických správních, či dokonce trestních řízení. Obdobně však ale také platí, že tento rámec nemohl vnitrostátním soudům nic odejmout. Jednoduše řečeno, tento ústavní rámec vnitrostátním soudům nic nepřiznal, ale ani neodňal. Cílem žádné formy primárního ani sekundárního unijního práva nebylo omezit pravomoc vnitrostátních soudů přímo uplatňovat čl. 101 odst. 1 SFEU nebo čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP, pokud jsou tato ustanovení před těmito soudy uplatňována ve věci, kterou projednávají, za účelem ochrany subjektivních práv odvozených z unijního práva.

93.      Žaloba na náhradu škody podaná žalobkyněmi v projednávané věci je názorným příkladem tohoto argumentu. Stejně jako jakýkoli jiný vnitrostátní soud v Evropské unii má předkládající soud pravomoc dospět ke zjištění takové odpovědnosti na základě relevantních vnitrostátních pravidel. Pro účely posouzení protiprávního jednání, z něhož tato odpovědnost vznikla, je otázka, zda určitý podnik porušil své právní povinnosti nebo nikoli, typicky prvním aspektem, který je nutno v tomto ohledu prokázat. Toto posouzení je však přirozeně součástí (soukromoprávního) rozhodnutí o potenciální odpovědnosti, nikoli veřejnoprávním režimem vymáhání (ze strany správního orgánu).

94.      Pokud by tomu bylo jinak, měly by takové vymáhací žaloby vždy pouze povahu „následných“ žalob, neboť by byly v podstatě závislé na předchozím veřejnoprávním konstatování v tomto smyslu (jehož rozsah by byl pravděpodobně totožný). Ve všech ostatních případech by byly „samostatné“ žaloby vyloučeny z oblasti působnosti čl. 101 odst. 1 SFEU.

95.      Tento náhled (resp. nepochybně takovýto výsledek) je však jednoduše neslučitelný s povahou daného systému a judikaturou Soudního dvora(67). S ohledem na poměrně velké důkazní břemeno, které bude patrně muset unést kterýkoli žalobce v „samostatných“ soukromoprávních žalobách na porušení práva hospodářské soutěže, lze jistě očekávat, že takovéto žaloby budou v praxi vzácné. Rozhodnutí veřejnoprávního orgánu, jako je Komise, v souběžném či předcházejícím šetření tak patrně bude mít pro „samostatné“ žaloby prvořadý význam(68). Je však nesprávné tvrdit, že z právního hlediska potřeba soudržnosti a koordinace v této oblasti práva znamená nutnost bránit vnitrostátním soudům ve výkonu jejich funkcí podle unijního a vnitrostátního práva: ochraně individuálních práv vyplývajících rovněž z ustanovení unijního práva majících přímý účinek.

96.      Zvláštní povaha takovéto teze bude ještě zřejmější, pokud vezmeme v úvahu obvyklý způsob, jakým je vymáhána jakákoli jiná oblast správního práva, ať již jde například o právo životního prostředí, veřejné zdraví, veřejnou bezpečnost nebo pravidla týkající se bezpečnosti práce. V těchto oblastech patrně bude existovat zvláštní, specializovaný veřejnoprávní orgán na vnitrostátní úrovni, který je pověřen dohledem a vymáháním relevantních hmotněprávních norem. Tvrdil by však někdo, že pouze z toho důvodu, že určitý veřejnoprávní orgán neprováděl šetření či stíhání (nebo je i prováděl, ale z nějakého důvodu řízení zastavil nebo rozsah správního řízení omezil), nemohou z téhož chování případně poškozené osobě vzniknout soukromoprávní nároky na náhradu škody?

97.      Ze všech těchto důvodů nemohu souhlasit s podnětnou analýzou High Court of England and Wales (Vrchní soud Anglie a Walesu) ve věci Emerald Supplies Ltd v. British Airways Plc(69), jíž se dovolává předkládající soud a která byla předmětem diskuse mezi účastníky řízení v projednávané věci. Jak jsem se pokoušel zdůraznit již v předchozích oddílech tohoto stanoviska, zaprvé pravomoc vnitrostátních soudů uplatňovat podstatu čl. 101 odst. 1 SFEU nezávisle v rámci jejich příslušných pravomocí již zakotvených ve vnitrostátním právu, jako například v řízení o žalobě na náhradu škody, nevyžadovala na rozdíl od správního vymáhání žádné výslovné ustanovení o zmocnění podle unijního práva(70). Zadruhé rozsudky ve věcech de Geus, Asjes a Saeed jsou podle mého názoru částečně obsoletní. Nelze je použít na zvláštní okolnosti dané ve věci v původním řízení, neboť ve věci v původním řízení ve skutečnosti nevyvstává žádná z otázek, které byly podmínkou pro přístup přijatý v uvedených věcech(71).

98.      Jinými slovy, ačkoli plně uznávám potřebu vnitřní soudržnosti článku 101 SFEU, jednoduše se neztotožňuji ve specifickém kontextu projednávané věci s redukcí pars pro toto navrhovanou některými zúčastněnými stranami. Skutečnost, že část řízení pro správní uplatnění článku 101 SFEU byla v určité etapě centralizována, nemůže znamenat, že nikdo jiný nemohl uplatnit podstatu vycházející z tohoto ustanovení, a to včetně případů, kdy výjimky nebo vynětí zjevně nejsou možné.

99.      Řízení v projednávané věci bylo vskutku zajímavou cestou do minulosti, pokud ne přímo cvičením z právní archeologie, když se některé události datují dokonce do roku 1962. Byť je však toto stanovisko do značné míry vymezeno tímto nyní obsoletním právním rámcem, logika, kterou sleduje, zastaralá není. Na strukturální úrovni jsou ustanovení unijního práva, která mají přímý účinek, obecně vymahatelná u vnitrostátních soudů bez ohledu na případnou centralizaci správní pravomoci (či její části) k vymáhání těchto ustanovení u určitých správních orgánů. V konkrétním kontextu práva hospodářské soutěže to znamená, že se podniky, které porušují pravidla poctivé hospodářské soutěže, nemohou schovávat za to, že nedošlo ke správnímu vymáhání, a musí počítat s tím, že žaloby na náhradu škody budou údajnými poškozenými podávány přímo u příslušných soudů členských států.

V.      Závěry

100. Navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžnou otázku položenou Rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu, Nizozemsko) odpověděl následovně:

„Strana údajně poškozená koordinací různých složek ceny, jež měly být účtovány leteckými dopravci u služeb letecké nákladní dopravy u letů mezi letišti v rámci Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru, jakož i u letů mezi letišti nacházejícími se na těchto územích a třetími zeměmi, se může dovolávat porušení čl. 101 odst. 1 SFEU a čl. 53 odst. 1 Dohody o Evropském hospodářském prostoru před vnitrostátním soudem za účelem získání náhrady škody od těchto dopravců, a to i za období, během kterého byly stále použitelné články 104 a 105 SFEU.“


1      Původní jazyk: angličtina.


2      Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV; Martinair Holland NV; Deutsche Lufthansa AG; Lufthansa Cargo AG; British Airways plc; Société Air France SA; Singapore Airlines Ltd; Singapore Airlines Cargo Pte Ltd; Swiss International Air Lines AG; Air Canada; Cathay Pacific Airways Ltd; Scandinavian Airlines System Denmark-Norway-Sweden; SAS AB; a SAS Cargo Group A/S (společně dále jen „žalované“).


3      Dohoda o Evropském hospodářském prostoru (Úř. věst. 1994, L 1, s. 3; Zvl. vyd. 11/52, s. 3), čl. 1 odst. 1.


4      Dále jen „Dohoda se Švýcarskem“.


5      Věc C.39258 – Letecká nákladní doprava (Úř. věst. 2014, C 371, s. 11).


6      Rozsudky ze dne 16. prosince 2015, Air Canada v. Komise  (T‑9/11, nezveřejněný, EU:T:2015:994); ze dne 16. prosince 2015, Koninklijke Luchtvaart Maatschappij v. Komise (T‑28/11, nezveřejněný, EU:T:2015:995); ze dne 16. prosince 2015, Japan Airlines v. Komise  (T‑36/11, nezveřejněný, EU:T:2015:992); ze dne 16. prosince 2015, Cathay Pacific Airways v. Komise (T‑38/11, nezveřejněný, EU:T:2015:985); ze dne 16. prosince 2015, Cargolux Airlines v. Komise (T‑39/11, nezveřejněný, EU:T:2015:991); ze dne 16. prosince 2015, Latam Airlines Group a Lan Cargo v. Komise (T‑40/11, nezveřejněný, EU:T:2015:986); ze dne 16. prosince 2015, Singapore Airlines a Singapore Airlines Cargo v. Komise (T‑43/11, nezveřejněný, EU:T:2015:989); ze dne 16. prosince 2015, Deutsche Lufthansa a další v. Komise (T‑46/11, nezveřejněný, EU:T:2015:987); ze dne 16. prosince 2015, British Airways v. Komise (T‑48/11, nezveřejněný, EU:T:2015:988); ze dne 16. prosince 2015, SAS Cargo Group a další v. Komise (T‑56/11, nezveřejněný, EU:T:2015:990); ze dne 16. prosince 2015, Air France-KLM v. Komise (T‑62/11, nezveřejněný, EU:T:2015:996); ze dne 16. prosince 2015, Air France v. Komise (T‑63/11, nezveřejněný, EU:T:2015:993); a ze dne 16. prosince 2015, Martinair Holland v. Komise (T‑67/11, EU:T:2015:984).


7      Viz například rozsudek ze dne 16. prosince 2015, Air Canada v. Komise (T‑9/11, nezveřejněný, EU:T:2015:994, bod 60).


8      Rozhodnutí z roku 2017 nebylo zveřejněno. Je však k dispozici shrnutí závěrů. Viz souhrnná zpráva o rozhodnutí Komise ze dne 17. března 2017 týkající se řízení podle článku 101 Smlouvy o fungování Evropské unie, článku 53 Dohody o EHP a článku 8 Dohody o letecké dopravě mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací (Úř. věst. 2017, C 188, s. 14) (dále jen „souhrnná zpráva o rozhodnutí z roku 2017“).


9      Nařízení Rady ze dne 14. prosince 1987, kterým se stanoví postup pro použití pravidel hospodářské soutěže pro podniky v oblasti letecké dopravy (Úř. věst. 1987, L 374, s. 1; Zvl. vyd. 07/01, s. 262).


10      Rozhodnutí Smíšeného výboru EHP ze dne 24. září 2004, kterým se mění příloha XIV (Hospodářská soutěž), protokol 21 (o provádění pravidel hospodářské soutěže platných pro podniky) a protokol 23 (o spolupráci mezi kontrolními úřady) k Dohodě o EHP (Úř. věst. 2005, L 64, s. 57).


11      Rozhodnutí Smíšeného výboru EHP ze dne 11. března 2005, kterým se mění příloha XIII (Doprava) a protokol 21 (o provádění pravidel hospodářské soutěže platných pro podniky) Dohody o EHP (Úř. věst. 2005, L 198, s. 38).


12      Nařízení Rady ze dne 26. února 2004, kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 3975/87 a mění nařízení (EHS) č. 3976/87 a (ES) č. 1/2003 v souvislosti s leteckou dopravou mezi Společenstvím a třetími zeměmi (Úř. věst. 2004, L 68, s. 1; Zvl. vyd. 07/08, s. 17).


13      Nařízení Rady ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205).


14      Věci Air Canada v. Komise (T‑326/17), Koninklijke Luchtvaart Maatschappij v. Komise (T‑325/17), Japan Airlines v. Komise (T‑340/17), Cathay Pacific Airways v. Komise (T‑343/17), Cargolux Airlines v. Komise (T‑334/17), Latam Airlines Group a Lan Cargo v. Komise (T‑344/17), Singapore Airlines a Singapore Airlines Cargo PTE v. Komise (T‑350/17), Deutsche Lufthansa a další v. Komise (T‑342/17), British Airways v. Komise (T‑341/17), SAS Cargo Group a další v. Komise (T‑324/17), Air France – KLM v. Komise (T‑337/17), Air France v. Komise (T‑338/17), a Martinair Holland v. Komise (T‑323/17).


15      Rozsudek High Court of Justice of England and Wales (Chancery Division) [Vrchní soud pro Anglii a Wales (Soud lorda kancléře), Spojené království] ze dne 4. října 2017 ve věci Emerald Supplies Ltd v. British Airways Plc [2017] EWHC 2420 (Ch).


16      Rozsudek Court of Appeal of England and Wales (Civil Division) [odvolací soud pro Anglii a Wales (občanskoprávní senát), Spojené království] ze dne 29. ledna 2019 ve věci La Gaitana Farms SA a další v. British Airways Plc [2019] EWCA Civ 37.


17      Článek 6 bod 46 Amsterodamské smlouvy, kterou se mění Smlouva o Evropské unii, smlouvy o založení Evropských společenství a některé související akty (Úř. věst. 1997, C 340, s. 1).


18      V souladu s rozsudkem ze dne 16. prosince 1976, Rewe-Zentralfinanz a Rewe-Zentral (33/76, EU:C:1976:188, bod 5).


19      Již v rozsudku ze dne 8. dubna 1976, Defrenne (43/75, EU:C:1976:56, body 12, 24 a 39).


20      Pro ilustraci viz rozsudky ze dne 9. března 1978, Simmenthal (106/77, EU:C:1978:49, body 19 a 20); ze dne 17. září 2002, Baumbast a R (C‑413/99, EU:C:2002:493, bod 80); a ze dne 4. února 2016, Ince (C‑336/14, EU:C:2016:72, bod 59).


21      Jak je rovněž vysvětleno níže, v bodech 58 a 70 až 78 tohoto stanoviska, Rada tyto účinky nikdy neomezila.


22      Rozsudek ze dne 6. dubna 1962, de Geus (13/61, EU:C:1962:11, s. 52).


23      Rozsudek ze dne 20. září 2001, Courage a Crehan (C‑453/99, EU:C:2001:465) (dále jen „Courage“).


24      Rozsudek ze dne 30. ledna 1974, BRT a Société belge des auteurs, compositeurs et éditeurs (127/73, EU:C:1974:6, dále jen „SABAM“).


25      Viz například rozsudek ze dne 4. prosince 1974, Van Duyn (41/74, EU:C:1974:133, bod 12).


26      Viz například rozsudky ze dne 1. července 2010, Gassmayr (C‑194/08, EU:C:2010:386, bod 45); ze dne 7. září 2017, H. (C‑174/16, EU:C:2017:637, bod 69); a ze dne 6. listopadu 2018, Bauer a Willmeroth (C‑569/16 a C‑570/16, EU:C:2018:871, bod 72).


27      Viz například rozsudky ze dne 15. května 2014, Almos Agrárkülkereskedelmi (C‑337/13, EU:C:2014:328, bod 32); ze dne 12. října 2017, Lombard Ingatlan Lízing (C‑404/16, EU:C:2017:759, bod 36); a ze dne 14. ledna 2021, RTS infra a Aannemingsbedrijf Norré-Behaegel (C‑387/19, EU:C:2021:13, bod 46).


28      Rozsudek ze dne 8. dubna 1976, Defrenne (43/75, EU:C:1976:56, body 30 až 39). Viz též stanovisko generálního advokáta M. Trabucchiho ve věci Defrenne (43/75, EU:C:1976:39, výrok), jakož i mé stanovisko ve věci Klohn (C‑167/17, EU:C:2018:387, bod 42).


29      SABAM, bod 16.


30      Courage, body 24 až 26.


31      SABAM, bod 16, a Courage, body 23 a 24.


32      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 2014, Kone a další (C‑557/12, EU:C:2014:1317, body 20 a 22, jakož i citovaná judikatura).


33      Viz například Courage, bod 26.


34      Viz rozsudek ze dne 18. prosince 1986, VAG France (10/86, EU:C:1986:502, bod 15).


35      Viz též SABAM, bod 21, a Courage, body 22 a 28.


36      Viz rozsudky ze dne 6. dubna 1962, de Geus (13/61, EU:C:1962:11, s. 52), a ze dne 9. července 1969, Portelange (10/69, EU:C:1969:36, body 10 a 13).


37      Rozsudek ze dne 6. dubna 1962, de Geus (13/61, EU:C:1962:11, s. 51 až 53).


38      Tamtéž, s. 52.


39      Tamtéž.


40      Tamtéž, s. 51.


41      Rozsudek ze dne 5. února 1963, van Gend & Loos (26/62, EU:C:1963:1, s. 13).


42      Rozsudek ze dne 30. dubna 1986, Asjes a další (209/84 až 213/84, EU:C:1986:188, dále jen „Asjes“).


43      Rozsudek ze dne 11. dubna 1989, Saeed Flugreisen a Silver Line Reisebüro (66/86, EU:C:1989:140, dále jen „Saeed“).


44      Saeed, bod 29, a Asjes, body 52 až 56 a 59.


45      Saeed, body 4 a 29, a Asjes, bod 57.


46      Saeed, body 4 a 29, a Asjes, bod 59.


47      Obdobně viz úvahy Soudního dvora v rozsudku ze dne 22. března 1961, S. N. U. P. A. T. v. Vysoký úřad (42/59 a 49/59, EU:C:1961:5, s. 87).


48      Aspekt, který žalobkyně v původním řízení popírají, jehož ověření však v konečném důsledku přísluší předkládajícímu soudu.


49      Viz článek 45 nařízení č. 1/2003.


50      Podobně „v případě potřeby“ v češtině; „in voorkomende gevallen“ v nizozemštině; „eventualmente“ v italštině; „le cas échéant“ ve francouzštině; „gegebenfalls“ v němčině; nebo „eventualmente“ ve španělské jazykové verzi.


51      V tomto ohledu viz článek 42 SFEU a rozsudek ze dne 14. listopadu 2017, APVE a další (C‑671/15, EU:C:2017:860, body 36 až 38).


52      Asjes, bod 45.


53      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. června 1999, Eco Swiss (C‑126/97, EU:C:1999:269, bod 36).


54      Viz například druhý, šestý a osmý bod odůvodnění nařízení č. 17/62. Viz též článek 2, čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 3 tohoto nařízení.


55      Jak je vysvětleno v prvním bodu odůvodnění nařízení č. 141/62 (Zvláštní vydání Úředního věstníku Evropské unie v anglickém jazyce, série I 1959-1962, s. 291; do českého jazyka nebylo přeloženo). Viz též článek 1 nařízení č. 141/62.


56      Druhý bod odůvodnění nařízení č. 3975/87.


57      Jak Komise sama uvedla ve svém vyjádření ve věci Asjes, „neexistence prováděcích opatření zmíněných v článku 87 [týkajících se ratione materiae článku 85 Smlouvy o EHS] neznamená, že vnitrostátní soudy nemohou být případně vyzvány, aby rozhodly o slučitelnosti dohody nebo určité praxe s pravidly hospodářské soutěže, neboť tato pravidla mají přímý účinek“.


58      Jak již bylo uvedeno výše v bodech 43 až 47 tohoto stanoviska, tato nařízení tím, že pouze svěřila správní pravomoc zabývat se určitými šetřeními případných porušení práva hospodářské soutěže, nepřímo přiznala též pravomoc provádění soudního přezkumu těchto správních rozhodnutí (viz článek 9 nařízení č. 17/62, resp. článek 7 nařízení č. 3975/87). Znovu je však nutno zopakovat, že tato ustanovení přirozeně neměla žádný dopad na jiné potenciální případy uplatnění článku 101 SFEU soudem v rámci jiného druhu řízení, v němž mohla otázka tohoto uplatnění u vnitrostátních soudů vyvstat.


59      Rozsudky ze dne 15. června 1999, Andersson a Wåkerås-Andersson (C‑321/97, EU:C:1999:307, body 26 a 27), a ze dne 2. dubna 2020, Ruska Federacija (C‑897/19 PPU, EU:C:2020:262, bod 49 a citovaná judikatura).


60      V tomto ohledu viz rozsudky ze dne 5. února 1976, Conceria Bresciani (87/75, EU:C:1976:18, bod 25), a ze dne 26. října 1982, Kupferberg (104/81, EU:C:1982:362, bod 23). Pokud jde o Dohodu o EHP, viz rozsudek ze dne 22. ledna 1997, Opel Austria v. Rada (T‑115/94, EU:T:1997:3, body 101 a 102).


61      Viz články 6, 105 a 106 Dohody o EHP a článek 3 Dohody mezi státy ESVO o zřízení Kontrolního úřadu a Soudního dvora.


62      Rozsudky ze dne 23. září 2003, Ospelt a Schlössle Weissenberg (C‑452/01, EU:C:2003:493, bod 29 a citovaná judikatura), a ze dne 6. října 2009, Komise v. Španělsko (C‑153/08, EU:C:2009:618, body 48 a 49).


63      Viz obdobně rozsudek Soudu ESVO ze dne 30. května 2018, Fjarskipti v. Síminn (E-6/17, Zpráva Soudního dvora ESVO 2018, s. 81, bod 28).


64      Tamtéž, body 29 a 32 a citovaná judikatura. Viz též rozsudek Soudu ESVO ze dne 17. září 2018, Nye Kystlink AS v. Color Group AS a Color Line AS (E-10/17, Zpráva Soudního dvora ESVO 2018, s. 293, bod 71).


65      Viz výše, body 30 až 33 tohoto stanoviska.


66      Viz bod 29 sdělení o spolupráci mezi vnitrostátními soudy a Kontrolním úřadem ESVO při použití článků 53 a 54 Dohody o EHP (Úř. věst. 1995, C 112, s. 7).


67      Viz mimo jiné rozsudky ze dne 20. září 2001, Courage a Crehan (C‑453/99, EU:C:2001:465, bod 26); ze dne 13. července 2006, Manfredi a další (C‑295/04 až C‑298/04, EU:C:2006:461, bod 60); ze dne 6. listopadu 2012, Otis a další (C‑199/11, EU:C:2012:684, bod 41); ze dne 6. června 2013, Donau Chemie a další (C‑536/11, EU:C:2013:366, bod 21); ze dne 14. června 2011, Pfleiderer (C‑360/09, EU:C:2011:389, bod 28); ze dne 5. června 2014, Kone a další (C‑557/12, EU:C:2014:1317, bod 21); ze dne 14. března 2019, Skanska Industrial Solutions a další (C‑724/17, EU:C:2019:204, bod 25); a ze dne 12. prosince 2019, Otis Gesellschaft a další (C‑435/18, EU:C:2019:1069, bod 22).


68      Též za účelem zabránění vzniku rizika protichůdných rozhodnutí – viz obecně rozsudek ze dne 14. prosince 2000, Masterfoods a HB (C‑344/98, EU:C:2000:689, body 59 a 60), vedoucí v případě potřeby k „žádosti dle rozhodnutí ve věci Zwartveld“ – viz usnesení ze dne 13. července 1990, Zwartveld a další (C‑2/88-IMM, EU:C:1990:315, bod 22).


69      Rozsudek High Court of Justice of England and Wales (Chancery Division) [Vrchní soud pro Anglii a Wales (Soud lorda kancléře)] ze dne 4. října 2017 ve věci Emerald Supplies Ltd v. British Airways Plc [2017] EWHC 2420 (Ch), jak byl potvrzen rozhodnutím Court of Appeal of England and Wales (Civil Division) [odvolací soud pro Anglii a Wales (občanskoprávní senát)] ze dne 29. ledna 2019 ve věci La Gaitana Farms SA a další v. British Airways Plc [2019] EWCA Civ 37.


70      Srov. s rozhodnutím ve věci Emerald Supplies Ltd v British Airways Plc [2017] EWHC 2420 (Ch), [41] až [52].


71      Srov. s rozhodnutím ve věci Emerald Supplies Ltd v British Airways Plc [2017] EWHC 2420 (Ch), [53] až [63].

Top