1.

Státní zastupitelství v Německu jsou orgány vydávajícími evropské vyšetřovací příkazy (dále jen „EVP“), které jsou vyřizovány podle směrnice 2014/41/EU ( 2 ), a státní zastupitelství v Rakousku jsou orgány tyto příkazy vykonávajícími.

2.

V projednávané věci Staatsanwaltschaft Hamburg (státní zastupitelství v Hamburku, Německo) vydalo EVP, kterým požadovalo od Staatsanwaltschaft Wien (státní zastupitelství ve Vídni, Rakousko) poskytnutí určitých informací o bankovním účtu nacházejícím se v Rakousku. Vzhledem k tomu, že právo posledně uvedené země vyžaduje k poskytnutí této informace předchozí povolení soudu, státní zastupitelství ve Vídni o něj požádalo Landesgericht für Strafsachen Wien (zemský soud pro trestní věci ve Vídni).

3.

Podstatou otázky tohoto soudu položené Soudnímu dvoru je, zda lze na EVP použít judikaturu týkající se nezávislosti státního zastupitelství v rámci evropských zatýkacích rozkazů (dále jen „EZR“) podle rámcového rozhodnutí 2002/584/SVV ( 3 ).

4.

Článek 1 („Evropský vyšetřovací příkaz a povinnost jej vykonat“) stanoví:

„1.   Evropský vyšetřovací příkaz je rozhodnutí justičního orgánu vydané či potvrzené justičním orgánem jednoho členského státu (dále jen ‚vydávající stát‘) za účelem provedení jednoho nebo několika konkrétních vyšetřovacích úkonů v jiném členském státě (dále jen ‚vykonávající stát‘) s cílem získat důkazy v souladu s touto směrnicí.

Evropský vyšetřovací příkaz lze rovněž vydat k získání důkazů, které jsou již v držení příslušných orgánů vykonávajícího státu.

2.   Členské státy vykonají evropský vyšetřovací příkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s touto směrnicí.

3.   O vydání evropského vyšetřovacího příkazu může v rámci použitelných práv na obhajobu v souladu s vnitrostátními předpisy upravujícími trestní řízení požádat podezřelá nebo obviněná osoba, nebo tak může jejím jménem učinit obhájce.

4.   Touto směrnicí není dotčena povinnost ctít základní práva a právní zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy o EU, včetně práva osob, proti nimž je vedeno trestní řízení, na obhajobu, a nejsou jí dotčeny související povinnosti justičních orgánů.“

5.

Článek 2 („Definice“) stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

6.

Článek 6 („Podmínky pro vydání a předání evropského vyšetřovacího příkazu“) stanoví:

„1.   Vydávající orgán může vydat evropský vyšetřovací příkaz, pouze pokud jsou splněny tyto podmínky:

2.   Splnění podmínek uvedených v odstavci 1 posuzuje v každém jednotlivém případě vydávající orgán.

3.   Pokud má vykonávající orgán důvod se domnívat, že podmínky uvedené v odstavci 1 splněny nejsou, může konzultovat nezbytnost výkonu evropského vyšetřovacího příkazu s vydávajícím orgánem. Po této konzultaci může vydávající orgán rozhodnout o vzetí evropského vyšetřovacího příkazu zpět.“

7.

Ustanovení § 146 stanoví:

„Úředníci státního zastupitelství se řídí úředními pokyny svých nadřízených.“

8.

Ustanovení § 147 stanoví:

„Právo vykonávat dohled a vydávat pokyny náleží:

1.   spolkovému ministru spravedlnosti a ochrany spotřebitelů ve vztahu k nejvyššímu spolkovému státnímu zástupci a spolkovým státním zástupcům;

2.   zemské soudní správě ve vztahu ke všem úředníkům státního zastupitelství příslušné spolkové země;

3.   nejvýše postavenému úředníkovi státního zastupitelství u vrchních zemských soudů a zemských soudů ve vztahu ke všem úředníkům státního zastupitelství v obvodu příslušného soudu.“

9.

Ustanovení § 4 odst. 1 svěřuje vedení trestního vyšetřování státnímu zastupitelství.

10.

Při plnění této úlohy musí mít státní zastupitelství k provedení určitých obzvláště invazivních vyšetřovacích úkonů předchozí soudní povolení (§ 101 a 105).

11.

Mezi tyto úkony patří získávání informací o bankovních účtech a operacích (§ 109 odst. 4 ve spojení s § 116 odst. 4).

12.

Podle § 55c je k výkonu EVP příslušné státní zastupitelství, v jehož obvodu má být požadovaný úkon proveden.

13.

Ustanovení § 55e stanoví, že rozhodnutí státního zastupitelství, kterým se provádí EVP, musí obsahovat: i) označení státního zastupitelství, totožnost vyšetřované osoby, je-li to možné, popis skutků a jejich kvalifikaci, jakož i poučení o právech osoby dotčené úkonem, ii) popis úkonu, která má být proveden, iii) odůvodnění přípustnosti jeho provedení a iv) kopii EVP.

14.

Státní zastupitelství v Hamburku vede proti A a dalším nezjištěným osobám ( 7 ) trestní řízení, v jehož rámci za účelem objasnění skutkového stavu, a zejména zjištění pachatelů, zaslalo státnímu zastupitelství ve Vídni EVP. Žádalo o poskytnutí kopií některých dokladů týkajících se rakouského bankovního účtu za období od 1. června do 30. září 2018.

15.

Státní zastupitelství ve Vídni požádalo Landesgericht für Strafsachen Wien (zemský soud pro trestní věci ve Vídni, Rakousko) na základě § 109 odst. 4 a § 116 StPO o povolení přístupu k informacím o bankovních účtech a operacích, aby banka musela předat dokumenty uvedené v EVP.

16.

Tento soud před udělením povolení poukazuje na to, že podle Soudního dvora nelze považovat německé státní zastupitelství za orgán vystavující EZR, jelikož je vystaveno riziku, že bude přímo či nepřímo dostávat individuální příkazy nebo pokyny ze strany výkonné moci ( 8 ). Dodává, že na základě stejného závěru by bylo obdobně možné odmítnout EVP vydaný státním zastupitelstvím v Hamburku.

17.

Třebaže směrnice 2014/41 uvádí státního zástupce jako vydávající orgán, ne všechna státní zastupitelství členských států splňují požadavek nezávislosti, která je vyžadována od soudů. Pokud by se judikatura Soudního dvora v oblasti EZR vztahovala na EVP, musel by být pojem „státní zástupce“ uvedený v čl. 2 písm. c) bodě i) směrnice 2014/41 vykládán v tom smyslu, že nezahrnuje státní zastupitelství vystavená riziku, že budou dostávat individuální pokyny ze strany výkonné moci, jako je státní zastupitelství v Hamburku ( 9 ).

18.

Za těchto okolností pokládá předkládající soud Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:

„Musí být pojmy ‚justiční orgán‘ ve smyslu čl. 1 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/41/EU ze dne 3. dubna 2014 o evropském vyšetřovacím příkazu v trestních věcech a ‚státní zástupce‘ ve smyslu čl. 2 písm. c) bodu i) uvedené směrnice vykládány v tom smyslu, že se vztahují i na státní zastupitelství členského státu, která jsou vystavena riziku, že při přijímání rozhodnutí o vydání evropského vyšetřovacího příkazu budou přímo či nepřímo podléhat individuálním příkazům nebo pokynům ze strany orgánů výkonné moci, jakým je například zemský ministr spravedlnosti v Hamburku?“

19.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce došla Soudnímu dvoru dne 2. srpna 2019 spolu se žádostí o projednání věci ve zrychleném řízení, které bylo vyhověno.

20.

Písemná vyjádření předložily německá, rakouská, španělská, nizozemská a polská vláda, jakož i Evropská komise.

21.

Předkládající soud má rozhodnout, zda povolí provedení vyšetřovacího úkonu, o které žádá státní zastupitelství ve Vídni. Kdyby do zrodu této žádosti nebylo zapojeno německé státní zastupitelství, nebránilo by podle všeho vnitrostátní právo jejímu připuštění a případně jejímu vyhovění.

22.

Aniž je dotčeno posouzení ze strany předkládajícího soudu, předpokládám, že pokud by tatáž žádost státního zastupitelství ve Vídni byla podána z podnětu rakouské policie (tedy orgánu, který je součástí výkonné moci), nebránil by tento faktor sám o sobě tomu, aby tento soud žádost vyřídil.

23.

Pokud tomu tak je, není jasné, jaký problém by mohl bránit tomu, aby předkládající soud rozhodl o jemu předložené žádosti, jejímž původcem je státní zastupitelství v Hamburku a která bezprostředně přichází od státního zastupitelství ve Vídni (jednajícího jako „vykonávající orgán“ podle vnitrostátního práva), i kdyby německé státní zastupitelství nemohlo být kvalifikováno (z důvodu své nedostatečné nezávislosti na výkonné moci) jako „justiční orgán“.

24.

Rakouské státní zastupitelství nadto rovněž není nezávislé na výkonné moci, jak již měl Soudní dvůr možnost konstatovat ( 10 ). To mu podle mého názoru nebrání, aby adresoval předkládajícímu soudu žádosti o povolení vyšetřovacích úkonů, které považuje za vhodné, jsou-li dány okolnosti podle § 109 bodu 4 a § 116 StPO.

25.

Totéž platí pro policii nebo jiné správní orgány ( 11 ). Otázkou tedy je, zda by nedostatek nezávislosti rakouského státního zastupitelství vedl soud k zamítnutí žádosti o přístup k dokumentům z bankovního účtu, kterou mu předloží státní zastupitelství ve Vídni z podnětu policie nebo jiných správních orgánů.

26.

Pro přijetí rozhodnutí předkládajícího soudu (povolit či nepovolit vyšetřovací opatření) ve skutečnosti není natolik zásadní původ žádosti jako jeho vlastní soudní funkce. Pokud může být i EZR vydaný rakouským státním zástupcem (který není nezávislý na výkonné moci) účinný, jakmile byl schválen příslušným vnitrostátním soudem ( 12 ), který přezkoumá jeho přiměřenost, může se tatáž zásada a fortiori použít na vyšetřovací úkony, jejichž dopad na život dotčené osoby je mnohem menší než dopad vyplývající z EZR.

27.

Nakonec bych rád dodal, že unijní právo obsahuje normy, které ukládají správním orgánům členských států povinnost mezi sebou spolupracovat za účelem získat od finančních institucí určité údaje o u nich vedených bankovních účtech ( 13 ). Tato povinnost spolupráce nevyžaduje, aby byl žádající orgán nezávislý na výkonné moci.

28.

Unijní právo tedy připouští, aby správní orgány členského státu (které již z povahy věci nejsou nezávislé) požadovaly od svých protějšků v jiném členském státě konkrétní informace o bankovních účtech, které jsou posledně uvedení v zásadě povinni jim poskytnout. Z tohoto hlediska nebrání žádná zásadní překážka tomu, aby se totéž kritérium použilo na vztahy státních zastupitelství v dané oblasti, pokud jednají jako orgány vydávající nebo vykonávající EVP.

29.

Směrnice 2014/41 byla přijata na základě čl. 82 odst. 1 SFEU, podle kterého je justiční spolupráce v trestních věcech založena na zásadě vzájemného uznávání.

30.

EVP je definován jako rozhodnutí justičního orgánu vydané či potvrzené justičním orgánem jednoho členského státu („vydávající stát“) za účelem provedení jednoho nebo několika konkrétních vyšetřovacích úkonů v jiném členském státě („vykonávající stát“) s cílem získat důkazy ( 14 ).

31.

Směrnice 2014/41, která nahrazuje různé smluvní nástroje týkající se právní pomoci ( 15 ), má být jediným normativním nástrojem pro provádění vyšetřovacích úkonů a dokazování v evropském prostoru. Jejím cílem je usnadnit a urychlit opatřování a předávání důkazů v rámci Unie, jakož i zlepšit efektivitu vyšetřovacích postupů.

32.

Z hlediska projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je ze specifik EVP nejvíce relevantní to, že směrnice 2014/41 zahrnuje dvě kategorie „vydávajících orgánů“:

33.

Článek 2 písm. c) bod i) směrnice 2014/41 jmenuje mezi (justičními) orgány vydávajícími EVP výslovně státního zástupce. Dosud nebylo pochyb o tom, že tato jednoznačná zmínka umožňuje příslušným státním zástupcům (v souladu s jejich vnitrostátními právními předpisy) vydávat takové příkazy přímo.

34.

Jak jsem uvedl výše, pochybnosti předkládajícího soudu vyvstaly v návaznosti na rozsudek OG a PI (Státní zastupitelství v Lübecku a Cvikově) ohledně pojmu „justiční orgán“ ve smyslu rámcového rozhodnutí 2002/584. Vzhledem k tomu, že tento rozsudek konstatoval, že německé státní zastupitelství nesplňuje znaky nezávislosti nezbytné pro vydání EZR, klade si předkládající soud otázku, zda je nesplňuje ani pro účely vydání EVP, neboť nemá postavení nezávislého justičního orgánu ( 19 ).

35.

Přijmout tuto tezi by znamenalo, že v Německu by státní zástupci nemohli být považováni za vydávající orgán ve smyslu čl. 2 písm. c) písm. i) směrnice 2014/41 a že jimi vydané EVP by vyžadovaly potvrzení. Jinak řečeno, znamenalo by to zařadit je pod bod ii). V důsledku toho a v rozporu se zněním tohoto bodu ii), by nemohli vystupovat ani jako orgán potvrzující EVP vydané jinými (správními) orgány.

36.

V následujících bodech budu hájit názor, že slovní spojení „justiční orgán“ nemusí být nutně vykládáno stejným způsobem v jakémkoliv z nástrojů justiční spolupráce v trestních věcech.

37.

Mám za to, že z primárního práva Unie nevyplývá žádný požadavek, aby byl tento výklad jednotný. Bylo by možné domnívat se, že jediná definice tohoto pojmu, platná pro všechny oblasti justiční spolupráce v trestních věcech, by zjednodušila výkladové obtíže. Domnívám se však, že by nastal opak: podlehnutí tomuto výkladovému pokušení by vyvolalo více problémů, než by zdánlivě vyřešilo.

38.

Unijní normotvůrce může do tohoto pojmu – při respektování jeho podstaty, tedy že jej nerozšíří na subjekty mimo oblast výkonu spravedlnosti – zahrnout kterékoliv orgány, které se na tomto výkonu podílejí. Vše bude záviset na normativním kontextu, jehož součástí je každý způsob justiční spolupráce.

39.

V tomto rozsudku Soudní dvůr vymezil pojem „justiční orgán“ pouze ve vztahu k rámcovému rozhodnutí 2002/584, pro jehož účely:

40.

Ve svém stanovisku v téže věci jsem již uvedl, že „[z]působy, jakými se státní zastupitelství podílí na výkonu spravedlnosti, jsou různé, a řešení zamýšlená pro určité oblasti není vhodné mechanicky či automaticky extrapolovat na oblasti jiné povahy“ ( 25 ).

41.

Jako příklad jsem uvedl právě článek 2 směrnice 2014/41, který zahrnul státního zástupce mezi orgány oprávněné vydat EVP. Kromě toho jsem připomněl stanovisko ve věci Özçelik, abych zdůraznil, že „jednání státního zastupitelství v jedné a druhé oblasti (oblasti svobody, které se zatčení osob dotýká, a oblasti opatřování důkazů) nelze klást na roveň. […] pojetí státního zastupitelství jako justičního orgánu ve směrnici 2014/41/UE v souvislosti s vyšetřovacími příkazy nepředjímá nutně rozšíření tohoto pojetí na rámcové rozhodnutí v souvislosti s EZR“ ( 26 ).

42.

Rozsudek OG a PI (Státní zastupitelství v Lübecku a Cvikově) potvrzuje, že německé státní zastupitelství je „justiční orgán“ ( 27 ). Důvody toho, že mu nelze přiznat funkci vydávajícího orgánu, souvisejí s nedostatkem jeho nezávislosti, jelikož v konkrétních věcech může dostávat pokyny od výkonné moci. V podstatě jsou však tyto důvody založeny na tom, že EZR přirozeně představuje závažný zásah veřejné moci do života osoby: zbavení svobody (ať již dočasné nebo na základě pravomocného rozsudku) chráněné článkem 6 Listiny, které musí být, tím či oním způsobem, vyhrazeno nezávislým soudům v úzkém slova smyslu ( 28 ).

43.

Vyjdu-li z tohoto předpokladu (se kterým se ztotožňuji a který jsem zastával již ve svém stanovisku v uvedené věci), musím zdůraznit, že není důvodu, aby se přístup použitý v kontextu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 vztahoval automaticky na směrnici 2014/41.

44.

Navíc výklad čl. 1 odst. 1 směrnice 2014/41 ve spojení s jejím čl. 2 písm. c), s přihlédnutím k ostatním skutečnostem, které umožňují lépe pochopit jejich obsah, hovoří pro to, přiznat státnímu zastupitelství (jakémukoliv státnímu zastupitelství členského státu) postavení „justičního orgánu“ jakožto „orgánu povolanému k účasti na výkonu trestního soudnictví“.

45.

Dále se pokusím uvést některé důvody, proč nelze právní režim EVP stavět na roveň režimu EZR.

46.

Rozdíly mezi právním režimem EZR a právním režimem EVP jsou četné, což odpovídá jejich rozdílné povaze a odlišné funkci v oblasti justiční spolupráce v trestních věcech. Nicméně omezím se na zdůraznění těch, které se týkají orgánů příslušných k vydávání a výkonu jedněch a druhých nástrojů.

47.

Článek 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 odkazuje v případě EZR pouze na „justiční orgán vystavujícího členského státu“. Naproti tomu směrnice 2014/41 nakládá s orgánem vydávajícím EVP zcela jinak, neboť obsahuje seznam justičních orgánů (ve výše uvedeném smyslu) oprávněných vydávat EVP, mezi nimiž je jmenovitě uveden státní zástupce ( 29 ).

48.

Jestliže v procesu vypracování rámcového rozhodnutí 2002/584 nebylo zařazení nebo vyloučení státního zastupitelství vyřešeno ( 30 ), nelze výslovné (a kladné) rozhodnutí unijního normotvůrce o jeho uznání za orgán vydávající EVP, k němuž došlo v roce 2014, považovat za náhodné nebo neinformované.

49.

Toto rozhodnutí bylo vědomé a jeho cílem bylo jednoznačně, aby nedocházelo k pochybnostem, obsáhnout všechny justiční orgány (konkrétně i státního zástupce), které v procesním panoramatu členských států provádějí nebo řídí trestní vyšetřování nebo se na něm významně podílejí.

50.

Důvodová zpráva k podnětu Belgického království, Bulharské republiky, Estonské republiky, Španělského království, Rakouské republiky, Slovinské republiky a Švédského království k přijetí směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu v trestních věcech ( 31 ) mezi konkrétními cíli směrnice zdůrazňuje cíl zachovat specifika vnitrostátních systémů a jejich právní kultury.

51.

Tato důvodová zpráva zdůrazňovala, že oblast shromažďování důkazů patří mezi ty, v nichž existují zásadní rozdíly mezi vnitrostátními systémy, jejichž původ často tkví jak v jejich právní kultuře, tak v historii členských států. Konstatovala, že je nezbytné zlepšit spolupráci v této oblasti, aniž jsou dotčeny základní aspekty nebo odlišnosti vnitrostátních systémů.

52.

Není tedy náhoda, že čl. 2 písm. c) bod i) směrnice 2014/41 používá po výčtu justičních orgánů vydávajících EVP výraz „příslušný v daném případě“. Náhoda není ani to, že v následujících ustanoveních této směrnice se v souvislosti s určitými organizačními a procesními aspekty opakuje formulace „v souladu s vnitrostátním právem“ nebo jiná podobná formulace.

53.

Těmito formulacemi chtěl unijní normotvůrce vyloučit jakýkoliv úmysl sjednotit trestněprávní procesní předpisy členských států s tím, že respektuje jejich svobodu organizovat příslušné institucionální systémy podle vlastních vnitrostátních pravidel.

54.

Výčet orgánů uvedený v čl. 2 písm. c) písm. i) směrnice 2014/41 je v souladu s tímto kritériem, když zahrnuje, jako rovnocenné, „soudce, soud, soudce, vyšetřující[ho] soudce nebo státní[ho] zástupce“. Tito všichni totiž plní úlohu při vedení trestního vyšetřování v jednotlivých členských státech.

55.

Vzhledem k tomu, že unijní normotvůrce si byl vědom plurality státních zastupitelství existujících v jednotlivých členských státech, musí být zařazení státního zástupce mezi kvalifikované vydávající orgány považováno za výsledek vědomé vůle zahrnout všechny typy státních zástupců odpovědných za trestní vyšetřování v těchto státech, ať je míra jejich vázanosti na výkonnou moc jakákoliv.

56.

Je zřejmé, že tato (proměnná) míra vázanosti nemohla unijnímu normotvůrci uniknout, jelikož si byl vědom toho, že většina členských států, které svěřily státnímu zastupitelství vyšetřovací funkci v trestním řízení, zachovala vztah mezi ním a výkonnou mocí.

57.

Směrnice 2014/41 byla schválena za účelem urychlení získávání a předávání důkazů v případech s přeshraničním rozměrem tím, že se zjednoduší normativní rámec, roztříštěný a složitý, platný do té doby ( 32 ). Nástroje justiční spolupráce, které jí předcházely, nevyžadovaly nezávislost státního zastupitelství na výkonné moci, pokud jde o jeho funkce v rámci vyšetřování, a nic nenaznačuje – právě naopak – že se evropský normotvůrce rozhodl zavést tento (nový) požadavek. Jako tomu bylo v případě předchozích nástrojů trestní spolupráce v této oblasti, rozhodl se respektovat struktury trestního vyšetřování v jednotlivých členských státech.

58.

Směrnice 2014/41 a rámcové rozhodnutí 2002/584 mají společné to, že vykonávající orgán může odmítnout provést, co je po něm požadováno, třebaže z odlišných důvodů. Specifikem směrnice 2014/41 je to, že vykonávajícímu orgánu nadto přiznává širokou škálu mechanismů umožňujících konzultaci ( 33 ) a úpravu rozsahu vyšetřovacího úkonu.

59.

Na rozdíl od rámcového rozhodnutí 2002/584 opravňuje článek 10 směrnice 2014/41 vykonávající orgán k tomu, aby využil jiného vyšetřovacího úkonu, než který je uveden v EVP. Může tak učinit, pokud takový úkon „neexistuje v právním řádu vykonávajícího státu nebo […] by nebyl v obdobném vnitrostátním případě dostupný“ ( 34 ) (odstavec 1), nebo pokud vykonávající orgán může zvolit jiný úkon, jímž by ‚mohlo být dosaženo stejného výsledku […] za použití mírnějších prostředků“ (odstavec 3).

60.

Rámcové rozhodnutí 2002/584 takový rozhodovací prostor neposkytuje, naopak stanoví striktní podmínky pro postup orgánu vykonávajícího EZR. Těžiště EZR, pokud lze tento výraz použít, je situováno u vydávajícího orgánu, jehož institucionální nezávislost ( 35 ) sama o sobě dává vykonávajícímu orgánu záruku ( 36 ), že proti omezení osobní svobody nelze z tohoto hlediska nic namítat.

61.

Naproti tomu v oblasti EVP není nezbytné, aby vydávající orgán za účelem obrácení se na vykonávající orgán vykazoval stejný stupeň nezávislosti. Kromě domněnky vyplývající ze zásady vzájemného uznávání má vykonávající orgán, jak jsem již uvedl, širokou škálu možností ověřit, že nedošlo k nesrovnalostem.

62.

Rozdílnost právních režimů EZR a EVP potvrzuje, že v případě EVP se jednání vykonávajících orgánů řídí nejen směrnicí 2014/41, ale i „postupy platnými v obdobných vnitrostátních případech“ [čl. 2 písm. d)].

63.

Z tohoto předpokladu vychází důsledek, podle mne relevantní v projednávané věci, na který odkazuje tentýž čl. 2 písm. d) in fine směrnice 2014/41 a ke kterému se později vrátím: „v rámci těchto postupů může být vyžadováno soudní povolení ve vykonávajícím státě, pokud tak stanoví jeho vnitrostátní právo ( 37 )“.

64.

Pokud vyšetřovací úkon vyžaduje podle vnitrostátních právních předpisů vykonávajícího státu (jako je tomu v Rakousku) soudní povolení, stává se toto povolení dodatečným faktorem soudní záruky ve vlastním slova smyslu. Vydání tohoto povolení přísluší soudci nebo soudu určenému podle pravidel vykonávajícího státu.

65.

Skutečné splnění EVP tedy za těchto okolností závisí na soudu vykonávajícího státu, a to bez ohledu na vydávající a vykonávající orgány. Směrnice 2014/41 logicky nespecifikuje, ve kterých členských státech vnitrostátní procesní předpisy vyžadují k provedení vyšetřovacího úkonu soudní povolení.

66.

Předkládající soud v předkládacím rozhodnutí uvádí coby doplňující argument ochranu základních práv a jiných procesních práv dotčených osob, přičemž odkazuje na bod 67 a následující rozsudku OG a PI (Státní zastupitelství v Lübecku a Cvikově).

67.

Ochrana základních práv, jakož i ostatních procesních práv osob, které jsou vyšetřovány v souvislosti s trestnou činností, je snaha, která je patrná od přípravných prací na směrnici 2014/41 a je v této směrnici vyjádřena ( 38 ).

68.

Z důvodové zprávy vyplývá, že specifickým cílem je zachování vysoké úrovně ochrany základních práv a jiných procesních práv vyšetřovaných osob. Tento cíl (a jeho následný odraz v platném právu) znamená, že shromažďování důkazů v jiném členském státě by se nemělo dotknout záruk vyšetřované osoby, zejména pokud jde o právo na spravedlivý proces. Směrnice 2014/41 je tedy spojena s jinými směrnicemi týkajícími se procesních práv v rámci trestních řízení ( 39 ).

69.

I v této oblasti se rámcové rozhodnutí 2002/584 a směrnice 2014/41 řídí odlišnou logikou:

70.

Vyšetřovací úkony, které umožňuje provést směrnice 2014/41, totiž zahrnují nanejvýš různorodou škálu: od těch, které nemají „invazivní“ charakter ( 42 ) (bod 16 odůvodnění a čl. 10 odst. 2), k těm, které jej mají, a v důsledku toho mohou znamenat větší či menší „zásah“ do určitých základních práv (bod 10 odůvodnění).

71.

Je dokonce možné, aby úkony byly nařízeny na žádost podezřelé nebo obviněné osoby (čl. 1 odst. 3), a tudíž v její prospěch, což vylučuje jakékoli negativní dopady na sféru jejích práv a zájmů.

72.

Na základě těchto předpokladů považuji za užitečné zabývat se samostatně ochranou práv vyšetřovaných ve fázích vydání a výkonu EVP, a věnovat zvláštní pozornost účasti státního zastupitelství v obou fázích.

73.

Vydávající orgán musí zajistit dodržování práv podezřelé nebo obviněné osoby: tak to uvádí bod 12 odůvodnění směrnice 2014/41 ( 43 ) a vyžaduje její čl. 6 odst. 1 a 2.

74.

Směrnice 2014/41 vychází z předpokladu dodržování unijního práva, zejména základních práv, ze strany ostatních členských států ( 44 ). V souladu s tím musí vydávající orgán v záhlaví formuláře EVP obsaženého v příloze A této směrnice (dále jen „formulář“) sám potvrdit mimo jiné to, že EVP je nezbytný a přiměřený a že byla zohledněna práva podezřelé nebo obviněné osoby.

75.

Jedná-li státní zastupitelství jako vydávající orgán, musí coby garant zákonnosti a potažmo individuálních práv dodržet tyto požadavky. Formulář tedy musí vyplnit co nejvhodnějším způsobem, aby vykonávající orgán, který jej obdržel, neměl pochybnosti o dodržení požadavků čl. 6 odst. 1 směrnice 2014/41.

76.

Vnitrostátní zákon může současně s určením státního zastupitelství jakožto vydávajícího orgánu svěřit soudu pravomoc povolit přijetí určitých opatření (zejména pokud mají invazivní povahu). Směrnice 2014/41 nestanoví nutnost takového povolení před vydáním EVP, ale nic nebrání tomu, aby to právní předpisy tohoto státu vyžadovaly. V takových případech by ochrana práv podezřelého nebo obviněného byla zajištěna dvojím způsobem, a to již od počátku ve vydávajícím státě ( 45 ).

77.

Záruka základních práv ve vykonávajícím státě je zmíněna v bodě 19 ( 46 ) odůvodnění směrnice 2014/41 a konkretizována v čl. 11 odst. 1 písm. f) této směrnice, podle kterého „[a]niž je dotčen čl. 1 odst. 4, lze uznání nebo výkon evropského vyšetřovacího příkazu ve vykonávajícím státě odmítnout, jestliže[…] existují závažné důvody se domnívat, že provedení vyšetřovacího úkonu […] by bylo neslučitelné s povinnostmi vykonávajícího státu podle článku 6 Smlouvy o EU a Listiny“.

78.

Výraz „aniž je dotčen čl. 1 odst. 4“ ( 47 ) svědčí o významu tohoto ustanovení směrnice 2014/41, které je jedním z obecných ustanovení, jimiž se má řídit činnost orgánů vydávajících nebo vykonávacích EVP.

79.

Je tedy na státním zastupitelství – v členských státech, které jej určily jako vykonávající orgán – aby dodrželo tyto požadavky, které jej mohou vést až k odmítnutí uznání nebo výkonu EVP.

80.

K takovému drastickému řešení však nemusí dojít, neboť směrnice 2014/41 přiznává státnímu zastupitelství, je-li označeno za vykonávající orgán, pravomoc výkon EVP upravit: s využitím buď článku 10 (jiné vyšetřovací úkony, než jsou požadovány), nebo mechanismu konzultace s vydávajícím orgánem (čl. 6 odst. 3 a čl. 9 odst. 6).

81.

V konečném důsledku v okamžiku výkonu EVP již ochrana základních práv a jiných procesních práv podezřelé nebo obviněné osoby prošla řadou filtrů a „záruk“ ( 48 ), které pomáhají rozptýlit veškeré pochybnosti v tomto ohledu.

82.

Kruh ochrany těchto práv uzavírá ve schématu směrnice 2014/41 povinnost zavést „opravné prostředky“, které jsou zmíněny v bodě 22 odůvodnění ( 49 ) a upřesněny v článku 14.

83.

Tyto opravné prostředky – jak ve vydávajícím, tak ve vykonávajícím státě ( 50 ) – takříkajíc vyplňují mezeru, která byla patrná v rámcovém rozhodnutí 2002/584 a která vyvolala předběžné otázky položené jinými soudy, na které musel Soudní dvůr odpovědět. Obavy vyjádřené v tomto ohledu v předkládacím rozhodnutí tedy nezohledňují znění směrnice 2014/41.

84.

V souladu s čl. 2 písm. d) směrnice 2014/41 se EVP vykoná „v souladu s touto směrnicí a s postupy platnými v obdobných vnitrostátních případech. V rámci těchto postupů může být vyžadováno soudní povolení ve vykonávajícím státě, pokud tak stanoví jeho vnitrostátní právo“.

85.

Předkládající soud je v této věci tím, kdo má povolit úkon požadovaný státním zastupitelstvím ve Vídni, jelikož to vyžaduje StPO. Jeho zásah tedy nevyžaduje směrnice 2014/41, třebaže ta nebrání tomu, aby k němu došlo, jelikož respektuje vnitrostátní postupy. Tento zásah však nečiní z tohoto soudu vykonávající orgán ( 51 ).

86.

Z logiky směrnice 2014/41 plyne, že příslušný soud při posouzení žádosti o povolení nenahrazuje vykonávající orgán tohoto členského státu. Provést požadovaný úkon přísluší pouze posledně jmenovanému (v tomto případě státnímu zastupitelství ve Vídni).

87.

Předkládající soud, který má vydat soudní povolení přístupu k informacím o bankovním účtu, tedy nemusí zjišťovat, jaké vztahy má státní zastupitelství v Hamburku (které jedná jako vydávající orgán) k výkonné moci vydávajícího státu. Jinak by tento soud zavedl dodatečnou podmínku, nestanovenou směrnicí 2014/41, kterou nevyžaduje ani od vnitrostátních vyšetřovacích orgánů.

88.

Jinak řečeno, a abych se vrátil na počátek této analýzy, z logiky směrnice 2014/41 plyne, že předkládající soud musí naložit s EVP, který přichází od státního zastupitelství v Hamburku a bezprostředně od státního zastupitelství ve Vídni, z hlediska jeho přípustnosti tak, jako by naložil s žádostí o povolení úkonů předloženou rakouským státním zastupitelstvím v rámci rakouského trestního vyšetřování.

89.

Směrnice 2014/41 obsahuje úplnou právní úpravu vztahů mezi orgány vydávajícími a vykonávajícími EVP. Tato právní úprava bere v každém okamžiku ohled na dodržování základních práv a ostatních procesních práv podezřelé nebo obviněné osoby. Vedle domněnky vlastní zásadě vzájemného uznávání poskytuje systém justiční spolupráce v trestních věcech v této oblasti dostatečné záruky, že práva těchto osob jsou chráněna.

90.

Tento právní rámec je dostatečně široký na to, aby jakožto vydávající orgány mohl zahrnout státní zastupitelství všech členských států bez ohledu na jejich organizační postavení ve vztahu k výkonné moci. Vykonávající orgán musí v každém jednotlivém případě posoudit, jsou-li u požadovaného EVP splněny podmínky pro jeho výkon. Proti jeho rozhodnutí stanoví směrnice 2014/41 odpovídající opravné prostředky k soudu.

91.

Skutečnost, že státní zastupitelství členského státu může dostávat konkrétní pokyny od výkonné moci, tedy nestačí k tomu, aby byl automaticky odmítnut výkon EVP, který vydalo. V opačném případě:

92.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl Landesgericht für Strafsachen Wien (zemský soud pro trestní věci ve Vídni, Rakousko) takto:

„Státní zastupitelství členských států, které tak stanovily, lze kvalifikovat jako vydávající justiční orgány ve smyslu čl. 2 písm. c) písm. i) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/41/EU ze dne 3. dubna 2014 o evropském vyšetřovacím příkazu v trestních věcech.“