1

Žalobkyně, Universität Koblenz-Landau, je německou veřejnoprávní vysokou školou.

2

V letech 2008 a 2010 podepsala žalobkyně v rámci programů Evropské unie pro spolupráci se třetími zeměmi, jejichž cílem je modernizovat systémy vysokoškolského vzdělávání v těchto zemích, nazvaných Tempus IV, tři následující grantové dohody:

[omissis]

19

Dopisem ze dne 21. prosince 2017 (dále jen „dopis ze dne 21. prosince 2017“) EACEA informovala žalobkyni, že se rozhodla vymáhat částku 756381,89 eura na základě dohody Ecesis. Pokud jde o dohody Diusas a Deque, informovala žalobkyni o svém úmyslu požadovat pouze vrácení těch částek, které obdržela v rámci těchto dohod jako konečný příjemce, vyloučila tedy částky, které žalobkyně převedla spolupříjemcům, jejichž výše jí žalobkyně ještě měla oznámit. EACEA upřesnila, že pokud nebude informována a částkách, které byly na základě těchto dohod vyplaceny spolupříjemcům, požádá o vrácení těchto částek v plné výši nebo o vrácení „vyšší“ částky.

20

V dopise ze dne 7. února 2018 (dále jen „dopis ze dne 7. února 2018“) EACEA konstatovala, že žalobkyně nepředložila informace nezbytné pro určení výše částek, které jí byly vyplaceny na základě dohod Diusas a Deque a následně převedeny jiným spolupříjemcům. EACEA dále uvedla, že s nimi sama navázala kontakt a že od některých z nich obdržela požadované informace. Na základě takto získaných informací EACEA stanovila částku, která má být vrácena, na 695919,31 eura, pokud jde o dohodu Diusas, a na 343525,10 eura, pokud jde o dohodu Deque. EACEA vyzvala žalobkyni, aby jí případně předložila své vyjádření ve lhůtě patnácti kalendářních dnů, přičemž upřesnila, že v případě nepředložení tohoto vyjádření přistoupí k vymáhání výše uvedených částek.

21

Dne 13. února 2018 EACEA zaslala žalobkyni výzvu k úhradě ve výši 756381,89 eura z titulu dohody Ecesis (dále jen „výzva k úhradě“).

22

Celková částka požadovaná z titulu tří dohod tak činila 1795826,30 eura.

23

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 22. února 2018 podala žalobkyně projednávanou žalobu. Tato žaloba směrovala proti „Komisi […], zastoupené [EACEA]“.

24

V souladu s rozhodnutím předsedy Tribunálu ze dne 28. března 2018 byla tato žaloba považována za žalobu směřující proti EACEA, jakož i proti Komisi.

25

Samostatným podáním, které bylo kanceláři Tribunálu doručeno dne 4. května 2018, vznesla Komise námitku nepřípustnosti podle článku 130 jednacího řádu Tribunálu v rozsahu, v němž žaloba směřuje proti ní. Žalobkyně předložila své vyjádření k této námitce dne 18. června 2018.

26

Podáním, které bylo kanceláři Tribunálu doručeno dne 15. června 2018, předložila EACEA svou žalobní odpověď.

27

Podáním, které bylo kanceláři Tribunálu doručeno dne 7. srpna 2018, předložila žalobkyně repliku.

28

Podáním, které bylo kanceláři Tribunálu doručeno dne 25. září 2018, předložila EACEA dupliku.

29

Dopisem ze dne 8. října 2018 Tribunál na základě čl. 89 odst. 3 písm. d) jednacího řádu vyzval Komisi, aby předložila určité dokumenty. Komise této žádosti ve stanovené lhůtě vyhověla.

30

Dopisem, který byl kanceláři Tribunálu doručen dne 2. listopadu 2018, předložila žalobkyně vyjádření k dokumentům předloženým Komisí.

31

Na základě žádostí žalobkyně bylo řízení dvakrát přerušeno rozhodnutími ze dne 28. února a ze dne 11. června 2019 z důvodu, že žalobkyně a EACEA zahájily jednání, jehož cílem bylo dosáhnout případného urovnání sporu smírem.

32

Rozhodnutím ze dne 5. září 2019 byla třetí žádost o přerušení řízení zamítnuta.

33

Usnesením ze dne 23. října 2019, Universität Koblenz-Landau v. Komise a EACEA (T‑108/18, nezveřejněné, EU:T:2019:768), odmítl Tribunál žalobu jako nepřípustnou v rozsahu, v němž směřovala proti Komisi, a uložil žalobkyni náhradu nákladů tohoto řízení.

34

Vzhledem k tomu, že rozhodnutím předsedy Tribunálu ze dne 24. října 2019 bylo na základě čl. 27 odst. 5 jednacího řádu pozměněno složení senátů Tribunálu, byla projednávaná věc přidělena desátému senátu.

35

V souladu s čl. 106 odst. 2 jednacího řádu podala EACEA dne 6. listopadu 2019 žádost o vyslechnutí na jednání.

36

Rozhodnutím ze dne 11. března 2020 rozhodl Tribunál předat na základě článku 28 svého jednacího řádu věc desátému senátu zasedajícímu v rozšířeném kolegiu pěti soudců.

37

V rámci organizačních procesních opatření ze dne 12. března a 27. května 2020, přijatých na základě čl. 89 odst. 3 písm. a) a d) jednacího řádu, položil Tribunál otázky účastnicím řízení, které na ně odpověděly ve stanovených lhůtách.

38

Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Tribunál o zahájení ústní části řízení.

39

Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 16. září 2020, po jehož skončení byla ústní část řízení ukončena.

40

Podáním, které bylo kanceláři Tribunálu doručeno dne 3. února 2021, žalobkyně podala žádost o opětovné zahájení ústní části řízení podle čl. 113 odst. 2 písm. c) jednacího řádu Tribunálu na základě usnesení státního zastupitelství v Koblenci ze dne 28. prosince 2020, které jí bylo doručeno dne 28. ledna 2021. Rozhodnutím ze dne 4. února 2021 předseda desátého rozšířeného senátu Tribunálu tuto žádost zamítl, o čemž byli účastníci řízení informováni dopisem kanceláře Tribunálu ze dne 5. února 2021.

41

Žalobkyně v žalobě navrhuje, aby Tribunál:

42

V replice žalobkyně podpůrně navrhuje, aby Tribunál překvalifikoval projednávanou žalobu na žalobu podanou na základě článku 272 SFEU a určil, že pohledávka ve výši 756381,89 eura uplatňovaná na základě dohody Ecesis a pohledávka ve výši 1039444,41 eura uplatňovaná na základě grantových dohod Diusas a Dequa neexistují.

43

Kromě toho žalobkyně uvedla, že již není třeba rozhodnout o třetím bodu návrhových žádání uvedeném v žalobě, protože EACEA se rozhodla pozastavit vymáhání částek, o jejichž vrácení požádala v dopisech ze dne 21. prosince 2017 a ze dne 7. února 2018, o čemž byla žalobkyně informována dopisem ze dne 9. dubna 2018, předloženým v příloze C.5 žalobní odpovědi. Žalobkyně na jednání v odpovědi na otázku položenou v této souvislosti Tribunálem potvrdila, že vzala zpět třetí bod svých návrhových žádání, což bylo zaznamenáno do protokolu z jednání.

44

EACEA navrhuje, aby Tribunál:

45

EACEA na jednání prohlásila, že již nezpochybňuje své postavení žalované, a tedy nezpochybňuje přípustnost žaloby v rozsahu, v němž směřuje proti ní, což bylo zaznamenáno do protokolu z jednání.

65

Z výše uvedeného vyplývá, že projednávaná žaloba, která byla původně podána na základě článku 263 SFEU, musí být překvalifikována na žalobu podanou na základě článku 272 SFEU a že Tribunál má pravomoc o této žalobě rozhodnout v souladu s článkem 272 SFEU a rozhodčími doložkami uvedenými v článku I.8 dohody Ecesis a v článku I.9 dohod Diusas a Deque.

66

Na podporu žaloby předkládá žalobkyně čtyři žalobní důvody, z nichž první vychází z porušení práva být vyslechnut, druhý z „nesprávného použití evropského práva“, třetí z nedostatku odůvodnění a čtvrtý z porušení zásady proporcionality.

67

Nejprve je třeba zabývat se prvním a třetím, poté druhým a nakonec čtvrtým žalobním důvodem.

68

EACEA tvrdí, že práva být vyslechnut a povinnosti uvést odůvodnění se nelze účinně dovolávat v rámci sporu ze smlouvy. EACEA uvádí, že tedy neměla povinnost vyslechnout žalobkyni před tím, než jí zaslala dopisy ze dne 21. prosince 2017 a ze dne 8. února 2018 výzvu k úhradě, ani povinnost tyto dopisy a výzvu odůvodnit.

69

Tuto námitku je třeba zamítnout.

70

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že právo být vyslechnut a povinnost uvést odůvodnění, na které se žalobkyně odvolává v rámci prvního a třetího žalobního důvodu, bylo zakotveno v čl. 41 odst. 2 písm. a) a c) Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), podle nichž jsou orgány, instituce a jiné subjekty Unie povinny jednak respektovat právo každého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout, a jednak odůvodňovat svá rozhodnutí.

71

Tribunál již měl příležitost rozhodnout, že Listina, která je součástí primárního práva, ve svém čl. 51 odst. 1 bez výjimky stanoví, že její ustanovení „jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie“, a že tedy základní práva mají za cíl upravovat výkon pravomocí, které jsou svěřeny unijním orgánům, včetně případu, kdy se tak děje ve smluvním rámci (rozsudky ze dne 3. května 2018, Sigma Orionis v. Komise, T‑48/16, EU:T:2018:245, body 101 a 102, a ze dne 3. května 2018, Sigma Orionis v. REA, T‑47/16, nezveřejněný, EU:T:2018:247, body 79 a 80; obdobně viz rovněž rozsudek ze dne 13. května 2020, Talanton v. Komise, T‑195/18, nezveřejněný, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2020:194, bod 73).

72

Rovněž podle Soudního dvora platí, že pokud orgány, instituce nebo jiné subjekty Unie plní smlouvu, podléhají i nadále povinnostem, které pro ně vyplývají z Listiny a z obecných zásad unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2020, ADR Center v. Komise, C‑584/17 P, EU:C:2020:576, bod 86).

73

Soudní dvůr rovněž zdůraznil, že pokud se strany ve smlouvě na základě rozhodčí doložky rozhodnou přiznat unijnímu soudu pravomoc rozhodovat spory týkající se této smlouvy, bude mít tento soud pravomoc posuzovat případné porušení Listiny a obecných zásad unijního práva nezávisle na použitelném právu stanoveném v uvedené smlouvě (rozsudek ze dne 16. července 2020, Inclusion Alliance for Europe v. Komise, C‑378/16 P, EU:C:2020:575, bod 81).

74

Kromě toho je třeba zdůraznit, že orgány, instituce a jiné subjekty Unie, pokud jednají ve smluvním rámci, nejsou zcela srovnatelné se soukromými smluvními stranami. Granty, které tyto subjekty poskytují, se vyplácí z veřejných rozpočtů Unie, takže při poskytování takovýchto grantů zůstávají unijní orgány, instituce a jiné subjekty vázány zejména rozpočtovými požadavky vyplývajícími z článku 317 SFEU a finančními pravidly, které v této souvislosti stanoví příslušné finanční nařízení. A dále, pokud smlouva, tak jako v projednávané věci, obsahuje rozhodčí doložku zakládající pravomoc unijního soudu, disponuje zejména Komise mimořádnými pravomocemi podle unijního práva, které jí umožňují formálně stanovit smluvní pohledávku tím, že na základě čl. 72 odst. 2 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 248, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 74), nebo čl. 79 odst. 2 nařízení č. 966/2012 jednostranně příjme rozhodnutí, které je podle článku 299 SFEU exekučním titulem, a jehož účinky a závaznost vyplývají z uvedených ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2020, ADR Center v. Komise, C‑584/17 P, EU:C:2020:576, body 68 až 70 a 73). Navíc je nutno konstatovat, že podle čl. 108 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 1605/2002 a čl. 121 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 966/2012 může být grant poskytnut buď prostřednictvím písemné dohody, nebo prostřednictvím rozhodnutí Komise oznámeného příjemci. Unijní normotvůrce tak stanovil, že grant může být poskytnut jak smluvní, tak i správní cestou. Orgány, instituce a jiné subjekty Unie se přitom nemohou podle svého uvážení vyhnout svým povinnostem vyplývajícím z primárního práva, včetně Listiny, v závislosti na tom, zda se rozhodnou poskytnout granty raději prostřednictvím dohody než prostřednictvím rozhodnutí.

75

Námitku EACEA týkající se možnosti dovolávat se práva být vyslechnut a povinnosti uvést odůvodnění ve sporech smluvní povahy je tudíž třeba zamítnout.

78

Na prvním místě je třeba ověřit, zda EACEA zaručila žalobkyni možnost užitečným a účinným způsobem vyjádřit své stanovisko před tím, než jí zaslala dopisy ze dne 21. prosince 2017 a ze dne 7. února 2018 a výzvu k úhradě ze dne 13. února 2018.

79

Soudní dvůr již totiž měl příležitost rozhodnout, že orgány, instituce nebo jiné subjekty Unie jsou povinny v souladu zejména s požadavky zásady řádné správy dodržovat zásadu kontradiktornosti v rámci takového auditního postupu, jako je postup stanovený v článku II.19 sporných dohod. Orgány, instituce nebo jiné subjekty Unie si musí před přijetím rozhodnutí o vymáhání, vydáním výzvy k úhradě, vypovězením smlouvy nebo před odmítnutím vyplatit smluvní straně další platby opatřit všechny relevantní informace, a zejména ty, které jim může poskytnout jejich smluvní partner (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. června 2015, EMA v. Komise, C‑100/14 P, nezveřejněný, EU:C:2015:382, bod 123).

80

V této souvislosti Tribunál zaprvé konstatuje, že návrh zprávy o auditu byl žalobkyni předán a že EACEA žalobkyni vyzvala, aby ke zjištěním auditorů uvedla své stanovisko, což žalobkyně skutečně podrobně učinila ve svých dopisech ze dne 29. září a 11. listopadu 2016 (viz výše body 10 a 11). Návrh zprávy o auditu zejména uváděl, že zjištěné nesrovnalosti jsou potenciálně systémové a opakované. Ve výše uvedených dopisech žalobkyně zaujala stanovisko ke všem zjištěním, která byla uvedena v návrhu zprávy o auditu.

81

Zadruhé EACEA dopisem ze dne 26. července 2017 zaslala žalobkyni závěrečnou zprávu o auditu a závěrečnou zprávu OLAF. První z těchto zpráv se zabývá vyjádřeními a důkazy, které žalobkyně předložila ve svých dopisech ze dne 29. září a 11. listopadu 2016 v souvislosti s každým z 35 finančních zjištění (Financial Audit Findings) a v souvislosti se 7 zjištěními týkajícími se řízení (Management Audit Findings), přičemž vždy vysvětluje posouzení, která v této souvislosti provedli auditoři.

82

Zatřetí EACEA v dopise ze dne 26. července 2017 uvedla, že z důvodu závažnosti zjištěných nesrovnalostí, jakož i jejich systémové a opakované povahy, zvažuje požadovat vrácení všech částek vyplacených žalobkyni na základě sporných dohod. Žalobkyně byla vyzvána, aby předložila své vyjádření týkající se zamýšleného požadování vrácení ve lhůtě 60 dnů.

83

Žalobkyně této výzvě vyhověla dopisem ze dne 25. září 2017 a opětovně předložila dokumenty.

84

Za těchto okolností EACEA dopisem ze dne 21. prosince 2017 oznámila, zejména pokud jde o dohody Diusas a Deque, svůj úmysl požadovat vrácení částky odpovídající částce, kterou žalobkyně obdržela jako konečný příjemce, a že vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně neposkytla nezbytné informace, které by jí umožnily stanovit skutečnou výši této částky, neměla jinou možnost než ji určit na základě dostupných informací. EACEA rovněž informovala žalobkyni o svém rozhodnutí požadovat vrácení celé částky, kterou vyplatila na základě dohody Ecesis, v jejímž rámci byla žalobkyně jediným příjemcem.

85

Dopisem ze dne 7. února 2018 stanovila EACEA částky, které mají být vráceny, pokud jde o dohody Diusas a Deque, na základě informací, které se jí podařilo získat od některých spolupříjemců.

86

Za těchto okolností je třeba konstatovat, že žalobkyně měla možnost užitečným a účinným způsobem vyjádřit své stanovisko dříve, než jí byly zaslány dopisy ze dne 21. prosince 2017 a 7. února 2018, jakož i výzva k úhradě, a to jak pokud jde o povahu a rozsah zjištěných nesrovnalostí, tak pokud jde o částky, které mají být vráceny.

87

Na druhém místě žalobkyně nicméně tvrdí, že nemohla předložit originály některých faktur, které požadovala EACEA ve svém dopise ze dne 26. července 2017, z toho důvodu, že v té době je již neměla, protože tyto faktury byly zajištěny v souvislosti s probíhajícím trestním řízením, které vede státní zastupitelství v Koblenci.

88

V této souvislosti je třeba uvést, že objektivní a prokázaná nemožnost předložit na žádost EACEA určité dokumenty z důvodů, které nelze přičítat dotyčné osobě, může v určitých případech v zásadě zbavit tuto osobu jakékoli možnosti užitečným a účinným způsobem vyjádřit své stanovisko ke skutečnostem, jichž se tyto dokumenty týkají, pokud jejich nepředložení mělo vliv na určení částek, které jsou předmětem žádostí o vrácení.

89

O takovouto situaci se však v projednávané věci nejedná. I když je nesporné, že žalobkyně nebyla objektivně a prokazatelně schopna z důvodů, které jí nelze přičítat, předložit originály faktur, které požadovala EACEA ve svém dopise ze dne 26. července 2017, nic to nemění na tom, že toto nepředložení nemělo žádný vliv na určení částek, které byly předmětem žádostí o vrácení uvedených v dopisech ze dne 21. prosince 2017 a 7. února 2018 a ve výzvě k úhradě ze dne 13. února 2018.

90

Ze spisu totiž vyplývá, že státní zastupitelství v Koblenci zajistilo dokumenty dne 22. června 2017, zatímco jak audit, tak i vyšetřování OLAF byly provedeny v období od roku 2014 do roku 2016, to znamená před předmětným zajištěním, takže jak auditoři, tak i OLAF se mohli seznámit s obsahem dotčených faktur a vyvodili z nich příslušné závěry, jak ostatně připouští žalobkyně ve svém vyjádření k organizačnímu procesnímu opatření, které přijal Tribunál dne 27. května 2020. K tomuto zajištění došlo rovněž poté, co byl žalobkyni dne 22. dubna 2016 zaslán návrh zprávy o auditu, který již obsahoval podstatnou část zjištění týkajících se správy sporných dohod. Z uvedené zprávy zejména vyplývá, že závěry auditorů vycházejí z přezkumu téměř všech nákladů uplatněných v rámci sporných dohod (viz bod 7 výše). Navíc v dopisech ze dne 29. září a 11. listopadu 2016, tedy stále ještě dlouho před dotčeným zajištěním, žalobkyně předložila své vyjádření ke zjištěním, která byla uvedena v návrhu zprávy o auditu, v té době tedy mohla nahlédnout do všech relevantních dokumentů, které měla k dispozici, včetně faktur, které byly předmětem pozdějšího zajištění, a vyjádřit tak své stanovisko s plnou znalostí věci.

91

Je zajisté pravda, že EACEA ve svém dopise ze dne 26. července 2017 požádala o předložení některých originálů faktur. Nicméně v dopise ze dne 21. prosince 2017 vzala EACEA na vědomí skutečnost, že žalobkyně neměla požadované originály faktur k dispozici, a že je tedy nemohla předložit. Nevyvodila však z toho žádné důsledky. Z ničeho, co je uvedeno v tomto dopise nebo v dopise ze dne 7. února 2018, totiž nevyplývá, že nepředložení uvedených faktur mělo jakýkoli dopad na určení částek, které jsou předmětem žádostí o vrácení, jež jsou uvedeny v dopisech ze dne 21. prosince 2017 a 7. února 2018 a ve výzvě k úhradě ze dne 13. února 2018. Jak vysvětluje EACEA ve své odpovědi na otázku položenou v rámci organizačního procesního opatření ze dne 12. března 2020 a na jednání, aniž to bylo žalobkyní zpochybněno, některé z četných nesrovnalostí zjištěných v závěrečných zprávách o auditu a OLAF se týkaly zejména nesrovnalostí týkajících se obsahu faktur (viz bod 15 výše), a nikoli skutečnosti, že se nejednalo o originály.

92

Kromě toho ani skutečnost, že žalobkyně neměla k dispozici požadované originály faktur, nemohla bránit předložení informací nezbytných pro účely rozlišení, o které žádala EACEA, na částky, které žalobkyně získala jako konečný příjemce na základě dohod Diusas a Deque, a částky, které žalobkyně převedla na spolupříjemce z uvedených dohod. Podle dopisu EACEA ze dne 26. července 2017 mělo být totiž toto rozlišení provedeno na základě bankovních převodů nebo bankovních výpisů, a nikoli na základě uvedených faktur.

93

Z toho vyplývá, že nepředložení originálů faktur, které ve svém dopise ze dne 26. července 2017 požadovala EACEA, nemělo žádný vliv na určení částek, které jsou předmětem žádostí o vrácení uvedených v dopisech ze dne 21. prosince 2017 a 7. února 2018 a ve výzvě k úhradě.

94

První žalobní důvod vycházející z porušení práva být vyslechnut musí být proto zamítnut jako neopodstatněný.

97

Rozsah povinnosti uvést odůvodnění musí být posouzen v závislosti na konkrétních okolnostech každého případu, zejména na obsahu aktu, na povaze uplatňovaných důvodů a na zájmu na získání vysvětlení, který může mít ten, jemuž je akt určen, a k tomu, aby mohlo být posouzeno, zda je odůvodnění dostatečné, je důležité jej situovat do právního a skutkového kontextu, v němž byl dotčený akt přijat. Akt je tedy dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou dotyčnému adresátovi známy a umožňují mu pochopit dosah opatření, které vůči němu bylo přijato (obdobně viz rozsudky ze dne 15. listopadu 2012, Rada v. Bamba, C‑417/11 P, EU:C:2012:718, body 53 a 54 a citovaná judikatura; ze dne 24. října 2011, P v. Parlament, T‑213/10 P, EU:T:2011:617, bod 30, a ze dne 27. září 2012, Applied Microengineering v. Komise, T‑387/09, EU:T:2012:501, body 64 až 67).

98

V projednávané věci Tribunál zaprvé konstatuje, že dopisy ze dne 21. prosince 2017 a 7. února 2018 jasně určují právní základ pro zamýšlené požadování navrácení, a sice čl. II.19 odst. 3 a 5 sporných dohod a čl. 135 odst. 4 nařízení č. 966/2012 (viz body 16 až 20 výše), a částky, které EACEA považovala za částky, jež musí být vráceny.

99

Zadruhé rozsáhlá písemná korespondence mezi účastníky řízení, ke které došlo poté, co byl žalobkyni dopisem ze dne 22. dubna 2016 zaslán návrhu zprávy o auditu, a která byla připomenuta v bodech 7 až 20 výše, obsahuje dostatečné a shodující se informace umožňující žalobkyni pochopit důvody, pro které se EACEA rozhodla požadovat dotčené vrácení a způsob, jakým byly určeny částky, které mají být vráceny. Zejména, jak bylo uvedeno v bodech 80 a 81 výše, závěrečná zpráva o auditu, o jejíž závěry se opírá EACEA pro účely zamýšleného vymáhání, zohlednila všechna vyjádření žalobkyně a důkazy, které předložila, přezkoumala je a jednotlivě zamítla, přičemž u každého z nich uvedla důvody, proč tato vyjádření nebo důkazy nezpochybnily zjištění, ke kterým auditoři dospěli.

100

Zatřetí EACEA v dopise ze dne 21. prosince 2017 odpověděla na všechny argumenty, které žalobkyně uvedla ve svých dopisech ze dne 9. srpna a 25. září 2017, a jasně vysvětlila, že částky, které mají být vráceny, nebyly určeny na základě nákladů, jenž jsou považovány za nezpůsobilé, nýbrž na základě zjištění závažných, systémových a opakovaných nesrovnalostí ovlivňujících provádění sporných dohod.

101

Z toho vyplývá, že dopisy ze dne 21. prosince 2017 a 7. února 2018 obsahují dostatečné odůvodnění, které žalobkyni umožňuje pochopit důvody, proč se EACEA rozhodla požadovat vrácení dotčených částek, a unijnímu soudu provést přezkum.

102

Třetí žalobní důvod vycházející z chybějícího nebo nedostatečného odůvodnění musí být proto zamítnut jako neopodstatněný.

104

Žalobkyně má za to, že ani čl. II.19 odst. 3 a 5 sporných dohod, ani čl. 135 odst. 4 nařízení č. 966/2012, neumožňuje EACEA požadovat vrácení částek, které jí byly vyplaceny v rámci sporných dohod, v plné výši.

105

EACEA argumenty žalobkyně zpochybňuje.

106

V projednávané věci Tribunál konstatuje, že podle čl. I.8 prvního pododstavce dohody Ecesis se poskytnutí předmětného grantu řídí ustanoveními této dohody, „příslušnými pravidly Společenství“ a podpůrně belgickým právem upravujícím poskytování grantů. Pokud jde o dohody Diusas a Deque, podle článku I.9 obou těchto dohod se řídí smluvními ustanoveními a příslušnými pravidly unijního práva.

107

Zaprvé, pokud jde o relevantní smluvní ustanovení, je třeba uvést, že podle čl. II.19 odst. 3 obou těchto dohod má EACEA právo provádět kontroly týkající se využití grantů. Podle tohoto ustanovení mohou výsledky kontrol vést k vydání rozhodnutí požadujících vrácení. Rovněž čl. II.19 odst. 5 dohod upřesňuje, že OLAF je oprávněn provádět kontroly, které mohou rovněž vést k vydání rozhodnutí požadujících vrácení.

108

Tato ustanovení, o nichž žalobkyně tvrdí, že byla porušena, tedy nevylučují možnost EACEA požadovat vrácení částek, které byly vyplaceny na základě uvedených dohod, v plné výši. Tato ustanovení totiž uvádí, že EACEA může požadovat „vrácení“ grantů bez jakéhokoli omezení v tomto ohledu.

109

Zadruhé, pokud jde o „příslušná unijní pravidla“ ve smyslu čl. I.8 prvního pododstavce dohody Ecesis a článku I.9 dohod Diusas a Deque, Tribunál uvádí, že v projednávané věci je ratione temporis použitelné nejprve nařízení č. 1605/2002, které bylo s účinností od 1. ledna 2013 zrušeno (článek 212 nařízení č. 966/2012), a poté nařízení č. 966/2012, které bylo s účinností od 2. srpna 2018 zrušeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2018/1046 ze dne 18. července 2018, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie, mění nařízení (EU) č. 1296/2013, (EU) č. 1301/2013, (EU) č. 1303/2013, (EU) č. 1304/2013, (EU) č. 1309/2013, (EU) č. 1316/2013, (EU) č. 223/2014 a (EU) č. 283/2014 a rozhodnutí č. 541/2014/EU a zrušuje nařízení (EU, Euratom) č. 966/2012 (Úř. věst. 2018, L 193, s. 1). Podle čl. 187 druhého pododstavce nařízení č. 1605/2002 a článku 212 nařízení č. 966/2012 se nařízení č. 1605/2002 obecně používalo od 1. ledna 2003 do 1. ledna 2013, přičemž sporné dohody byly uzavřeny v roce 2008 a 2010 (viz bod 2 výše). Navíc dobou plnění dohod, a v důsledku toho auditovaným obdobím, bylo období od 15. ledna 2009 do 14. ledna 2011, pokud jde o dohodu Ecesis, od 15. října 2010 do 14. října 2012, pokud jde o dohodu Diusas a od 15. října 2010 do 14. října 2013, pokud jde o dohodu Deque. Z toho vyplývá jednak, že nařízení č. 1605/2002 bylo použitelné ratione temporis na dohody Ecesis a Diusas, a jednak, že totéž nařízení a nařízení č. 966/2012 byla postupně použitelná na dohodu Deque.

110

Článek 119 odst. 2 nařízení č. 1605/2002 stanoví, že „[j]estliže příjemce neplní své povinnosti, je grant v případech uvedených v prováděcích pravidlech pozastaven, snížen nebo zrušen poté, co je příjemci dána možnost se vyjádřit“. Použití výrazu „zrušen“ tedy připouští možnost vrácení vyplacených částek v plné výši.

111

Článek 135 odst. 4 nařízení č. 966/2012 zní následovně:

„Jestliže lze tyto chyby, nesrovnalosti nebo podvody přičíst příjemci grantu nebo jestliže příjemce grantu porušil své povinnosti vyplývající z grantové dohody nebo z rozhodnutí o udělení grantu, může příslušná schvalující osoba rovněž snížit výši grantu nebo získat zpět neoprávněně vyplacené částky podle grantové dohody nebo rozhodnutí o udělení grantu, a to v rozsahu odpovídajícím závažnosti chyb, nesrovnalostí, podvodů nebo porušení povinností, pod podmínkou, že příjemci grantu byla dána možnost se vyjádřit.“

112

Mimoto čl. 135 odst. 5 nařízení č. 966/2012 stanoví následující:

„Pokud kontroly či audity odhalí systémové nebo opakující se chyby, nesrovnalosti, podvody nebo porušení povinností, které lze přičíst příjemci grantu a které mají významný dopad na řadu grantů, jež mu byly uděleny za podobných podmínek, může příslušná schvalující osoba pozastavit provádění všech dotčených grantů, nebo je-li to vhodné, vypovědět dotčené grantové dohody s tímto příjemcem grantu nebo zrušit rozhodnutí o udělení grantu tomuto příjemci grantu, a to v závislosti na závažnosti chyb, nesrovnalostí či podvodů nebo porušení povinností, pod podmínkou, že příjemci grantu byla dána možnost se vyjádřit.

Příslušná schvalující osoba může rovněž po sporném řízení snížit výši grantů nebo získat zpět neoprávněně vyplacené částky, pokud jde o všechny granty, kterých se týkají systémové nebo opakující se chyby, nesrovnalosti, podvody nebo porušení povinností uvedené v prvním pododstavci, které lze podrobit auditu podle grantových dohod nebo rozhodnutí o udělení grantu.“

113

Ani článek 119 odst. 2 nařízení č. 1605/2002, ani čl. 135 odst. 4 nařízení č. 966/2012 tedy nebrání tomu, aby bylo požadováno vrácení grantu v plné výši. Stačí totiž uvést, že toto posledně uvedené ustanovení výslovně vyžaduje, aby byla zohledněna závažnost zjištěných pochybení, nesrovnalostí, podvodů nebo porušení povinností. Skutečnost, že tyto nesrovnalosti mají systémovou nebo opakující se povahu, je tedy zjevně prvkem, který je třeba zohlednit při posuzování závažnosti uvedených nesrovnalostí. Je-li tedy závažnost zjištěných pochybení, nesrovnalostí, podvodů nebo porušení povinností taková, že zpochybňuje celý systém kontroly a správy dotčených dohod, a tedy všechny uplatňované výdaje, nelze požadované vrácení vyplacených částek v plné výši považovat za nepřiměřené.

114

Tento závěr je mimoto potvrzen čl. 135 odst. 5 druhým pododstavcem nařízení č. 966/2012, podle kterého v případě systémových a opakovaných nesrovnalostí, které lze přičíst příjemci grantu a které mají významný dopad na řadu grantů, může schvalující osoba „získat zpět neoprávněně vyplacené částky“ podle všech dohod dotčených těmito nesrovnalostmi. Toto ustanovení tedy nevylučuje možnost požadovat vrácení daného grantu v plné výši, je-li závažnost zjištěných nesrovnalostí taková, že všechny dotčené částky musí být považovány za vyplacené neoprávněně.

115

Tento závěr je rovněž v souladu se zásadou řádného finančního řízení unijního zdrojů, která je zakotvena v článku 317 SFEU. V případě nedodržení podmínek stanovených grantovou dohodou jsou tedy orgány, instituce nebo jiné subjekty Unie povinny vyžadovat vrácení vyplaceného grantu až do výše částek, které jsou považovány za neprokázané nebo neověřitelné.

116

Unijní soud měl navíc již příležitost rozhodnout, že v systému poskytování finanční podpory Unie podléhá použití této podpory pravidlům, která mohou vést k částečnému nebo úplnému vrácení již poskytnuté podpory (rozsudky ze dne 7. července 2010, Komise v. Hellenic Ventures a další, T‑44/06, nezveřejněný, EU:T:2010:284, bod 85, a ze dne 16. prosince 2010, Komise v. Arci Nuova associazione comitato di Cagliari a Gessa, T‑259/09, nezveřejněný, EU:T:2010:536, bod 61).

117

Z toho vzhledem k výše uvedenému vyplývá, že smluvní ustanovení a relevantní ustanovení nařízení č. 1605/2002 a nařízení č. 966/2012, tak jak jsou vykládána unijním soudem, v zásadě nebrání EACEA, aby požadovala vrácení částek, které byly žalobkyni vyplaceny na základě sporných dohod, v plné výši. Otázka, zda je takovéto vymáhání v projednávaném případě v souladu se zásadou proporcionality, je předmětem čtvrtého žalobního důvodu, a bude tedy přezkoumána níže.

118

První výtku druhého žalobního důvodu je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněnou.

139

Žalobkyně konečně nemůže vyvozovat žádný argument ze skutečnosti, že čl. 135 odst. 4 nařízení č. 966/2012 nehovoří o systémových a opakovaných nesrovnalostech nebo že tyto pojmy nejsou v uvedeném nařízení definovány. Stačí totiž uvést, že toto ustanovení výslovně vyžaduje, aby byla zohledněna závažnost zjištěných nesrovnalostí. Skutečnost, že tyto nesrovnalosti mají systémovou nebo opakující se povahu, je zjevně prvkem, který je třeba zohlednit při posuzování závažnosti uvedených nesrovnalostí. Dále skutečnost, že nařízení č. 966/2012 používá tyto pojmy, zejména v čl. 135 odst. 5, aniž by je výslovně definovalo, nemůže mít žádný dopad na zamýšlené vymáhání, protože obsah těchto pojmů vyplývá bezpochyby z jejich obvyklého smyslu, podle něhož jsou systémovými a opakovanými nesrovnalostmi takové nesrovnalosti, které se vyznačují svým opětováním a skutečností, že ovlivňují celý systém kontroly a řízení, tak jako ty, které byly uvedeny v bodech 123 až 130 výše.

[omissis]

165

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že EACEA požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů,

TRIBUNÁL (desátý rozšířený senát)

rozhodl takto: