–

za Mikrokasa S. A. M. Kamińskim, radca prawny,

–

za polskou vládu B. Majczynou jakož i M. Kamejsza-Kozłowskou a D. Lutostańskou, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi G. Goddin, K. Herbout-Borczak a A. Szmytkowskou, jakož i N. Ruiz Garcíou, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (Úř. věst. 2008, L 133, s. 66 a opravy Úř. věst. 2009, L 207, s. 14, Úř. věst. 2010, L 199, s. 40, Úř. věst. 2011, L 234, s. 46 a Úř. věst. 2015, L 36, s. 15).

2

Tato žádost byla předložena v rámci dvou sporů, jejichž projednávání bylo předkládajícím soudem spojeno a v nichž proti sobě stojí na straně jedné společnosti Mikrokasa S. A. a Revenue Niestandaryzowany Sekurytyzacyjny Fundusz inwestycyjny Zamknięty (dále jen „Revenue“) a na straně druhé XO ve věci nároků na zaplacení částek splatných podle dvou smluv o spotřebitelském úvěru.

3

Třináctý a dvacátý čtvrtý bod odůvodnění směrnice 93/13 uvádějí:

„vzhledem k tomu, že se předpokládá, že právní nebo správní ustanovení členských států, která přímo nebo nepřímo stanoví ujednání spotřebitelských smluv, neobsahují zneužívající ujednání; že se proto nejeví jako nezbytné podřídit ustanovením této směrnice ujednání, která odrážejí závazné právní nebo správní předpisy a zásady nebo ustanovení mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy; že v tomto ohledu ‚závazné právní nebo správní předpisy‘ v čl. 1 odst. 2 zahrnují také pravidla, která se v souladu s právními předpisy použijí mezi smluvními stranami, pokud nebylo ujednáno jinak;

[…]

vzhledem k tomu, že soudy nebo správní orgány členských států musí mít k dispozici odpovídající a účinné prostředky, aby zabránily dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách se spotřebiteli“.

4

Článek 1 této směrnice stanoví:

„1.   Účelem této směrnice je sblížit právní a správní předpisy členských států týkající se zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem.

2.   Smluvní ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy a ustanovení nebo zásady mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy nebo Společenství, zejména v oblasti dopravy, nejsou předmětem ustanovení této směrnice.“

5

Článek 3 uvedené směrnice 93/13 definuje podmínky, za kterých je ujednání obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem považováno za zneužívající.

6

Článek 6 odst. 1 téže směrnice stanoví:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

7

Článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 zní takto:

„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“

8

Body 7, 9, 19, 20 a 44 odůvodnění směrnice 2008/48 znějí takto:

[…]

[…]

[…]

9

Podle článku 1 je účelem směrnice 2008/48 harmonizovat některé aspekty právní úpravy členských států, která se týká smluv o spotřebitelském úvěru.

10

Článek 3 této směrnice uvádí:

„Pro účely této směrnice se rozumí

[…]

[…]“

11

Článek 5 uvedené směrnice, nadepsaný „Předsmluvní informace“, stanoví:

„1.   S dostatečným předstihem před tím, než je spotřebitel vázán úvěrovou smlouvou nebo nabídkou, poskytne věřitel a případně zprostředkovatel úvěru spotřebiteli na základě věřitelem nabízených úvěrových podmínek a případně spotřebitelem vyjádřených preferencí a poskytnutých údajů informace potřebné ke srovnání různých nabídek, aby mohl spotřebitel učinit informované rozhodnutí, zda úvěrovou smlouvu uzavře. Tyto informace se poskytují na papíře nebo na jiném trvalém nosiči prostřednictvím formuláře ,standardní evropské informace o spotřebitelském úvěru‘ obsaženého v příloze II. Pokud věřitel poskytl ‚standardní evropské informace o spotřebitelském úvěru‘, má se za to, že splnil požadavky na poskytnutí informací podle tohoto odstavce a podle čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice 2002/65/ES.

Dotyčné informace zahrnují:

[…]

[…]

[…]“

12

Článek 10 téže směrnice, nadepsaný „Informace, které mají být uvedeny v úvěrových smlouvách“, stanoví:

„1.   Úvěrové smlouvy se vypracovávají na papíře nebo na jiném trvalém nosiči. Každá smluvní strana obdrží jedno vyhotovení úvěrové smlouvy. Tímto článkem nejsou dotčena žádná vnitrostátní pravidla ohledně platnosti uzavírání úvěrových smluv, jež jsou v souladu s právem Společenství.

2.   Úvěrová smlouva jasně a výstižně uvádí:

[…]

[…]

[…]

[…]“

13

Článek 22 směrnice 2008/48, který je nadepsán „Harmonizace a kogentní povaha směrnice“, uvádí:

„1.   Pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve svém vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice.

[…]

3.   Členské státy dále zajistí, aby předpisy, které přijmou k provedení této směrnice, nemohly být obcházeny v důsledku formulace smluv, zejména zahrnutím čerpání nebo úvěrových smluv spadajících do oblasti působnosti této směrnice do úvěrových smluv, jejichž povaha nebo účel by umožnily vyhnout se použití směrnice.“

[…]“

14

Článek 359 kodeksu cywilného (občanský zákoník) zní:

„1.   Úroky z peněžité částky jsou splatné pouze v případě, že vyplývají z právního úkonu nebo zákona, ze soudního rozhodnutí nebo z rozhodnutí jiného příslušného orgánu.

2.   Není-li výše úroků stanovena jinak, jsou splatné zákonné úroky, jejichž výše odpovídá referenční sazbě Polské národní banky zvýšené o 3,5 procentního bodu.

21.   Maximální částka úroků vyplývající z právního úkonu nesmí přesáhnout dvojnásobek zákonné výše úroků (maximální výše úroků) ročně.

22.   Překročí-li výše úroků vyplývajících z právního úkonu maximální výši úroků, je horní hranicí splatného úroku maximální výše úroků.

23.   Smluvní ujednání nemohou vyloučit nebo omezit ustanovení týkající se maximální výše úroků, a to ani v případě, že bylo zvoleno cizí právo. V tomto případě se použijí ustanovení zákona.

4.   Ministr spravedlnosti oznámí oznámením v Úředním věstníku Polské republiky„Monitor Polski“ výši zákonných úroků.“

15

Článek 3851 uvedeného zákoníku stanoví:

„1.   Ustanovení spotřebitelské smlouvy, která nebyla sjednána individuálně, nejsou pro spotřebitele závazná, pokud jeho práva a povinnosti upravují takovým způsobem, který je v rozporu s dobrými mravy a zjevně porušuje jeho zájmy (zneužívající smluvní ujednání). Uvedené neplatí pro ujednání, která vymezují hlavní plnění stran, včetně ceny nebo odměny, pokud jsou formulována jednoznačně.

2.   Jestliže spotřebitel není podle odstavce 1 některým z ustanovení smlouvy vázán, zůstává závaznost ostatních částí smlouvy pro její strany zachována.

3.   Ujednáními spotřebitelské smlouvy, která nebyla sjednána individuálně, jsou taková smluvní ujednání, na jejichž obsah neměl spotřebitel skutečný vliv. Jedná se zejména o smluvní ujednání převzatá ze vzorové smlouvy, která byla spotřebiteli navržena druhou smluvní stranou.

[…]“

16

Ustawa o kredycie konsumenckim (zákon o spotřebitelském úvěru) ze dne 12. května 2011 (Dz.U. 2016, č. 126, položka 715), ve znění platném v době rozhodné z hlediska skutkových okolností sporu v původním řízení (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) provádí do polského právního řádu směrnici 2008/48.

17

Článek 5 odst. 1 body 6 až 8 tohoto zákona definuje následující pojmy:

„celkové náklady úvěru – veškeré náklady, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti s úvěrovou smlouvou, zejména: a) úroky, poplatky, provize, daně a marže, které jsou věřiteli známy a b) náklady související s doplňkovými službami, zejména pojistné, pokud je jejich sjednání nezbytné pro získání úvěru nebo pro jeho získání za nabízených podmínek, s výjimkou nákladů na notáře nesených spotřebitelem;

náklady úvěru odlišné od úroků: všechny náklady, které spotřebitel hradí v souvislosti se smlouvou o spotřebitelském úvěru, s výjimkou úroků;

celková výše úvěru: maximální částka všech peněžních prostředků vyjma nákladů úvěru, které věřitel dává spotřebiteli k dispozici na základě smlouvy o úvěru, a v případě smluv, které takovou maximální částku nestanoví, souhrn všech peněžních prostředků vyjma nákladů úvěru, které věřitel dává spotřebiteli k dispozici na základě smlouvy o úvěru;

celková částka splatná spotřebitelem: souhrn celkových nákladů úvěru a celkové výše úvěru.“

18

Článek 13 uvedeného zákona stanoví:

„1.   Věřitel nebo zprostředkovatel úvěru poskytne spotřebiteli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, na trvalém nosiči, s předstihem umožňujícím seznámení se s danými informacemi, následující údaje:

[…]“

[…]

[…]“

19

Článek 30 téhož zákona stanoví:

„1.   Aniž jsou dotčeny články 31 až 33, musí smlouva o spotřebitelském úvěru obsahovat:

[…]

[…]

[…]“

20

Článek 36a téhož zákona zní:

„1.   Maximální výše nákladů úvěru odlišných od úroků se vypočte podle následujícího vzorce:

MPKK ≤ (K × 25 %) + (K × n/R 30 %),

ve kterém použité symboly znamenají následující:

MPKK je maximální výše dalších nákladů úvěru odlišných od úroků,

K je celková výše úvěru,

n je doba splácení ve dnech,

R je počet dnů v roce.

2.   Náklady úvěru odlišné od úroků za celou dobu trvání úvěru nesmí přesahovat celkovou výši úvěru.

3.   Náklady úvěru odlišné od úroků vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru se neplatí v rozsahu převyšujícím maximální výši dalších nákladů úvěru odlišných od úroků, vypočítanou způsobem stanoveným v odstavci 1 nebo celkovou výši úvěru.“

21

Článek 47 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví:

„Žádné smluvní ustanovení nemůže vyloučit nebo omezit práva spotřebitelů stanovená zákonem. V takových případech se použijí ustanovení zákona.“

22

Obě věci, v nichž tkví původ této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a které předkládající soud spojil rozhodnutím ze dne 8. listopadu 2018, byly podány bankovními institucemi Mikrokasa a Revenue proti XO.

23

V první věci uzavřel XO dne 21. prosince 2016 jako spotřebitel ve smyslu směrnice 2008/48 s bankovní institucí Mikrokasa smlouvu o úvěru ve výši 4000 polských zlotých (PLN, přibližně 940 eur), splatnou v 30 měsíčních splátkách až do 28. června 2019. Na základě této smlouvy se spotřebitel rovněž zavázal zaplatit 600 PLN (přibližně 139 eur) jako poplatek za její přípravu, jakož i 3400 PLN (přibližně 790 eur) jako poplatky za správu. Byly rovněž účtovány smluvní úroky v roční sazbě 7 % ve výši 371,87 PLN (přibližně 86 eur).

24

V důsledku toho, že XO neuhradil žádnou splatnou částku, podala Mikrokasa žalobu k Sądu Rejonowému w Siemianowicach Śląskich I Wydział Cywilny (Okresní soud v Siemianowicach Śląskich, první občanskoprávní oddělení, Polsko) proti XO, ve které se domáhala, aby mu bylo uloženo zaplatit částku 8184,53 PLN (přibližně 1927 eur).

25

Pokud jde o druhou věc, tentýž spotřebitel uzavřel dne 21. listopadu 2016 s IPF Polska sp. z. o. o. prostřednictvím internetu smlouvu o úvěru ve výši 3000 PLN (přibližně 703,18 eura), splatnou do 28. května 2018. Podle ustanovení této smlouvy byl spotřebitel povinen zaplatit provizi ve výši 2084 PLN (přibližně 488,46 eura). Smluvní úroky byly účtovány v roční sazbě 10 % v celkové výši 248,41 PLN (přibližně 57 eur).

26

Pohledávku vyplývající z této smlouvy převedla společnost IPF Polska na bankovní institut Revenue smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 16. srpna 2017. Revenue podala dne 27. října 2017 žalobu proti XO znějící na zaplacení částky 5196,68 PLN (přibližně 1218,09 eura) z důvodu nesplacení dluhu. Sąd Rejonowy Lublin Zachód w Lublinie (Okresní soud Lublin-západ v Lublině, Polsko) vydal o platební rozkaz. Spotřebitel podal proti tomuto rozhodnutí odpor k Sądu Rejonowému w Siemianowicach Śląskich (Okresní soud v Siemianowicach Śląskich, Polsko).

27

Tento soud uvádí, že náklady úvěru odlišné od úroků v obou smlouvách dotčených v původním řízení byly vypočteny na základě vzorce stanoveného vnitrostátními právními předpisy v článku 36a zákona o spotřebitelském úvěru a nepřekračují maximální povolenou částku.

28

Tento soud však vyjadřuje pochybnosti o slučitelnosti vnitrostátní právní úpravy, která zavádí pojem „náklady úvěru odlišné od úroků“, který není směrnicí 2008/48 upraven, s uvedenou směrnicí, a to zejména s ohledem na úplnou harmonizaci provedenou touto směrnicí. Je třeba si zejména položit otázku, zda zavedení takového pojmu nemůže porušovat cíle stanovené směrnicí 2008/48.

29

Kromě toho v případě celkových nákladů úvěru odlišných od úroků, vypočtených způsobem stanoveným zákonodárcem v článku 36a zákona o spotřebitelském úvěru, jsou tyto náklady určeny na základě vzorce nezávislého na skutečně poskytnutých službách a zdrojů použitých prodávajícím nebo poskytovatelem. Spotřebitel tak nemá možnost seznámit se se skutečnými náklady úvěru a být řádně informován o své právní situaci ke dni uzavření smlouvy.

30

Předkládající soud má rovněž pochybnosti o použitelnosti směrnice 93/13 v případě ustanovení, která jsou v souladu s vnitrostátními právními předpisy o maximálních přípustných nákladech.

31

Tento soud zdůrazňuje, že polský zákonodárce se snažil přijetím článku 36a zákona o spotřebitelském úvěru zaručit limity nákladů fakturovaných spotřebitelům, přičemž uvedl, že celkové náklady úvěru, s výjimkou úroků, nesmí překročit 55 % celkové výše úvěru na ročním základě, 85 % za dva roky a 100 % bez ohledu na dobu trvání úvěru.

32

Podle uvedeného soudu si však prodávající nebo poskytovatelé v praxi často zvolí maximální částku povolenou podle zákonem stanoveného vzorce, aniž by nezbytně zohledňovali skutečné náklady.

33

Z toho důvodu je možné se obávat, že prodávající nebo poskytovatel získá nadměrnou a neoprávněnou výhodu na úkor spotřebitele, což by pro spotřebitele vedlo k významné nerovnováze vyplývající ze srovnání mezi celkovou částkou úvěru a celkovými náklady tohoto úvěru.

34

Předkládající soud rovněž uvádí, že současná praxe polských soudů se liší, jelikož některé z nich z přezkumu zneužívající povahy vylučují náklady určené na základě článku 36a zákona o spotřebitelských úvěrech, zatímco jiné soudy posuzují tyto náklady podle kritérií stanovených vnitrostátní právní úpravou provádějící článek 3 směrnice 93/13.

35

Za těchto okolností se Sąd Rejonowy w Siemianowicach Śląskich (Okresní soud v Siemianowicach Śląskich) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

36

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 písm. g), čl. 10 odst. 1 a čl. 22 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu ustanovení, které stanoví metodu výpočtu maximální výše nákladů úvěru odlišných od úroků, kterou může být zatížen spotřebitel v rámci spotřebitelských úvěrů.

37

Nejprve je třeba připomenout, že účelem směrnice 2008/48 je podle jejího článku 1 harmonizovat některé aspekty právní úpravy členských států, která se týká smluv o spotřebitelském úvěru.

38

Dále z čl. 22 odst. 1 této směrnice vyplývá, že pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice.

39

Konečně, jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, aby byla zajištěna rozsáhlá ochrana spotřebitelů, unijní normotvůrce zvolil v čl. 3 písm. g) směrnice 2008/48 širokou definici pojmu „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ jako definici týkající se veškerých nákladů, včetně úroků, daní a veškerých dalších poplatků, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti s úvěrovou smlouvou a které jsou věřiteli známy, s výjimkou nákladů na notáře (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. února 2015, Matei, C‑143/13, EU:C:2015:127, bod 48; ze dne 8. prosince 2016, Verein für Konsumenteninformation, C‑127/15, EU:C:2016:934, bod 35, a ze dne 11. září 2019, Lexitor, C‑383/18, EU:C:2019:702, bod 23).

40

Směrnice 2008/48 přitom nezná pojem „celkové náklady úvěru odlišné od úroků“ ani neobsahuje ustanovení upravující otázku omezení nákladů úvěru nebo rozdělení těchto nákladů mezi poskytovatele úvěru a spotřebitele. Z písemností ve spise předloženém Soudnímu dvoru vyplývá, že uvedené „náklady úvěru odlišné od úroků“ představují podkategorii „celkových nákladů úvěru“ ve smyslu čl. 3 písm. g) směrnice 2008/48, přičemž posledně uvedené náklady zahrnují veškeré náklady, včetně zejména úroků.

41

Článek 5 odst. 1 písm. g) uvedené směrnice, který vyjmenovává předsmluvní informace, které musí být spotřebiteli poskytnuty před uzavřením smlouvy, a čl. 10 odst. 2 písm. g) téže směrnice, který se týká informací, které musí být jasně a výstižně uvedeny ve smlouvě, stanoví povinnost informovat spotřebitele o „celkové částce splatné spotřebitelem“, která je v čl. 3 písm. h) směrnice 2008/48 definována jako „součet celkové výše úvěru a celkových nákladů úvěru pro spotřebitele“. Informační povinnost týkající se nákladů úvěru odlišných od úroků nebo metody jejich výpočtu není těmito ustanoveními stanovena.

42

Je proto třeba konstatovat, že směrnice 2008/48 neobsahuje žádné harmonizované ustanovení týkající se „nákladů úvěru odlišných od úroků“ nebo způsobu, jakým mají být vypočteny.

43

I když směrnice 2008/48 harmonizuje pouze některé aspekty právní úpravy členských států, která se týká smluv o spotřebitelském úvěru, z jejího bodu 44 odůvodnění vyplývá, že k zajištění transparentnosti a stability trhu by měly členské státy až do další harmonizace zajistit zavedení vhodných opatření pro regulaci věřitelů nebo dohled nad nimi (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. června 2019, Schyns, C‑58/18, EU:C:2019:467, bod 44). Je však třeba se ujistit, že tato opatření nejsou v rozporu s oblastmi harmonizovanými směrnicí 2008/48.

44

V tomto ohledu je třeba připomenout, že směrnice 2008/48 byla přijata s dvojím cílem, kterým je zajistit vysokou a rovnocennou úroveň ochrany zájmů všech spotřebitelů v Evropské unii a usnadnit vznik dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů (rozsudky ze dne 5. září 2019, Pohotovosť, C‑331/18, EU:C:2019:665, bod 41, a ze dne 19. prosince 2019, Home Credit Slovakia, C‑290/19, EU:C:2019:1130, bod 28, jakož i citovaná judikatura).

45

Článek 10 této směrnice přitom vyjmenovává informace, které musí být ve smlouvě jasně a výstižně uvedeny. Soudní dvůr již rozhodl, že čl. 10 odst. 2 uvedené směrnice provádí úplnou harmonizaci, pokud jde o údaje, které musí být povinně zahrnuty do úvěrové smlouvy (rozsudek ze dne 5. září 2019, Pohotovosť, C‑331/18, EU:C:2019:665, bod 50).

46

Kromě toho, jak bylo připomenuto v bodě 38 tohoto rozsudku, podle čl. 22 odst. 1 směrnice 2008/48 platí, že pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice.

47

V projednávaném případě ze skutečností ve spise předloženém Soudnímu dvoru vyplývá, že vnitrostátní ustanovení týkající se nákladů úvěru odlišných od úroků se omezují na stanovení horní hranice a metody výpočtu těchto nákladů, jakož i důsledků nedodržení této horní hranice. V každém případě, jak uvedl generální advokát v bodech 59 a 60 svého stanoviska, předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda vnitrostátní právní předpisy neukládají další informační povinnosti.

48

S ohledem na výše uvedené úvahy musí být čl. 3 písm. g), čl. 10 odst. 2 a čl. 22 odst. 1 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví metodu výpočtu maximální výše nákladů úvěru odlišných od úroků, kterou může být spotřebitel zatížen, za podmínky, že tato právní úprava nezavádí další informační povinnosti týkající se těchto nákladů úvěru odlišných od úroků, které by se přidávaly k povinnostem stanoveným v uvedeném čl. 10 odst. 2.

49

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že z působnosti této směrnice je vyloučeno smluvní ujednání, které stanoví náklady úvěru odlišné od úroků při dodržení maximální horní hranice stanovené vnitrostátním ustanovením, aniž nutně zohledňuje skutečně nesené náklady.

50

V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 týkající se smluvních ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy, zavádí výjimku z působnosti této směrnice, která podle judikatury Soudního dvora podléhá splnění dvou podmínek. Zaprvé smluvní ujednání musí odrážet právní nebo správní ustanovení a zadruhé musí být toto ustanovení závazné (rozsudky ze dne 7. listopadu 2019, Kanyeba a další, C‑349/18 až C‑351/18, EU:C:2019:936, bod 60, jakož i ze dne 3. března 2020, Gómez del Moral Guasch, C‑125/18, EU:C:2020:138, bod 31).

51

Za účelem zjištění, zda jsou tyto podmínky splněny, Soudní dvůr rozhodl, že je na vnitrostátním soudu, aby ověřil, zda je toto smluvní ujednání odrazem ustanovení vnitrostátního práva, jež se použijí na smluvní strany imperativně a bez ohledu na jejich volbu, nebo těch, která se použijí subsidiárně, tedy v případě neexistence odlišného ujednání mezi smluvními stranami v tomto ohledu (rozsudek ze dne 3. března 2020, Gómez del Moral Guasch, C‑125/18, EU:C:2020:138, bod 32 a citovaná judikatura).

52

Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátní soud musí zohlednit skutečnost, že s ohledem zejména na cíl uvedené směrnice, tedy ochranu spotřebitele proti zneužívajícím ujednáním zahrnutým do smluv uzavřených spotřebiteli s poskytovatelem, se výjimka stanovená v čl. 1 odst. 2 téže směrnice musí vykládat striktně, aby se zajistil její užitečný účinek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. září 2014, Kušionová, C‑34/13, EU:C:2014:2189, bod 77, a ze dne 20. září 2018, OTP Bank a OTP Faktoring, C‑51/17, EU:C:2018:750, bod 54, jakož i citovaná judikatura).

53

V každém případě je třeba připomenout, že smluvní ujednání obsažené ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem je vyloučeno z působnosti této směrnice pouze tehdy, když toto smluvní ujednání odráží obsah závazného právního nebo správního ustanovení ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 ve spojení s třináctým bodem odůvodnění této směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. září 2014, Kušionová, C‑34/13, EU:C:2014:2189, bod 80).

54

Takové vyloučení bylo odůvodněno tím, že lze legitimně předpokládat, že vnitrostátní zákonodárce nastolil rovnováhu mezi všemi právy a závazky smluvních stran určitých smluv, což je rovnováha, kterou výslovně zamýšlel chránit unijní normotvůrce (rozsudky ze dne 21. března 2013, RWE Vertrieb, C‑92/11, EU:C:2013:180, bod 28, a ze dne 3. dubna 2019, Aqua Med, C‑266/18, EU:C:2019:282, bod 33).

55

I když Soudní dvůr ve své judikatuře stanovil kritéria pro výklad čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13, je na předkládajícím soudu, aby z toho vyvodil konkrétní důsledky.

56

V projednávaném případě je třeba uvést, s výhradou ověření, která musí v tomto ohledu provést předkládající soud, že se nezdá, že by smluvní ujednání, které se omezuje na použití metody pro výpočet horní hranice nákladů úvěru odlišných od úroků, ve vlastním slova smyslu „odrážela“ posuzované vnitrostátní ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. dubna 2019, Aqua Med, C‑266/18, EU:C:2019:282, body 35 a 36).

57

Nezdá se totiž, že by uvedené ustanovení samo o sobě určovalo práva a závazky smluvních stran, ale pouze omezuje jejich svobodu stanovit náklady úvěru odlišné od úroků nad určitou úroveň a nijak nebrání vnitrostátnímu soudu přezkoumat případnou zneužívající povahu takového stanovení i pod horní hranicí stanovenou zákonem.

58

S ohledem na výše uvedené úvahy musí být čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 vykládán v tom smyslu, že z působnosti této směrnice není vyloučeno smluvní ujednání, které stanoví náklady úvěru odlišné od úroků při dodržení horní hranice stanovené vnitrostátním ustanovením, aniž nutně zohledňuje skutečně nesené náklady.

59

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: